Tušení vás neklame, jde o veřejný záchodek. Při příležitosti jeho slavnostního otevření se obecní rada dokonce rozhodne uspořádat bujnou veselici. Pisoár však vyvolává veřejné pohoršení, přiživované Eulálií Čulíkovou, jíž hlavně vadí, že pánové tam ukazují "všechno". Tak to je stručný obsah hry Zvonokosy, kterou nastudovali hořičtí ochotníci pod režií Zdeny Vaškovové. Premiéra se konala 23. listopadu minulého roku v domě kultury Koruna v Hořicích. Dále následovaly čtyři reprízy. Nyní Zvonokosy vyjedou rozdávat radost a smích do dalších měst. Zvonokosy mohou vidět diváci v Jičíně, Lomnici, Ostroměři, Turnově, Jilemnici, atd.

Ochotnické divadlo v Hořicích má dlouholetou tradici. J.K.Tyl odehrál stovky představení. S příchodem Zdeny Vaškovové (bývalá sólistka opery v Olomouci) se v Hořicích rozjel trochu jiný směr. Začala režírovat operetky a muzikály. Jmenujme operetu Na tý louce zelený, C.K. polní maršálek. Muzikál Nejkrásnější válka, ten slavil obrovské úspěchy. Za všechny připomeňme 1. místo na festivalu Klicperův Chlumec. Dále to byl Caesar pánů Voskovce a Wericha a opět 1. místo v Chlumci.

Nyní to je tedy muzikál Zvonokosy, kde zazní několik krásných melodií J. Brabce v hudební úpravě a pod vedením pana Jiřího Hrubého. Hořičtí ochotníci mají velké plus. To plus spočívá v tom, že všichni zpívají, čímž se mnoho jiných spolků nemůže pochlubit. Ovšem nebyly to jen operety a muzikály. Nesmělo se zapomenout ani na naše nejmenší diváky. A proto nastudovali kouzelnou pohádku Tři medvíďata, pak to byla Červená Karkulka, s kterou sjezdili celý okres.

Tolik tedy stručně z činnosti spolku J.K.Tyl v Hořicích za posledních pět let pod vedením Zdeny Vaškovové. Nesmíme však zapomenout na dalšího ochotníka - režiséra pana Dostála, který nastudoval pěknou řádku představení. Za všechny jmenujme - Podskalák, Nejlíp je u nás, Svatba pod deštníky nebo Kmoch - český muzikant. Myslím si, že si hořičtí diváci nemohou na nedostatek kultury stěžovat. Takže nyní frčí Zvonokosy. Vy všichni jste srdečně zváni.

Petr Jedlička

Vyšla sbírka poezie Jaromíra Horáčka

V těchto dnech přebraly jičínská a sobotecká knihovna z Turnova k distribuci sbírku poezie turnovského autora prof. Jaromíra Horáčka s názvem Hledání krásy. Dnes se poezie sice moc nečte, na stupně nejvyšších priorit nastoupily nižší hodnoty, ale komu ještě cit pro krásu představ, krásu slova a mládí neokoral a rozhlíží se po něm kolem sebe, ten ať si v klidu a pohodě zalistuje v těchto verších. Ať si je přečte a prosní, pak krásu nalezne jako ty uváděné retrospektivní "stopy v písku", skoro už zaváté větry společenských a kulturních zvratů v druhé půli uplynulého století. Dýchne na něj zpočátku vynikající milostná poezie studentská se spoustou nádherných metafor, přirozeně znějící zákony hudebního rytmu a zpěvnost rýmů v nejrůznějších formacích veršů a hlavně hluboký cit a chlapecká láska, která si často s nadšením uvědomuje, že je protějškem očekávána a žádána: "... Snad že jsi také zachtěla / aby se kdosi vloudil snem / kam brání klíč / zlá mříž se klene / a sníh tvé hrudi nedotčené / rozčeřil lehkým polibkem ..."

Starorůžová obálka sbírky s ilustracemi autorova vnuka turnovského výtvarníka Pavla Trnky dojmy jenom umocňuje. Jsou tu ovšem i verše pozdější, smutně optimistické z těžké nemoci a všemi prorůstá pokora básníkova srdce, úcta a láska ke krajině a lidem kolem něho i v toku dlouhých let, kdy mu byla dovolena jen kontrolovaná, úzce vymezená, kulturní a pedagogická aktivita. Ani v úplně posledním období nesnižuje Jaromír Horáček svou vysoko nastavenou laťku a nezklame toho, kdo hledá v poezii i úroveň stylizace a také lidské pochopení. Například v básni Růže Kaminskému 1859-1929: "... nesem své osudy lásky i prokletí / jen láska k domovu zůstává stejně svatá / jsme si tak podobni - my z konce století!" A také závěrečný pokorný akord sbírky v Rohozeckém loučení: "... S láskou dát rozkvést / krásám sedmi století/ je víc - než pár stop v písku!"

Předností Horáčkovy poezie je dostatečná srozumitelnost i ve složitějších metaforách a jejich řešení je nasnadě. Vždyť nesrozumitelnost byla možná příčinou, proč se poezie obecně odtrhla spolu s úzkou skupinkou skalních vyznavačů od široké čtenářské obce. Jaromír Horáček ji lidem vrací.

Jaromír Horáček patří k předním turnovským kulturním osobnostem. Jilemnický rodák, syn stejnojmenného jilemnického spisovatele, v šedesátých letech profesor češtiny a ředitel turnovského gymnázia, v letech normalizace - ač politicky proskribovaný - rozvíjel na vysoké úrovni studentské soubory a uspořádal pro Turnov přes 130 bohatě navštěvovaných besed s předními českými umělci. Je autorem knihy pověstí Hadí štěstí, která měla svoje křtiny před rokem i v jičínské knihovně. Před loňskými Vánocemi představil v Turnově své verše na poetickém večeru spolu s poezií Josefa Jindry a Magdy Jindrové. Na pořadu participoval i jičínský recitátor Josef Horáček. Na Vánoce 2000 vydala sbírku poezie Hledání krásy turnovská knihovna A.Marka v nakladatelství Omikron za velice nízkou cenu, městem Turnovem zjevně dotovanou. Hezké počtení!

(jj)

SOUTĚŽ: Budete mít z pekla štěstí?

Jičínský Biograf Český ráj vyhlašuje pro malé i velké diváky soutěž: Pokud do 2. února správně odpovíte na následující otázku, budete zařazení do slosování o zajímavé ceny, a budete-li mít opravdu pekelné štěstí, převezmete si svoji výhru 16. února na jevišti jičínského biografu z rukou některého populárního protagonisty nové pohádky.

Soutěžní otázka zní: V pohádce Z pekla štěstí se v jedné záporné roli představuje Daniel Hůlka. Jak se jeho postava jmenuje?

a) Bimbác b) Bonifác c) Bambas

Odpovědi nejpozději do 2. února telefonujte na záznamník jičínského biografu 0433/532 823 nebo zašlete na korespondenčním lístku na adresu Biograf Český ráj, ul. 17. listopadu 47, 506 01 Jičín, případně na e-mailovou adresu: biocesrajjc@iol.cz. Nezapomeňte uvést svoji přesnou zpáteční adresu.

(red)

Připomínka dramatika

Mezi řadou znamenitých statí tohoto předního znalce českého divadla je i kapitola "Jevištní lekce Františka Věnceslava Jeřábka z počátku českého ústavního života". Je to text přednášky, kterou pan profesor proslovil 26. března 1993 v sobotecké knihovně. Text přednášky pak vyšel v Sobotce jako svazeček Knihovničky Českého ráje. Jde o zcela nový pohled na dílo kdysi velmi váženého spisovatele. "Tak, jak šel čas, ubývalo souborů, které jeho hry hrály ...Na druhé straně však každý, kdo chtěl pravdivě hodnotit cestu českého dramatu a divadla v 19. století, musel se u Jeřábkových dramat zastavit... Jeřábek byl prostě jedním z mužů, kteří v druhé polovině 19. století plodně a všestranně přispěli k rozvoji českého národa."

Černého kapitola přináší podrobný rozbor a ocenění Jeřábkových her, a to ze současného hlediska. Opírá se o bohatou literaturu, s níž na některých místech i polemizuje. Zabývá se i osobou dramatika, syna soboteckého ševce, houslaře i malíře, a jeho pestrými osudy. Dnes už sice zapomenutý dramatik patřil k velkým osobnostem českého kulturního života. V Sobotce byl velmi uznáván a slaven. Jeho kult tu byl mocný. Byla mu odhalena pamětní deska na rodném domě v soboteckých Benátkách, bylo ustaveno Jeřábkovo družstvo, jehož hlavním úkolem byla stavba divadla. K té nedošlo, byla však pro ně pořízena bronzová busta, dílo novopackého rodáka S.Suchardy. Ta je dnes v depozitáři jičínského muzea. Snad se podaří v rámci obnovy jižní strany soboteckého náměstí uvést do provozu i staré sobotecké divadélko s výzdobou Josefa Mánesa, kde Jeřábek debutoval jako herec a kde byla i premiéra jeho první hry. Tam by jistě našla vhodné umístění i jeho busta.

(S)

Výtvarníci na fotografiích

Skromnému výběru fotografií packých výtvarníků, jejich ateliérů a ukázek tvorby, vévodí dílo Miroslava Háka, který by se v letošním roce dožil devadesáti let. Výstava je i příležitostí pro sběratele, neboť většina fotografií, mimo snímky Miroslava Háka, je prodejná. Kromě Hákových fotografií se zde návštěvník může seznámit např. s umělci patřícími do Skupiny 42 Ladislavem Zívrem a Františekem Grossem. Dále se zde setká se jmény Vojtěch Sucharda, Bohumil Kafka, Karel Kramule, Otakar Číla, Jan Pavlovec, Věra a Vladimír Janouškovi a dalšími.

Fotografii Františka Hančila (1897-1960), sochaře známého především figurální tvorbou, kterého v ateliéru při práci zachytil Zdeněk Čejka st. berte jako pozvánku na výstavu, která v prostorách novopacké knihovny potrvá do konce března.

Václav Franc

Boj o prodejnu Jednoty v Úlibicích trvá

Obecní úřad, na který se Jednota po znemožnění přístupu do obchodu s potravinami obrátila, byl nucen zaujmout stanovisko a stal se tudíž účastníkem správního řízení. Proto je mojí povinností k této situaci uvést několik upřesňujících faktů.

Nejprve několik slov pro informaci obecně. Hostinec U bílého lva i s přiléhajícími parcelami byl v restituci předán podle zákona č. 403 z roku 1990 paní Roubíčkové. Ta jej následně prodala paní Renatě Kolářové. Prodej zprostředkovala realitní kancelář. Smlouva byla notářsky ověřena, ale nikdo ze zúčastněných se v tomto okamžiku, ale ani později při vkladu na vlastnický list nezabýval tím, že není ve smlouvě uveden způsob přístupu do prodejny. Povinnost ošetřit si tento bod ve smlouvě byla na straně Jednoty a bylo hrubou chybou, že tak neučinila. Ta byla jednou z příčin nynějšího stavu. Nastala totiž situace, kdy paní Kolářová dělá vše pro to, aby Jednotě znemožňovala provozování prodejny, kde si mohou občané koupit alespoň základní potraviny. Jistě každý slušný člověk uzná, že soustavné uzavírání přívodu vody a vypínání el. proudu pro prodejnu není normální chování a je o to horší, že na tuto situaci doplácejí občané. Na tom však nebylo dosti. Došlo i k zamezení odtoku z hygienického zařízení Jednoty do septiku a v prvních dnech tohoto roku k oplocení vstupu do prodejny. Nechť si čtenář sám o tomto chování učiní úsudek.

Obraťme ale pozornost do budoucnosti, jak vyřešit ke shodě všech zúčastněných stran tuto situaci. Je zcela jasné, že došlo k pochybení jak při restitučním řízení, tak i ve smlouvě mezi paní Kolářovou a Jednotou. Ani v jednom případě se nepřihlédlo ke skutečnosti, že na katastru nemovitostí existuje již z minulé doby geometrický plán o rozdělení majetku spolu s návrhem na určení věcného břemene. Proč se tak stalo, je otázkou. Bylo to pouhé pochybení nebo určitý úmysl? Podstatné ale je, jak vyřešit tuto trapnou záležitost. Při jednání na MěÚ v Jičíně dne 27.11.2000 souhlasila paní Renata Kolářová řešit tuto situaci dohodou o pronájmu, respektive o určení věcného břemena. Za tuto plochu požadovala 180.000 Kč. Tento požadavek považovala Jednota za přehnaný. Proto obecní úřad v zájmu urychlení řešení nabídl paní Kolářové směnu za jiný pozemek. S tím zase nesouhlasila ona a situace je opět na mrtvém bodě. Přitom trvá nebezpečí, že Jednotu otráví tyto věcné schválnosti ze strany paní Kolářové a prodejnu zruší. A byli by to zase občané, kterých by se nastalá situace dotkla nejvíce.

Jak se k této situaci postaví odbor MěÚ a OkÚ, to zajímá občany Úlibic.

Josef Papoušek, starosta Úlibic

Pošta - služba obyvatelům nebo úřad?

Provozní doba mnoha venkovských pošt téměř neumožňuje obyvatelům dojíždějícím z obce do zaměstnání si vyzvednout nejen doporučený dopis, ale ani balík.

Například pracovní doba na poště ve Vysokém Veselí je od 8.00 do 15.00 s polední přestávkou a ve středu ještě 16.00 - 17.00. Vzhledem k tomu, že autobusy přijíždějí v 15.00, případně v 17.00, stává se vyzvednutí zásilky dost komplikovanou záležitostí. Najdu-li ve středu večer ve schránce oznámení o uložení zásilky, mám asi tyto možnosti: Stihnu to ještě ten den mezi 16.00 a 17.00 hod. Spěchám-li na zásilku, musím si vzít některý následující den náhradní volno, v horším případě dovolenou. Další možností je to, že pracovnice pošty poruší předpisy a vydá mi zásilku mimo pracovní dobu (tím se vystavuje možnosti postihu). V nejhorším případě dostanu zásilku až za týden. To však po příjezdu do Vysokého Veselí musím hodinu počkat, nebo se znova vracet na poštu. Tyto alternativy předpokládají, že bydlím v místě pošty. Bydlím-li v některé z přináležejících obcí, tak budou mé strasti ještě větší.

Byl bych hrozně rád, kdyby pan ředitel bral při změnách pracovní doby pošt zřetel nejen na úřední předpisy, ale také na občany regionu, který náleží do jeho kompetence. Pokud se mu to podaří vyřešit ve prospěch obou stran, poradil bych mu, jak přizpůsobit pracovní dobu poštovních doručovatelů, aby byla naplněna litera i duch zákona.

Dle mého názoru je Česká pošta služba občanům, kteří si za to platí, a ne úřad, který má za úkol občany tohoto státu k něčemu nutit a někam usměrňovat.

Ing. Zdeněk Peroutka, Vysoké Veselí

Tomáš Holata