Tak jsme viděli jednu základnu, kam se cizinec málokdy podívá. Druhý den nás čeká "kárné" řízení u zprávy "pogranvojsk", kde nám hrozí maximálně nějaká pokuta. Taky že jo. Pokuta 417 rublů neboli pětinásobek minimální mzdy (cca 500 Kč) není sice příjemná, ale zážitek za tu cenu... Druhý den nám vyplňuje žádosti o různá povolení ředitel institutu Genadij Karpov. Jana s Pavlem jedou do Jelizova na správu rezervace, já k vojákům a FSB (dříve KGB). U vojáků mám počkat 3/4 hodiny do konce oběda. Poté je mi oznámeno, že povolení dostanem až po FSB. Jedu tedy do jámy lvové. Jejich budova připomíná pevnost - jen jedny malé a samozřejmě zamčené dveře. Zvoním tedy a lomcuji dveřmi, až z ulice přichází jakýsi čtyřhvězdičkový zelený panák s žádostí o mé doklady. Ukazuji žádost podepsanou Karpovem a jsem dotázán, zda jsem Karpov. Mne prý nepustí, jedině Karpova. Ten už však zmizel do Moskvy. Staré "dobré" bolševické časy. Kašlem tedy na všechna povolení a rychle pryč z Petropavlovska.
Zastávka v zapovědniku - nic nového, takže hurá k horkým pramenům horního toku řeky Paratunky. Stopování jde celkem dobře a brzy jsme skoro na místě. Chvíli něco fotíme a zastavuje další dodávka s mladým párem. Ani jsme nemávali. Jedeme tedy s nimi, probíhá běžná konverzace, jako odkud jsme apod. Když zjišťují, odkud jsme, okamžitě mění plán (náš i jejich) a odvážejí nás k vodopádu pod Viljučinským vulkánem. Prý znají cestu až tam a my to stejně nikomu neřekneme. Dodávka se dostává asi na kilometr od vodopádu. Následuje piknik - omlouvají se, že vzali občerstvení pouze pro dva. Tohleto je to staré dobré Rusko s nádhernými lidmi, jejich otevřeností a pohostinností. Opět se vrací nálada a srdečnost těchto mladých lidí dává zapomenout na předchozí problémy. Cestou zpět nás vysazují přímo pod prameny. Výlet se vydařil. Navečer se u přírodních pramenů schází poměrně dost lidí (je to dané i tím, že v Petropavlovsku neteče teplá voda...). Nádherně horká voda, osvětlený hřbet k Viljučinskému vulkánu a masáž vodopádem jsou přesně to "čto nam nužno". Stan stavíme asi 100 m pod prameny. Ráno 15 km do Termálního a zpět do Petropavlovska.
Čekáme na povolení do "zapovědniku". Sláva, příslib povolení - odlet 15.9., návrat za deset dní. Ještě vyplnit ten čas, který do odletu zbývá. Rozhodujeme se pro Mutnovský vulkán. Dvakrát odolal, tak snad do třetice. Večer před odjezdem přichází Kosťa (bydlíme v jeho bytě) se svým příbuzným - Volyňským Čechem. Je na Kamčatce již deset let u vojenské hudby, ale Ř mu jde stále skvěle. Rodinu zanechal na Ukrajině poblíž Žitomiru. Večer je velmi příjemný a plný humoru. Kosťa nám slibuje "klasickou" rybalku v duchu filmu Svéráz národního lovu. Přidává jednu vlastní historku z letošního roku, kdy se v pěti lidech vypravili na noční lov lososů. Jeden z účastníků vznesl dotaz, kolik vodky vezmou s sebou, jestli jednu nebo dvě. Kosťa tvrdí, že moc nepije, ale že dvě vodky pro pět je málo. Ve skutečnosti se jednalo o basy vodky na jeden večer.
Po snídani vyrážíme po trase Jelizovo - Termální. První tranzit nás nechce vzít s poukazem na naše batohy. Druhý je už bez problémů. V Termálním stopujeme první auto přímo pod vulkán. Je nádherné počasí a výstup do sedla netrvá dlouho. Sedlo leží ve výšce asi 1500 m a fouká zde silný vítr. Ráno se budíme do klidného počasí s mraky vysoko na obloze. Výstup jde poměrně dobře a fumaroly, které vystupují z kráteru, jsou vidět z dálky. Z hrany kráteru vidím, že Jana s Pavlem sestupují dolů. Pokračuji dál ve výstupu až na severní hranu kráteru. Kráter je nádherně osvětlen a zelenomodré jezírko uvnitř připomíná smaragd. Všude vystupují fumaroly, největší v místě letošního výbuchu. U podnože vulkánu se začínají vytvářet husté mraky a kráter brzy připomíná hrnec s mlékem. Jana s Pavlem jsou někde uvnitř. Dál není nic vidět. Sestupuji asi tři hodiny, v mlze dvakrát bloudím, ale vždy nalézám hřeben vedoucí k sedlu. Před táborem ještě pozoruji nezvykle krotkého kamčatského sviště. Dvě hodiny obav, co je s nimi. Mlha, že není vidět na krok a padá tma. Naštěstí se oba objevují a líčí dojmy z kráteru. V noci a druhý den prší, je mlha a zima. Ležíme ve stanu a dojídáme bonbóny. Dochází benzín. S počasím se horší i nálada. Všichni cítíme, že se nám do Petropavlovska nechce, ale když bude takovéhle počasí, asi nic jiného nezbude. V noci je mráz a ráno kolem stanu jinovatka a také nádherně modré nebe. Poléhavé keříky vrby zežloutly, další keříky jsou ochmýřené a ve vycházejícím slunci mají své kouzlo. Modré borůvky vyčnívají ze sytě rudého borůvčí - podzim v horské tundře vrcholí. Avačinská sopka na obzoru v noci zapadala sněhem, stejně jako její sousedka Korjakská.
Balíme stany a vyrážíme směr vulkán Gorelyj. V plochém údolí mezi Mutnovským a Gorelym se vznáší oblaka prachu. Nasazuji sluneční brýle, ale není to nic platné, prach je zkrátka všude. Celá krajina je vlastně pouští - s dunami, přesypy, místy typická hamada. Zkoušíme výstup na Gorelyj přímo. Dosahuji hrany pod kráterem - a vítr mne sráží na zem. Poprvé v životě. Kráter není téměř vidět přes mračna prachu. Vichřice ukazuje svoji sílu. Na úpatí stojí naštěstí seismostanice. Pomoc v pravou chvíli. Vichr sílí i v nižších polohách a jeho poryvy otřásají celým domkem. Ráno vichr polevuje a sestupujeme do údolí. Procházíme opět pouštní oblastí. Dostáváme se až k silnici vedoucí od rozestavěné geotermální elektrárny pod Mutnovským. Stopujeme první auto. Příjemné zpestření - berou nás na Rodnikovyje prameny pod Viljučinský vulkán. Horká koupel, pozvání na piknik a zase to dobré Rusko. Navečer nás odvážejí do Termálního. Kupujeme nějaké jídlo a stavíme stan hned za vesnicí. Zítra bude rozhodující den. Vrací se zástupce ředitele pro vědu V. I. Mosolov, který bude mít konečné slovo v otázce našeho povolení. Ráno vyrážíme s Janou na správu rezervace. Mosolov se právě vrátil z terénu a očekává nás. Vladimír Iljič je viditelně unavený a pohublý v důsledku dlouhého pobytu v terénu, ale jednání s ním je více než vstřícné. Ředitel Komarov je také "unaven", ale zřejmě ne z terénu. Jako vděk za povolení mu předáváme láhev koňaku a protože máme ještě asi pět hodin, jedu ke geologům do Petropavlovska. Jana jede zaplatit vrtulník. U geologů v Seroglazce jsem ihned odchycen na vrátnici třemi pracovnicemi administrativy a napojen vodkou. Prý je oběd a Ruská pohostinnost nezná mezí... Bohužel můj známý Boris Markovský již odletěl a Jura Gladěnkov letos vůbec nepřiletí. Jsem seznámen s šéfem místních geologů Litvinovem a také ředitelem geologického muzea. Vracím se do Jelizova. Povolení máme, ale ředitel zmizel na pět minut, které se protáhly asi na hodinu. Nakonec se vrací snad ještě více unaven, nicméně podepisuje smlouvu.
Ráno stopujeme asi hodinu, než nám zastaví "gruzovik" a jedeme. Pod Viljučinským, ještě před odbočkou k vodopádu se začínáme prodírat olšemi. Asi dvě hodiny a jsme v průsmyku. Nádherná podívaná - jezero uprostřed vyhaslých vulkánů. Krátká prohlídka okolí - rychle ke stanům pro kameru, ve vodě se koupe medvědice s mládětem. Ještě chvíli je pronásledujeme, ale mizí nám v olších. Objevuje se osamělý člověk - bývalý geolog. Ostatně kdo jiný, na Kamčatce byli jedině geologové a vojáci. Už si ani nepamatuji jeho jméno, říká, že nyní pěstuje rajčata. Termální zdroje dělají divy. Večerní čaj a náš host přijímá nabídku přespat v našem menším stanu. Má s sebou pouze celtu, a tak v noci stejně promrznul. Ráno odchází. Třetí den pod Viljučinským balíme a vyrážíme zpět. Na stráni nalézáme několik achátů a křišťálů. Naštěstí opět trefujeme průchozí místa v olších a za tři hodinky jsme zpátky na silnici. Nic však už nejezdí, a tak 13 km k horkým pramenům zvládáme po svých. Koupel v noci při úplňku - prostě romantika. V noci je nezvykle teplo. Úplněk nahradily mraky, sem tam mírně sprchne. Ráno ještě pěšky do 16 km vzdáleného Termálního (kolikrát tudy šlapeme už ani nepočítám), pak tranzitem do Jelizova a do Petropavlovska.
Ráno zpět do Jelizova a na vrtulníkovou základnu společnosti Krečet. Daří se nám uhádat ještě jeden den v rezervaci navíc. Přelétáme nádhernou Kamčatskou scenérii. Mezipřistání kdesi v tundře. V Údolí gejzírů si inspektor Gríša (Even) prohlíží naše povolení a dává nám volnou ruku. Cesta do Údolí smrti trvá 3 hodiny. Do domku biologů dorážíme právě včas - venku se zatáhlo a silný vítr přináší první sníh. Zanedlouho se počasí uklidňuje a nebe je opět modré. Spořádali jsme všechny bonbóny na tři dny dopředu a vypili láhev vodky. Rychle do Údolí smrti. První kroky směřují na horní místo úhynu. Cestou si čichám k jedné díře a musím uznat, že plyny letos mají "grády". V noci je mráz, zima je citelná i v domku a ráno jsou všechny potoky v údolí zamrzlé. Celkem třikrát se vracíme na horní místo úhynu. Odběr dvou vzorků plynů trvá přes hodinu - tímhle tempem se buď otrávíme nebo zmrznem. Naštěstí, přímo v korytě potůčku probublávají silné výrony, a proto se odběry urychlují. Pavel vyráží do průsmyku, odkud je vidět vulkán Krašeninnikova. Vrací se za tmy. Ráno objevujeme medvěda na druhé straně údolí. Pavel se k němu blíží skoro půl dne, aby nakonec pořídil fantastické záběry z 15-20 metrů. Toto přiblížení však medvěd považuje za útok a vyráží na Pavla v jakémsi odstrašujícím výpadu. V životě jsem neviděl nikoho tak rychle běžet, navíc obtěžkaného kamerou a foťáky. Naštěstí medvěd útok zastavuje na místě, kde Pavel točil. Rychle beru slzák a běžím k Pavlovi. Medvěd očichává stopy a mizí i on. Vracíme se do Údolí gejzírů a seznamujeme se s posádkou základny. Seznámení probíhá jak jinak než v horkých pramenech, s vodkou a "zakuskou".
Večer, opět při vodce, ožívá stará Korjakská legenda o "pánu medvědů" - Ingurinovi. Má být obrovský a s velkým břichem. Legendy o něm se sem tam objevují dodnes. Míša - bývalý námořník, pak v geologické službě a nyní údržbář firmy Krečet, medvědy dříve lovil. Připomíná, že poslední záznamy o spatření Ingurina pocházejí z let 1995 a 1998. V tomto roce ho prý se dvěmi korjakskými lovci spatřil. Medvěd byl obrovský s méně klenutou hlavou než u obvyklých kamčatských medvědů, zadní tlapy výrazně kratší, velké břicho a tlapy při chůzi směřují do stran (u běžných medvědů je tomu naopak).
Pohřbený les pod Tolbačinským vulkánem
