Celkem rušné místo. Jana s Pavlem se vracejí brzy a spát se jde taky brzy. Probuzení je příjemné, svítí slunce a geologové, kteří již odchází, nám zanechávají přebytečné zásoby - vajíčka, konzervy, zavařeniny a instantní bramborovou kaši. V pravou chvíli. Výstup na Ključevskou se zdál být ohrožen právě z důvodů nedostatku potravin.
Před obědem vyrážíme směrem k základně Apachončič vzdálené asi 18 km. Procházíme písečnými výplavovými plošinami. Místy se boříme celkem hluboko a postupujeme pomalu. To nejhorší však má ještě přijít. Kaňon řeky Suché Kapicy. Blížíme se k okraji kaňonu a již z dálky slyšíme, že toto místo až tak suché nebude. Zkalená voda se řítí kaňonem obrovskou rychlostí a zdá se, že nalézt brod bude nesnadné. Asi po hodině hledání brodu jsem patřičně vytočen a přeskakuji místo s nejsilnějším proudem. Nakonec se všichni tři dostáváme šťastně na druhý břeh a vylézáme na strmý útes kaňonu. Potkáváme skupinu turistů vedenou Rusy. Doporučují nám cestu. Ignorujeme tak radu geologů, což nás bude stát hodně sil. Stopy se brzy ztrácí v řečišti. Dostáváme se na hranici keřů. Terén začíná být obtížný - keře, výmoly a hřbítky. Na protější stráni se pase medvěd. Únava je ihned pryč. Blížíme se k němu. Pískám na medvěda, ten pozorní a větří naším směrem. Končíme záběr, ještě na něho křiknu, medvěd zapanáčkuje a mizí. Jdeme ještě hodinu nepříjemným terénem a za neustálých útoků komárů a mochniček doklopýtáváme k domku vulkanologů pod lávovým proudem z roku 1946. Nádherný domek má jednu vadu - nemůžeme nalézt vodu. Hmyz je opravdu protivný a jen lituji, že jsem si nevzal moskytiéru. Půjčuji si tedy od Jany a asi za půl hodiny narážím na pramen pod lávovým proudem. Ihned jsem obalen hmyzem a naplnit vak je utrpením - a to mám holé jen ruce. Vyrážíme kolem oběda na sever k bývalé základně vulkanologů, která je branou k výstupu na Ključevskou. Cesta trvá dlouho. Je na ní spousta hlubokých kaňonů, které nás stojí hodně času a sil. Na celé trase není voda, tu doplňujeme bobulemi šíchy. Čtyři kilometry před základnou padají mraky a není vidět ani na 100 m. Je to k vzteku - tak blízko báze a nezbývá než čekat. Naštěstí se brzy vyjasňuje a my pokračujeme. Báze je obsazená omladinou z Dvadcatky - třicet kilometrů vzdáleného vojenského objektu. Ubytováváme se v patře a dáváme si vydatnou večeři. Počkáme 1-2 dny na počasí a pak se uvidí.
Den odpočinku se vleče neuvěřitelně pomalu. Hodně jíme. Občas malá procházka do okolí bývalé základny. Na výstup nám zbývají čtyři dny. O všem rozhodne počasí zítra. Pěkně - výstup, mraky - sestup do Ključí. Ráno se budíme do nádherného počasí. Ključevská přímo vyzývá. Odlehčujeme batohy na minimum a po snídani vyrážíme k vulkánu. Ještě netušíme, že takto zblízka vidíme Ključevskou naposled. Po dvou hodinách, ve výšce 1600 metrů narážíme do začínajícího příkrovu mraků. Počasí se nelepší a jsme nuceni sestoupit. Sen o výstupu na Ključevskou se definitivně rozplynul. Od moře se valí neproniknutelná tmavě šedá clona mraků. Blíží se cyklón.
Déšť nás naštěstí dostihuje až u geologické základny. Bylo by naivní si myslet, že nádherné počasí vydrží věčně. Čekají nás možná dva dny sestupu, možná v dešti. Prší hodně a prší celou noc. Ráno balíme věci a vyrážíme do mokré kamčatské vegetace. Deště rozvodnily i malé říčky, které se pod svahy Ključevské rozlévají do širokých náplavových plošin. Brodíme se asi půl kilometru, naštěstí mělkou vodu. Koleje vyjeté náklaďáky se místy ztrácejí a máme problémy je opět nalézt. Po chvíli cesta končí, ale přesto se nám daří nalézt pokračování. Vidíme první auto a ptáme se kolik zbývá do Ključí - prý 4 km. Třicet kilometrů za necelých pět hodin, to by šlo. Stopujeme offroada s houbaři. Ukazuje se, že řidič je otcem jednoho z výrostků, které jsme potkali na geologické základně - takže o nás ví vše. Ještě, že jsme stopli - ty čtyři kilometry před Ključemi jsou pod vodou. Náčelník vulkanostanice v Ključích je naším příjezdem překvapen, ale "zapiska" od Genrietty působí okamžitě. Jsme ubytováni na bázi s názvem "Gostinica Stromboli". Zajímavostí ubytovny je teplá voda vedená přes topení. Pokud se chcete omýt teplou vodou, musíte pustit topení v celém baráku. S cyklónem a dešti přišel ve vyšších polohách podzim téměř ze dne na den. Citelně se ochladilo, stromy žloutnou a opadávají. Sem tam skrze mraky prosvítá nepřirozeně modrá obloha. Spěšně dozrávají plody a houby dosahují klimaxového stádia sezóny. Léto je pryč. Ještě pár dní a zmizí i komáři. Jejich místo zaujmou mochničky a "gnus" - drobné, ale hodně nepříjemné mušky.
Ključi je velká vesnice honosící se titulem "gorod" - město (ta jsou na Kamčatce pouze čtyři). Centrum tvoří tržnice a autobusák (poznali jsme ho pouze podle stojících lidí). Obyvatel je tady - to vlastně nikdo neví, snad pár tisíc. V dobách největší sovětské slávy mělo městečko okolo 8000 obyvatel. Ani domy nejsou registrovány. Často je zde byt levnější než cesta do Petropavlovska a zpět kvůli registraci. Přesto, že je zde jedno z center rybolovu, čerstvou rybu na trhu nekoupíte. Nejčastěji jste odkázáni na břeh ke garážím, kam připlouvají pytláci po celonočním lovu. Celými Ključemi vede jediná betonová silnice, zbytek je uježděná hlína. Místní vulkanostanice funguje od roku 1935, dnes je zde také malé muzeum. Zajímavostí je fotografie výbuchu Ključevské v roce 1925, kterou pořídil jakýsi Švéd - tedy jeden z mála cizinců, kteří Kamčatku ve 20. století navštívili (byla otevřena až počátkem 90. let). Také se dozvídáme, že vybuchl vulkán Šiveluč ve chvíli, kdy jsme čekali v mracích pod Ključevskou. Smůla. Vybouchl i Bezymjannyj - tam jsme byli před týdnem.
Z tisku se (opožděně) dovídáme, že se Rusům opět něco potopilo, tentokrát atomová ponorka Kursk. Na Kamčatce lidé vnímají tuto událost obzvlášť citlivě. Je tady několik ponorkových základen a mnoho lidí je u námořnictva. Soucítění s rodinami pozůstalých není hrané. Organizují se sbírky na jejich podporu. Zintenzivňují se kontroly aut - lidé se obávají čečenských teroristů (tady je to snad zbytečná obava). Při focení jednoho baráčku v Ključích jsme jakousi vyšinutou ženou obviněni z položení nálože pod její dům (mimochodem, byl to nejhnusnější barák, takže kdyby zmizel, tak by si toho minimálně nikdo nevšiml). Vysvětlit, co zde pohledáváme, se daří jen částečně, a tak vyklízíme pozice. Lístky na autobus nejsou a v nejbližších dnech nebudou. Naštěstí prý jakýsi člověk jezdí do Petropavlovska tranzitem za ceny autobusu. Cesta do Petropavlovska trvá 10 hodin. Občas krátká pauza při přejíždění zatopených úseků, jinak monotónní hodiny jízdy po štěrkové silnici mezi lesy tajgy. Prakticky každé auto má rozbité přední sklo od odlétajícího kamení. Posledních 100 km před Petropavlovskem se silnice mění na asfaltovou. Míjíme dva čerstvě bourané náklaďáky. Vystupujeme v Petropavlovsku u Institutu vulkanologie. Máme štěstí, Genrietta je doma, zvedá telefon a my máme celkem levně byt poblíž institutu. Cyklón přichází i na jih Kamčatky a celý poloostrov smáčí deště. Jana již dva dny od rána do večera vaří, peče, pere a uklízí. S Pavlem jsme se adaptovali dobře na místní podmínky a postavení muže ve společnosti a čumíme na televizi. Rusové mají smůlu - v Moskvě hoří Ostankino. Po Kursku je to vnímáno jako další národní tragédie. Dosud se neví, jestli někdo zahynul, ale pokud jsou zprávy v Rusku laděny v tomto duchu, je jasné, že ano.
