Expedice za kamčatskými vulkány

Tak jsme se opět vypravili na Kamčatku. 2. srpna nadešel den D a my seděli v letadle společnosti Pulkovo na trase Praha - St. Petěrburg. Odtud dále po trase Petěrburg - Krasnojarsk - Chabarovsk - Petropavlovsk Kamčatský (PK). Ihned po přistání v PK jsou nám ještě v letadle zkontrolovány pasy a víza a je připomenuta nutnost registrace. Z letiště, kde překládka zavazadel probíhá v jakési oplechované stodole, odjíždíme k Institutu vulkanologie. Potud probíhá vše v pohodě. S naším příjezdem měla být seznámena moje známá vulkanoložka Genrietta, ta však v institutu není, a tak nám alespoň ředitel Karpov dává její domácí adresu (tu jsem samozřejmě spolu s celou řadou dalších věcí zapomněl v Praze). Adresu tedy máme, číslo bytu však nikoliv (v Rusku nenajdete jediný zvonek se jménem). Klepu tedy, ani nevím proč, na dveře ve třetím patře - otevírá nám jakási žena (naštěstí známá Genrietty), která nás ihned zve na čaj. Přitom o našem příjezdu vůbec neví. Během večeře, která je samozřejmou součástí pozvání, obvolává známé a shání Getu. Ta bude až za pár dní, a tak nám dává klíče od své známé, která jela na dovolenou - v cizím bytě bez cizí ženy - tak to je možné snad jenom v Rusku. Nějak se nám letos nedaří zvládnout časový posun, a tak pořád spíme. Pavel točí první záběry v Petropavlovsku - památníky (Vitusu Beringovi, zakladateli města, Nikolské sopky, která byla svědkem porážky anglo-francouzského výsadku v r. 1854) a sopkami v pozadí.

Vulkány jsou letos překvapivě, v důsledku abnormálních letních teplot, téměř bez sněhové pokrývky. Právě na Nikolské sopce potkáváme první známou tvář - Larisu, se kterou jsme se seznámili předloni v Údolí gejzírů. Mezitím zcela propadla jakési přiblblé křesťanské sektě, přesto je setkání s ní radostné, setkání s dalšími křesťany však s díky odmítáme. Pomalu si zvykáme na místní čas (posun o 11 hodin) a Genrietta, která se již vrátila, se nám snaží všemocně pomoci, zejména s plánováním trasy. Další dny máme nabité - nákup potravin, návštěva Volodi Saveljeva, který nám předloni nesmírně pomohl, cesta do nedalekého Jelizova. Zde se, na správě státní biosférické rezervace, dovídáme, že náš známý domorodý průvodce a inspektor má dovolenou a tráví ji ve svém rodném Essu na severu. Je rozhodnuto, Ključevská tři dny počká. Nezbytný nákup základních "produktů", vodky a odjezd do "posjolku" Esso.

Cesta za Robertem

Kupujeme lístky do 500 km vzdáleného Essa a odjíždíme. Zpočátku dobrá silnice se mění v hrbolatou cestu uježděného štěrku. Autobus se po ní kodrcá celé hodiny. Přesto usínám v různých polohách. V 300 km vzdáleném Milkovu je přestávka na oběd a autobus odjíždí i s našimi věcmi dotankovat naftu. Milkovo je příšerná díra - domy zde ještě zdobí bolševické motivy, jako kosmonauti, tanky a Aurory. Zdá se, že tyto motivy jsou zde stále uměle udržovány "při životě". Cestou z Milkova vidím prvního medvěda, který vyskočil z příkopu a utíká do lesa. Řidič během cesty ještě zastavuje, aby si nasbíral houby a nachytal ryby. Přivítání v Essu je studenou sprchou - nejenže prší, ale Robert zřejmě odjel zpět do rezervace. Ubytováváme se levně v místní "gostinici" a večer vyrážíme na obhlídku. První, na co narážíme, je koupaliště plné horké vody. Kdo zažil koupel v dešti v horkém bazénu, ví o čem mluvím. Ráno nás budí milice a bez jakýchkoliv průtahů dostáváme registraci do pasu. Jdeme hledat rodný dům Roberta. Cestou míjíme skanzen, muzeum, somráka, který chce 10 rublů (asi 12-13 Kč), skleníky vytápěné termální vodou, polorozpadlé domky a náklaďáky, několik hladových psů a opilých Rusů. Robert skutečně odjel, možná do Jelizova, možná do Údolí gejzírů. Přestože na zpáteční cestu máme koupené lístky, v autobusu je plno a my stojíme asi 60 km. Cestou se dovídáme, že se Essu říká ruské Švýcarsko, ale zatím tady žádné Švýcarsko není. Vystupujeme na rozcestí silnice, která vede do Kozyrevska a Ključí.

Asi po hodině stopování, kdy neprojelo ani jedno auto, se vydáváme pěšky po silnici na sever. Asi po 10 km stopujeme autobus plný opilých Rusů - cestářů. Seznámení je jako vždy bouřlivé a vodka na sebe nenechá dlouho čekat. Řeku Kamčatku překonáváme na plovoucím mostě tlačeném člunem. Seznamujeme se tak dobře, že cestáři trvají na tom, že nás v Kozyrevsku vysadí až u seismologické stanice. Slovo drží a my stojíme na zahradě zmiňované stanice. V ruce máme "zapisku" od Genrietty pro "načalnika" Kuzmu Sergejeviče. Ten nám má zařídit odvoz k patě Tolbačinského vulkánu. Místní kšeftař požaduje asi 100 USD, což je celkem dost, ale nakonec nám nezbývá, než zaplatit. Během 2 hodin vyrážíme a po 4 hodinách se dostáváme nad hranici lesa. S gazem se loučíme pod novými kuželi Tolbačiku, vzniklými při gigantickém výbuchu v letech 1975-6. Prší už třetí den. Ráno vstáváme opět do deště a obcházíme okolí tábora. Všude leží sopečné pumy, drobné lapily a bizarnost prostředí dokresluje z mlhy vystupující rozeklaná láva. Po obědě (což je tradičně bonbón) na chvíli usínáme. Stále prší. Přesto nám pomalu dochází voda. Veškerá dešťová voda se totiž okamžitě vsákne do porézního podkladu. Pokud se počasí nezlepší, budeme muset toto místo opustit bez solidních záběrů. Další ráno vypadá jako to předchozí, ale viditelnost se lepší. Konečně! Mraky se trhají a nám se vyjevuje apokalyptický obraz zkázy z roku 1975. Místa, kde se kdysi zelenaly lesy, pokrývá rozervaná láva, štěrk a popel. Mrtvý les se stromy pohřbenými za živa vrstvami popela je mementem. Člověk si zde připadá nicotný. Mraky se rozevírají nad Centrální Kamčatskou nížinou. Na vrcholku jedné sopky se setkáváme se skupinkou turistů. Příjemné je posezení na horkých kamenech při vrcholku. Pod nohama se mihotá drobný, rejsku podobný hmyzožravec - jediný posel života. Žízniví se vracíme navečer do tábora. Ostrý Tolbačik se nám navečer ukazuje po kouskách, aby odkryl nádherně osvícený a zasněžený vrchol při západu. Za celý den jsme měli méně než 1/2 litru vody, což se projevuje bolestí hlavy, ale usínáme spokojeni. Prší celou noc a dopoledne. Došla voda a jediným jídlem do podvečera budou dva bonbóny. Vyrážíme k asi 10 km vzdálené geologické stanici Vodopadnyj. Cestou přetínáme stopy soba a dlouho očekávané stopy medvědí. Trochu bloudíme, nakonec však základnu nalézáme. Je plno. Asi 2 km směrem k Ploskému Tolbačiku je pramen.

V místě našeho nového tábora je plno borůvek a hub, včetně mých oblíbených pravých ryzců. Polévka, smaženice a krupicová kaše ("manka") s borůvkami. Prší tentokrát celý den. Jsme zalezlí ve stanu a věnujeme se drobným opravám výbavy - zejména šití batohů. Ven vylézáme pouze uvařit snídaňoobědovečeři (rýže s houbami), která bude, se čtyřmi bonbóny, tím jediným na dnešní den. V noci je zima a pršet nepřestává ani na vteřinu. Prší třetí den v kuse, je mlha a trefit 15 km vzdálenou další seismostanici je nesmysl, navíc po cestě není voda. Poprvé vaříme na benzínu - nyní je ho již dost. Následující den se počasí lepší a my si jdeme prohlédnout jeskyni vzniklou v lávě. Bohužel je zasypaná, ale báze Vodopadnyj zeje prázdnotou. Tábor je přesunut a odpočinek v suchu a teple u pícky přichází jako na zavolanou. Ráno je dobrá viditelnost a mraky se zvedají. Po nezbytné krupicové kaši s cukrem k snídani vyrážíme. Cestou ještě nabíráme vodu a pak již vzhůru kolem lávového proudu. Mraky klesají, chvíli bloudíme a pak nalézáme hřbítek, který snad vede k vrcholu. Nevede. Čekáme asi půl hodiny, a pak sestupujeme cca do 1500m. Je 14hod. a nám zbývá ještě 1500m. Mraky se ne a ne roztrhnout. Jsem hodně naštvanej a sestupuji. Jana s Pavlem zkouší ještě jeden hřbítek, doufám, že aspoň oni uspějí. Po asi 40 minutách sestupu se mraky trhají a vrchol se odhaluje. K vzteku. Chvílemi chodím vyhlížet Janu s Pavlem, i když vím, že dorazí až za tmy. Čtu si noviny s názvem Věsti Usť Kamčatsku, kde mne pobavila zpráva o nařízených kontrolách zásob dřeva na zimu a také seznam jmen lidí, kteří pančují vodku.

Ke Ključevské

Jana s Pavlem se vrátili v půl dvanácté. Na vrchol dorazili, ale bylo to zklamání. Velké jezero v kráteru vyschlo v důsledku veder. Večeříme po půlnoci. Ráno vyrážíme směr průsmyk Tolud. Hned na počátku narážíme na zvláštní úkaz - desítky mrtvých čmeláků leží okolo jakési kytky. Cesta vede dál na východ mezi kužele nových sopek, zpočátku stoupá, ale postupně přechází do roviny. Počasí nám přeje. Asi po 15km se dostáváme na svah nad říčkou Tolud. Přibývá medvědích stop. Kamčatka nám otevírá jednu ze svých fantastických scenérií. Krajina na jih se otevírá v podobě nádherných údolí, řídce porostlých modříny. Stojíme mezi vulkány Tolbačik a Udina. V údolí pod námi, mezi ostrůvky kosodřeviny, se válí velký medvědí samec. Líně se převaluje ze strany na stranu a okusuje okraje větviček plné borůvek.

Příštího rána vyrážíme směr Bezymjannyj. Cesta je celkem pohodlná a počasí nádherné. Při ubíhajících kilometrech začíná být znát únava způsobená nedostatkem kvalitní stravy. Přibývá kaňonů, které musíme překonávat. Přitom se často boříme hluboko do vrstev popela. U průsmyku Tolud zahlédnu na chvíli na horizontu medvědici se dvěmi medvíďaty. Odpočíváme každé dvě hodiny. Později zkracujeme interval a vychutnáváme si nádheru Kamčatské přírody. Sami obklopeni pouze vulkány. V popředí dýmá Bezymjannyj. Ten a Ključevská patří k nejaktivnějším sopkám světa. Asi po 20-25 km pochodu se dostáváme na pahorky nad údolím mezi Ziminou a Bezymjanným. Z planiny máme rozhled na všechny strany, a tak stavíme stany zde. Západ slunce hraje všemi barvami a tento okamžik dává zapomenout na veškerou únavu. Jana s Pavlem jsou rozhodnuti ráno po sestupu zdolat Bezymjannyj. Genriettě jsem slíbil, že na tuto sopku nepolezu, navíc jsem dost unaven a chci pošetřit síly na Ključevskou. Stavím stany, po 14 dnech se koupu v potoce, dopisuji deník a hraji si na honěnou se syslíky. Je jich tu opravdu hodně. Vpravo od vulkánu stojí několik stanů a z kopce scházejí lidé.