| Nové Noviny č. 1/01 | 5. ledna 2001 | str. 6 |
"VĚTRÁK" Větrný mlýn na obrázku stával na návrší Bořenova nad Sobotkou. Zakreslen je už na prvém známém pohledu na Sobotku, litografii v památníku na návštěvu císařského páru Františka I. a Karolíny Augusty v Čechách roku 1833. Z devatenácti doložených větrných mlýnů na okrese Jičín byl tento jediný kamenný, tzv. holandského typu.
Fotografie pochází z ateliéru jičínského fotografa Antonína Brožka a dnes se nachází v archivu Okresního muzea a galerie v Jičíně. Je to přímá kopie z velké skleněné desky 18x24 cm. Rozměr nás dnes udivuje, ale začátkem dvacátého století byly takové kamery běžné. Konečně na vzácném filmovém snímku uloženém v Archivu Fráni Šrámka je zachycen nejen básník, malíř Špála, ale i fotograf F.Mencl, plahočící se terénem s deskovou kamerou jen o málo menší. Téměř všechny snímky té doby jsou přímými kontakty 1:1 z desek, které fotograf také tahal s sebou.
Poslední mlynář na Bořenovách Šustr začal mlýn rozebírat roku 1912. Potřeboval materiál na stavbu nového domku v sousedství. Nejdříve však nabídl stavbu tehdy samostatné organizace Klubu turistů v Sobotce, ale cena se zdála tehdejším činovníkům vysoká a stavba příliš nemoderní. Nabídku zamítli. Téhož roku 1912 však založili nadaci na stavbu rozhledny v blízkých Stéblovicích, ke které nikdy nedošlo. Šustr rozebíral mlýn postupně, jak potřeboval kámen. Ještě v polovině dvacátých let stály na Bořenovách základní řady kvádrů, lidově "štuk". Šustr odpočívá na soboteckém hřbitově a jeho náhrobek je ozdoben leptaným obrázkem jeho větrného mlýna.
Vítr byl i ve dvacátém století užívanou energií. Lopatková kola čerpala vodu v cihelnách i jinde. Je to jen důkaz, že i u nás by se daly využít větrné elektrárny, jak je známe z četných západních zemí.
Dne 3.ledna tomu bylo jedenatřicet let, co se v Hořicích konala celozávodní odborová konference Karosy a po ní estráda za účasti zpěváka Hály, herců Effy, Štekla a dalších, kterou konferovala Kamila Moučková. Tato televizní hlasatelka byla tehdy velmi populární. V televizi už vystupovat nemohla, protože byla moderátorkou protisovětského vysílání České televize ve dnech srpnového vpádu sovětských a dalších "spojeneckých" vojsk v roce 1968. Jezdila jako konferenciérka oblíbených estrád po českých městech a ztělesňovala odpor proti sovětské okupaci.
Jenže prosinec 1969, to už bylo období začínající energické Husákovy normalizace a vystoupení paní Moučkové bylo ze stranicko - politického hlediska nežádoucí. Veřejné mínění však bylo stále silně protisovětské a veřejně zastávat normalizační linii KSČ se málokomu ze straníků chtělo. Bylo to ještě zcela nepopulární. Proto také ředitel Karosy s.Cejnar, který to měl politicky nahnuté (v červnu 1970 byl pak zbaven členství ve straně a také své funkce), se neodvážil vystoupení Kamily Moučkové sám zakázat. Raději zajel do Jičína na Okresní výbor KSČ a požádal tam, aby vystoupení Kamily Moučkové zakázali. Tajemník OV KSČ Martinec opravdu zatelefonoval tehdejšímu předsedovi Okresního národního výboru v Jičíně s. Šoltysovi, aby to zarazil. Ten si zavolal předsedu školské a kulturní komise s. Františka Dvořáka, že by paní Moučková neměla ...A s. Dvořák uložil svému vedoucímu odboru s.Polákovi, aby to s pořadateli projednal. Ten to však "nepochopil jako konkrétní vyjádření zákazu". Ostatně předběžného souhlasu s. Poláka se dovolával předseda ZV Karosy s. Charvát, když na podzim žádal o povolení estrády u příslušného pracovníka ONV pro kulturu s. Rohleny - a ten tehdy estrádu povolil.
A tak si paní Kamila v Hořicích 3. ledna 1970 ještě jednou prožila radost z úspěchu a osobní slávy, i volání "Ať žije Moučková!". Pan Rohlena, původně učitel, byl brzy po výměně předsedy ONV mezi prvními zaměstnanci, kteří museli odejít.
Jičín, Nová Paka - Podle zkušeností některých kulturních domů se zdá, že návštěvnost divadelních představení opět mírně stoupá. Podobným trendem v posledních letech prochází například Kulturní dům v Jičíně a v Nové Pace.
"Před rokem 1989 nebyl problém zaplnit hlediště. Většinu lístků totiž skoupily odborové organizace podniků sdružených v klubu. Docházelo potom ale i k paradoxním situacím, kdy oficiálně byly všechny lístky vyprodány, a přesto zůstávala v hledišti prázdná sedadla. Opravdoví zájemci se pak do divadla ani nedostali," přibližuje tehdejší stav ředitel KD v Jičíně Jiří Zlatník. V roce 1989 však nastal zlom, protože přestalo skupování vstupenek od podniků, a kulturní dům se stal zařízením města. Začala větší konkurence televize a další zábavy, což se logicky projevilo snížením návštěvnosti. Přesto se po celá 90. léta dařilo držet průměrnou návštěvnost kolem 400 diváků z celkové kapacity sálu 566 míst k sezení.
"Vývoj návštěvnosti můžeme poměrně dobře sledovat například podle počtu předplatitelů. Z úrovně předplatných kolem 300 nám tento počet klesl až na 206 předplatitelů. V posledních letech ale zájem o abonmá už opět stoupá a počet na představení dosahuje téměř 240." Na otázku, zdali jičínský divák preferuje určitý typ divadelního představení, Zlatník odpovídá: "V poslední době lze říci, že vyhrává lehčí žánr, ale musí být dobře sehraný a s kvalitním hereckým obsazením."
Také v novopackém kulturním domě se museli vypořádat v průběhu minulých let s poklesem zájmu o divadelní představení. "Nejhlubší propad návštěvnosti tady byl v polovině 90. let, nyní už zase diváků mírně přibývá. Jednou z příčin bylo i to, že se dramaticky zvýšily honoráře pro vystupující umělce, čímž se automaticky zvedla cena vstupného. Město Nová Paka má bohužel i vyšší nezaměstnanost a ekonomicky není tak silné. Proto si nemůžeme dovolit jít s cenou vstupenek příliš vysoko a snažíme se držet je na přijatelné úrovni," říká zástupkyně ředitele KD v Nové Pace Ludmila Krausová. I ona potvrzuje značnou oblibu lehčích žánrů jako jsou komedie. "Lidé se prostě chtějí v divadle pobavit," dodává.
Snaha přilákat lidi do divadla vedla vedení KD v Jičíně kromě zvýhodněného předplatného rovněž k pravidelnému losování o volné vstupné. Vždy na závěr divadelní sezony, která je rozdělená na dvě části, se vylosuje pět předplatitelů a ti obdrží zdarma abonmá pro příští sezonu. "Hlad po divadle tu ale určitě je a návštěvnost se pomalu zvyšuje. Kéž by to vydrželo," dodává s optimismem Zlatník.
Karel Samšiňák
V Hořicích před jednatřiceti lety,
Vladimír Úlehla
Na divadlo chodí víc lidí
(pe)
VESNICE A VESNIČKY Nevěřili byste, kolik pohlednic, větších, malých i těch nejmenších vsí bylo vydáno v minulém století, zvláště pak v jeho první polovině. Je pravdou, že na mnoha je zachyceno stavení místního obchodníka nebo hostinského, který je nechal vytisknout jako propagaci své živnosti. S odstupem času je však tento pragmatický účel nepodstatný a hlavní je dokumentační úloha vypovídající o tom, jak kdysi vypadal český venkov. V nepravidelném seriálu se vám budeme snažit přiblížit tvář vesnic našeho regionu, jak jsou zachyceny na pohlednicích ve sbírce Karla Čermáka. Premierově začneme ve Vitiněvsi. Pohlednice nahoře byla odeslána v březnu 1911, ta vpravo nahoře je datována do ledna 1917. Zajímavá je ta "nejmladší", odeslaná v roce 1930 (vpravo dole). Je na ní totiž uveden jak nakladatel B.Lazák, tak autor fotografií E.Pokorný z Jičína. S uvedením jména fotografa se totiž většina příležitostných i profesionálních vydavatelů neobtěžovala.
Kde, kdy a jak ukončil svoji životní pouť, není dodnes známo a rouška záhadného zmizení kdesi v Itálii pravděpodobně nikdy nebude poodhalena. Jediné pevné datum v životě novopackého rodáka malíře Josefa Tulky je 3. leden 1846, kdy se narodil v rodině krupaře Jana Tulky.
Kolem roku 1852 se rodiče přestěhovali do Úbislavic, kde také Jan chodil v letech 1852 - 1858 do školy. Až do roku 1867 se zde v jedné třídě učilo česky a v druhé německy. Po studiích na jičínském gymnáziu odešel Tulka proti vůli svých rodičů, kteří z něj chtěli mít kněze, na malířskou akademii do Prahy. Zde mezi jeho učitele patřil i německý malíř Josef Trenkwald, který od roku 1865 zastával místo ředitele akademie. Tulka v té době vedle výtvarné činnosti účinkuje i v divadelním orchestru a opisuje noty, aby získal peníze na obživu. Právě na doporučení Trenkwaldovo získal první větší práci, když se se svými spolužáky podílel na výzdobě Thunovského paláce. Několik dalších let vyplňuje jeho život učitelská práce, v rodině hospodářského rady Horského či na pražské reálce a gymnáziu, kde vyučoval kreslení. Kantořina však Tulku příliš neuspokojuje. V roce 1875, po smrti svého otce, přijímá nabídku prof. Trenkwalda, který je od roku 1872 profesorem akademie výtvarných umění ve Vídni a spolu s ním a dalšími umělci se podílí na výzdobě votivního kostela ve Vídni.
V roce 1879 se zúčastnil soutěže na výzdobu lunet v lodžii Národního divadla a jeho návrhy byly přijaty. Realizací pěti lunet se postavil po bok takových malířů, jako byli Mikoláš Aleš, František Ženíšek, Vojtěch Hynais a Václav Brožík, Julius Mařák a další. Josef Tulka zažil provizorní otevření Národního divadla v roce 1881 i jeho požár, který jej téhož roku značně poničil. Jeho lunety řádění živlu přežily, ale Tulka se jejich opravy již neúčastnil.
Neuspokojené ambice a talent, který nemá možnost se svobodně rozvinout, ho vedou k rozhodnutí odejít do Itálie a hledat klid v klášteře. Před odchodem spálí většinu svých děl, a tak se dochovaly jen studijní kresby a pět kartonů nakreslených pro lunety Národního divadla. Počátkem ledna 1882 opouští Prahu a zamíří do Itálie. Zde jeho stopa definitivně mizí. Bezvýsledné je i pátrání Pirnerovo a Zeyerovo. Poslední známkou jeho přítomnosti je zápis v hotelu v Padově. Další Tulkovy osudy halí neproniknutelná rouška tajemství, která během dalších let dala vzniknout mnoha, někdy až fantastickým, hypotézám o jeho dalším osudu. Na závěr vlastní Tulkova slova z dopisu napsaného 8.září 1877: "Jen jediným větším dílem historickým chtěl bych ozdobit svou vlast. Blažen bych byl, vida, jak přicházejí jonáci a pohledem na mé dílo učí se cítit, co je láska k vlasti a národu."
S podtitulem "Brada 55 x nonstop" se na pultech knihkupectví objevila publikace přibližující jeden z nejslavnějších sportovních podniků jičínského regionu - Mikulášský běh na Bradech. Pozornost věnovaná knižnímu zpracování je jistě zasloužená, neboť od prvního závodu konaného v roce 1946 si běh získal dobrou pověst i za hranicemi okresu. Publikace je poděkováním všem, kteří se o tradici Mikulášského běhu zasloužili, ale vypovídá rovněž o důležitých milnících a zajímavostech závodu na Bradech. Významnou část tvoří bohatý fotografický materiál uspořádaný od počátků běhu až po současnost. Kniha je zároveň almanachem, seznamujícím se jmény všech vítězů uplynulých čtyřiačtyřiceti ročníků, což nepochybně zvyšuje její dokumentační hodnotu. Vydal Athletik Club TJ Jičín, 135 stran. Cena: 199 Kč
Haines Putování s dinosaury. Obrazová publikace podle seriálu televize BBC. Slovart Kč 699,-
De Angelis Tajemství mužů, která by každá žena měla znát. Eminent Kč 159,-
NABÍZÍME:
MC - Křemílek a Vochomůrka * MC - Krkonošská pohádka