FOTO: jn
VÝROČÍ: generál Josef Pícek
V jednom z plecitých domů na soboteckém náměstí, tam kde je dnes archiv Fráni Šrámka, se 23. října 1874 narodil Pepíček Pícků. U křtitelnice v soboteckém chrámu mu stál jako kmotr c.k. berní příručí František Šrámek a jako kmotra panna Anna, dcera Josefa Ptáčníka. Ti dva slavili tu za čtrnáct dní svatbu.
Mladý Pepík vyrůstal jako každý jiný kluk. Cestování tenkrát bylo obtížné a zeměpisné znalosti nepřekračovaly to, kam se dalo obhlédnout. Sám o tom napsal: "O školních výletech, či cestovatelských požitcích z dalekých túr nebylo ani zdání. Leda na Bořenova, kde jsem hlídal mandele a sedával na Pelikánově louce a schlazoval si žízeň z mělké studánky zarostlé sítinou. Tak, Pepíčku, koukal: Támhle to jsou křižánecké lesy, tam býval kostel a ten se propad' a támhleten čoud, to je Boleslava a ten les doprava, to je obrubecký. A pak vidí dál Bezděz a tohle je Mužský. Tam byla v šestašedesátým zlá patálie, a dál máme Ještěd a pak to už odtud nevidíme, to bysme museli blíž k Stéblovicům. Nu co, to může vidět každý den, když je hezky - poučoval mne sedlák Brunclík z Cálovic."
Po sobotecké obecné škole absolvoval jičínské gymnázium a roku 1893 nastoupil studia medicíny na lékařské fakultě v Praze. Promoval roku 1900 a nastoupil jako asistent na gynekologii, kde působil do roku 1907. Poté se osamostatnil jako odborný ženský lékař v Olomouci.
Jako záložní důstojník byl povolán při mobilizaci v roce 1914 do zbraně a odjel na frontu, ale ještě před Vánocemi se dostal do ruského zajetí. Při nejbližší příležitosti se přihlásil do legií a působil ve vojenské nemocnici ve Vladivostoku. Odtud poslal hned po skončení války do Sobotky zajímavý dopis o osudech legií. Do vlasti se vrátil jako podplukovník. Hned po příjezdu roku 1920 byl povýšen na plukovníka a roku 1929 se stal generálem zdravotní služby. Sídlil v Brně. V roce 1936 šel do penze a odstěhoval se do Olomouce, kde 8. prosince 1950, tedy před padesáti lety, zemřel. Pohřben byl v Sobotce.
Svou Sobotku nanejvýš miloval. Pravidelně o prázdninách zajížděl do svého domu na náměstí, ozdobeného reliéfem Nejsvětější trojice. Měl v Sobotce řadu přátel, zvláště si vážil pana lékárníka Macouna a stavitele Hortlíka. Ze vzpomínek i z nejrůznějších pramenů vznikla série zajímavých článků, které Pícek otiskoval ve Věstníku soboteckém. Jako syn obchodníka žil od mládí mezi lidmi, v otcově krámu vyslechl mnohé vyprávění a dokázal je využít. Zachytil kolorit Sobotky svého mládí, řadu osobností i lidiček, kteří by se byli už dávno ztratili v proudění času. A tak se dovídáme mnohé o bývalém soboteckém purkmistrovi Šolcovi, o rodině archiváře Dvorského, o jarmarcích, o barevně, soukenících a mnoha dalších. Škoda, že jeho rozsáhlá práce o děkanu Vetešníkovi, ve které podrobně zachytil a zhodnotil celé jeho rozsáhlé a málo známé dílo, leží dodnes bez využití v archivu.
Kromě své literární práce podporoval rodné město, kde mohl. Přispěl podstatně na opravu kostela i Humprechtu, na nové zvony, na pomník rodáků a na další akce. Přispíval obvykle "temně modrou s globusem", což byla v jeho řeči pětitisícovka, a to už byly tenkrát nějaké peníze. Tolik nedávaly ani sobotecké peněžní ústavy.
Na soboteckém hřbitově si generál Pícek pořídil hrobku, aby mohl odpočívat mezi svými. Mnoho si jí neužil. V době, kdy se vděk k legionářům nenosil, byla hrobka za podivných okolností prodána a pozůstatky generálovy vhozeny do hromadného hrobu spolu s rakvičkou, v níž byly ostatky těch, kteří byli v hrobě pohřbeni před ním. Jen zázrakem se podařilo zachránit náhrobek s portrétem generála.
Karel Samšiňák
Jak Zátopek běhal v Nové Pace
Jednou se nás paní učitelka ve škole ptala, jaké máme tajné přání a já jsem překvapivě řekl, že bych se chtěl setkat s Emilem Zátopkem. Už ani dost dobře nevím, proč, snad proto, že jsem věděl o jeho slavných vítězstvích z knih, ale především jsem se vžíval do pocitu, kdy Emil Zátopek vbíhá jako maratonský vítěz na olympijský stadion v Helsinkách v roce 1952. Diváci vstávají ze sedadel a provolávají jeho jméno. Kdybych měl tu možnost s ním mluvit, určitě bych se ho zeptal na pocity v cíli nejdelší běžecké trati. Možná, že bych se zeptal, kolik dřiny, úsilí a odříkání stojí olympijská medaile. Emil Zátopek znal cenu velkého úspěchu a při své skromnosti by mně jistě odpovídal, neboť nedokázal nikdy nikoho zarmoutit. Věřil jsem, že se můj dětský sen přece jenom splní, ale ...Emil Zátopek nás všechny zarmoutil, když odešel do velkého sportovního nebe, odkud není návratu.
V této vzpomínce nechci vyjmenovávat všechny medaile a vavříny, od toho jsou encyklopedie, ale se jménem Emila Zátopka si spojuji dochované fotografie, které dokazují, jak velký olympijský vítěz startoval v roce 1957 v Nové Pace. A jednu z nich, se svolením Jiřího Čejky, vám dnes předkládám. Zátopek stojí na startovní čáře v hloučku běžců s číslem 17 a ve svém novopackém účinkování, jak jinak, jednoznačně vyhrál. Ze vzpomínek pamětníků vím, že se s ním na start postavil i jeden Novopačák, stojí sehnutý první zleva s číslem 24, Antonín Věchet, který se prý držel v tomto běhu velmi statečně.
Díky fotografii Zdeňka Čejky staršího se můžeme znovu podívat do tváře muže, který svůj pozemský život doběhl se ctí. Emil Zátopek, přezdívaný "česká lokomotiva", zůstane navždycky zapsán v naší historii jako nejúspěšnější sportovec 20. století a je symbolické, že s jeho koncem protrhl cílovou pásku, aby mohl s oním historickým běžcem z Marathónu do Athén říci ono slavné: NENÍKÉKAMEN - ZVÍTĚZIL JSEM!
Václav Franc
ŽELEZNICKÁ VZPOURA Vztah českých vojáků k první světové válce byl více než vlažný. Nastupovali sice ke svým jednotkám s vrozenou loayalitou k císaři, ale již rok 1914 byl bohatý na vzpoury a odepření poslušnosti. Jedna z nich se odehrála i v Železnici 10. prosince 1914. Pochodová setnina, která byla sestavena z vojáků jičínského 74. pěšího pluku a doplněná příslušníky mladoboleslavského 36. pěšího pluku, se v den odjezdu na frontu ozdobila zakázanými slovanskými trikolorami, které jim prodal místní obchodník Jaroslav Kulich. Jedna z čet nastoupených na železnickém náměstí dokonce zpívala píseň "Červený šátečku, kolem se toč, my jdeme na Rusa, nevíme proč". Po příchodu ozbrojené pohotovosti to došlo tak daleko, že bouřící se mužstvo začalo nabíjet pušky. Dramatickou situaci uklidnil až český důstojník, který po odvolání pohotovosti přiměl setninu k spořádanému odchodu do Jičína. Když však vojáci před Libosadem narazili na další oddíl pohotovosti, odepřeli poslušnost znovu. Po bezvýsledném vyjednávání se setnina vrátila zpět do Železnice. Cestou mužstvo odhazovalo výstroj a padly i výstřely do vzduchu. Odpor pochodové setniny nakonec zlomil až zásah českých důstojníků, kteří měli na mužstvo značný vliv. Jaroslav Kulich a někteří z vojáků byli uvězněni, zbytek rozdělen k několika útvarům a odeslán na frontu. Na fotografii (archiv Vlastivědného muzea v Železnici) jsou účastníci vzbouření, kteří byli ubytováni u Františka Štrincla v čp. 292.
(to)
HOSTINEC NA STRAHOVĚ Železnický hostinec "Na Strachově" přezděný jménem "Na Strahově" se za první světové války stal místem mnohých protirakouských řečí a projevů. Hlavní přičinění na tom měl hostinský a známý protirakouský bouřlivák Václav Haratický, lidově zvaný Košuta. Když například došla 7. prosince 1914 do Železnice zpráva, že srbské vojsko obsadilo Bělehrad (Rakušané ho dobyli 2.prosince 1914, ale vzápětí byli srbskou ofenzívou 3.-15.prosince 1914 zatlačeni zpět a fronta se stabilizovala do 6.října následujícího roku. Tehdy německo-rakouská vojska pod velením maršála von Mackensena zahájila generální ofenzívu a 9.října znovu Bělehrad dobyla. Ve spolupráci s bulharskými jednotkami rozdrtila srbskou armádu, jejíž zbytky v lednu 1916 ustoupily k Jaderskému moři, odkud byly evakuovány na ostrov Korfu.) byl na hostinci vyvěšen bílo-červený prapor. Významnou událost pak vojsko i civilní obyvatelstvo náležitě oslavilo. Prapor byl na příkaz německých důstojníků z místního velitelství sejmut. Hostinský Václav Haratický odmítal nařčení z provokace a vymlouval se, že o znovuobsazení Bělehradu Srby nic neví a že prapor vyvěsil teprve nyní, po jeho řádném vyprání, aby prý, třeba opožděně vyhověl nařízení ze 4. prosince 1914 o děkovných bohoslužbách a praporové výzdobě k oslavě rakouského vítězství u Bělehradu. Na dobové fotografii zapůjčené z Vlastivědného muzea v Železnici je hostinský Václav Haratický označen křížkem.
(to)
Výstava jubilující Vesny
Hořice - Ve 2. polovině 19. století bylo město Hořice významným podkrkonošským střediskem kulturního života. Ženský spolek Vesna byl založen z iniciativy hořických paní a dívek v roce 1870 a již při svém zrodu si kladl dvojí cíl - pěstovat společný zpěv a pečovat o rozvoj ženského vzdělání. V pěvecké oblasti již od počátku úzce spolupracoval s mužským pěveckým spolkem Ratibor (zal. 1862), spolkem divadelních ochotníků (zal. 1859) a později i s hudebním spolkem Dalibor (zal. 1881).
Výsledkem jejich plodné spolupráce nebyla jen řada divadelních či hudebních produkcí vysoké umělecké úrovně, ale i vybudování Smetanových sadů s pomníky Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka. Vzdělavatelské snahy Vesny vyvrcholily v roce 1908 založením stejnojmenné dívčí průmyslové školy, první v Podkrkonoší. Jejím cílem bylo připravit ženu na její budoucí povolání manželky a matky v rodině a dále jí umožnit samostatnou existenci v oborech, v nichž by nekonkurovala mužům. Ve 30. letech byl studijní program školy rozšířen o obor sociální, jenž zajišťoval absolventkám solidní uplatnění i v tíživých letech hospodářské krize. Škola, jejíž absolventky se v praxi velmi dobře osvědčovaly, se stala velmi žádanou a podle jejího vzoru vznikla již za Rakouska řada škol, kterým se začalo říkat rodinné. Během pěti desetiletí své existence poskytla škola kvalitní vzdělání tisícům dívek.
Ženský spolek Vesna působí v Hořicích bez přerušení činnosti dodnes, zabývá se však výhradně činností pěveckou a spolu s mužským Ratiborem tvoří přibližně čtyřicetičlenný smíšený sbor. Jeho sbormistryní je v současné době Božena Stopková, vyučující na novopackém gymnáziu.
Výstava uspořádaná v hořickém muzeu je průřezem stotřicetileté historie tohoto ženského spolku od jeho založení do současnosti. Byla připravena ve spolupráci se Státním okresním archivem v Jičíně a ženským spolkem Vesnou. Návštěvníci uvidí nejen staré kroniky, fotografie a tisky, ale mohou obdivovat i velmi zajímavé předměty vzešlé z činnosti školy - hořické kroje s bohatými výšivkami, ukázky šití prádla a jeho zdobení, ruční práce žákyň i učitelek školy a mnoho dalších zajímavostí.
Výstava potrvá do konce února. Muzeum je v zimním období otevřeno od úterý do pátku, vždy od 9 do 12 a od 13 do 17 hodin. Ve velké výstavní síni muzea je v témže termínu otevřena výstava čtyř současných českých výtvarníků. Pod názvem Ellen a její hosté vystavují sochaři Ellen Jilemnická a Petr Císařovský a malíři Ivan Bukovský a Lubomír Pešek.
Městské muzeum Hořice
