Nájemní smlouva vypršela koncem loňského roku, a letos převzali Schlikové provoz Prachovských skal sami do vlastních rukou. "První sezona byla lepší, než jsem si původně myslel. Řada věcí, z kterých jsem měl obavu, se nenaplnila," hodnotí uplynulý rok Vladimír Tekverk, ekonom správy majetku rodiny Schliků.

Proč byla dosavadní forma spolupráce s Klubem českých turistů ukončena?

Už v první polovině devadesátých let bylo jasné, že rodina dříve či později převezme provoz Prachovských skal do vlastních rukou. Pronájem přírodní rezervace bylo dočasné řešení, než se podaří stabilizovat vrácené panství. Navíc investice s dlouhodobou návratností není možné zajistit jinak než z pozice vlastníka. Ostatně chtít je po někom jiném by bylo nefér. S výjimkou předchozích čtyřiceti let jsou Prachovské skály soukromým majetkem nepřetržitě od roku 1337. Postupně se zde vystřídali Vartemberkové, Trčkové, Smiřičtí, Albrecht z Valdštejna a od roku 1637 patří rodině Schliků.

Kolik turistů letos prošlo skalami, a změnilo se pro ně něco?

Jejich počet se pohyboval na úrovni předchozích let. Evidenci ještě nemáme přesně spočítanou, ale předpokládám, že to bude přes sto tisíc platících. Návštěvní režim včetně pravidel pro sportovní lezení je stejný jako za Klubu českých turistů. Až na mírné zdražení vstupního poplatku se nic zásadního nezměnilo. Cena vstupenek se nepatrně zvedla o inflaci, a pro příští rok by měla zůstat stejná. Za přínosné považuji to, že se nám podařilo vyřešit dlouhodobý problém s pitnou vodou, do cukrárny byl letos zaveden vodovod a naproti u Turistické chaty byla zprovozněna čistírna odpadních vod, na které jsme se podíleli čtvrtinou nákladů. Jinak jsme se ale zatím spíš jen rozhlíželi, a zjišťovali, co by bylo potřeba upravit nebo vylepšit.

Chystají se nějaké akce i na příští rok?

V prostoru za objektem cukrárny bychom chtěli ještě před nadcházející sezonou vybudovat nové veřejné záchodky. Máme přislíbenu výjimku na stavební činnost od referátu životního prostředí okresního úřadu, který by měl schválit vyjmutí parcely z lesního půdního fondu. Půjde o malou stavbu, kde vznikne šest záchodků, pro které využijeme i novou čističku a vodovod. Absence sociálních zařízení je letitý problém, a touto investicí se nám ho snad podaří alespoň částečně vyřešit. Lidé zatím chodili na toalety do Turistické chaty, kde jsou ovšem určeny pro provoz restaurace. Je nám jasné, že situace je v tomto směru zatím špatná, hledáme způsob, jak tento nedostatek napravit. Ve výhledu je také úprava informačního střediska, které se pokusíme rozšířit a zpřehlednit.

Často kritizovaným jevem je otázka parkování...

Parkoviště je obtížně řešitelný problém. To stávající pod Turistickou chatou je v majetku státu, a nájemní smlouva se uzavírá vždy na jeden rok. Z těchto důvodů není možné investovat velké peníze do jeho technického zabezpečení, aby mělo alespoň statut hlídaného parkoviště. Jedině, že by nám ho stát odprodal za rozumnou cenu, a na tom jsme se ale zatím nedohodli. Podle nového živnostenského zákona bychom také na provozování hlídaného parkoviště museli mít licenci a osobu k tomu způsobilou s tříletou praxí. Hledá se například místo pro velké záchytné parkoviště, ale dosud panují odlišné názory jak z hlediska jeho umístění, tak i způsobu financování. Navíc převládá obava, že by většina lidí stejně jezdila až do těsné blízkosti skal a auta by se chaoticky tísnila na kraji lesa. Zazněl sice návrh vybudovat zpevněnou krajnici od odbočky k hotelu Skalní město k Turistické chatě, ale to také nevidím jako příliš reálné. Další možností je zavedení kyvadlové dopravy, ta je ovšem zatím vzhledem k předpokládaným investicím ekonomicky nezdůvodnitelná.

Budou se měnit prohlídkové okruhy?

Cesty a pěšiny jsou v relativně slušném stavu. Komunikace byly s malými výjimkami i za předchozího provozovatele dobře udržovány. Zajímavé je, že v minulosti byla síť cest mnohem hustší než dnes. Některé jsou uzavřeny, a tento stav hodláme i nadále zachovat, protože turistice obětujeme už tak dost velkou část přírodní rezervace. Nemá smysl vodit lidi úplně všude, některé lokality chceme ponechat svému přirozenému vývoji. Jak si příroda dokáže se zásahem člověka během několika desítek let poradit, je patrné například u partií Starý a Nový hrádek nebo Lepařova vyhlídka. Máme ale v plánu obnovu některých vyhlídek, především výměnu už dožívajícího zábradlí.

A co koupaliště U Pelíška?

Dno koupaliště jsme na jaře vyčistili. Do budoucna uvažujeme o zkultivování celého prostoru, protože současné podmínky pro koupání nejsou právě nejlepší. Šatny jsou nefunkční a v naprosto dezolátním stavu. Objekt převlékáren je ale majetkem KČT Jičín. Věřím, že se s nimi dohodneme na odpovídající ceně, za níž bychom ho koupili. Pro příští sezonu se navíc zpřísnila pravidla pro provoz veřejných koupališť, některé parametry se nám podaří těžko dodržet. Každopádně vstup na koupaliště zůstane bezplatný, budeme udržovat pořádek a sledovat kvalitu vody. V současnosti probíhají diskuze o vybudování čističky a toalet. Nezodpovězenou otázkou zůstává, jakého by měly být typu. Narážíme na jeden zásadní problém, a tím je blízkost ochranných pásem. Kříží se zde různé druhy veřejných zájmů. Na případné vybudování nového systému přepouštění vod a ekologických rašelinových záchodků se pokusíme získat dotaci z programu takzvaných mimoprodukčních funkcí lesa.

Jaké jsou vztahy s ochránci přírody a horolezci?

Byl jsem příjemně překvapen, zvlášť u horolezců, kteří zde organizují brigády, upravují některé cesty a okolí nástupišť, aby nedocházelo k jejich devastaci. Ochránci přírody zase o sobotách a nedělích provádějí pravidelnou strážní službu. Také v případě okolních obcí není prostor, kde bychom se střetávali. Rovněž s pražským Klubem českých turistů vycházíme dobře. Snad jen u některých jičínských turistů je znát určitá trpkost, ale to se časem určitě srovná, koneckonců naše vztahy jsou jinak naprosto korektní.

(jn)

Vyzvánění mobilních telefonů ve školách

Podle zjištění Nových Novin má počet žáků používajících mobilní telefony i na Jičínsku stále vzrůstající tendenci. Na okrese však ještě problém nedosáhl takových rozměrů, aby nějakým zásadním způsobem rušil probíhající vyučování. "Používání mobilů má skutečně stoupající tendenci. Zajímavé je, že telefony stále častěji mají spíše ti mladší žáci, kteří u nás navštěvují víceleté gymnázium a chodí tak zhruba do sedmé třídy. Při vyučování však spíše problémy nemáme. Do našeho školního řádu jsme zakotvili zákaz jejich používání v hodinách, a to prozatím naštěstí stačí," vyjadřuje svou zkušenost ředitel Lepařova Gymnázia v Jičíně Vladimír Carda. Na Střední průmyslové škole kamenické v Hořicích mají podobné poznatky. Ředitel školy Josef Pažout odhaduje počet žáků s mobilními telefony až na 20 procent. "Telefonů je ve škole i u nás už opravdu mnoho. Nezakazujeme je a pokud by je někdo chtěl používat při hodině, pak je hlavně na vyučujícím, aby si ve třídě zjednal pořádek," dodává Pažout. Ve školním řádu Gymnázia v Nové Pace je používání telefonů během vyučování také přísně zakázáno. "V našem řádu stojí i zákaz přinášení věcí, které by mohly žáky od výuky rozptylovat, tedy i mobilní telefony. Počet studentů, kteří již telefony vlastní, odhaduji tak na 15 procent," konstatuje zástupce ředitele Jan Horáček.

Počet telefonů se rapidně zvyšuje i na základních školách. Platí však, že čím menší město nebo obec, i jejich výskyt se úměrně tomu zmenšuje. Na Základní škole v Poděbradově ulici v Jičíně již v minulém roce dokonce zaznamenali pokusy o dorozumívání při písemkách. Správné výsledky testů může totiž student posílat například prostřednictvím textové zprávy dalším studentům ve třídě, kteří taktéž mají mobily. "Problémy jsme měli spíše v minulém roce. Pokusy o opisování pomocí telefonů jsme naštěstí zachytili včas a nyní máme klid. Letos je zatím vše bez sebemenších problémů. Přesto i počet žáků u nás na základní škole vlastnících telefony jistě roste," říká ředitel školy Miloš Vejvoda. "Zatím jsem telefon zpozoroval u jedné dívčiny, a to pouze jeden den. Poté ho už s sebou ve škole neměla. Ani od učitelů jsem nezaznamenal zmínku o jejich výskytu. Těžkosti tedy prozatím s telefony v žádném případě nemáme," spokojeně sděluje ředitel Základní školy v Kopidlně Josef Zach. Podle ředitelky Základní školy v Železnici Bohumily Gebauerové ani v této škole starosti s vyzváněním telefonů o hodinách nemají. "Máme výhodu, že jsme malá obec s málopočetnými třídami. Přestože někteří žáci telefony již vlastní, o hodinách je nepoužívají. Ve školním řádu navíc stojí, že se do školy nesmějí nosit drahé věci, které v případě ztráty nejsme povinni hradit. Prozatím se nás tedy tento problém netýká," shrnuje ředitelka Gebauerová.

(max)

Reakce na článek o Hlaváčově muzeu

Za 25 let mé práce v královéhradeckém muzeu jsem se několikrát podrobněji zabýval osobností V. Hlaváče, neboť je součástí historie přírodovědeckého muzejnictví ve východních Čechách. Inspirován zřejmě Fričovým muzeem, které bylo v roce 1904 otevřeno v Lázních Bělohradě, zřídil si vlastní muzeum a pořádal výstavy ve školách. S nezměrnou obětavostí a pílí se již od 20. let zapojil také do budování sbírek přírodovědecké sekce Zemědělského ústavu v Hradci Králové a usiloval o jejich důstojné uložení. Byl jednatelem této sekce a společně s dr. Ulrichem, známým mineralogem, měl hlavní zásluhu na tom, že v roce 1939 bylo na Malém náměstí v Hradci Králové otevřeno Přírodovědecké muzeum, které prakticky vlastnoručně vybudoval a jehož byl až roku 1946 ředitelem. Bělohradské sbírky osobně převezl do Hradce Králové a věnoval je Zemědělskému ústavu, neboť se mu splnil jeho dlouholetý sen. Po právní, ale i morální stránce není proto žádných důvodů se zabývat vrácením sbírky do Bělohradu a ani o tom nebylo jednáno.

V.F. Hlaváč byl jedním z mnoha stovek badatelů konce 19. až poloviny 20. století, kteří se snažili rozvíjet po vzoru Národního muzea v Praze regionální přírodovědný výzkum. Jistá výjimečnost jeho osoby je v zaměření na obor malakologie, který se zabývá studiem měkkýšů, a na tu dobu neobvyklá preciznost vedení terénních poznámek. To dnes umožňuje konfrontovat výsledky jeho sběratelské a publikační práce se současným stavem lokalit, které navštívil. Hodnota dochovaných sbírkových předmětů z jeho muzea je tedy především odborná. Způsob preparace a instalace sbírek ve 20.- 30. let se pochopitelně lišil od současnosti. Včelím voskem lepené exponáty, kaligrafickým písmem ručně psané etikety nebo způsob zpřístupnění formou "otevřených depozitářů" jsou však i vzácnou ukázkou historie přírodovědeckého muzejnictví.

V září a následně listopadu tohoto roku jsem proto při návštěvách p. dr. Černé v Muzeu východních Čech v Hradci Králové nastínil myšlenku využít budovu Fričova muzea v Lázních Bělohradě pro expozici historie přírodovědeckého muzejnictví. Upozornil jsem však i na skutečnost, že příprava a realizace takového projektu je záležitost několika let a pravděpodobně i několika milionů. Navrhoval jsem konzultovat s Asociací českých a moravskoslezských muzeí nebo na Ministerstvu kultury otázky možnosti získání grantu, zvažovali jsme i reálnost této myšlenky a případný termín k 100. výročí otevření Fričova muzea v roce 2004. Jako jeden z postupných kroků, který by mohl vyvolat příznivou odezvu a napomoci této myšlence, jsem nabídl naši nezištnou pomoc ve formě přípravy a uspořádání výstavy o V. Hlaváčovi. Přesto, že jsem si byl vědom, že nebude jednoduché z několika málo v původní podobě dochovaných exponátů tuto tématiku zpracovat, předběžně jsme dohodli možnost uspořádat výstavu v jedné z místností ve Fričově muzeu od dubna do září roku 2001. Bohužel, již v samém počátku došlo k mylnému výkladu naší nabídky ke spolupráci a zveřejnění nepřesných informací.

RNDr. Bohuslav Mocek, vedoucí přírodovědeckého oddělení Muzea východních Čech v Hradci Králové

Jak se žije na interně v Jičíně

Interna jičínské nemocnice má čtyři oddělení mužů a jednotku intenzivní péče v přízemí, a oddělení žen v prvním patře budovy. Složení pacientů je různorodé, většinou starší generace a akutní případy, které bohužel postihují nejen starší a nejstarší generaci, ale i generaci mladší. Primářem je zde MUDr. Hanuš a jeho zástupkyní MUDr. Jaroslava Hamáčková. V našem oddělení žen má péči na starost vynikající lékař MUDr. Marek Ondráček, diabetolog, který velmi svědomitě řeší každý případ, aby docílil zlepšení nebo vyléčení. Někdy jsou to až zázraky, jak se stav těžce nemocného pacienta zlepší. Vrchní sestrou je Jiřina Svobodová, která zkušeně zvládá náročnou práci.

Já ležím na oddělení B, které má 5 pokojů s 23 lůžky stále plně obsazenými - většinou při příjmu nechodícími pacienty. Obsluhovat ležáka je velmi náročná a fyzicky namáhavá práce. A většinou se podaří i těžké případy přiměřeně zlepšit nebo zcela vyléčit. To vše je zásluhou laskavého přístupu lékařů, sester i ostatního personálu.

Tyto řádky nechť jsou chápány jako poděkování za záchranu mého života (selhání ledvin a infarkt).

Jarmila Šedivá, Libáň

Národní muzeum hostí Pekařovu společnost

"Národní muzeum pořádá pravidelná setkání v rámci měsíčního cyklu věnovaného vždy některému historickému nebo vědeckému spolku, a tentokrát vyšla řada na Pekařovu společnost, která si právě v tomto roce připomíná desáté výročí od obnovení své činnosti. Na středeční večer je zvána i široká veřejnost," oznámil archivář Karol Bílek, který je členem společnosti, jež svou působností přesahuje hranice Českého ráje.

Její založení se datuje rokem 1936, kdy vznikla pod názvem Společnost pro povznesení Českého ráje. O rok později, po úmrtí předního českého historika a jednoho ze zakladatelů, Josefa Pekaře, převzala do názvu jeho jméno. Společnost má sídlo v Turnově a sdružuje na 110 lidi z celé republiky i ze zahraničí. Přednáška v Národním muzeu Praha začíná v 17.30.

(jn)