Vánoce v říši loutek v jičínském muzeu
Jičín - Pamatujete? Ten dárek měl tvar krabice, ale určitě to nebyla stavebnice ani skládací pokojíček. Ani hra ne. Voněla trochu po dřevě, trochu po papíře. Rachtalo to v ní tak nějak spoře, málo. Ještě chvíle zdržení s těmi uzly - a pak to prozradil - Kašpárek. Loutkové divadlo! V kolika různých podobách se tato chvíle opakovala pod vánočními stromky! Ty možnosti, které se odhalily! Ti nadšení herci, ti diváci!
Podobné vánoce, v mnoha historických provedeních, připravilo Okresní muzeum ve spolupráci s divadelním oddělením Národního muzea v Praze v galerii jičínského zámku pro vánoční čas. A nemusíte tentokrát čekat na zazvonění Ježíška a trápit se rozbalováním. Je otevřeno denně mimo pondělí od 9 do 17 hodin a výstava potrvá do Tří králů.
Výstava Vánoce v říši loutek, otevřená 25. listopadu, představuje to nejzajímavější z rozsáhlé sbírky, jejíž první exponáty Národní muzeum získalo již v roce 1927. Dnes sbírka čítá asi 1900 loutek a mnoho dalších sbírkových předmětů (loutková divadélka i jednotlivé dekorace, rekvizity, opony).
Nejpodstatnější částí výstavy jsou loutky a loutková divadla lidových loutkářů. Nejstarší jsou loutky Arnoštky Kopecké přibližně z poloviny 19. století, ostatní soubory pocházejí většinou z konce 19. či počátku 20. století. Na výstavě můžeme kromě opony a loutek Arnoštky Kopecké vidět soubory loutek od řezbářů z jižních Čech, loutky, s nimiž se hrálo v Podkrkonoší, a loutky dalších známých kočovných loutkářských rodů. Vedle marionet, s nimiž se hrály celovečerní "komedie", jsou na výstavě představeny i tzv. loutky varietní - žongléři, dupáci, artisti, tanečníci, které loutkáři předváděli ve zvláštních výstupech na konci představení.
Další část výstavy tvoří rodinná divadla. Hraní loutkového divadla v rodinách se začalo rozmáhat koncem 19. století. Loutky těchto divadel navrhovali pro své děti či pro děti svých přátel i známí výtvarníci. Po roce 1913 začala u nás také jejich sériová výroba. Vystaveny jsou plošné loutky Mikoláše Alše, loutky Karla Svolinského, divadélko výtvarníka Svatopluka Bartoše i ukázky scén ze sériově vyráběných dekorací, nejznámější byly tzv. Dekorace českých umělců, a sériových loutek podle Alšových návrhů, či z dílny J.Krále. Jsou vystaveny i loutky tzv. spolkových loutkových divadel. Ta vznikla v Československu ve 20. letech už jako projev moderně pojatého loutkářského umění. Expozice ukazuje loutky, scénické návrhy a plakáty z činnosti těchto divadel.
Tak přijďte! Dlouhý, Široký a Bystrozraký, Faust i Kašpárek s princeznami jsou připraveni zpříjemnit vám chvíle předvánočního shonu.
Okresní muzeum a galerie Jičín
V jičínské galerii byla v sobotu zahájena výstava Vánoce v říši loutek, kterou ve spolupráci s Jindrou Patkovou (na snímku) z Národního muzea v Praze připravilo okresní muzeum. Takto sestavená expozice, v níž návštěvníci naleznou loutky například od Vojty Suchardy, Mikoláše Alše, Karla Svolinského či Ladislava Šalouna, byla představena teprve potřetí. Poprvé putovala do Švýcarska a nyní se z Prahy přesunula do Jičína.
jn, FOTO: Josef Krenn
Znovu k nálezu mincí v Kacákově Lhotě
Tříkrejcar Schliků z první třetiny 17. století (vlevo nahoře), půltolar saského kurfiřta Kristiána ražený v Ostende roku 1591 (vpravo nahoře), půlkrejcar Leopolda Tyrolského (vlevo dole) a tříkrejcar Albrechta z Valdštejna ražený v Jičíně roku 1630 (vpravo dole).
FOTO: Josef Krenn
Všechny mince hromadného nálezu mincí na koupališti v Kacákově Lhotě byly v listopadu ošetřeny v laboratoři kovů Okresního muzea a galerie Jičín. Odstranění měděnky a hnědého zbarvení koženým zetlelým váčkem, ve kterém byly původně ukryty, umožnilo definitivně určit, jaké mince se v nálezu vyskytují, a na mincích označených značkami mincmistrů určit i místo ražby a mincmistra, který ražbu prováděl.
Z celkového počtu 54 kusů tvoří největší díl běžná mince první poloviny 17. století - tříkrejcar ražený z bílého kovu (tj. ze směsi stříbra a mědi) v několika mincovnách tehdejšího habsburského středoevropského soustátí. Době císaře Ferdinanda II. (1619 - 1637) náleží 32 kusů, Ferdinand III. je zobrazen na 10 mincích. Ty nesou v tehdejší době již stabilní mincovní obraz. Na lícové straně je vždy poprsí císaře s vínkem na hlavě. Na rubu je častěji habsburská orlice se štítkem na prsou, méně často trojlístek se znaky některých zemí habsburské monarchie. Opis po obvodu obou stran mince nese ve zkratkách jméno panovníka a jeho tituly.
Další mince patří rovněž dvěma příslušníkům panující dynastie - jeden tříkrejcar nechal razit Ferdinand Karel Tyrolský (synovec Ferdinanda II.) roku 1639. Pět tříkrejcarů nechal razit Leopold Tyrolský, jeho otec a současně bratr Ferdinanda II. Původně jsem přiřadila tyto ražby císaři Leopoldovi I. K tříkrejcarům Leopolda Tyrolského se řadí i velmi dobře zachovaný čtvrttolar ražený v roce 1623 v mincovně Olomouc.
Z panovnických mincí je v nálezu půltolar saského kurfiřta Kristiána ražený v Ostende roku 1591. Ten je nejstarší mincí depotu a jeho nález znovu potvrzuje četnost kvalitních saských ražeb dlouhodobě obíhajících v českých zemích v 16.-17. století. Další pravděpodobně panovnickou mincí je vícekrejcar nebo malý groš polského panovníka - snad Štěpána Báthoryho nebo Zikmunda II. Vasy. Povrch mince je velmi setřený, ale na líci přesto vystupuje poprsí panovníka s mohutným knírem. V několika skupinách písmen zachovaných po obvodu líce i rubu mince je opakovaně zkratka "POL". Štěpán Báthory byl polským králem v letech 1573-1586, Zikmund II. Vasa po roce 1597. O definitivní určení této mince požádám Dr. Jarmilu Háskovou, vedoucí oddělení numismatiky Národního muzea v Praze, která po objevení nálezu nabídla pomoc při jeho zpracování a publikaci zprávy o něm v odborném tisku (Numismatické listy).
Další mince jsou ražbami bohatých šlechticů, kterým právo razit mince udělil český král. Nejstarší mincí tohoto druhu je tříkrejcar knížete Karla z Lichtensteina ražený pravděpodobně v Opavě roku 1614. Tento šlechtic se spolu s Albrechtem z Valdštejna stal hlavním podílníkem zisku ze změny české mince po tzv. velké kaladě (státním bankrotu) v roce 1623. Mincmistr označený na minci písmeny HR je Hans Riedel z Vratislavi. Ten pracoval jak pro Kristiána Saského, tak pro Karla z Lichtensteina i pro Albrechta z Valdštejna.
Vévodovi Albrechtovi z Valdštejna patří nejvzácnější z mincí souboru - tříkrejcar ražený v Jičíně roku 1630. Ten nese značku v podobě slunce, tj. mincmistra Jiřího Reicka, který v Jičíně pracoval do roku 1630. Původně se tato značka připisovala Sebastianovi Steinmullerovi. Ten však v Jičíně nikdy nepracoval. Poslední šlechtickou ražbou je tříkrejcar Schliků, kteří jako první razili v mincovně Jáchymov tolary a jejich díly i násobky v první třetině 17. století. Mince nese na líci obraz poprsí Ferdinanda II. a na rubu rodový erb Schliků.
Po definitivním určení ražeb je zřejmé, že mince byly raženy v mezidobí 1591 a nejdéle 1657. Vzhledem k dění na Jičínsku, zvláště po smrti vévody Albrechta z Valdštejna 25. února 1634, předpokládám, že nález byl svým majitelem ukryt v období 1637 - 1648, tj. ve velmi nebezpečném období třicetileté války zvláště na Jičínsku. Majitel mincí možná zahynul při některé z válečných událostí a nález zůstal v zemi až do roku 2000.
Mince jsou uloženy v numismatické sbírce Okresního muzea v Jičíně.
Eva Ulrychová, OMaG Jičín
Divadlo spojuje
Vlastně kus lipového dřeva, špalík, jest taková loutková hlavička. Řezbář nadělá spoustu hoblin, dost dlouho přikrašluje, pořád prohlíží dílo, kdoví, zda je nakonec spokojen. Nedivím se, nemá to lehké. Jest vlastně loutka soška dřevěná. Jenže sochař do kamene, kovu nebo dřeva zakleje moment. Jeden okamžik. Jistě promyšlený, typický, významný ..., moment - metaforu. Jenomže víte, kolik taková jedna marioneta sehraje za svůj život rolí? Kolik všelijakých rozličných? Však stačí jedno představení, je-li dobré. Přece je potřeba se zlobit, usmívat, líbat, nebo kousat, bojovat i svůj boj jen tak okecávat. Tohle všechno v jedné hře. To všechno jeden ksichtík má vyjádřit. Podobně jako v životě. Věru, má pan řezbář těžkou práci. Ještě dostane vynadáno, že jsou všude hobliny.
A herci? Jezdívali za diváky. Nebyl žádný pan Zikmund, aby vozil lidi v kravatách do Prahy. Na vůz, pod plachtu i s loutkami a jevištěm a jede se. Pod plachtou odehrával se celý rodinný život, i generace tady vznikaly. Kupříkladu Kopecký. Kde byl počat se neví, ale zrozen byl v Ostroměři. Když je sezóna, to je škoda pauzírovat ...
Správnému drakovi musí jít z tlamy oheň. Pravda, vodiči moc radosti nemají, kromě všelijakých špagátků musí myslet ještě na šňůru od žárovky. Ale když se ještě trochu připozhasne, nebo silně stáhne celá rampa a pomocí plechu vyrobí se hromoblesky, je efekt zaručen - děti do deseti začnou brečet. Alespoň v Martínkově divadle v Libáni kdysi dávno brečívaly. A ty na klíně přitulí se k mámě, aby dokázali, že ona je tu od toho, aby je chránila. Dobře tak. I o tom je divadlo a má být.
Potom, kdy se třeba onemocní a nesmí se ven, zpod kanape vytáhne se veliká krabice, opráší a z diváka malého stane se prvně herec. Vida mámo, babičko, jak je šikovný, jak si dovede vymýšlet. I na Esmeraldu (myslím tu televizní) zapomene. Ale co je hlavní, ono divadlo, co už není pod kanapem, protože kanape vymizelo, je přesně stejné divadlo, na kterém hrála máma, možná i babička. Rodinné divadlo není jen slovo, pojem. Je jedním z nemnoha pojítek mezi generacemi.
Bože, tolik myšlenek honí se hlavou, když procházíte loutkovou výstavou v jičínské galerii. A vzpomínek ...Přijďte se inspirovat, můžete až do sedmého ledna.
(prochor)
LÁZNĚ MLÁZOVICE "Jak může někdo, kdo pochází z Hořic, jezdit na rašelinu někam jinam než do Mlázovic, kterým se žádné druhé lázně nevyrovnají," vyčinil kdysi prof. Jan Levit svému bratru Vítovi, který si léčil úraz na koleni v jiných než mlázovických rašelinných koupelích. Bohužel od té doby uplynulo mnoho času a Mlázovice pro svou rašelinu nedostaly odpovídající důstojné a prostorné lázně, jak po tom volal právě docent Vít Levit, ještě na sklonku čtyřicátých let. Historie mlázovických lázní se začala psát kolem poloviny 19. století a souvisela s tehdy se šířící lidovou vodoléčbou a úspěchy gräfenberského sedláka Priessnitze. Když pak připočteme, že tu pod vrchem Maxincem vyvěralo několik pramenů, údajně prý sedm, nelze se divit, že už v polovině minulého století tu stála prkenná bouda, v níž na koupajícího stékala po žlábku studená pramenitá voda. Později v roce 1859 tu vystavěl František Rejman prkennou boudu s káděmi a kotlem na ohřívání vody. Druhá etapa mlázovického lázeňství se otevřela po roce 1896, když byla objevena dobrá a vydatná rašelinná ložiska. Mlázovice si získaly pověst klidného a příjemného letoviska a místní rašelina pomáhala od mnoha neduhů a strastí. Dnes je sláva mlázovických lázní ta tam a přitom sem přijíždělo odpočívat a nabírat nové síly mnoho známých osobností. Vedle jiných vzpomeňme alespoň prof. Jana Gebauera, malíře Karla Liebschera, ilustrátora Sedláčkových Hradů a zámků, či českého vynálezce světlotisku Jakuba Husníka. Do doby, kdy se hrdě psalo Lázně Mlazovice, se alespoň na chvíli přenesme prostřednictvím pohlednic pocházejících z počátku století, které nám laskavě zapůjčil mlázovický rodák Ivo John.
(to)
Klub čtenářů Bohumila Hrabala
Nymburk - Již dva roky pracuje Klub čtenářů Bohumila Hrabala v Nymburce. Jde o zájmovou organizaci pečující o odkaz slavného spisovatele. Má k dispozici naprosto ojedinělé kulturně - vzdělávací zařízení: Literární kabinet Bohumila Hrabala a velmi úzce spolupracuje s Vlastivědným muzeem v Nymburce, v němž je stálá expozice spisovatele Bohumila Hrabala, jediná svého druhu.
V sobotu 18. listopadu se do Nymburka sjeli členové klubu z celé republiky na své druhé výroční setkání. Zhodnotili svoji činnost za uplynulý rok a zvolili nové představenstvo, v jehož čele zůstal čestný předseda Ladislav Kutík, starosta Nymburka.
Jako hlavní úkol pro příští období si členové klubu stanovili větší propagaci své činnosti. Proto se obracejí na čtenáře českých regionálních novin s informací, že Klub čtenářů Bohumila Hrabala je otevřen pro všechny obdivovatele díla velkého českého spisovatele. Přihlásit se mohou v Městské knihovně v Nymburce, tel. 0325/512 723, nebo v redakci týdeníku Polabské listy, tel. 0603/238 523.
Jan Řehounek
