Kopidlno, Jičín - Nepozornost a mlha byly zřejmě hlavními důvody dopravní nehody, která se na křižovatce hlavní silnice za Kopidlnem a její odbočkou na Mlýnec stala v úterý 14. listopadu v 15 hodin. Řidič Škody 100 vyjíždějící na hlavní silnici najel do jízdní dráhy vozu Ford Mondeo jedoucímu od Kopidlna na Nymburk. Při střetu došlo k požáru obou vozidel. Alkohol byl vyloučen a škoda činí zhruba 420.000 Kč. 15. listopadu zhruba o půl páté došlo k další vážné nehodě v Soudné. Zřejmě podnapilá chodkyně zde náhle vstoupila před jedoucí vozidlo, jehož řidič ani přes intenzivní brzdění nemohl srážce zabránit. Žena, která přecházela ulici za zaparkovaným nákladním autem, utrpěla těžké zranění. Pro určení, či vyloučení požití alkoholu jí byla odebrána krev. U řidiče byl alkohol na místě vyloučen.

Jičín - Ve večerních hodinách 9. listopadu byla při kontrole zadržena policejní hlídkou pachatelka, která od nákupního střediska Discont Plus odcizila dva nákupní vozíky upoutané pod přístřeškem prodejny. Vyšetřovatelem jí bylo sděleno obvinění z trestného činu krádeže, neboť škoda byla vyčíslena na 6.000 Kč.

Kovač - Z vozu Ford Escort odcizil v noci 17. listopadu neznámý pachatel v obci Kovač čtyři kompletní hliníková kola a vozidlo ponechal bez podložení na místě. Majiteli automobilu vznikla škoda ve výši zhruba 16.000 Kč.

Robousy - V sobotu 18. listopadu najel řidič vozu VW Passat do mycí linky u čerpací stanice v Robousích. Na lince začal couvat a nevšiml si, že se zavírají vrata. Došlo k poškození zadní části automobilu, mycí linka poškozena nebyla. Alkohol byl vyloučen, vzniklá škoda na voze činí zhruba 30.000 Kč.

Upozornění Policie ČR

Ve dnech 27. a 29.11. 2000 bude omezen provoz na dopravním inspektorátě v Jičíně. Úřední hodiny: pondělí 27.11. od 8.00 do 15.30 hodin, středa 29.11. od 8.00 do 12.00 hodin. Schvalování technické způsobilosti a technické změny se v těchto dnech neprovádějí.

(tm)

Neplaťte víc, než musíte

Uzavření příkazní smlouvy je řešeno ust. § 724 a násled. Občanského zákoníku. Činnost příkazníka spočívá v tom, že se zavazuje ke konkrétní činnosti pro příkazce, ve vašem případě k provádění údržby VT.

Příjem plynoucí z činnosti na základě této smlouvy, kdy poplatník (zaměstnanec) při výkonu práce pro plátce příjmu (zaměstnavatele) je povinen dbát jeho příkazů, je považován za příjem ze závislé činnosti, a to podle ust. § 6 odst. 1 písm. a) zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů v platném znění, a to i přesto, že není uzavřen jako jako pracovněprávní vztah, ale vykazuje některé jeho podstatné znaky.

S ohledem na tento záměr je nutno upozornit na ust. § 232 zákoníku práce, podle kterého jsou zaměstnavatelé povinni zajišťovat plnění svých úkolů především zaměstnanci v pracovněprávním vztahu a jen výjimečně mohou k plnění těchto úkolů nebo k zabezpečení svých potřeb uzavírat s fyzickými osobami také dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr, např. příkazní smlouva, mandátní smlouva, jiné nepojmenované smlouvy.

Právě uzavření příkazní smlouvy, která nepodléhá režimu zákoníku práce, ale řídí se režimem občanského zákoníku, může vést k domněnce, že příjem z tohoto smluvního vztahu není příjmem ze závislé činnosti, ale příjmem z příležitostné činnosti posuzovaný jako ostatní příjem podle ust. § 10 zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů ve znění pozdějších předpisů. Příjmem z příležitostné činnosti je takový příjem, který není ve smyslu zákona o daních z příjmů příjmem dle ust. § 6 až 9 téhož zák. Znamená to, že příjem z jakékoli činnosti fyzické osoby mající znaky závislé činnosti, a to i v případě, že jde o činnost příležitostnou (jednorázovou nebo nahodilou), bude zdaněn jako příjem ze závislé činnosti podle § 6 zákona o daních z příjmů.

Za předpokladu, že zaměstnanec u zaměstnavatele na příslušné období, po které je zaměstnán, podepíše prohlášení k dani, jak mu ukládá ustanovení § 38 k odst. 4 a odst. 5 zákona o daních z příjmů, postupuje zaměstnavatel ve smyslu ustanovení § 15 a § 38 h a násled. zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v platném znění a sráží zálohu na daň ze zdanitelné mzdy sníženou mimo jiné o částky srážené na pojistné na sociální zabezpečení, na příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, na pojistné na všeobecné zdravotní pojištění a prokázané nezdanitelné částky. Za uplynulé zdaňovací období provede (na základě žádosti zaměstnance) roční zúčtování záloh.

Ing. Jana Kavková, daňový poradce (tel.:0433/523 320)

Pomáháme vám vzhůru

Na začátku 90. let vznikl Výbor, jehož náplní se stalo uskutečňování humánních způsobů života, tzn. působí v oblastech zdravotní, sociální, vzdělávací a lidských práv. Myšlenka paní Černé "... je třeba přestat chápat potřeby handicapovaných lidí jako něco nadstandardního, a to i v případě, když naše standardní prostředí nemůže tyto potřeby zcela uspokojit..." mi připadala jako nadčasová. Vycházím i z toho, co jsem jako matka handicapovaného dítěte slýchala na mnoha místech. Vždyť otázka bariér v životě občanů s postižením je vysoce strukturovaná. Kromě bariér architektonických, technických či informačních hrají důležitou roli i bariéry sociálně - vztahové. Soucit postižený nepotřebuje. Touží spíše po opoře, někdy materiální, ale častěji morální, po tom, aby ho někdo podepřel, pomohl mu ke krásnému pocitu, že žije plně a že jeho existence má nějaký smysl.

Paní Černá nám rodičům postižených dětí odhalila nedostatky legislativní úpravy sociální péče, vysvětlila stávající problematiku nároku občana, způsobu financování a vlastní poskytování sociálních služeb, které je zastaralé a naprosto nedostatečné. Stále totiž platí právní předpis č. 100/1988 Sb. o sociálním zabezpečení. Legislativní systém našeho státu zná stále pouze dva typy sociálních služeb - ústavní péči a pečovatelskou službu. Přesto vzniklo v naší zemi celé spektrum do té doby naprosto nerealizovaných služeb jako osobní asistence, podpora zaměstnání, sociální poradenství, odstraňování bariér atd. Existovala bohužel jen v některých místech naší země.

Stávající systém poskytování sociálních služeb příliš radostný není. Co by ho mohlo zlepšit? Především deklarovaná koncepce budování a rozvoje sociálních služeb, v níž bude dostatečný prostor pro občany se zdravotním postižením, rodiny se zdravotně postiženými dětmi a pro seniory. Dále by se měly lépe definovat jednotlivé sociální služby, okruh osob, pro které budou poskytovány a způsob financování.

Doktorka Černá také naznačila, že nový zákon o sociálních službách, platný od 1. ledna 2003 bude vytvářen na následujících principech: přenesení těžiště sociálních služeb na obce, vyjednávání na všech stupních, účast uživatelů při vytváření modelu sociálních služeb.

Jakou má jičínské sdružení šanci uspět ve svých velkolepých plánech? Nechci-li připustit, že žádnou, mohu jen konstatovat, že naděje umírá poslední a že bolest je od pradávna výzvou k cestě. A tak věřím, že po této cestě půjdeme znovu vzhůru - za pomoci vás ostatních.

Irena Bílková, Jičín

"O tý kultůře"

A tak skupina nás literátů začala vydávat svépomocí almanachy a sborníky, aby prezentovala svoji tvorbu na veřejnosti, protože psát do šuplíku a předčítat po večerech své výplody manželce jednoho krásného večera i manželku omrzí. Peněz se nedostávalo, a tak jsme tu kulturu dělali, jak to šlo. Někdy nám přidal drobný kapitalista, někdy dokonce ministerstvo kultury. Můžeme být na sebe hrdi, že jsme nebyli závislí na instituci, která by nám peníze dala, neboť i přesto, že se s námi tu a tam pochlubila, tak když se rozdílely peníze, prostě na nás nezbylo. Věřím, že vše bylo rozděleno potřebnějším, a tak nás mohlo těšit přísloví, že člověka víc potěší, když musí přiložit ruku k dílu než když přijde k hotovému. Abych nekřivdil jedné instituci, musím říci, že Městská (dříve Okresní) knihovna v Jičíně nás přijala pod ochranná křídla a nebýt jí, asi bychom se scházeli po putykách a planě mudrovali.

Nechci si stěžovat, ale někdy člověka zamrzí, když si na akci mělnického klubu Pegas najde čas starostka města nebo ve Varnsdorfu přispěje městský úřad na vydání sborníku literátů. Jsme rádi za knihovnu a snažíme se jí oplácet její péči. Snažíme se chodit na akce umělců a kumštýřů všeho druhu. Někdy je to tristní pohled, když se na akci významné osobnosti tísní na sedadlech kromě zaměstnankyň knihovny pár důchodkyň, podotýkám, že nemám nic proti důchodkyním, ale jen mě napadá, kde jsou pracovníci kultury, kantoři, mládež?

My literárně postižení to nemáme jednoduché, obzvláště když přijdou úspěchy. Nikdy nezapomenu, jak jsem napsal poezii k fotografiím a potom na výstavě v Nové Pace čekal, co to s lidmi udělá. Dočkal jsem se, viděl jsem na vlastní oči, že si lidé moje verše opisují. Je povznášející, když čtenáři vaše výtvory pochopí a vidí, že jim přinášejí potěšení a nutí je k zamyšlení. Přichází první úspěch, ale ten se v Čechách neodpouští. Nevím, co se dá závidět hrstce "nemocných", když sepisují a sepsané rozesílají nakladatelstvím, aby potom dlouho čekali na chvíli, kdy konečně přijde nakopírovaná odpověď, že jsme si se zájmem přečetli vaši práci, ale podobných námětů máme v redakci dostatek. Vzpomínám si na besedu s Josefem Hiršalem, který měl s rubem i lícem slávy bohaté zkušenosti.

A pak si myslím, že "kultůra" není jenom literatura. Náš profesor nám o hodinách francouzštiny říkával: Můžete mít deset titulů, ale když ráno na vrátnici nepozdravíte vrátného, tak o vás budou říkat, že jste hulváti. Kultura je podle mne i to, že člověk uzná, že ten druhý něco umí, něco, co neumím já. Lidí, kteří by na okrese chtěli něco dělat pro druhé zadarmo, není zase tolik, a tak by měli táhnout za jeden provaz a ne si navzájem podrážet nohy. I mezi námi "nemocnými literaturou" platí, že úspěch jednoho může pomoci upozornit i na ostatní. A když tohle někdo nedokáže pochopit, tak mně to připomíná anekdotu, jak Čech vytáhne zlatou rybku a přeje si, aby sousedovi chcípla koza.

Neodpírám nikomu jeho názor. Pokud přichází taková kritika, jako třeba v mém případě, když dr. Harák zhodnotil moje práce v Nových knihách, je to jedině dobře. Tehdy jsem si myslel, po prvním přečtení, že se sepisováním skončím, ale pak jsem si uvědomil, že pan doktor má v mnohém pravdu a že mně vlastně pomohl, abych si uvědomil svoje chyby a nedostatky. Ale když si někdo plete kritiku s vyřizováním osobních účtů a foukáním si svého bebíčka, tak taková kritika nepomůže autorovi, ale maximálně kritikovi k žaludečním vředům nebo k infarktu. Nakonec dnes má každý možnost ukázat, že je lepší než ten, koho kritizuje.

"Kultůře" se člověk musí učit celý život, ale jak se nezačne proutek zavčas ohýbat, tak může být pozdě. Je dobře, že se najdou lidé, kteří se uměleckému potěru věnují, třeba i amatérsky a ve volném čase. Dneska jsou to ještě děti, někomu se může zdát, že jenom něco odříkávají, ale ony se učí mít rády i něco víc, než jen sedět doma u obrazovky a počítat litry kečupu. Možná, že z nich nevyroste nic víc, někdo mávne rukou, zase jenom nějaká ochotnická šmíra, ale já si myslím, že i když nebudou stát na prknech Národního divadla, tak mohou udělat pro kulturu v regionu hodně třeba tím, že budou předávat lásku k umění svým dětem, že budou dělat něco, co je baví, i když za to nedostanou haldu peněz. A v neposlední řadě, kdyby jich nebylo, kdo by chodil do divadel, když k nám do maloměsta přijedou herci s velkým H.

Ono totiž není problém pozvat si Pana Mistra, ale ...Bohužel jsme zase u peněz. Nejdříve to chce škemrat a škemrat, aby potom třeba takový pan, dejme tomu Mistr Haničinec, přijel a zarecitoval naše verše. Mimochodem také jsme mu psali, ale asi se náš dopis ztratil ...A tak si vypomáháme sami. Jak je všeobecně známo, autor nemusí a v řadě případů ani nedokáže svoji tvorbu prezentovat sám. Jenže najděte v našich luzích a hájích člověka ochotného vydat se na tenký led prezentace tvorby amatérských autorů. Až někoho takového najdete, dejte mně prosím vědět. A podobné je to i s hudebním doprovodem, výtvarným doplněním sbírek atd... Ono asi stále platí, že zadarmo ani kuře nehrabe a amatérských bláznů nemocných kulturou se letos neurodilo.

Moje malé zamyšlení na téma kultura mělo být původně oslavným článkem k 10. výročí založení spolku oblastních autorů, rozhodně se nechtělo dotknout všech těch lidí, kterým slovo kultura skutečně něco říká, před těmi bych chtěl smeknout, ať již píší, zpívají, kreslí, fotografují, hrají divadlo, prostě před všemi, kterým tvorba přináší radost. Jejich radost bude ještě větší, když se o ni podělí s těmi, kteří chtějí naslouchat.

Rozepsal jsem se pěkně, jen co je pravda. Asi za to může ta sláva kolem vzpomínaného výročí. To víte, člověk není zvyklý poskytovat rozhovory regionální televizi, rozhlasu, novinám a spokojeným posluchačům a čtenářům každý den. Asi mně ta sláva nějak stoupla do hlavy, protože úspěch člověka kazí. No nic, vydržte to s námi "nemocnými kulturou", neboť znám i horší diagnózy. Kdybychom se nechali otrávit, byl by to, Ladislav Pecháček jistě promine, Konec básníků v Čechách a to nemůžeme nikdy dopustit.

Václav Franc, Nová Paka

K dluhu hokejového oddílu

Oddíl začal hrát soutěže a vychovávat hokejový potěr. Družstvo mužů začalo hrát nejnižší krajskou soutěž. U mládeže jsou oproti řadě sportů složitější podmínky - vyšší finanční náročnost, výstroj a především zprvu časová náročnost pro rodiče (malé děti se musí na trénink dovézt, obléknout, odstrojit, atd.). Družstvo mužů začalo být posilováno o hokejisty mimo Jičín. Začal se hrát lepší hokej a s kontakty s renomovanějšími oddíly přišlo know-how. Větším problémem než otevřená plocha a omezené zázemí se staly finance. Ukázalo se, že je nutné oddělit činnost družstva mužů od mládeže. Dnes je každé družstvo samostatnou organizační a finanční jednotkou a koordinace probíhá kontaktem družstev s výborem oddílu.

Chod družstva mužů financují jen příspěvky sponzorů. Soutěž stojí tím více, čím je vyšší, ale mezi I. a III. VČ ligou není rozdíl jako mezi I.VČL a II.NHL, která je finančně asi nad síly Jičína při stávajících mechanizmech město - podnikatelé - hokejový svaz - sport. K postupu výše je navíc podmínkou hala. Veřejnost chodí hlavně na muže (druhá nejvyšší návštěvnost po házené). Kvalita hokeje se obecně posuzuje dle mužů (patriotismus), děti mají vzory v hráčích vlastního oddílu (motivace), ti nejlepší z nich mohou hrát v budoucnu za domácí oddíl (návaznost). Družstvo mužů v nejkratší možné době postoupilo do nejvyšší regionální soutěže. Solidní divácká účast potvrzuje atraktivnost hokeje, které mužstvo předvádí. To je možné jen díky nevděčné práci funkcionářů při shánění peněz a faktu, že se vedení podařilo sehnat z hokejově silnějších měst hráče, kteří čtvrtou nejvyšší soutěž v ČR hrají jen za úhradu nejnutnějších nákladů (doprava, ledy, několik vstupenek a pár večeří). Za situace, kdy hokejový svaz země olympijských vítězů, mistrů světa, Jágra a Haška, dává oddílům, které startují pravidelně ve všech regionálních soutěžích ročně 75 puků a 2000 Kč na mládežnické družstvo, ČSTV nic a město Jičín letos cca 18 tisíc Kč, je výkonnost družstev HC Jičín a existence oddílu malý zázrak. Všichni, co se okolo hokeje v Jičíně točí, to dělají zadarmo, ve volném čase a např. trenérské zkoušky (1500 Kč) si dělají za své vlastní peníze. Je-li rozpočet mužů na sezónu cca 250 tisíc, není divu, že oddíl městu dluží část peněz za led. To neznamená, že se oddíl k dluhu nehlásí, nebo že s ním předem počítá.

Shrneme-li situaci, jsme v podmínkách, kdy: 1. Stát regionální sport v podstatě nepodporuje. 2. Hokejový svaz podporuje finančně soutěže v halách. 3. Město nemá v rozpočtu na sport fixní kolonku, kde podle objemu ročního rozpočtu jde pravidelně x% na činnost sportovních oddílů. Příspěvek na sport v Jičíně je symbolický. 4. Příjmy města neumožňují další investice na občanskou vybavenost (Jičín je např. jedním z posledních okresů ČR, kde není krytý zimní stadion). 5. Podmínky podnikání velkých firem v oblasti a jejich případná podpora sportu jsou na bázi - platíme daně, ať sport podporuje stát (město).

Zmíněné problémy naštěstí chod oddílu nezastavily a u mládeže se vytvořil solidní systém, který přináší výsledky a je postaven i na nesportovních aspektech. Družstva jsou vedena a financována kompletně rodiči a platí zásada, že sport je prostředkem výchovy dětí. Děti nehodláme vést k polovičatosti. To znamená, že máme-li tento sport dělat pořádně, nestačí již v Jičíně led čtyři měsíce v roce (občas špatný). Mimo přípravu na suchu se snažíme být na ledě stejně často jako oddíly s halou a to stojí značné peníze a čas. Roční rozpočet družstva devítiletých dětí vyjde na cca 80-100 tisíc korun. Výstroj kupují rodiče navíc. Rozpočet se daří naplňovat díky zájmu rodičů a přístupu několika sponzorů.

Mládež končí sezónu bez dluhů a oddíl hraje VČL v kategorii přípravek, elévů, starších i mladších žáků a juniorů a má druhý rok školu bruslení pro začínající děti. Členská základna činí v současnosti přes 130 dětí a stále roste. Oddíl dosáhl vloni nejlepších výsledků od znovuzaložení. Muži vybojovali poprvé v historii postup do I.VČL, dorost a starší žáci skončili třetí, mladší žáci pátí, elévové vyhráli celou I.VČL (22 oddílů), přípravka skončila ve stejné soutěži druhá. Hokej tedy zřejmě neděláme v Jičíně špatně. Máme-li ho ale dělat dobře a stabilně, potřebujeme odpovídající zázemí - tzn. již krytý stadion (i šatny atd.). Hala je předpoklad pro stabilní úroveň sportu, lepší vyžití pro lidi (diváci, krasobruslení, veřejnost), lepší sportovní podmínky (žákovská liga je již částečně dotovaná hokejovým svazem), motivaci, aby sportovalo co nejvíce dětí, odlišnou ekonomiku stadiónu.

To, zda bude zastřešeno současné kluziště, či se vytvoří nová moderní dostupná víceúčelová hala na kraji města v návaznosti na budoucí supermarket, s dalšími podnikatelskými možnostmi, je již na posouzení města a výhledem do budoucnosti.

Závěrem chci zdůraznit, že vidím potřebu vyšší a stabilní podpory výkonnostních sportů i odborné umělecké výuky v Jičíně a investic do stávajících či chybějících sportovišť a zařízení. Problém města souvisí s problémy státu. Nechceme peníze na úkor jiných sportů. Netvrdíme ani, že město je ke sportu a kultuře lhostejné. Nelze ale souhlasit s teorií, že např. zastřešení stadiónu je "třešinkou na dortu" města a řazením sportu a kultury do jednoho "pytle" s investicemi na např. zateplení paneláků. Taková argumentace je zavádějící a působí alibisticky. Již Římané měli heslo "chléb a hry". Jinak by se mohlo stát, že budeme míst v zateplených domech tělesně a kulturně retardovanou mládež, či v nevyhovujících domech olympijské vítěze a špičkové umělce.

Město může být rozhodně na sportovní úroveň řady oddílů věnujících se mládeži hrdé. Ti, co se okolo dětí točí, nechtějí obdiv a peníze pro sebe. Chtějí jen průměrné podmínky pro sport na počátku 21. století, a to proto, aby dětí sportovalo v Jičíně co nejvíce, nevěnovaly se věcem, kterým se věnovat nemají, neodcházely předčasně z Jičína jinam.

Ing. Vladimír Novotný, Jičín