Druhý snímek (vpravo) je z 11. listopadu 1918, kdy se na jičínském nádraží (stará budova - dnešní nákladové nádraží) shromáždili zástupci města, v čele se starostou V. Jírů, sokolové, důstojníci a mužstvo národní milice a davy občanů, aby přivítali zhruba 300 mužů zeměbraneckého pluku č.11 vracejících se z maďarského Tatatovárosu (do Uher přesídlil doplňovací pluk v roce 1915). Ti po prožitých válečných hrůzách prošli ještě krvavou lázní v Komárnu. Když jejich vlak, již bez většiny německých vojáků, opustil Tatatováros, údajně někdo z německých důstojníků zavolal do Komárna, že přijíždějí čeští vojíni vyzbrojení puškami, kulomety a granáty s úmyslem dobýt Komárno. Příslušníci 11. zeměbraneckého pluku však byli beze zbraní a navíc s nimi ve vlaku jely i jejich ženy a děti.
Vojín Pavlata vylíčil celou situaci následujícími slovy: Když jsme přijížděli ke Komárnu, byla na náš vlak zahájena hrozná střelba ze strojních pušek, a když vlak stanul v nádraží, byly naše ženy a děti vehnány do čekárny, tam zavřeny a do čekárny spuštěna zase hrozná palba z pušek. Děti a ženy plazily se po podlaze, aby nebyly pronikajícími střelami zasaženy a úpěnlivý a srdcervoucí křik jejich mísil se do strašného rachotu pušek. A to vše jsme viděli a slyšeli a nemohli jsme jim pomoci. Jak nám všem bylo, nedá se vylíčiti. Jeden náš vojín - četař z Hořic - usedl na plukovní pokladnu a v tom přiběhl k němu jeden důstojník, nasadil mu browning na čelo a bez milosti zákeřně jej zastřelil. My pak ostatní hnáni jsme byli na most přes Dunaj a honěni po něm sem a tam za neustálé střelby. Jeden vojín nemoha snésti tohoto strašlivého vraždění bezbranných v okamžitém návalu šílenství vrhl se s mostu do Dunaje. Když pak sehnali nás s mostu, musili jsme míti celou hodinu ruce zdviženy do výše a při tom jsme byli bez příčiny trýzněni a důstojníci tlučeni pažbami ručnic Maďarů, kteří řádili jako šílenci. Ruce majíce zdviženy nad hlavou, byli jsme vedeni jako zločinci do pevnosti Komárna. Tam byli jsme postaveni jeden vedle druhého a každý 10. muž měl být zastřelen, a když již rozsudek na nás měl býti vykonán, přijel v automobilu velitel města, jakýsi plukovník a rozkázal propustiti nás na svobodu." Krvavý incident si vyžádal přes 20 obětí, těžce ranění byli ponecháni v místní nemocnici. (Jičínské noviny XXXVII, 16.11.1918, č. 18)
Pro úplnost je třeba dodat, že 74. pěší pluk byl nasazen na srbské, ruské i italské frontě, příslušníci 11. zeměbraneckého pluku se účastnili bojů na ruské a italské frontě.
(to)
Kapitulace Německa a Ludendorffova lumpárna
S tím, že 11. listopadu 1918 sto a jedna dělostřelecká salva ohlásí konec první světové války ještě v létě téhož roku, nepočítal snad nikdo. I když materiální a lidská převaha Dohody byla stále zřetelnější, Německo mělo stále dost sil a v několika po sobě jdoucích ofenzívách zle zatápělo anglo-francouzským armádám, které měsíc co měsíc posilovaly jednotky Američanů.
Německé velení, které si po dohodě s bolševiky uvolnilo ruce na východě, vsadilo vše na kartu vítězství. Jedině rychlý průlom mohl zachránit císařství, kterému docházely nejen materiální, ale i lidské zdroje. První jarní den, po pětihodinové dělostřelecké přípravě, udeřily německé divize v místě styku anglické a francouzské armády. Dohodová linie tlak nevydržela a do vzniklého průlomu se valily německé útočné jednotky. Nově jmenovaný vrchní velitel dohodových armád Ferdinand Foch se snaží seč může, aby zabránil nejhoršímu. Naštěstí tři po sobě jdoucí německé ofenzivy postupně ztrácí dech až se počátkem května zastaví úplně. Jako vždy scházejí vojáci. I když se na východě neválčí, zůstalo tam téměř milion mužů, kteří drží nad vodou loutkové proněmecké vlády na Ukrajině a v Pobaltí. Jejich ztrátu na bojišti nemohlo vyvážit ani obrovské množství potravin, které odtud Němci v průběhu roku 1918 odvezli.
Zatvrzelý Ludendorff ovšem nepovolil. Koncem května, k údivu spojenců, dokázal shromáždit dostatek mužů k další ofenzivě a Němcům se podařilo proniknout až k Marně. Fronta byla tak blízko od Paříže jako v roce 1914. Klidu Pařížanům nepřidala ani tlustá berta, dalekonosné dělo, které bombardovalo francouzské hlavní město. Koncem července ale byl konec. Německé ofenzivy se zastavily, už nebylo kde brát potravu pro spojenecké kulomety. Černým dnem německé armády nazval Ludendorff 8. srpen, kdy Britové nečekaně zaútočili u Amiensu, prorazili a zajali 60 000 nepřátelských vojáků. Od této chvíle zdecimované a prořídlé německé jednotky budou ustupovat, na nic jiného už nemají sílu. Ani němečtí spojenci na tom nejsou lépe a kapitulují jeden za druhým.
Generálu Erichu Ludendorffovi a maršálu von Hindenburgovi se ještě v závěru války podařila jedna zvlášť "povedená" lumpárna. Dosud neomezení absolutní pánové nad celým Německem, kteří si do toho nenechali mluvit ani císařem ani vládou, právě císaře a vládu 29. září naléhavě žádali, aby začali vyjednávat o příměří. Tím se oba řezníci nenápadně vyvlékli z odpovědnosti. Když 9. listopadu abdikoval i císař Vilém II., tak ke kapitulačnímu stolu v Compiegne nakonec zasedla německá delegace civilistů vedená poslancem Erzbergerem. Do nebe volající lumpárna vojenských špiček pak byla základem legendy o nikdy neporažené armádě, které domácí zrádci vrazili dýku do zad. Ludendorff bude legendu živit i po válce a jeho zvlášť vděčnými posluchači se stanou fašisté, kterým slova o spiknutí marxistů, židů, jezuitů a zednářů budou znít zvlášť sladce. O tom, že stejně sladce budou znít pěšákům podruhé v životě rukujícím do světové války, se dá dost vážně pochybovat.
(to)
VÁLEČNÁ LÉTA NA FOTOGRAFIÍCH Z bohatého archivu jičínského a železnického muzea se těžko vybírá konkrétní pohlednice či fotografie. Každá je něčím zajímavá, ať už tím, co nebo kdo je na ní zobrazen, případně textem, který na rubu dokresluje atmosféru doby. Pohlednice vlevo nahoře je pořízena u železnických lázní, na dolní jsou pak vojáci 2. čety 7. setniny 74. pěšího pluku na pochodu z Železnice do Jičína před odjezdem na frontu. Nejzajímavější texty jsou na rubu pohlednice vpravo nahoře, která se nachází v archivu jičínského i železnického muzea. Na té z Jičína napsal Bohumil Hejna, jehož pekařství na Komenského, dříve Mariánském náměstí, fotograf zachytil, následující: "Poutníče zastav kroky své a hleď na tu pohlednici, jak lid byl nucen se prát o chleba na lístky ...lid se tak tlačil, že nám kolikrát i tabule skla u dveří krámu vymačknul, takže jsme byli nuceni chleba prodávat oknem. Jen kdyby ho aspoň dost bývalo." Neméně výmluvný je text na pohlednici ze Železnice, která byla odeslána 24. července 1915 jisté slečně Anně do Vídně. "K zítřejšímu svátku Vám přejeme vše nejlepší! Přimluvte se u té svojí patronky, aby letos vzala, čím nás loni obdarovala - snad to pomůže." Tím "darem" rozumějte válku.
(to)
Když jsem zhruba před třemi měsíci přirovnal první světovou válku k jatkům a vojáky k dobytku vyváděnému na porážku, netušil jsem, že v archivu Vlastivědného muzea v Železnici objevím tento více jak devadesát let starý dokument.
Jeho autorem byl Antonín Zikmund, syn starosty města. Ten pro okruh svých známých, kteří byli v roce 1916 u odvodu, vystavil potajmu Dobytčí pasy opatřené dokonce i úředními razítky. Jako prodávající na nich byli uvedeni rodiče a jako kupující Václav Kalvach, obchodník dobytkem v Železnici. Byla to poměrně nebezpečná akce, která sice asi přesně vystihovala pocity odvedenců, ale mohla mít pro autora i mnoho dalších velmi nepříjemné následky. Když se vše vyzradilo, byla většina pasů zničena a podle vysvětlujícího komentáře, který je k této listině připojen, dostal iniciátor od otce pořádný "domluvný díl".
(to)
Listopad 1918 - konec první světové války
Konec října a začátek listopadu - rozpad rakousko-uherské monarchie. Rakouské velení požádalo 29. 10. o příměří.
3.11. V Padově podepsáno příměří mezi Itálií a Rak.-Uherskem.
4.11. Nejvyšší spojenecká rada vypracovala podmínky příměří s Německem.
8.11. Spojenci oznámili v Compiegne německé delegaci podmínky příměří.
11.11. Delegace států Dohody a Německa podepsaly v Compiegne smlouvu o příměří. V 11.00 hodin ustaly válečné akce.
