FOTO: jn

Do začátku tohoto týdne byly v Jičíně nalezeny čtyři desítky ostatků uložených do dřevěných rakví, přičemž u poloviny z nich, se podařilo nalézt identifikační známky, které jsou předpokladem toho, aby mohla být zjištěna totožnost mrtvých vojáků. Podle Jaroslava Wagnera, vedoucího exhumační skupiny, bude další průzkum a vyzvedávání ostatků pokračovat pravděpodobně začátkem příštího roku.

"My neděláme žádnou politiku, ani nezkoumáme, za jakých okolností ti lidé zemřeli. Naším úkolem je provést exhumaci a těla mrtvých znovu pohřbít, v tomto případě budou ostatky převezeny na centrální vojenský hřbitov v Brně, a pokud je to možné, tak každému mrtvému vrátit jeho jméno," říká Fred Jürgen Hipp, který na průběh humanitární akce minulý týden v Jičíně dohlížel. Dodal, že spolek pečuje o více než 600 válečných pohřebišť z obou světových válek po celé Evropě a jeho činnost je hrazena z dobrovolných finančních darů. Do této doby bylo nalezeno, exhumováno a znovu uloženo na 200 tisíc ostatků padlých ve druhé světové válce. Na území tehdejšího Československa je z období války pohřešováno 178 tisíc vojáků německé armády, z tohoto počtu je 114 tisíc osob evidováno v berlínském archivu pod jménem.

"Ihned po exhumaci přímo na místě provádíme ohledání skeletu, zjišťujeme stáří vojáka, jeho výšku a případná zranění. K zjištění totožnosti je pro nás nejdůležitější identifikační známka. V některých případech, pokud ji u sebe neměl, se do hrobu ukládaly ve skleněných lahvích záznamy psané na papír. Dostupné údaje obvykle vyplňovaly zdravotní sestry v lazaretech, kde raněný voják ležel. Zjištěné skutečnosti se pak porovnávají s údaji na kartě, uložené v Berlíně," přiblížil Jaroslav Wagner postup činnosti jím vedené skupiny.

To, že lze i po více než půl století vrátit zemřelým jejich jména, je možné díky velmi přesně vedené evidenci německé armády během války. "Pokud voják zemřel, byla o tuto skutečnost doplněna karta, na které je uvedeno jeho jméno, hodnost, datum a místo narození, jednotka, u které sloužil, informace o poslední zprávě odesílané domů, za jakých okolností padl, identifikační známka a také údaj o tom, kde byl pohřben. Někdy obsahuje i poznámku, v jaké řadě leží a číslo hrobu," vysvětluje Wagner.

S vyhledáváním a zajišťováním hrobů padlých příslušníků Wehrmachtu se od poloviny padesátých let začalo z rozhodnutí tehdejší spolkové vlády i v zahraničí. V zemích východní Evropy se tato možnost otevřela teprve před deseti lety s pádem železné opony. Pro ty, kteří se touto problematikou zabývají, jsou často velmi cenná i svědectví pamětníků, protože řada hrobových míst se dnes už obtížně nachází. Také v Jičíně pomohli pamětníci už před čtyřmi lety lokalizovat pohřebiště. Bohužel plánek s popisem byl údajně na příkaz někdejšího národního výboru zničen.

Jakmile se podaří ověřit totožnost zemřelého, jsou pozůstalí informování o tom, kde byl posledních padesát let pochován a o místě jeho posledního spočinutí. Ostatky jsou ukládány na centrální vojenské hřbitovy a na příslušný kříž je vyryto jméno vojáka. Někteří příbuzní tato pietní místa, o která se stará Spolek péče o německé válečné hroby, průběžně navštěvují. "Pamatuji i případ, kdy přímo na pohřeb do Brna přijela z Německa žena, dcera za války padlého vojáka, která svého otce znala jen z dopisů, které posílal domů z fronty," poznamenal Wagner. Exhumační práce v souvislosti s padlými v druhé světové válce v České republice odhaduje ještě na dalších pět let. Jiná je situace například v Polsku a na území někdejšího Sovětského svazu, kde byly ztráty na životech několikanásobně vyšší.

(jn)

Záznamy z Kroniky města Jičína

V kapitole s názvem Lazarety se mimo jiné dočteme následující: "Koncem ledna byly zřízeny v Jičíně lazarety německého vojska. Reálka, učitelský ústav a obecná škola na Novém Městě byly vyklizeny a hned zřizovány na lazarety. Lazaret byl zřízen i v místnostech německé školy v kasárnách v lípách, která i s internátem se přestěhovala do budovy bývalého sirotčince.

V krátké době byly lazarety přeplněny a 25. dubna byl zřízen lazaret i v budovách obecné a měšťanské školy. Od 26. dubna dopravováni ranění i letadly, která několikráte přistála na polích mezi Šibeňákem a lipovým stromořadím. Jinak přijížděly na jičínské nádraží plné vlaky raněných, kteří byli pak sanitními auty dopravovány do lazaretů. Úmrtnost v lazaretech byla velmi značná a některý den, zejména když zde byli uprchlíci, bylo pohřbeno i 20 německých příslušníků.

Již dříve byl na hřbitově nedostatek místa a dávno se jednalo o rozšíření hřbitova. Nyní se situace stala kritickou a bylo třeba bezodkladného řešení. Okresní hejtman sám proto předvolal majitele pozemku, o nějž měl býti hřbitov rozšířen, k okamžitému jednání s tím, že nedojde-li k dohodě, bude ihned zahájeno vyvlastňovací řízení. Na štěstí došlo k dohodě s majiteli, kteří postoupili obci směnou pozemek č.k. 622 za jiný obecní pozemek a ještě před tím, než trhová smlouva mohla býti vyhotovena, bylo na tomto pozemku pohřbíváno. Hrobníci nestačili na kopání hrobů a byla velká obtíž získati osoby na tuto práci. Úřad práce sice přidělil pomocníky na tuto práci, ale vždy na přechodnou dobu, nakonec zařízena věc tak, že při kopání hrobů pomáhali němečtí uprchlíci. Celkem bylo na jičínském hřbitově pohřbeno přes 200 německých vojáků zemřevších v lazaretech."

V kapitole Obyvatelstvo je pak tento údaj zpřesněn, ale jeho vypovídací hodnotu zpochybňuje slůvko asi. Kronika na straně 49 uvádí: "Daleko větší byla úmrtnost mezi německými uprchlíky, kteří procházeli Jičínem a zde se jen dočasně zdržovali, a mezi nemocnými z vojenských lazaretů. Od počátku roku asi do 12. května bylo na jičínském hřbitově pohřbeno asi 216 německých vojáků, zemřelých v jičínských lazaretech a 121 německých uprchlíků a jiných civilistů."

Zajímavé jsou i údaje o transportu raněných z lazaretů, kteří měli podle původního vyjádření velitele německé posádky zůstat na místě i po kapitulaci. Podle nezaručené zprávy, tak to uvádí kronika, bylo v jičínských lazaretech 5. května asi 800 raněných. Ti byli všichni evakuováni až na jednoho Ukrajince, který byl později převezen do nemocnice. Současně s raněnými opustila v noci z 8. na 9. května Jičín i německá posádka a jičínské německé obyvatelstvo.

Zda jsou mezi mrtvými i oběti poválečných transportů německých vojáků a civilistů do Německa, kronika neuvádí. Pouze v ní nalezneme zmínku o krutostech, které na zatčených kolaborantech a zrádcích v prvních dnech svobody páchaly dobrovolnické skupinky. Později však bylo nařízeno, že zatýkání může provádět pouze policie, a 15. května vydal předseda okresního národního výboru nařízení podle kterého aktérům podobných výstřelků hrozilo co nejpřísnější potrestání. Hromadné vraždění vojáků a civilistů, i když i oběti takovýchto krutostí může zem v okolí jičínského hřbitova skrývat, záznamy městské kroniky nepotvrzují. Pravidelné uspořádání dosud odkrytých hrobů také nesvědčí o rychlém a chaotickém pohřbívání.

(to)

IDENTIFIKAČNÍ ZNÁMKY NĚMECKÉ ARMÁDY

Identifikační známky měli již Prusové během tažení roku 1866. Není však jisté, zda všechny jednotky nebo jenom některé části. Rakouská armáda nic podobného neměla a švýcarský lékař dr. K. Fischer, který projížděl v červenci a srpnu 1866 oblasti zasažené válkou a dokumentoval pro švýcarskou armádu stav zdravotní péče a osudy raněných, zaznamenal, že jsou pohřbíváni vojáci, aniž někdo zjistil, o koho se jedná. Ve své zprávě navrhoval, aby každý voják měl napříště na vnitřní straně límce nebo na řemeni uvedeno své jméno a domovskou obec. Smutnou ironií je, že ani Prusům identifikační lístky ukryté v plechovém pouzdru neposloužily a většina vojáků byla bez patřičných záznamů pohřbena anonymně ve společných šachtách. Přes tyto rozpačité začátky se v pruské armádě známky prosadily a byly rozdávány již při mobilizaci v roce 1870.

Tvar a popis známek vojáků Wehrmachtu vycházel ze zkušeností první světové války. Ustálila se forma elipsy, která byla uprostřed proražena třemi drážkami. Text byl v obou polovinách stejný. Horní část se šňůrkou zůstala u zemřelého nebo padlého vojáka, spodní část se odlamovala a údaje z ní se zapsaly do hlášení. Krátce před vypuknutím druhé světové války bylo příslušníkům Wehrmachtu nošení známek přikázáno a u jednotek byly zavedeny evidenční karty, jejichž pořadová čísla se shodovala s čísly na známkách. Vedle osobních údajů se na kartách zaznamenávaly všechny změny, které se vojáka týkaly (např. přeložení k jiné jednotce, zranění ...). Vedle evidence u jednotky měla německá armáda ještě centrální evidenci v Berlíně, kam se všechny příslušné změny musely pravidelně hlásit. V případě přeložení byly údaje na známce přeraženy a na jejím rubu se vyznačila nová data.

Identifikační známky nebyly jednotné pro celou německou armádu, ale lišily se podle jednotlivých druhů zbraní svým složením a velikostí. Běžný pěšák měl známku hliníkovou, námořníci ze slitiny hliník-bronz, speciální slitina byla použita na známky osádek tanků a pro letce (s příslovečnou vojenskou pečlivostí zde bylo pamatováno na možnost vysokého žáru, který mohl po zásahu tanku či letadla vzniknout). Známky námořníků se navíc vyznačovaly tím, že byly menší a původně na nich (do roku 1941) bylo vyraženo i jméno a příjmení, které však od roku 1942 nahradilo slovo "KRIEGSMARINE". Pečlivě propracovaný systém evidence fungoval téměř až do samotného závěru války a zhroutil se až v chaosu května 1945.

(to)

Pěvecký sbor Vesna slaví 130 let

V programu včerejšího vystoupení členů obou spolků a jejich sólistů, Libuší Veberovou, Hanou Marksovou, Josefem Feikem a Janem Müllerem pod vedením sbormistryně Boženy Stopkové zazněly skladby sakrální, písně vlastenecké a národní. Jako hosté se představily Jitka Gregorová (soprán), Lucie a Kateřina Pirochovy (klavír).

Vesna, která má dnes kolem třiceti členů, vznikla v minulém století jako ženský spolek se zaměřením nejen na zpěv, ale i činnost osvětovou a vzdělávací. Tyto snahy vyvrcholily v roce 1908 založením dívčí průmyslové školy, jako první svého druhu v Podkrkonoší. V průběhu letošního listopadu bude v Městském muzeu v Hořicích zpřístupněna výstava, která přiblíží bohatou historii spolku i samotné školy.

Jak uvádí Alois Jilemnický ve svém místopisném průvodci města Hořic, budovu školy (v té době ještě sirotčince a předtím pošty) odkoupilo v roce 1907 město. "... Velký zájem dívek o tuto školu, první na českém venkově, způsobil, že stará přízemní budova přestala záhy dostačovat. Proto na jejím místě vyrostla v r. 1910 budova nová, moderní, v secesním stylu. Plastiky dívek v národním kroji vytvořil tehdy mladý sochař František Duchač Vyskočil, žák prof. Myslbeka. Škola Vesna s penzionátem na náměstí byla úspěšná a velmi oblíbená." Od roku 1993 je v objektu na Husově třídě umístěna zvláštní škola.

Hořická Vesna i na přelomu 20. a 21. století pokračuje v hudebních tradicích, o čemž svědčí její bohatá koncertní činnost. Bratrský sbor Ratibor při DK Koruna je o několik let starší, letopočet jeho vzniku je datován rokem 1862, tedy jen rok poté, co spatřil světlo světa pražský Hlahol.

(jn)

Almanach 90 let Gymnázia v Nové Pace

Vedle faktografické části, zachycující jména ředitelů, učitelů, absolventů a dalších zaměstnanců, ožívá na stránkách sborníku studentský život válečných ročníků, nejedna vzpomínka na pedagoga, který si zasloužil přiléhavou přezdívku, studentská recese, ale svoje místo zde našel i výčet úspěchů na poli kulturním, sportovním a třeba i vědeckém jako v případě umístění studenta na fyzikální olympiádě v roce 1995 v Austrálii.

Z významných absolventů mě zaujaly ukázky z díla talentovaného předčasně zemřelého básníka Josefa Kocourka z Brda, ale i prózy absolventů mladších, z nichž tradičním humorem zaujme povídka Miroslava Procházky Jak jsem zdolal Máchovo jezero.

Almanach je vhodně doplněn výtvarnými pracemi žáků a celkově jeho grafická úroveň působí na čtenáře příznivě. Snad bych si jen dovolil poznamenat, že by bylo vhodné opatřit fotografii učitelského sboru v roce 2000 výčtem jmen pedagogů. A tak trochu mně chyběla i informace o literární soutěži o největší nesmysl - Prášiliádě, kterou, pokud vím, pořádají studenti gymnázia od roku 1991.

Stejně jako almanach není nafukovací, tak ani moje krátké ohlédnutí nemůže obsáhnout všechny klady sborníku. Myslím si, že určitě stojí za přečtení a seznámení se s historií Gymnázia v Nové Pace. Poděkování zasluhují všichni, kteří přispěli ke vzniku sborníku, neboť historie ukáže význam takovýchto souhrnných prací. Ale je mnohem důležitější, že škola nežije jenom z minulosti, že se i v současnosti rozvíjí, jak o tom svědčí úryvky ze školní kroniky z posledních let. Právě tyto informace jsou tím nejlepším příslibem do desetiletí, na jehož konci se Gymnázium v Nové Pace zakulatí a přehoupne do druhé stovky.

Václav Franc

Co se bude psát za sto let

Je dobře, že výstava přilákala nejen pamětníky, ale i mladé návštěvníky, kteří, dle slov tvůrců, strávili před fotografiemi a pohlednicemi mnoho minut, aby se pozastavili nad tím, odkud že byl snímek pořízen a kde stál fotograf, aby se podíval na dominanty města z dnes již třeba zastavených ploch. Výstava se může pochlubit tím, že byla navštívena v hojném počtu, čemuž zcela určitě přispělo i výročí novopackého gymnázia, které proběhlo týden po vernisáži, 23. září.

Právě uplynulé století se může pochlubit i tím, že rozvinulo další formy dokumentace historie. Vždyť ještě třeba v 19. století prožívala dětské nemoci fotografie a všeumělec Jampílek v Nové Pace s fotografováním začínal na sklonku století. Díky rozvoji techniky se nemusíme spoléhat jen na zápisy lidových písmáků či kronikářů, kteří s větší či menší pílí a umem zachycovali dny všední i sváteční. Dnes máme nejen černobílou fotografii, ale dokonce i mladšího sourozence - fotografii barevnou. Málokdo si představil, že na konci století bude běžná i videokamera zachycující pohyb, která se stane každodenní součástí života a ne jen drahým přístrojem několika nadšenců. Máme digitální fotoaparáty a další techniku, a tak se bojím pomyslet, co se bude o naší době psát v novinách za sto let. A budou vlastně ještě noviny v té klasické papírové podobě existovat?

Pokud vás to zajímá, zapněte si v roce 2100 počítač nebo jak se tomu přístroji bude říkat a podívejte se na stránky obsahující informace na téma 100 let na Novopacku 2000 až 2100. Ale já si myslím, že nebude ani tak důležité, jaké formy zobrazovací techniky budou v té době v módě, neboť to asi naše generace neovlivní, ale především by nám mělo jít o to, aby naši potomci mohli být na nás, naši generaci a naše právě se uzavírající století hrdi. Aby to byl pohled na úrodný pokosený lán pole a ne na spoušť a devastaci. Přeji příjemně strávené 21. století.

Václav Franc