(to)
Sny pověšené na hřebíku v Galerii Melantrich
Chcete-li strávit i se svými dětmi příjemné odpoledne a zároveň se dovědět něco o českých loutkách a krásných obrázcích, máte výjimečnou příležitost. Ráda bych vás pozvala do neopakovatelné pohádkové atmosféry Galerie Melantrich v Rožďalovicích na zahájení ojedinělé výstavy - "Sny pověšené na hřebíku".
Pod tímto romantickým názvem zde bude v sobotu 7. října ve 14 hodin zahájena výstava litografií Ivy Hüttnerové a českého loutkáře Jaroslava Koloděje. Zatímco obrázky známé autorky na vás zapůsobí svoji kreslířskou zručností, laskavým humorem, ironií, probudí ve vás dávné vzpomínky a pohladí vaši duši, u výtvorů Jaroslava Koloděje budete žasnout nad jeho řemeslnou zručností a obdivovat dokonalost jeho loutek. Ty jsou vypracované do nejmenších detailů včetně nádherného ošacení. Zajímavé je i to, že se autor nespokojuje pouze s tvorbou loutek, ale svým postavičkám vymýšlí i životopisy.
Určitě si nenechte ujít skvělý kulturní zážitek, na kterém bude přítomen jako host i malíř Vladimír Komárek. Zvu vás tedy do říše fantazie a vzpomínek a přeji vám, abyste své probuzené sny nemuseli nikdy pověsit na hřebík. Výstava, kterou zítra zahájí slavnostní vernisáž, potrvá do 29. října a otevřena bude ve středu, pátek, sobotu a neděli od 10 do 16 hodin.
Lenka Koulová
Hrabě Kinský: Ti, kteří zůstali, mají přednost
Veliš - Žádnou zášť ani jiné podobné pocity dnes hrabě Norbert Kinský, který v roce 1948 po nástupu komunistické vlády k moci odešel do Itálie, kde měla jeho žena rodinné zázemí, ani v nejmenším necítí.
"Ať byla jaká byla, minulost je pryč. Od toho kladného šoku uplynulo už deset let, zaplať Pánbůh. Ale samozřejmě ty první návštěvy byly hodně zvláštní, pro nás pro všechny, co jsme se ocitli v této situaci. Byli jsme tehdy hodně naměkko," říká šestasedmdesátiletý a snad věčně usměvavý gentleman, kterým byl jedním z řady hostů ojedinělého setkání starých českých rodů v kostele sv. Václava ve Veliši, jenž nechali vystavět předchozí generace Schliků, rovněž účastníků sobotní akce. U jejího zrodu stály občanské iniciativy a zástupci okresního úřadu na popud P. Františka J. Holečka, významného církevního historika.
Na otázku, co pro dr. Kinského setkání na historickém místě ve Veliši znamená, odpověděl stručně, leč zdá se, upřímně: "Že jsem, a nejen já, zase o kus blíže ke staré vlasti". Norbert Kinský, člen řádu Maltézských rytířů, v jejichž hierarchii zastával významné místo (řečnickou otázku na téma hodnosti a pocty odbývá mávnutím rukou) se "konečně a definitivně vrátil do Chlumce", kde mu byl počátkem devadesátých let vrácen zámek Karlova koruna spolu s hradem Kost na Sobotecku.
"S šestnáctiletým přetažením po penzi jsem pracoval v cizině. V mém věku mám pocit, že už to stačí, a tak teď dělám důchodce v Chlumci. Zámek jsme tuším dostali od krále Matyáše, a naše rodina tam sedí už pět set let. O podnik a ostatní záležitosti se starají už moji kluci. Je jim jedenapadesát a čtyřiačtyřicet, tak ať se snaží," usmívá se šibalsky bělovlasý elegán, který tři roky po válce odcházel z vlasti jako československý důstojník.
"Pro mě tady nemělo smysl po osmačtyřicátým zůstat. Kamarádi, kteří v té době sloužili na národní obraně, mě několikrát varovali, že na mě mají spadeno, a ať koukám co nejrychleji odejít ze země," vzpomíná Kinský. Přiznal, že v předešlých desetiletích už přestal doufat, že se bude moci jednou vrátit. "Upřímně řečeno, že se té změny ještě dočkáme, jsem nevěřil. Jediné, co jsem uhodl, byla moje mezinárodně politická úvaha o tom, že jestli se u nás poměry uvolní, tak se musí nejprve stát něco v Moskvě," říká Kinský.
Zástupci jednotlivých rodin se pravidelně schází, prakticky při každé možné příležitosti. "No to víte, že ano. Spolu s těmi - je to možná silné slovo, ale já ho použiju - spolu s hrdiny, kteří tady po válce zůstali a všechno to přežili. Tak, jako třeba například můj bratranec, Josef Kinský, který si odseděl mnoho let v různých kriminálech, včetně Jáchymova. Někdo před padesáti lety odejít musel, někdo nechtěl riskovat, a někdo, klobouk dolů, tady všechno přetrpěl. My, kteří jsme byli v zahraničí, uznáváme, že ti, co vydrželi, mají naprosto přednost, to je úplně jasné," prohlásil Norbert Kinský. A jak dodal, všichni, kteří to přestáli za Němců a bolševiků, se už nezmění. "To budou poslední Češi".
(jn)
Mühlovy nejnovější betlémy
Nová Paka - V pátek 6. října od 16 hodin bude v prostorách Suchardova domu zahájena výstava betlémů heřmanického řezbáře Františka Mühla. Vernisáž otevře úvodním slovem předseda Českého sdružení přátel betlémů Vladimír Vaclík. O své práci při zhotovování betlému promluví i samotný protagonista výstavy, který během jejího konání bude vyřezávat betlémové figurky přímo na místě.
(ur)
František Cyril Kampelík, muž, který dal jméno kampeličkám
Na levém snímku je portrét Františka Cyrila Kampelíka, fotografie vpravo, pořízená K.Řezníčkem v roce 1931, zachycuje mlýn v Konecchlumí, ve kterém mlynařil Kampelíkův otec. Řezníček na rubu fotografie uvádí i část málo čitelného textu na záklopu "Leta Páně 1747 ...". Oba archivní snímky nám zapůjčilo Okresní muzeum a galerie v Jičíně.
Jednou z významných osobností pocházejících z Jičínska byl František Cyril Kampelík, jehož 195. výročí narození jsme si připomněli v červnu tohoto roku. František Kampelík byl povoláním lékař, ale daleko bližší mu byla činnost literární, jazyková, buditelská. Prosazoval se i jako organizátor a průkopník českého družstevnictví. Vedle J.M. Sidona se Kampelík stal jednou z nejvýznamnějších osobností revoluce 1848 na Jičínsku.
Kampelík se narodil 28. června 1805 v Syřenově, kam se jeho rodiče přestěhovali z Konecchlumí. Otec byl svobodný mlynář a po Františkově narození mlynařil v řadě obcí na Jičínsku - například v Tužíně, Železnici, Konecchlumí, Březce, Lužanech a Robousích. Roku 1828 se rodina trvale usadila v Bílsku u Kopidlna. V letech 1813 - 1818 chodil Kampelík do Jičína do školy a poté začal studovat na zdejším gymnáziu, kde od roku 1820 působil Fr. Šír, který se stal jeho učitelem ve vyšších, tzv. humanitních třídách. Po neúspěšné snaze uchytit se ve Vídni v letech 1824 - 1825 se domů vrátil zcela fyzicky a psychicky vyčerpán. Roku 1829 se zapsal na brněnském filozofickém ústavu, ale již za dva roky musel studia především z finančních důvodů ukončit a vstoupil do brněnského bohosloveckého semináře. Problémy s národně buditelskou činností znamenaly v roce 1834 konec bohosloveckých studií. O dva roky později, v říjnu 1836, se Kampelík znovu vydal do Vídně, kde začal studovat medicínu. Před dráhou lékaře by ale v této době dal přednost vyučování českému nebo slovanským jazykům.
Roku 1840 se dostal do konfliktu s vídeňskou policií. Důvodem byl pokus U.Horna a Fr. Zacha založit tajný český spolek. Policie jejich činnost podchytila a provedla u všech členů polského a "slovanského" spolku domovní prohlídky a podle jejich výsledků zahájila vyšetřování. K domovní prohlídce u Kampelíka došlo 15. července a o šest dní později byl zatčen. Po návratu z vyšetřovací vazby, ve které pobyl devatenáct týdnů, se ocitl v tíživé osobní situaci. Byl stále pod policejním dohledem a musel opustit místo vychovatele v rodině G.T. Meglického.
Roku 1842 vydal práci věnovanou českému jazyku - "Čechoslovan, čili národní jazyk v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a Slovensku", v jehož druhé části byla systematicky vyložena česká gramatika, kterou pak ještě téhož roku vydal samostatně. V následujícím roce, 5. srpna 1843, byl promován na doktora veškerého lékařství. Za první působiště po dokončení studií si zvolil Litomyšl (1845), kde převzal zdarma výuku českého jazyka a literatury na piaristické koleji. Brzy však na sebe obrátil pozornost úřadů a přednášky musel zastavit.
Od roku 1847 se Kampelík účastnil schůzek spolku "Repeal", který sdružoval radikální demokraty, k nimž se názorově blížil. 5. března 1848 podal V.Gauč stojící v čele spolku na schůzce "Repealu" návrh na svolání veřejného shromáždění pražského lidu, které by projednávalo politické a národní požadavky. Původně se uvažovalo, že se shromáždění bude konat v Nuslích, ale nakonec převážil Kampelíkův návrh uspořádat je ve Svatováclavských lázních. Památné shromáždění, které zahájilo petiční hnutí, se uskutečnilo 11. března 1848. S peticí odjela 19. března česká deputace do Vídně. Při příležitosti slavnostního loučení byla na Koňském trhu uspořádána velká vlastenecká manifestace. Při této příležitosti vydal Kampelík česko - německý leták "S Bohem! na cestu do Vídně, slavnému vyslanstvu Koruny české". Události roku 1848 se velmi rychle rozběhly a Kampelík stál v této době v popředí národních snah.
Na schůzi ve Svatováclavských lázních (30.4.1848) byl ustanoven spolek "Slovanská orlice" přejmenovaný později na "Slovanskou lípu", 2. června byl pak zahájen v sále na Žofíně Slovanský sjezd, kterého se účastnil i Kampelík. Na 11. června byla do Svatováclavských lázní svolána lidová schůze, na které se mělo rokovat o napjaté situaci. Jednotliví emisaři se snažili zformovat pomocné houfy na pomoc Praze (Kampelík na Příbramsku). Většina z nich ale pod vlivem zpráv o obležení Prahy ustoupila. Na Svatodušní pondělí, 12. června 1848, došlo totiž v Praze k týden trvajícím bojům na barikádách. Kampelík se do Prahy nemohl vrátit, protože jeho jméno figurovalo mezi požadovanými rukojmími. Skrýval se v Sezemicích a České Třebové. Počátkem července na něho byl vyšetřovací komisí vydán zatykač jako na jednoho z hlavních původců a činitelů pražského vzbouření. To ho přinutilo emigrovat do Bělehradu a do Prahy se vrátil až v polovině listopadu téhož roku.
Během pobytu ve východních Čechách na přelomu roku 1848 a 1849 se snažil podporovat zakládání spolku "Slovanská lípa" i na venkově. Nejprve vešel do styku se "Slovanskou lípou" v Jičíně založenou na podzim 1848, která měla tištěné stanovy vypracované podle vzoru stanov pražských a byla jedinou organizací tohoto typu na konci roku 1848 ve východních Čechách. V únoru 1849 vznikla díky Kampelíkovi pobočka Slovanské lípy v Nové Pace, kde získal porozumění u tamního vlasteneckého faráře Josefa Kordiny. Od konce roku 1848 do února roku následujícího navštívil Kampelík přes dvacet měst, městeček a obcí, mimo jiné také Pecku a Lázně Bělohrad, kde po tři večery hovořil o politických událostech a situaci v Habsburské monarchii. Po krátké zastávce v Hořicích a Nechanicích, kde rovněž podporoval založení "Slovanské lípy", vedla jeho cesta dále do Hradce Králové.
Po krátkém působení ve Dvoře Králové, Hronově a Vamberku se v polovině roku 1852 přestěhoval do Mezříče u Opočna, kde pobyl jen pár měsíců a poté do Opočna, kde i přes veškeré obtíže zůstal čtyři roky. Od roku 1857 žila jeho rodina v Libčanech (na západ od Hradce Králové), kde od července 1857 zahájil provoz ve svém vodoléčebném lázeňském ústavu.
Po pádu Bachova absolutismu v roce 1859 se změnil i Kampelíkův život. Na počátku 60. let obrátil zcela svůj zájem k organizátorské a hospodářsko - osvětové činnosti. O záloženských a úvěrních spolcích se koncem padesátých let často hovořilo na schůzích hospodářských spolků. K tomuto tématu vydal Kampelík vlastním nákladem pojednání "Spořitelny po farských kollaturách orbě, řemeslu ze svízele pomohou", kde se obracel k myšlence svépomocných úvěrních spolků. Na jaře roku 1861 se s rodinou přestěhoval do Kuklen, kde se uplatnil v "Hospodářské jednotě pro Královehradecký kraj" a od roku 1862 vystupoval jako jednatel. Za zdejšího pobytu vyučoval i na rolnické škole v nedalekých Stěžerách, kterou asi z Kampelíkova podnětu založil roku 1862 hrabě Jan Harrach. Životní pouť Františka Cyrila Kampelíka se uzavřela 8. června 1872. O tři dny později se konal pohřeb, na kterém ho na poslední cestě vyprovodily zástupy obyvatel z Kuklen, ale i z obcí celých východních Čech.
Kampelíkovo jméno je spojeno s venkovskými spořitelními spolky, ačkoliv byly organizované podle Reiffeisenova vzoru. Právě v době, kdy Kampelík vydal svoji brožuru o "kollaturních spořitelnách", založil v německém Hedesdorfu národohospodář a jeden z předních průkopníků družstevnictví Friedrich Wilhelm Reiffeisen družstvo pro zaopatření levného úvěru. Reiffeisen podobně jako Kampelík pomýšlel na záložny pro malé venkovské obvody, případně pro obce, přičemž členové těchto úvěrních družstevních spolků přebírali za uložené vklady a poskytnuté zápůjčky neomezené ručení. Po vzoru prvního úvěrního družstva v Hedesdorfu vznikaly záhy další záloženské spolky v Porýní a odtud se pak velmi rychle rozšířily nejen po celém Německu, ale také do Itálie, Francie, Švýcarska, Solnohradska, Dolního Rakouska a po roce 1886 se objevují i na Moravě.
Zakladatelé drobného venkovského peněžnictví v Čechách si uvědomovali blízkou podobnost Reiffeisenova systému, z něhož vycházeli s původními Kampelíkovými návrhy, a proto také České družstevní ústředí určilo pro venkovské spořitelní spolky název "Kampeličky".
Hana Fajstauerová, OMaG Jičín
