Podařilo se vyříznout otvor velikosti asi 33 x 33 cm, kterým se už člověk při správném stočení těla může protáhnout. Z mokrých prostěradel svázali dlouhý provaz, po kterém se museli dostat na úzkou lávku. Teď je čekal nejtěžší úsek. Kdyby někdo spadl z prostěradel, ocitl by se v osm metrů hlubokém příkopu, ze kterého nebylo úniku. Za tímto příkopem byl dřevěný plot, vysoký asi pět metrů. Zde využili hluku silného větru a vyrazili u plotu dveře, kterými se dostali na svah vězeňské zahrady. O něco výše byl vysoký strom. Jeden po druhém po něm vyšplhali, rozhoupali se a doskočili na velmi úzkou zídku, do které byly svrchu zapuštěny kousky skel. Byla to výhoda i nevýhoda. Při doskoku zabránila skla uklouznutí, ale také roztrhala šaty a do krve zraňovala. Za zídkou už byla civilní zahrada s domky bachařů. Podařilo se jim přeběhnout zahradu a dostat se na svobodu. Realizace útěku nemohla trvat déle než patnáct až dvacet minut. Potom se jeden po druhém začali ztrácet ve tmě. Hlavatý zůstal zcela sám na neznámé cestě. Později se k němu dostal ještě jeden muž, Václav Lajbl. "Rozhlížíme se ještě kolem a pak s uspokojením vykračujeme vpřed po této pěšině tak těžce získané svobody." Společně přeběhli silnici. Najednou začaly létat rakety a kolem kriminálu se rozsvítila světla. Báli se, že byl jejich útěk prozrazen, rychle zamířili k lesu. Později se dozvěděli, že šlo o vojenské cvičení a s jejich útěkem to nemělo žádnou souvislost. Lajbl se po chvíli cesty ztratil, přidal se k němu ale jiný vězeň, pan Zelinka.

Během deseti dnů svobody se setkali s celou řadou lidských povah. Někteří z nich neuvěřili hlášení, že se jedná o útěk kriminálních vězňů a poskytli jim alespoň malou pomoc. "Procházíme malým dvorkem a vstupujeme do vytopené světnice. U kamen spatřujeme ženu, vůbec se nevylekala, ba naopak, přivítala nás s úsměvem. Hned věděla, koho má před sebou, a bez velkého prošení přilila do hrnce ještě trochu vody na snídani také pro nás. Z vedlejší světnice vešel její manžel, dále syn a dcera. Všichni nás přijali mezi sebe bez jakýchkoliv rozpaků, jako bychom patřili do rodiny." Obdarovali je kromě jídla i dobrým slovem a poskytli jim i úkryt na seníku. "Lepší lidi ve svém životě jsem snad dosud nepoznal." Na druhou stranu potkali ale také ty, kteří je pravděpodobně udali na příslušných místech. "Přemýšlel jsem, čím to asi bylo zaviněno, že tak znenadání jsme tu byli dopadeni. Vždyť celá tato a tak početná hlídka už tu zřejmě čekala. Že by to opravdu mělo nějakou souvislost s lidmi, u nichž jsme naposledy povečeřeli?!"

Po zadržení hlídkou se dostali na vizovickou stanici. I strážmistra překvapilo, že se jedná o politické vězně. Byl přesvědčen, že má před sebou uprchlé trestance z Ostravy. Později jim řekl, že v jejich případě se skutečně jednalo o udání. Byli převezeni do Gottwaldova, kde se k nim vyšetřovatelé chovali velmi slušně. Po vleklých výsleších a přesunech se dostali přes Státní bezpečnost v Žilině zpět do Ilavy, kde to teprve začalo.

Hned po návratu je odvedli na korekční dvorek, kde se museli donaha vysvléknout. Dostali špinavé plátěné hadry a vlasy jim ostříhali dohola. "Korekce není nic jiného než zostřené vězení ve vězení. Z malého korekčního dvorku do podzemních prostor pod kostelem vede úzká chodba, ze které se vchází do jednotlivých různě velkých kobek. Je to veliká místnost, kde místo podlahy je jen upěchovaná hlína. V jedné stěně cely je velký železný kruh, ku kterému vzdorovitý vězeň by mohl být přikován. Na zemi je plechový žanek (kýbl na tělesné potřeby) s děravým dnem. Po vykonání potřeby moč volně vytékala ze žanku, rozlévá se po zemi a vlhká hlína se potom lepí na bosé nohy odsouzeného. Společníky odsouzeného jsou četné myši, často i krysy, před kterými si musí stále chránit ten malý kousek chleba, co dostane, takže ani v noci jej nemůže dát z rukou." V době, kdy byl zavřen v korekci, přišel k němu jeden z bachařů již v dosti podroušeném stavu a řekl, že musí skákat, jak on bude střílet z automatu pod jeho nohy.

27. prosince 1951 byl Hlavatý převezen do Leopoldova, kde ho umístili na samotku. Odtud se živý nedostanete, zněla slova na přivítanou. Byla to nejhorší léta, která Alois Hlavatý prožil v českých věznicích. Strávil zde střídavě sedm let. Již od druhého dne byli začleněni do zaměstnání, pracovali v prostoru trestnice na bourání šancí a kasemat. V leopoldovské věznici klesla jeho váha na 39 kg. Jediným jídlem, které jeho a ostatní drželo při životě, byly fazole. Dostávali shnilé potraviny (zelí, řepu, brambory), které již v obchodech nešly prodat a vše bylo "omaštěno" pouze vodou. Již po dvou letech se leopoldovský režim projevil na Hlavatého zdraví. Byl odvezen do brněnské nemocnice "U svaté Anny", kde prodělal několik operací. Zde se léčil od 19. února 1953 do 28. června 1954. "Zde po tom všem, co předcházelo, jsem prožíval snad nejhezčí chvíle svého života."

Po léčení byl převezen na Mírov na jakousi rekonvalescenci. Až do doby svého propuštění v roce 1960 byl mnohokrát střídavě převezen z Mírova do Leopoldova a naopak.

29. srpna 1956 zahájili vězni v Leopoldově stávku, která byla vyvolána nespokojeností s jídlem. Vězni odmítali veškeré příděly potravin po tři dny. Nakonec na ně byli do cel vpuštěni psi, kteří jim rozervali šaty. Tato stávka zapříčinila nepokoje i v ostatních věznicích. Po jejím skončení dostal Hlavatý společně s Nestávalem glejt nebezpečných živlů. Kdykoliv se poté ve věznicích, ale i na politické scéně (maďarské události v roce 1956) odehrálo cokoliv, co by mohlo ohrozit komunistický režim, byli oba izolováni nebo transportováni do druhé věznice.

V Leopoldově se ujalo rčení: "Půjdeš brzy do pytle!", které bylo odvozeno od papírových pytlů, do kterých byli mrtví zabaleni. Vězni se snažili zachovat alespoň nějakou pietu a dávali zemřelým poslední sbohem, ale i to jim bylo zakázáno a jakákoliv další snaha byla přísně trestána.

V Leopoldově s ním seděl na cele úředník z ministerstva zemědělství, Lojza Rádl, který měl potíže s dýcháním. Jednou za měsíc si vězňové museli vyklepat deky. Hlavatý svému spoluvězni věci klepal a on na něho zatím čekal v cele. Jeden z bachařů jej však přistihl a žádné vysvětlení o nemoci ho nezajímalo. Rádl byl odveden k raportu (předvolání k náčelníkovi, kde vězeň dostal trest, např. měsíc, což znamenalo, že si dotyčný nesměl měsíc nic koupit, měsíc nesměl psát domů ani mít návštěvy) a potom do korekce, odkud se již nevrátil.

Na svobodu Aloise Hlavatého propustili 21. září 1960. "Jak jsem se později dozvěděl, Krajský soud v Praze svým rozhodnutím ze dne 2. srpna 1960 nedal tehdy souhlas k mému propuštění. Návrh komise byl jednomyslný a vyzněl následovně: Není důvodu k návrhu na udělení milosti, neboť odsouzený na počátku výkonu trestu nepřistupoval k tomuto zodpovědně a dokonce provedl útěk. Nelze však ani přehlédnout závažnost trestného činu a jeho společenskou nebezpečnost. I v tomto případě v můj prospěch zaintervenoval asi onen známý a přitom dosud neznámý můj ochránce."

Názory, vzpomínky i jednotlivé argumenty Aloise Hlavatého svědčí o jeho hluboké víře nejenom v sebe sama, ale i ve stát a jeho obyvatele. I přes všechnu snahu ponížit, zničit a potupit jej jako člověka mu zůstal pocit, že se může podívat hluboko do svého svědomí, do svého nitra, že není nic, co by musel zamlčet a za co by se mohl stydět. I za tento pocit by řada lidí dala cokoliv. Je to člověk, který se nechce mstít, jen ukázat prostřednictvím svých životních zkušeností možnosti a cesty.

Na otázku, zda cítí nenávist k těm, kdo reprezentovali minulý režim, k systému, který jej ochudil o řadu let svobodného života, odvětil jen: "Ke komunismu nemám nenávist, kdyby mezi nimi nebyli dobří lidé, tak jsem tu dnes nebyl." I mezi jednotlivými bachaři byl samozřejmě rozdíl, řada z nich mu pomohla, řada z nich se snažila alespoň částečně zlidštit nesnesitelné podmínky.

Jiné téma, které jsme společně rozebírali, byl rok 1968. K událostem přistupoval tehdy jen velmi opatrně. "Nevěřím Sovětskému svazu. Nejprve to musí prasknout tam, pak teprve jinde." Tehdy nezačal ani vydávat svoje básně, postřehy ..., protože byl přesvědčen o tom, že doba ještě stále není vhodná a že by jej opět mohlo později čekat vězení.

Toho roku se také poprvé veřejnost začala zajímat o osudy lidí, kteří byli za své politické přesvědčení zavíráni a strávili v kriminálech řadu let. Zůstala však řada úskalí. Základním problémem bylo, jak označit, popsat, odhalit ty, kteří za zdmi věznic ničili přirozenost a víru mužů i žen, kteří odporovali a snažili se otevřít oči i těm ostatním. I přes to všechno odmítl ze seznamu sedmi jmen určit, kdo byl ten, kdo mu nejvíce ublížil, vždyť na výslechy chodili s páskou přes oči, vyslýchající se nepředstavovali pravými jmény, tak jak určovat. "To nejde, mohl bych někomu ublížit."

Události roku 1968 trvaly příliš krátce na to, aby mohly být provedeny a také ukončeny rehabilitace a potřebná obžaloba minulosti.

Jeden známý poradil Hlavatému, aby si podal žádost k soudu, kde by mu byla dána možnost promluvit, obžalovat a zároveň se také obhájit. Stále ale neměl důvěru a žádost si sám za sebe nepodal. Na druhou stranu ale zareagoval ve prospěch skupiny, která podle obžaloby měla fungovat pod jeho vedením, ale o které neměl až do odsouzení ani tušení. "Morálně jsem to byl nucen udělat, podal jsem tu žádost za celou skupinu, táhlo se to až do roku 1972." Každou chvíli přicházel ale od soudu dopis, který jej informoval, kdo opět od žádosti o rehabilitaci odstoupil. Odpadli téměř všichni. Alois Hlavatý se ale k soudu dostavil, ačkoliv ti, v jejichž prospěch chtěl působit, vesměs nepřišli. Vyložil před komisí všechny způsoby, praktiky zacházení s vězni, všechny bolestné vzpomínky své i svých blízkých. Nic se nezměnilo, nebyl tu nikdo, kdo by mu naslouchal, kdo by mu uvěřil a podle toho činil také další potřebná opatření. Chtěli po něm, aby vše, co řekl, také dokázal. Ale copak si s sebou vodili svědky? Vše se odehrávalo jen mezi obžalovaným a těmi, co jej vyslýchali. Pravděpodobně každý politický vězeň byl komunistickým vězněním poznamenán psychicky i fyzicky. Hlavatý chtěl jako důkaz zacházení s vězni předvést 64 stehů na zádech, které mu zbyly jako památka na to, jak mu bachaři rozšlapali žebra. Jediná jejich reakce byla, že si to mohl udělat sám a že na něho podají trestní oznámení za urážku na cti orgánu Státní bezpečnosti. To už bylo moc i na tak klidného člověka jako je Alois Hlavatý. "Vyhrožujete mi, že mě zavřete, nevadí mi to. Dám vám příležitost, ukažte mi tu ženskou, která mi točila varlaty, a já vám ten důvod k mému uvěznění dám." Samozřejmě, že to nemyslel vážně, ale komise byla již stejně dávno přesvědčena o tom, že se v této kause nic dále rozebírat ani vyšetřovat nebude. Výslechy ohledně jeho rehabilitace skončily až roku 1972 s tím, že ještě musel zaplatit soudní výlohy. Obhájce mu poradil, ať splácí vše po 5 korunách, ale Hlavatý odmítl. Chtěl mít již jednou provždy od všeho pokoj.

Roku 1989 se Alois Hlavatý účastnil všech akcí na Václavském náměstí a podporoval veškeré snahy obnovit demokracii a obrátit pozornost na komunistické praktiky a snahy. V listopadových dnech se obával masakru, protože ruské tanky byly v pohotovosti. Dvakrát po vyzvání tehdy vystoupil se svými poznámkami a vzpomínkami. V následujícím roce pak byl rehabilitován. Získal, jak říká, slušnou částku peněz, ale sám pro sebe si nic nenechal. Dar rozdělil mezi svůj rodný Miletín a Hořice, kde nyní žije. Část věnoval hořické nemocnici a druhá část byla věnována na zakoupení zvonů do miletínské věže.

Osliáda aneb Kladivo a srp chtěl jsi mít, Tak Trp!

Právě satiru, které se obzvlášť daří v době nesvobody, použil ve své poslední sbírce Osliáda Alois Hlavatý, jeden z mnoha žalářovaných komunistickým režimem. Knížku, kterou autor opatřil podtitulem Kladivo a smrt chtěl jsi mít, Tak Trp!, vyšla sice deset let po listopadových událostech, její text však vznikal mnohem dříve. Verše se rodily v kriminále, v němž Hlavatý strávil dvanáct let svého života, zavřený jen proto, že našel odvahu říkat nahlas to, co si myslel.

Osliádu je možné označit za autobiografickou zpověď. Osudy, které v ní prožívá Oslík z Marsu, vyslaný na planetu Zemi jako vyslanec, mohou snad v jistou chvíli vyvolat na tváři i náznak úsměvu, ale je to úsměv, při kterém běhá mráz po zádech.

V uplynulých letech vyšly Aloisi Hlavatému už čtyři knížky (Z bláta do louže, Ozvěny domova, Pohádky z naší malé zahrádky, Šelmy na scéně). Zatím poslední pátou vydalo opět hradecké vydavatelství VANN za přispění Obecního úřadu v Miletíně a Městského úřadu v Hořicích. Ilustracemi novou publikaci doprovodil Jiří Rejmont.

Předmluvu ve verších k ní napsal, jak kdysi slíbil, také jeden ze spoluvězňů, profesor UK Praha Jindřich Čadík. Sám autor v úvodu píše: Verše, které se Ti dostávají do rukou, jsou snůškou různých "šlehů" na dobu a lidi, kteří žili a i nadále žijí mezi námi, na této velmi neklidné naší matičce Zemi. Miletínský rodák má v šuplíku ještě jeden soubor básní, nazval jej Poezie v okovech.

I v těch nejtěžších okamžicích Hlavatý věřil, že přijde zlom a že se ho dočká. "Optimistou jsem byl po celý kriminál, já jsem věřil a nikdy jsem nezakolísal. Původně jsem dostal návrh na trest smrti, a ten mi pak změnili na doživotí. Nikdy jsem se ale nesmířil s tím, že si ho odsedím." Možná i to vysvětluje, proč je i přes všechny útrapy jakoby zázrakem ve svých čtyřiadevadesáti letech stále v obdivuhodné psychické i fyzické kondici.

(jn)

Alois Hlavatý během autogramiády, která se konala minulý čtvrtek v Městském muzeu v Hořicích.

FOTO: jn