Z Waldsassenu šli pěšky lesem, ale byli prozrazeni a zastavila je ozbrojená hlídka. Tragédie mohla začít. Byla středa 27. července 1949. Alois Hlavatý se později dozvěděl, že Waltr pracoval na obě strany. To nebylo vůbec ojedinělé, téměř každý desátý "uprchlík" byl vlastně komunistický vyzvědač. Někteří lidé odcházeli do zahraničí s vědomím StB, aby pro ni pracovali v exilu jako agenti. Při prozrazení měl u sebe Hlavatý zbraň, rychle ji pustil na zem a zašlapal. Kdyby ji u něho našli, znamenalo by to rozsudek smrti. Nejprve je odvezli do stanice "U tří křížů", kde proběhl výslech. Již tady dostali varování, že se mají v Chebu a poté v Karlových Varech, kam byli posléze převezeni, připravit na hrozné zacházení. Když ale nakonec Hlavatý porovnal tyto první věznice s tím, co ho teprve čekalo, bylo toto "ubytování" spíše odpočinkem a přípravou na ta pravá zvěrstva, která se odehrávala na Borech, v Hradci, Leopoldově a dalších místech. Podobně jako zbraně zbavil se i západních peněz, které by mu jen zhoršily situaci.

První výslech se konal v Chebu. Poté jej převezli do Karlových Varů, kde zůstal čtyři dny. Zde následovala vlna nových výslechů. Stále figuroval jako Vladimír Nájemník. Výslech byl stále slušný. Jeden z bachařů mu dokonce přinesl k jídlu dva párky, krajíc chleba a koupil mu i pivo. Hlavatý vysvětloval, že se do Československa vrací pro rodinu. Najednou do místnosti, kde byl vyslýchán, vstoupil muž, kterému byl Hlavatý povědomý: "Vy nejste Nájemník! Vás znám z Prahy! Vás dobře znám, jen si musím vzpomenout odkud!" V duchu si Hlavatý pomyslel, že mu ty dva párky a půllitr piva přijdou pěkně draho. Za dva dny jej jeho referent oslovil: "Jak se Vám líbí ve vězení, pane Hlavatý?" Běh dalších událostí měl rychlý spád. Nové výslechy, nové protokoly, vše začalo nanovo. Byl převezen na Pankrác. Zpočátku zde seděli s mladíkem společně, ale brzy je rozdělili. Pak zůstal na dlouhé chodbě sám. Po chvíli se otevřely dveře, ve kterých stál neznámý muž: "Pane Hlavatý, tentokrát pro vás nemohu nic udělat, nanejvýš to, že vás dají na Pankrác a ne do Ruzyně!" Byl to snad ten muž z Prahy nebo někdo jiný?

Z Pankráce, kde byl asi pět dní, jej přemístili do Hradce Králové. Tam se odbýval soud, protože pochází z Miletína. Již v Praze se jednání bachařů radikálně změnilo. Často slýchával věty typu: "Víte, že jste zradil děti, dělnickou třídu a republiku?" A on opakoval: "Nevím, pro republiku jsem nasazoval život, byl jsem ochoten i zemřít!" Dostal tak prvních pár facek, které symbolizovaly způsob jednání nového režimu, způsob vyrovnání s těmi, kteří se snažili odporovat.

V Hradci existovala ilegální skupina asi čtyřiceti lidí, kteří rozšiřovali letáky, upozorňovali na způsoby nového režimu, apelovali...... Scházeli se různě, jejich vedoucí se často střídali. Komunisté se snažili dát jim do čela takového člověka, který společensky něco znamenal. Kromě tří lidí neznal Hlavatý z členů hradecké ilegální skupiny nikoho, a přesto ho najednou udělali vedoucím, aniž by věděl proč. Potřebovali někoho s takovou pověstí jako měl právě Hlavatý.

Neměli sice proti němu žádné prokazatelné usvědčující argumenty, ale pro něco jej přece odsoudit museli. Na výslechu padla otázka, co říká smrti Jana Masaryka. Odvětil, že ví jen to, co slyšel, že zemřel pádem z okna. Na dotaz, zda si myslí, že jej vyhodili komunisté, řekl jen: "Znal jsem ho osobně. Udělal by vše pro republiku. Nevěřím, že by udělal takovou hloupost." Odvedli jej pod Bílou věž na náměstí do vyšetřovny, kde ve velké místnosti seděli u stolu dvě ženy a dva muži. K výslechu chodili vězni s černými brýlemi nebo černou páskou přes oči. V místnosti bylo "veselo", všichni popíjeli a hned mu začali tykat. Musel se vysvléknout do naha. Po chvíli jedna žena vstala a zeptala se ho, kde má kapesník. Vyndala ho z jeho kabátu, musel se postavit rozkročmo, ruce mu stočili dozadu a ohnuli jej do předklonu. Začal hon na čarodějnice v podobě příšerné noční můry. Žena mu stočila varlata do kapesníku, točila s nimi.... Omdlel. Probral se, až když ležel v kaluži vody, lili ji na něj, dokud se neprobral. Postavili ho na nohy a předhodili mu protokol k podepsání. I po těch hrozných mukách si chtěl nejprve protokol přečíst. Několikrát ho nutili, aby podepsal a nečetl.

Po kolenou se doplazil ke stolu, v protokolu stálo: " Ze západu poslán do republiky, aby smrtí jednoho člena vlády pomstil smrt Masaryka." Odmítl podepsat, vždyť to byl rozsudek smrti. Popadli ho za nohu a táhli přes chodbu, přes schody do cely. Odvezli jej do Hradce. Jindy ho posadili na židli, na druhou mu dali nohy, a sekali ho přes ně pendrekem. "Facek, kopanců jsem dostal tolik, že by na ně stránky nestačily.

8. prosince 1949 ho povolali do kanceláře, kde mu přečetli obžalobu. Byl odsouzen k trestu smrti za to, že mařil budování socialistického státu a svým jednáním šel proti režimu. U soudu mu byl sice přidělen advokát, ale byl to jen jeden z článků, které přesně zapadaly do již dávno ukončené politické hry. Na otázku, jak a čím ho bude hájit, odpověděl, že vše je již dávno uzavřeno. Polehčit si mohl pouze tím, že by se nezmínil, jak s ním bylo ve věznicích zacházeno. Ačkoliv byla situace předem daná, odmítal Hlavatý jakkoliv lhát a předstírat. Přesto se nehodlal sklonit a vzdát se toho posledního, co mu zůstalo - víry v sebe sama. Byl smířený se smrtí. Jeho synovi bylo tehdy sedmnáct let a věřil, že se o sebe i o matku postará.

K soudu ho přivedli v okovech. Jako "vedoucí skupiny" šel k výslechu první. Vykreslili ho velmi podrobně, nechali si záležet na každém detailu, byli to mistři v překrucování a tvorbě mylných informací. V obžalobě stálo, že byl nejenom agentem SIS, ale dokonce prý v Regensburgu vykonával předvojenskou výchovu. I to se dá udělat ze skautského cvičení. Výsledek byl jasný - trest smrti. Po svém výslechu se posadil v místnosti, takže slyšel výpovědi všech ostatních, kteří byli členy "jeho údajné skupiny". Jedním z nich byl i pan Černý, otec šesti dětí. Alois Hlavatý se nakonec obhajoval především tím, že když za války pracoval v odboji, nikdy by nepřijal za člena otce šesti dětí. V poslední řeči, která mu byla dána na závěr, řekl mj.: "Pánové, byl jsem postaven do čela skupiny, se kterou jsem neměl nic společného.... Činnost těchto lidí posuzujte shovívavě, ale mě..., já jsem se smířil, dejte mi trest smrti." Když mluvil, viděl, že se zapisovatelka zaklonila a kývla na něho. Bylo to pravděpodobně znamení, že trest smrti nedostane. A skutečně byl trest smrti posléze změněn na doživotí.

Státním soudem byl 31. 3. 1950 odsouzen pro zločin velezrady a vyzvědačství podle zákona č. 231/48 Sb. "na ochranu lidově demokratické republiky" k trestu těžkého žaláře na doživotí, dále ke konfiskaci celého jmění, k peněžitému trestu ve výši 10 000 Kčs a ke ztrátě čestných občanských práv na deset let.

V Hradci byl umístěn do samostatné cely a po deseti dnech ho spolu s několika dalšími transportovali přes Pankrác na Bory. Na Pankráci jich do jedné cely umístili deset tak, že jeden druhému musel sedět v klíně. Ředitel borské věznice Šafarčík je pak přivítal slovy:"Víte, že jste darebáci, počítali jste s tím, že se tento režim podělá, zatím jste se ale podělali vy!" Na Borech pracoval Hlavatý na draní peří a na provázkách, vyráběl povřísla na vázaní snopků. Jednou byly dílny zavřeny. Několik vězňů se totiž pokusilo o útěk, ale byli prozrazeni. Všichni, kteří se pokoušeli o útěk, skončili v korekci, kde je ztloukli, aby jim ukázali, kdo je tady pánem a v čí režii se to celé odehrává. Dozorce Petelík, poslanec Broj a René Černý byli dokonce za účast na tomto útěku popraveni.

Návštěvy byly ve vězení vymezeny dle výše trestu. Hlavatý dostal doživotí a směl mít návštěvu jednou za tři měsíce. Při jedné z nich, kdy za ním na Bory přijela manželka se synem, se ho bachař ptal na délku trestu. Poté, co se dozvěděl, že má doživotí, poslal ho ke čtvrtému oknu, což byl vlastně obyčejný plech se dvěma malými otvory. Hlavatého to velice rozzlobilo a proti ponížení se ohradil. Bachař ho zfackoval a další návštěvy mu byly na celých dvanáct let zakázány.

Alois Hlavatý vzpomínal i na popravu generála Heliodora Píky (3. 7. 1897 ve Štítině u Opavy - 21. 6. 1949 v Plzni), který byl krátce po únoru 1948 zatčen, obviněn ze špionáže a velezrady. V lednu 1949 byl poté odsouzen k trestu smrti provazem. Rozsudek byl vykonán v trestnici na Borech. Píka se stal jednou z prvních obětí justičních vražd v komunistickém režimu. Píkova poprava na Borech (21. 6. 1949) byla jedinou popravou provedenou v této věznici. Hlavatého po určité době přeložili z provázků do kanceláře a práce mu pomohla stejně jako v emigraci. S novým zařazením souvisela i změna cely na tzv. panskou. Chodbař, který uklízel věznici, vyprávěl Hlavatému o Píkově popravě. Dva z vězňů, žokej Čížek ze Žižkova a učitel Baše z Českých Budějovic, dostali za úkol postavit šibenici. Pracovali jen za tmy. Byla jim dokonce přislíbena peněžitá odměna ve výši 3000 korun nejenom za stavbu šibenice, ale i za to, že se účastnili popravy jako katovi pomocníci. Hlavatý měl posléze v kanceláři možnost dostat se ke starým materiálům, kde opravdu našel doklady o slíbené odměně.

Z Borů byl 27. září 1950 odeslán transport do věznice v Ilavě na Slovensku. Jednalo se o vůbec první české politické vězně, kteří sem byli dopraveni a nikdo neví, podle jakého klíče byli vybráni. Jejich situace se však zcela změnila, zacházení bylo v Ilavě v mezích slušnosti. Ani slovenským dozorcům se nelíbilo chování borských bachařů. Při prvním hlášení se měli všichni vězňové hlásit povinným "zde", ale Vojtěch Cichra místo toho zvolal "tu". Byl za to patřičně potrestán, což zarazili až Slováci, kteří nesouhlasili s novými způsoby.

Nejprve si v Ilavě vězni zařizovali ubikace. 178 mužů dostalo devět různě velkých cel, někde jich bylo až 28 pohromadě. Jeden z bachařů jim řekl: "Jak si to tu uděláte, takové to budete mít!" Stále ještě v civilu si nosili do místností železné postele. Stranou stál muž, kterého Hlavatý vyzval, aby se připojil a pomohl jim. Až později zjistil, že to byl nový právě přijatý dozorce.

Mnohé situace v kriminále svědčí o nesmyslnosti a paradoxu poúnorové doby. Někteří z dozorců skutečně neuměli do pěti počítat. Jeden z nich neuměl sečíst devět dvoumístných čísel. Bylo pro něho obrovským problémem sečíst počet vězňů z devíti místností a nezbývalo mu nic jiného, než aby požádal o pomoc. Jindy přivedli nového mukla (muž určený k likvidaci). Jeden z bachařů požádal Hlavatého, aby nového "cůvakse" (Zuwachs - německy přírůstek) zapsal a umístil někam na celu. Ještě tentýž den běhal po chodbách jiný nešťastný dozorce, který křičel: "Cůvaks, cůvaks!", ale nikdo se mu pod tímto jménem neozval. Řada bachařů neznala ani hodiny. Jeden z nich si proto namaloval polohu ručiček na holinky, aby věděl, kdy má byt budíček, v kolik večeře atd. Jak potupné pro většinu vězňů, jejichž inteligence byla o mnoho vyšší než těch, kteří pro ně představovali zákon.

Mezi odsouzenými byli lidé snad ze všech oborů lidské činnosti - rolníci, bývalí živnostníci, dělníci, továrníci, učitelé, vědečtí pracovníci, faráři, biskupové, ale i komunisté, kteří byli odstaveni na druhou kolej. Někteří ilavští bachaři chtěli, aby si odsouzení vězení nějak zpříjemnili. Umožnili jim vytvořit si zpěvácký spolek a povolili i akademii. Hlavatý složil píseň o Praze, Slováci naopak o Bratislavě. Mezi odsouzenými byl dr. V. Jandečka, v osobním životě doktor práv, který měl písně zazpívat. Akademie se ale uskutečnila pouze jednou. Zplnomocněnec sovětské vlády Strojín, který kontroloval věznice, další podobné akce zakázal.

Pokračování

Otakar Číla se narodil 10. 3. 1894 v Nové Pace, kde rovněž 23. 3. 1977 také zemřel. Od roku 1913 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze. Během první světové války byl odveden na frontu a v roce 1915 přešel do ruského zajetí, kde v roce 1917 vstoupil do československých legií. V roce 1919 vypracoval návrhy na poštovní známky československých legií, portrétoval a ilustroval. Počátkem okupace se zapojil do odbojové činnosti. V roce 1949 byl s oběma svými syny, dcerou i manželkou zavřen. Číla sám dostal dvacet let.

Přehled nejdůležitějších dat

25. 2. 1948 Prezident republiky Eduard Beneš pod komunistickým útlakem demisi přijal

21. 3. 1948 Zákon o vyvlastnění půdy nad 50 hektarů

28. 4. 1948 Parlament začal s přijímáním znárodňovacích zákonů (zestátněny závody nad 50 zaměstnanců)

9. 9. 1948 Přijata nová ústava

7. 6. 1948 Abdikoval prezident Eduard Beneš

14. 6. 1948 Klement Gottwald zvolen prezidentem

27. 6. 1948 11. všesokolský slet, první veřejný odpor (237 zatčených)

27. 6. 1948 Slučovací shromáždění sociálně - demokratické a komunistické strany v Praze

8. 9. 1948 Pohřeb Eduarda Beneše

1. 10. 1948 Vznikl Státní soud

25. 10. 1948 Přijat zákon o táborech nucené práce (TNP)

1. 1. 1949 Zahájena první pětiletka

23. 2. 1949 Přijat zákon o JZD

10. 6. 1949 Vyhlášena Katolická akce, která měla vyvolat hnutí věřících proti církvi

3. 10. 1949 Akce T-43, "vyčištění velkých měst od reakce"

11. 12. 1949 Čihošťský zázrak

1950 - 1. vlna kolektivizace

13. 4. 1950 Akce K, likvidace a internace 2376 mnichů

2. 7. 1950 Vydán zákon č. 231/1948 Sb. "na ochranu lidově demokratické republiky"

1. 9. 1950 Zřízení prvních pomocných technických praporů (PTP)

1. 5. 1951 Začalo vysílat Rádio Svobodná Evropa

1952 Akce B, vystěhování osob z bytů pro důstojníky

30. 5. 1953 Oznámena měnová reforma s platností od 1. 6. 1953

14. 2. 1956 Zahájen XX. sjezd KSSS, na kterém zahájil Chruščov proces destalinizace

1955 - 1958 2. vlna kolektivizace

1961 - 1964 Hospodářská krize

1962 Ustavena Kolderova rehalibitační komise

5. 1. 1968 Alexandr Dubček zvolen generálnímm tajemníkem ÚV KSČ

22. 3. 1968 Rezignoval Antonín Novotný

5. 4. 1968 Založen KAN

27. 6. 1968 Publikován dokument 2000 slov

21. 8. 1968 Na území Československa vstoupila cizí vojska