FOTO: jn

Hana Fajstauerová a Jana Kořínková, OMaG Jičín

Jeho životní dráhu výrazně změnily únorové události roku 1948. Ráno 25. února 1948, kdy po cestě do práce potkával zástupy lidí a řadu příslušníků bezpečnosti, předznamenávalo významné změny. Byl to den "úspěchu" mas, které v únorových dnech podpořily odchod představitelů nekomunistických stran z politické scény a odstartovaly tak počátek vlády jedné strany, počátek doby lágrů a likvidace nežádoucích "reakcionářů".

Již 21. února 1948 se vytvořily akční výbory, jejichž hlavním úkolem byla "očista veřejného života od reakce" a prověřování jednotlivců, zda jsou odhodláni svěřit své osudy režimu a bojovat spolu s ním proti záškodnickým živlům a kapitalistickému západu. Tato zkušenost čekala i pana Hlavatého. Odmítal, když jej představitelé akčního výboru oslovovali "soudruhu". Byl také vyzván, aby vstoupil do komunistické strany. Odmítl, protože nesouhlasil se způsoby, jakými byla uváděna do života současná diktatura. K myšlenkám komunismu neměl daleko, jeho otec pracoval jako dělník a on sám byl sociálně demokratického smýšlení, proto mu bylo později vytýkáno, že se postavil proti dělnické třídě, z níž pochází. To, co se dělo v únorových dnech ale nechtěl přijmout, nemohl se ztotožnit s novým tónem politiky. Během tří dnů se v kanceláři, kde byla práce jen pro jednoho, objevil člověk, který teď sice neměl co na práci, ale do budoucna ho měl ve funkci nahradit. Sledován byl nejenom v práci, ale všechny jeho kroky byly pod silným dohledem.

Po roce 1945 se znovu přihlásil k pokračování ve studiu na Vysoké škole obchodní, jejíž dokončení mu znemožnilo uzavření vysokých škol za okupace v roce 1939. Osud se opakoval. Důvodem k vyloučení byl tentokrát záporný postoj k režimu.

Velmi pozorně sledoval všechny zásahy do hospodářského života republiky a veřejně je kritizoval. Noviny však buď nesměly, nebo se bály jeho články zveřejňovat, a tak se rozhodl publikovat v ilegální tiskovině "Nástup", která byla tištěna ve Všeobecném družstevním svazu. Na dodávání článků pracovalo zhruba deset až patnáct lidí. Do jeho redakce byli zapojeni dva úředníci z ministerstva financí, dva z úřadu Hospodářství a práce a tři z ministerstva vnitra. Na vydávání se podílelo i několik dalších soukromých osob, např. architekt ing. Kabát, otec herečky Zity Kabátové, Josef Daněk, prokurista hlubočepské chemické továrny, Miroslav Šimek, učitel hudby z Hořic, Jar. Plocek, ředitel záložny z Brna, a další, kteří o sobě navzájem nevěděli. Zájem o "Nástup" byl značný, a tak byl tištěn v počtu asi 300 výtisků. Noviny se dávaly do schránek, nechávaly se na sedadlech autobusů a tramvají. K jejich rozšiřování se využívalo nejrůznějších příležitostí, jako byl např. pohřeb Edvarda Beneše, kde byla přítomna řada příslušníků bezpečnosti. Do čepic, které drželi za zády, jim byly vkládány výtisky "Nástupu". Mezi rozšiřovateli byl i jeden dobrý známý Ing. Kabáta, který však byl členem KSČ a výtisk předal policii. Ing. Kabát byl zajištěn a pod nátlakem vyzradil, odkud noviny získal a které osoby jsou původci protistátního tisku.

Hlavatý uvažoval, proč se kdosi "neznámý" o něho tolik zajímá. A zdá se, že si to dobře vysvětlil. Do skupiny "Nástup" bylo zapojeno i několik úředníků z různých ministerstev, zejména z "vnitra". Tam se také brzy dozvěděli, že Hlavatý byl zajištěn a je právě vyšetřován. Ze strachu, aby pod nátlakem nepromluvil a neprozradil jména dalších osob, rozhodli se mu pomoci přes hranice. Po této úvaze se Hlavatý odhodlal, že odejde. Vrátil se na chvíli do své kanceláře, kde odstranil vše, co se nesmělo dostat do rukou Státní bezpečnosti. Přes dvůr sousedního domu v Libni se zadním vchodem dostal do svého bytu, kde si do kufru uložil řadu potřebných věcí, a stejnou cestou se dostal i ven. Pohledem z okna ze svého bytu zjistil, že na rohu ulice již kdosi stojí a pozoruje pohyb ve dveřích domu. Rozhodl se odjet na Vinohrady k jakési paní Bejčkovové, porodní asistence, která s ním v "Nástupu" rovněž spolupracovala. Vysvětlil jí situaci a až do příštího večera u ní zůstal. Pak podle daných pokynů odjel na Vinohrady, kde nastoupil do otevřeného auta. Byl však velmi překvapen, když vedle sebe uviděl jakéhosi četníka, který byl prý požádán, aby mu byl v útěku nápomocen. Cestou byli zastaveni policejní hlídkou. Legitimoval se však pouze policista, což pravděpodobně stačilo, a Hlavatého nechali bez povšimnutí.

Dojeli až do Plzně, kde průvodce Hlavatého ubytoval v rodině cukráře, pana Švejnara. Sám se vrátil do Prahy, aby zjistil, co se tam událo po Hlavatého zmizení. Do Plzně se vrátil až v sobotu večer a druhý den ráno, 26. září 1948, odjel s Hlavatým autobusem do stanice Nebesa u Aše, odkud cesta na hranice trvala přibližně půl druhé hodiny lesem. Policista sám se pak vracel po silnici zpět směrem na Cheb. Hlavatý zůstal na nástupišti, a protože směrem od Aše k němu přicházel jiný příslušník, dělal, že si prohlíží autobusové spoje. Tento člověk k němu přistoupil a ptal se ho, co tu hledá a zda právě přišel z Německa. Hlavatý neměl co ztratit, nic horšího než opětovné zatčení mu nehrozilo: "Ne, já tam jdu. Hrozí mi zatčení, tak jsem se rozhodl přejít hranice." Muže reakce překvapila: "Mohu vás zajistit!" Policista si všiml, že je z povzdálí pozoruje jiný příslušník bezpečnosti. Hlavatý vysvětlil, že mu tento muž pomáhá přes hranice. Po vzájemném rozhovoru obou mužů se k němu místní policista vrátil s tím, že ho pustí. Najednou si všiml, že Hlavatý má něco podivného v kapse kabátu. Byla to však pouze baterka. "Kdybyste měl revolver, tak bych vás nepustil. Hrozná doba, lidé utíkají." Poradil mu, ať nechodí po cestě, ale po pěšince lesem, která ho měla dovést až na státní hranici. "Rozešli jsme se a já odbočil na onu pěšinu. V tom po silnici jel jakýsi děda s vozíkem. Lehl jsem si na zem a čekal, až přejede. Ležel jsem na několika trsech mateřídoušky. Kolem se šířila až omamná vůně z květů, a to bylo velmi příjemné rozloučení s mojí vlastí a mým domovem."

Kolem klid a teplo. V tom zaslechl štěkot psa, což mohlo znamenat pohraniční hlídku. Z kapsy vytáhl malý sáček s pepřem a paprikou a sypal směs do svých stop, aby blížícího se psa zmátl. Štěkot se naštěstí za chvíli odmlčel. Hlavatý šel dál, až došel k trati z Chebu do Aše. Byla velmi přehledná, a tak se velmi pomalu dostával na druhou stranu. Přišel na rozcestí, po jedné z cest vystoupil do kopce, odkud spatřil pravděpodobně Aš. Vrátil se dolů a šel dál, po sto až dvě stě metrech cesty stanul u pohraničního patníku, který měl na jedné straně vyznačeno CS a na druhé B (Bayern). Patník si pohladil a po dalších několika krocích se posadil do lesního stínu a spokojeně si oddychl. Byl horký den 26. září 1948.

Vyšel z lesa, kde na poli pracoval jakýsi rolník, který zaorával strniště. Navzájem se pozdravili. Muž zastavil koně a došel až k Hlavatému, který se od něho dozvěděl, že tu dnes z Československa přešlo asi padesát lidí s podobným osudem. Zjistil také, že se nachází u obce Langenau a kde najde nejbližší hostinec. Vtom z lesa vyběhl pes. Hlavatý na něho česky zavolal. Pes přiběhl a přimknul se mu k noze. Pravděpodobně patřil někomu, kdo také zkoušel své štěstí při překročení hranic. Hlavatý ale věděl, že si ho nemůže nechat. Velmi by mu to ztížilo situaci. Došli k hostinci, kde všichni hosté seděli venku. Hlavatý se posadil ke stolu a hostinské objasnil, že právě přešel hranice, nemá u sebe žádné peníze, a proto prosí pouze o sklenku vody. Odešla a za chvíli mu přinesla dva krajíce chleba, uzenáče a půllitr piva. Řekl jí, že to nemá čím zaplatit, že mluví pražskou němčinou a že mu asi nerozuměla. Ona mu ale vysvětlila, že mu to dává zdarma a popřála mu ještě jednou dobrou chuť. Od ní se za malou chvíli dozvěděli hosté na zahradě, že tam přišel kdosi z Československa. Mnozí se přemístili do výčepu a ptali se ho na poměry u nás. Nejvíce je zajímalo, má - li Hlavatý s sebou také nějaké cigarety. Měl, třebaže sám nekouřil a značnou část jich na místě rozprodal. Nakonec tak mohl zaplatit i útratu za večeři. Pes, krásný vlčák, seděl stále u něho. Hostinská o psa projevila zájem. Při odchodu se ale pes od Hlavatého nechtěl hnout a stále byl o málo napřed, takže nebylo možné vyjít ze dveří. Nakonec se to podařilo. Pes se však rozštěkal, skočil do okna, kde bylo plno květináčů, které srazil na zem, a kdyby mu v tom nezabránili, asi by rozbil i okno. Hlavatý mezitím vyšel z domu, pes se znovu rozštěkal a velmi smutně se za ním díval.

Poté Hlavatý vyhledal stanoviště pohraniční stráže, kde se chtěl přihlásit. Strážní byli však právě na obchůzce a domů se měli vrátit až druhý den ráno. Noc přečkal v jedné místní chalupě. Ráno se brzy probudil a chtěl se přihlásit na stanici. Strážní se ale z obchůzky vrátili již po půlnoci a ještě spali. Uklízečka se je bála vzbudit, a tak šel Hlavatý dál až do Selbu, kde se ohlásil na policii. Zde proběhlo všechno velmi rychle a slušně, ptali se ho jen, má - li něco k proclení a zda má u sebe nějaké zbraně nebo peníze. "Nabídl jsem jim, ať se sami podívají do kufru, kde mám také nějaké cigarety." Kufr ani neotevřeli. O něco horší to bylo ve vedlejší kanceláři, kde si po vstupu sedl na volnou židli. Úředník ale k němu hned přistoupil, zvedl ho ze židle a postavil ke stěně. Zde byla uprchlíkům vystavována volná jízdenka na cestu do sběrného tábora v Regensburgu "Když mi ji podával, vytkl mi, že jsme od nás všechny Němce vyhnali a teď že je nám Německo dobré. Byl to asi Sudeťák. Za svého pobytu v Německu jsem se s podobným případem setkal ještě jednou. Všude jinde bylo jednání i vzájemný poměr mezi námi velmi slušný."

Nástupiště nádraží, kam se posléze odebral, bylo zcela přeplněno a všude zněla čeština. Vesměs šlo o uprchlíky z Československa. Ve vlaku seděl vedle profesora Vysoké školy obchodní, který utekl s manželkou a asi čtyřletým synkem. Chlapec stále přivíral oči a choval se velmi neklidně, před cestou mu totiž rodiče připravili silný makovinový odvar, aby při přechodu nezačal plakat. Na nádraží v Regensburgu na vlak již čekali dva muži z táborové policie, kteří je odvezli do Göetheschulle, což byl sběrný tábor pouze pro Čechy a Slováky, který měl svou vlastní správu a velitele, jímž byl slovenský poslanec Linčeny. Ubytovali je pravděpodobně v bývalé tělocvičně, která byla zcela plná lidí, ležících těsně vedle sebe. Noví příchozí byli ihned upozorněni, že se v táboře velmi krade. Jeden na druhého nebral žádný ohled, stále se někde mluvilo, zpívalo nebo se vypravovaly nejrůznější anekdoty. "Bylo to nejhorší prostředí, v jakém jsem do této doby ve svém životě žil. Počal jsem litovat, že jsem vůbec z republiky odcházel. Celou noc jsem nespal. Trvalo to asi tak tři dny." Ráno přišli kuchaři požádat o pomoc se škrabáním brambor. Nikdo se kromě Hlavatého nepřihlásil.

Takový způsob života byl pro něho neúnosný. Hned po svém příjezdu hledal práci. Nejprve mu velitel rozhodně řekl, že tu již žádná práce není. Když se však dozvěděl, že doma Hlavatý působil jako účetní a že částečně ovládá i angličtinu, nabídl mu práci v registraci s tím, že je to velmi náročné a nikdo prý u toho dlouho nevydrží. Společně s jedním doktorem práv byl ubytován ve školním kabinetě. Nová práce znamenala, že Hlavatý přišel do přímého styku s každým uprchlíkem. Pro zásobování musel vést přesnou evidenci všech nově příchozích i těch, co byli přemístěni jinam, do tzv. mateřských táborů. "Bylo to práce mnoho a byla velmi namáhavá. Přemýšlel jsem a přišel na několik nápadů, jak si práci zjednodušit. Způsob, který jsem si zavedl, zaváděli Američané poté i v jiných táborech, takže kuchyň vždy věděla, kolik strávníků je právě v táboře přítomno. Práce mě bavila a byla řádně ohodnocena. Nejdříve jsem byl placen v markách, později v dolarech a k tomu jsem dostával i různé naturálie. Finančně jsem na tom byl dokonce lépe než dříve doma v republice."

V Regensburgu musel každý nově příchozí projít speciálním výslechem, tzv. screeningem, který rozhodl, bude - li ponechán v péči mezinárodní uprchlické organizace IRO (Internationale Refuge Organization), kde by mu byl později přiznán statut politického uprchlíka, nebo bude - li předán do péče pouze německým úřadům. V Göetheshulle byl těmito výslechy pověřen jakýsi Jackson, kterému dělala překladatelku manželka evangelického faráře, rovněž uprchlice. Jackson byl Hlavatému již od počátku povědomý, a tak na něho spustil nejprve česky. Jackson ale nereagoval, ptal se ho, proč utekl, jaké to bylo doma před jeho emigrací atd. Podoba však Hlavatému ale stále vrtala hlavou, až si po čase skutečně na jméno vzpomněl. Když jej opět po čase potkal, tak ho rovnou oslovil: "Jak se vám daří, pane Lukašík?" Často se dříve setkávali na ministerstvu financí, kde byli spolu na mnoha schůzích. Jackson - Lukašík jej požádal, ať ho jeho českým příjmením neoslovuje, protože je prý i zde stále hledán komunisty. Již od počátku měl proti němu Hlavatý jakési podezření, a tak mu raději během výslechu nic neřekl, přestože Jacksona zajímala především další jména lidí, kteří se na vydávání "Nástupů" podíleli.

Jednoho dne zjistili Američané, že jsou v Německu rozšiřovány falešné dolary, pašované sem asi z Československa. Mezitím pracoval Hlavatý u Američanů v Gautingu u Mnichova a bydlel v Murnau. Jednoho dne po návratu ze zaměstnání našel svůj kufr otevřený a věci v něm přeházené. Za chvíli ho volali na americkou policii, kde mu situaci vysvětlili s tím, že byla prohlížena všechna zavazadla. Hledal se totiž původce falešných dolarů. Ty byly nakonec objeveny právě u Jacksona - Lukašíka. Američané ho zajistili a převezli do Salzburgu. Československým komunistům se však tehdy podařilo dostat ho z vězení a odvézt zpět do republiky.

Lidé z Československa se nejčastěji dostali právě do Regensburgu, ale i do Mnichova, Hamburku i dál. Opustit republiku bylo možné třemi způsoby. První možnost byla překročit československou hranici do americké zóny, což bylo problematické a nebezpečné, a poté požádat o azyl. Druhá cesta vedla přes