FOTO: jn

Již ve školních letech Mužíčka zajímaly světlé velké plochy a syté barvy, kterými rád maluje dodnes. Své teoretické znalosti a řemeslnou zručnost čerpá soukromým studiem a častými kontakty s různými umělci. Nespornou zásluhu na jeho soustavném uměleckém růstu má bezesporu i vliv jeho bývalého profesora z pražské AVU Oldřicha Oplta. Vlastimil Mužíček tvořící technikou olejomalby, zejména na plátně je ve svých krajinných tématech ovlivněn kouzlem domova a půvabem české krajiny v proměnách ročních období. S velkou láskou maluje typické zimní motivy. Svým dílům umí Mužíček vtisknout náladu, ať již je to klid, napětí, radost či smutek.

V posledních letech se autor zaměřuje i na velice obtížnou tvorbu portrétů. Jsou to práce technicky a kresebně velmi náročné, ale pro Mužíčka se stávají parametrem vlastních schopností a vyzrálosti. Na první pohled se může zdát, že bytostný krajinář, jakým bezesporu Vlastimil Mužíček je, se tvorbou portrétu vydal zcela jiným směrem. To, že je to sice jiná cesta, ale směr zůstává, vystihl přesně Jan Kanyza, když řekl, že portrét je krajina lidské duše i lidského charakteru, stejně tak jako krajina může být portrétem.

Malířovo vidění je realistické, hledající stále nové tvůrčí postupy a navazující na tradici české krajinomalby. Nejlepší pozvánkou na výstavu jsou slova Jana Kanyzy: "Odnaučili jsme se vnímat krajinu přirozenými smysly. Umění, a to nejen výtvarné, má tu obrovskou sílu, tu nádhernou možnost nás tomu znovu naučit. Samozřejmě budeme-li dostatečně vnímaví, dostatečně citliví, pozorní a hlavně musíme sami chtít. A k tomu obrazy Vlastimila Mužíčka přispívají nemalou měrou."

Výstava v novopackém Suchardově domě potrvá do 22. října a přístupná je denně mimo pondělí od 8 do 12 a od 13 do 16.30 hodin.

(lk)

Posvícení v lidovém zvykosloví našeho regionu

Byla to snad původně církevní slavnost, která souvisela s oslavou posvěcení kostela nebo kaple. Proto datum konání této oslavy souviselo většinou s datem, kdy byl v té které obci vysvěcen místní chrám. Například v Sobotce a v Konecchlumí se slaví posvícení první neděli po sv. Bartoloměji (po 24. srpnu). Ale někdy se toto datum odvozovalo také od data svátku světce (tzv. patrona), jemuž byl zasvěcen místní kostel nebo kaple. Tak tomu je například v Železnici (1. neděle po sv.Jiljí). Spíše jsou však tímto druhým způsobem stanovovány doby konání "poutí".

Většinou se posvícení odbývalo na podzim, ale i na sklonku léta, jako pokračující radost nad zdarem sklizně. Na posvícení probíhala velká příprava již několik dnů předem. Tradičně musely být hlavně napečeny "zvací" koláče, jimiž byli obdarováni a zváni hosté. Další várka koláčů se pekla na vlastní oslavu a také ještě musely zbýt koláče i maso jako "výslužka". Na Jičínsku se pekly koláče tzv. skládanice - z kynutého těsta, 2 - 3 vrstvy, většinou s makovou náplní a hrozinkami, navrch posypané žmolenkou a byly rozprostřené přes celý pekáč či plech. Na Hořicku měly podobné složení, ale byly kulaté. K nim se zde od 50. let 19. století přiřadily i trubičky. Z městského prostředí pronikly na oslavu posvícení i bábovky z kynutého těsta s různou náplní (mák, povidla, tvaroh, skořice, cukr) nebo bábovky ze třeného těsta. Ostatní hlavní pokrmy byly masité, tak jako o masopustě, s převahou domácí pernaté drůbeže. A pití bylo "co hrdlo ráčilo".

S posvícením souvisely i lidové slavnosti, ze kterých je patrná jejich spojitost s dřívějšími předkřesťanskými obětními kulty. Bylo to stínání kohouta (na Jičínsku a na Hořicku převažovalo) nebo shazování kozla či berana, které se podle dochovaných údajů odbývalo například v Zámezí u Železnice a v Lužanech. Pro mnohdy kruté zacházení se zvířaty zakázalo jičínské hejtmanství již koncem 19. století používání živých zvířat. V případě stínání kohouta se průvod s hudbou a odsouzencem, nejdříve připevněným na tyči a ozdobeném pentlemi, v konečné fázi před vlastním zánikem tohoto lidového zvyku přibližně ve dvacátých letech 20. století (Hořicko) v kleci nebo vycpaným, odebral na obecní louku nebo pole. Tam se žertovnými průpovídkami kohout odsoudil k smrti. Kdo z mladíků chtěl zkusit zabít kohouta, musel se nejprve "vykoupit" penízem. Pak dostal do ruky šavli, zavázali mu oči a roztočili ho několikrát kolem dokola. Kdo dokázal stít kohouta, tomu patřil první sólový tanec v hospodě, kam se všichni po obřadu odebrali a kde se tančilo až do rána.

V některých obcích slavili posvícení i několik dní a nebo se týden po původním posvícení slavilo tzv. mladé posvícení (jinak se posvícení většinou slavilo v neděli a v pondělí.

Pro úplnost je třeba dodat, že oslavy posvícení byly skutečně velmi rozverné a lidé mnohdy zanedbávali i práci. Proto v době josefínské roku 1787 bylo stanoveno jednotné datum konání posvícení, a to vždy na neděli po sv. Havlu (po 16. říjnu). Toto posvícení bývalo nazýváno "císařské". Ale lidé k němu přistoupili po svém - buď se vůbec neujalo nebo se slavila posvícení dvě.

Dagmar Linková, OMaG Jičín

VÝROČÍ: Karel Záhorský

Karel Záhorský se narodil v Nové Pace před sto osmdesáti lety, 3. listopadu 1820 v rodině mydláře a obchodníka s plátnem. Jeho matka zemřela, když byly malému Karlovi čtyři roky. Vyučil se kupectví u strýce Matěje Záhorského. Když i jeho otec záhy umírá, Karlovi bylo sedmnáct let, doma jej už nic nedrželo a vydal se do světa. Procestoval velkou část tehdejší monarchie a pracoval v obchodech na nejrůznějších místech. Seznamoval se s prostředím českých obrozenců, v Praze se účastnil vystoupení Riegra, Tyla i Máchy.

Do rodného města se vrátil v roce 1841, aby si zde otevřel obchod a o dva roky později se oženil s Annou Radimskou. Vyráběl cikorku, horské thé a léčivá dehtová mýdla. Jeho národní uvědomění se přeneslo i do jeho profese, neboť v pohnutém revolučním roce 1848 začal vyrábět národní kávu v červenomodrém balení a později kávu konstituční s českým lvem na obalu. Mezi jeho významné počiny patří i založení tkalcovské továrny se 156 stavy, což byla vlastně první továrna ve městě. Později ji prodal B. Schnabelovi.

Z kulturního hlediska jsou zřejmě nejcennější jeho hudební skladby, z nichž některé vyšly i tiskem. Je dokonce autorem zlidovělé písně "Hle, muž zde leží v rakvi tmělé", kterou zpíval před čtyřicátým výročím narození K.H. Borovského.

Karel Záhorský byl v dobrém slova smyslu "mravenečkem", kterých žilo na českém venkově mnoho a bez jejichž každodenní práce a zápalu pro českou věc by se myšlenky obrozenců jen těžko dostávaly mezi nejprostší vrstvy. V tomto roce si připomínáme nejen kulaté výročí narození Karla Záhorského, ale i výročí jeho úmrtí. Zemřel v Nové Pace 1. října 1895, tedy před sto pěti lety.

Václav Franc

(red)

Euroregiony a pomoc Evropské unie

Je velmi potěšitelné, že se regionální média zajímají o tuto problematiku a oba zveřejněné články výstižně charakterizují současné období, které by snad bylo možné nazvat obdobím přípravy a úsilí o získávání informací i praktických zkušeností. Zdrojů informací je poměrně dost (někdy až příliš), není lehké se v nich orientovat a záleží na tom, kolik je kdo ochoten věnovat svého času na práci s nimi.

Ne každý to může, ne každý to chce udělat. Týká se to ale každého z nás, a proto bychom mohli nazvat současné období i procesem osvěty, vzájemného ovlivňování a "bojem" za změny myšlení, ve kterém buďme vděčni každému, kdo je ochoten se k těmto problémům vyjadřovat. Necítím tedy současný stav jako vzájemné obviňování jednotlivých prvků tohoto procesu z nečinnosti a nejde jen o samosprávu a státní správu, ale též o podnikatele, neziskové organizace a občany. Také tvrzení, že "nikdo vlastně ani neví, zda vůbec, a pokud ano, tak kolik peněz přišlo z unie do okresu, jen ilustruje tristní stav, který na Jičínsku panuje", je pravdivé jen částečně.

Běžně nejsou tyto údaje statisticky podchyceny, ale známe všichni antipatie každého z nás k vyplňování dotazníků a ostatně pro potřeby regionálního plánování chybí i řada daleko důležitějších údajů (například na úrovni obcí o tvorbě HDP, dojíždění za prací, vzdělanostní struktuře obyvatelstva apod.), než je podchycování finanční podpory.

Pokud se týká například prostředků Phare, jejich čerpání nepochybně odráží snahu dárců o přednostní ovlivňování dvou klíčových oblastí přípravy kandidátských zemí. Tou první (a nejdůležitější) je příprava lidí (rozvoj lidských zdrojů), tou druhou oblast informatiky. Jsou ovšem i další, například příprava podniků na vstup do EU, zvýšení jejich konkurenceschopnosti, podpora exportu, přeshraniční spolupráce a občas i nějaké investiční akce v oblasti infrastruktury, životního prostředí a podobně. Již z tohoto výčtu je zřejmé, že prostředky byly a jsou využívány i na Jičínsku. Řada pracovníků veřejné i státní správy, zastupitelů, zástupců vzdělávacích a dalších institucí se zúčastnila značného množství seminářů, konferencí a workshopů hrazených z prostředků Phare.

Totéž platí o podnikatelské sféře. Hospodářská komora České republiky pořádala a pořádá poměrně velké množství akcí. Některé firmy (i z našeho okresu) čerpaly prostředky na podporu exportu nebo na certifikaci ISO 2000. Okresní hospodářská komora v Jičíně získala s pomocí Phare základní technické vybavení (počítač s příslušenstvím) pro zapojení do celostátního informačního systému.

Do okresu se dostalo i značné množství publikací, z nichž mnohé jsou i nadále k dispozici zdarma na některých ministerstvech a centrálních úřadech. Je to hodně nebo málo?

Dosavadní předstrukturální programy, mimo jiné i zmíněný Sapard, který vlastně opravdu ještě ani nezačal, nejsou nejdůležitější tím, že v nich lze získat nějaké finance (což je jistě příjemné), ale tím, že jsou přípravou na budoucí čerpání strukturálních fondů, kde již půjde o opravdu velké peníze.

Možnost připravovat se a vzdělávat - to jsou také velké možnosti a hodnoty, i když ne vždy dostatečně (nebo ihned) ceněné. Vždyť jen pochopit některé principy Evropské unie, například principy subsidiarity, partnerství, adicionality, programování a další není vždy snadné, natož se jimi řídit.

Je prostě, jak autor článků, na které reaguji, správně vystihl, potřeba vnímat jevy kolem nás v širších souvislostech a zajímat se o ně, i když z nich třeba nemáme ihned hmatatelný užitek.

Dr. Čestmír Jung

Jičín má na Čeřovce rozhlednu

Jde o nejstarší vyhlídkovou stavbu v oblasti Českého ráje postavenou v roce 1843 "ochotou spanilých dárců v úlevu nuznoživých k rozkoši krasolibé", jak zní nápis vytesaný nad vchodem. Rozhlednu nechal postavit jičínský krajský hejtman Hansgirg z darů bohatých měšťanů. Hojně navštěvovaným místem se stala Milohlídka až po roce 1887, kdy se péčí městského okrašlovacího spolku proměnila Čeřovka v útulný park s cestičkami a altánkem.

Kamenná dvoupatrová věž působí impozantně zejména při pohledu od čedičového lomu. Nyní snad bude po ozdravném řezu v parku, který byl po polemikách laické veřejnosti potvrzen a doporučen odborníky, viditelná i z jiných stran a bude opět sloužit svému původnímu účelu, pro který byla postavena. Totiž k rozhledu, neboť radost z rozhlížení patří k životu a zde v jičínské kotlině, kde je skutečně na co se koukat, obzvlášť.

Je málo měst v naší vlasti, které mají to štěstí, že přímo ve městě jim stojí rozhledna. Je dobře, že tuto zvláštnost vzali v potaz naši radní a doporučili a zajistili nynější opravu rozhledny. Občané, važme si naší jičínské rozhledny, opatrujme ji a chraňme před vandaly, neboť byla postavena i opravena z peněz nás všech. A teprve až stanete na ochozu Milohlídky a zadíváte se do dáli, uvědomíte si, jak je to rozhlížení krásné.

JUDr. Petr Krupka, předseda Spolku občanů a přátel města Jičína