Nové Noviny č. 38/0022. září 2000str. 8

Erbenova Kytice jako filmová báseň

Režisér a kameraman F. A. Brabec s herečkou Annou Geisslerovou v jičínském Biografu Český ráj, kam spolu s několika svými kolegy zavítali v rámci představení nového filmu Kytice.

FOTO: jn

Jičín - S velkými ambicemi vstoupí v listopadu do českých kin nový film režiséra a kameramana Františka A. Brabce. Po více než dvou letech nyní dokončuje adaptaci klasického díla Karla Jaromíra Erbena, Kytici. S ní se v podobě zkráceného sestřihu představil minulý týden v Biografu Český ráj.

Předpremiéra za účasti několika herců a členů filmového štábu se uskutečnila jako jeden z programů festivalu Jičín - město pohádky. I z toho mála, co měli návštěvníci jičínského kina možnost během desetiminutového promítání spatřit, dává tušit, že by mohlo jít o jeden z největších hitů letošní sezony. Už dnes je možné předpokládat, že by jej nominace filmové akademie na některou ze sošek Českého lva mohla minout jen souhrou naprosto neočekávaných okolností.

Sám F. A. Brabec svůj druhý celovečerní snímek (Král Ubu) označil za filmovou báseň na básně K. J. Erbena. Především může umlčet všechny pochybovače, kteří nevěřili, že by mohla být poezie převedena na plátno, a pokud ano, že bude postrádat diváckou atraktivitu. Nedůvěra, s níž se v počátcích svého projektu potýkal, se projevila v problematickém shánění producenta, který by se ho ujal. Myšlenkové souznění našel u Deany Jakubiskové, která se stala producentkou filmu, na němž se jako koproducent podílela i Česká televize.

Kytice je ve filmové podobě díky svému především výtvarnému pojetí snad ještě více horrorovým dílem, než jaké nabízí čtenářům samotná předloha. Obrazově a pocitově se tvůrci snažili, aby diváci na Erbenovy balady a tím i na film samotný nepohlíželi jako na něco archaického, navíc poznamenaného povinnou školní četbou. "Rozhodně jsme ale odmítali vylíčit některé scény tak naturalisticky, jak byly autorem napsány, jen proto, abychom tím získali pozornost," zdůraznil režisér.

"Svým prvním povoláním jsem kameraman a právě básně se dobře kameramansky zpracovávají. Jsou to vlastně obrázky, kde je předem daný nějaký text a téma, které je výrazně nosné a hlavně prověřené. Když jsou básně napsané už sto padesát let, tak máte jistotu, že ty příběhy fungují a že budou pochopitelné, i když na ně budete točit jenom obrázky," říká Brabec. Jakmile si mezi básnickými díly vybral právě Kytici, okamžitě se mu prý začaly vyjevovat některé scény. Například u postavy Vodníka předem věděl, že ho musí hrát Dan Bárta. Spolu s ním se v sedmi různě dlouhých povídkách představí Bolek Polívka jako Polednice, Anna Geisslerová, Karel Roden, Linda Rybová, Věra Galatíková, Zuzana Bydžovská a další.

Kostýmy, různé partie rozmanité české krajiny, barvy - už samotná kombinace všech těchto prvků tvoří skoro polovinu filmu, který je silně vizuální a od první až do poslední minuty se točil v exteriéru. Slova v něm zaznívají jen zřídka. "Dialogy napsal Erben, což pro nás byla výhoda, protože my jsme nechtěli verše nijak upravovat nebo doplňovat. Není změněný ani slovosled, postavy mluví v přímé řeči jen tehdy, jak je to v básni napsané," doplnil režisér. Technicky nejnáročnější bylo zpracování "Vodníka", který se s použitím batyskafu točil ve více jak třímetrové hloubce v přírodním bazénu. Dan Bárta a Linda Rybová před tím dokonce absolvovali trénink s potapěči.

(jn)


Zámek navštívily tisíce lidí

Dětenice - Nově zrekonstruovaný zámek v Dětenicích si během července a srpna přišlo prohlédnout na 5 tisíc návštěvníků. Podle manažerky zámku Renaty Svobodové jsou majitelé kulturní památky s tímto počtem velmi spokojeni. "Byla to první sezona, kdy byl zámek po velkých opravách nově otevřen. Tak mnoho zájemců o prohlídku jsme ani neočekávali. Proto jsme se ještě oproti původním představám, kdy mělo být otevřeno pouze dva měsíce, rozhodli otevírací dobu rozšířit po dobu září a října. Během těchto měsíců však bude otevřeno pouze o víkendech," uvedla pro Nové Noviny Svobodová. Již v současné době pracovníci zámku připravují uspořádání Silvestra, který by se měl konat přímo v historických prostorách. "Silvestr zde bude pořádán pro širokou veřejnost. Nebudou zde chybět ani rytíři, kejklíři, kouzelníci a samozřejmě také půlnoční ohňostroj," dodala Svobodová.

(max)


VÝSTAVA: Kitzbergerovy tančící bytosti

Igor Kitzberger vystavuje do konce října v hořické Galerii plastik své kovové plastiky.

FOTO: jn

Hořice - Uměleckého kováře v sobě Igor Kitzberger (1963), který před deseti lety absolvoval obor monumentální a reliéfní sochařství na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě, přinejmenším volbou materiálu nezapře. Je jednou z výrazných osobností současného českého sochařství. S jeho kovovými plastikami se v těchto dnech mohou seznámit návštěvníci hořické Galerie plastik.

Ocel a bronz jsou výchozím zadáním pro jeho volnou tvorbu, které dominují, jak sám říká, dynamické figury. Kovové plastiky působí na první pohled jako tajemné až bizarní bytosti, které se nejčastěji vyznačují rozevlátými a výraznými končetinami. U některých postav je zřejmá inspirace hudebníky Paganinim a Stivínem.

"Pohyb, zvlášť dynamický tanec a hudba, odpovídají mému naturelu. Snažím se v každém díle, i když ne nijak promyšleně, vyjádřit nějakým způsobem názor na život," přiznává výtvarník, který žije v Rožnově pod Radhoštěm. Svůj sochařský styl si volí zcela svobodně, nicméně přiznává, že umění dnes musí být hodně výrazné, aby si ho někdo všiml. "Každá socha, která se začíná, má být dělána s vědomím, že bude vystavena v Louvru. S tím do toho musí člověk jít. Pak jak pokračujete a jste zhruba v polovině, tak si říkáte, že by stačilo, kdyby ji odkoupila Národní galerie, a když práci dokončujete, napadne vás, že by ani okresní muzeum nebylo špatný. A když nakonec zůstane doma, tak je z ní radost," prozrazuje Kitsberger se smíchem svůj recept na tvorbu.

Ze začátku se podobně jako většina jeho vrstevníků věnoval abstrakci, později však přešel k současným figurám. Zatím nevidí důvod něco měnit. Prodejní výstava Igora Kitzbergera v Galerii plastik na Gothardě potrvá do 29. září.

(jn)


Mincovní nálezy na Jičínsku

Nálezy mincí jsou vzácnými archeologickými nálezy zejména od roku 1989. Téměř všechny jsou ihned ziskuchtivými nálezci rozebrány a tím jsou pro historickou vědu nenávratně ztraceny.

V souvislosti s nálezem v Kacákově Lhotě je třeba zdůraznit, že nálezy mincí jsou stejně jako ostatní archeologické nálezy majetkem státu. Vztahuje se na ně příslušné ustanovení památkového zákona (20/87 Sb., § 23). Každý archeologický nález musí být ihned oznámen do nejbližšího muzea či Archeologického ústavu v Praze a místo nálezu musí být ponecháno beze změny nejdéle pět dnů. U mincovních nálezů má ovšem nálezce nárok na odměnu ve výši 10% ceny drahého kovu nebo na hodnotu nálezu, je-li tento unikátním nebo jinak výjimečným, oceněného soudním znalcem. U mincovních nálezů je nutné zachovat i nádobu, ve které byly mince uloženy. Podle ní se totiž dá určit doba jejich uložení do země. V Kacákově Lhotě byl obalem mincí kožený váček, který zanechal hnědé plochy na částech mincí.

Jičínsko je bohaté na mincovní nálezy. Právě nyní vychází v Numismatických listech vydávaných Národním muzeem v Praze soupis nálezů mincí na Jičínsku. Největším nálezem na Jičínsku bylo původně 6.803 bílých penízků z Kbelnice, z břehu v Bucharově statku. Dnes je dispozici jen 5.426 mincí a četné zlomky. České ražby pocházejí z doby předhusitské a husitské. Bílé peníze nesou obraz českého královského dvouocasého kráčejícího lva nebo moravské orlice v několika variantách provedení. Byly raženy v Praze, Kutné Hoře, Olomouci a Znojmě. Zahraniční mince pocházejí z německých alpských zemí, německých knížectví a měst. Nejmladší mincí nálezu je fenik města Bamberk ražený v roce 1459. V nálezu bylo i 11 míšeňských grošů napodobujících vzhledem groše pražské. Míšeňské groše se staly v Čechách 15.-16. století běžným platidlem. Nález dále obsahoval další v Čechách běžně obíhající mince - totiž 219 feniků německých měst.

Největším grošovým nálezem je 462 pražských grošů Václava IV. objevených při stavbě dnešní 1. základní školy v Jičíně v ulici Lindnerově. je z něho zachováno 455 kusů, nádobky, ve kterých byly mince uloženy, byly dělníky rozbity. Groše mají setřený mincovní obraz českého lva a královské koruny, protože byly dlouho v oběhu. Jejich majitel, zřejmě jičínský měšťan, je ukryl v roce 1423, kdy se krajem pohybovalo husitské vojsko po bitvě na vrchu Gothard u Hořic.

Úplné nálezové okolnosti mají zachovány mince nalezené na cestě procházející dnešním Žižkovým náměstím. Při stavbě pěší zony bylo v bahnité vrstvě cesty nalezeno 18 bílých penízů, jeden fenik a jeden bílý groš z období 1471-1576, tedy období největšího rozkvětu města.

Nejvzácnějšími mincemi jsou krejcary, tolary a dukáty vévody Albrechta z Valdštejna. V nálezu z Kacákovy Lhoty je jeden tříkrejcar ražený v Jičíně roku 1630. Po vévodově smrti byly na příkaz císaře Ferdinanda II. Valdštejnovy mince staženy, nesly obraz zrádce, a císař z nich nechal razit mince svoje. A tak se mince Albrechta z Valdštejna stávají nejvzácnějšími kusy nálezů. Nejběžnějšími mincemi byly ve 14.-16. století bílé peníze, v dalších staletích krejcary, jejich díly, například i měděná grešle, a násobky. Platily jimi běžně nejširší vrstvy obyvatelstva při každodenních nákupech. Mince již byly měděné a neobsahovaly stříbro, které až do té doby vyjadřovalo jejich hodnotu. Odtud byl již jen krok k papírovým platidlům tištěným poprvé za vlády Marie Terezie.

Eva Ulrychová, OMaG Jičín


Vypravuji, vypravuješ, vypravujeme ...

Jičín - Pod tímto nevyhlášeným mottem se, tak trochu stranou dění v rámci 10. ročníku festivalu Jičín - město pohádky, sešli příznivci všech věkových kategorií, aby oprášili tradici lidových vypravěčů. Setkání se konalo v pondělí 11. září večer v příjemném prostředí Porotního sálu jičínského zámku a nebylo to poprvé, kdy si dali vypravěči svoje dostaveníčko, ale naopak se v Jičíně sešli právě ti nejúspěšnější z podobných akcí, které se konaly v dubnu v Jičíně a v květnu v Turnově pod heslem - Čtou všichni, vypráví jen někdo.

Večer uvedla ředitelka Městské knihovny v Jičíně Lidmila Košťálová, která uvítala malé i trochu odrostlejší vypravěče, stejně jako pozorné posluchače, a pak se slova ujala Eva Kordová z Městské knihovny v Turnově, která celý pořad moderovala. Po improvizovaném klavírním vstupu jedné z vypravěček se ujali slova ti, kterým není cizí vlastním slovem zaujmout posluchače. V dětských vystoupeních ožívaly příhody z prázdnin, zážitky s psími kamarády a nebo třeba zamyšlení docela malé pampelišky. Je zajímavé, že většina přednášejících také sama tvoří, a tak vyprávění o žácích Kopytu a Mňoukovi od profesionálního autora bylo spíše výjimkou potvrzující pravidlo, že od vyprávění k vlastní tvorbě je jenom docela malý krůček.

Zdařilý večer podtrhla svým vystoupením profesionální vypravěčka Slávka Hubačíková z Vysokého nad Jizerou. V lidovém kroji přednesla jednu z poudaček Prokopa Háska ze života "stréčka Floriána" a na závěr celého programu zazpívala lidovou ukolébavku z Podkrkonoší.

Každé takovéto setkání přispívá ke sbližování lidí, a tak je jen dobře, že zaseté semínko zdařile klíčí a v příštích letech, jak přislíbily pracovnice obou městských knihoven, se dočkáme dalších výhonků.

Václav Franc


Nová Paka očima fotografů

Snímek nahoře zachycuje atmosféru 50. výročí atletiky v Nové Pace (září 1991). Dole je fotografie sochaře Vladimíra Janouška, který se narodil 30. ledna 1922 v Ždírnici u Nové Paky a zemřel 8. září 1986. Vystudoval uměleckoprůmyslovou školu u J.Wágnera, sochy v Bruselu EXPO 1958, Montreal 1967, Ósaka 1970. Oba snímky pocházejí z archivu Jiřího Čejky.

Nová Paka - V malém sále Městského kulturního střediska v Nové Pace se v pátek 15. září v 17 hodin konala vernisáž výstavy fotografií a pohledů Život na Novopacku 1900 - 2000. Celou akci připravil místní fotoklub ve spolupráci s MKS v Nové Pace. Úvodní slovo přednesl Jaroslav Vágenknecht a v kulturním programu vystoupili Věra Čejková a Jaroslav Fejfar.

Výstava předkládá návštěvníkům netradiční pohled na město Novou Paku a okolí připomenutím významných osobností kulturního, sportovního, vědeckého, společenského, ale třeba i zcela všedního života, neboť mezi fotografiemi osobností najdeme kupříkladu i řezbáře a další zručné řemeslníky. Určitě zajímavé bude vidět Novou Paku očima uplynulého století, kolik se změnilo na místech důvěrně známých za těch sto let. Vždyť dobová fotografie dokáže odkrýt mnohá zákoutí, která, ač denně chodíme okolo, příliš neznáme.

Organizátorům je třeba poděkovat za zdařilou vernisáž i za to, že své negativy nenechali zasuté v archivech šuplíků a vytáhli na světlo světa zajímavé fotografie, dávající znovu ožít uplynulým desetiletím. Pro všechny zájemce o historii Novopacka se tak otvírá jedinečná možnost poznat Novou Paku důvěrně ze všech stran. Výstavu, která potrvá do 29. září a je otevřena denně od 9 do 12 a od 13 do 16 hodin, mohu všem vřele doporučit.

Václav Franc


Nové Noviny