Oproti předchozímu období by mělo dojít například ke zlepšení informovanosti návštěvníků o samotné bráně a blízkém okolí. "Na výhledovém ochozu Valdické brány budou nainstalovány pohledové mapy s popisem nejvýznamnějších dominant na horizontu. Také by mělo dojít ke zlepšení upoutávek pro kolemjdoucí návštěvníky," informoval o části plánovaných projektů Jiří Wilda z Agentury Nahoru - dolů. Zároveň doplnil, že ve věži budou vystaveny obrazy, fotografie či historické mapy, které by měly více přiblížit některá zákoutí Jičína i zajímavá místa viditelná z brány. Rozšířit by se rozhodně měla nabídka kulturních akcí konaných v zajímavém interiéru Valdické brány. "Předběžně jsme již dohodnuti s několika ochotnickými spolky a osobami. Ty by měly vytvořit žánrově pestrý kulturní program, který by oslovil všechny věkové kategorie. A nejednalo by se pouze o divadlo. Uvažujeme i o uspořádání několika přednášek s regionální, historickou či hvězdářskou tematikou," dodal Wilda.

Zatím ve fázi rozvažování je otázka rozšíření otevírací doby. "V září je ještě řada teplých slunečných dnů, které navíc umožňují nejkrásnější výhledy. Na druhé straně počet návštěvníků je v této době již značně omezen. Proto bychom rádi rozšířili otevírací dobu alespoň na sobotu a neděli. K otevření Valdické brány by mohlo dojít i o některých svátcích, například na Vánoce s doprovodnou výstavou apod."

Nový nájemce si je vědom, že Valdická brána představuje především prvořadou turistickou atrakci. "Považuji za povinnost, aby minimálně v hlavní sezoně prodejce lístků vládl dvěma světovými jazyky a byl schopen podat zahraničním turistům některé podrobnější informace," upřesnil Wilda.

(pe)

Výlet na levínské hradiště

K takových hradům patří hrad Levín. Toto místo se snad už ani nedá nazvat hradem, protože z něho zbylo již velmi málo. Protože je i málo znám, věnujme mu pozornost a poznejme jeho historii. Tento hrad dal také jméno hřbetu, jenž se táhne na severní straně Novopacka a je součástí Staropackých hor. Ty spolu s nejvyšším vrchem okresu Kozincem (605 m n.m.), vlastně tvoří severní hranici jičínského okresu. Je to místo známé svými nálezy novopackých drahých kamenů, krásných modrých achátů. I když jméno Levín není zas tak neobvyklé, přesto není časté v našem místopisu.

Samotné levínské hradiště leží na severní straně tohoto zalesněného hřbetu, na ostrohu vybíhajícího nad hluboké údolí říčky Olešky, kudy vede železniční trať z Pardubic do Staré Paky. Hrad byl založen podle dostupných pramenů již kolem roku 1230 jedním z předních pánů zemských, Pakoslavem. Toto jméno vede k domněnce, že dalo základ názvu Staré a Nové Paky. Ovšem je to opravdu jenom domněnka ničím nepotvrzená. Spoluzakladatelem byl asi Pakoslavův syn Načerad z Brady, který měl ve svém erbu černého lva, jehož pak užívali všichni potomci nazývající se páni z Levína. Jejich známými následovníky byli Mašek z Levína a Jakub z Levína, kteří zde sídlili do roku 1375. Dalším držitelem panství byl Zdeněk z Huntířova, který se podle dochovaných zpráv zúčastnil v roce 1421 sněmu čáslavského. Jedním z posledních držitelů levínského zboží byl kolem roku 1450 Petr z Kopidlna, který byl členem jednoty Poděbradské. Až do konce 15. století byl Levín správním centrem nevelkého panství, ke kterému patřilo několik vesnic v čele s podhradím, dnešní Levínskou Olešnicí. V tomto století je však levínské panství spojeno s kumburským. Samotný hrad je pak postupně opuštěn,, neudržován začíná podléhat zkáze a stávají se z něho trosky. Koncem 16. století je již pustou zříceninou.

Navštivme jej a podívejme se na jeho dnešní podobu. Nejpříhodnějším výchozím místem je typická podkrkonošská obec Levínská Olešnice, od jejíž železniční zastávky vyjdeme po červené značce směrem západním. Po deseti minutách chůze se v ohybu cesty na vrchol hřbetu Levína objeví zbytky tohoto hradiště. Jsou tam příkopy a valy, které nám ukazují, že hrad byl rozdělen na předhradí a samotný hrad vysazený nad hlubokým údolím Olešky. Celý hrad byl asi opatřen směrem k přístupnějšímu, na jih se táhnoucímu hřebenu, hlubokým příkopem a zdvojenou hradbou. Jak tento hrad vypadal, dá se již dnes stěží odhadnout. Podle doby jeho vzniku mohl být stavěn v raně gotickém slohu a doplněn dřevěnými nástavbami. Jistě to nebyl hrad nijak výstavný. Sloužil ve své době pouze k ochraně a bezpečnosti svých obyvatel.

Až si jednou budete chtít udělat výlet, vzpomeňte si na toto místo, na tento hrad, jehož zbytky jsou ukryté v kráse zdejší přírody. Hradiště leží na značené cestě, která vede rozlehlými lesy levínského hřebene, kde jsou naleziště krásných levínských achátů. Jsou lehce přístupná a vy je snadno najdete.

(vag)

Zajímavé knihy U Pašků

Novotný Ham a mňam. Nejlepší recepty z Dobrýho kafe. Cesty Kč 189,-

Šmajstrla Pohanka - ve mlýně a v kuchyni. 151 receptů. TNM Kč 139,-

NABÍZÍME:

MC - Holki Pro tebe * MC - Maxim Turbulenc Veselé zpívánky

Nabídku nových knih pro vás připravuje Knihkupectví U Pašků, Valdštejnovo nám. 61, Jičín (tel.:0433/222 67).

VÝROČÍ: libuňský jemnostpán Antonín Marek

Antonín Marek se narodil 5. září 1785 jako prvorozený syn turnovského kamenářského mistra. Nadanému chlapci, i přes finanční problémy, zajistila matka možnost vzdělání na gymnáziu ve Slezsku a dokonce začal studovat filozofii v Praze. Existenční problémy rodiny však byly nakonec tak veliké, že mladý Antonín musel studia ukončit a v roce 1804 vstoupil do bohosloveckého semináře v Litoměřicích. Zde se při nepovinných seminářích českého jazyka seznámil s Josefem Jungmannem, a to do nemalé míry ovlivnilo jeho další život. Byl to právě Jungmann, který Marka přesvědčil, že kněžské povolání mu umožní věnovat se nejen službě Bohu, ale umožní mu sloužit i českému národu bez obav o existenční zajištění. Po svém vysvěcení v roce 1808 vystřídal Antonín Marek několik míst, až nakonec v roce 1823 definitivně zakotvil jako farář v Libuni.

Během více než půlstoletí svého působení v Libuni vytvořil Marek z tohoto místa centrum kulturního a obrozeneckého života. Na půdu libuňské fary se sjížděly opravdu významné osobnosti své doby. K těm nejvýznamnějším jistě patří František Ladislav Čelakovský, Václav Kliment Klicpera, botanik Jan Svatopluk Pressl, ze zahraničních pak ukrajinský slavista Srezněvský či vydavatel srbských národních písní Vuk Karadžič. Samozřejmě se na faru sjížděli i vzdělanci a obrozenci z nejbližšího okolí, ať již sobotecký děkan František Vetešník či profesoři jičínského gymnázia, František Šír a Karel Josef Macháček a mnozí další. Samostatnou kapitolou je celoživotní přátelství s Josefem Jungmannem, s nímž Marek spolupracoval na jeho pětidílném Slovníku česko-německém. Právě tato spolupráce a přátelství, (dochovalo se 250 dopisů, které Jungmann svému nejlepšímu příteli napsal), přivedla Antonína Marka k další práci na zvelebení českého jazyka. Na popud Jungmannův vytvořil i filozofické příručky nazvané Umnice a Metafysika, které později shrnul do Základní filosofie. Velkým přínosem jeho prací je , že dokázal převést bohaté filozofické názvosloví do českého jazyka a vytvořit tak novočeskou filozofickou terminologii. Vedle toho i překládal například Ovidia, Shakespeara či Schillera a v mládí se věnoval i tvorbě básnické.

Významnou roli pro rozvoj školství sehrála i setkání učitelů, která Marek v Libuni pravidelně pořádal. Jako okresní školdozorce (1844-1858) si byl plně vědom neutěšeného stavu základního školství a právě ve vzdělávání a aktivním přístupu učitelů viděl možnost zásadního zlepšení. Za zmínku stojí, že prosazoval latinku proti tehdy běžnému kurentu.

Vřelý vztah získali ke svému "jemnostpánovi" i obyvatelé Libuně a širokého okolí, kteří za ním nepřicházeli jen kvůli slovu Božímu, ale i pro radu. A tak se P.Marek stal i rádcem a šiřitelem pokrokových myšlenek a názorů i v hospodářské oblasti. Nakonec se z těchto setkání staly pravidelné nedělní a sváteční besedy, které se konaly v některé ze tříd zdejší školy. K rozvoji vzdělání přispělo i půjčování knih a časopisů, které P.Marek obstarával z Prahy. Vedle bohatě zásobené školní knihovny a farní knihovny, kterou rozšířil o spisy obrozenců, se Antonín Marek zasloužil i o zřízení obecní knihovny.

Významný obrozenec a národní buditel, který stál i u zrodu Českého, dnes národního, muzea a jiných institucí, člen významných spolků (např. Matice české) a aktivní účastník revolučních událostí roku 1848, opustil Libuň v roce 1876 a zbytek života dožil v Praze, kde také 15. února 1877 zemřel a byl pochován na Vyšehradě. Vděčnost svému "jemnostpánovi" vyjádřili Libuňští v roce 1896, kdy mu byl vedle kostela odhalen pomník. Z hořického pískovce jej vytvořil sochař Josef Stuchlík z Jičína.

Slova P.Antonína Marka: "Usiluj dokud času zbývá! Přítomnost jest kolébkou minulosti.", vytesaná na podstavci pomníku jsou aktuální dodnes.

FOTO: max

(to)

Historie tělovýchovy v Jičíně má 292 stran

Redakční skupina konstatovala, že díky kronikářům jednotlivých sportovních oddílů a klubů se textový materiál rozšířil na úctyhodných 292 stran formátu A4. Uvážíme-li, že konečná verze by měla obsahovat i fotografickou část, pak je celkem jasné, především z finančních důvodů, že současná podoba bude muset být poněkud upravena. Stane se tak samozřejmě po konzultaci s autory jednotlivých příspěvků. Proto bylo rozhodnuto svolat v posledním říjnovém týdnu, termín bude upřesněn, všechny autory k přátelskému posezení, na kterém by se projednal nejvhodnější způsob nutné redukce. Na této schůzce by všichni autoři měli dostat do rukou kompletní materiál v dnešní podobě, což je určitá forma poděkování za jejich práci. Navíc redakční rada doufá, že možnost vzájemného porovnání jednotlivých příspěvků by mohla být inspirací pro konečnou úpravu jednotlivých děl.

Dosud shromážděné materiály obsahují prakticky vše důležité, ale přesto by je redakční skupina ještě ráda doplnila o jakousi "topografii" všech bývalých jičínských sportovišť a o tělovýchově na školách. Obrací se proto na všechny pamětníky s prosbou o pomoc. Pokud víte, kde se kdysi v Jičíně sportovalo, předejte své poznatky na OV ČSTV (V.Nidrle). Případná písemná či foto dokumentace bude vítána.

(kk)

Generál Laudon jede skrz vesnici...

Gideon Ernst svobodný pán von Laudon se narodil asi v roce 1717, někdy se uvádí i rok 1716, a kariéru udělal právě během sedmileté války v letech 1756 - 1763. Do největšího válečného běsnění 18. století vstoupil jako podplukovník a dotáhl to až na polního zbrojmistra. Poněkud opomíjená sedmiletá válka byla s trochou nadsázky řečeno první válkou světového rozměru. Nejen že do víru bojů zatáhla všechny tehdejší velmoci podporované řadou menších států, ale navíc už soupeřícím stranám nestačilo evropské bojiště, byť se válčilo od Portugalska až po východní Prusko, a úporné boje se odehrávaly v amerických koloniích, v Indii i na mořích a oceánech. Zásadní význam měl konflikt i v tom, že se definitivně na evropské scéně usadilo Prusko jako velmoc a udělalo první krůčky k sjednocení celého Německa, které přišlo zhruba o sto let později. Totální neúspěch Francie předznamenával pád monarchie a zatažení Ruska do evropské politiky vypustilo dosud izolovaného, ale mocného džina z láhve.

Ve válce, kde Prusko za pomoci Anglie a Hanoverska stálo proti obrovské přesile koalice Rakouska, Francie, Ruska, a dalších méně významných spojenců, se dá těžko zjistit viník rozpoutání krvavého konfliktu. Jisté je, že boje rozpoutal pruský král Fridrich II. napadením Saska v srpnu 1756 a právě na území Saska, Čech, Pruska a Slezska se odehrála nejdůležitější střetnutí na evropském válčišti. Bleskový úder, který měl srazit na kolena největšího Fridrichova protivníka, habsburskou monarchii, ještě než se zformují její spojenci, však přerostl v dlouhý, krvavý a vyčerpávající konflikt. Konflikt, ve kterém se obě strany snažily nepřítele spíše opotřebovat a unavit složitým manévrováním armád, ničením a pleněním nepřátelského území. Šlo o válku, v níž přednost měla defenziva před snahou dosáhnout rychlého a přesvědčivého vítězství.

Právě váhavostí a nerozhodností se vyznačoval polní maršál Leopold Daun, kterému bylo svěřeno vrchní velení rakouských armád. Jeho velení podléhal i Laudon, který byl znám nadšením pro ofenzivní vedení války. Možná, že na to měly vliv i jeho vojenské začátky u obávaných Trenckových pandurů. Bohužel nad ním stál nejenom Daun, jenž měl i své nepopiratelné zásluhy, ale i řada dalších "zasloužilých", avšak zcela neschopných velitelů. Přestože Laudonovi byly svěřeny jen omezené kontingenty armády, dokázal dosáhnout významných úspěchů v několika bitvách. Zvláště rozprášení pruské zásobovací kolony u Domašova 30. června 1758 a přímá zteč, kterou dobyl 1. října 1761 důležitý opěrný bod nepřítele ve Slezsku ve Svidnici, byla brilantní ukázkou jeho schopností. Významné jsou jeho úspěchy i v bitvách u Kunnersdorfu (1759) a Landshutu (1760). Vzájemné spory mezi Daunem a Laudonem musel mírnit nejen kancléř Kounic, ale i samotná Marie Terezie, která dokonce Laudonovi napsala, že v hlavních záležitostech je na polního maršála odkázán, ale v jednotlivostech se nemusí na vše dotazovat a může udeřit na nepřítele či podniknout různé akce bez domluvy s ním. Laudon byl bezesporu jedním z nejschopnějších velitelů habsburské armády a jeho schopností si cenil i "Starý Frici", jak familierně svému králi Fridrichovi II. přezdívaly jeho "děti", totiž naprosto oddaní pruští vojáci. Laudon byl oblíbený i u vlastních vojáků, protože za kariéru tento syn chudé šlechtické rodiny skotského původu vděčil pouze svým schopnostem a velitelským úspěchům.

Ještě jednou se na sklonku vojenské i životní dráhy zaskvělo válečné umění Laudonovo. To když během Rakousko - Turecké války mu císař Josef II. svěřil nejprve velení na chorvatské frontě a nakonec nad celou armádou. Změna přišla sice pozdě, ale přesto znamenala obrat ve špatně vedeném válečném tažení. Laudonově hlavní armádě se podařilo 14. září 1789 obklíčit Bělehrad, který se po těžkém bombardování 7. října téhož roku vzdal.

Gideon Ernst von Laudon si tak naposledy mohl užít opojnou chuť triumfu z vyhrané války. Zemřel následujícího roku 14. července 1790 v Novém Jičíně.

Gideon Ernst von Laudon.

(to)