"Chtěli jsme využít Porotní sál k malým komorním věcem, protože jinde pro tyto účely nejsou v našem městě vhodné prostory. Přestože by nabídka koncertů mohla být obrovská, nechceme diváky zahltit, a proto bychom rádi pořádali ročně okolo pěti koncertů. Koncerty nepořádáme pouze během prázdnin, protože by to mohlo ovlivnit účast diváků," prozradila Ludmila Tmějová.

V minulé sezoně společnost uspořádala tři koncerty. Jako první se v listopadu minulého roku konal večer poezie, vyprávění a hudby s Ladislavem Chudíkem, Bohumilem Smejkalem a Vladimírem Hollým. Tento večer byl nazván "Setkání-Stretnutie". Další komorní koncert se konal v březnu, na kterém účinkovali viloncellisté Petr Lichý a Pavlína Tláskalová spolu se známým klavíristou Vilémem Valkounem a přítomní si měli možnost poslechnout skladby od Claude Debussyho, Bohuslava Martinů, Luigiho Bocheriniho, Gaspara Cassada a Edwarda Elgara. Zatím poslední komorní koncert se konal v květnu s účinkujícími houslisty Františkem Novotným a opět Bohumilem Smejkalem a klavíristou Vladimírem Hollým. Tentokrát přátelé komorní hudby slyšeli skladby od N. Pagganiniho, Antonína Dvořáka, G.F. Händela a Bohuslava Martinů.

"V této sezoně bychom rádi náš program zahájili Moravankou Evou Henychovou, kytaristkou, zpěvačkou a folkovou šansoniérkou. Její vystoupení se bude konat 14. listopadu tradičně v Porotním sále," říká Tmějová. Písničkářka Eva Henychová natočila a vydala v prvních měsících tohoto roku již své druhé album, Za stěnou v papíru. Její první projekt, nazvaný Svítání, vyšel v roce 1996. Dále by 7. prosince mělo vystoupit klavírní Pearl Trio s mezinárodním obsazením. "Jsem přesvědčena o tom, že Pearl Trio bude opravdovou perlou na konec roku a důstojně tak oslaví předěl do dalšího milenia. Po celé České republice tato skupina ve složení Rumi Itoh (Japonsko), Bohumil Smejkal (Česká republika) a Johannes Degen (Švýcarsko) uskuteční pouze šest koncertů, a přitom jeden právě v Jičíně," dodává s uspokojením Tmějová. V příštím roce by měla se svou barokní a klasickou hudbou 17.-18. století vystoupit ještě skupina Lyra Da Camera.

(max)

Výročí soboteckého pomníku A.Švehly

Budova Okresní záložny hospodářské (dnes Spořitelna) v Sobotce byla postavena podle návrhu F.Jandy na nároží Jičínské a Šolcovy ulice roku 1928. Je to skutečně monumentální stavba, kde byl i interiér zařízen sice přepychově, ale vkusně.

O posvícení roku 1934 byl v půlkruhovém záhonku před budovou položen základní kámen a o rok později 25. srpna 1935 byl tu odhalen pomník významnému českému politikovi, jednomu ze zakladatelů Československého státu, Ant. Švehlovi. "Selskému vůdci a velkému státníku vděční stoupenci na Sobotecku", zněl nápis na podstavci. Nepříliš sice významná socha - dílo Josefa Bílka - byla v nadživotní velikosti, hodila se však dokonale k nové budově, ozdobené šesti figurálními alegoriemi zemědělských prací. Hodila se daleko lépe než pomník Václava Šolce, který tu stojí dnes.

Sobotka stála tehdy na vrcholu své prosperity. Množství úspěšných podnikatelů tu sídlilo a pracovalo. Čilý byl i kulturní život. A tak i při oslavách odhalení pomníku účinkovala kromě jičínského učitelského ústavu i řada domácích osob a hudebních skupin. Vystoupily už na slavnostní akademii v předvečer slavnosti. 25. srpna už o 6. hodině prošel Sobotkou budíček místní kapely, která pak od 10 do 12 koncertovala na náměstí, tehdy Masarykově. Ve 13 hodin se u Oseka seřadil mohutný průvod a prošel prapory bohatě ozdobeným městem k pomníku. Byla v něm i četná skupina žen v národních krojích, která vytvořila pestrou kulisu kolem pomníku. Své projevy tu proslovili poslanci agrární strany Boh. Bradáč a Jan Dubický. Na letním cvičišti se pak konala lidová veselice a program večer ukončil posvícenský věneček.

Když socha srostla s okolím, přišla katastrofa. Propadla na sběr barevných kovů pro válečné účely - 14. dubna 1944 byla sejmuta a odvezena. Památkářům se však podařilo sochu zachránit. Hned po válce se vrátila do Sobotky, avšak vztyčena už nebyla. Zůstala v nádražním skladišti, kde ji začátkem padesátých let objevili komunisti. Byla odvezena na ONV do Mnichova Hradiště. Tamější archivář dr. V. Budil vzpomíná, že ležela na dvoře ONV vedle sádrového rozbitého Stalina, kterého kdosi v noci strhl z podstavce v Bosni.

Ani podstavec Švehly, nádherný pískovcový kvádr, neušel pozornosti. Nejprve byl otlučen nápis, který vadil místnímu komunistovi. Sobotecký sochař se nabízel, že kvádr odveze, ale ani to nebylo povoleno. Předsedkyně MNV dala krásný kámen rozbít. Zášť proti Švehlovi byla veliká. Byl mužem 28. října, hlavním autorem ústavy, po prvních volbách se úspěšně dohodl s tehdy vítěznou sociální demokracií na podílu ve vládě, svou prozíravostí a pohotovostí rozbil pokus o bolševizaci státu v roce 1920. To mu nebylo zapomenuto.

(S)

Jičínský písmák František Filip, kterého lze právem řadit mezi místní historiky, se narodil 25. července 1869 v Ostroměři, odkud s rodiči přesídlil do Úlibic a poté do Valdic. U strýce v Jilemnici se vyučil pekařskému řemeslu a po vandrovnických létech se v roce 1899 usadil v Jičíně. Svým přičiněním se zmohl na koupi domku s malou pekárnou a obchodem na Novém Městě č.p. 172. Svoji živnost zde provozoval až do roku 1933, kdy ji odevzdal svému zeti.

Přestože se mu v mládí nedostalo patřičného školní vzdělání, dokázal tuto nevýhodu dohnat vlastním studiem, četbou a obrovskou touhou po poznání. Stal se uznávaným místopisným odborníkem, který také publikoval v tisku, zejména jičínském. Dodnes knihovna Okresního muzea uchovává některé jeho rukopisy, obvykle nevelkého rozsahu, a také ručně psanou "Kroniku společenstva pekařů politického okresu jičínského se sídlem v Jičíně", založenou v roce 1928. Jeho charakteristický rukopis najdeme i na mnoha archivních fotografiích, které by bez jeho pečlivých poznámek z velké části ztratily svou vypovídací schopnost. František Filip zemřel 31. srpna 1958 v úctyhodném věku 89 let.

(to)

Železnice: výstava Martina Vencla

Martin Vencl se narodil v roce 1956 v Šumperku. Již přes 20 let však žije v nedaleké Lomnici nad Popelkou, kde pracuje jako učitel hudby na klavír. Kromě své záliby v hudbě se věnuje také architektuře a výtvarnému umění. Jeho obrazy jsou ponejvíce ovlivněny malířem Janem Zrzavým, ale autor přiznává, že se nechává inspirovat rovněž hudbou francouzských skladatelů Clauda Debussyho či Maurice Ravela.

Vystavené obrazy představují nejnovější kolekci Venclova díla. Zčásti se týkají železnických budov a zákoutí, Vencl si totiž Železnici velice oblíbil a často ji i navštěvuje. Probíhající výstava patří vůbec k jeho první, která se koná ve zdejším muzeu, a potrvá nejméně do konce září.

(pe)

Pěvkyně Věkoslava Blažková - Ressová

Na začátku své kariery byla nucena hledat angažmá v zahraničí. V roce 1866 se nakonec stala členkou opery v Lipsku, kde se během čtrnácti měsíců její talent rozvinul do té míry, že se stala miláčkem obecenstva. Po angažmá v Lipsku se odebrala do Brunšviku, kde se v roce 1868 provdala za barytonistu Resse. Láska k národu a vlastenecké cítění se projevovaly během každých divadelních prázdnin, kdy zpívala na českých besedách a národních zábavách. Nakonec na přímý popud Bedřicha Smetany tato pěvkyně světového formátu opustila zahraniční angažmá a v září 1868 se stala stálou členkou naší scény. Poprvé před domácím publikem vystoupila v Šeborově Husitské nevěstě v září 1868. Svým velkým uměním a uměleckými úspěchy brzy umlčela všechny závistivé a pomlouvačné hlasy. Bohužel její geniální pěvecký a dramatický talent již neměl mnoho času ke svému rozvoji. Naposledy tato vynikající umělkyně zpívala na svém benefičním představení v červnu 1872 a záhy poté velmi vážně onemocněla. Její další účinkování nebylo vzhledem k nemoci možné, a přesto Bedřich Smetana místo Věkoslavy Blažkové-Ressové neobsadil až do její smrti, která umělkyni zastihla 21. dubna 1873 ve Velešicích, kde byla také pohřbena.

Předčasná smrt vynikající pěvkyně velice zarmoutila jak tehdejší umělecké kruhy, tak i nadšené publikum. Nekrology časopisů Dalibor, Hudebních listů i Národních listů svědčí o oblíbenosti a významu Blažkové. Ten nejkrásnější však napsal ve fejetonu Národních listů Jan Neruda. Jeho slova loučení jsou zvlášť dojemná: Šeří se již na venkovském hřbitově. Dozpívala, hrob je němý. Byla si vyšla do nového čistého dne ještě před sluncem východem a ještě za ranního našeho chladu skončila pouť svou. Zakrátko jí na hrobě jaro vykouzlí květné pomníky a dá jí pernatými pěvci svými zapjet své nejzvučnější písně."

(to)

Vzácné archeologické památky najdeme i na zahradě

Na katastru Jičína je několik míst osídlených již v mladší době kamenné. Je to zejména areál Okresní nemocnice až po rybník Hádek a prostor mezi vrchy Čeřovka a Zebín. Třetím podobným a zcela nedávno zjištěným místem je plocha za rybníkem mezi ulicemi Máchova, Kollárova, Markova a Hviezdoslavova. Zde byla i přes námitky stavebníka, který neohlásil začátek zemních prací, ve výkopu pro bazén zachycena jáma s keramikou a zlomky vypálené hlíny ze stěn domu (mazanice) z mladší doby kamenné (6.-4. tisíciletí př.n.l.). Přesnější určení nebylo možné, zlomky keramiky nebyly zdobené. Tomuto osídlení náleží i další zlomky nacházené zejména po dešti na zryté ploše naší zahrady. Bylo to období neobyčejně intenzivního osídlení našeho kraje, země byla prakticky neosídlená a prvním zemědělstvím živícím se obyvatelům poskytovala úrodné a lehce obdělávatelné sprašové půdy, dostatek vody a dřeva. Těmto požadavkům vyhovovalo i uvedené místo za rybníkem. Leží na mírném svahu skloněném k rybníku na sprašové návěji a okolí bylo zcela jistě zalesněné.

Při sázení stromku byl z hloubky asi 60 cm na povrch vynesen i další nález. Je jím zlomek podhrdlí šedé nádoby. Hrnčíř pro její výrobu připravil jemné hrnčířské těsto s příměsí zrnek slídy, vymodelovaný kus obtočil na hrnčířském kruhu a na dvou plastických pásech podhrdlí velmi pečlivě vytvořil výzdobu - pás vpichů. Nádoba byla velmi kvalitně vypálena a lze ji hodnotit jako "lepší zboží". Pochází z druhé poloviny 9. století a signalizuje sídliště, které spolu s dalšími fungovalo jako hospodářské zázemí hradiště Prachovské skály. Tam Slované v půli 9. století využili staré opevnění z doby bronzové a hradiště rozšířili právě směrem k jihovýchodu, tj. do tehdejší zasídlené krajiny a k hlavní komunikaci kraje, později zvané Hradecká cesta.

Při práci na zahradě běžně nacházím i střepy z doby existence města (tj. z počátku 14. století) a další o jedno století starší. Ty starší souvisejí s hospodářskou usedlostí zjištěnou při stavbě truhlářské dílny za restaurací Letná v 60. letech. To znamená, že století před založením města byl v těchto místech statek. Jeho umístění u křižovatky cest je vcelku logické. O jeho založení však jistě rozhodla vysoká kvalita půdy v jeho okolí. Zázemím usedlosti byla i další stavení, která tvořila předlokační osídlení města založeného před rokem 1304 na neosídlené ploše. Ačkoli - ze zásypu městského příkopu v Tylově ulici kopaného v roce 1999 pochází zlomek mísy z mladší doby bronzové.

Další nálezy jsou již z doby existence města, je jimi keramika šedá, tvrdě vypálená zdobená leštěním druhé třetiny 14. století. Dále šedohnědé hrnce a mísy z počátků města, červené zboží první půle 16. století i zlomky keramiky se zelenou, žlutou a hnědou polevou z doby následující. Podobná je i keramika první třetiny 17. století, kdy se Jičín po zničujícím požáru roku 1589 stal kamenným městem.

Eva Ulrychová, OMaG Jičín

Rock v koleji

(pe)