FOTO: max

Ze všech obrazů dýchá pocit vyrovnanosti a sepětí s přírodou. Častým námětem Nataši Kalouskové jsou například různá zákoutí Cidliny a osobitý výtvarný pohled na Trosky, ale nikomu nemůže uniknout ani Zima na Tužíně, Soumrak na Kyjích, Tužínský potok, či zimní námět řeky Jizery. Nataša Kalousková však maluje i na ohlazené kameny, které jak sama říká, jí vozí známí od moře, a když jich má nedostatek, sama je občas sbírá pod splavem řeky Jizery. "Při malbě na kámen zkouším něco zcela odlišného. Pokouším se ve svých motivech navrátit do staré doby, kde vnitřně cítím více klidu, což v dnešní uspěchané době velice těžko nacházíme. Proto se při těchto mých výtvarných pokusech objevují motivy i s lidmi a různými technickými vynálezy, avšak pouze z té starší doby," podělila se o své vnitřní pocity Nataša Kalousková.

(max)

130. výročí narození sochaře Ladislava Šalouna

Hodnocení autorů i celých uměleckých slohů prochází stále četnými změnami a mění se i názor na určitá umělecká díla. Dnes by asi mnozí viděli na Václavském náměstí raději žehnajícího Schnirchova slovanského knížete, než Myslbekova vikingského jezdce. Uznání se dostalo i české secesi, která byla z neznámých důvodů v padesátých letech tvrdě potíraná. Mezi její představitele patří i sochař Ladislav Šaloun, klíčová a zakladatelská osobnost našeho sochařství.

Narodil se 1. srpna 1870 v Praze a tamtéž i 18. října 1946 zemřel. Dnes si snad více vážíme jeho drobnějších plastik, nesmíme však zapomínat, že právě z nich vyšel při tvorbě svých monumentálních soch. Na rozdíl od svých předchůdců nepodléhal při své tvorbě snaze po vnějškovosti. Socha mu nebyla dekorativním ani reprezentačním objektem. Snažil se do ní vložit výsledky svého myšlení a svých snů. Ve spolupráci s architekty vytvořil řadu různých alegorií, které zdobí různé budovy. Nejznámějším jeho dílem jsou pomníky M.J. Husa. Na tuto postavu se díval jako na osobnost, která hluboce ovlivnila život i názory českých lidí. Jeho jméno zní jako mohutný, slavný chorál a znamená pro český národ neuvěřitelný zápas s okolním světem.

Hus zajímal Šalouna od začátku jeho tvorby. Debutoval roku 1898 na II. výstavě Spolku Mánes hlavou Husovou, jako trpitele, stojícího ve stínu smrti.

Vytvořil tři Husovy pomníky, z nichž dva stojí na území okresu Jičín. Nejznámější je na Staroměstském náměstí v Praze. V soutěži na něj získal Šaloun roku 1901 první cenu, dohotoven byl až roku 1915. Šaloun o něm napsal, že Husův pomník musí mluvit daleko více z nitra než ze svého vnějšku. Vysoká postava kněze Jana Husa, osa celého rozsáhlého sousoší vrhá vzdorný pohled k Týnu. Velké skupiny na podstavci jsou obrazem dějinné epopeje, která v době vzniku pomníku ještě nebyla ukončena. Na levé straně je skupina nadšených bojovníků, na pravé národ sice pokořený, ale už se probouzející k novému, svobodnému životu. Pomníku bylo vytýkáno, že působí jako živý obraz příliš teatrálně. Bylo to však důkazem, že pomník "mluví", že zaujímá svou ideou. Stejná dramatizace je i v postavách mohutného pomníku Palackého, na němž spolupracoval Šaloun se Suchardou.

Z roku 1914 pochází Hus v Hořicích. Jeho odhalení bylo spojeno s výstavou Šalounova díla (41 soch a 6 obrazů). Byla to jediná samostatná výstava Šalounova díla za jeho života (5.7. - 25.8. 1914). Zde je zdůrazněna Husova hodnota duchovní. Pravda mu byla nejvyšší hodnotou, skálou, z níž tryská životadárný pramen. V pravdu věřil tak, že za ní obětoval i život v důvěře, že jeho pravda, i když byla potřena zemskými soudy, zvítězí na soudu božím.

Pro Hořice vytvořil Šaloun už roku 1903 populárního Krakonoše a roku 1908 bronzového Muže práce.

Třetí Husův pomník byl odhalen roku 1925 v Libáni. Podle Šalounova modelu ho do materiálu převedl sochař Fr. Bílek z Podhorního Újezda. "Prosím, abyste se milovali, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy každému přáli" je motem tohoto pomníku, motem tak aktuálním dodnes, kdy k nám jasně zní z hlubin věků.

"A tak jsem se snažil učiniti z pomníku pražského výtvarnou syntesu Husova osudného významu dějinného, tak jsem se snažil v pomníku Hořickém vyjádřiti jeho hodnotu duchovní a v Libáni konečně myslil jsem na Husa - člověka, kazatele, jenž odešel mezi lid, aby v jeho duši rozžehl plamen, který dosud neuhasl", napsal o svých plastikách roku 1925 sám Šaloun.

(S)

Pojďme se krásně bát

A právě těmto tajemným úkazům je věnována knížka Romana Jirsy, kterou vydalo nedávno nakladatelství Volvox Globator. Knížka má černý tajuplný obal a její název Vůz hrůzy, smrti vzbuzuje u slabších povah mrazení v zádech. Autora přivádí do našeho kraje, kniha má podtitul Strašidelné pověsti Českého ráje, Podkrkonoší a Krkonoš, touha poodhalit pravdu starých bájí, a tak se vydává osobně na místa, kde se vyprávěné příběhy odehrály. Hledá spojitost mezi minulostí a dneškem, vyhledává rejdiště démonů a duchů, místa spojená s úkazy zlověstnými a děsivými a snaží se odpovědět na otázku, zda přece jenom někde kolem nás, skryty před našimi zraky, nevrzají astrální dveře dělící náš fyzický svět od světa běsů.

Přiznám se, že jsem přečetl knížku jedním dechem a vzpomínal na okamžiky, kdy jsem se pozdě večer vracel sám domů kolem lesa a zaslechl zvuky a viděl stíny, které ve tmě rostly, až začínaly nahlodávat moji psychiku. Ohnivého psa ani tajemné povozy jsem neviděl, snad jen stejně vystrašené plaché zvíře, ale i tak moje fantazie pracovala na plné obrátky. A stejně tak pracovala při četbě Vozu hrůzy, smrti. Navštěvoval jsem na stránkách známá místa, třeba rozcestí mezi Radimí a Studeňany, když tudy projížděl onen vůz, přivážející do Studeňan choleru, a přenesl jsem se na pár chvil do doby, jak uvádí autor, kdy člověk nebyl ohrožen atomem, automobilismem, ozónovou dírou, horami odpadků apod., ale kdy na něj kousek za chalupou číhala armáda démonů a divých zjevů.

Knížka Vůz hrůzy, smrti určitě stojí za přečtení. Pojďme se spolu s autorem Romanem Jirsou krásně bát.

Václav Franc

Krev, pot a slzy ...

(dAf)

Zajímavé knihy U Pašků

Encyklopedie starožitností Kniha se zabývá starožitnostmi, s nimiž se běžně setkáváme: nábytkem a užitnými předměty. Rebo Kč 345,-

Encyklopedie vojenských zbraní Publikace byla speciálně sestavena pro milovníky a majitele zbraní, pro sběratele a příslušníky ozbrojených sborů. Rebo Kč 345,-

NABÍZÍME:
CD - Bobek - Jsem pouhý známý * CD - Nohavica - Moje smutné srdce

Nabídku nových knih pro vás připravuje Knihkupectví U Pašků, Valdštejnovo nám. 61, Jičín (tel.:0433/222 67).

Zavraždil zlý a ukrutný Durynk bezbranného krále Václava III.?

Když ani ne šestnáctiletý Václav III. přebíral v roce 1305 otěže vlády, nebyl to ledajaký mladíček, ale vlastník tří královských korun - České, Polské a Uherské. Celé to obrovité soustátí ovšem mělo spoustu problémů už za vlády jeho otce Václava II. Tomu se podařilo v roce 1300 k české koruně připojit polskou a když v roce 1301 zemřel v Uhrách Ondřej III., poslední Arpádovec nezaváhal a sáhl i po koruně uherské. Ne pro sebe, ale pro svého syna Václava III. Bez ohledu na hazardnost celého podniku a bez ohledu na případné budoucí problémy (ono těch uchazečů o osiřelý trůn bylo více) se dohodl s částí uherské šlechty a hlavu dvanáctiletého chlapce 27. srpna 1301 ozdobila čelenka sv. Štěpána. Současně s tím, aby vyhověl přání domácích velmožů, přijal mladý král jméno Ladislav V. Až potud to šlo hladce. Brzy však nastaly komplikace, které se daly očekávat a které prozíravý Václav II. neviděl nebo spíše nechtěl vidět. Vidina obrovského soustátí byla příliš lákavá. Když starostlivý otec na jaře 1304 přispěchal s vojenskou pomocí, aby upevnil synovo vratké postavení, byla už situace téměř neudržitelná. Navíc královy nepřítomnosti využil rakouský vévoda Rudolf Habsburský, vtrhl na Moravu a začal ji zle plenit. Václav II. se musel urychleně vrátit a byl nucen s sebou vzít i svého syna, jehož postavení bez silné armády bylo velice nebezpečné. Jako záruku a pojistku na uherský trůn si však neopomněl odvézt i korunovační insignie, korunu, meč a plášť sv. Štěpána, a přibral i skupinu rukojmích. Tento, jakkoliv míněný akt, pobouřil hrdé uherské magnáty a možnost návratu Přemyslovců se stala značně nereálnou.

Věru postavení Václava III. stojícího v červnu 1305 u otcova úmrtního lože nebylo nijak jednoduché. Přestože mohl ke svému jménu připojit tři královské tituly, bylo to spíše jen pozlátko. Zkušenosti z neslavného uherského dobrodružství měl v čerstvé paměti, polská koruna byla také velice problematická a ani poměry doma nebyly ideální. Zvlášť stav královských financí byl přímo katastrofální. Přestože Václav II. oplýval téměř pohádkovým bohatstvím plynoucím z kutnohorských dolů, expanze do Polska a Uher byla příliš nákladným podnikem. Král byl zadlužen, kde se dalo a krkolomnými půjčkami vytloukal klín klínem. Aby uklidnil věřitele, poplašené jeho smrtelnou nemocí, zavázal Václav svého syna slavnostní přísahou za přítomnosti předních mužů země, že pohledávky nezapře a bude je hledět čestně vyrovnat. Nezáviděnihodné dědictví pro nezralého mladíka vychovávaného v pohodlí a přepychu.

Však se také mladý panovník do žádných státnických úkolů nehnal. Údajně prý většinu času trávil se svými šlechtickými kumpány při nekonečných pitkách, které si vylepšoval nezřízeným sexuálním životem. Vykutálení šlechtičtí synkové pak na alkoholem zmoženém králi loudili hrady, města, dědiny. Vínem rozpálený Václav rozdával a protřelý klerik Petr Angelův, který za nepřítomného Petra z Aspeltu vykonával kancléřský úřad, hned druhý den tyto pochybné obchody zaknihoval a samozřejmě nezapomínal ani na sebe. Panští předáci, kteří údajně své synky k těmto kouskům naváděli, se prý přičinili i o králův sňatek s bezvýznamnou dcerou drobného slezského knížete Violou. Nebuďme však na mladého Václava příliš přísní. Ostatně nemírné pití a bujaré sexuální radovánky nebyly v té době nic tak zvláštního. Vždyť i smrt Václava II. někteří zlí jazykové spojovali s jeho velkou sexuální náruživostí. Naopak, za politickou prozíravost se dá označit krok, kterým převedl svá práva na těžce udržitelnou svatoštěpánskou korunu na bavorského vévodu Otu a odevzdal mu také korunovační klenoty. Došlo i k uklidnění napjatých vztahů s římským králem Albrechtem Habsburským, ale to byl spíše výsledek diplomatických jednání, spojených s územními ústupky, které rozeběhl ještě Václav II. Zbývalo ještě upevnit postavení Přemyslovců v Polsku, kde své nároky opětovně vznesl Ladislav Lokýtek a česká moc opírající se vesměs o vojenské posádky a německý městský patriciát se začala nepříjemně hroutit. Václav III. tedy na jaře 1306 svolal zemskou hotovost a chystal válečnou výpravu do Polska. A tady asi přišlo největší vystřízlivění jeho života. Šlechtě se do pole nechtělo a přátelství stvrzená korbelem vína neměla cenu zlámané grešle. Mladík byl najednou jako vyměněný, začal naslouchat rádcům svého otce, cisterciáckým opatům a bohatým pražským patricijům. Bůh ví, jaký by z něho byl vladař nebýt zákeřné vrahovy dýky, která bezbranného Václava zasáhla uprostřed válečného tažení 4. srpna 1306 v Olomouci.

Onoho nešťastného dne, krátce po poledni, když vedrem zmalátnělý a osamocený král odpočíval na lůžku v děkanském domě, ten byl součástí starého olomouckého hradu a měl ho pronajatý vysoký moravský úředník Albrecht ze Šternberka, připlížil se neznámý vrah a bezbranného mladíka ubodal k smrti. Vzápětí se z domu vyřítil durynský rytíř Konrád z Botenštejna, někde jmenovaný Konrád z Mulhova, a v ruce držel zkrvavený nůž. Než se mohlo cokoliv vysvětlit, byl na místě ubit královskými strážemi. Vrahem s největší pravděpodobností nebyl, spíše svědkem vraždy a navíc i jeho jméno moc nesedí, protože rytíř stejného jména se připomíná ještě v roce 1320. Celé je to zahaleno neproniknutelnou rouškou tajemství. Zájem na smrti mladého krále mělo víc lidí, od Albrechta Habsburského počínaje přes Ladislava Lokýtka až po Jindřicha Korutanského. Hodně důvodů měla i část české šlechty. Jednak tu zůstávaly nevyřízené účty z dob Záviše z Falkenštejna a jednak proměna zhýralce v rozvážného a cílevědomého muže mohla do budoucna přinést spoustu komplikací. A řekněme si na rovinu, česká šlechta byla vždy příliš sebevědomá a spolehnutí na ni bylo často prachbídné. To, že za olomouckou vraždou stojí právě domácí šlechta, se dočítáme i v mnoha kronikách, bohužel však většinou vznikly v zahraničí a jejich pisatelé měli dost dobrých důvodů, aby odvrátili pozornost od svých pánů, tedy Albrechta Habsburského a Ladislava Lokýtka.

Dnes již nikdo tuto téměř sedm set let starou vraždu nevyřeší. Smrt posledního Přemyslovce zůstane záhadou a případné pokusy o její objasnění jen více, či méně dobrými spekulacemi.

(to)