(to)

Hrůzy druhé světové války přehlušily v naší paměti do jisté míry šílené vraždění té první, a přesto v mnoha ohledech právě ona byla mnohem zrůdnější, protože vlastní boje neměly z vojenského hlediska téměř žádný smysl a vesměs neschopní velitelé, uvažující v dimenzích 19. století, v roli řezníků vodili do zákopových jatek miliony vojáků vyzbrojených moderními zbraněmi 20. století.

Závěr 19. století patřil k jedněm z nejklidnějších období. Všechny případné nesrovnalosti mezi velmocemi dokázaly urovnat mezinárodní konference a přerozdělování území a moci nad druhořadými státy. Současně s tím se však mílovými kroky dopředu hnal technický rozvoj a spirála zbrojení se roztáčela stále rychleji. Ruku v ruce s tím se na počátku století postupně rozdělila Evropa na dva nesmiřitelné tábory Trojspolek a Dohodu. Jednoduše řečeno se tak na jedné straně ocitlo silné a o přerozdělení světa usilující Německo proti Francii a Rusku, které se cítily německou rozpínavostí nejvíce ohroženy. Dohodu doplnila Anglie, která pod tlakem okolností byla nucena zrušit svoji "báječnou izolaci". Trojspolek tvořily vedle Německa ještě Rakousko-Uhersko a Itálie. Budiž žalováno, že téměř všem státům, které se války zúčastnily, šlo především o územní a mocenské zisky. Mnohé z nich se na tu či onu stranu přiklonily podle toho, kdo nabídl víc. Ukázkovým příkladem vypočítavého váhavce je Itálie, která nakonec skončila v táboře Dohody.

Po dlouhé době míru se vypuknutí války nesetkalo s odporem, ba naopak zvláště německá mládež šla do války s nadšením. A to takovým, že v září 1914 ve Flandrech nastupovala proti bránícím se Francouzům bez jakéhokoliv krytí za zpěvu německé hymny. Válka přece měla být krátká a vítězná. Německý císař Vilém II. sliboval odcházejícím jednotkám, že se vrátí domů, než opadá listí. Navíc Německo bylo nejlépe na válku připraveno a byl tu pověstný Schlieffenův plán, který měl obrovským obchvatem, o kterém snad někdy pochyboval i jeho tvůrce, vedeným přes Belgii, Nizozemí a severní Francii, dostat útočící pravé křídlo západně od Paříže a obklíčit tak a zcela rozdrtit francouzskou armádu v šesti týdnech. Celá operace však nepředpokládala jedno - intezivní válku na dvou frontách. Nedostatečná převaha na západě, moderní rychlopalná děla kulomety a v neposlední řadě statečný odpor Francouzů a Belgičanů zbrzdil německou iniciativu a nepřátelské armády skončily v liniích zákopů táhnoucích se od švýcarských hranic až k moři. Generálové byli v šoku. Nejlépe to vystihuje výrok britského maršála Kitchenera:"Nevím, co si s tím počít. Tohle přece není válka." Všichni ti maršálové, generálové a náčelníci jejich štábů opravdu nevěděli, co s tím. Byli zvyklí na obchvatné manévry vojsk, na průlomy obranných linií a najednou to nešlo. Když útočící pěšáci přece jenom někde za cenu nesmírných ztrát prorazili, dokázali postupovat maximální rychlostí 4 kilometrů za hodinu. Obránci však v týlu přesunovali jednotky šedesátikilometrovou i vyšší rychlostí po železnici a útočník tak nikdy neměl dost času, aby mohl použít manévr v týlu nepřítele.

Došlo tak na válku, která měla nepřítele opotřebovat a vykrvácet. Nastaly čtyři roky nesmyslných ofenzív, které za cenu statisíců mrtvých znamenaly postup o pár kilometrů a i tyto pranepatrné územní zisky byly většinou rychle ztraceny. Velitelé obou stran stále hnali v nových a nových útočných vlnách své vojáky proti ostnatým drátům, minovým polím a kulometům nepřítele. Scénář byl šablonovitě stejný. Několikadenní bombardování z těžkých děl, pak ticho, zvuk poddůstojnické píšťalky a běh přes území nikoho, plné děr po granátech, zbytků drátěných překážek a neodklizených mrtvol k protivníkovým zákopům. Bohužel i po sebevětším bombardování na druhé straně někdo zbyl, kdo se rychle vrhl ke kulometu a nemilosrdně kosil útočníky. Šílená jatka s minimální šancí na přežití. Navíc je třeba dodat, že pěšák obtížený zhruba 30 kg výstroje měl na překonání území mezi liniemi přibližně tři minuty. Ani dva roky války nestačily na to, by se vojevůdci poučili, a rok 1916 byl rokem nebývalých masakrů. U Verdunu bylo na obou stranách 700 tisíc mrtvých, raněných a nezvěstných, aniž se fronta nějak změnila a na Sommě, kde se ztráty odhadují na 1 300 000 mužů, získali Angličané a Francouzi pruh země široký 20 a hluboký 10 kilometrů.

Válčilo se i na ostatních frontách této první velké války, ale ta západní byla v očích obou bloků nejdůležitější a stala se místem nejšílenějšího krvavého běsnění. Jako dobytek na jatka tam byli vyváděni ze svých chlévů, tedy rozbahněných, zavšivených a krysami se hemžících zákopů, vojáci mnoha národů. Když pak řezníci podtrhli v listopadu 1918 své přehledy padlých, vyšel jim tento hrůzný výsledek: pět milionů čtyři sta tisíc mužů na straně Dohody a něco přes čtyři miliony na straně centrálních mocností. Dvacet milionů raněných se nacházelo již v jiné kolonce celkových válečných výkazů.

(to)

První světová válka: život v zázemí ve vzpomínkách současníků

O počátku války vypovídá řada vzpomínek, novinových článků a kronik. Velmi působivě přibližuje tuto situaci Podhradská kronika. "Byl nádherný den 28.6.1914, neděle. Jičínské náměstí bylo plno lidí, kteří se přišli podívat na slavnost svěcení nového praporu ostrostřelců jičínských. Slavnost, jíž přihlíželo množství diváků, byla však přerušena vzrušující zprávou, že Srb Princip zastřelil ranou z browningu v Sarajevu následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este a choť jeho Žofii. Slavnost byla přerušena a ve vzduchu, zdálo se, že visí cosi tajemného, hrůzného, předtucha blížící se války."

Na začátku války bylo v Jičíně doplňováno velitelství p. pl. č. 74. Brzy vojsku kasárny nestačily, a tak byly zabrány prázdné dílny, byty, školy, sokolovna, dále stodoly a jiné budovy v okolí města, kde byly vojáci ubytováni ve velmi špatných podmínkách. Mezi vojskem byly velmi časté nejrůznější nemoci - tyfus, úplavice, z nečistoty svrab a cizopasníci různé velikosti.

Již od roku 1914 se začaly rekvírovat potřebné kovy - měď, cín a mosaz. "Stát žebral na nás různé odpadky, např. vlněné, kovové a jiné. Sbírka stíhala sbírku. Školní děti měly pro stát žebrati. Došlo i na kuchyňské nádobí, jako jsou hmoždíře a jiné kovové nádobí." (Kronika obce Vřesník) Během války se objevil zvláštní druh obchodníků, tzv. "řetězoví" obchodníci, "keťasi", kteří obchodovali téměř se vším - za mouku vyměnili máslo, za to dále kuřivo atd.

Roku 1915 byl zřízen ve Vídni Státní obilní ústav s odbočkami v Praze, Brně a Opavě, který měl výhradní právo k nákupu i prodeji obilí. Veškeré plodiny byly ihned po sklizni prohlášeny za zabavené a mohly být prodány pouze válečnému obilnímu ústavu prostřednictvím obilních komisionářů. Rovněž byly stanoveny maximální ceny obilí a spotřební dávka na hlavu a den (200 g mlýnských výrobků, pro zemědělce 400 g obilí nebo 350 g mlýnských výrobků vykázaných mu ve mlýně). Obyvatelstvo v obcích bylo rozděleno na samozásobitele (rolníky) a nesamozásobitele (ostatní), kteří dostávali na týden chlebenky na chléb a mouku. Od října 1915 mohl zemědělec semílat své obilí pouze na mlecí výkazy, a to pouze pro vlastní potřebu. Mlynáři byli povinni vymílat pšenici na 80%, žito na 85%. Mlýny byly často hlídány vojáky, nebo přímo zapečetěny. Lidé si dávali mlít, kde se dalo, i bez mlecích výkazů, což často přišlo velmi draze, nebo se také šrotovalo na malých ručních mlýncích v domácnostech. Na železnici působili pašeráci, kteří chodili jen s ranci na zádech, ve kterých takto přenášeli mouku, chléb, ovoce, brambory, mléko i omastek.

Charakteristickým znakem válečného hospodářství bylo zavedení potravinových lístků roku 1915, nazývaných "-enky", na kterých bylo vyznačeno, kolik přísluší určitého druhu potravin na osobu a týden. Nařízením ze dne 26. března 1915 bylo přikročeno k úpravě spotřeby obilí a mlýnských výrobků. Byla stanovena spotřeba 200 g mouky na osobu a den. Tím začala éra špatně proslulých "-enek", jež se později staly bezcenným kusem papíru. Označení těchto lístků bylo příznačné: "chlebenky", "cukřenky", "solenky", "tučenky", "mydlenky", "svícenky", "petrolenky", "šatenky". Lístkový systém byl rozšířen i mimo potravinovou sféru, o čemž svědčí i názvy jednotlivých "-enek".

V hostincích bylo povoleno prodávat masitá jídla jen tři dny v týdnu, ostatní dny byly prohlášeny za bezmasé. Prodej piva byl omezen na 1 litr na osobu a den. Místo bot se nosily dřeváky, místo dobrého tabáku kouřily se "krátké" a tabák smíchaný s různým listím. Doma vypěstovanému tabáku se říkalo "zabarák" nebo také "domovina". Z oběhu byly postupně staženy niklové mince. Místo nich se objevily železné dvacetihaléře, zvané "sviňky" a desetihaléře z nažloutlého kovu, zvané "kukuřičáci". Místo stříbrných a zlatých mincí byly zavedeny papírové koruny, tzv. "úplavice". Stát vydával nařízení o sbírání listí kopřiv na látky, dále duběnek a bukvic, vše pro vojenské účely. Školní děti sbíraly ostružinové a jahodové listí, které sloužilo jako náhrada za čaj.

Válka s sebou přinesla také celou řadu nemocí. Podvýživou a jednostrannou stravou přibývalo souchotin. Pak se objevila "španělská chřipka" (ve Španělsku postihla chřipka tolik lidí, že se jí začalo říkat "chřipka španělská"), která vznikla náhle, počínaje vždy horečkou, bolením hlavy a konče zánětem plic, pohrudnice a po několika dnech smrtí. Bídě a strastem odpomáhaly lidumilné spolky a ústavy. Roku 1914 zřídilo město Jičín rozsáhlé místnosti pro epidemické choroby v budovách postavených jičínskou spořitelnou a 17. září propůjčil jičínský okres místnosti chorobince a chorobineckou kapli pro postavení čtyřiceti lůžek dodaných Červeným křížem. Péče o válečné invalidy byla za války předána samosprávám. Již roku 1915 byl na pomoc raněným, vdovám i dětem zřízen Červený kříž. O rok později vznikl v jičínském okrese Okresní pomocný výbor pro zaopatření válečných invalidů, vdov a sirotků. V druhé polovině roku 1917, 1. srpna, byla u jičínského okresního výboru zřízena sociální komise, jejímž jedním z hlavních úkolů bylo zaopatření vracejících se vojáků.

"Těmito hrozivými poměry trpěla i mravnost. Byly ve městech i případy, kde ženy a i nedospělá děvčata se prodávaly za kousek chleba. Mladí lidé a chlapci měli spoustu peněz, a tak záhy zvykli si na hýření a lenivost. Rozšiřovaly se i nakažlivé nemoci. Vojáci zavlekli do obce i odpornou nemoc - kopřivku." (Pamětní kniha obce Žeretice)

Hana Fajstauerová, OMaG Jičín