Nové Noviny č. 29/0021. července 2000str. 9

Varnsdorf - synonymum úspěchu

Varnsdorf - Stejně jako je Chlumec nad Cidlinou spojen s potlačením vzpoury sedláků, tak se pomalu město v severním cípu naší republiky, Varnsdorf, stává synonymem úspěchu jičínského literárního sdružení při Městské knihovně. Ve dnech 23. až 25. června se v tomto městě konalo vyhlášení 4. ročníku soutěže Literární Varnsdorf a jičínští autoři ani tentokrát nechyběli.Připomenu jen, že již v roce 1998 získala trojice autorů ocenění za svoje práce. Letošní ročník vyvrcholil v Městském divadle ve Varnsdorfu literárně - hudebním podvečerem, v kterém vystoupili členové souboru Novus ze ZUŠ Rumburk a poetické studio Doteky, které předneslo poezii i prózu vyhodnocených autorů.

Soutěže se zúčastnilo rekordních 74 příspěvků v kategorii prózy, 20 příspěvků publicistických a 105 básnických výtvorů autorů z celé České republiky a nechybělo i několik děl zahraničních autorů. Konkurence byla velká a o to více potěšilo umístění jičínského Bohumíra Procházky (získal dvě čestná uznání v kategorii prózy a publicistiky) a Václava France z Nové Paky (čestné uznání v próze).

Varnsdorfské setkání autorů patří již tradičně k místům, kde se vyměňují poznatky autorů nejen na literární témata, a tak se budu těšit do města v Lužických horách i za dva roky, kdy se uskuteční 5. ročník soutěže. Pevně věřím, že se řada úspěchů rozroste a bylo by hezké, kdyby se rozrostla i řada nových úspěšných oblastních autorů. Byl by to ten nejlepší důkaz smyslu práce literárního sdružení oblastních autorů při městské knihovně v Jičíně.

Václav Franc


V Galerii na hrázi se minulý pátek konala slavnostní vernisáž k výstavě obrazů Šárky Pejcharové, která v Jičíně vystavuje vůbec poprvé. "Velice mě zaujal zvláštní interiér této vodárenské věže, a jsem proto ráda, že mohu svoje obrázky představit právě zde," svěřila se mladá výtvarnice. Výstava bude pro všechny zájemce otevřena až do konce července.

FOTO: pe


Další zastavení v Českém ráji

Čas prázdnin a dovolených je i časem cestování a poznávání vzdálených krajů, ale ruku na srdce: Známe naše okolí, náš kraj? A tak až budete v následujících týdnech putovat nejen po cizích krajích, ale především po vlastech českých, nezapomeňte, že třeba již kousek za Jičínem leží spousta zajímavých míst, která stojí za to navštívit.

A pokud se budete chtít dozvědět něco z historie třeba Trosek, Hrubé Skály nebo hradu Bradlec, přijde vám jistě vhod knížka oblastní autorky Jaroslavy Velartové Dalších deset zastavení v Českém ráji. Někteří z vás si vzpomenou, že tato autorka před časem vydala knížky Deset zastavení v Českém ráji a Vodníci Českého ráje a Podkrkonoší.

Jaroslava Velartová nejen knížku podle regionálních pověstí napsala, ale sama ji i ilustrovala. Poutavou formou čtenáře krátce seznamuje z historií hradů, tvrzí a zámků a navíc přibližuje tato místa, která se v minulosti hemžila tajuplnými bytostmi, např. vodníkem pod Táborem, bílou paní na Pantheonu nebo statnými nebojácnými chasníky a čarodějnými doktory.

Knížka je určena především dětem, ale zároveň by měla být podnětem k vyvolání hlubšího zájmu dospělých. Je dalším kamínkem do mozaiky pomalu zapomenutých příběhů a pověstí šířících se po staletí a je dobře, že existují lidé jako Jaroslava Velartová, kteří vše pečlivě zaznamenávají a formou tištěného slova předávají dalším generacím.

A pokud se nevydáte na túru po Českém ráji z důvodu deštivého počasí, tak můžete Český ráj procestovat na stránkách knížky Dalších deset zastavení v Českém ráji. Nebudete litovat.

Václav Franc


Češi, to jsou přece lidojedi

Období vlády naše druhého krále Vladislava II. (1140-1172) přes všechen svůj lesk a válečné úspěchy mělo jednu zásadní chybu, bylo příliš svázáno s osobou císaře Friedricha I. Barbarossy. Neblahé důsledky tohoto spojení pro přemyslovský stát se projevily již na sklonku Vladislavovy vlády a po jeho smrti se již Barbarossa bez jakýchkoliv zábran vměšoval do dění v Čechách a na Moravě. Celé toto neblahé období ukončila až Rudovousova smrt v průběhu 3. křížové výpravy, když se mocný císař za nevyjasněných okolností utopil v řece Salefu.

Když byl Barbarossa roku 1155 korunován na císaře, byly jeho vztahy s českým knížetem Vladislavem mírně řečeno ne moc dobré. K zásadnímu obratu došlo o rok později na císařově svatbě s Beatrix Burgundskou, kde Vladislav zastával funkci říšského arcičíšníka. Oba muži spolu uzavřeli zatím tajnou dohodu o společné výpravě proti severoitalským městům. Ona to nebyla ani tak dohoda, jako spíše oboustranně výhodný obchod. Friedrich měl potíže s mocnými a bohatnoucími severoitalskými městy, která sice byla součástí říše, ale zjednodušeně řečeno, těžkou hlavu si z toho nedělala. Od císařské moci je oddělovaly Alpy a občasné římské korunovační jízdy německých králů nebyly schopné udržet centrální moc říše nad tímto územím. Celé to samozřejmě bylo mnohem složitější, ale jisté je, že Barbarossa se rozhodl upevnit a utužit centrální moc říše na tomto území, a tak hledal spojence k připravovanému válečnému tažení. Za případnou pomoc byl ochoten zaplatit jednak podílem na kořisti a hlavně příslibem královské koruny pro přemyslovského knížete. Rozhodující úlohu v celých jednáních sehrál biskup Daniel, jeden z nejschopnějších mužů, kterými se Vladislav obklopil.

Císař i český kníže zcela odkryli své karty v lednu 1158. Na sněmu v Řezně Barbarossa slavnostně korunoval Vladislava za věrné služby královskou korunou a slavnostní listinou z 18. ledna 1158 mu udělil právo nosit královskou čelenku ve dnech, kdy ji nosí on sám. Mělo to ovšem malou šmouhu na kráse. Privilegium totiž nenazývalo Vladislava králem, ale pouze knížetem a jako na jednoho z říšských knížat se na něj Friedrich díval po celou dobu jeho vlády. Zbývalo tedy splnit druhou část dohody a vytáhnout s českým vojskem proti bohatému Milánu, které se nejopovržlivěji vyjadřovalo o císařských nárocích v severní Itálii.

Válečné tažení se však mezi domácími předáky setkalo se značným odporem. Šlechta vytýkala Vladislavovi, že jednal za jejími zády a bez jejich souhlasu. Zlom nastal až ve chvíli, kdy král vyhlásil účast za dobrovolnou a slíbil, že ponese i náklady s výpravou spojené. Konečně zavládlo válečné nadšení mezi šlechtickou mládeží a dokonce i mezi prostými, neurozenými obyvateli. Pod růžovými královskými prapory se koncem května roku 1158 vydal český kontingent v čele se svým králem, jemuž věrně po boku stál i biskup Daniel, směrem na jih. Špatně zásobované vojsko začalo plenit a loupit již na spojeneckém území. Poslední město, které Češi prošli spořádaně, bylo Řezno a pak už nebrali žádné ohledy na okolní obyvatelstvo. To přimělo císaře, aby je vyslal napřed na italské území, kde měli počkat na ostatní. Utrpení, kdy o hladu přecházeli Brennerským průsmykem Alpy, si vynahradili bezohledným drancováním v úrodných oblastech Itálie.

S císařskou armádou se spojili 6. července u Brescie. Mezitím se většina měst, lví podíl na tom měl velice schopný císařův kancléř Rainald z Dasselu, podrobila císařské moci. Jediné město, které zatvrzele vzdorovalo, byl Milán. Mezi ním a říšskou brannou mocí zůstala poslední velká překážka - řeka Adda. Milánští strhli všechny mosty a brody obsadili svými vojáky. Mohutné ležení u Cassana stálo bezradně před rozbouřenými vodami Addy. A tady se Češi zvlášť vyznamenali. Za cenu značných ztrát přebrodili 23. července řeku, odrazili útoky nepřátel a z druhého břehu opravili zničený most. Ten se bohužel pod náporem vojska prolomil a Vladislav i se svými vojáky zůstal ve velmi choulostivém postavení na malém předmostí. Naštěstí se během následujících dvou dnů podařilo znovu most postavit a doplnit ho několika provizorními lávkami, po kterých prošla celá armáda. Po této náročné operaci již nic nestálo v cestě a Friedrich s celou svou brannou mocí stanul 6. srpna před branami vzpurného města. Vojsko se rozdělilo na sedm částí, které se položily proti jednotlivým městským branám. České houfce se opevnily proti bráně sv. Dionýsia.

Vladislava a jeho válečníky provázela strašná pověst krutých a bezohledných válečníků. Tím, že si na ohních opékali figuriny z těsta, záměrně podporovali pověst o svém lidojedství. Ale i bez těchto laciných triků dokázali své schopnosti a odvahu. Při jednom z četných výpadů Milánských pomohli zachránit dvě sousední ležení a sám Vladislav zabil během tříhodinové řeže milánského korouhevníka Dacia. Situace v obleženém městě se stále zhoršovala, až nakonec Milán v září 1158 kapituloval. Prostředníkem při jednáních byl Vladislav, který měl respekt v obou táborech. Důležitou roli při stanovení podmínek kapitulace hrál i biskup Daniel a samotnou kapitulační dohodu vyhotovil jeho kaplan Vincentius. Ceremoniální pokoření města proběhlo 8. září. Při této příležitosti Barbarossa opět, za účasti mnohých významných šlechticů, ozdobil krále Vladislava královskou korunou. Vladislav krátce poté nastoupil se svými vojáky cestu zpět příjemně obtížen tisícem hřiven stříbra, což byl jeho podíl na kořisti. Podíl to nebyl zanedbatelný, protože celkově Milánští zaplatili 9000 hřiven.

Ještě mnohokrát česká branná moc pomohla císaři a nechyběla ani při zničení Milána v roce 1162, kdy bylo celé město zapáleno a srovnáno se zemí. Král Vladislav svému císaři věrně sloužil po celou dobu své vlády. Bohužel na konci svého života, když chtěl zajistit nástupnictví pro svého syna Bedřicha, přecenil své zásluhy, on ostatně bez pomoci biskupa Daniela vršil jednu politickou chybu za druhou a snažil se jednat za Rudovousovými zády. Staré zásluhy však již byly zapomenuty a stárnoucí král byl téměř nepotřebný. Dohasínal i lesk jeho koruny, která s definitivní platností ozdobila hlavu našeho panovníka až o necelé půlstoletí později. Zajímavé je, že dva nejschopnější muži, kteří stáli po boku Friedricha I. a Vladislava II., Rainald z Dasselu a biskup Daniel zemřeli v průběhu epidemie, která vypukla v Římě za císařova válečného tažení v roce 1167.

(to)


Nové Noviny