V letech 1878 - 1884 je těžiště práce v lipové aleji

Podle Jaroslava Mencla byl takový spolek založen v Jičíně v roce 1870. Sám okrašlovací spolek vzpomínal třiceti let svého trvání v roce 1903. Ale po roce 1870 ani po roce 1873 jsme žádné stopy po práci spolku nenašli, nenašly se ani záznamy o něm. Zato v zápisech z městské rady jsme objevili (8.6.1878), že byl v Jičíně založen Spolek pro okrášlení města v čele s JUDr. Františkem Lohařem, předním jičínským advokátem. Toto třetí založení se vydařilo a dr. Lohař se zasloužil o třicet let vydatné práce spolku pro město. O prvních deseti letech práce vydává svědectví uchovaná účetní kniha okrašlovacího spolku z let 1878-1888.

Její první list je psán energickým písmem dr. Lohaře a vyjmenovává devět zakládajících členů. Šest z nich dalo do spolkové pokladny po 10 zl., pan ředitel Liška 5 zl., město Jičín hubených 12 zl. a dr. Lohař 50 zl. Je to jeho spolek!

Ke dni 13.5. 1879 má spolek 98 členů a v knize jsou zaznamenána jejich jména příspěvky. Měsíčně přispívali členové zpravidla 10 kr., tedy ročně 1 zl.20 kr. Členské příspěvky jsou trvale hlavním zdrojem příjmů tohoto spolku. Spořitelna později dává spolku 20 zl., Občanská záložna 10 zl. a město svých 12 zl. ročně.

Vedle vysazování a udržování drobné zeleně kolem Husova pomníku, u kostela sv. Ignáce atd. se od roku 1879 stávají těžištěm práce okrašlovacího spolku lípy. Ty tehdy začínají být oblíbeným místem procházek, promenád jičínských občanů, zvláště v podvečer všedních dní a o nedělích a svátcích. Spolek v roce 1879 rozmisťuje v lipách první lavičky k posezení. Ale když je chce předat městu, staví se k tomu rada negativně."Lavičky nelze převzít, protože podstavce jsou z litého železa a snadno mohou být poškozeny". Toto kuriozní odmítavé rozhodnutí je ovšem též odrazem osobních antipatií starosty V. Fejfara k dr. Lohařovi. Jisté je, že lavičky zůstávají dlouhá léta majetkem spolku, který je každé jaro opravuje a rozmisťuje, v říjnu zase sváží a uskladňuje na své náklady.

V roce 1879 vydává spolek na lavičky a na rozšiřování a udržování drobné zeleně v městě 171 zl., v následujícím roce 1880 téměř dvojnásobek - 327 zl. Co se ten rok za tuto částku pořídilo, není v účetní knize spolku zaznamenáno. Dr. Lohař neměl čas, aby knihu vedl podrobně. Hospodaření ten rok skončilo schodkem 61 zl. Předseda spolku dr. Lohař, který spravoval i pokladnu, schodek toho roku zapravil velkoryse ze svého.

Od valné hromady 13.3.1881 se stává pokladníkem spolku prof. gymnázia Em. Jelínek. Ten vede účetní knihu pečlivě a zaznamenává podrobně nejen příjmy, ale i vydání. Po pět let tak můžeme z účetní knihy vyčíst, co spolek pro krásu města udělal a kolik to stálo. V roce 1881 se počet laviček v lipách zase zvyšuje. Čtyři nové litinové lavičky odebírá spolek od První železářské v Kladně (13 zl.15), další tři "laťové pohovky" dodává jičínský truhlář p. Lelek za 15 zl. Něco stojí také jarní opravy, protože škůdců a vandalů v řadách mladých bylo už tehdy dost. Zamýšlené štěrkování chodníků v Lipách se přesunulo na příští rok, avšak spolek ještě téhož vysazuje řídké stromořadí od brány k Husovu pomníku (pan Páv z Lužan za dodané stromky počítal 16 zl.20). A např. za kancelářské potřeby - papíry, knihy a zvláště za spolkové razítko, kterému se tehdy říkalo "stampiglio", vydal spolek přes 10 zl.

Přebytek 100 zl.66 z roku 1881 se užije v roce 1882, kdy se hlavní prací stává vyštěrkování levého chodníku v lipách a současně cesty na Čeřov. Však levý chodník, který byl později (v roce 1909) zpevněn a vysypán až k Libosadu, je dodnes znatelně vyšší než střední pruh i než asfaltový chodník při silnici. Pan Kracík doveze v červnu 89 fůr štěrku a v červenci ještě dalších 15 a počítá za jednu fůru 1 zl. i s nádenickou prací při nakládání a skládání štěrku. Za dělnickou práci - rozházení štěrku a rovnání povrchu - se platí 50-60 kr. za den. Veškeré štěrkování a úprava cest přišly na 165 zl. Celkové výdaje toho toku (i s odměnou sluhovi Občanské besedy p. Tuláčkovi, který vybíral příspěvky i pro okrašlovací spolek), činily 226 zl. (Při laciné pracovní síle a nedrahém materiálu se tehdy pořídilo hodně. Částka 226 zl., to byl tehdejší roční plat školníka i s hodnotou služebního bytu. Městský tajemník, ředitel kanceláře Spořitelny a definitivní učitel měšťanské školy měli zhruba 600 zl. ročně. To tedy znamená, že roční výdaje okrašlovacího spolku v roce 1882 mohly odpovídat dnešním 40.000 až 50.000 Kč.)

Město si práce okrašlovacího spolku příliš nevážilo - jako by o ni nestálo, jako by v ní vidělo zasahování do svých pravomocí. Rada 2.4. 1881 odmítá žádost spolku, aby směl na Čeřovce, pokryté převážně křovinatým porostem, vysázet stromy: "Potřebné vykoná se ve správě obecní!" Když spolek žádá v lednu 1882 o 60 zl. ročně na vysazování stromů ve městě, rada to 7.1.1882 opět odmítne: obec bude vysazovat stromy sama. A když v červnu 1882 žádá spolek město o podporu, aby mohly být dokončeny chodníky v lipách, soudí rada 24.6.1882, že roční příspěvek obce (nepatrných 12 zl.) spolku stačí. Vždyť obec má výdaje s udržováním toho, co okrašlovací spolek zřídil!

Jako by nepřízeň města aktivitu spolku zbrzdila. Roku 1883 se vedle obvyklých jarních prací (ošetřování a dosazování zeleně, opravy laviček) jen navozí na chodníky v lipách dalších 56 vozů štěrku a škváry. Přebytek 147 zl. z tohoto roku se užije v následujícím roce 1884, kdy se chodníky v lipách velkoryse dokončují. Upotřebí se na ně kromě štěrku z Čeřovky také osm vagonů písku, který se do Jičína dopravil po železnici (obec zaplatila dva). Výdaje dostoupily toho roku 460 zl. a hospodaření skončilo schodkem 133 zl.28, které si okrašlovací spolek musil vypůjčit od Hospodářské, lesní a průmyslové jednoty, jejímž předsedou byl také dr. Lohař, na 6% úrok.

V polovině roku 1884 se František Lohař vzdává po nenávistné kampani pana L. Sehnala v Krakonoši, která zpochybnila opravdovost jeho češství i jeho schopnosti, ačkoliv pan doktor byl nejschopnějším organizátorem své doby, všech svých funkcí v řadě spolků a skládá také předsednictví Spolku pro okrášlení města Jičína. Většina ročních prací spolku se dělá na jaře, jsou tedy hotovy. Ale na podzim 1884 a v roce 1885 se činnost spolku prakticky zastaví. Místopředseda děkan P. Josef Šturma jen opatruje pokladní zbytek, spolkové knihy a razítko - a dá z členských příspěvků zaplatit dluh u Hospodářské jednoty. To je ten rok všechno. Okrašlovací spolek prakticky přestává existovat.

Vladimír Úlehla

JUDr. František Lohař (archiv OMaG v Jičíně)

Kulhavý mezek na bráně

Před začátkem hry proběhla také vernisáž výstavy fotografií Věry Mohylové, která byla také zajisté diváckým lákadlem na tento večer. Možná i proto, že fotografie s nezaměnitelným rukopisem zachycují většinou divadelní prostředí. O hudební doprovod vernisáže se hravými a melodickými písněmi postarali Martin Zajíček ml. a Petra Zajíčková. Výstava Věry Mohylové potrvá do 13. srpna.

Je sympatické, že brána, tento středobod města a jičínská dominanta, žije díky skupině nadšenců svým vlastním a bohatým kulturním životem, a to životem kvalitním, těšícím se zájmu veřejnosti.

(ren)

Josef Hiršal jubilující

A proč připomínám jméno rodáka z Chomutiček na Hořicku? Vězte, že Josef Hiršal se narodil právě před 80 lety, 24. července 1920. V letech 1936 až 1940 vystudoval v Jičíně učitelský ústav. Verše psal jako student a publikoval je ve studentských časopisech. Od roku 1945 pracoval v různých nakladatelstvích a od roku 1966 vykonával svobodné povolání. V 70. a 80. letech nesměl publikovat, a tak jeho překlady vycházely pod různými jmény. Život se s ním nemazlil. Prožil období, kdy se nevyhříval na výsluní české literatury, a tak názvy sbírek většině čtenářů příliš neřeknou, i když je jich pěkná řádka. Zajímavá je například knížka literárních vzpomínek Vínek vzpomínek, v které se vrací do rodného kraje.

Podle přísloví, že doma není nikdo prorokem, získala tvorba Josefa Hiršala větší ohlas v zahraničí, připomenu Cenu Egona Hostovského (USA, 1988), Cenu Toma Stopparda (V.Británie, 1987), Velkou rakouskou státní cenu (1989).

K 80. narozeninám přeji Josefu Hiršalovi pevné zdraví, dobrou mysl do další tvorby a aby již nikdy nebyl opomíjen jeho význam, jakým se do české literatury zapsal.

Václav Franc

Zajímavé knihy U Pašků

Psí život II. Další skutečné příběhy a autentické fotografie. Plot Kč 169,-

Lanczová Past na kočku. Současný příběh studentky pedagogické školy. Víkend Kč 149,-

NABÍZÍME:

CD - ABBA - Milenium * CD - Chaloupky pod horama

Nabídku nových knih pro vás připravuje Knihkupectví U Pašků, Valdštejnovo nám. 61, Jičín (tel.:0433/222 67).

Amerika roku 1888 viděná očima tiskařského dělníka Aloise Vaňoučka

Alois Vaňouček vyplul na třístěžňovém parníku z Liverpoolu 24. srpna 1888. Původně chtěl plout do New Yorku, ale nechtěl v Anglii čekat na přímou loď (trápil ho nedostatek financí) a navíc ho lodní agent ubezpečil, že v Montrealu, kde parník 4. září přistál, najde dost Němců a Čechů. Bohužel na kanadské půdě ho čekalo nepříjemné překvapení. S necelým dolarem zůstal úplně sám uprostřed města mluvícího z dvou třetin francouzsky a z jedné třetiny anglicky. Po krajanech ani památky. Svoji první práci získal na nedaleké stavbě dráhy.

"Druhý den jsme začali pracovat, avšak nemůžete si představit, jak se pracuje v Americe, a může se pravdu říci americké přísloví America země práce, může se bez ublížení říci, že udělá americký člověk práci za tři v Evropě. Já jsem se nutil dost, dostal jsem ohromnou lopatu a musel jsem nakládati hlínu jako mašina. Pracoval jsem dost, udělal jsem snad více než jiný, takže jsem měl do poledne několik ohromně velkých hlomouzů na rukouch ...". Nebyl však ostatním dělníkům po chuti a nakonec mu ještě téhož dne parťák řekl, že ho nepotřebují. Za úmornou celodenní práci tedy nedostal ani cent. Když ani po tři následující dny nemohl sehnat práci a ani se s nikým domluvit, rozhodl se vydat na cestu do Spojených států pěšky. "Můžete si pomysleti, jak trudno jest čtyry neděle jít v Americe, nemoct se žádným mluvit, tak že jsem se musel dorozuměti, když jsem někde něco žádal, posuňkama. Ovšem s penězi může cestovati třeba mezi Číňanama, avšak já vykonal cestu 900 mil bez peněz, kolikráte jsem šel celý den mezi lesem a skalinami, neuzřel jsem ani člověka, ani lidského obydlí. Já sem si vždycky představoval Canadu za krajinu velmi romantickou, mohu však říci, že jest to kraj nejvošklivější, jaký jsem kdy viděl ...Jak často jsem seděl utrmácen v lese anebo u potoka si pral prádlo, a vzpomínal na vás doma, kdyby jste mě tak viděli, pak sem si na to udělal cigaretku a pomyslil - Loizo, jenom s kuráží, šak něco vydržíš, hodil kufřík na záda a hajdy dále."

V Torontu se na něho usmálo štěstí v podobě jednoho velmi hodného Němce, který mu pomohl sehnat lístek na dráhu a po ní přes Berlin, Strätford a Huron se dostal do Chicaga. Jedinou oporou na celé cestě mu byli němečtí přistěhovalci, se kterými byl schopen se domluvit. "Berlín jest město as s 10.000 obyvateli, úplně skoro německý, nebo já sem se nikde nechlubil mezi Němcema, že jsem Čech, a takto to na mně nikdo nepoznal. V Strätfordu jsem opět našel Němce, že mne nestála ani strava ani nocleh nic, nebo hostinský, kde jsem byl, byl také Němec, a dostal jsem ještě dva dollary na cestu a opět lístek až do Huronu."

Ani na Chicagském nádraží nebylo vyhráno. Alois Vaňouček měl sice adresu na strýce svého berlínského společníka, se kterým plul na parníku, ale ke svému zděšení zjistil, že ten muž pobývá ve své vile vzdálené 8 mil od města. "Tu mě napadlo, že tam někde bydlí pan Petrtýl z Bystřice, praporečník při první výpravě amerických Čechů, ptal jsem se tam v jednom německém obchodě, kde bydlejí nejvíce Češi, a on mně okázal hned vedle k jednomu. Tam jsem se ptal po panu Petrtýlovi, a oni mne dovedli až k němu. On má zde hostinec, přijal mne velmi srdečně, a jaké bylo moje překvapení, když v oné čtvrti, kde on bydlí, tak zvané Plzeň, jsem slyšel všude na ulici mluvit česky, bydlí tam přes 40 tisíc Čechů. Tak jsem se u něho hned ubytoval, šel se mnou do české tiskárny, kde on byl velmi známý, k ňákýmu p. Matějkovi, on však právě nepotřeboval žádného, tak jsem byl 3 neděle bez práce, až pak pro mne poslal ten samý, kde jsme dříve byli. Pracuje se zde zcela jinák, zcela jinačí stroje, a mě vzal jenom nejvíce k vůli p. Petrtýlovi, avšak pro začátek dobré. Vydělám si 6-7 dollarů týdně, jest to na našich penězích 15-18 zl. týdně, avšak zde se nesmějí ty peníze tak počítat, kdyby je mohl člověk tady vydělávat a v Čechách utrácet, tak by to bylo velmi dobré, avšak zde koupí zrovna tolik za dollar jako u nás za zlatku. Co se týká kuchyně, my zde máme úplně českou kuchyň až na něco, a žijeme zde co se týká stravy asi tak jako když u nás slavějí někde nejslavnější posvícení. Ku příkladu, ráno jest den jak den maso, někdy také vejce a k tomu vždy nejlepší pečivo a káva, k obědu dvoje až troje maso, pivo též, neb zde jest velmi laciné jako u nás a dobré, k večeři opět maso třeba dvoje nebo po případě kachnu a pivo a thé. Tož taková jest naše kuchyň, platím týdně 3 1/2 dollaru. Americká kuchyň jest ještě mnohem lepší, neb ty mají ještě ku každému jídlu několikero pečivo a pak úplně jiné zvyky nežli u nás. Ku příkladu v hostinci jest ten zvyk, když tam přijdeš k jídlu, jest stejná cena za každý oběd, jedí všecky hosti pohromadě u dlouhých stolů, kam se přináší jídlo na velkých mísách, a můžeš jíst tolik, co se ti chce, anebo jenom jednou do úst, platíš zrovna stejně, obyčejně 25 centů za oběd a tolik toho přijde na stůl, že toho vždycky jde polovičku ze stolu.

Zvyky zde mají také jinačí, ku příkladu v žádný místnosti když někam přijdeš nesmeká se, žádnej přijití nepozdravuje leda známý známého krátkým pozdravem Halou nebo Hadiudu, jest asi tolik co u nás nazdar. Také žádné takové rozdíly se nedějou mezi třídami, ku př. paní několika domů jde do zábavy nebo do divadla a sebou vezme svoji služku, která se zrovna tak s ní baví a s těmi samými lidmi, co její paní, a žádnému nenapadne říci, to jest služka, jako na příklad sokolové v Jičíně nakážou, že do věnečku nesmí žádná služka, tady jest pravidlo, že zde musí každý pracovat a to jest pak jedno ať pracuje cokoliv, každý nemůže býti úředníkem a každý nemůže býti nádeníkem, žádný rozdíl. V englické řeči si každý jeden druhému tyká a třeba presidentovi.

Chodím také do anglické školy, nebo bez angličtiny jest nemožné se zde v nějakém obchodě lepším obejíti, smluví se zde místama česky a ještě lepší německy, avšak anglická řeč jest zde nezbytná. Obchody a i ku př. tiskárny jsou zde ve všech řečích, avšak v českých jenom přece živořejí proti anglickým. Kdo umí anglicky a žádnou jinou řeč, s tím jest dobře, kdo však umí všecky řeči ostatní a anglicky ne, tak se neobejde, nežli při nádeničině, která zde jest ostatně dosti dobře placena, od jednoho až do dvou dollarů denně, nejlepší se zde mají krejčí a švadleny, o ty jest velká nouze."

Tak viděl svýma očima Ameriku konce minulého století tiskařský dělník Alois Vaňouček. Jen tak na okraj se patří připomenout, že počet vystěhovalců do Spojených států kolísal v závislosti na poměrech v Evropě i v samotné Severní Americe. Největší příliv Evropanů nastal po revolučních zmatcích v Evropě v polovině 19. století, naopak v průběhu války Severu proti Jihu silně poklesl. Nejvyšší počet vystěhovalců v 19. století, 250.000 osob, připlul do Nového světa v roce 1882.

(red)