U zrodu sympozia v Hořicích stál v roce 1966 Vladimír Preclík, jedna z výrazných osobností českého sochařství, po zkušenosti z Jugoslavie. A jak on sám dnes říká, společensky a umělecky bylo velice dobré a odvážné, že se sympozium před deseti lety obnovilo a znovu se v něm pokračovalo. Důležitý zlom na konci osmdesátých let učinila podle jeho slov mladá generace, která za ním tehdy přišla s otázkou, jestli by do této aktivity nešel znovu. Koneckonců po prvních čtyřech ročnících, které se podařilo uspořádat ještě v době, než byla tato setkání zakázána, grémium ani zdaleka nepovažovalo sympozium za ukončené.

"Nepovažovali jsme to ani za vyřešení jeho problému. Když totiž začnete mapovat takový obor, jako je sochařství, tak se to nedá zvládnout za čtyři roky. Ono se to vůbec dá jen těžko zvládnout, protože průběžně vznikají stále nové sochy, nové názory na sochařství. My jsme navíc determinováni tím, že se zde tvoří z kamene, a kamenná sochařina nemá až tolik změn, jako sochařina současná, která pracuje s jinými, řekl bych jednoduššími materiály," podělil se o svůj názor Preclík.

Nicméně je přesvědčen, že hořické sympozium zmapovalo všechny proudy světového sochařství druhé poloviny dvacátého století. "Jen namátkou, z našich je tu zastoupen například Jiří Bradáček, typický představitel pozdně barokní české sochařiny, která, jak se říká, končí Josefem Wagnerem, ale ve skutečnosti stále doznívá. Ten barokní pocit tu stále je, a není se co divit, protože naše sochařství v baroku bylo velice zralé. Na druhou stranu z těch konstruktivních zde máme třeba Karla Malicha, i když jeho dílo nezbední diváci na Gothardě rozebrali. Máme tu Italy, kteří jsou vyučeni na mramoru, tvary jejich soch, jsou pevné a uzavřené, a není to takové načechrání pískovce, jak to děláme u nás. Vezměme třeba předešlého účastníka ze Spojených států, rovněž vynikajícího reprezentanta určitého názoru. Originální přístup zvolil Pavel Opočenský, a takto bychom mohli pokračovat i u dalších. Rozhodně těch proudů v objektivitě výběru je celá řada."

Zájem ze strany sochařů zúčastnit se této akce, a být tak zastoupen v unikátní sbírce moderního sochařství pod širým nebem na hořickém Gothardu, kde jsou plastiky všech autorů umístěny, byl větší. Při jejich výběru však byli pořadatelé limitováni, zejména s ohledem na finanční možnosti. "Zájem byl obrovský především na začátku. V poslední době vznikla a stále vznikají nová sympozia, kdežto tady v Hořicích oficiálně končíme," poznamenal předseda gremia.

Dodal, že mezinárodní sympozia mají hned několik důležitých aspektů, jedním z nich je práce přímo v materiálu. Další hledisko představuje skutečnost, že se tvoří v kolektivu, v prostředí složeném ze zástupců různých zemí. "Střetávají se tu názory, což považuji za velké obohacení. Je zajímavé, když se zde sejde Číňan s Kanaďanem, Ital s Rusem nebo Japonec s Izraelcem. A potom je to také návrat sochy do krajiny, většina děl je monumentálních. Ze studijního hlediska nemají žádný význam, protože my sem zveme už hotové umělce, lidi, o kterých víme, že tu zanechají kvalitní hodnotu, a to takřka zadarmo."

Důvodů, proč sympozium v Hořicích končí, je několik, ale ten hlavní spočívá v tom, že jej pořadatelé nechtějí dále měnit. "Chceme, aby se přírodní galerie na Gothardě dotáhla do formy sochařského parku, a uzavřela se stejně jako se uzavírá století. Shodli jsme se, že konec století je jakýsi předěl. Upřímně řečeno, mohlo by se stát, že my, staří dědkové, už nebudeme natolik pružní, natolik zkušení, anebo právě naopak budeme až příliš zkušení, abychom byli schopni porozumět novým směrům. Je dobré ukončit něco, co má tvar. Jsou tu samozřejmě lidé, kteří chtějí pokračovat jiným způsobem, ale na toto sympozium se už nedá naroubovat něco jiného. Bude-li zájem, začne se v jiné tradici, osobně si však myslím, že tady v Hořicích už by to nebylo nejvhodnější," domnívá se Preclík.

Pravidelných setkání ve starém pískovcovém lomu nad městem se do loňska zúčastnilo 32 domácích a 40 zahraničních sochařů z 16 zemí tří kontinentů. Jejich více jak osmdesát děl rozesetých na úbočí Gothardu se během léta doplní o další a zároveň poslední práce letos vybrané pětice autorů.

(jn)

Do Hořic přijede tvořit pět sochařů

FOTO: jn

Z původně šesti grémiem vybraných umělců přijede do lomu U sv. Josefa tvořit svá díla z pískovce pět autorů. Posledními účastníky tohoto tradičního pracovního setkání jsou Václav Fiala (nar. 1955 v Klatovech), Jiří Marek (1972 v Brně), Pavel Míka (1952 v Praze), Čestmír Mudruňka (1935 v Uhersku u Pardubic) a maďarský sochař Gábor Miklya (1971 v Békéczabě).

Výběr sochařů, kteří po čtyřiatřiceti letech uzavřou hořické sympozium, byl podle prof. Vladimíra Preclíka i vzhledem k zájmu náročný proces.

"Myslím, že jsme si s výběrem dali dost práce. Osobě jsem zvědav především na mladého maďarského sochaře. Čestmír Mudruňka je perfektní sochař, rovněž Čestmír Suška, který ovšem svou účast nakonec odřekl, také Václav Fiala, vynikající umělec. Stejně tak ostatní. Musím říct upřímně, že ne všichni to nadšeně přijali, protože právě čím věhlasnější a uznávanější sochaři, tím mají víc práce. To znamená, že těch zhruba šest neděl, které budou trávit v Hořicích, tak trochu ztrácejí. My jim nemůžeme finančně vyvážit to, že nějakou již nasmlouvanou realizaci opustili. Z jejich strany je to svým způsobem oběť, jednak je sympozium namáhavé, a také dar, protože jejich dílo zůstane majetkem města. I o tom by se mělo vědět, že svou práci věnují z lásky k městu a k oboru," říká Preclík.

Gremium, jehož je předsedou, ponechává sochařům vždy naprostou volnost. Účastníci se mohou zcela svobodně vyjádřit. "Nechceme od nich dopředu skici, nechceme vědět, co budou dělat, dáme jim pouze kámen a je na nich, aby se sami rozhodli. Jsou to už tak zkušení sochaři, že očekáváme, že udělají to nejlepší, co je v jejich silách. Pro ně je samozřejmě důležité, kam se socha umístí, protože v průběhu samotné práce mohou do jisté míry ovlivnit její tvar, který bude pro dané místo příznivější," podotkl Preclík.

Letošní sympozium má být obohaceno o doprovodný program přímo v lomu, kde se přes prázdniny uskuteční koncerty a další kulturní pořady.

(jn)

Archeologie: nejstarší zemědělci v Libáni

Někdy v polovině 6. tisíciletí před naším letopočtem se zde usadila skupina úplně prvních zemědělských obyvatel přišlých do našeho kraje. Místo bylo příhodné pro založení sídliště hned z několika důvodů. Byl zde dostatek vody z potoka Libáňského, lehce obdělávatelné sprašové půdy a dostatek dřeva, nejspíš nejpotřebnější suroviny vůbec. Místo je chráněno před větrem a deštěm převážně severovýchodního směru.

Od prvních metrů stavby pod svahem byla zachycena spláchnutá kulturní vrstva. Asi po třiceti metrech byla narušena velká nepravidelná jáma vyplněná hutnou, organickými zbytky prostoupenou černou hlínou se zlomky mazanice. Mazanice (tvrdá hlína červené barvy, kterou byly omazány proutěné stěny a nosné kůly chat) je při zániku chaty (nejčastěji požárem) vypálena jako keramika se všemi otisky stěny. Zlomky pak padají do jam v blízkosti zaniklého domu. Odtud byla původně vybrána na omazání stěn domu. V jámě byly zlomky silnostěnné keramiky. Z nich nejzachovalejší je veliký zlomek okraje zásobnice šedohnědé barvy obsahu odhadem 50 l. Nejmenší zlomek keramiky patřil tenkostěnné nádobce z jemné pečlivě proplavené šedé hlíny. Nádobka byla pečlivě povrchově uhlazena a kvalitně vypálena. Jednalo se o nádobku používanou při stolování, nejspíše misku.

Sídliště bylo zjištěno již v roce 1967 při výkopu vodní nádrže před hlavní budovou závodu. Tehdy byla nalezena pouze keramika. Její datace do počátků mladší doby kamenné byla určena jednoznačně. Odhadujeme, že osada čítala několik velkých víceprostorových domů (tehdy ještě neexistovala párová rodina) a žilo v ní asi 40-60 osob.

Další zdobené zlomky keramiky pocházejí z jámy narušené v červnu 1980 stavbou skladištních hal XIV. a XXII. (plán S1 - 1717). Ze stavby kanalizace v roce 1994 jižním okrajem areálu závodu pocházejí kromě nálezů z mladší doby kamenné i nálezy z 10.-13. století. Dnešní Libáň měla svého předchůdce v osadě na tomto místě.

(Ul - OMaG Jičín)

Kdy město (Nová Paka) chodí spát

Krátké, ale výmluvné vyznání Ferdinanda Tomka zařadil zcela pochopitelně na úvod své sbírky Kdy město chodí spát Václav Franc, jeden z nejplodnějších novopackých literárních autorů posledního desetiletí, který vzdává hold tomuto mystikou a uměním poznamenanému podkrkonošskému městu.

S nejnovější i dříve publikovanou básnickou tvorbou Václava France se čtenáři mohou seznámit v nedávno vydané útlé knížce s názvem Kdy město chodí spát. Sbírku, kterou vydalo táborské nakladatelství Půlnoc, bohatě doprovodil zdařilými ilustracemi Jan Klouček. K dostání je v knihovně v Nové Pace. Z Francovy předešlé tvorby, která zahrnuje především prózu a poezii, jmenujme například povídkové sborníky Objev profesora Hybrise, Zubař po pracovní době či básnickou sbírku Optimista (se zkušenostmi) na trati života.

Francovy krátké básně jsou oslavou věcí spíše všedních a okamžiků pro většinu smrtelníků nepostižitelných, ale pro podstatu a opravdovost bytí nepostradatelných. Rodné město se pro autora stává nekonečnou inspirací, má mnoho podob, mění se s ročním obdobím, svůj háv střídá s dnem a nocí, naplňuje jej dívčí smích či stará a opuštěná lavička. A tak nemějme mu slovy básníka za zlé, že město chce mít pro sebe - jen pro sebe.

(jn)

LH Quartet v bělohradských lázních

Ostatně i obsazení - klarinet a saxofon v podání kapelníka skupiny Ladislava Hruše, baskytara, na kterou hrál Bohumil Říha, bicí s Jiřím Janouškem a pianistou Jiřím Štusákem, odpovídalo spíše kavárenskému poslechu. Zpěv zajišťovali Pavel Zelinger a Zuzka Grohová. Pod uvedeným názvem hraje skupina již patnáct let, v současném složení hrají muzikanti čtyři roky.

Kulturním sálem se ozývaly nejen swingové melodie Glenn Millerovy éry, ale zazněl zde i Gershwin, spirituály, blues a taneční hudba šedesátých let, mezi jinými od skladatele Vlastimila Hály otextovaná Vladimírem Dvořákem nebo písničky Semaforu.

Již druhý koncert, mimo tanečních večerů a nedělního promenádního koncertu, během jediného, byť dvěma svátky vylepšeného týdne, doplnil širokou škálu kulturních programů bělohradských Anenských lázní, které tak zajišťují nejen vlastní léčbu, ale i duševní pohodu lázeňských hostí.

(ur)

Socha z Holandska

"Zatím je vše otevřená záležitost, protože ještě neznáme současné podmínky pro umístění od sochaře Jonga. Proto ho v nejbližších dnech oslovíme, aby nám sdělil svou představu. Pro město bude nejdůležitější finanční stránka celé věci, každopádně bychom uvítali, kdyby nám mohl některou ze svých soch věnovat sponzorsky. My bychom mu samozřejmě rádi uhradili například pobyt ve městě a podobně," objasnila záměry města Zatloukalová. Pokud sochař Stef Stockhof de Jong bude s návrhem města souhlasit, mohla by být socha neprodleně umístěna. "Jsem přesvědčena, že Jičín není pouze centrum, a proto bych preferovala i jinou část města, jako například Nové Město. Myslím si, že právě například v této městské části by mohla socha velice dobře vyniknout," upřesnila Zatloukalová.

(max)

Zajímavé knihy U Pašků

Hrušínský Rodinné stříbro. Výběr vynikajících rodinných receptů. Regia Kč 199,-

Ridgeway Stín Kilimandžára. Pěšky východní Afrikou. BB Kč 189,-

NABÍZÍME:

CD - Kde domov můj - dechovka * MC - Lucie Vondráčková - Manon

Nabídku nových knih pro vás připravuje Knihkupectví U Pašků, Valdštejnovo nám. 61, Jičín (tel.:0433/222 67).

Kultura nadvakrát

(prochor)