VÝROČÍ: Básník a spisovatel Jan Opolský

Narodil se 15. července 1875 v Nové Pace, tedy před 125 lety, v rodině advokátního úředníka a po ukončení měšťanské školy se učil v malířské dílně Václava Kretschmera, kde od roku 1914 pracoval. Později se stal úředníkem v továrně Otto Kretschmera v Nové Pace a od roku 1921, kdy firma přenesla své sídlo do Prahy, se ocitl v centru kulturního dění, kde působil až do své smrti.

Nostalgie a smutek vane již z prvních Opolského básnických sbírek, které vydal na přelomu 19. a 20. století pod názvy Svět smutných, Klekání a Jedy a léky. Jedinou výjimkou mezi básnickými sbírkami je satirická Hrst ironie a satiry, která vyšla v roce 1911. V próze vychází Opolský z podobných motivů jako v poezii, není ctitelem příběhu, ale je lyrikem v nejlepším slova smyslu. Snaží se zachytit okamžik, náladu, postřeh. Z nejznámějších próz jmenujme Kresby uhlem, Muka a zdání, Hranolem křišťálu, Posmrtně a nebo Víry a tůně.

Jan Opolský zemřel v Praze 20. dubna 1942 a pohřben je na novopackém hřbitově.

Václav Franc

Ocenění veteránů druhé světové války

VLASTIMIL VESELÝ se narodil v Hořicích v Hálkově ulici dne 20. září 1913 v rodině státního geometra. Maturoval na reálném gymnáziu v Novém Bydžově v roce 1932. Nastoupil vojenskou službu, absolvoval vojenskou akademii a byl vyřazen jako poručík letectva. Před vypuknutím 2. světové války odešel do emigrace a byl nucen vstoupit do cizinecké legie. Teprve po vzniku války s Německem byl přijat do francouzského letectva a dne 17. června 1940 sestřelil první nepřátelský letoun. Po porážce Francie odplul do Anglie a 5. září 1940 byl zařazen k čsl. 312 stíhací peruti, v roce 1941 k 96. britské noční stíhací peruti. Při nočním souboji s nepřátelským letounem byl 12. března 1941 těžce raněn. Po uzdravení byl přemístěn k 68. stíhací peruti jako velitel letky. Poškodil a sestřelil několik nepřátelských letadel a dosáhl hodnosti S/Ldr. - majora RAF. Za svoji bojovou činnost obdržel československá a spojenecká vyznamenání, mezi jinými i britský DFC - Distinguished Flaying Cross. Po návratu do vlasti byl v září 1945 ustanoven čsl. leteckým atašé v Paříži a následně velitelem 4. leteckého pluku v Plzni v hodnosti podplukovníka letectva.

Bez udání důvodů byl zbaven funkce velitele pluku a propuštěn z čsl. armády. Po tomto varovném opatření opustil dne 8. listopadu 1948 ČSR a odešel znovu do emigrace. V Anglii byl přijat do RAF jako letec a vykonával až do odchodu do důchodu různé velitelské funkce. Poté se odstěhoval do Austrálie, kde žije dosud.

Vyšší vojenská prokuratura v Příbrami na něj ani v normalizaci nezapomněla a v roce 1970 vydala usnesení o pokračování v trestním stíhání pro službu v cizí armádě.

Za své zásluhy v boji proti nepříteli a v rámci rehabilitace byl rozkazem ministra obrany ČSFR dne 7. března 1992 jmenován do hodnosti generálmajora letectva.

BOHUMIL PIKEŠ se narodil v Sadové dne 15. června 1913. Po úmrtí otce se rodina přestěhovala do Hořic v Podkrkonoší, kde Bohumil Pikeš navštěvoval v létech 1928-1932 hořickou obchodní akademii. Brzy po maturitě nastoupil jako dobrovolník k 23. pěšímu pluku "Amerických Slovákov" v Trnavě a po absolvování školy záložních důstojníků byl přijat do Vojenské akademie v Hranicích. Vojenské školní prázdniny trávil v roce 1934 v Hořicích, právě v době, kdy zde byla významná hořická výstava. po absolvování VA byl přidělen k 5. hraničářskému praporu v Chebu. Absolvoval kurz spojovacích důstojníků v Turnově. V mobilizaci 1938 byl velitelem technické roty v západním obranném pásmu Čech. Po rozpuštění čsl. armády žil u své matky v Hořicích, kde si také domluvil útěk za hranice.

Útěk do emigrace si dohodl se svými spolužáky z hořické obchodní akademie, por. letectva Al. Hochmalem z Holovous, pozdějším velitelem 313. stíhací perutě RAF, s por. pěch. R. Drbohlavem ze Šárovcovy Lhoty a s por. děl. Frant. Fišerou, rovněž ze Šárovcovy Lhoty, který v letech 1944/45 působil ve SNP jako velitel dělostřelectva. Dle archivních materiálů MNO se jim útěk podařil dne 8. června 1939 a téhož dne byli evidování v čsl. legionu v Polsku. Všichni odjeli lodí do jižní Francie, kde byli nuceni vstoupit do francouzské cizinecké legie. Jako ostatní byl i Bohumil Pikeš zařazen do hodnosti sergent v 13. pluku Senegalských střelců. Teprve po vypuknutí války byl v Agde zařazen do 2. pěšího pluku čsl. divize v hodnosti poručíka. V důsledku zhroucení a rozpadu francouzské armády vedla čsl. divize ústupové a obranné boje v neustálém nebezpečí obklíčení až do uzavření příměří koncem června 1940. Po kapitulaci Francie odejel lodí do Anglie, kde byl zařazen do pěší brigády jako spojovací důstojník II. praporu v hodnosti nadporučíka. V roce 1942 byl přijat do 1. ročníku válečné školy v hodnosti kapitána v Milton Hall, na níž studovali důstojníci příštího gen. štábu. V roce 1943 byl styčným důstojníkem u polské obrněné divize.

V létě 1944 byla čsl. obrněná brigáda po invazi přesunuta do Francie, kde uzavřela obklíčení německých oddílů SS a wehrmachtu kolem Dunkerque. Za stálých bojů zde setrvala až do jara 1945. Bohumil Pikeš byl v této době již v hodnosti štábního kapitána a velel tankové rotě. Počátkem května se čsl. obrněná brigáda přesunula v rámci 3. amer. armády gen. Pattona do ČSR.

V hodnosti majora studoval 2. ročník Vysoké válečné školy v Praze. Po absolvování VVŠ tam vyučoval jako profesor spojovací techniku ve vyšších armádních jednotkách. V dubnu 1948 byl z VVŠ propuštěn a současně byl propuštěn i ze svazku čsl. armády. V srpnu 1948 odešel do emigrace. Pracoval v Anglii a Africe, až se trvale usadil v Austrálii, kde žije dosud. V Hořicích zanechal matku, jež zemřela v roce 1969, aniž se s ním od jeho odchodu do emigrace setkala. Bohumil Pikeš dosáhl v pozemních složkách čsl. významné funkce a podle jeho velitelů byl specialistou na VVŠ.

Byl vyznamenán mnoha československými, anglickými a francouzskými válečnými vyznamenáními. U příležitosti státního svátku České republiky - 28. října, jako výraz ocenění mimořádných zásluh v boji proti fašizmu a o budování demokratické armády České republiky byl dnem 28. října 1998 povýšen ministrem obrany ČR do hodnosti plukovníka.

Fotografii plk. gšt. Bohumila Pikeše nám ze svého archivu zapůjčil autor článku.

Ing. Karel Krátký

O dobytí Jeruzaléma křižáky

Bylo to krásně zinscenované divadlo, které pro účastníky církevního koncilu v Clermontu připravil 27. listopadu 1095 papež Urban II. Na volném prostranství před východní branou vyzval plamennou řečí početné zástupy urozených i prostých věřících k tažení na pomoc východním křesťanům , kteří trpí útiskem nevěřících. Byl to dojemný pohled na dav křičící "Bůh to chce", na biskupa Adhémara poklekajícího před svatým otcem a žádajícího o povolení zúčastnit se výpravy i na všechny ostatní muže, kteří si ihned na své pláště připevňovali pruhy látky ve tvaru kříže. Bylo to pěkné, bylo to úchvatné, ale mělo to jednu zásadní chybu. Na koncilu nebyl přítomen žádný z tehdejších významných panovníků Západu. Pokud zrovna nebyli s papežem přímo ve sporu, tak byli buď příliš vzdáleni nebo se nad nimi vznášela hrozba církevní klatby, případně se za křesťany ani moc nepokládali, jako anglický Vilém Ryšavý. Ostatně i Urban II. měl svého dvojníka, tedy správně řečeno vzdoropapeže, kterého dosadil na stolec Jindřich IV. Tím byla předem vyloučena i účast německých rytířů.

A jak že vlastně papež k tomuto bohulibému rozhodnutí dospěl? Trochu si k obrazu svému poopravil žádost vyslanců byzantského císaře Alexia Komnena. Ten byl v Malé Asii tísněn nájezdy kočovníků a hranice jeho říše se nebezpečně přibližovala k samotnému Konstantinopolu. Pod jeho nadvládu sice spadalo stále ještě obrovské území v Evropě, stále byl nesmírně bohatý a byzantská říše byla největším a nejkonsolidovanějším křesťanským státem tehdejšího světa, ale nedostávalo se mu vojáků. A jelikož měl možnost seznámit se s válečným uměním západních rytířů, obrátil se na papeže se žádostí, aby on jako hlava západního křesťanstva vyzval své ovečky k vstupu do byzantských služeb. Navíc Alexios naznačoval, že pokud mu papež vyjde vstříc, pokusí se na oplátku urovnat roztržku mezi východní a západní církví, která před jednačtyřiceti lety vyvrcholila vzájemnou exkomunikací konstantinopolského patriarchy a římského papeže.

Projev Urbana II. se dochoval ve čtyřech variantách, z nichž ani jedna není autentická. Ať tedy řekl v onen památný listopadový den cokoliv, už v příštích prováděcích nařízeních pro křížovou výpravu je jako cíl tažení označen Jeruzalem a jeho vyrvání z rukou nevěřících. Nezanedbatelnou motivací pro mnohé křižáky byla i možnost získat nová panství a usadit se na Východě natrvalo. Samotné tažení mělo začít v srpnu následujícího roku, až bude sklizeno obilí, vojsko bude mít dostatečné zásoby a rytíři urovnají své majetkové poměry na dobu své nepřítomnosti.

Na rozdíl od feudálů, byť povětšině ne příliš bohatých, prostý lid nepotřeboval tak dlouhou dobu na přípravu. Ještě před koncem roku 1095 zahájil svá vášnivá kázaní nevzhledný řeholník Petr zvaný Poustevník. Tím odstartoval nesmyslně krvavou předehru první křížové výpravy. Hromadně se k němu přidávali chudí lidé a nemajetní rytíři mnohdy nevalné pověsti. Celé to byl nešťastný počin, který provázelo nesmyslné zabíjení židů v Porýní a drancování v Uhrách i na byzantském území. Císař Alexios tyto houfy, v kterých byla spousta žen a dětí, co možná nejrychleji přepravil přes úžiny do Malé Asie, kde pro ně připravil opevněný tábor. Ti, kteří byli ozbrojeni a bylo jich málo, nehodlali nečinně vyčkávat a začali drancovat široké okolí. Touha po kořisti nakonec vehnala nezkušené a neuspořádané davy do turecké pasti. V následném masakru byli téměř všichni povražděni a děti odvlečeny do otroctví. Zbytek zachránily byzantské lodě. Petr Poustevník byl v té době u císařského dvora, a tak se celému neštěstí vyhnul. Tato krutá epizoda však pomohla pozdějším opravdovým válečníkům, které Turci zprvu pokládali za stejně neškodné jako Petrovy prosťáčky.

Skuteční vojáci se vydali na cestu až v srpnu 1096. Teď to musím velice zjednodušit, ale zasvěcený čtenář mi to doufám promine. Celé tažení mělo několik slabin. To, že se ho neúčastnil žádný z panovníků, jsem už zmínil, naopak velitelé jednotlivých kontingentů byli většinou představitelé nižší šlechty, případně druzí a třetí bratři bez nároku na dědictví. O to víc se chtěli domoci majetku na východě. Navíc předáci jednotlivých oddílů mezi sebou tvrdě soupeřili o postavení vrchního velitele celé výpravy. Celá křižácká armáda se dá v podstatě rozdělit na čtyři, nepříliš dobře spolu vycházející, části: Lotrinčany, italské Normany, severofrancouzské Normany a Provensálce, které vedl nejbohatší feudál celé výpravy Raimund z Toulousu. S ním se vydal na výpravu také papežský legát biskup Adhémar z Puy, jediný, který dokázal svou autoritou udržet mezi křižáky jednotu. Po jeho smrti se vzájemné rozpory ještě víc přiostřily. Jen tak mimochodem, Raimund byl předkem malíře Toulouse-Lautrecka. Největším Raimundovým protivníkem v boji o vrchní velení byl Bohemund, který s sebou přivedl italské Normany. U nich je zvlášť pikantní, že ještě nedávno s byzantským císařem tvrdě válčili. Když se tato dost nesourodá masa rytířů, prostých vojáků, ale i žen a dětí postupně shromáždila u Konstantinopole, začaly první potíže. Císař si postupně od jednotlivých předáků vynucoval slib poslušnosti a požadoval návrat území, která dobudou na nevěřících. U některých pomohly zlaťáky, někdy došlo i na regulérní bitvu. Každopádně vztahy zůstaly dost napjaté a Alexios si oddechl, když poslední křižák zmizel na druhém břehu. Zjemnělý svět byzantského bohatství a řecké vzdělanosti ostře kontrastoval s drsným vojáctvím a náboženským vytržením křižáků. Císař vůbec neměl chuť se zúčastnit válečného tažení a ani moc nevěřil v jeho úspěch, spíše předpokládal, že Turci v nejbližší bitvě ty neotesance pobijí, a tím to bude odbyto.

Alexios, i když to byl vládce prohnaný, se však mýlil. Po mnoha bitvách a neskutečných strádáních stanuly značně prořídlé šiky křižáků 7. června 1099 před branami Jeruzaléma. Tady už proti nim nestáli Turci, ale Arabové egyptského kalifa. Nebudu vás zatěžovat vysvětlováním složitých politických poměrů a nesmiřitelným bojem mezi kalifem Bagdádským a Káhirským. Vždyť ani samotní křižáci nedělali mezi nevěřícími rozdíly. Jisté je, že pohled na jednu z největších pevností své doby nepůsobil moc povzbudivě. Navíc všechny studně v okolí byly otráveny, cisterny s vodou vypuštěny a dobytek odehnali obránci do vnitrozemí. Na regulérní obléhání se nedalo pomýšlet, jednak bylo křižáků málo a jednak se z Egypta blížilo nepřátelské vojsko. Předčasný spontánní útok, který začal 13. června, byl po urputném boji odražen. Obléhatelům chybělo dřevo a řemeslníci na zhotovení obléhacích věží a slézacích žebříků. Opět, jako mnohokrát, pomohla náhoda. V přístavu Jaffa přistály janovské a anglické lodi se zásobami, dřevem a zkušenými tesaři. Krátce poté egyptské loďstvo přístav uzavřelo, a tak se námořníci s celým nákladem vydali do ležení pod Jeruzalémem. Dvě mohutné obléhací věže byly dokončeny 10. července a vojáci je ihned začali posunovat k nejslabším místům hradeb. 14. července útok sice ještě uvázl, ale následujícího dne Lotrinčané vedení Gottfriedem pronikli ze své věže na hradby a otevřeli jednu z městských bran. To, co se rozpoutalo potom, se dá bez nadsázky nazvat peklem. Útočníci vraždili bez milosti každého - židy i muslimy. Křesťany velitel Jeruzaléma, k jejich velkému štěstí, před příchodem křižáků vypověděl z města. Židovští obránci byli upáleni ve své synagoze a povražděni byli i zajatci v Šalamounově chrámu, které pod ochranu normanské korouhve vzal Tankred. Bezuzdné vraždění pokračovalo i následující den a svého vrcholu dosáhlo v chrámové čtvrti, kde se údajně podle kronikářova svědectví křižáci brodili po kolena v krvi. Vedle nemnoha muslimských obyvatel se zachránili pouze obránci Davidovy věže, kteří se i s velitelem města vzdali hraběti Raimondovi.

Když se 17. července shromáždili vůdcové výpravy, byl jedním z důležitých projednávaných bodů problém co nejrychlejšího odklizení spousty rozkládajících se mrtvol. To Bůh určitě nechtěl.

(to)