Nové Noviny č. 26/0030. června 2000str. 8

1866: vítězné pruské vojsko drancovalo Jičín několikrát za sebou

Některé opozdivší se rakouské prapory narážely již před městem na postupující Prusy. Část byla zahnána i do jičínského rybníka Kníže, který byl tehdy mnohem větší, bahnitý a neohrazený. Mnozí z vojáků stáli prý až po krk ve vodě a v bahně. Prusové, kteří stříleli do tonoucích, byli rozestavěni po stranách rybníka tak, že Rakušané museli z rybníka vyjít a vzdát se.

Archiv OMaG Jičín

29. června si Jičín již každoročně připomíná výročí bitvy u Jičína. Rakousko - pruská střetnutí v roce 1866 mohou být hodnocena z nejrůznějších stran. Většinou převládá hledisko strategie a taktiky vojsk, otázka vyzbrojení a přesunů jednotlivých armád. Poněkud opomíjeným bodem je situace obyvatelstva po ústupu rakousko - saských vojsk a po ovládnutí města Prusy.

Bitva u Jičína odehrávající se 29. června 1866 skončila obrovským debaklem rakouské armády. Ačkoliv byl nový rozkaz o změně původního plánu, který nařizoval, aby se Jizerská armáda vyvarovala všech vážnějších bojů a připojila se k postavení mezi Miletínem a Josefovem, rozeslán nejpozději ráno 29. června, byl předán až po sedmé hodině večerní, kdy byla bitva již v plném proudu. Jeho včasné doručení mohlo snad zabránit jedné z nejtěžších rakouských porážek v této válce. To se však z různých příčin nestalo. Nejrůznější vzpomínky a paměti současníků hovoří o jakémsi Benedekově kurýrovi, majorovi H., který si hověl na milíčeveském zámku, kde ho vyrušilo až hřmění děl od Jičína. Nezodpovězenou otázkou zůstává, proč Benedek nevyužil telegraf, když spojení do Jičína nebylo tou dobou přerušeno.

Večer po porážce, když bylo vše na útěku, usadil se velitel I.rakouského armádního sboru, generál hrabě Clam - Gallas, v hostinci "U Zlatého lva". Tehdy byl málem Prusy zajat. Naštěstí pro něho byl v tom nejposlednějším okamžiku upozorněn, že jsou již nepřátelé ve městě. Ústup rakouské armády krylo saské vojsko, které začalo po půlnoci město také opouštět. Prusové se tak po těžkých bojích nakonec města zmocnili.

Pro jičínské obyvatelstvo ale teprve hrůzy spojené s válečným obležením začaly. Město bylo svědkem několika drancování pruského vojska. První plenění bylo provedeno hned po ukončení nočního boje o město, kdy se žízniví, hladoví a bojem rozběsnění Prusové dobývali do všech hostinců a obchodů. Ráno dne 30. června bylo kolem desáté hodiny dovoleno pruskému vojsku rekvírovat. Městu byly ihned uloženy kontribuce ve výši 10.000 zl., dále mulo odevzdat 50 volů, 500 korců ovsa a mnoho sena a slámy. Rekvizice byla povolena pouze hodinu. Po jejím uplynutí byli rekvírující vojáci svoláni a před dveře byly všude postaveny stráže, které nesměly, kromě vlastníků, do domů nikoho vpustit. "Když pak vtrhlo vojsko do města a počalo pak rekvírovat v krámech, nastal veliký nedostatek potravin a nápojů. V soudní budově byla prázdných sudů po pivu spousta, pekařům byl brán chléb u pece z lopaty nedopečený, z chlévů vyváděn dobytek na porážku." (Vzpomínky řídícího učitele Jana B. Knížka na prusko-rakouskou válku, SOA Jičín.)

Téhož dne odpoledne postihla jičínské občany nová krutá rána. Jičín byl od čtyř hodin odpoledne do půl deváté večer drancován. Za záminku pro toto plenění si vzali Prusové okolnost, že při nočním boji o Jičín, při přestřelce mezi Prusy a Sasy, padli i civilisté. Z toho dedukovali, že se civilní obyvatelstvo města účastnilo obrany Jičína proti Prusům. Plenění sice nebylo úředně nařízeno, ale dálo se za tichého souhlasu pruského důstojnictva, které trpně přihlíželo pustému řádění, proti kterému nezakročilo. Pruští vojáci chodili v četách dům od domu, vnikali násilím do uzavřených obydlí, vylamovali zámky dveří, rozbíjeli skříně a truhlice, štípali zavřené dveře krámů a vnikali do všech částí domů. Brali vše, co se dalo odnést. To, co již pobrat nemohli nebo se nedalo pro svoji objemnost uloupit, rozbíjeli, vyhazovali na ulici a konečně ničili poléváním barvami nebo petrolejem.

Válečné události se dotýkaly všech lidí na Jičínsku. Řada z nich ztratila celou úrodu, řemeslníkům byly vyrabovány jejich dílny, obchodníkům rozkradeno zboží a hostinským vybrány sklepy i zásoby a poničeny celé hospody. Všech obcí se týkaly rekvizice a ne všechny je byly schopné zaplatit. Jednu z největších zátěží pro okupované oblasti představovalo poskytování přípřeží. Představenstva obcí byla nucena odesílat do Jičína požadované množství vozů s potahem. Městská rada v Jičíně se stala prostředníkem mezi pruskou stranou a jednotlivými obcemi a zároveň vymahatelem všech příkazů. Postupně však obce nebyly schopny ze svých zdrojů poskytovat požadované přípřeže. Starostové vysvětlovali situaci především tím, že ani rolníci nemohou pro nedostatek povozů a tažného dobytka svážet obilí z polí: "nebo jestliže i rolnictvo nebude moci své obilí domů svážeti, povstane teprve nouze a hlad, kdy i to, co neporušené zbylo, ani ochráněno nebude." (SOA Jičín, Přípřeže 1866 - 1922.)

Po skončení pruské okupace se ale situace obyvatel příliš nezlepšila. Lidé, kteří před pruskou armádou uprchli z města, se sice mohli bezpečně vracet domů a postupně se obnovovala i funkce úřadů, ale obyvatelstvo nebylo ještě dlouho po válce schopno plnit všechny požadavky státu a města jako v předválečném období. Jičínské úřady projednávaly řadu žádostí a stížností, žádajících alespoň částečnou náhradu ztrát nebo prominutí odevzdání povinných finančních obnosů.

Kromě obrovských ztrát se zubožené obyvatelstvo muselo vyrovnat i s řadou onemocnění, která s sebou válečná tažení a pobyt množství lidí v nehygienických podmínkách přináší. Byla to především cholera, které v jičínském okrese padlo za oběť přes 3000 lidí. V jičínských lazaretech se cholera zřetelně objevuje od září 1866. Do té doby převládala úmrtí na střelnou ránu. Kromě cholery podléhali lidé často nemoci zvané pyemie.

Válečná historie onoho nešťastného roku byla ukončena 1. listopadu 1866, kdy Jičín navštívil císař František Josef I., který projížděl všechna bojiště nedávné války. Rakouský císař byl slavnostně přivítán: "Za snášejícího soumraku tohoto listopadového dne vzplanuly na cestu jako ohromné svíce obě tvrze starobylých Trosek, v magickém osvětlení několika set pochodní a na všech kopcích, věnčících kotlinu jičínskou, hořely ohně, mohutná to panichyda v prvý den dušičkový po bitvě všem, kteří tu padli...". (Návesník, Fr.: Z mých vzpomínek na rok 1866 - Jičín 1920.)

Hana Fajstauerová, OMaG Jičín


OSSARIUM Jedno z míst, zasvěcených památce bitvy u Jičína (29.6.1866), se nachází v obci Kbelnice. Spolkem k udržování hrobů a pomníků na bojišti jičínském bylo na podnět tehdejšího předsedy spolku lékaře Bedřicha Presla v letech 1904-1906 zbudováno Ossarium. Jedná se o secesní stavbu, řadí se do okruhu vídeňské secese, výjimečnou v celém jičínském okrese. Autorem projektu byl ředitel Odborné školy sochařské a kamenické v Hořicích Václav Weinzettel. Stavbu prováděl pod jeho dozorem jičínský stavitel J. Mareš. Ossarium bylo vystavěno na vojenském hřbitově v Kbelnici, založeném roku 1891 na pozemku, který věnoval Karel Řezníček. Kaple byla vybudována za přispění ministerstva války, vnitra, kultu a vyučování. Sochařskou a kamenickou práci provedla zdarma sochařská a kamenická škola v Hořicích, lavice, okna a dveře - Státní průmyslová škola truhlářská v Chrudimi, lustr, svícny a zámečnické práce - Státní průmyslová škola v Hradci Králové. Autorem sochy Anděla míru, který shlíží na jičínské bojiště, byl profesor hořické školy J. Suchomel. Potřebné zdivo a dříví s dovozem daroval majitel panství hrabě Ervín Schlik. Kaple byla vysvěcena ke cti apoštolů sv. Petra a Pavla dne 29. června 1906 královéhradeckým biskupem msgn. ThDr. J.Doubravou. Snímek Ossaria, krátce po jeho dokončení, se dnes nachází v archivu Okresního muzea a galerie v Jičíně.

(fh - OMaG Jičín)


Válka je vždy jen o utrpení

U kanónu stál a pořád ládoval... Tu odrhovačku o hrdinném kanonýrovi zná skoro každý z nás. Ale když se nad jejím textem zamyslíme, tak se s trochou nadsázky dá říci, že zcela přesně odráží hrůzu skutečného válečného běsnění šestašedesátého roku.

Zapomeňme na chvíli na nablýskané uniformy generálů, zářivě bílé kabátce řadových pěšáků a fešné peří na klouboucích polních myslivců. Zapomeňme i na heroické pózy soch na pomnících a smělý výraz útočící jízdy u Střezetic, jak nám ho zachytil na svém obraze malíř. Projděme se po bojišti po skončení bitvy. Po bojišti plném raněných, mrtvých a umírajících. Leží tu muži, jejichž bílé, hnědé, či modré uniformy se změnily v cáry zamazané blátem, střelným prachem a hlavně krví. Jejich osud je nezáviděníhodný. Pokud nezemřeli ihned, budou svůj, velmi často marný, zápas o život bojovat v mnohdy velmi nedůstojných podmínkách nevhodných lazaretů. V mnohých případech se jim ošetření dostane až po několika dnech, v mnohých případech vůbec. Stejně tak jako rakouská vláda v čele s císařem nebyla na válku řádně připravena, nebyli na tuto válku připraveni ani váleční chirurgové a jejich personál. Jako příklad uveďme rozdíl mezi zraněními způsobenými palnými zbraněmi. Rakouské předovky způsobovaly sice velké otevřené hnisající rány, ale zbytky kulek a jiná cizí tělesa se z nich dala odstranit. Naproti tomu pruské jehlovky způsobovaly hladké průstřely a zástřely, se kterými si chirurgové neuměli poradit. Do těchto dlouhých kanálů byly zanešeny cáry oděvu a jiné nečistoty. To vedlo k častému výskytu tetanu, který končil smrtí u více než devadesáti procent postižených během několika dní. Uvážíme-li, že počet lékařů, asistentů a jiného personálu na obou stranách byl naprosto nedostačující, že Rakousko se stalo členem konvence Červeného kříže až po prohrané válce, a že se stále preferovala razantní amputace před konzervativní léčbou, vyvstává před námi krutý osud raněných se vší svou otřesností. Nosiči raněných, ostatně v rakouské armádě jich byl nedostatek, nebyli svou výstrojí nijak zvýhodněni proti ostatním vojákům. Raněný mohl spoléhat spíše na pomoc svých kamarádů nebo civilního obyvatelstva. Ale mezi civilisty se vedle obětavých zachránců vyskytovalo i mnoho zrůd nejhrubšího zrna. U Hradce Králové, jak říká doslova prof. Friedrich Esmarch (vrchní dozor nemocnic), "Hordy zlé lůzy v noci jako hyeny pročesávaly opuštěné bitevní pole, plenily vše na mrtvých, okrádaly umírající. Uřezávali raněným prsty, aby získaly prsteny, vypichovali jim oči, když se báli, že by později mohli být poznáni".

Když se raněný voják dostal na obvaziště nebo do nemocnice, stále neměl vyhráno. Neodborně provedená péče, nedostatek ošetřujícího personálu, špatně aplikované léčebné metody, špína, infekce a chaos, to nešťastníka nasazujícího život za rakouského císaře či pruského krále čekalo. Vzájemné obviňování obou stran z neodborného a liknavého přístupu k raněným, to je skutečně velmi tristní čtení. Páni se obviňovali a vojáci leželi na shnilých slamnících obklopeni obvazy plnými krve a hnisu a mnohdy byli umístěni společně s pacienty postiženými cholerou, jak se tomu stalo například v Hořicích. Běžné bylo i to, že amputace se prováděly přímo před zraky ostatních pacientů. Vázl i transport raněných do zázemí. Železniční dráhu lemovaly hromady zraněných bez řádné péče, například ve Dvoře Králové se přibližně o 3000 zraněných staral jeden lékař.

Jedno z nejotřesnějších svědectví podává dopisovatel "Národních listů", který doslova píše: "Tam leží na hrsti slámy voják od rakouské pěchoty, jemuž kule projela uchem a ústy, tu úpí dělostřelec pruský, jemuž kule z ručnice rakouské projela ze zad krkem a roztříštila bradu a spodní čelisti." - Leželi tu ranění, z nichž některému uraženy byly obě nohy, jinému ruce, jinému opět dvěma, třemi ranami prostřeleno břicho." Ještě máte chuť si zazpívat odrhovačku o kanonýru Jabůrkovi? Já ne.

(to)


Pochopili jsme význam růží z Erbachu

Na fotografii uprostřed je Ivana Hanzlová a po její pravici katolický farář Kussman z Erbachu.

Je pátek večer. Přijíždíme do Erbachu, klidného malebného městečka, položeného v krásné krajině. Zastavujeme před domem mládeže, který bude po tři noci naším domovem. Otevíráme dveře autobusu. Vstupuje pan farář, srdečně nás zdraví a každému dává růži. Jsme potěšeni. To ale ještě netušíme, že růže skrývá tajemství.

Je neděle, slavnost seslání Ducha svatého. Jsme v katolickém kostele. Nasloucháme biblickým textům, které jsou čteny v němčině (evangelickým farářem) a v češtině. Ze skutků apoštolů: "Ti, co tak mluví, nejsou to Galilejci? Jak to, že tedy každý z nás slyší svou mateřštinu? Evangelium sv. Jana: "Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou." Na závěr bohoslužby vypráví farář příběh z Malého prince a obdarovává růžemi přátele z evangelické církve i dirigentku a předsedu pěveckého sboru z Jičína.

"Sbohem.., "řekl. "Sbohem," řekla liška. "Tady je mé tajemství, úplně prostinké, správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné." "Co je důležité, je očím neviditelné," opakoval malý princ, aby si to zapamatoval. "A pro ten čas, který jsi růži věnoval, je ta tvá růže tak důležitá". "A pro ten čas, který jsem své růži věnoval...," řekl malý princ, aby si to zapamatoval. "Lidé zapomněli na tuto pravdu," řekla liška. "Ale ty na ni nesmíš zapomenout. Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži." "Jsem zodpovědný za svou růži...," opakoval malý princ, aby si to zapamatoval. Začínáme pomalu chápat tajemství růže.

Je nedělní podvečer. Zpíváme v evangelickém kostele. Je to velice krásný koncert, nádherný zážitek. Obecenstvo vstává a jsme zaliti skandovaným potleskem. Pastor evangelické církve ve svém poděkování hovoří o radosti, přátelství, spolupráci a naději. Následují srdečné stisky rukou a krásný den končí společenským večerem.

Je pondělí ráno. Přicházíme do lesního ticha, na místo staré kaple z 12. století. Přicházíme do místa, které je prostoupeno modlitbami generací, radostným díkuvzdáním i prosbami bolesti a utrpení. Společně zde zpíváme při bohoslužbě, kterou vede evangelický pastor. V rukou držíme růže. Po závěrečném požehnání si uvědomujeme, že náš krásný pobyt v Erbachu končí.

Přistupujeme ke kříži a své růže pokládáme na kámen. Najednou vidíme to, co je očím neviditelné. Stal se zázrak. V očích všech byly růže, růže přátelství, odpuštění, pokoje, porozumění, lásky. A malý princ si to opakoval, aby si to zapamatoval.

(LSaČJ)


Nové Noviny