FOTO: jn
Košťálovští výtvarníci
Košťálov - Již po čtrnácté se představí o následujícím víkendu 16. až 18. června košťálovští výtvarníci, aby tak opět prezentovali veřejnosti výsledky své tvůrčí práce za uplynulý rok. Tentokráte bude výstava sedmi místních umělců rozšířena o tvůrčí práce, hlavně v oblasti medailérství, košťálovského rodáka, akademického sochaře Vlastislava Housy a častého realizátora jeho námětů rytce kovů Adolfa Drápala.
Dvoudenní výstavu zahájí vernisáží v Základní škole v Košťálově v pátek 16. června v 17 hod. herec a výtvarník Jan Kanyza. Představí se zde rovněž žáci základních uměleckých škol v Jilemnici a Lomnici.
(ur)
VÝSTAVA: Nelze zapomenout
Jičín - Až do 21. června budou moci zájemci zhlédnout ojedinělou výstavu v aule Lepařova gymnázia. S podtitulem "Nelze zapomenout" je věnována památce perzekuovaných osob v Československé armádě v letech 1948 - 1989. Výstavu pořádá Vojenské sdružení rehabilitovaných ve spolupráci s Vojenskou správou Jičín, které chce touto formou přispět k lepší informovanosti o poválečných událostech a situaci v armádě. Podle slov plukovníka Josefa Pošmourného "se jedná o zatím první akci tohoto druhu v Jičíně". Zvláštní zřetel pak organizátoři věnovali období kolem roku 1968, které zde dokumentují i některé méně známé materiály z tisku i utajovaných archivů.
Výstava byla oficiálně zahájena ve čtvrtek 8. června přednáškou na téma poválečný vývoj v armádě, kde o svých zkušenostech pohovořili přímo členové Vojenského sdružení rehabilitovaných. Výstava je pro širokou veřejnost otevřena každý den od 9 do 16 hodin.
(pe)
Kulturní dopoledne v Libosadu
Jičín - Skupina Podkrkonošských výtvarníků zve všechny občany, mládež a děti na Kulturní dopoledne do Libosadu, které se koná v neděli 18. června od 9 do 12 hodin. Součástí této akce bude expozice výtvarných prací, představení loutkové scény Srdíčko a vystoupení mažoretek. Občerstvení je zajištěno. Kolem jedenácté hodiny bude při této příležitosti do grotty instalován poustevník. Proto se k pozvání připojuje také Občanské sdružení Lodžie, které zároveň zve všechny své příznivce, ale samozřejmě i ty, kteří na opravu poustevny sebeméně přispěli.
Vlaďka Matějková
Svatojánská noc
Kolik kouzel a tajemství opřádá tuto noc na začátku léta, kolik bylin vykvete a jaké divy země poodhalí?
Nechceme obnovovat pohanské zvyky, ani vnucovat vám etnografické vědomosti, ale chceme nabídnout hezký večer, procházku zšeřelou lipovou alejí, příjemnou chvíli v zámecké zahradě a budete-li mít chuť se s námi vloudit do pohádky, buďte vítáni.
Roušku tajemství můžeme poodkrýt společně. V pátek 23. června večer u korunovační kašny na Valdštejnově náměstí získáme mapu, která nás provede po významných místech Jičína a pomůže nám odhalit jejich tajemství. Poslechneme si koncert v kostele sv. Jakuba a na arkádovém nádvoří zámku, či objevíme noční život zámecké zahrady. Možná že i zlaté kapradí někde pokvete ...Poté se světlem projdeme potemnělou lipovou alejí až do Lodžie, kde nás bude čekat malá noční hudba. Cesta se někomu může protáhnout až do rozbřesku, do míst, odkud bude možné sledovat první východ letního Slunce a případně zjistit, zda kompozice lip jako chodby mezi valdštejnským zámkem a letohrádkem je opravdu orientovaná podle magických bodů východů a západů slunce při slunovratu.
V sobotu bude program v Libosadu pokračovat v režii Občanského sdružení Lodžie - ve 14.00 hodin se bude tvořit velkolepá mapa obory z barevného ručního papíru a večer bude zasvěcen Snu noci svatojánské.
Jménem Okresního muzea a galerie Jičín, Občanského sdružení Lodžie, studentů jičínských škol, ZUŠ Jičín, K-klubu Jičín, DAMU Praha a AVU Praha, sdružení mamapapa Praha
Věra Šejnová, OMaG Jičín.
Vernisáž Pávových fotografií a vystoupení pěveckých sborů
Staré Hrady - V arkádách starohradského zámku se v sobotu 3. června konala vernisáž barevných i černobílých fotografií Vojtěcha Páva s převážně přírodní tematikou.
Autor na nich zvěčňuje svoje výlety do přírody za jejími krásami (pozoruhodné horské vodopády a pod.). Z vystavených prací lze vypozorovat, že Páv při svých výletech přemýšlí a dívá se na přírodu jako její velký obdivovatel. Vojtěch Páv, který všechen svůj čas věnuje fotografování, spolupracuje vedle jiných i s náboženským časopisem Portál.
Výstava potrvá do 7. července a je otevřena denně od 9 do 17 hodin. Nenechte si ani vy ujít příležitost ke zhlédnutí hodnotných fotografií se zajímavými přírodními motivy. V rámci vernisáže vstoupily na nádvoří zámku pěvecký sbor Boleslav z Mladé Boleslavi a sbor Singervereinigung z německého Miesbachu.
Boleslavský sbor má již 140 letou tradici a i nyní pod vedením mladé sbormistryně Věry Tondrové oplývá zajímavým repertoárem pro čtyřhlasý smíšený sbor od soudobých skladatelů (např. Zdeněk Lukáš) až po staré mistry (Cantate domino H.L. Haslera). Pozoruhodné na koncertu byly také úpravy slovenských lidových písní (Pridi ty šuhajko, Hore dolinami) a písní z moravsko-slezského pomezí (Okolo Hradišča). Taktéž české písně (Boleslav, Boleslav a Prší, prší) byly předneseny v zajímavé úpravě, kterou publikum odměnilo nadšeným potleskem.
Německý sbor z Miesbachu, vystupující rovněž ve čtyřhlasém obsazení, se zaměřil hlavně na milostné písně a dvě známé skladby od Johanesa Brahmse. Úvodem zazněla bavorská píseň Sprung über Wasser, A baum is ka grade, Erlaube mich, fein Mädchen a Brahmsovy písně Der Fiedler, Ach, ich hab in meinem Herzen. Závěrem znělo mohutné Haleluja, které zpívaly oba sbory i přítomní hosté.
Vystoupení obou sborů bylo velmi kultivované, na dobré hlasové a intonační úrovni a s přesvědčivým přednesem, z něhož vyzařovala radost a nadšení pro věc - láska ke sborovému zpěvu. Kulturní odpoledne ve Starých Hradech bylo pro všechny přítomné velkým a obohacujícím zážitkem.
Jarmila Šedivá
Charleyova teta
Libáň - Při příležitosti oslav 675 let města Libáně se po delší odmlce opět přihlásil ochotnický divadelní soubor Bozděch, který v pátek 9. června v mladém obsazení pod vedením Hany Klapačové uvedl nastudování známé veselohry o třech dějstvích Jevana Brandona Thomase "Charleyova teta". Hudbu na motivy muzikálu West Side Story L. Bernsteina nahrál Štefan Hudec.
Všichni účinkující vkládali do svých kreací vše, co uměli. Cit pro kultivovaný přednes i cit pro přirozené ztvárnění role. To platí především o Petru Stránském v roli Lorda Baberleyho a také o roli Stephana Spittiga v podání Zdeňka Klára. Oba zmínění protagonisté projevili velké komediální nadání a schopnost ztvárnit svoji roli přesvědčivě a zcela přirozeně. Spletitý děj, plný zápletek a nejrůznějších komplikací, dával všem účinkujícím dobrou příležitost, jak svoji roli (Jack Chesney - Luděk Haken, Brasset - Jaroslav Hlavatý, Charles Wykeham - Miroslav Drozen, Lord Fancourt Baberley - Petr Stránský, Kitty Verdunová - Jana Kořínková, Amy Spettigová - Renata Preisová, Sir Francis Chesney - Josef Kůta, Stephen Spettig - Zdeněk Klár, Lucia d' Alvadores - Jaroslava Kořínková, Ela Delahayová) co nejpřirozeněji ztvárnit. Každý z herců vkládal do své role to nejlepší, co mohl na divadelních prknech předvést.
Zcela vyprodané divadelní představení bylo přijato s velkým nadšením a vděčným potleskem. To samozřejmě účinkující těší a jistě se budou snažit stejně úspěšně pokračovat.
Jarmila Šedivá
Tragický osud generála Heliodora Píky
V únoru 1948 dosáhla KSČ mocenského monopolu a začala s hromadnými represáliemi proti skutečným i domnělým odpůrcům. Poúnorovou "očistou" bylo z politického života vyřazeno asi dvacet šest tisíc lidí, ze státních služeb bylo k 11. září 1948 propuštěno 4525 úředníků a 1014 bylo posláno do výslužby. Z českých vysokých škol bylo vyloučeno pět tisíc posluchačů. Nezjištěn zůstává počet zemědělců, kteří byli za kolektivizace vesnice vyháněni ze svých usedlostí a přestěhováni, nejvíce do pohraničí na státní statky, v zásadě stejným způsobem, jakým se o několik let dříve prováděl odsun Němců nebo deportace Maďarů z jižního Slovenska na práci v českém pohraničí. Neví se také, kolik "třídních nepřátel" bylo vystěhováno z Prahy a jiných měst v rámci široce založené "akce B". Nejhrozivější číslo, svědčící o brutalitě komunistického režimu, je 234 politických vězňů, kteří byli v Československu popraveni. Jednou z osobností, která změnu režimu zaplatila životem, byl Heliodor Píka, který byl v borské věznici v Plzni popraven 21. června 1949.
Heliodor Píka (3.7.1897 ve Štitíně u Opavy - 21.6.1949 v Plzni) odešel jako gymnazista z Opavy na ruskou frontu, kde roku 1916 přešel do zajetí a přihlásil se do československých legií, s nimiž se účastnil mj. i známých bitev u Zborova (2.7.1918) a Bachmače (8.-13.3.1918). Přes Vladivostok se potom dostal k čsl. legiím ve Francii. Do vlasti se vrátil s hodností poručíka. Za první republiky absolvoval vojenské školy ve Francii a po službě v generálním štábu působil v letech 1932-1937 jako vojenský přidělenec v Rumunsku. Po okupaci se doma podílel na činnosti vojenské odbojové organizace Obrana národa, z jejíhož pověření odešel do exilu. Po vypuknutí války jej E.Beneš vyslal na Balkán, kde z Istanbulu řídil odbojovou a zpravodajskou činnost.
V květnu 1941 odjel do Moskvy se skupinou důstojníků, která se po vstupu SSSR do války stala v Moskvě oficiální čs. vojenskou misí. Heliodor Píka byl jako její vedoucí podřízen prezidentu Benešovi, a protože zastával stanovisko londýnské exilové vlády, které bylo značně odlišné od toho, které zastávali v Moskvě komunisté, byl od počátku nenáviděn představiteli komunistické emigrace. Po skončení války se stal zástupcem náčelníka generálního štábu. Již v této době byl sledován a o jeho jednání byly podávány zprávy. Tak například roku 1946 na mírové konferenci v Paříži byl podle studií Karla Bartečka pověřen tímto úkolem Miloš Nekvasil, který zde vystupoval jako novinář a měl za úkol sledovat nekomunistické členy delegace a informovat o jejich chování.
Krátce po únoru 1948 byl Píka zatčen, obviněn ze špionáže a velezrady. Spolupachatelem justiční vraždy spáchané na Heliodoru Píkovi byl Bedřich Reicin, původně stranický aparátčík, který posléze udělal jako šéf Obranného zpravodajství strmou kariéru. Vilém Hejl, bývalý politický vězeň, hovoří ve své knize z roku 1990 o tom, že Reicin nutil důstojníka Vasila Kisse ke křivému svědectví, které by umožnilo fyzickou likvidaci generála. Údajně také Reicin navštívil Píku na Pankráci. Žádal prý po něm, aby dosvědčil, že prezident Beneš připravoval převrat. Souhlas by znamenal jeho okamžité propuštění. Píka ovšem odmítl. Reicinovo OBZ bylo už před únorem 1948 obviňováno z "gestapismu".
Obhájcem Heliodora Píky byl advokát Rastislav Váhala, který celý svůj život usiloval o jeho rehabilitaci. Marná byla zmateční stížnost obhájce z ledna 1949 brojící proti rozsudku, který se rovnal justiční vraždě z politických důvodů, a měl s právním aktem pramálo společného. Stejně marná byla i intervence u prezidenta Gottwalda. V některých případech bylo všechno úsilí marné, o rozsudku bylo předem rozhodnuto na nejvyšších místech. Proces s generálem Píkou podle Rastislava Váhaly "postrádal jakékoliv normální pravidelnosti a nepřipustil právo obhajoby...". Dokonce byla zpochybňována a zlehčována Píkova účast v odboji.
A tak se dočkal dvaapadesátiletý generál se slábnoucím zrakem, hrdina druhého i prvního československého odboje, tragické odplaty. Píka se stal jednou z prvních obětí justičních vražd komunistického režimu. Heliodor Píka byl odsouzen za "zločin vojenské zrady a zločin zneužití služební moci". Rozsudek byl vykonán 21. června 1949 v trestnici na Borech. Jednalo se o jedinou popravu, která zde proběhla. Roku 1968 byl Píka díky velké snaze Dr. Váhaly a svého syna rehabilitován.
Hana Fajstauerová
Škodovi na Hradech
V galerii zámku ve Starých Hradech byla v sobotu zahájena výstava obrazů a batiky. Své výtvarné práce zde představují František Škoda, Rita Škodová a Pavel Vavřík. Od smrti Františka Škody letos uplynulo dvanáct let. Pro jeho dceru Ritu Škodovou (na snímku) je to poprvé, co vystavuje své dílo společně s obrazy svého otce.
FOTO: jn
Geny jsou tu jaksi do kříže, neboť dědění v linii přímé větví se bokem skrze manžela. Vysvětlím. Ve Starých Hradech zaplnila gotickou část rodina Škodova. Začíná připomínkou slepého libáňského učitele hudby Josefa Škody, pokračuje obrazy syna Františka, voskovou batikou vnučky Rity, mnoha výtvarnými technikami jejího muže Pavla Vavříka a naivními obrázky šestiletého syna Bořka.
Pan Škoda, přítel Jaroslava Ježka, neboť je pojil podobný osud tmavomodrého světa, učil libáňské kluky a holky muzice. Jen tam, kde nestačil málo chápavým vysvětlit ty bílé a šišaté puntíky, co se podle nich hraje, pomohla paní Škodová. Ale to nebylo mnoho, protože muzika sama, to je jazyk i slyšení i vidění všech barev světa. O barvách věděl hodně syn František. Kouřil jako tovární komín, nechal si narůst plnovous a když se někde jen tak tlachalo, stačil, než se šlo domů, někoho z besedníků nakreslit a portrét věnovat. Pro starohradskou výstavu vybrala rodina krajiny z jižních cest, protože tahle stránka Františkova díla není prý ještě tak okoukána. Kdeže. Na krajinu okolo Libáně se může hledět do nekonečna a Franta uměl vybrat místa, odkud maloval.
Štíhlost i barevné dívání zdědila Rita po tátovi, noblesu po mamince. Vosková batika je technika náročná, znamená práci s voskem a textilními barvami na bavlněné látce. Zasklené dílo pak působí leskle, podobně jako staročeské malování na skle. I jednoduché motivy jsou nádherně rozzářené, dětem srozumitelné, leč hlubší výtvarné vnímání nepostrádají.
Manžel Pavel Vavřík, taky kantor, má tu mnoho rozmanitých žánrů. Od portrétů přes krajiny, noční města, kresby zvířátek až k pokusům o kubický rozklad. Mluvili jsme spolu o hledání, které jest věku jeho příznačné, ale na otázku jak, je s jeho jihočešstvím, polemika byla nejdelší. Pochází z Lašska z Bílovce, rodina žije v Jindřichově Hradci. Nádherně jsme se pak shodli, že být Jihočechem je životní filozofie daná zrozením (a vnímáním), ale i naopak, i vnímavý přivandrovalec musí v kraji tom "načichnout", aniž si to uvědomí. Což jest z pláten malíře více než zjevné. Mladý Vavřík Bořek pobíhal po výstavě, aniž si snad uvědomil vážnost chvíle, neboť vystavoval tu ve velkém poprvé. Škoda, že současní Beatles asi neuvidí své portréty z Bořkovy dílny tu instalované.
Pro obvyklou otázku, který že obraz..., volil jsem výjimečně rodinu. Ondřej vybral Vavříkův Jihočeský motiv s odůvodněním, že tu nejsou domy. Já ale vím, že to bylo i pro množství nádherně modré. Hanička vybrala město s rybníkem paní Rity. Výjimečně povím i svoji vizi: Portrét otce Josefa a autoportrét syna Františka, kterak spolu přes klavír tiše rozmlouvají.
(prochor)
