Ve svém úvodním slovu řekl Vladimír Komárek, že přijít na tuto výstavu Jiřího Vavřiny je potěšením, protože přináší zážitek. Návštěvník zde prochází od díla k dílu vidouce osobitou práci malíře a nikoliv epigona. V obrazech Jiřího Vavřiny je kvalita, snaha dodělat obraz, něco, co je dnes vzácností. Je obdivuhodné, že v celé situaci evropského malířství má tento malíř odvahu mít svůj názor. "Jsem mu vděčen, že má svůj výtvarný cit," zakončil svůj vstup Vladimír Komárek.

"Je to moje šestašedesátá výstava," řekl nám malíř obrazů evokujících vzpomínky na již spatřená zámecká divadla. "Před týdnem jsem měl vernisáž v galerii ve Vysokém Mýtě. Zde vystavuji kolekci zaměřenou na benátský karneval. "Tato loď má zde dnes premiéru," pokračoval Jiří Vavřina, ukazujíce na renovovanou, přes metr dlouhou třístěžňovou plachetnici. "Je to loď pro dobrodruhy. Malování plachet, což mně ostatně trvalo velmi dlouho, ve mně vzbuzovalo vzpomínky na dětství a inspirovalo romantickou fantazii," zakončil náš rozhovor protagonista velice zajímavé výstavy. Výstava Jiřího Vavřiny potrvá v Suchardově domě do 20. května a bude otevřena každý den mimo pondělí.

(ur)

Hořické hudební slavnosti

(jn)

Sobotecký plenér přitahuje malíře z celých Čech

Už přes patnáct závazných přihlášek od profesionálních i amatérských výtvarníků obdrželi pořadatelé tradičního malířského sympozia v Sobotce. Letošní v pořadí sedmý ročník oblíbeného týdenního setkání malířů ve městě pod Humprechtem začíná v úterý 2. května v Šolcově statku, kde bude jako obvykle na závěr zakončen společnou výstavou.

"Těší nás zájem, který o plenér výtvarníci každý rok projevují. Důkazem toho je i letošní seznam účastníků. První, kdo se letos přihlásil, byl Michal Ščigol. Dále akademický malíř Pečinka z Jihlavy a řada dalších výtvarníků, například z Brna, Liberce, Sojovic, Rumburka a mnoha jiných míst," vypočítává Ivan Kafka z pořádajícího Klubu přátel města Sobotky.

Mimochodem Ukrajinský malíř Ščigol, který se před deseti lety usadil v Železnici a byl i jedním z nominovaných na letošní cenu Jivínský Štefan, od předešlého víkendu spolu se sochařkou Dášou Štěpánkovou z Hořic zahájili společnou výstavou sezónu v galerii F. A. Šporka na Kuksu.

"Hlavní myšlenka sympozia spočívá v prezentaci Sobotky nejen jako města s bohatou literární tradicí, ale i oblasti, která pro svou zachovalou architekturu a okolní přírodní scenérie vždy přitahovala také výtvarníky. Plenér tak doplňuje už letitý Šrámkův festival," doplnil Kafka.

Pro účastníky mají na úvod pořadatelé tradičně připraven prohlídkový okruh po Českém ráji jako inspiraci. V následujících pěti dnech jim je pak ponechána volnost pohybu a volby námětu. Centrem veškerého dění je rodný dům soboteckého básníka Václava Šolce, kde se po večerech zpravidla všichni scházejí u pověstného kozubu.

Galerie Šolcova statku tím také zahájí už přes čtvrt století trvající výstavní sezonu. "Po plenéru se zde v půlce května jako první představí žáci Základní umělecké školy z Nové Paky pod vedením novopacké výtvarnice Kateřiny Krausové," oznámil správce galerie Karel Samšiňák.

Dětské kresby pak vystřídá keramika Jany Zamazalové a v půlce června zde bude otevřena výstava z díla Josefa V. Scheybala. Jeho drobné národopisné kresby a studie si budou mít možnost prohlédnout také účastníci festivalu Šrámkova Sobotka, který se koná první týden v červenci.

(jn)

Konference "Zdeněk Kalista a kulturní historie"

Jeho jméno a s ním i často spojovaný termín kulturní historie zaštítily nejen název konference, ale tvořily i náplň většiny referátů a diskusních příspěvků. Tématicky a obsahově byla jednání rozčleněna do tří bloků, přičemž úvodní dopoledne bylo věnováno právě kulturním dějinám, a to jak obecnějšímu pohledu referentů na zmíněný obor, tak vztahu Kalisty a jeho přínosu ke kulturní historii vůbec.

Druhá část, nesoucí název Kalistovo historické a literární dílo, přinesla celou řadu zajímavých příspěvků, které svou rozmanitostí přiblížily šíři historikových zájmů a jeho pojetí českých dějin. Mimo jiné zde zazněl i referát přibližující vztah studenta Kalisty k profesoru Josefu Pekařovi či diskuzní příspěvek, který se vyjadřoval ke Kalistově editorské činnosti. Třetí tematický blok poodhalil Kalistovy životní osudy. Zajímavě vyzněla studie o osobním vztahu Kalisty k básníku Jiřímu Wolkerovi. Nejpůsobivější však byly vzpomínky historikova vnuka Martina Kalisty, které obohatily a zároveň uzavřely pohled na Kalistu historika, literáta a člověka.

Sluší se poděkovat především hlavním organizátorům konference (LA PNP v Praze, Pekařova společnost Českého ráje v Turnově, HÚ AV ČR, Okresní muzeum v Turnově a Mladé Boleslavi), kteří odvedli výbornou práci a jejichž zásluhou proběhlo dvoudenní setkání ve velmi příjemné a tvůrčí atmosféře. Zbývá ještě dodat, že nejenom přímí účastníci, ale i širší veřejnost se mohou těšit na publikování konferenčního sborníku, který vyjde jako suplementum sborníku Z českého ráje a Podkrkonoší.

Radka Janků, Karel Chutný

Člověk hledá Boha, ať si toho je vědom, či ne, říká P. Bouma

FOTO: jn

S P. Davidem Boumou jsme si jen pár dní před velikonočními svátky povídali na faře v jeho kanceláři, pokud tak lze nazvat místnost, která je z části pracovnou, obývacím pokojem a kuchyňkou. Na stole počítač a mobilní telefon - jakkoliv dnes patří ke každodenně používaným předmětům, v těchto prostorách by je ale přece jen očekával asi málokdo. Naopak atmosféru onoho zdánlivě poklidného toku času navozoval pohled z okna fary na staleté hradby a upravenou zahradu za kostelem sv. Jakuba.

Co vás přivedlo do církevních řad?

Byl jsem vychováván v křesťanské rodině. Otec i matka jsou věřící lidé, nicméně moje intenzivnější víra souvisí především se společenstvím mládeže, ve kterém jsem vyrůstal. Dva tajně svěcení kněží vedli v Orlických horách tábor, na který jsem pravidelně jezdil. Tento tábor mi dal mnoho, protože jsem tam poznal řadu kvalitních křesťanů, opravdových vzorů, které mladý člověk hledá. Ti mi pomohli víru pochopit a přijmout.

Kde jste studoval?

Po maturitě jsem se přihlásil na psychologii, na niž jsem byl kupodivu přijat. Absolvoval jsem čtyři semestry na Filozofické fakultě olomoucké univerzity a tam jsem poznal, že chci studovat teologii. Rozhodl jsem se být knězem a na to konto jsem absolvoval jednoroční přípravný kurz v Litoměřicích, kde se studují jazyky a je to také duchovní přípravka. Poté jsem nastoupil na Katolickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze.

Nelze se v této souvislosti nezeptat na vaši osobní zkušenost s působením na této fakultě, která se v posledních letech poměrně často dostává do středu pozornosti. Naposledy s volbou jejího děkana Václava Wolfa, kvůli němuž prý z fakulty už dříve odešly známé osobnosti, mimo jiné Tomáš Halík.

Moje zkušenost není černobílá. Jako člověk, který tam přešel z civilní fakulty, jsem viděl řadu věcí, které mě překvapily, které mně vadily a i dnes bych je vytkl. Fakulta má určité slabiny, ale koneckonců každý vysokoškolák řekne, že na jeho fakultě byly určité věci kvalitnější, některé katedry či někteří profesoři lepší, jiní horší. Co mohu zodpovědně říct, je to, že mediální obraz katolické teologické fakulty je hodně jednostranný a dokonce bych řekl nespravedlivý.

V čem spatřujete příčinu takovéto prezentace fakulty, která má nezanedbatelný vliv na budoucnost české katolické církve?

Domnívám se, že v naší společnosti jsou jakési antikatolické resentimenty a na ně se hraje i v této kauze. Ten, kdo se v této sféře vyzná, musí říct, že situace na pražské katolické teologické fakultě není zdaleka tak zlá. Její kurs směřuje spíše k ortodoxnímu katolicizmu, ke kterému se ve světě kupodivu hlásí stále více lidí. Český teologický prostor je však ve velkém vlivu německé teologie, která chce být především ekumenická a chce sblížit katolíky s protestanty, kteří tam jsou početně stejně zastoupeni. Říkat v této souvislosti, že Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy je jakýsi skanzen středověku, jak ji někdo takto nazval, by bylo velkým zjednodušením. V každém případě se pražská fakulta hodně liší od německých, ale to ještě samo o sobě nemusí znamenat, že je to špatné.

Před deseti lety se v českých zemích očekávala renezance křesťanství. Dnešní doba jako by ale hlásala, že moderní člověk Boha nepotřebuje. Potřebuje Boha?

Člověk ze své podstaty Boha potřebuje. To není jakási berlička pro ty slabé, kteří neunesou svůj život, nebo ve Freudově variaci nejsou schopni uspokojit své potřeby. Člověk touží po dokonalé lásce, pravdě, štěstí. Ať si toho je člověk vědom nebo ne, jak řekl Augustín již ve čtvrtém století, každý hledá Boha.

Nastupujícím fenoménem posledních let je také skutečnost, že člověk je stále více konfrontován s naukami Východu, spiritistickými kulty a vůbec alternativními náboženstvími. Domníváte se, že katolická církev má čím moderního člověka oslovit a udržet?

Poptávka po takzvaném alternativním náboženství šla velmi nahoru a stále stoupá, stačí si projít některá knihkupectví. To je výzvou katolické církvi, protože tato poptávka prozrazuje hlad člověka po duchovnu, který bohužel bývá ukojován prostřednictvím velmi pochybných materiálů, pochybných učitelů a rádoby proroků. Křesťanství má možnost nabídnout něco velmi cenného a desítkami generací odzkoušeného, ale u nás má církev problém v rovině prezentace...

Církev samotná je u nás vnímána převážně skrze události jako byla veřejná kritika dominikána Odilo Štampacha a jeho odchod z římskokatolické církve.

Touha po senzaci z církevních kruhů je a bude v každé společnosti. Je objektivní skutečností, že česká církev prožívá určitou polarizaci, čili reflektují-li to nějak i velké deníky, tak reflektují cosi, co se skutečně děje. Druhá věc je, že církev je mnohem víc, než její personální politika, střety názorů a přístupů. Církev, to je hlavně učení Ježíše Krista, zvěst o Bohu a o jeho lásce k člověku. Málokomu se v naší společnosti daří jít na tuto podstatu života církve a neulpívat jenom na "senzacích" konkrétních dnů, týdnů a měsíců.

Jako představitel nastupující generace vnímáte polaritu mezi minimálně dvěma proudy?

V každém případě tomu tak je.

A přináší to posun k lepšímu?

To je velice těžká a nevím, zda úplně přesná otázka. Katolická církev je ze své podstaty společenství pluralitním a tedy i nějak polarizovaným. Už jen to, kolik řádů je v ní zastoupeno, vzpomeňte na dominikány, františkány atd. Každý řád má jiný důraz i jinak rozvíjenou teologii. Už jen to musí nezaujatému člověku stačit k tomu, aby pochopil, že katolické církvi je pluralita, a tedy i jistá polarita, vlastní. Římskokatolická církev má mnoho tváří. Není jenom ta naše - západního obřadu, je i řeckokatolická církev, jsou také katoličtí Koptové, katoličtí Arméni, tedy lidé, kteří prožívají tu samou víru, ale ve velmi odlišném šatu. Mají například jiné zpěvy, jiné chrámy a zvyky, je dokonce zvláštní kodex církevního práva pro východní katolické církve. Mělo by platit to, co říkal svatý Augustin, v podstatném jednota, v ostatním svoboda a ve všem pak láska. Musí se probojovat, co je a co není podstatné, aby bylo možno žít jednotu v mnohosti, a toto bolestné hledání, myslím, že prožívá česká církev v porevolučních letech.

Česká společnost je velmi sekularizovaná, ateisté mají nad věřícími výraznou převahu. Je tu snaha k otevřené diskuzi?

Česká republika spolu s bývalými východoněmeckými republikami a Litvou je jednou z nejateističtějších zemí světa. Co se týká vztahů křesťanů, katolíků a té ateistické společnosti, domnívám se, že kromě předsudků, na které jako kněz často narážím a někdy i ve vulgární podobě, je tu u mnohých veliká vyprahlost a zájem po autentické víře a autentickém životě z víry. Jste-li na poušti, má studna mnohem větší cenu než někde v jezerní oblasti. Znovu opakuji, česká sekularizovaná společnost je velkou výzvou a šancí pro církev. Sekty a destruktivní kulty, které se u nás rojí jako houby po dešti, jsou tedy i jakýmsi negativním ukazatelem schopnosti církve oslovit člověka.

Možná je to tím, že si většina lidí spojuje církev s představou jakési zkostnatělé instituce...

Zrovna dnes jsem dostal pohled od jedné známé. Je to stará paní, ale úžasně svěží a moudrá a ona mi ve velikonočním přání píše: "Davide, buď moderní v tom dobrém slova smyslu." Je velice důležité, aby církev vyšla vstříc moderní době všude tam, kde je to možné. Samozřejmě církev nemá právo a nemůže nic měnit na Kristově učení. Církev po staletí odolává zbrklé modernizaci, je obrovským společenstvím, v němž jsou stamilióny lidí a každý její krok musí být nesmírně uvážený. Její tolik kritizovaná zpozdilost může být objektivním pozorovatelem nahlédnuta spíše jako moudrá opatrnost. Bylo by dobré, kdyby se v našich diecézích a farnostech podařilo spojit modernost v nejlepším slova smyslu s autenticitou křesťanského života a ortodoxií-ryzostí víry biblického učení a křesťanské tradice.

Jakým způsobem se vyvíjí situace v Jičíně a okolí?

Pokud bych měl hodnotit konkrétně situaci v Jičíně, musím říct, že jsem mile překvapen a chvílemi i nadšen. Od loňského podzimu tady vidím řadu pozitivních znamení a nadějných úkazů, co se týká spolupráce se školami, i spolupráce nás duchovních s laiky. Mým úkolem je především starat se o děti a mládež, což bylo také výslovným přáním královéhradeckého biskupa Dominika Duky, a v poslední době se to chvála Bohu, myslím, docela daří. Potěšila mě také vstřícnost, kterou v Jičíně nacházíme ze strany státní správy.

Školy se tedy vašemu působení nebrání?

Myslím, že někteří ředitelé a učitelé pochopili, že přehled o křesťanství je součástí všeobecného vzdělání. Přinejmenším část pedagogů ví, že křesťanství po staletí, i přes různé historické excesy, kultivovalo Evropu, naučilo ji číst a psát a vytvořilo obrovské kulturní a mravní hodnoty a Evropu takovou, jak ji známe. Je proto velmi na pováženou, že každý čtvrtý Evropan dnes věří na reinkarnaci. Evropa pomalu ale jistě přestává být křesťanskou, křesťané se dostávají do menšiny, někde žijí už jen v malých komunitách. A otázka zní, co bude vizí pro Evropu 21. století. Tou vizí nemůže být nový typ vozu, jednotná měna ani Evropská unie s pětadvaceti členy. Tou vizí musí být cosi duchovního, co člověka povznese. Ať už byly středověk nebo baroko jakékoli, lidé v těchto epochách měli víru, měli něco, co jim dávalo smysl života a mnohým dokonce i křídla. Ti moudří učitelé v Jičíně to vědí, a proto stojí o spolupráci s knězem. Děkuji za rozhovor.

Jiří Němeček