Nové Noviny č. 15/0014. dubna 2001str. 9

Muzika Paka: festival v kraji blouznivců

Nová Paka - Novopacko, kraj protkaný nalezišti polodrahokamů, odnepaměti přitahovalo jedince se svérázným viděním světa. Snad i proto nese Nová Paka přídomek města duchařů, vizionářů a blouznivců. Na bohaté umělecké tradice města, více či méně ovlivněné podhorskou mentalitou, navazuje v tuzemsku ojedinělý festival alternativní kultury Muzika Paka.

Jeho pátý ročník se uskuteční ve třech květnových dnech a pořadatelé už mají definitivní program. "Začínáme v pátek 26. května výstavou kreseb Kateřiny Jiráskové, vernisáž už klasicky doprovodí svým vystoupením experimentální soubor Envoi," říká Ivo Chocholáč z pořádajícího sdružení Open Art a vedoucí zdejší Klenotnice. Další už osvědčenou součástí programu je například promítání filmů FAMU. "Mezi letošními hosty se objeví i Filip Topol, tentokrát se ale představí bez Psích vojáků v komornějším pojetí. Posluchači se mohou těšit na jeho texty, které si sám doprovodí hrou na piáno," doplnil Chocholáč.

Festival jako každý rok ctí široké spektrum žánrů, potvrzuje to i koncert Edity Adlerové a Moniky Kytlerové v prostorách novopackého kláštera, kde zazní Dvořákovy Biblické písně. "Do nabídky jsme zařadili také výstavu fotografií Jakuba Hlavatého, který na svých snímcích zachycuje současný život v Podkarpatské Rusi. Velkým překvapením pro některé návštěvníky bude možná Českoruské duo Kotov, ale v tuto chvíli nechci zatím nic bližšího prozrazovat. Úvodní den festivalu zakončí koncert skupin Kashmir 9:41 a Zlá žena."

Sobotu v Nové Pace otevře výstava obrazů Martina Meinera, který nedávno vystavoval v pražském Rudolfinu. "Poté by se měla uskutečnit premiéra nově vzniklého divadla Jednota. Jeho hlavní představitelka je ze známého ruského divadla Těatru Novogo Fronta, další členka je studentkou Ježkovy akademie a Českoruský soubor doplňují bratři Sukovi. A právě na našem festivalu se veřejnosti představí vůbec poprvé," upozorňuje na jeden z mnoha bonbónků Chocholáč. V průběhu sobotního dne představí pražské nakladatelství souborné dílo Karla Šlejhara, uskuteční se tradiční Prášiliáda a kino uvede krátké filmy z Švankmajerovy dílny.

"Zahraniční pochoutku na pomezí pro nás připravuje Martin Klapper z Dánska. Například vloni zajistil vystoupení australského seskupení Arf Arf. Pak by se měla objevit další zajímavost v podobě Borise Gagloeva a Igora Barboi, kteří hrají na akordeón a kytaru. Znovu se k nám vrátí japonský herec Noriyuki Sawa a evropské turné u nás začíná také jeho krajanka Miyako Kurotami, sólová tanečnice a loutkoherečka," vypočítává Chocholáč. Prostor dostane i poezie, své básně budou přednášet Andrej Stankovič a kastelán z nedalekého hradu Pecka Jiří Červenka.

Vrcholem bude jako každý rok sobotní večerní koncert. Posluchače nejprve rozhýbají brněnští Swordfishtrombones. Po roční přestávce a s novým projektem se do Nové Paky vrací Iva Bittová s mezinárodním uskupením Čikori. Rómskou scénu bude reprezentovat skupina Gargamel a závěr patří objevu letošního roku, pardubické formaci - 123 minut.

"O příjemné nedělní probuzení se v kině postarají legendární Pojarovi medvídci (Pane, pojďte si hrát) a další animované filmy. Festival zakončí, stejně jako své evropské turné, známý loutnista Brian Wright, který bude hrát v klášteře skladby z 14. a 15. století a zpěvem ho doprovodí Jarmila Chloupková," uzavírá výčet z programu Muziky Paky 2000 Ivo Chocholáč.

(jn)


Spisovatel Šlejhar byl člověk s rozjitřenou duší a bolestnou zkušeností

Nová Paka - Jméno Josef Karel Šlejhar se po dlouhou dobu příliš nepřipomínalo. Na konci minulého století si vydobyl pevné místo mezi svými literárním souputníky a byl s očekáváním přijímán tehdejší čtenářskou obcí. V minulých desetiletích se však z knihoven a školních čítanek vytratil.

Do povědomí širší veřejnosti jej znovu vrátil především Brabcův film Kuře melancholik. Filmové ztvárnění stejnojmenného díla má nespornou zásluhu na oživení zájmu o tohoto snad nejznámějšího rodáka ze Staré Paky. O životě a díle Šlejhara v kontextu jeho doby vyprávěla v minulých dnech v městské knihovně studentům novopackého gymnázia prof. Jaroslava Janáčková. Většina Šlejharových hrdinů svádí tragický boj s osudem, mnohá z jeho naturalistických líčení mají kořeny v autorově osobním prožitku. Šlejhar byl podle Janáčkové mistrným pozorovatelem, snad jako nikdo jiný dokázal popsat chaos v mezilidských vztazích.

Čím bylo Šlejharovo dílo význačné?

V maloměstské povídce byl uznávaným autorem například Šmilovský a vrcholné výkony jsou Nerudovy, zejména jeho Povídky malostranské. Do těchto vypracovaných kolejí vstoupil Šlejhar tak, že tam položil nálože. Všechno, co do té doby mohlo být idealizující, bylo jeho zásluhou rozmetáno. Vesnice ani maloměsto už není oázou lepších mezilidských vztahů. Už je jenom člověk, který, tak jako například v povídce V mlhách noci březnové, v zoufalství hledá srozumění s dítětem.

Zdá se, že přišel jako hřmotné zjevení, které bourá původní tradice a myšlenkové proudy.

Předchozím vývojem, kdy se četli Němcová, Hálek či Světlá, vstoupil do literatury člověk s rozjitřenou duší a s bolestnou zkušeností, který si sám neuměl vytvořit harmonický vztah k přírodě. Tento moment se pak stává generačním a dobovým. Šlejhar měl dramatický vztah k rodnému statku, sám se pokoušel sedlačit, ale v jisté chvíli se toho vzdal, protože nebyl schopen vyjít ani s venkovskými lidmi, a stěžoval si, že oni nejsou dost hodní k němu.

Tyto konflikty jej tedy přiměly opustit rodný kraj?

Zřejmě nebyl schopen takzvaného sousedského konformismu. Když žijeme na malém městě nebo vsi, tak si vzájemně nepovídáme všechno, co nás tíží a trápí. A když nás soused okrádá, tak se snažíme častěji zavírat dveře a nevykřikujeme to nahlas. Šlejhar byl zřejmě konfliktní člověk, který neuměl uhlazovat to, co by se uhlazovat dalo. Možná také po rodičích zděděné hospodářství neuměl vést. To je zvláštní dar, chce to pokoru vůči zemi, tradici... Odmítal žít tam, kde ho všichni pozorují v jeho jinakosti a také ho za to odsuzují, čili hledal anonymitu města. Proto byl šťastný v Hradci a v Praze. Ale i když si pak chválil svou kariéru učitele, stejně ve svých dopisech přátelům vyjadřoval přání, že by chtěl zalehnout na pec ve staré chalupě a tam umřít. Měl za sebou nostalgii za ztraceným venkovem. Neuměl ho ale přijmout a dráždilo ho právě to, co tam viděl jako pravdu života.

Šlejhar symbolizoval nástup individualismu...

Ano, on ho symbolizoval právě na té látce vesnické a maloměstské, kde ale ještě lidé vnímají zblízka přírodu. Kdežto hrdinové například Karáska ze Lvovic žijí ve volném prostoru a nebo už v anonymním velkoměstě. Do dvacátého století přichází jiná kvalita života, která ukazuje, jak lidé ztrácejí trpělivost, schopnost pokory jeden vůči druhému. Chtějí žít jakoby ve shodě se svou povahou, se svým názorem na to, co je štěstí, láska. Ale že roztrhávají všechno kolem sebe a že ubližují a páchají zlo, toho nedohlížejí, i když tím sami trpí.

Jak jeho tvorbu vnímaly tehdejší literární kruhy?

Podepsal Manifest České moderny. Tím se přiřadil k osobnostem jako byli Antonín Sova, F. X. Šalda, J. S. Machar nebo Vilém Mrštík. Kritika jeho pracím přála, právě v nich chtěla sledovat povážlivé znamení mravního úpadku a rozpadu lidských hodnot. Kdo ho zásadně nebral, byl Šalda. Jemu především u prací z devadesátých let chyběl smysl pro kladný lidský ideál. Viděl, že všechno jde jenom do takového výkřiku a zmaru. Šalda byl kritik, který uměl ocenit tuto strunu, schopnost nahlížet kriticky a celý svět vidět třeba jako arénu vraždění, ale chtěl, aby i takové umění mělo někde světlo. Šlejharovi vyčítal, že takové světlo nepotřebuje.

Kde lze hledat kořeny pro jeho tak bolestnou tvorbu?

Byly to jednak rodinné dispozice, ale Šlejhar také velmi silně čerpal z duchovních tradic rodného kraje, Novopacka. Vlastně navazoval na to, co tady bolelo lidské duše a čeho se opovažovaly. Taková krajnost je také tím, co charakterizuje velkou osobnost, jíž bezesporu byl. Děkuji za rozhovor.

(jn)


Staré Hrady

Staré Hrady - Dvěma týden po sobě navazujícími vernisážemi byla na zámku ve Starých Hradech zahájena už šestadvacátá výstavní sezóna. Snad není třeba připomínat, že s kulturním životem ve Starých Hradech je spjata řada místních i přespolních osobností, a to nejen ze světa výtvarného umění.

V galerii v gotické části zámku byla první dubnový den otevřena výstava hned tří výtvarníků: Adély Rozinkové, Bohuslava Vágnera a Zdeňka Legnera. Přestože Rozinková absolvovala železnobrodskou uměleckoprůmyslovou školu se zaměřením na sklářskou tvorbu, v současnosti se věnuje jiným přírodním materiálům. Návštěvníci výstavy zde mohli zhlédnout její dřevěné reliéfní obrazy "protkané" vlnou. Spolu s tapiseriemi jsou na stěnách zavěšeny plátna začínajícího malíře Bohuslava Vágnera a prostor galerie zaplňují kovové dekorativní plastiky uměleckého kováře Legnera.

Tím ovšem prohlídka uměleckých děl nekončí, v druhé výstavní síni v arkách je od minulé soboty zpřístupněna také výstava z tvorby známého malíře Věnceslava Černého. Jeho obrazy a kresby jsou zapůjčeny z depozitáře Památníku národního písemnictví Praha.

V sobotu se ve Starých Hradech konal také vzpomínkový pořad ke 100. výročí narození básníka a věrného návštěvníka těchto míst Jaroslava Mouchy. V květnu se uskuteční již tradiční prvomájové recitační odpoledne, a jak jinak, než v režii Hany Kofránkové, která přednese verše libáňského básníka Jiřího Daniela. V gotice bude zároveň zahájena výstava grafiky Miroslava Houry.

(jn)


Úspěšný Salon jičínské fotografie

"Salon jičínské fotografie" v jezuitské koleji připravili studenti Lepařova gymnázia spolu s dalšími příznivci projektu "oživení koleje". Při instalaci expozice jsme zastihli (zleva) gymnazistky Lenku Čelišovou, Pavlu Pilařovou a studenta pražské AVU Osamu Okamuru.

FOTO: mar

Jičín - O minulém víkendu ožila jezuitská kolej, pro mnohého spíše bývalá ruská kasárna, "Salonem jičínské fotografie", na kterém byly vystaveny téměř dvě stovky amatérských fotografií, jejichž tématickým podtitulkem byli "lidé a život v našem krásném městě".

Realizace výstavy vzešla z diskuze námětů studentů Lepařova gymnázia a dalších příznivců usilujících o "oživení" koleje. Ti čerpali zejména ze zkušeností získaných z úspěšně uspořádaného "Dne otevřených dveří" v červnu loňského roku.

Širší myšlenkou výstavy fotografií bylo nenásilným způsobem vtáhnout širokou veřejnost do opuštěných prostor koleje a nabídnout jí alternativní prostor pro přátelské setkání mimo "oficiální" vytápěné galerie a zakouřené společenské místnosti, což se podle slov účastníků páteční vernisáže studentům vydařilo. Salon jičínské fotografie se tak možná stal "pověstným kamenem" k založení nové tradice pořádání podobných, například výtvarných salónů, s využitím pro mnohého z nás dosud tabuizovaných prostor, umožňujících instalaci i rozměrnějších děl uvnitř historického objektu nebo třeba i pod širým nebem na jednom ze dvou jeho nádvoří.

Výstavu velmi zdařile připravili a organizačně zvládli studenti Lepařova gymnázia ve spolupráci s pedagogy a studentem pražské Akademie výtvarných umění Osamu Okamurou. Dalším "oživovacím" programem v jezuitské koleji by měl být na červen plánovaný "Hudební festival Jičín" - sobotní rockový, divadelní a filmový večer pod širým nebem.

(mar)


Odborník na indické jazyky

Hořice - V dnešní uspěchané době se spousta lidí snaží uniknout ze světa konzumu do sfér vyšších filozofií a ideí. V posledních letech se doslova hitem stala učení Dálného východu, především buddhizmus. Ve své rodné zemi, v Indii, je náboženstvím menšinovým, ale prochází novou renesancí. V Číně, Tibetu, Vietnamu, Laosu a Kambodži je toto náboženské učení z politických důvodů omezováno a vystaveno tlakům, které mají ohrozit jeho přežití. Naproti tomu na Západě se těší stále vzrůstající oblibě. Odhady jeho rozšíření se pohybují od dvou set milionů lidí až po skoro třetinu světové populace.

Mnoho studentů hořického gymnázia tedy velmi uvítalo možnost vyslechnout si přednášku o tomto náboženství, která se konala 16. března. PhDr. Tomíček, zdejší profesor dějepisu, na ni pozval hořického rodáka PhDr. Josefa Marxe, bývalého profesora Filozofické fakulty v Olomouci, který vedle mnoha netypických jazyků ovládá i sanskrt (starý spisovný indický jazyk, užívaný později jako jazyk literární a bohoslužebný). Tomuto obdivuhodnému pánovi je již přes sedmdesát let a jazykům starých Indů se učil jako samouk. Pálijštinu, další jazyk, který má taktéž v malíčku, ovládá jen málokdo a on sám k tomu uvedl: "Ještě jsem opravdu nenašel nikoho, s kým bych si pálijsky alespoň trochu pokecal!"

Josef Marx vyprávěl, jak se dostal ke svému oboru, jaké byly jeho romantické představy o Indii, kam se mimo jiné nikdy nedostal a nastínil i podstatu učení Siddhártha Gautama Buddhy. Závěrečný potlesk odměnil moudrá slova výjimečného a zajímavého hořického rodáka.

Veronika K. Cvejnová


Koncert žáků

Nová Paka - Týden po recitálu Moniky Kytlerové a absolventském koncertu se představili novopacké veřejnosti v sále ZUŠ i současní místní žáci ve svém jarním koncertu. Celkem osmnáct mladých muzikantů, zvláště těch nejmenších, připravených devíti učiteli hudby, se představilo ve skladbách odpovídajících jejich interpretačním schopnostem. Široký záběr repertoáru zasahoval od lidovek a skladeb našich skladatelů až po známé skladby zahraničních autorů. Návštěvníkům, většinou z řad rodičů, ale i dalším zájemcům o hudbu se mladí interpreti představili hrou na housle, klavír, zobcovou flétnu a keyboard. Velice se líbila Francouzská suita od Dalibora Basslera zahraná na violoncello žákem 4. ročníku Ondřejem Beránkem. Současně se představili na chodbách školy svými kresbami i žáci výtvarného oboru této školy.

(ur)


Balada pro banditu hradeckých nemůže suplovat téměř kultovní inscenaci 70. let Divadla (Husa) na provázku

Mnohým divákům ještě nevyčichla originální, osobitá a svým způsobem jedinečná inscenace uváděná v pravou chvíli, s pravými lidmi, v tom pravém divadle, inscenace Zdeňka Pospíšila Balada pro banditu. Tím pravým divadlem byla experimentální scéna sedmdesátých let v centru Moravy Brně, tehdejší Divadlo na provázku. K originalitě inscenace přispěla také bezesporu jedinečná hudba Miloše Štědroně, který se strefil do tzv. lidové noty celého našeho národa, a tak si písničky z Balady do dneška notuje skoro každý. Přispěla i aktuálnost tématu, kterým je rebelanství a osobitost jednotlivce, které se podařilo hrou Balada pro banditu sdělit Milanovi Uhdemu a posléze režisérovi Zdeňkovi Pospíšilovi, a přispěly samozřejmě také herecké výkony všech hlavních protagonistů. Jména jako Miroslav Donutil, Boleslav Polívka nebo Iva Bittová si dnes už snad každý dokáže přiřadit k jednotlivým postavám této hry.

Právě pro toto všechno je důležité poznamenat, že vytčený cíl umělců Klicperova divadla v Hradci Králové byl nelehký. Je jasné, že není možné se zcela odpoutat od původního tématu hry a vytvořit jinou, tématicky opačnou inscenaci k té "provázkovské". Vždyť písničky zůstávají a Nikola Šuhaj jako hlavní postava hry také. Aktuální může tedy být přenesení hry do prvních let nového tisíciletí. V režii Karla Brožka a dramaturgii Zory Vondráčkové byl příběh obohacen o tři čarodějnice, které jsou zosobněním smrti, osudu, zla a jsou nerozlučnými životními průvodkyněmi Nikoly Šuhaje. Jsou malými zlými našeptávajícími hlasy, ponoukačkami, zlovolnými osudovými průvodkyněmi všech Nikolových činů. Tyto tři postavy jsou prakticky od začátku inscenace až do jejího úplného konce na jevišti a nehnou se od Nikoly na krok. Samotná postava Nikoly - rebelanta s puncem smrti, ale také věrného milovníka - je ve ztvárnění Tomáše Lněničky uvěřitelná. Jen všechny jeho pěvecké výstupy nejsou tak kvalitní jako herecké. A to nejen u Šuhaje, ale především u jeho partnerky Eržiky, kterou hrála Andrea Marečková. Jelikož je tato inscenace hned po herectví postavena především na pěveckých výkonech, není tedy možné, aby hlavní představitelka několikrát nasadila zcela falešně.

Každý výstup postavy Lazara Mageriho v podání Dušana Hřebíčka byl příjemný a upoutávající divákovu pozornost, ale samozřejmě, že každý divák již podvědomě srovnává s přímo okouzlujícím Magerim v podání Boleslava Polívky, což provází každou postavu tohoto polomuzikálu, s čímž museli hradečtí počítat.

Při téměř dvou a půl hodinovém představení mohl režisér ještě popřemýšlet nad délkou jednotlivých výstupů a celkovým temporytmem hry, který byl velmi nevyvážený. Zvláště v druhé půlce se děj zpomalil pro divákovu pozornost téměř nevydržitelným způsobem. K celkovému vyznění inscenace samozřejmě nepřispěl pro herce nový prostor jičínského Kulturního domu, který jim v mnoha ohledech nevyhovoval, což bylo očividné. I umístění živé muziky do levého zadního rohu jeviště nebylo příliš šťastným řešením. Do úplné tmy na jevišti svítila jen malá světýlka muzikantů a osvětlovala tak i to, co osvětleno být nemělo.

Kdo by tedy chtěl mít hlubší kulturní zážitek, nechť se vydá ještě jednou na tuto inscenaci do domovské scény celého uměleckého ansámblu, a to přímo do Hradce Králové, do Klicperova divadla.

Hana Galetková


Nové Noviny