Zajímavé knihy U Pašků

Deváté pokračování Černých baronů.

Camis Kč 149,-

Brambach Borgiové

Příběh renesanční rodiny

Ikar Kč 179,-

Universum - všeobecná encyklopedie 150 000 hesel v deseti dílech

Odeon I. díl Kč 999,-

NABÍZÍME:

Video - Pelíšky * CD - Bryan Adams - The best of me

CD - Spálený - Největší hity 2

Nabídku nových knih pro vás připravuje Knihkupectví U Pašků, Valdštejnovo nám. 61, Jičín (tel.:0433/222 67).

Slavnostní večer umělecké školy

Jičín - Pedagogický sbor Základní umělecké školy J.B. Foerstera v Jičíně a Sdružení rodičů při ZUŠ v Jičíně zvou širokou veřejnost k účasti na dnešním společenském večeru, který připravili u příležitosti slavnostního vyřazení absolventů hudebního, tanečního a výtvarného oboru školy.

Pestrý program, ve kterém bude jistě na co se dívat a co poslouchat, zahájí v Porotním sále Valdštejnského zámku malá slavnost v 17.30 hodin. Součástí večera bude i bohatá tombola, na níž se cenami podílejí i rodiče žáků Základní umělecké školy. Během celého večera bude zajištěno občerstvení.

Vstupné na celý společenský večer činí padesát korun a získané finanční prostředky z této akce budou věnovány pro účely Sdružení rodičů při ZUŠ.

Program slavnostního večera (pátek 14. dubna): 17.30 hodin - slavnostní koncert absolventů. 18.45 hodin - předtančení žákyň tanečního oddělení ZUŠ. 19.00 hodin - zahájení společenského večera - k poslechu i tanci zahraje a zazpívá pražská kapela "Komořinka". 22.00 hodin - lidové i zlidovělé písně zazpívají Petra a Martin Zajíčkovi. 23.00 hodin - "dražba" vyřazených hudebních nástrojů, baletních špiček, malířských štětců a podobně. 24.00 hodin - opět zahraje a zazpívá "Komořinka".

(red)

O sv. Markovi, sv. Vojtěchovi a také o Václavovi IV.

Nejznámějším, máme nejvyšší čas zapomenout na to, že náš malý český dvoreček je středem světa, je evangelista sv. Marek, jehož svátek slavíme 25. dubna. Provázel sv. Petra a kolem roku 62 působil v Římě jako pomocník apoštola Pavla. Zde prý na žádost věřících sepsal evangelium, v němž věrně zachytil, co od sv. Petra slyšel. Podle jiné verze sepsal své evangelium až roku 67, kdy už bylo sepsáno evangelium sv. Matouše. Svou mučednickou smrt údajně nalezl roku 68 v Alexandrii, kde byl usmýkán na provaze uvázaném kolem krku. Až potud by to vše bylo v pořádku. Svatý mučedník obětoval svůj život pro Krista a alexandrijská křesťanská obec mu zajisté vzdávala patřičnou úctu. Bohužel tomu nemělo být navěky. V 10. století jedno město, které se začalo velmi vzmáhat, nutně potřebovalo nějakého svatého jako patrona města. To město byly Benátky a uznejte, že v takovém případě to nemohl být lecjaký svatý. Bohužel v té době o svaté s velkým "es" začínala být nouze, a tak si jeden vzdělaný dóže vzpomněl, že se v severoafrické Alexandrii uctívá svatý Marek. Město na laguně vyslalo dva kupce, aby relikvii přivezli do Benátek. Ti podle všeho ostatky uloupili tamní křesťanské obci a úspěšně je dopravili do rodného města. Ať již to bylo jakkoliv, když dnes řekneme Benátky, automaticky se nám vybaví Náměstí sv. Marka a na krádež si nikdo ani nevzpomene.

Ale opusťme ta opatrná prý, možná a snad. Se svatým Vojtěchem si je můžeme odpustit. Pocházel z rodu Slavníkovců, který vedle Přemyslovců byl v 10. století nejmocnějším rodem v Čechách. První český biskup přežil, jako jeden ze tří, pohromu, která se na jeho rod snesla v září 995, kdy vládnoucí kníže Boleslav II. využil příhodné situace - nechal přepadnout Libici a vyvraždit všechny přítomné členy rodu Slavníkovců. Vojtěch se na biskupský stolec již nevrátil. Odebral se do Polska obracet pruské pohany na víru. Tato jeho misijní cesta se mu stala osudnou. Podle legendy Vojtěch zemřel 23. dubna 997, když byl nejprve proklát kopím a poté mu uřízli hlavu. Polský vládce Boleslav Chrabrý tělo mučedníka vyvážil zlatem a dal ho přenést do blízkého Hnězdna, kde bylo o tři léta později nad jeho sarkofágem ustaveno polské arcibiskupství. Proč tedy sv. Vojtěch není polským, ale českým světcem? Protože roku 1039 během své válečné výpravy do Polska kníže Břetislav převezl ostatky světce zpět do jeho rodné země. Převezl, no řekněme, že je ukradl, stejně jako zlato, stříbro, dobytek a otroky. Ostatky světce se staly nejcennější kořistí celé výpravy. Sice tím vznikly jisté oplétačky s papežem Benediktem IX., ale Češi o svého světce nepřišli a zůstala jim i tučná válečná kořist. A tak svatý Vojtěch dodnes dělá důstojnou společnost soše sv. Václava na stejnojmenném náměstí. Zbývá nám poslední z trojice uvedené v titulku - Václav IV. Co má společného se sv. Markem a sv. Vojtěchem? Co může mít společného slaboch a pijan se světci? Za prvé, nesuďme ho tak přísně - žil v těžké době a ve stínu velkého otce, který ho nekriticky miloval. Za druhé, ani jeho ostatky nenalezly po smrti klid a ačkoliv nebyly ukradeny, přesto byly zneuctěny zvlášť odporným způsobem.

Byla to nesmírná sláva, když se již stárnoucímu Karlu IV. narodil 26.února 1361 v Norimberku syn Václav. O nic méně slavný nebyl ani křest, který vykonal 11. dubna 1361 pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. Když ovšem Václav IV. umíral, bylo vše úplně jinak. Čechy stály na pokraji husitských válek, které ve svém důsledku znamenaly těžký úpadek země. V chaotické době léta roku 1419 byla osoba krále poslední slaboučkou hrází, která bránila revoluci propuknout plnou silou. Nakonec se první pražská defenestrace, když pražský lid vyházel konšele z oken Novoměstské radnice, stala příčinou velkého rozčilení a o několik dnů později i smrti českého krále. Václav IV. nežil v klidné době a klid nenalezl ani po smrti. Vzhledem k nepokojům v pražských městech bylo upuštěno od slavnostních pohřebních obřadů a nakonec bylo jeho tělo tajně převezeno lodí do Zbraslavského kláštera, kde si král přál být pohřben. Ovšem ani zde nenalezl klid. V sobotu 10. srpna 1420 dobyly nikým nechráněný klášter táborské a pražské ozbrojené houfy pod vedením táborských kněží v čele s Václavem Korandou. Boží bojovníci zničili, co se dalo, a z klášterních sklepů vyvalili sudy vína a piva a dali se do hodování. Při svém plundrování nebrali táboři ohled ani na hrobku Václava IV. Jeho mrtvolu položili na oltář v kostele, ověnčili senem a do úst nebožtíka lili pivo se slovy: "Však kdyžs živ byl, rád jsi s námi popíjel."

Zneuctít ostatky zemřelého je odporná věc. O tom, že tato ohavnost není pouze výsadou dob dávno minulých, nás přesvědčila nedávná krádež v hrobce rodiny Schliků. Občas je dobré nahlédnout do dějin, nalezneme tam totiž zrcadlo vlastního života.

(to)

Smrtelná a květná neděle v lidovém zvykosloví na Jičínsku a v Podkrkonoší

5.neděle postní (Judica), lidově smrtná, smrtelná v letošním roce připadla na neděli 9. dubna. Jak napovídá sám lidový název, tato neděle je spojena s předkřesťanským, tedy lidově pohanským zvykem vynášení smrti jako předmětu, který ve své magické podobě představuje zimu, tmu, zlé a škodící bytosti. Aby mohlo přijít sluníčko a nové jaro, je třeba se s těmito "nečistými silami", které by mohly bránit obrodě přírody a tím i ohrozit budoucí hospodářskou prosperitu, vypořádat. Toto se dělo prostřednictvím obřadu vynášení smrti. Zmíněný obřad je považován za nejstarší v jarním lidovém zvykosloví. Již ze 14. století máme písemné prameny, kdy církev zakazuje tento lidový obyčej jako hříšný. Ale v té době bylo již vynášení smrti tak zakořeněné v lidovém povědomí, že přetrvalo až do 20. století. V našem století se však obyčej transformoval spíše do podoby jarních dětských her. V současné době je tento původní lidový zvyk obnovován, samozřejmě již s folklorním akcentem.

Smrt, smrtka, jak je nejčastěji nazývána v našem regionu, se vytvářela zásadně z neživých materiálů - věchýtků slámy, starých hadrů, vejdumků (tj. vyfouklých vajec), kostra pak ze dřeva, nebo se použilo i staré koště. Vytvořený objekt představoval ženskou postavu. Děti chodily se smrtkou po vesnici a nakonec vždy za posledním domem ve vesnici buď smrt utopily ve vodě, nebo kde možnost vodního zdroje nebyla, spálily. Při této obchůzce se nám dochovala z různých míst řada původně písniček nebo veršovaných říkadel, která měla napomoci vlastnímu obřadu. Například v Lázních Bělohradu a okolí se zpívalo:

"Smrtná neděle, kams dala klíče?
Dala jsem je, dala svatému Jiří.
Svatý Jiří volá, zemi otevírá,
aby rostla tráva, tráva zelená,
tráva zelená, fiala modrá,
všelijaké kvítí, bílé, červené.
Hruška se hněvá, že listí nemá,
a ta zima zlá, že jí ho nedá.
Zimo,zimo zlá, proč's tak nevrlá?
Nehněvej se, hruštičko, přijde teplíčko,
až to léto přijde, všeho nabude."
Na Novopacku také zakončují:
"Počkej, počkej, hruštičko,
až dá Pánbůh teplíčko,
až uhodí hrom, obalí se strom
listím zeleným, květem červeným."

Často bylo u nás v regionu vynášení smrti doplňováno přinášením líta. Když smrt shořela nebo se utopila, domů do vsi se děti vracely s lítem. Líto byl vršek stromečku (většinou jedlička nebo smrček), který byl přizdoben navlečenými "vejdumky", někdy barevnými, různými barevnými pentličkami, a vše bylo na vršku stromečku spojeno pentličkou do tvaru vajíčka. Líto mělo symbolicky přinést nové jaro, a proto byla jeho základním materiálem "živá" ratolest v podobě stromečku. S lítem byly původně spojeny i kolední obchůzky, především se to týkalo chudšího Podkrkonoší. Archaičtější verze, která je s různými nověji znějícími obměnami nejvíce asi známa v celém našem regionu, je tato z Jičínska (kolem roku 1883):

"Smrt jde ze vsi a líto do vsi.
Buďte, páni veselí, když vám líta nosejí,
i družbance, i květovance, i červený vejce.
Jakej je to mazanec, bez koření, bez vajec?
Fiala, růže kvísti nemůže,
až jí pán Bůh pomůže.
Svatej Petr z Říma nese flaši vína,
abychom se napili, pána Boha chválili.
Hody jdou, jabka kvou,
nesou líto před sebou.
Svatá Markyto, dej nám dobrý líto.
Na pšeničku, na žito, i na všecko obilí,
co nám pán Bůh nadělí."

Pozůstatek kolední obchůzky je patrný z veršování v Levínské Olešnici na Novopacku:

"Svatá Markyto, dej nám dobré léto
na pšeničku, na žito.
Otoč se koši, dej nám po groši,
na cínovou misku dej nám po penízku!
Až půjdem dveřemi ven,
dej nám pán Bůh dobrý den!"

Ze Železnice se nám dochovalo díky panu učiteli Kozákovi toto veršování:

"Líto, líto, kdes tak dlouho bylo?
U studánky, u vody, ruce sem si mylo.
Líto nové, co si nám přineslo?
Mnoho dobrého, kvítí pěkného,
modrého, bílého i červeného.
Buďte všichni veselí,
na tu Smrtnou neděli.
Smrt sme vám vodnesli,
nový líto přinesli.
Svatá Kateřina nalila nám džbánek vína,
svatý Petr dřímá, nese flaši vína,
abychom se napily,
pána Boha chválily.
Vítej, léto líbezné, obilíčko zelené.
Svatý Jiří volá, zemi otevírá,
aby rostla tráva, tráva zelená i fiala modrá.
A ty svatá Markyto, dej nám pozor na žito,
i na všechno ostatní, co nám pán Bůh nadělí,
aby tam byl velkej klas, my přidem pro roce zas."

6. neděle postní - květná (beránková, DOMINICA PALMARUM)

Touto nedělí se otvírá tzv. pašijový týden. Je už spjata s křesťanstvím, což vyjadřuje i samotný lidový název "květná". Křesťané si tuto neděli připomínají den slavného vjezdu Ježíše Krista do Jeruzaléma. Lidé chodili a stále chodí v tento den do kostela, kam s sebou berou zelené ratolesti, především kočičky, které si posvěcené odnášejí domů. Posvěcením tyto kočičky získaly magickou moc (oblast prolínání křesťanství s dobou předkřesťanskou, pohanskou). Kočičky se potom používaly nejrůznějším způsobem: hospodář je zapichoval do polí, aby byla uchráněna budoucí úroda od případných pohrom, větvička kočiček nebo křížek zhotovený z kočiček se dával do chléva či na okno chléva, aby dobytek byl ochráněn od všech nečistých sil včetně ohně, hromu a blesku a aby byl pořád zdravý. I za svatým obrázkem v čestném koutě chalupy musel být alespoň proutek z kočiček. Kočičky dokonce sloužily jako preventivní prostředek proti bolení v krku - stačilo prý spolknout tři svěcené kočičky (Novopacko). Hospodyně v tento den nesměly péci žádné pečivo, protože podle pověry by si "zapekly" květ - stromy by nekvetly a nebyla by úroda ovoce. Na Jičínsku hospodář obcházel ovocné stromy se svěcenou větvičkou kočiček, aby si tak zajistil budoucí úrodu. Děvčata "na vdávání" měla zase mít na sobě něco nového, hezkého, aby se zalíbila chlapcům.

Lidová strava v postním období byla velice skromná, prakticky bezmasá. Oblíbeným pokrmem bylo jídlo z praženého napučelého hrachu, tzv. pučálka.

Dagmar Linková, OMaG Jičín