Po zdařilé expedici na nejsevernější bod planety v roce 1996 se jim v závěru loňského roku podařilo vstoupit i na jižní pól. O svých zážitcích z cesty na jižní točnu vyprávěl minulý týden ing. Oldřich Bubák v bělohradských Anenských lázních. O své dojmy se podělil i se čtenáři NN.

V posledních letech jste absolvoval několik expedic do polárních oblastí. Patrně jste asi jedním z našich nejzkušenějších polárníků?

Já nevím, jak nebo kdy se dá kategorizovat, že už člověk patří mezi polárníky. Ale když to spočítám, tak jsem v těchto oblastech strávil dohromady už přes půl roku. Od nás z Čech se tam opravdu mnoho lidí zatím nedostalo. Těch, kteří měli to štěstí, by bylo možné spočítat na prstech ruky.

Co pro vás osobně tento úspěch znamená?

Spolu s Vildou Rudolfem se nám podařilo splnit si jeden z životních snů. Stali jsme se prvními Čechy, kteří pozemní cestou došli na oba světové póly. Trasa, kterou jsme ušli při pochodu na severní točnu, měřila zhruba 150 kilometrů. Podobnou vzdálenost jsme zvolili i vloni. Ten pocit, když se pohybujete po pláních věčného ledu a sněhu, kterého se možná ještě lidská noha nedotkla, a kde se za miliony let prakticky nic nezměnilo, se nedá zaplatit penězi a nikdo vám ho pak nemůže vzít.

Při cestě na pól jste měli několik společníků...

Původně jsme chtěli jít jen sami dva, ovšem servisní agentura nám nabídla, že nám přidá další zájemce a tím se expedice o trochu zlevní. Složení výpravy bylo kosmopolitní, kromě nás šli také tři Angličani, Kanaďan, Američan a jedna Švédka. Většina měla za sebou řadu náročných výprav, někteří z nich už byli dokonce na 4897 metrů vysokém Vinson Massif, nejvyšším bodě Antarktidy. Jedním z nich byl i ředitel společnosti Tesco, která má prodejní řetězce i u nás. Byl z toho dost překvapen a divil se, co tam děláme, protože politickou a hospodářskou situaci v Čechách zná velice dobře. Myslel si, že oficiálně reprezentujeme republiku. Podpora ze strany státu byla ale nulová. Přitom jsem nechtěli ani peníze, jen podporu při určitých jednáních a ani toho jsme se nedočkali.

Jaké předpoklady musí mít člověk, aby zvládl takový výkon?

Fyzicky to není až tak velký problém. Důležitější než svaly je psychika a vůle. Jak ti nebude fungovat mozek, budou ti omrzat prsty, nepůjde ti stolice, začne tě bolet noha... Cíl je jediná věc, které je potřeba všechno podřídit. V takových brutálních podmínkách, jaké tam panují, si musí každý své krize řešit sám. Je to boj sama se sebou, během tří dnů se musíš zbavit návyků našeho světa. Jseš součástí kolektivu, důležitá je disciplína a tolerance. Ráno musíš vykonat všechny potřebné rituály, včetně biologické potřeby, protože není možné, aby na tebe za pochodu ostatní čekali.

Byl to stejný zážitek, jako před čtyřmi lety?

V roce 1996 to pro mě byla vůbec první zkušenost s polárem. Členy tehdejší expedice byli i Miroslav Jakeš a Rus Michail Malachov, který byl naším učitelem a vysvětloval nám, jak se pohybovat v extrémních podmínkách. Tehdy jsem to vnímal jinak, a navíc jsme nebyli pod časovým tlakem. Rozdílný je terén, cesta na severní pól je do jisté míry tvůrčí, neustále něco řešíš. Je zřejmě namáhavější, ale nenudíš se. Severní pól je jen fiktivní bod, který se nachází nějakých padesát centimetrů nad mořem a neustále se mění. Jižní pól je ve výšce tří kilometrů a v Antarktidě se pohybuješ po rovné monotónní krajině. Jediný problém představuje nástup na ledovec. V okamžiku, kdy se dostaneš na náhorní planinu, je cesta relativně bezpečná. Krajina připomíná nekonečnou bílou poušť, je čistá a nedotčená. Díky mezinárodní dohodě z padesátých let je vůči vojenským či těžebním záměrům uzavřena.

S výjimkou Austrálie jste navštívil všechny kontinenty. Asii od Turecka po Japonsko dokonce několikrát. Co dalšího chystáte?

Austrálie ještě počká. Dokud jsem v pohybu a zdraví slouží, tak bych chtěl navštívit ještě několik málo dostupných míst. Máme za sebou například Grónsko, Buffinův ostrov, Špicberky, Antarktický poloostrov. Plánujeme výpravu do Země Františka Josefa a expedici z Aljašky přes Beringovu úžinu, Čukotku, Kamčatku, Kurilské ostrovy do Hokayda. Všechny poznatky, zážitky a stovky barevných fotografií bych chtěl shrnout do knížky Z pólu na pól, která by mohla vyjít v horizontu dvou tří let.

Neláká vás i Everest?

Nevím, jestli zrovna Everest je takové lákadlo, i když ta představa ve mě vibruje. V každém případě už tím, že žiju v polabské rovině, tak mě vysoké kopce přitahují. Zajímavých hor je ve světě spousta a ještě na tom nejsem po fyzické stránce tak špatně, abych se o nějakou nepokusil. Uvidíme.

(jn)

Jde o tajný sektor

"Všiml jsem si, že se tam hodně prosazuje i NASA. Jeden z tamních specialistů mi sdělil, že se zde provádí například výzkum neutrin. Také pokračuje geofyzikální průzkum, s pomocí páry je do ledovcového krunýře hlouben otvor o průměru sto metrů a do hloubky přesahující jeden kilometr. Chtěl jsem se dozvědět víc, ale jedná se o tajný sektor, turisté tam nejsou příliš vítáni," sdělil Bubák. V ubikacích tam žije mezinárodní tým zhruba 200 lidí, z toho asi 80 vědců. Překvapující je jejich vysoká návratnost, na této stanici dosahuje podle Bubáka neuvěřitelných 80 procent. Na Antarktidě, která je dvakrát tak větší než Austrálie, je celkem 16 výzkumných stanic.

Také Česká republika se v polárních oblastech angažuje, i když v nepoměrně skromnějším rozsahu. "Dá se říct, že máme poměrně dobré výsledky díky některým naším vědcům, kteří sice nepracují přímo na pólu, ale na stanici Arktovskij, která je na ostrově krále Jiřího v Jižních Shetlandách. Nedaleko od ní by mohla v nejbližší době vzniknout historicky první česká samostatná polární stanice. Sám bych se o to rád přičinil. Projekt je už hotový," konstatuje Bubák.

"Pod ledovcovým příkrovem jsou zakonzervovány tisíce indícií informací o naší minulosti. Myslím, že se vyplatí investovat peníze do výzkumu, který začal ani ne před padesáti lety," dodal.

(jn)

Privatizace městských bytů

Město v jejím průběhu nabízelo k odprodeji 120 bytů ve třech věžových domech na sídlišti Pod Lipou. Podle hořického zastupitele Jiřího Jílka se o prodeji dalších obytných domů v dohledné době neuvažuje. "Z předchozích let zůstalo zatím deset bytů neprodáno. Ty budou nově oceněny podle současných platných předpisů a nabídnuty občanům města ke koupi. Tři zájemci se hlásí už nyní a i ostatní by mohly být do konce roku vyřešeny," řekl Jílek, který byl privatizací pověřen.

Cena každé bytové jednotky se podle jeho slov stanovila s ohledem na plochu a příslušnou kategorii. "Byty přecházely do osobního vlastnictví ve stavu, v jakém byly ke dni prodeje," doplnil starosta Ladislav Vrba. Radnice je přitom nabízela za třicet procent odhadní ceny při okamžitém zaplacení hotovosti a za čtyřicet procent v případě dohodnutého splátkového kalendáře.

"Domnívám se, že město bylo co se týče cen vstřícné. Například průměrná cena bytu 1+3 se pohybovalo kolem 95 tisíc korun. Chtěli jsme, aby si je mohli koupit i nájemníci, kteří nemají vysoké příjmy, protože v mnoha objektech žijí i starší lidé," sdělil Jílek. Podotkl, že byty, které neměly v době prodeje nájemce, byly prodány ve formě obálkové metody, tedy nejvyšší nabídce.

"Jednání s některými nájemci bylo v některých případech velmi náročné s ohledem na požadavky kupujících s cílem snižování ceny bytu, které byly ve většině případů neoprávěné. K žádným stížnostem ze strany občanů jinak nedošlo," hodnotí Jílek uplynulé období. Za pozitivní považuje fakt, že spolu s prodejem došlo i k vyrovnání prakticky veškerých finančních závazků nájemců vůči městu, neboť to byla jedna z rozhodujících podmínek při účasti v privatizaci.

Jak dále uvedl, prodej bytů a obytných domů odhalil také řadu nedostatků ve vlastnických vztazích budov, pozemků či vedlejších objektů. Některé stavby nebyly kolaudované nebo scházelo jejich geometrické zaměření. "Tyto nedostatky byly prodejem domů odstraněny," konstatuje dr. Jílek.

(jn)

Změny v autokempu Rumcajs

V přízemí motelu se změnilo prostředí, které oživil nový interiér. Jinak zde sázejí především na dlouholetou sportovní motoristickou tradici. Nájemce věří, že právě ta by mohla do areálu kempu přilákat stálou klientelu.

Stylovou výzdobou tu chtějí připomenout začátky automobilismu v Jičíně a historii populárních závodů na Prachovském okruhu. Pořádají se zde pravidelné páteční večery - posezení s hudbou. Další slibovanou novinkou budou besedy se známými osobnostmi, mezi jinými například s Karlem Lopraisem, s herci Svatoplukem Benešem, Lídou Langrovou, Josefem Dvořákem a dalšími, kteří budou vyprávět nejen o svém vztahu k motorismu. A také výlety s průvodci do okolí, na Tábor, Kost, Prachovské skály, Trosky, Svatou Loretu či Humprecht.

Zdejší kuchyně vaří minutky i hotová jídla. Pro uzavřenou společnost je k dispozici odloučený salonek v patře motelu, který poskytuje celoroční ubytování. V budově je třicet lůžek a v chatkách dalších 158. Personál zde zajistí například i svatební hostinu nebo jakoukoliv jinou společenskou akci.

O rozvoj motorismu v Jičíně usiluje v posledních letech hlavně Veteran Club, který v Autoklubu tvoří zhruba 60 procent členské základny. Na letošní rok opět připravuje burzy, výstavy a republikové závody veteránů.

(red-PI)

Charitativní činnost školy

Kreslení a malování vánočních pohlednic pro akci "Na vlastních nohou" se kromě žáků zúčastnili i někteří učitelé. Dvě stě nakreslených pohlednic bylo zasláno do Norska, ostatní byly prodávány v papírnictví ing. Reimontové nebo si je zakoupili učitelé. Veškeré finance z této akce jdou na zdravotnická zařízení u nás i ve světě. Žáci sebrali 1341 kg starého papíru a utrženou částku 615 Kč věnovali novopackému psímu útulku. Některé žákyně, zvláště Pavlína Budínová a Alenka Bejrová ze 6. třídy, navštěvují tento psí útulek velmi často a chodí s psy na procházku do přírody. Paní ředitelka se pochlubila i poděkováním novopackého Společenství zdravotně postižených za propagaci, ale i za dary ve formě oblečení, obuvi, hraček, školních potřeb ve prospěch dětí i dospělých občanů postižených oblastí - válkou, zemětřesením a povodněmi, kterým tuto pomoc posílá místní Společenství prostřednictvím organizace DIAKONIE v Úpici. Pětadvacet pytlů a několik krabic oblečení odvezla bezplatně ze školy firma AKU-SERVIS. Děti z 5. třídy, pravděpodobně z iniciativy basketbalistek místního sokola, se dozvěděly o neštěstí mladé pardubické basketbalistky, se kterou hrály košíkovou. Seznámily své spolužačky s výzvou na zakoupení speciální protézy pro Terezku Diepoldovou, které po havárii autobusu ve Francii při cestě ze Španělska musela být amputována pravá noha nad kolenem. Na bankovní konto sdružující prostředky nezbytné pro zakoupení speciální protézy, kterou by ji zdravotní pojišťovna nemohla poskytnout, odeslala škola přes 3000 Kč.

Uvedenými charitativními skutky škola jednak napomáhá potřebným, ale zároveň umožňuje žákům odnášet si bohaté zkušenosti do života, učí je být všímavými a ohleduplnými. Pojem dobročinnost a lidumilnost přestávají být tak žákům cizí a zafixovávají v nich nutnost pomoci těm, kteří jsou v nesnázích a pomoc potřebují.

(ur)