Zajímavé knihy U Pašků

Francková Římské prázdniny. Spisovatelka vypráví humorné zážitky ze svých pobytů ve Věčném Městě. Petra Kč 139,-

NABÍZÍME CD:

Nedvědi Pasáček Hvězd * Daniel Hůlka Živé obrazy Anna K Nebe * Cher You better sit down kids

Nabídku nových knih pro vás připravuje Knihkupectví U Pašků, Valdštejnovo nám. 61, Jičín (tel.:0433/222 67).

Vernisáž výstavy, která probouzí hrdost Pačáků

Ve svém úvodním proslovu se zmínil o rozvoji průmyslu na začátku tohoto století a jeho vliv na nárůstu počtu obyvatel Nové Paky. Jeho slova o zajímavých stavbách, ale i o kulturním a celkovém životě občanů a tradici města probudila hrdost přítomných, že jsou Pačáky. V podobném tónu promluvil i prvý muž radnice, Petr Kuřík, který sdělil přítomným, že jako starosta může velmi dobře poznat, co úsilí museli vydat naši předkové pro rozkvět města, a proto si jich velice váží. "Na Novou Paku a její tradici, i když nejsem rodákem, jsem velice hrdý," zakončil svůj vstup Petr Kuřík. Za přínos pro Novou Paku a její občany předal Richardu Geislerovi a Josefu Tomášovi Pamětní list Nové Paky.

Zvukový záznam dvou lidových písní z Novopacka "Kumburský zámeček" a "U Vrchoviny je háječek" nazpívaných před téměř padesáti lety otcem jednoho z autorů výstavy, Jiřím Geislerem, jehož operní hlas neodmyslitelně patřil v prvé polovině dvacátého století k mnoha koncertům a slavnostem ve městě, navodil u přítomných atmosféru minulých let. Unikátní snímky různých částí města ukazují mladším a přistěhovalým občanům nepoznanou historii města, u starších vyvozují nostalgické vzpomínky na dřívější léta. Jsou zde snímky, které mnohdy neviděli na vlastní oči ani ti nejstarší Pačáci. Své místo zde mají sokolové a sportovci, ale i právníci, učitelé různých škol a mineralogové. K vidění jsou i portréty všech novopackých starostů, resp. předsedů národních výborů. Kolorit tehdejší Nové Paky dokreslují i různé figurky, které byly pro město typické a známé tehdejším obyvatelům.

V kanceláři Suchardova domu si může návštěvník zakoupit 3 modifikace CD po 2300 snímcích a pomocí počítače prohlížet, případně tiskárnou vytisknout. Škoda, že se vernisáže nezúčastnilo více mladších návštěvníků. Zajímavá výstava potrvá do 16. dubna a bude otevřena denně, mimo pondělí, od 8 do 12 a od 13 do 16.30 hodin.

(ur)

Zítra odhalí pamětní desku Karlu Moorovi

Akt slavnostního odhalení se uskuteční v 11 hodin, a to u příležitosti 55. výročí Moorova úmrtí. "Mezi přítomnými bude i skladatelův syn, který žije se svou vnučkou v Olomouci," uvedl starosta Bělohradu Pavel Šubr. "Pamětní deska bude umístěna na průčelí domu č. p. 42, který dnes stojí na místě skladatelova rodného domku na Raisově náměstí hned vedle lékárny," doplnil Šubr.

Karel Moor se narodil 26. prosince 1873 v Lázních Bělohradě a zemřel 30. března 1945 v Praze, pochován je na Byšičkách, jak si sám přál. V Bělohradě vychodil obecnou školu, poté nastoupil nejprve na německé gymnázium v Hostinném a později přešel na české gymnázium v Hradci Králové. V hudebních studiích pokračoval na pražské varhanické škole a v roce 1896 složil ve Vídni státní zkoušky ze zpěvu. Jeho prvním působištěm coby učitele zpěvu byla pardubická reálka, odtud se však záhy stěhuje do Prahy, kde jako hudební referent pracuje v redakci Času. Po nevydařeném manželství odchází Moor v roce 1901 poprvé z vlasti, do italského Terstu ke své sestře.

Po roce se vrátil zpět a stává se dirigentem České filharmonie (1902-3). Krátký čas působil i u brněnského Národního divadla. V té době se projevil Moorův velký talent, kritika i publikum zvlášť ocenili jeho operetu Pan profesor v pekle.

V roce 1908 se usadil v Novém Městě nad Metují, ovšem tolik potřebného klidu ke komponování se nedočkal, a když v září 1912 zachvátil jeho vilu v Novém Městě požár, který zničil nový klavír, divadelní propriety, archiv i téměř hotovou partituru nové opery, zdrcený Moor odjíždí do Dalmácie. Tam začíná jeho pozdější balkánská anabáze (Zadar, Bělehrad, Niš, Štip, Sarajevo) střídaná občasnými návraty do vlasti. Až ve svých padesáti letech se Moor trvale usadil v Praze. Začátky opět nebyly snadné, teprve v druhé polovině dvacátých let nastává jeho vrcholné období a na svět přicházejí nejúspěšnější skladatelova díla jako Česká suita, České tance, České posvícení, Bělohradská suita...

Moorův život byl s rodným Bělohradem úzce spjat, podobně jako tomu bylo u dalších osobností české kultury, spisovatelů Karla Václava Raise a Leontiny Mašínové, která v letech 1923 až 1930 vyučovala na zdejší základní škole. Navzdory přemnohým peripetiím byl Moor plodným autorem, složil mimo jiné 9 oper, 11 operet, 17 orchestrálních skladeb, 2 scénické skladby taneční, 11 melodramů, 11 skladeb komorních. Byl činný i literárně, napsal dokonce dva autobiografické romány. Už za svého života byl jmenován čestným občanem města Lázně Bělohrad.

(jn)

Jak se žilo v Jičíně na konci 19. století

U této fotografie zapůjčené z archívu OMaG v Jičíně s dovolením opět ocitujeme část popisku, kterým ji opatřil Fr. Filip 26. prosince 1932: "Obrázek tento pochází z r. 1878 nebo 1882. V době té byl majitelem hrabě Schlik a v té době byl i znak Schliků nade dvéře zasazen."

ČEŠI, NĚMCI, ŽIDÉ A CIKÁNI I. Jičín byl českým městem a Němců tu nikdy nebylo mnoho. V roce 1890 se z 8 457 obyvatel hlásilo k německé národnosti jen 137 osob. A přece se tu na podloubí a v lipách všude mísila čeština s němčinou (Antal Stašek za svých jičínských studií v druhé polovině 50. let slýchal jen němčinu).

Byl to důsledek onoho 250 let trvajícího německého tlaku po Bílé hoře, který češtinu vyhnal z měst do venkovských chaloupek a vytlačil ji z vyšších společenských funkcí: z vědy, z literatury, z úřadů, ze salonů šlechty i měšťanů. Tím ji zbavil schopnosti vyjadřovat abstraktní pojmy a vztahy, ale i vyjadřovat významové jemnosti, potřebné například k vtipné společenské konverzaci. Proto sám František Palacký užíval k vyjádření své starosvětské dvornosti v salonu němčinu. A právě toto doznívá i po stu letech národního obrození v našem Jičíně. Hlavně vzdělanější vrstvy a starší generace ovládá němčinu lépe než češtinu a leckdy do ní přejde. Konzervativnější jsou dámy a "frajlinky" a navíc cítí němčinu jako vznešenější a více "nóbl". Do své řeči leckdy vloží výstižnější německé slůvko (paní Volfová nazývala svou společnost při bruslení Eisklub) a rády přejdou vůbec do němčiny. Stává se tak, že dámy vracející se ze schůze národního spolku zapředou na podloubí konverzaci - německy! Převážně německy se mluví v židovských rodinách a v kruzích vysokého úřednictva. Není už na čase skoncovat s tím? To si myslí mladší, průbojnější měšťané v čele s advokátem JUDr. Františkem Kloučkem a zakládají v Jičíně v roce 1890 mladočeskou politickou organizaci - Politický klub. Místo staročeské politiky kompromisů a drobných krůčků vpřed volají po energickém boji za české historické právo, za plně rovnoprávné postavení českého národa a naší češtiny v Rakousku. Věří, že "jen rázností a nepoddajností dojdeme cíle". A podobně rázně a bojovně si v Jičíně kladou za cíl posílit české vlastenectví, národní sebevědomí a Jičín zbavit přežívajících nánosů němectví.

Proč jsou ještě někde na jičínských ulicích dvojjazyčné nápisy, proč Městský úřad v Jičíně vyvěšuje vedle českých vyhlášek ještě německé znění? Pro koho? A jičínská pošta má na razítku "Jitschin". Není snad Jičín české město? Proč mají některé hostince německé nebo dvojjazyčné jídelní lístky, proč v Jičíně existuje německá židovská škola a proč do ní někteří Češi posílají své děti? Proč pan Návesník, tiskař a novinář, poslal svou dospívající dceru na rok do Německa? Při slavnosti stého výročí narození Fr. Palackého zůstala některá okna neosvětlena, např. okna bytu paní Killmeierové proti sokolovně! A v Jičíně se často na podloubí a v lipách mluví německy. A jičínské dámy nakupují v židovském obchodě, budeme je jmenovat! Nadšení pro českou národní věc strhuje mnohé Jičíňáky, zvláště mladé (např. Augustina Seiferta) a naplňuje jejich život. Ale útočný tlak Politického klubu není příjemný pro ty, proti nimž je zaměřen, a to je především židovská obec. Židé preferují němčinu, protože je to řeč nejsilnějšího, vládnoucího národa v Rakousku a židé se vždy přizpůsobovali, aby přežili, těm vládnoucím. Nacionalismus se v nechuti k židům spojuje s tradičním antisemitismem, který vytýká židům "nezřízenou touhu po množení majetku za jakoukoliv cenu" a závidí židovské obci (v Jičíně čítá v roce 1890 237 osob) zámožnost jejích členů a nově i to, že židovské děti plní nepoměrně vysokým počtem gymnázia a vysoké školy. Antisemitismus Politického klubu je leckdy nechutný: "Rádi bychom věděli, kdo pozval do sokolských šibřinek Žida. Když jinak byl vzduch od nich čist, mohl také onen jediný Žid zůstat doma."

A tak není divu, že když jako odraz česko-německých srážek v pohraničí a zvláště pak krvavých srážek a plenění na rozhraní listopadu a prosince 1897 v Praze, dojde i v Jičíně 3. a 4. prosince 1897 k protiněmeckým bouřím, postihne večerní vytloukání oken hlavně židy a nejvíce německou židovskou školu. Pod tím dojmem rozhodne se židovská obec školu hned uzavřít podobně jako hrabě Ervín Šlik dává 4. prosince večer za jásotu davu sundat nápis Leseverein z průčelí hotelu Hamburk.

Na počátku prosince 1897 vytloukli lidé okna také jednomu ze 137 jičínských Němců, panu Hruschkovi, ale ne prezidentu krajského soudu rytíři Alex. Koschinovi nebo vrchnímu státnímu návladnímu Aloisovi Löwovi. Na ně si lidé netroufli. A přitom je vysoké státní úřednictvo v Jičíně skupinou, která je pro svou oddanost Rakousku a císaři druhou oporou němectví v Jičíně. Úředníci čtyřicetiletí a starší, i když byli Češi, vystudovali ještě na německých vysokých školách a pak většinu času úřadovali německy, protože vnitřní řečí úřadů byla němčina, i když se pro strany úřadovalo v českém prostředí česky. A tak ovládali spisovnou němčinu lépe než češtinu a byli na němčinu tak zvyklí, že i mezi sebou a leckdy i v rodině mluvili německy. Úředníkům, i když se plně cítili Čechy, byl národní radikalismus Politického klubu cizí a nestávali se jeho přívrženci. Vždyť tihle opatrní a konzervativní lidé se jen zřídka zúčastňovali českého národního a spolkového života v Jičíně nebo práce v zastupitelstvu. Jedním z mála, kteří s Jičínem žili, byl například libáňský rodák a absolvent jičínského gymnázia Josef Španihel, soudní rada. Ovšem za cenu, že mu vedoucí místa na soudě zůstala uzavřena. Jičínský obzor si dovolil obrátit hrot své kritiky do řad úřednictva zřídka, např. když se podivil, proč pan finanční rada Jandák má na bytě označení "Jandak, c.k. Finanzrath". Ale vystoupit ostře proti představitelům státní moci, to si nedovolil.

Úřednictvu se trochu podobali jičínští profesoři a do jisté míry i učitelé. Svou opatrností, umírněností a loayalitou. Jsou to Češi opravdoví a vychovávají své žáky v národním duchu, ale nejsou radikální a do Politického klubu nevstupují. Když na každoroční oslavě Husově v předvečer 6. července 1897, v době, kdy na pokyn ministerstva se studentům zapovídá účast na národních slavnostech, zpívá u sochy Mistra Jana mužský sbor Smetana, chybí v něm kromě jednoho všichni úředníci a profesoři.

Příště: Češi, Němci, židé a cikáni II.

Vladimír Úlehla