Fotografie zapůjčená z bohatého archivu OMaG v Jičíně zachycuje příjezd prezidenta Masaryka v sobotu 22. října 1921 do Jičína.
Své mládí prožil za neustálého stěhování s rodiči. Po maturitě na Akademickém gymnáziu ve Vídni přestoupil na filozofickou fakultu vídeňské univerzity. Roku 1879 obhájil svou habilitační práci, ve které sociologickou metodou analyzoval příčiny sebevraždy v moderní společnosti. Po rozdělení pražské univerzity na německou a českou roku 1882 přijal Masaryk místo mimořádného profesora filozofie na české univerzitě. Okamžitě vzbudil svými přednáškami i nekonvenčním přístupem ke studentům velkou pozornost. Svým širokým rozhledem přesahoval již tehdy běžnou úroveň českého kulturního a vědeckého života. Svou přímočarostí a zanícením pro své názory však často vyvolával nevraživost a názorové konflikty.
Nový směr jeho vědecké, ale i veřejné činnosti dala polemika, která se rozhořela roku 1886 kolem pravosti Královedvorského a Zelenohorského rukopisu. Sám se okamžitě přidal ke kritikům rukopisů, prosazoval jejich další odborné zhodnocení a vyprovokoval tak bouřlivou výměnu názorů na toto téma. Rozruch kolem rukopisných bojů způsobil, že Masaryk musel rezignovat na redaktorství Ottova slovníku naučného. Do podobné situace, kdy opět poklesla jeho popularita, se dostal v zuřivé antisemitské kampani roku 1899, kdy stál na straně odsouzeného Leopolda Hilsnera. Ten byl odsouzen za údajnou rituální vraždu křesťanské dívky. Za této situace, kdy byl Masaryk zahnán téměř do úplné izolace, se skupina jeho stoupenců rozhodla vytvořit na principech Masarykova realismu Českou stranu lidovou, která byla roku 1905 přejmenována na Českou stranu pokrokovou.
I na univerzitní půdě došlo k názorovému sporu, který proti sobě postavil dva univerzitní profesory. Na jedné straně stál T.G. Masaryk a na druhé Jaroslav Goll a posléze Josef Pekař. Spor o náboženskou a reformační tradici v českých dějinách, a zvláště v českém národním obrození, byl vyvolán řadou Masarykových spisů, především knihou "Česká otázka".
Až do vypuknutí první světové války i přes kritiku vůči poměrům v Rakousku - Uhersku nepochyboval Masaryk o smysluplnosti trvání habsburské monarchie. Koncem roku 1914 ale opustil zemi a začal pracovat na likvidaci rakouského soustátí. Díky vynikající souhře s E. Benešem a M. R. Štefánikem, kteří za Masarykem odešli do emigrace, ale i významu československých legií se podařilo vytvořit samostatný československý stát.
Československým prezidentem byl Masaryk zvolen celkem čtyřikrát, ale 14.12. 1935 byl nucen ze zdravotních důvodů odstoupit z prezidentského úřadu.
7. března si připomeneme 150. výročí narození této velké postavy našich dějin. O tři dny později, tedy 10. března, vzpomeneme tragické smrti jeho syna Jana Masaryka v roce 1948.
Hana Fajstauerová
Vlastimil Mužíček vystavuje ve Vrchlabí
Vrchlabí - S kolekcí osmadvaceti obrazů se vernisáží v úterý 7. března představí ve výstavní síni v hlavní budově Krkonošského muzea, bývalého Augustiniánského kláštera ve Vrchlabí, novopacký malíř Vlastimil Mužíček. Bude zde prezentovat svoji loňskou tvorbu spolu s dalšími obrazy ze začátku letošního roku. Úvodním slovem představí tohoto činorodého packého malíře a jeho výtvarnou tvorbu ředitel novopackého muzea Miloslav Bařina.
Vlastimil Mužíček začal vážněji malovat, když plnil své vojenské povinnosti. Zprvu se začal prosazovat svými krajinami. A právě obrazy krajin tvoří hlavní náplň jeho vrchlabské prezentace. Návštěvníci zde uvidí jeho typické oleje podkrkonošské krajiny, ale i obrazy jihočeských rybníků. V posledních letech se tento velmi pracovitý malíř zabývá i figurální tvorbou, ve které je vidět, podobně jako v oblasti krajinných olejů, jeho velký umělecký posun. Potvrzuje to i ve Vrchlabí vystavovaný portrét moravského kováře. Výstava novopackého malíře Vlastimila Mužíčka potrvá do 28. května. Milovníci výtvarné tvorby uvidí většinu těchto vystavovaných obrazů včetně dalších pláten, které tento malíř namaluje v letošním roce, ještě na výstavě v novopackém Suchardově domě na podzim letošního roku.
(ur)
Předjarní žákovský koncert
Nová Paka - Sál zaplněný rodiči a příznivci mladých muzikantů byl spokojen s výkony žáků a žákyň novopacké Základní umělecké školy, které předvedli ve svém předjarním koncertu. Svěřenci sedmi pedagogů zdejší školy, počínaje těmi nejmenšími z 1. ročníku prvého stupně až po ty zkušenější ze 2. ročníku druhého stupně, se představili svým hudebním uměním ve hře na klavír, housle, klarinet, zobcovou flétnu a dokonce i na akordeon.
Návštěvníci tohoto koncertu uslyšeli v devatenácti vystoupeních mladých interpretů skladby Johana Sebastiana Bacha, Wolfganga Amadea Mozarta, Issaca Berkoviče, Brahmse, Haydna, Šostakoviče, Rubinsteina a dalších světových a našich skladatelů, jak nám sdělily Jiřina Beránková a Ludmila Kuříková. Obě učitelky ZUŠ měly na odpoledním koncertu svá želízka v ohni. Vydařená vystoupení ukázala na umělecký posun jednotlivých mladých interpretů.
Na stěnách sálu a chodeb si návštěvníci měli možnost prohlédnout kresby mladých umělců z výtvarného oboru, kteří se zde představili se svou tvorbou.
(ur)
Jak se žilo v Jičíně na konci 19. století
Torzo skupinové sokolské fotografie zapůjčené z archivu OMaG v Jičíně.
PODVEČER A VEČER Volný čas přinášel ve všední den teprve podvečer a večer. K večeru si v létě mnozí Jičíňáci zašli na plovárnu. Po regulaci rybníka Kníže v roce 1898 se rybník, který dříve sahal až ke Kbelnici a byl za dnešní plovárnou zarostlý rákosím, změnil zhruba do dnešní podoby a obecní plovárna se od hráze přesunula k Jarošovu. Koupání nebylo ještě společné. Ženy měly vyhrazenu dobu od půl čtvrté do šesti a muži od šesti do devíti večer. Vojáci, kteří někdy skákali do vody nazí a pohoršovali tím měšťany, se koupali od jedné do tří. Dámy se koupávaly v úborech s bachratými kalhotami do půl lýtek a čepičkou na hlavě a bývala mezi nimi také paní Volfová. V zimě si i ona chodívala s převážně profesorskou společností zabruslit na kluziště, které obec na Knížeti pronajímala plavčíkovi a dlaždičskému mistru panu Benetkovi. Zkoušelo se i krasobruslení a na kluzišti vyhrávala hudba, kterou obstarával některý hrací stroj. Prochladlá společnost chodívala z kluziště k Volfovým na punč a popovídání před večeří.
Měšťané se v podvečer rádi procházeli po podloubí Velkého náměstí, prohlíželi výkladce obchodů, k nimž po roce 1893 přibylo devět stejných výkladců na podloubí zámku, a ještě něco nakoupili.
Bylo-li pěkně, vyšli si mnozí rádi na procházku do lip. Tam byly zásluhou Okrašlovacího spolku (v čele s Dr. Frant. Lohařem) v 80. letech rozmístěny na letní období lavičky, které spolek pořídil, a pískem a štěrkem upraveny chodníky pro pěší v užších pruzích velkolepého čtyřřadého stromořadí. Tuto nejoblíbenější jičínskou promenádu kazili trochu žebráci a kolovrátkaři, o nichž jsme už mluvili, a nově mladí cyklisté, kteří zvoněním za zády lekali dámy. Nejhorší však přišlo po stavbě nových kasáren pro pluk domobrany č. 11 v roce 1886-7 a zvláště po jejich rozšíření nejrozsáhlejší budovou (nejvzdálenější od města) v roce 1897-8. Od té doby rušilo vojsko klid této oblasti, kde jinak stála jen řada domů od dnešní Čechovy ulice (tehdy neexistující) až po dnešní hospodu U Šuků. Z vojenského cvičiště v prostoru nad kasárny, kde od 30. let 20. století rostla vilová zahradní čtvrť, zaznívaly povely a křik poddůstojníků. Prostředkem lip - ač to nebylo dovoleno - jezdili na koni důstojníci a navečer pak vojáci pokřikovali od kasáren na kolemjdoucí slečny a dámy způsobem, který ženy urážel a uváděl do rozpaků. Proto většina jičínských občanů měla vedení města za zlé, že ve snaze ekonomicky městu pomoci ustoupilo tlaku vyšších vojenských míst a stavbu kasáren v lipách povolilo a provedlo.
A konečně přišel večer. Ten přinášel volný čas především jičínským mužům. Ženám většinou ne: musely ještě obstarat a uložit děti, poklidit, zašívat chátrající šaty a zaštupovat díry na ponožkách a punčochách. A také všem studentům ne, protože biflování do školy bylo mnoho, velmi mnoho.
Když v Jičíně hostovala některá kočovná herecká společnost, konal se koncert nebo ples a nebo přijel cirkus, vyšli mnozí Jičíňáci za kulturou a mimořádnou zábavou.
Dvakrát týdně se scházelo kolem padesáti mužů a podobný počet dorostenců ke cvičení v Sokole, které organizoval cvičitelský sbor v čele s dlouholetým náčelníkem Václavem Šmejcem. Jičínské ženy ještě necvičily, ačkoliv Pražský Sokol měl už od roku 1869 jako svou součást Tělovýchovný spolek paní a dívek pražských. Několikerý marný pokus o něco podobného v Jičíně se konečně podařil v listopadu 1900, kdy byl ustaven dámský odbor TJ Sokol Jičín a začalo cvičit 20 členek. Kromě ostychu a malé chuti k tělesnému cvičení musíme přičíst dlouhé odklady i konzervativizmu dam. Nechtělo se jim oslovovat ženy řemeslníků slovem "sestro" a tykat si s nimi. Ostatně se cvičením dětí se v jičínském Sokole začalo až v roce 1902!
Ale nejčastěji zamířil jičínský muž večer - po dni plném práce - do své hospody nebo do své Řemeslnické besedy, Občanské besedy, Živnostenské besedy atd., které ovšem sídlily také v hostincích (Občanská beseda v samotném hotelu Hamburk, kde bylo i sídlo německého společenského spolku Leseverein). Spolek měl své pronajaté oddělené místnosti, ale v nich se jako v hospodě roznášelo pivo, případně jiné občerstvení, hrály se tam karty nebo za zvláštní poplatek kulečník. (Ten měl v Jičíně zručného "vyrobitele" pana Františka Hajného.) Jen své hrací automaty, polyfony, "točicí piana", které patřily k vybavení hostince, besedy neměly. Sedělo se u stolů, popíjelo pivo, povídalo s lidmi blízkými profesí, blízkými starostmi, zájmy, pohledem na svět...
A navíc tu byla možnost nahlédnout do nových časopisů a novin ve spolkové čítárně, popřípadě vypůjčit si ve spolkové knihovně knížku domů. Připravovaly se tu, hlavně ve výboru spolku, spolkové zábavy (Silvestr, ples, maškarní merenda, anenská a posvícenská zábava), společný výlet a třeba i spolková přednáška či divadelní nebo hudební večer.
Ženy členkami těchto spolků společensky zaměřených nebyly a podle rakouských zákonů ani neměly být. Mohly být nanejvýš, když se postaraly o vyšití praporu, "matkami" nebo "kmotrami" spolkového praporu při jeho slavnostním svěcení. A pak přijít se svými muži na spolkovou zábavu, na spolkový výlet, oslavu. Ale členství ve spolku - to bylo jen věcí mužů. (Jiné to bylo ve spolcích dobročinných - ty byly ženám otevřeny a ženy v nich mívaly hlavní slovo nebo svůj zvláštní odbor, jako tomu bylo v Národní jednotě severočeské.)
Podobně tomu bylo s hospodou. Do ní počestná žena nepatřila a nevkročila. Byl to také jen svět mužů. Hospod a hostinců bylo v Jičíně požehnaně. Kudrnáčův adresář z roku 1900 uvádí v Jičíně 49 majitelů hostinských koncesí (včetně kantiny u Knotků a v nových kasárnách). Vedle hotelu Hamburk, jehož velký sál v 1. patře byl do roku 1895-6 největší v Jičíně a kde sídlila Občanská beseda, vedle hotelu Fišer v Palackého ulici (dnes dům fotografa Ullricha) a hotelu Central v novogotickém domě Anny Goliathové na Velkém náměstí čp. 3 byla na konci století oblíbena hospoda U Picků, (v proluce dnešního Řáholce) s letní zahradou, čtvrtečními koncerty Patschovy hudby a jednou raritou: v domě byl i fotografický ateliér majitele hostince pana Josefa Picka, mistra ve svém oboru. U bratra Picka pořádal své zábavy, hlavně než si postavil Dům Palackého, Sokol. V nové své sokolovně zřídili sokolové Českou hospodu a tu ekonomicky pronajímali. První nájemce sokolské České hospody pan Karel Špilar si na Husově třídě v roce 1900 otevřel svou hospodu, která lákala vlastním kuželníkem na zahradě. Byla to pozdější hospoda U Hušků, která zanikla až v roce 1990. Protější hotel Praha tu ještě nestál.
Na Velkém náměstí byla nejoblíbenější hospodou dnešní Třešňákova restaurace a kavárna U zlatého hroznu, která měla v 1. patře do postavení sokolovny druhý největší sál v Jičíně, a proto se stala v 70. letech sídlem Řemeslnické besedy. Tehdy se jí říkalo podle nájemce U Cepků, později, když v roce 1905 dům koupil František Němec, U Němců. Pan Němec byl jedním z nejúspěšnějších nájemců hostinců v Jičíně. Zavedl v Jičíně výčep plzeňského piva a zřídil Plzeňskou pivnici. Nejvíce se však v Jičíně čepovala místní piva: šlikovské pivo Vokšické - především ve Šlikovské pivnici na Malém náměstí (dnes textil U Ignáce) a trauttmansdorffské pivo Kumburské z dřevěnického pivovaru, který v roce 1900 ročním výstavem 20 000 hl o trošku předstihoval pivovar šlikovský. Z okolních pivovarů pronikl do Jičína novopacký pivovar, který roku 1895 koupil na náměstí dům a hospodu U anděla. Čepovalo se také pivo hořické a trutnovské. To do Jičína uvedl trutnovský sládek Jan Tockstein, který na místě hospody U bílého beránka na Žižkově náměstí postavil za velké peníze hotel (dnes nejreprezentativnější část městského úřadu s pracovnou pana starosty). Ale Jičíňáci se mu pro německý ráz vyhýbali.
Bylo tedy v Jičíně hospod dost a výběr piva také slušný. Vinárny, to nebyly podniky lidové, ale společenské místnosti elity - nejstarší z nich U Mukařovských. Když se k půlnoci vraceli jičínští muži domů, někteří vrávoravým krokem, bdělo nad městem několik ponocných ( v roce 1870 jich město platilo šest po 120 zl. ročně) a vysoko nad městem v bytě na bráně spal pan hlásný Fr. Knap, který ve dne sledoval, zda někde nevypukl požár.
Když už jsme se dostali k hlásnému na bráně, přidejme několik vět o požárech. Ty už na konci 19. století nebyly takovou metlou jako v jeho polovině. V 70. letech se už na stavebnících začalo žádat, aby stavěli z "plné hmoty", tedy ne ze dřeva a na střeše se nepovolovala jiná než těžká krytina, tj. břidlice a tašky, které začínali vyrábět ve svých kruhových cihelnách podnikatelé pan B. Mareček a pan Ant. Saska. Nehrozil proto rychlý přenos požáru na okolní stavení, jako tomu bylo u střech šindelových nebo dokonce doškových.
I když byl požár z brány hlášen včas, hasičský sbor, složený z dobrovolníků, se dostával k požáru dosti pozdě. Než se jen hasiči seběhli a koně dotáhli stříkačku k ohni! A tak se zpravidla podařilo jen zabránit šíření požáru do sousedství, nikoliv zachránit hořící objekt. Na omluvu hasičů uveďme malý výkon stříkačky. Hasiči totiž pumpovali ručně a na samém konci století teprve sbírali na novou parní stříkačku.
Zhoubná moc ohně vedla majitele staveb k jejich pojišťování. Pojištění proti ohni bylo ze všech druhů soukromého pojištění (bylo pestré, pojišťovalo se například i věno dcery) nejvyužívanější. Prim mezi ústavy pojišťujícími proti ohni hrála v Čechách roku 1900 Vzájemná pojišťovací banka Slavia, založená v roce 1869 jako první ryze český pojišťovací ústav v Rakousku.
Příště: Neděle a svátek
Vladimír Úlehla
