Když se včera podařilo Valdštejnovi a jeho zhruba dvěma tisícovkám vojáků vstoupit do Chebu, dalo se to zčásti pokládat za zázrak, zčásti za neschopnost (možná chtěnou) Piccolominiho jezdectva a zčásti za dezorganizaci a zmatek v císařské armádě, která měla ve svém čele nového vrchního velitele hraběte Jana Matyáše Gallase.

Načrtněme si jen zhruba, co předcházelo této nezáviděnihodné situaci, v které se donedávna všemocný Valdštejn ocitl. Liknavě a bez elánu vedená válečná kampaň roku 1633 vyvolala bouři nevole u vídeňského dvora. Když nakonec Valdštejn odmítl i tažení do Bavorska, rozeslal jednotlivé pluky do zimních kvartýrů v Čechách a sám zůstal v Plzni, začal pohár trpělivosti pomalu přetékat. Jeho místo v čele armády bylo ohroženo, a to ani neberu v úvahu jeho vyjednávání s nepřáteli habsburského domu, ono ostatně nebylo první v jeho kariéře. Stále však chyběl důkaz o jeho věrolomnosti, který by přesvědčil Ferdinanda II., že je potřeba urychleně jednat. Spouštěcím mechanizmem se stal udavačský dopis jednoho z nejbližších, generála kavalerie Ottavia Piccolominiho. Na základě něho a po poradě s nejbližšími rádci podepsal císař 24. ledna 1634 patent, v němž zbavuje Albrechta z Valdštejna vrchního velení. Byl k němu připojen i zlověstný příkaz: Hlavu spiknutí (rozuměj Valdštejna) a její nejvýznamnější spojence, pokud to bude možné, zajmout a dopravit do Vídně nebo jako usvědčené provinilce zabít! Za vykonavatele tohoto rozkazu byli nakonec vybráni Gallas, Aldringer a Piccolomini. Nikomu z nich se nechtělo zajmout Valdštejna živého, ten byl předem odsouzen k smrti. Generálové o konfrontaci s mužem, kterého zradili, nestáli. Jejich snahy korunoval svým jednáním s Ferdinandem II. Aldringer. Vymohl na císaři nový patent (18.2.1634), v němž byli Valdštejn, Trčka a Ilov prohlášeni za psance a jejich majetek za zabavený. A o to hlavně generálům šlo, zmocnit se ohromných majetků.

Mezi tím nemocí těžce zkoušený Valdštejn byl stále uzavřen za branami Plzně. Tušil, že se něco děje, ale měl trestuhodně málo informací. To, že jeho svrchovaná moc nad armádou se zhroutila jako domek z karet, si uvědomil až 21. února. Začínalo poslední dějství dramatu - boj o holý život. Bohužel v tomto boji scházeli vévodovi spojenci, peníze, vojsko a zrazovalo ho vlastní zdraví. Kolona necelých třinácti set vojáků a několika desítek sluhů, která 22. února opouštěla brány Plzně, připomínala spíše osobní stráž než armádu. To si naštěstí neuvědomili císařští jezdci, kteří se s nimi srazili v krátké šarvátce před Stříbrem. Ve Stříbře se k Valdštejnovi sice připojilo 900 dragounů Waltera Butlera, ale o jejich věrnosti, a následující události to dokázaly, si nikdo nemohl dělat iluze. Přes zjevnou slabost vpochodovala malá armáda za neskrývané nelibosti měšťanů v odpoledních hodinách 24. února do Chebu. Velitel města John Gordon přenechal svůj byt frýdlantskému vévodovi a sám se přestěhoval na chebský hrad. Měl již sice v ruce Gallasův rozkaz oznamující Valdštejnovo sesazení, ale nedovedl se ve zmatené situaci zorientovat.

Kdo však jasno měl a věděl, že je třeba se Valdštejna zbavit, byl Walter Butler. Ten pozval Gordona a jeho zástupce Waltera Leslieho do svého bytu na večeři. Teprve když víno otupilo jejich vzájemnou nedůvěřivost, se všichni tři, alespoň prozatím, shodli na tom, že je třeba Valdštejna zajmout. Jejich rozhodnutí významně posílil příjezd posla z Plzně, který přivezl text patentu prohlašujícího vévodu za psance. Když však druhého dne na nich Ilov vymáhal přísahu věrnosti, ztratili spiklenci poslední zábrany a rozhodli se, že musí Valdštejna a jeho společníky neprodleně zavraždit. První plán počítal s tím, že budou uškrceni ve svých bytech, ale ze strachu, že by to vyvolalo zmatek mezi vojáky, ho zamítli. Mnohem příznivější se jevila možnost zabít Ilova, Trčku a Kinského najednou. Proto také Gordon pozval všechny tři a Valdštejnova vojenského kancléře rytmistra Niemanna na večeři, která se měla konat v jeho dočasném domově na chebském hradě. Teď již stačilo vybrat několik spolehlivých důstojníků a přibližně dvě stě vojáků.

Kolem šesté hodiny, kdy přijížděl na hrad kočár s Trčkou, Ilovem, Kinským a Niemannem, byli všichni spiklenci připraveni na svých místech. Zdálo se, že začne příjemný večer, který rozptýlí nedůvěru mezi kavalíry. Zhruba po hodině, poté, co nechal zvednout padací most, pokynul Leslie podplukovníkovi Geraldinovi a ten opustil úkryt spolu s šesti dragouny. Současně do světnice vtrhl kapitán Deveroux se svými muži a rozpoutala se doslova jatka. Kinský byl proboden ihned, ostatní muži se ještě několik minut bránili. Trčkovi přispěchal na pomoc sluha, který svou věrnost zaplatil životem. Ilov padl na místě, Niemanna dobili v kuchyni a jediný Trčka se probil na dvůr a utíkal k bráně. Tam ho zastavil kapitán Mac Daniel a ptal se na heslo dne, které znělo "Rakouský dům". Zraněný Trčka znal jenom to Valdštejnovo "Svatý Jakub". Vojáci ho srazili na zem a Mac Daniel mu zasadil smrtelnou ránu.

Zdivočelí zabíjením vyrazili spiklenci za svojí poslední obětí, bezbranným Valdštejnem. Gordon zůstal na hradě, Leslie dělal pořádek mezi vojáky ve městě a Butler spěchal s dragouny dokonat krvavé dílo. Zůstal však před domem a špinavou práci za něho provedl Deveroux. Při potyčce se stráží si zlomil kord, a tak vytrhl partyzánu nejbližšímu vojákovi a hnal se v čele své tlupy do prvního poschodí. Poslední, co v životě Albrecht z Valdštejna viděl, než mu ostří partyzány projelo hrudí, byl krví potřísněný a zabíjením zdivočelý irský kapitán Butlerova dragounského pluku Walter Deveroux.

(to)

Hadí štěstí

Součástí slavnostního večera bude hudební vystoupení žáků jičínské Základní umělecké školy, možnost poslechu četných ukázek z knihy "Hadí štěstí", výstava ilustrací Pavla Trnky a výstavka z díla Jaromíra Horáčka staršího.

K hojné účasti na slavnostním večeru a posezení s novou zajímavou publikací vás srdečně zvou pracovnice Městské knihovny v Jičíně.

(red)

Střední pedagogická škola v Nové Pace vyhlašuje V. ročník pěvecké soutěže Novopacký slavíček

A) zpěv sólo
1. kategorie předškolní věk
2. kategorie pro mladší školní věk (1.-2. třída)
3. kategorie pro mladší školní věk (3.-5. třída)
4. kategorie pro starší školní věk (6.-9. třída)
5. kategorie pro dospívající a dospělé

B) pěvecké duo, trio, kvarteto
1. kategorie pro mladší školní věk (1.-5. třída)
2. kategorie pro starší školní věk (6.-9. třída)
3. kategorie pro dospívající a dospělé

Přihlášku zašlete nejpozději do 17. března 2000 na adresu: Mgr. Alena Matějovská, SPgŠ - kabinet HV, Kumburská 740, 509 01 Nová Paka nebo na e-mail: PAMAT@POST.cz. Bližší informace na tel.: 0434/623 161.

Jak se žilo v Jičíně na konci 19. století

Soustružnictví Bedřicha Zelenky vedle novoměstského hřbitova. Pohlednice odeslaná roku 1903 je zapůjčena ze sbírky Karla Čermáka.

VŠEDNÍ DEN Je časné ráno. Pekaři dopekli dnešní chléb a ranní pečivo, osmdesát dělníků od Knotků vchází do továrny u nádraží a také řemeslníci se pouštějí do práce. Služebné v lepších rodinách a ženy živnostníků už připravily nebo připravují kávu k snídani a odbíhají pro čerstvé pečivo.

Je po sedmé. Páni advokáti, lékaři, státní úředníci se chystají k odchodu do práce a po nich i školáci. Je jich hodně, podle novinářské zprávy z roku 1900 má "město škol" 2 230 žáků (!). Nejvíce jich míří do nové honosné budovy obecných a měšťanských škol z roku 1896 v bývalé zámecké zahradě, další do také nové, ale skromnější budovy novoměstské školy. Obě vydržuje obec a musí šetřit: Stále ještě vyžaduje školné (do školního roku 1902-3) několik málo zlatých ročně, ale i to je pro početnější rodiny středních tříd a chudiny zatížením a žádávají o osvobození. Obec šetří i na učitelích, a proto bývá ve třídě i 60-70 dětí. Na podzim roku 1897 je v šesté třídě dívčí školy dokonce 106 dívek a teprve po kritice tisku je třída rozdělena na dvě.

Ze šesti až sedmi set studentů osmiletého gymnázia, sedmileté reálky a čtyřtřídního učitelského ústavu je 80-85 % přespolních. Dojíždět denně do školy může z nich jen několik jednotlivců z nejbližších vsí. Většina, odhadem 500-550, musí v Jičíně bydlet a stravovat se tu. Internát ani školní kuchyni tehdy školy neměly, a tak to znamenalo být v Jičína "na byt" a nejčastěji ne na plné zaopatření, ale "na půl stravy". Student pak dostával od bytné dobrý oběd a k snídani, odpolední svačině a někdy i k večeři hrníček kávy. Chleba, máslo, buchtu - to si, hlavně k večeři "ze svého", bral nebo dostával student z domova. Každý týden v neděli večer nebo v pondělí časně ráno si přibíhal pro další aprovizaci z domova do některého zájezdního hostince za známým formanem nebo trhovcem, který přijížděl ze studentova bydliště na pondělní trh. Něco málo si samozřejmě také dokupoval. Na neděli studenti domů nejezdili: museli se zúčastnit bohoslužeb své školy a pak učení, biflování bylo mnohem více než dnes.

Stále mluvíme jen o studentech, protože studentky mezi žáky středních škol nebyly. Pro ženské poslání matky a hospodyně bylo vyšší vzdělání zbytečné. Po ukončení měšťanské školy zůstávaly dívky doma, učily se vést domácnost a navíc někdy rády chodily do soukromé industriální školy Jany Žižkové na Pražském předměstí čp. 17, kde se vyučovalo ručním pracím, vyšívání a šití prádla. Oblíbený byl také jednoměsíční kuchařský kurz paní Brynychové.

Ale vraťme se ke studentům, kteří zůstávali v Jičíně na bytě.Za takový byt "na půl stravy" se platívalo 10 zl. měsíčně (peřiny si student přivážel obyčejně z domova) a na bytě bývalo studentů několik, nejčastěji tři až čtyři. A takoví tři čtyři studenti zaplatili bytné minimálně činži (za dvoupokojový byt se platilo kolem 150 zl. ročně) a pravděpodobně i živobytí.

Proto byl o studenty velký zájem. U početných rodin s mnoha dětmi, pokud měly větší byt nebo dům (více dětí znamenalo více hmotných starostí, protože přídavky na děti neexistovaly). Hlavně však u osamělých žen: vdov, které přišly o své živitele a jen někdy pobíraly z milosti malinkou penzičku, protože nárok na penzi ještě neexistoval; u neprovdaných slečen, které si jen obtížně vydělávaly vlastní prací; anebo zcela výjimečně u ženy rozvedené, jako byla v roce 1870 bytná chlapce K. V. Raise paní Lhotová. Pro tyto osaměle žijící ženy bylo ubytování skupinky studentů často spásou. A jejich všední den, to znamenalo pro bytnou uklidit, nakoupit, uvařit oběd a odpoledne i večer dohlédnout, aby jejich studenti opravdu studovali a nedostali se na špatnou cestu. Řemeslníci a drobní obchodníci měli většinu denního času vyplněnou prací a měli hodně starostí. Konkurence byla velká - všimli jste si už, jak velké byly počty živnostníků v jednotlivých oborech. Živnostník se musel hodně snažit a otáčet, aby si získal a udržel zákazníka. Býval ochota sama: paní Volfové přinesl příručí z obchodu několik štůčků látky domů, aby si vybrala. Hlavním nepřítelem řemeslníka byla tovární velkovýroba, jejíž láci nemohl konkurovat. Ale i podomní obchodníci, nevyučení fušeři a laciná výroba v trestnicích. Té uměl v Jičíně využít především Jakob Kraus, když nejprve v jičínské věznici a později (od roku 1891, když už žil a podnikal ve Vídni) ve Valdicích zřídil uvnitř věznice závod na výrobu papírových pytlíků.

Ani výroční trhy neměli jičínští živnostníci rádi. Odbývaly se čtyřikrát do roka a podle Jičínského obzoru 1893 přinášely do Jičína jen "směsici braku pod cenou" a do města přiváděly "kramáře špatných mravů" - a poškozovaly místní živnostníky. Ale co naplat, potěšení z laciného nákupu přivádělo v tyto dny na jičínské Velké náměstí davy lidí z širokého okolí. Ba i paní doktorová Lohařová kvůli trhu zkrátila pobyt na Riviéře, jen aby s potěšením nakoupila laciných stuh a jiných drobností.

Obchodník a hlavně jeho příručí trávívali v obchodě dlouhé hodiny. Na zaměstnance obchodu a dělníky zaměstnané v řemeslné výrobě se nevztahovalo vládní rozhodnutí z roku 1885, že tovární dělnictvo smí pracovat jen 11 hodin denně. To v Jičíně platilo jen pro Knotkův závod a snad pro trauttmansdorffský cukrovar. (Za továrnu se počítal podnik s minimálně 20 dělníky.) Z vrat závodu Knotek a spol. odcházeli dělníci až v šest hodin večer. U řemeslníků a v obchodě záleželo na majiteli. A zvykem bylo mít obchody otevřené od rána do pozdního večera, téměř do noci. Vždyť teprve 1.5. 1908 rozhodlo jičínské Obchodní gremium (profesní organizace obchodníků), že se obchody budou zavírat už (!) v 8 hodiny večer (!). Jen v letní době bylo na konci století zvykem obchody mezi 19. a 20. hodinou na hodinu zavřít, aby se "po úmorné denní práci mohli zaměstnanci osvěžit večer ve volné přírodě".

Večerní pracovní doba nepostihovala jiná zaměstnání než obchod. Ale ve 14.00 "nepadla" tehdy nikomu. V úřadech se pracovalo s polední přestávkou mezi 12. a 14. hodinou, kdy si úředníci zašli domů poobědvat, až do pozdního odpoledne, zpravidla do 18 hodin. K uplatnění v úřadě bylo stále ještě zapotřebí mít úhledný rukopis. I když už byl zkonstruován psací stroj a např. pan Bělohoubek nabízel psací stroj Grafia za 55 zl., uplatnil se obecněji až ve 20. století. Podobně tomu bylo s českým počítacím strojem "Samočet", který usnadňoval sčítání a odčítání dlouhých položek a dostal prý v roce 1897 zlatou medaili v Paříži. Zkrátka: úřadovalo se stále s perem v ruce a kalamářem na stole.

Úřednictva bylo méně než dnes. Na městském úřadě vedeném tajemníkem Emilem Saskou sloužilo i s policejním revizorem 6 úředníků. Na okresním výboru ještě méně, zato na poštovním úřadě, který zajišťoval služby na téměř celém tehdejším okrese, který měl proti dnešku asi čtvrtinovou rozlohu, pracovalo 18 úředníků a 15 zaměstnanců. Ale byl tu i okresní a krajský soud s asi 17 úředníky, okresní hejtmanství, okresní finanční ředitelství a berní úřad - a tady všude se uplatnilo dosti písařů a úředníčků. Mívali platy kolem 500 zl. ročně jako učitelé obecných škol a to umožňovalo jejich rodinám skromný, ale ne nuzný život. Vyšší úřednictvo a profesoři s průměrnými platy zhruba dvojnásobnými už patřili k společenské elitě důstojnictva, kněží, lékařů, advokátů - a úspěšných podnikatelů a majitelů velkých "realit", jakož i ekonomů, jak se tehdy říkalo velkým zemědělcům (např. panu V. Jírů nebo Frant. Holvekovi). Na předměstích tehdy ještě sedlačila řada zemědělců a město na letní a podzimní sezonu najímalo čtyři polní hlídače.

Pracovalo se tedy obecně do pozdních odpoledních hodin, převážně do šesti. Jen učitelé a profesoři mívali volno dříve. Ale učitelé si odpoledne často přilepšovali doučováním slabších žáků za odměnu a k postavení profesora patřilo studium ve svém oboru a vědecká práce v něm.

Příště: Podvečer a večer

Vladimír Úlehla