Nové Noviny č. 7/0018. února 2000str. 6

Spustit se s kovářem nemůže skončit jinak než špatně

Hlavní věž na hradě Kumburku na pohlednici ze sbírky Karla Čermáka.

Začalo to románkem mezi šlechtičnou a kovářem a skončilo to neštěstím, které znamenalo smrt desítek lidí. A kde že se tato hrůza, jako vystřižená z černé kroniky, stala? No přece před 380 lety v Jičíně. Ale začněme pěkně popořádku.

Na počátku 17. století patřilo panství rodu Smiřických k největším v celých Čechách. O Zikmundovi ze Smiřic šla pověst, že je nejbohatším mužem v zemi co do statků i hotových peněz. Bohužel se v té době nad mocným a starobylým rodem začala stahovat mračna. Jeho jednotliví členové umírali velmi mladí, a když v listopadu 1618 náhle u Plzně umírá ani ne pětadvacetiletý Albrecht Jan, vypadá to se Smiřickými velmi bledě. Jako jediní dědici rozsáhlého panství přicházejí v úvahu sestry Markéta Salomena a Eliška Kateřina. Poslední žijící mužský potomek Jindřich Jiří pro svou debilitu nepřichází v úvahu.

Bohužel ani Eliška Kateřina moc velké šance na báječné dědictví nemá. Je totiž vězněna na hradě Kumburku. A jak že se tam dostala? To je právě to, udržovala milostné pletky s kovářským chasníkem, jakýmsi Jiříkem Vágnerem. To samozřejmě doběla rozpálilo jejího otce Zikmunda Smiřického, ostatně kterého otce by to nedopálilo, a dal Elišku Kateřinu zavřít do věže na Hrubé Skále. Stalo se tak pravděpodobně v roce 1607. Aniž stačil nějak svůj trest zmírnit, zemřel Zikmund Smiřický v roce 1608. Nešťastnou Elišku Kateřinu v roce 1609 převezli na hrad Kumburk, kde byla vězněna dalších 11 let. Ono ve hře o dědictví, a leckdy nemusí být ani tak velké, se hodí, když někteří z aktérů jsou vyšachováni ze hry.

Zdálo by se, že s dědictvím je vše jasné. Nejvážnější uchazečkou o celý majetek se stává Markéta Salomena, provdaná za Jindřicha Slavatu, která pečuje o duševně méněcenného posledního mužského potomka Jindřicha Jiřího. Ale ouha! Na scénu vstupuje Ota Jindřich z Vartemberka, který Elišku Kateřinu v roce 1619 vysvobodil z vězení, oženil se s ní a vzápětí vznesl nárok na část panství Smiřických. Že to nebylo z lásky, snad ani nemusím dodávat. Láska, neláska, za pomoci vojáků dosadil Vartemberk novomanželku do Jičína a svévolně se tak ujali panství Kumburku a Úlibic s Jičínem. To se samozřejmě nelíbilo Markétě Salomeně, která se dovolávala pomoci královských úřadů. Právo bylo na její straně a navíc, pokud by příslušní soudcové váhali, mohla se Markéta Salomena obrátit na krále Fridricha Falckého, u jehož dvora jí náleželo čestné místo.

Po jistém váhání a nakonec až na králův příkaz se Vartemberk dostavil do Prahy, odkud se nesměl vzdálit, dokud se celá pře nevyřeší. Nález nejvyšších úředníků zemských vyzněl v neprospěch Vartemberka a jeho ženy. Do Jičína byla vyslána komise se dvěma komorníky desk zemských, v jejichž přítomnosti měla Eliška Kateřina vše navrátit své sestře, kterou zastupoval její manžel Jindřich Slavata. Když komise 1. února 1620 sepisovala v jičínském zámku inventář majetku, došlo k mohutnému výbuchu, při němž zahynulo 41 osob, čtrnáct bylo těžce raněno a jen deset vyvázlo s poměrně lehkými zraněními a popáleninami. Mezi mrtvými byla Eliška Kateřina i Jindřich Slavata. Zda výbuch způsobila neopatrnost či úmysl nešťastné Elišky Kateřiny, která v zoufalství podpálila sudy s prachem v zámeckém sklepení, dnes již nerozsoudíme. Bezprostřední účastníci si to tajemství vzali do hrobu a různých nepodložených, ale zato zaručených informací se objevilo mnoho. Včetně té, že nešťastná žena přežila výbuch a byla nalezena polomrtvá u okna. Tam měla být oloupena o šperky a potom dobita.

Každopádně Markéta Salomena se ze svého úspěchu dlouho neradovala. Po bitvě na Bílé hoře utekla s dvorem Fridricha Falckého do Slezska a to byla zásadní chyba, přestože debilního Jindřicha Jiřího vzala s sebou. Nechala jednak obrovský majetek bez dozoru a navíc podala důkaz o tom, že se i poslední žijící dědici Smiřického panství provinili proti císaři. Zájemců o téměř miliónový komplex bylo mnoho, ale byl mezi nimi jeden, proti kterému neměl nikdo šanci. Albrecht z Valdštejna byl po své matce Markétě, rozené Smiřické, vzdáleným příslušníkem téměř vymřelého rodu a tuto šanci si nenechal ujít.

(to)


Brožura Josefa Orta

Nepřívěcký kronikář Josef Ort st. napsal a vlastním nákladem vydal v polovině loňského roku brožuru "Kronika a historie venkovského lidu na Sobotecku", která shromažďuje údaje o útlaku a ničení kvetoucího selského stavu jak v dobách nacistické, tak i komunistické totality. Brožuru doplňují reprodukce listin i fotografie zpustošených objektů. Uvědomujeme si, že jsme mohli být na úrovni Rakouska či Německa nebýt zvratu v roce 1948! Během půl roku bylo 500 výtisků brožury zcela rozebráno a vzhledem k stálému zájmu se připravuje dotisk dalších 200 kusů.

(s)


O kovralu v knihovně

V rámci své specializace jsem se zabýval v minulosti i vhodností kovralu, položeného ve školách. Z hlediska pedagogů byl kovral (tehdy právě položený ve třídách v Písku) velmi ceněn, značně snižoval hluk. Pokud byl nový, byl výborný, jakmile se v něm však začaly ukládat drobné úlomky lidské kůže (lupy apod.) byl osídlován roztoči z čeledi Pyroglyphidae, nositeli velmi silného alergénu, označovaného jako "prach z domácnosti".

RNDr. Karel Samšiňák


Zajímavé knihy U Pašků

Hrabal Obsluhoval jsem anglického krále. Tématem Hrabalova slavného románu je životní dráha číšníka. MF Kč 189,-

Cole Královna zločinu. Žena, která má v hrsti největší londýnské zločince, bojuje proti podsvětí. Osna Kč 129,-

Štětina Století zázraků. Náměty k příběhům sbíral autor při své práci novináře a válečného zpravodaje. LN Kč 215,-

Loukotková Bůh či ďábel. Román se dějově vrací do Francie 15. století, do vzrušené doby Panny Orleánské. Brána Kč 178,-

Nabídku nových knih pro vás připravuje Knihkupectví U Pašků, Valdštejnovo nám. 61, Jičín (tel.:0433/222 67).


Literární soutěž Šrámkovy Sobotky 2000

Sobotka - Okresní úřad Jičín, oddělení kultury referátu regionálního rozvoje a město Sobotka vyhlašují "
Literární soutěž Šrámkovy Sobotky 2000", která je rozdělena do tří kategorií podle žánru:

I. kategorie: básně, básnické soubory (nejméně 80 veršů, nejvíce 120 veršů všech příspěvků dohromady).

II. kategorie: prozaické práce (nejméně 5 stran, nejvíce 20 stran textu všech příspěvků dohromady).

III. kategorie: studie z oboru literárních věd o autorech východočeského regionu, historické a vlastivědné práce o vývoji přírodních, sociálních a kulturních poměrů ve východních Čechách (rozsah neomezen).

Soutěže se může zúčastnit každý občan České republiky starší 15 let. Autoři, kteří byli oceněni 1., 2. nebo 3. cenou ve dvou posledních po sobě jdoucích ročnících literární soutěže Šrámkovy Sobotky v kategorii poezie nebo ve dvou posledních po sobě jdoucích ročnících v kategorii prózy, se nemohou letošní soutěže v kategorii, v níž byli oceněni, zúčastnit.

Soutěžní práce musí být původní, dosud nezveřejněná nebo zveřejněná v roce 1999-2000. Uzávěrka literární soutěže je dne 15. dubna 2000. Práce, vyhotovené ve dvou exemplářích (psáno pouze po jedné straně listu formátu A4, 30 řádků po 60 úhozech, a to na stroji nebo počítači), opatřené jménem, adresou a datem narození autora, nutno odevzdat na adresu Okresního úřadu Jičín (Havlíčkova 56, 506 14 Jičín, tel. 0433/580240). Literární soutěž není určena tvorbě pro děti.

Vyhlášení výsledků, ocenění autorů nejúspěšnějších prací a rozborové semináře proběhnou v Sobotce dne 2. července 2000. V tento den a v průběhu Šrámkovy Sobotky bude možno vyzvednout si soutěžní práce, nevyzvednuté příspěvky nebudou vraceny poštou. Lektorské posudky budou interpretovány ústně lektory na rozborových seminářích pro kategorii poezie a prózy a nebudou předávány ani zasílány. Vyhlašovatelé si vymiňují právo ponechat si v archivu literární soutěže Šrámkovy Sobotky za účelem dokumentace jeden exemplář oceněných prací.

OkÚ Jičín, referát regionálního rozvoje


Jak se žilo v Jičíně na konci 19. století

"Prof. Vojtěch Pluhař - vchod postranní do chrámu sv. Jakuba" stojí psáno na rubu této krásné fotografie zapůjčené laskavě z bohatého archívu OMaG v Jičíně.

ŽIVOT CHUDÝCH LIDÍ Doposud jsme se pohybovali převážně ve vyšších měšťanských vrstvách - mezi lidmi se slušnou existencí, mezi právníky, lékaři, bohatými obchodníky, majiteli realit (např. dům čp. 35 na náměstí nesl podle inzerce na nájmech 1 700 zl. ročně). Život těchto vrstev byl, jak prý říkala paní Marie Volfová, vcelku příjemný.

Totéž by byli sotva řekli chudí obyvatelé města. Zatím jsme mezi ně nahlédli jen v případě služebných děvčat. Je na čase podívat se mezi ty, kdo žili v Jičíně dole.

Bídy, skutečné kruté bídy, kterou dnes už neznáme, bylo v Jičíně mnoho. Na rozhraní 70. a 80. let se městská rada pravidelně zabývala žádostmi chudých o jednorázovou podporu nebo pravidelnou týdenní almužnu. Ta činila 20-40 kr. týdně (přitom 1 kg mouky stál 12 kr., sádla 50 kr., másla 80 kr. atd.). Rada prověřovala, aby se mezi almužníky nedostali lidé "nehodní". U mladších zdravých mužů se almužna udělovala jen v zimním období, protože od jara do podzimu mohli najít práci při zřizování silnic a cest. Jednorázovou podporu 2-3 zl. udělovala rada zchudlým občanům na základě jejich žádosti vždy na konkrétní účel. Na kabát, kalhoty, starší boty, chudé ženě na střevíce pro cestu do práce, osiřelému čtrnáctiletému děvčeti na cestu do Vídně za zaměstnáním. Platilo to ovšem jen pro lidi s domovským právem v Jičíně. Když se chudý rozstonal, hradila mu obec léky. Musel však (nebo někdo z jeho rodiny) zajít s lékařským předpisem na městský úřad, tam opatřili recept pečetí a lékárna mu pak vydala lék zdarma. Chudinské recepty s pečetí pak lékárníci předkládali jednou měsíčně městskému úřadu k proplacení - se slevou 10-20%. Svým chudým platila obec nemocnici a po smrti nejprostší rakev a nejskromnější pohřeb.

Na tyto značné sociální výdaje se obec snažila získávat podporu z řad zámožnějších občanů, kteří sami ve svých závětích často pamatovali na chudé. Sami radní v okruhu svého bydliště navštěvovali občas zámožné a sbírali od nich dary - např. na zimní obuv pro chudé školní děti. Někteří bohatí přispívali pravidelně: například hrabě Ervín Šlik dával každý rok na chudé 120 zl. Přál si však za to, aby nebyl během roku obtěžován individuální žebrotou. Totéž si vymiňovali i jiní větší dárci.

Na konci století nebyla situace nijak jiná - chudiny spíše přibylo. Ale obec už nebyla na charitativní činnost sama. Do sociální oblasti zasahoval už stát. Např. instituce obvodních lékařů, zavedená v roce 1888, ukládala obvodnímu lékaři povinnost léčit chudé zdarma. Velmi důležitý byl zákon z 28.12. 1887, který zavedl úrazové pojištění dělnictva a k tomu zřízení úrazové pojišťovny (rodině se vyplácela renta 50% průměrného platu) a pak zákon z 30.3. 1888, který stanovil, že dělnictvo - i po živnostensku zaměstnané - musí být pojištěno proti nemoci. V nemoci pak dělník pobíral 60% výdělku (tj. 60% z průměrných 50 kr. denně). Vedle této všeobecné okresní nemocenské pojišťovny, která byla pro okres Jičín zřízena v roce 1889, postupně vznikaly v 90. letech zvláštní nemocenské pokladny obchodního grémia, pokladna mistrovská pro mistry - řemeslníky atd.

Bída vyháněla nezaměstnané z domovských obcí do světa. Tuláctví však bylo trestné. Přinášelo totiž drobné krádeže a vůbec kriminalitu. Tomu měla odpomoci okresní stravovna, kterou na základě usnesení Zemského sněmu otevřel 1.5. 1896 okresní výbor. Stála na pozemku za budovou okresního zastupitelstva (původně Kukulovou soukromou nemocnicí) v místech dnešního okresního úřadu). Měla dvacet lůžek (z toho několik i pro ženy) a poskytovala nemajetným pocestným, hledajícím práci, přespání a stravu. S okresní stravovnou byl spojen okresní ústav pro bezplatné zaopatřování práce. Na něj se měli obracet jednak podnikatelé hledající pracovníky, jednak nezaměstnaní, kteří práci hledali. Volná pracovní místa a naopak nabídka pracovních sil se pravidelně zveřejňovala v Jičínských novinách. Překvapuje, že vždy poptávka (například 19.6. 1897 6 kovářů, 2 koláři, 2 zámečníci, 7 truhlářů a 14 obuvníků) převyšovala nabídku (místo hledali jen 1 skladník, 1 obchodní cestující a 1 pekař).

Zdá se, že zejména nekvalifikovaní dělníci byli odsouzeni k žebrotě a s nimi mnozí, co si zvykli na živoření na dně společnosti a pracovat se jim nechtělo. Žebroty totiž bylo v Jičíně mnoho. Byla nepříjemná občanům, když se procházeli v lipách: žebráci a kolovrátkaři je tu obtěžovali každých sto kroků. Ve vlastním městě byl nejhorší pátek. To se po městě vydal průvod žebráků a obcházel své dobrodince a zastavoval se i v obchodech a u dveří domů. Někteří lidé je přijímali s otevřeným srdcem křesťana (jak to o svých rodičích tvrdí za podobné páteční situace v Benátkách nad Jizerou Zdeněk Kalista ve svých vzpomínkách). Ale větší část lidí žebrání obtěžovalo už pohledem na bídu a zchátralost a vyvolávalo nepříjemné, trapné pocity. A pak k průvodu se přidávali i mnozí "nehodní", kteří potřebovali almužnu na kořalku. Zastupitelstvo proto 25.2. 1899 podomní žebrotu a hraní na kolovrátek zakázalo. Ovšem jen s nevelkou a dočasnou účinností.

Významným sociálním opatřením bylo na sklonku století také zřízení a otevření okresního sirotčince pro 60 sirotků v nové budově na zahradě okresního výboru v roce 1898. Na vydržování a na výchovu sirotků přispívala vždy domovská obec.

Organizaci charitativní činnosti na rozhraní obou století přebírají od městské rady a zastupitelstva samy dámy ze zámožnějších vrstev. Místo radních, kteří v roce 1880 obcházeli zámožné občany ve svém obvodu s prosbou o příspěvek, začínají sbírat peněžité a věcné dary jičínské dámy. Z Komitétu pro dozírání na vyučování ručním pracím vznikl v prosinci 1900 Spolek pro podporování chudé mládeže v čele s paní doktorovou Vavřínkovou. Dámy nesbírají jen příspěvky, ale pořádají také květinové slavnosti v Libosadu, ochotnická představení a jiné výdělečné podniky. A samy před Vánoci šijí a vyšívají prádlo pro chudé děti. Od školního roku 1892-93 pak začaly podávat v obecné měšťanské škole polévkové obědy, pro chudé zdarma, pro bohatší za úhradu a staly se "Polévkovým spolkem".

Na zlomu století se tak charitativní činnost dam z lepší společnosti stává nepsanou povinností. Paní Marie Volfová říkávala, že za to, co každým rokem rozdala na darech pro chudé a pro českou menšinu v pohraničí, mohla mít každoroční krásnou dovolenou na Riviéře.

Příště: Všední den

Vladimír Úlehla


Nové Noviny