Čím si nový český film, který se do distribuce zařadil koncem minulého roku, zasloužil takovou pozornost? Především tím, že Schmidt natočil film, na jaký český divák, a to nejen od tuzemské kinematografie, není právě zvyklý. Není jen nekonvenční v běžném smyslu slova, je zkrátka "jiný". Autor se jím podle svých slov hlásí k nové evropské vlně, kterou, jak dodal, reprezentuje například německý film Toma Tykwera Lola běží o život.

Jestli mají oba snímky něco společného, pak je to především klipový styl natáčení, který často využívá až surového střihu jako důležitého expresivního prostředku. V případě Elišky je film poskládán z více než tisíce záběrů, což mělo ději dodat na dynamičnosti, docílit zrychlení. Ani v nejmenším neusiluje o potřebu "vidět vše pohromadě", upřednostňuje přibližnost, i proto ta převaha symbolů a náznaků.

"Snažil jsme se o jiný pohled, například jak zfetovaný člověk vnímá svět kolem sebe. Celý příběh osciluje na hranici mezi snem a realitou. Je to fantaskní magický realismus, který má v literatuře své stále místo, ale ve filmovém ztvárnění zatím není tak obvyklý," vysvětluje režisér nového českého filmu. Nakolik se mu projekt podařil, nechť posoudí diváci. Sám Schmidt tvrdí, že je se svou celovečerní prvotinou stoprocentně spokojen. "Film je na metr přesně takový, jaký jsem si ho představoval, nic v něm není navíc a ani nic nepostrádá," prohlásil.

Ve své fantazijní hříčce o jednom svérázném maloměstském předměstí s rozmarnou plovárnou (Dachova u Hořic) dal průchod své hravosti zejména po stránce vizuální. Neoddělitelnou kulisu dotváří hudba, která na divákovo podvědomí útočí spolu s barvami a vyzývá k účastné extázi. K navození sugestivních barevných vizí posloužila Schmidtovi typická ladovská rekvizita - muchomůrka červená, v příhodnou chvíli se měnící v záludný opiát.

Osou mozaikovitého příběhu je vztah bohémského plavčíka Marčéla (Bolek Polívka) a jeho ženy Elišky (Zuzana Stivínová), kteří se každou noc mění v kabaretiéry a sní o velké cestě po Itálii. Kromě nich sledujeme také Marčelova syna - barmana Micana (Martin Dejdar), svůdnou servírku Hedviku (Veronika Žilková), cukráře Buchtičku (Jiří Lábus) a další podivínské postavy, jejichž příhody se vzájemně prolínají. "Společně jsou všichni účastníky fantaskního světa, který je hrou i skutečností zároveň," dodává autor.

Chápat tento film jako útěk od reality však odmítá: vše, co je v něm obsaženo, se totiž v jiném čase a na různých místech opravdu přihodilo. "Z vyprávění svých blízkých a přátel jsem si vytvořil svět takový, jaký bych ho chtěl mít," říká. Ptát se po materiálu Schmidtových snů je zbytečné, kdo se ovšem uvolí stát se jejich součástí, jejich obsah možná pochopí.

(jn)

Fotografie z cest

Autor, který je umělecké veřejnosti znám především tvorbou ženských aktů, se současnou výstavou ohlédl za svými "předlistopadovými" cestami do zahraničí. Atmosféra okouzlení českého turisty krásou evropských měst, když pro něho v polovině osmdesátých let nebylo cestování ani zdaleka samozřejmostí, dýchá z každé fotografie. Vojířova expozice s názvem Okamžiky zvěčňuje pulzující život a zákoutí Benátek, Neapole, Lugana, Vídně a dalších měst Itálie, Rakouska, Německa či Švýcarska.

(jn)

Ženské tělo v kontextu přírody na fotografiích Vlastimila Rašky

Kolekci snímků tvoří převážně ženské akty, které jsou několika záběry doplněny z prostředí kulturistiky. Vlastimil Raška (1960) v roce 1990 absolvoval dvouletou Školu výtvarné fotografie v Chrudimi, fotografické tvorbě se však intenzivně věnuje už od poloviny osmdesátých let. Externě spolupracuje s různými sportovními časopisy, například Fitness a Svět kulturistiky. Volná fotografie, zejména akt a portrét, je však těžištěm jeho tvorby, která mu vynesla už několik ocenění z řady soutěží.

Raška je původní profesí lesník, a právě ženské tělo má podle jeho slov k přírodě velmi blízko. "Když se vám podaří jej citlivě zasadit do typicky přírodních motivů, tak spolu vytvářejí harmonický celek. Proto také mnohem raději než v ateliéru fotím třeba v lese nebo kdekoliv v exteriéru," říká Raška. Upřednostňuje především figurální fotografii s důrazem na obsah a na to, co vyjadřuje. Na jeho snímcích je znát, že s oblibou experimentuje se světlem, a z bohaté škály odstínů dokáže zvolit ten správný tón. Rozvíjí zde svou zkušenost, kterou získal fotografováním z prostředí kulturistiky, kde hraje světlo významnou roli.

Raškova výstava v Hořicích, která je jeho čtvrtou samostatnou, potrvá do 27. února.

(jn)

Rozhledna na Zvičině a národnostní nesnášenlivost

"Jedním z nejznámějších výletních cílů v Podkrkonoší je vrchol Zvičiny u Dvora Králové nad Labem. Svou polohou a nadmořskou výškou 671 m jednoznačně vévodí okolnímu kraji. Právě proto se o ni v minulosti vedly nelítostné boje na poli národnostním, turistickém, a dokonce stavby rozhleden.

Po dvě století (od roku 1706) siluetu Zvičiny dotvářel jen kostelík zasvěcený sv. Janu Nepomuckému. Koncem 19. století se ale o vrchol začali zajímat také turisté. A to jak čeští, z nich především členové KČT ze Dvora Králové, tak němečtí z Krkonošského spolku v Hostinném. Větší aktivitu nakonec projevili Češi, kterým se roku 1898 podařilo prostřednictvím Národní jednoty severočeské zakoupit od soukromníka hostinec a pozemek na samém vrcholu. Němci odpověděli tím, že následujícího roku podali žádost o postavení rozhledny na Zvičině. Dokonce ani nečekali na schválení a 22. října 1899 uspořádali slavnost položení základního kamene k budoucí Eckartově vyhlídce. Podobnou žádost ovšem podali i Češi. Navíc ji podpořili pořádáním sbírek a vydáním pohlednice s plánem české rozhledny na Zvičině. V této situaci místodržitelství asi nemělo jinou volbu než obě žádosti zamítnout.

Vzájemná rivalita se ještě více vyostřila po tom, co KČT v roce 1900 získal vrcholovou chatu do svého majetku a začal ji rozšiřovat a zvelebovat. Němci tehdy reagovali různými prostředky. K těm nejmírnějším patřilo vysázení lesa na severním okraji zvičinského hřbetu, které mělo zabránit výhledu na "německé" Krkonoše. Podstatně hůře dopadl útok několika neznámých pachatelů, kteří během velikonočních svátků roku 1909 úplně zdemolovali vybavení chaty. Snad to všechno bylo i k něčemu dobré. Publicita a následně pořádané celonárodní sbírky na obnovu způsobily, že Zvičina a její chata ještě více přirostly všem českým turistům k srdci.

Vrchol Zvičiny se ale nakonec rozhledny přece jen dočkal. V roce 1925 k chatě přistavěli věž s unikátní otáčivou prosklenou nástavbou, kterou dodala pardubická firma E. Krause. Možnosti výhledu ještě umocňoval velký astronomický dalekohled se stonásobným zvětšením. Slavnostní otevření rozhledny se uskutečnilo 25. dubna 1926.

V roce 1927 byla chata pojmenována po Karlu Václavu Raisovi, rodáku z nedalekého Bělohradu. Toto jméno jí zůstalo dodnes, kdy se opět vrátila do majetku Klubu českých turistů. Lze jen doufat, že se brzy podaří zpřístupnit i rozhlednu."

(red)