JAK SE STONALO, LÉČILO A UMÍRALO Smrt před sto lety číhala na člověka při daleko četnějších příležitostech než dnes a lidský život byl kratší. Nejenom kojenci a malé děti - i předškolní a školní děti umíraly častěji. Na svědomí to měly především infekční nemoci: neštovice (i když se proti nim očkovalo, ale ne důsledně, černý kašel, tyfus (vzpomeňte si na jičínskou vodu), když přišla epidemie záškrtu (řádila v Čechách v roce 1889) ...Obecně pak špatná výživa až podvýživa v chudých vrstvách a nedostatečná hygiena. Po dvacítce byla metlou tuberkulóza.

Mnohem více bylo také sebevražd. Když k živoření v nouzi přistoupilo stáří anebo nemoc, leckterý chudý člověk odešel do lesa nebo na půdu a už se nevrátil. Sebevraždu v duševní krizi usnadňovala mladým zámožnějším mužům snadná dostupnost střelných zbraní. K jejich držení a koupi u pana Halíře nebo pana Havla nebylo třeba zvláštního povolení. Na samém počátku listopadu 1898 vešel do obchodu pana Havla dvacetiletý muž, koupil si revolver a náboje a přímo v obchodě se zastřelil. Také sebevražda neprospívajícího studenta nebo sekýrovaného a týraného vojáka nebyla tak výjimečná jako dnes.

Častější úmrtnost souvisela také s tehdejší nízkou úrovní mediciny. O lidském těle a jeho fungování se vědělo nesrovnatelně méně než dnes. Jaké diagnostické prostředky měl k dispozici lékař? V roce 1895 sice W. C. Roentgen objevil ve Würzburgu nové záření - psalo se o tom i v jičínských listech jako o senzaci - ale k jeho využití v lékařské praxi bylo ještě daleko. Také rozbor krve nebo moči byl teprve v počátcích. Začínalo se k němu používat mikroskopu. Začínalo. Jinak by byl nový mladý jičínský lékař MUDr. Břeněk Rys ve svém inzerátu v roce 1903 neuváděl: "Léčení zárodků souchotin a nemocí tajných za pomoci mikroskopu." A tak lékař spoléhal na poklep, poslech - a své hromadící se zkušenosti.

Také chirurgie byla v plenkách. Ještě tak zlomenina: srovnat, fixovat... Ale mnohý Jičíňák raději vyhledal léčitele: v 80. letech starostu Rybníčka a Brad Václava Nedvídka (+1895), v 90. letech jeho syna ve Střevači. Měli dovedné ruce a navíc zázračnou, tj. tkáň prokrvující tmavohnědou mast. Ale už rybí kost, která uvázla hlouběji v krku, byla pro lékaře problém. Soudě alespoň podle nešťastné smrti paní Anny Freyburgové, manželky nejmocnějšího muže na okrese - místodržitelského rady a okresního hejtmana, která na Štědrý den roku 1885 spolkla rybí kost a 9.1. 1886 zemřela. Lépe než podstoupit operaci kýly bylo asi nosit břišní pás proti "průtrži", který inzerovali jičínští lékárníci, tak jako obinadlo na křečové žíly a vložky pro "ploské" nohy. Zánět slepého střeva, ten znamenal na konci století krajní ohrožení života. Jičínský rodák MUDr. Otakar Kukula jako docent (od roku 1897) české pražské univerzity teprve vypracovával metodiku operativního zákroku při zánětu apendixu.

Lékař neměl před sto lety po dokončení studia takovou možnost, tím méně nutnost dále se vzdělávat, sledovat pokrok a novinky jako dnes. V jádře žil ze svých studijních vědomostí a rozhojňoval je převážně jen zkušenostmi. Mělo to však jednu dobrou stránku - nemedicinskou: lékaři se mohli živěji účastnit na spolkovém životě a pracovat v obecním zastupitelstvu.

V Jičíně uvádí v roce 1900 Kudrnáčův adresář devět lékařů. Nejčastěji lidé děkovali za péči novinovým inzerátem lékaři lidumilovi MUDr. Janu Hornovi, který byl také městským lékařem a hodně udělal pro zlepšení hygienických poměrů ve městě. Známý byl i MUDr. Arnošt Lustig, mladý MUDr. Břeněk Rys a pak primář nemocnice MUDr. Frant. Pelikán a jeho sekundář MUDr. Jos. Macoun.

Nemocnice však byla další bolestí města. Existovala v špatně vyhovující, protože špatně rozvržené budově (z roku 1869) proti novoměstskému hřbitovu. Sloužila celému Jičínsku, ale vydržovalo ji město. Přestože na ni Zemský fond přispíval, nestačila denní taxa 50 kr. (za chudé ji platila obec, kde měl pacient domovské právo) na úhradu nákladů. Když se k tomu navíc v nemocnici špatně hospodařilo (tisk mluvil o "Augiášově chlévu"), přinášelo zařízení obci dluhy a dluhy. A přitom hejtmanství v duchu nových zpřísňujících se předpisů žádalo v roce 1897, aby obec přistavěla oddělený infekční pavilon a také zvláštní pavilon chirurgický. Snahy obce, aby nemocnici převzal okres, neuspěly, a tak městské zastupitelstvo koncem roku 1897 odhlasovalo, že město k 1. lednu nemocnici zruší. Společná komise města a okresního výboru pak našla kompromis: infekční oddělení se zvláštním vchodem se zřídí v přízemí, operační sál v 1. patře - v přízemí se přistaví koupelna a prádelna atd. Ačkoliv pan primář Pelikán měl dobrou pověst, nebylo žádným štěstím dostat se do této nemocnice. Proto v Jičíně do roku 1895 (do smrti svého majitele) prosperovala soukromá nemocnice MUDr. Gustava Kukuly v místech dnešního okresního úřadu. Tam se ovšem platilo ne 50 kr., ale 90 kr. až 2 zl. denně. Podobný pokus zřídit soukromé sanatorium v Lipové (Havlíčkově) ulici čp. 185 se však MUDr. Hynkovi Dvořákovi v letech 1897-8 nepodařil.

Na péči o zuby se v Jičíně specializoval výborný hudebník MUDr. Heiser. Plomboval zuby zlatem, amalgamem a cementem, korunky zhotovoval zlaté nebo aluminiové, umělé zuby vysazoval na kaučuku, zlatě, aluminiu - i bez patrové desky. Se zuby se však jezdilo také do Miličevsi, kde tamější obvodní lékař Jan Kejzlar také nabízel plombování, zasazování umělých zubů. Zuby se doporučovalo už tehdy "cídit", nejlépe prý Dentontem. Ale mnoho lidí to nedělalo.

Brýle a skřipce už byly běžné, ale ne laciné. Optik Petr Hajný v Jičíně měl dokonce i přístroj ke zkoušení zraku, aby brýle dobře sloužily a nekazily oči.

Bez předpisu bylo možno ve dvou jičínských lékárnách dostat řadu žaludečních kapek, antiseptických mastí, katarové "zrušovadlo", Kvizdův fluid (k natírání) proti dně atd.

Když přišla smrt, na všechno zlé a špatné se zapomínalo a pohřby bývaly v Jičíně slavné. Spalování nebylo ještě v Rakousku dovoleno a jen výjimečný výstředník jako Vojta Náprstek si vyžádal odvoz do krematoria a zpopelnění v Žitavě. Pohřební průvod tedy v Jičíně vycházel z domu smutku a směřoval na novoměstský hřbitov. Zemřelého doprovázelo obyčejně mnoho lidí, takže městská rada stanovila pravidla, jak se mají lidé na pohřbu chovat. Především se měl průvod seřadit do pravidelných čtyřstupů a pak i na hřbitově zachovávat pořádek. U hrobu totiž vybraný řečník pronášel pohřební řeč. Vypravení pohřbu si Jičíňáci mohli objednat u dvou pohřebních ústavů. Oblíbenější byl mladší z nich - pánů Porče a Zajíčka. Ti si na konci století pořídili "po vzoru Prahy" nádherný zlatý pohřební vůz. Majitel staršího pohřebního ústavu Václav Horáček, výborný truhlář, na podzim roku 1897 zemřel a jeho pohřební ústav převzal méně zkušený syn František.

Místo květinových darů bývalo zvykem posílat k uctění památky zemřelého peněžité dary sociálním zařízením a ještě častěji národním spolkům, které podporovaly Čechy žijící v německém pohraničí.

Vladimír Úlehla