Dr. Radim Kalfus se narodil před osmdesáti lety, 23. ledna 1920 v Liberci. Jeho otec byl ředitelem 1. české literární měšťanky. V devíti letech se rodina stěhovala do Prahy, kde Radim v roce 1939 maturoval. Zajímavé je, že jeho spolužákem byl později významný český herec Rudolf Hrušínský. Po dokončení střední školy se zapsal na práva, ale počátek 2. světové války a uzavření českých vysokých škol po 17. listopadu udělalo škrt přes plány mladého studenta. Byl dokonce členem studentské delegace na pohřbu Jana Opletala. Podařilo se mu utéct před razií a spolu s otcem se skrýval a pracoval jako zemědělský dělník.

Po osvobození se vrátil do rodného Liberce a v letech 1945 až 1947 se stal kazatelem jednoty bratrské. Od roku 1947 zastával funkci ředitele libereckého rozhlasu až do svého pověření funkcí ústředního tajemníka jednoty bratrské v Nové Pace v roce 1950.

Během svého života vykonal s pověřením ministerstva školství a ministerstva kultury celou řadu velkých cest a v letech 1957 až 1969 procestoval prakticky celý svět, snad s výjimkou Austrálie. Jen na ukázku uvedu, že v roce 1957 byl v USA, v Západní Indii, Velké Británii a Nizozemsku, ale zřejmě nejvíce jej lákala Afrika.

Svoje vzpomínky z cest po Africe vydal knižně pod názvem Vzpomínky na dr. Alberta Schweitzera a na Lambaréné. Oboustranná náklonnost mezi oběma muži se projevila častokrát, nejlepším důkazem je, že Dr. Schweitzer si Radima Kalfuse pozval jako věrného přítele na skromnou oslavu svých devadesátých narozenin v lednu 1965 do Lambaréné. Kniha vzpomínek je poutavá a čtivě zajímavá, takže se čtenář dozví řadu věcí z života Dr. Schweitzera a černého kontinentu vůbec.

Radimu Kalfusovi nebylo dopřáno dožít se devadesátky, jako jeho velkému vzoru, zemřel v Nové Pace 8. července 1985 ve věku 65 let.

Václav Franc

Jak se žilo v Jičíně na konci 19. století

Na fotografii A. Podlipného (laskavě zapůjčenou z archivu OMaG) vidíme zájezdní hostinec V ráji z pohledu od rybníka Kníže.

JAK SE VAŘILO, JEDLO A PILO Důležitou prací služebných byla i pomoc paní při vaření. Paní Volfová myslela na to, aby jedna služka už vařit uměla a mohla být kuchařkou. Přípravě jídla, především pro pána - živitele rodiny, se věnovala velká péče a hodně času.

Těžká, náročná česká kuchyně, kde se máslem a vejci a ani časem na přípravu jídla nešetřilo (zaznamenala ji a tím kodifikovala Magdalena Rettigová), ještě převládala. Ale ke konci století se přece jen - prý pod vlivem Ameriky - kuchyně zjednodušovala. A také se časem začínalo více šetřit.

K snídani se většinou pila - a to i v dělnických rodinách - bílá káva, u Volfů s rohlíkem nebo houskou, které se většinou nemazaly, leda trochu máslem, ale rozhodně ne džemem. Dojídaly se odpoledne ke svačině. Chudší domácnosti kupovaly jen kávovou náhražku z cikorky nebo sladu. Nejznámější a nejoblíbenější byly Franckova káva z Kolína a nově i z Pardubic. Měla jen tu vadu, že výrobce byl Němec. Proto noviny propagují české výrobky: především Buvovu cikorkovou kávu z nedalekého Vysokého Veselí (továrnička tam byla založena už v roce 1827!) nebo Moravskou národní sladovou kávu a nově, od března 1895, Kolínskou novou kávu. Nová česká kolínská továrna přišla v roce stého výročí narození Františka Palackého v roce 1898 na dobrý reklamní tah: přidávala ke kávě obraz "Otce národa".

Pro čerstvé mléko do kávy mohli Jičínští, nehledě na jiné možnosti, zajít v kteroukoliv dobu do zájezdního hostince V ráji (stával proti Koruně u rybníka Kníže), který byl majetkem rolníka Rudolfa Kokošky, ale hostinský provoz pronajal panu Rosůlkovi.

Chléb a pečivo nabízelo jedenáct pekařů v čele s pekařem a mlynářem v jedné osobě panem Václavem Černohorským (byl předsedou společenstva pekařů a mlynářů), který od ledna 1899 otevřel filiálku v Panské ulici čp. 69. Pro chléb a pečivo se chodilo k Hrubým u brány, Macounovi na začátku lip, k Václavu Rejfovi, Františku Seifertovi a už i k Ulrichovi ...

Obědvalo se vydatně. V měšťanských vrstvách převládala masitá jídla. Řezníků bylo v Jičíně podle Kudrnáčova adresáře 24 a mnozí byli současně uzenáři. Jejich vonící vuřty, párky a salámy chutnaly už tehdy.

U Volfů bývala nejčastěji hovězí polévka - zavářka do ní se střídala. K přípravě polévky mohla už tehdy kuchařka používat výrobky Maggi, tehdy ještě v lahvičkách: buď koncentrované polévkové koření, nebo hovězí vývar. K oblíbenému hovězímu masu se u Volfů připravovaly různé omáčky. Někdy se maso ještě na tuku opeklo: na sádle, másle, ale už se prodával i tabulový olej. Na vydatnost oběda pan Dr. Volf dbal i proto, že u oběda pravidelně hostil 4 chudé studenty, nejčastěji z pedagogia, jak se říkávalo učitelskému ústavu. Podobně tomu bylo i v jiných předních jičínských rodinách. Byla to forma sociální pomoci, ale JUDr. Volf pomáhal zvláště rád, protože se na studiích musel sám jako chudý chlapec těžce protloukat. Nejen obědy, také večeře se v měšťanských rodinách připravovaly teplé, a tak se vařilo celý den.

Překvapilo mě, že se dosti často konzumovaly ryby. Hostinec U Němců nabízel rybí polévku a smažené ryby a v Jičíně se uživily dva obchody "rybami a raky". Rybí pochoutkou v lahůdkářstvích byla vedle uzenáče a uzeného slanečka máčená treska, sardel, ruský kaviár, marinovaný úhoř. Paní Marie Volfová si úhoře marinovala sama.

Takové dobroty se ovšem servírovaly, když byli pozváni hosté, u slavnostní tabule. Uveďme příklad: Pro svého budoucího tchána dal Dr. Jar. Lohař připravit k obědu "polívčičku s knedlíčkama, mušličky z brzlíčku (?), jazýček se špenátem, kapounka s kompotem" a nakonec "dortíček". (Z dopisu 13.3. 1899). Tam se pilo také víno. Obchody nabízely vína rakouská, maďarská, rýnská, dalmatinská, ale i naše mělnické. Lahůdkáři, pan T. F. Černkovič, Josef Honys nebo pan Mukařovský, který měl vedle obchodu nejstarší jičínskou vinárnu založenou v roce 1848, nabízeli také těžká vína: malagu, madeiru, portské, bordeaux nebo scherry. Z likérů například chartreusku. Tvrdého alkoholu se nabízelo méně než dnes, hlavně koňaky, ale narazil jsem i na nabídku srěmské slivovice. Sprostá kořalka se směla vyrábět a čepovat jen na zvláštní povolení a pili ji příslušníci chudších vrstev a různé ztracené existence.

Když už jsme u pití, kromě nejlepší jičínské vody od sv. Václava jste mohli v Jičíně koupit Mattoniho a Krondorfskou kyselku, od roku 1896 nově šaratici (s projímavými účinky) a v roce 1900 uvedl do Jičína pan Mezleský Hanáckou kyselku. Někdo dal přednost sodovce nebo šumivé limonádě - jičínskému výrobku nejprve pana M. Köppla, později paní K. Fialové. Pro pivo se chodilo do hospody se džbánem, ale v devadesátých letech se na trh dostala novinka - pivo lahvové. S plniči piva do lahví se brzy roztrhl pytel, a proto podle nařízení z roku 1899 musil mít plnič piva zvláštní povolení a láhve musil uzavírat korkovou zátkou se svým vypáleným jménem, zatlačenou do roviny s hrdlem láhve. Patentní drátěné uzávěry s gumičkou, které se užívaly u limonád, nebyly u piva povoleny.

Jižní ovoce - pomeranče, citrony, fíky a datle - se v "koloniálních" obchodech dostalo v předvánočních měsících. Mohlo se také mlsat: čokoláda, bonbóny čokoládové, sněhové, ovocné, mandlové i šumivé ..."České zákusky" pana Kinczla, lomnické suchary, turecký med atd. Anebo zajít k jednomu z pěti jičínských cukrářů.

Obchodníci se zeleninou a ovocem byli v roce 1900 jen dva. Zelenina a ovoce se pěstovala na zahrádkách a ředitel zimní hospodářské školy pan Jindřich Havránka učil v praktických kurzech zeleninu a ovoce konzervovat. Nakládaly se i okurky, ale v obchodech už nabízeli proslavené znojemské okurky. Ovoce a zelenina se dobře nakupovaly také na týdenních trzích každé pondělí. A nejen ony, také máslo 1 kg za 1 zl. (hospodyně uměly ochutnáváním vybrat to nejlepší), vejce po 2 kr., tvaroh 1 kg za 30 kr. ...A pak drůbež, pokud ji rodina sama nechovala: husu za 1 zl. 20 kr., kachnu za 60 kr., kuře za 30-35 kr. (Pamatujme stále, že dělník vydělal denně asi 50 kr.)

Doma se vařilo na plotně kuchyňských kamen. Inzerovaný lihový rychlovar Meteor měli asi málokde. Vařilo se v železných hrncích a kastrolech, šířilo se už smaltované nádobí (velký výběr měli u Knotků). Pokud oprýskalo a proděravělo, nevyhazovalo se, nýbrž letovalo. Kameninové hrnce se zase drátovaly - obepínaly drátěnou sítí. V Jičíně se nabízejí i nejkvalitnější nože - ze solingenské oceli. Běžný byl mlýnek na kávu, na koření, řídký domácí pražič kávy, protože ta se prodávala nejen pražená, ale také zelená. Přístrojů usnadňujících ženskou práci v domácnosti - jak to propagoval už Vojta Náprstek - valem přibývalo.

Vladimír Úlehla

"Přátelské setkání" v jičínské galerii

Jičín - V sobotu byla v Okresním muzeu a galerii v Jičíně zahájena výstava devětadvaceti regionálních výtvarníků.

Expozici pod názvem "Přátelské setkání Podkrkonošských výtvarníků" připravili pracovníci OMaG Jičín, přičemž hlavní organizace byla svěřena Radomíru Pacinovi, který do katalogu výstavy zapsal: "Přátelství a tvůrčí práce tvoří pouto skupiny lidí soustředěných v seskupení Podkrkonošských výtvarníků. Společenství bez povinností. S právem přijít, být mezi přáteli, bavit se a cítit se dobře.

Nelze vystopovat, kdy vzniklo - postupně. Ze setkávání na různých malířských akcích a přání setkat se vzájemně znovu. Dotvořilo se přirozeně, jako láska, ve vztah, který si hýčkáme a vážíme si ho jako výjimečnosti v prostředí, kde nezištný vztah a opravdové přátelství není, bohužel, samozřejmostí."

První společná výstava Podkrkonošských výtvarníků potrvá do 13. února 2000 a v příštích letech by její obdobě měl být v jičínské galerii věnován vždy jeden výstavní termín.

Ve výstavní síni Okresního muzea a galerie v Jičíně vystavují tito výtvarníci.

Vlasta Tvrdá (* 10.12.1950, Vrchlabí). Základy malování získala v novopackém výtvarném kroužku. Ráda maluje květiny a krajinu.

Jaroslav Volf (* 5.10.1925, Jičín). Malířství studoval u Fr. Maxe. Tématické základy jeho tvorby z pobytů v Jemenu a Alžírsku.

Milena Zrnová (* 25.2.1956, Jilemnice). Absolventka SUPŠ keramické v Bechyni se vrací zpět k hlíně a hrnčířskému řemeslu.

Ladislava Andrtová (* 17.1.1941, Praha). Výtvarnou činností se společně s "Podkrkonošskými malíři" zabývá téměř dvacet let.

Ladislav Bartoníček (* 14.5.1935, Jičín). Původně se věnoval kresbě i malbě, později víc řezbařině pod vedením Viléma Kobrle.

Emanuel Bosák (* 2.9.1924, Praha). Inzitní kreslíř a grafik. Inspiruje se převážně náměty sportu, svým rodištěm a Českým rájem

Josef Bucek (* 18.10.1930, Jičín). V tvorbě převládá trojrozměrné vyjádření. Tvoří ji plastiky, keramika, zahradní skulptury a pod.

Miroslav Čivrný (* 2.3.1940, Vrchlabí). Přes drobné pokusy v různých technikách namaloval většinu svých obrazů olejem.

Miloš Gerstner (* 6.4.1946, Benecko). Relaxační tvorba, technika akrylová tempera, náměty reminiscence dětství a minulých životů.

Margita Nedomlelová (* 10.1.1950, Jičín). Předvádí krajinné a městské motivy, zpracované pastelem a olejem, i sochařské dílo.

Jana Pokorná (* 8.5.1951, Jičín). Věnuje se kresbě portrétů. Maluje temperou i olejem krajiny, v současnosti také terče.

Jaroslav Sucharda (* 13.8.1947, Valdice). Dokud to šlo, lezl rád po skalách. Teď rád vyřezává a má radost, když se to někomu líbí.

Eva Šinkmanová (* 24.12.1948, Nová Paka). Oblíbenými autorčinými náměty jsou květiny a krajina, technikami pak olej a tempera.

Karel Šoltys (* 22.10.1924, Studeňany). Největší autorovou zálibou je malování v plenéru, ale i samostatná řezbářská tvorba.

Jaroslav Švihla (* 6.12.1933, Liberec). Školním vzděláním byl předurčen pro činnost keramika, stal se však malířem a grafikem.

Nataša Kalousková (* 25.7.1953, Valdice). Nejraději maluje hezká lesní zákoutí a přírodu bez lidí, roční období prý nerozhoduje.

Veronika Kalousková (* 13.6.1975, Valdice). Kreslení ji baví. Do obrázků dává svoji momentální náladu, u čehož se prima odreaguje.

Káťa Krausová (* 1961, Nová Paka). Těžiště její tvorby krom kreseb spočívá v malbě akrylem, olejem, pastelem a v grafice.

Břetislav Kužel (* 2.3.1939, Jičín). Zakládající člen jičínského výtvarného kroužku. Věnuje se zejména malbě olejem a temperou.

Jaroslava Kynčlová (* 24.9.1959, Nová Paka). Zajímá ji práce s přírodními materiály (dřevo), ráda tvoří kompaktní suché vazby.

Jiří Morávek (* 13.1.1976, Nová Paka). Náměty pro své olejomalby nachází v životě lidí, v hudbě a v knihách, které mu dávají sílu.

Vlastimil Mužíček (* 11.3.1959, Nová Paka). Olejem na plátno maluje krajinu všech ročních období. Chce zvládnout i portrét.

Petr Heber (* 24.5.1942, Jičín). Výtvarník a restaurátor pracuje se dřevem i kovem. Majitel Galerie Na Hrázi se stálou expozicí.

Anna Hofmanová (* 8.9.1949, Jičín). K malování ji přivedlo přání a potřeba výtvarným dílem vyjádřit životní pocity a představy.

Václav Horáček (Jilemnice). Je žákem Jana Pavlovce. Krajinář, figuralista, vytváří zátiší, portréty a rád maluje i květiny.

Věra Hörstová (20.9.1959, Vrchovina u Nové Paky). Hlavními náměty její tvorby jsou květiny a krajina, technikami olej a tempera.

Vladimír Janata (* 20.10.1954, Kunratice). Při návštěvě řezbáře mu učarovalo dřevo. Stále víc než malování se věnuje práci s ním.

Josef Koros (* 18.2.1952, Choteč). Aktivně začal malovat až ve zralém věku. Maluje hlavně krajinu Českého ráje a Podkrkonoší,

Jaroslav Kalousek (* 20.7.1952, Valdice). Začínající řezbář, který se věnuje vyřezávání betlémů, reliéfů i větších plastik.

(red)