K měsíčnímu zájezdu do Japonska, který Opera Národního divadla absolvovala v říjnu a listopadu minulého roku, nám Aleš Hendrych sdělil: "Své turné jsme zahájili na jihu Japonska ve městě Oita a dále jsme vystupovali ve městech Hamamacu, Tokio, Takasaki, Nogoya, Simimonoseki, Nagasaki, Gagoshima, Fugushima a skončili jsme na severu ve městě Morioka."

Za velkého zájmu veřejnosti zde měli čeští umělci celkem sedmnáct vystoupení s operami Rusalka, Jenufa a Carmen. Aleš Hendrych zde zpíval hajného v Rusalce, stárka v Jenufě a Zunigu v Carmen. Dle sdělení packého rodáka byl o jednotlivá vystoupení veliký zájem a hlediště pro 2 až 3 tisíce diváků byla vždy zcela naplněná. Japoncům se líbila hlavně česká hudba, a proto největší úspěch měla Dvořákova Rusalka a Janáčkova Jenufa.

"Na zájezdu jsme měli veliké množství zážitků. Mezi největší bych zařadil zasažení Tokia okrajem tornáda. Takový déšť a vítr jsem ještě nezažil. Velice na mě zapůsobila i návštěva budhistického chrámového komplexu Asakusa v Tokiu," sdělil nám ke své cestě Aleš Hendrych.

I v letošním roce bude Aleš Hendrych reprezentovat české pěvce v zahraničí. S Mozartissimem, se kterým se představil i loňského srpna v Lomnici nad Popelkou, zajíždí v polovině března do Španělska a potom ho čekají s tímto programem další vystoupení v Rakousku a Německu. A jak nám sólista Opery Národního divadla Aleš Hendrych prozradil, již se na tyto všechny zájezdy velmi těší.

(ur)

FOTO: mar

Konec nedávno sjednoceného českého státu byl téměř nadosah

Roku 999 umírá Boleslav II. Pobožný a zanechává po sobě tři syny Boleslava, Jaromíra a Oldřicha. Nejstarší z nich se ujímá vlády jako Boleslav III. a začíná vršit chyby a ukrutnosti jak na běžícím páse. Svou neschopností a otálením přichází navždy o Krakovsko a zanedlouho poté dočasně i o Moravu. Ale bohužel se víc stará o vlastní moc než o vlastní stát. A jak nejlépe upevnit moc? Zbavit se největších protivníků, tedy vlastních bratrů. Jaromíra nechává nemilosrdně vyklestit. Kterou z tehdy běžně používaných metod, krvavou či nekrvavou (rozmačkání varlat) se tak stalo, to nevím. Každopádně udělal z Jaromíra eunucha a učinil z něj v očích současníků neplnohodnotného šlechtice. Oldřich měl být odstraněn nadobro. Vražedný útok se měl uskutečnit v knížecí lázni. Naštěstí se plány prozradily a Oldřich se svou matkou a zmrzačeným bratrem uprchl k bavorskému vévodovi Jindřichovi, který zanedlouho usedne na říšský trůn jako Jindřich II. Ryšavec ještě stačí vyhnat pražského biskupa Theddaga a postupně si znepřátelit všechny, kteří ho obklopují. Končí to povstáním a Boleslav III. musí roku 1002 uprchnout.

Děj začíná dostávat spád. Knížecí stolec je bez knížete a tři možní držitelé se skrývají před sebou navzájem. Německá říše je zmítána rozpory o to, kdo se po smrti Oty III. chopí královské a případně císařské koruny, a tak přichází chvíle polského panovníka Boleslava Chrabrého. Nabízí a vzápětí i dosazuje na pražský knížecí stolec jakéhosi Vladivoje údajně s Přemyslovci příbuzného. Zajímavé na tom je, že nepomyslí na posledního žijícího Slavníkovce Soběslava (někdy se uvádí jako Soběbor), který našel po vyvraždění svého rodu (září 995) azyl na jeho dvoře. Polák Vladivoj je pouhou loutkou a pobude na knížecím stolci jen pár měsíců, než se stačí upít k smrti. Byl to notorický opilec, který údajně bez pití nevydržel ani hodinu. Mimochodem, když už jsme u toho pití, tak již zmiňovaný pražský biskup Theddag vlivem nadměrného pití prý neovládal třesoucí se ruce a bez pomoci kleriků nebyl schopen ani sloužit mši.

Bohužel se Vladivoj nestačil upít dostatečně rychle a za své krátké vlády učinil osudově špatný politický tah. Aby upevnil svou moc, obrátil se na německého krále Jindřicha II. s žádostí, aby mu Čechy udělil v léno. Ten samozřejmě rád vyhověl, vždyť se tak suverénní pán Čech poprvé stal německým vazalem. Tento neslýchaný krok, závažně poznamenal naše dějiny. Po smrti Vladivoje vše začalo nanovo. Jeden knížecí stolec a tři kandidáti. Návrat Jaromíra a Oldřicha narazil na odpor šlechty, a tak do hry vstoupil opět Boleslav Chrabrý a nadělil zemi jednou již vyhnaného Boleslava III., který na jeho dvoře pobýval. Ten i svou druhou šanci promarnil. Jediné, co stihl, byl krvavý hodokvas, který přichystal svým odpůrcům. Na hostině, kterou uspořádal 9. února 1003, nechal své protivníky zavraždit, přičemž prý sám osobně rozpoltil lebku svého zetě z rodu Vršovců. Hrůzný akt přiměl české velmože požádat o pomoc Boleslava Chrabrého. Ten Ryšavce pozval k jednání a po přívětivém přijetí ho nechal zajmout, oslepit a uvrhnout do vězení na neznámém hradě, kde zůstal až do své smrti roku 1037. Sám pak spěchal do Prahy, aby se ujmul osiřelého knížecího stolce. Někteří historici se domnívají, že měl v úmyslu vytvořit rozsáhlou slovanskou říši. Ať tak či tak, Čechy měly významné strategické postavení. Vše směřovalo ke střetu mezi Polskem a Německem a zbývající dva Přemyslovci byli pouhými figurkami na šachovnici. Jindřich II. do čela vojska, které mělo vyhnat Poláky z Čech, postavil Jaromíra. Jeho jméno otevíralo brány hradů, a když Boleslav Chrabrý pochopil vážnost situace, bylo pozdě. Ústup Poláků se změnil ve zmatený útěk a knížecí stolec obdržel Jaromír. Podle dva roky "starého" práva mu Jindřich II. udělil Čechy v léno. Od vazalského postavení se pak odvíjela i možnost samostatné politiky. Během příštích třiceti let se Jaromír s Oldřichem střídali u vesla podle toho, jak velké vroubky měli u římskoněmecké říše.

Při jednom takovém "střídání" v roce 1034 Oldřich svého, již tak dost zmrzačeného bratra, připravil o zrak. Každopádně byl přes všechny své chyby Oldřich lepším panovníkem než Jaromír. Dokázal zpět získat Moravu a hlavně zachránil Přemyslovce před vymřením. Barvotiskový příběh o Oldřichovi a Boženě byl mnohokrát dojímavě zpracován. Skutečnost, že syna Břetislava zplodil Oldřich s manželkou jakéhosi Křesiny a přitom byl sám ženat, se tehdá nebrala tak vážně. Důležité bylo, že krize českého státu byla zažehnána a že v osobě Břetislava dosedl na knížecí stolec v roce 1034 (možná, že až na počátku roku 1035) po dlouhých letech silný a schopný panovník.

(to)

Jak se žilo v Jičíně na konci 19. století

Pohlednice ze sbírky Karla Čermáka zachycující sídlo krejčovského závodu Josef Lisý a spol. byla odeslána v roce 1906.

JAK SE LIDÉ, ZVLÁŠTĚ DÁMY, OBLÉKALI Ve středních vrstvách a mezi chudými lidmi se doma hodně šilo. Především spravovalo a přešívalo. Dostupným, ale ne laciným pomocníkem (stál od 22 zlatých výše) byl šicí stroj, který u nás poprvé předváděl Vojta Náprstek v roce 1863 u Halánků v Praze dámám svého budoucího Amerického klubu dam. V Jičíně byl šicí stroj, samozřejmě šlapací, běžně k dostání od 80. let. Svého zástupce tu měla nejproslulejší značka Singer. Zámožnější zákazníci šili v dámských a pánských krejčovských závodech. Konkurence byla velká. O přízeň zákazníků se ucházelo 25 pánských krejčí a 20 dámských krejčovství (ty vedly většinou ženy). Své závody nazývali vznešeně "módní salon" jako třeba Josef Lisý na podloubí zámku.

Výběr látek byl v obchodech se střižním zbožím nebo přímo v krejčovských závodech bohatý: lehký lněný barchet na blůzičky, hedvábí japonské a čínské, též lyonské, hedvábný damašek na ubrusy a bavlněný na povlečení peřin, samet, plyš, jemný a průsvitný tyl atd. A samozřejmě kvalitní vlněná sukna na pánské obleky a na kabáty.

V Jičíně se nabízejí vzory pařížské a lyonské. Francie udává v módě tón a pražský módní časopis, vydávaný od roku 1889, se nazývá "Nové pařížské módy". Jistě se dostávaly i do Jičína.

Nejzámožnějším jičínským dámám, když se chystaly v masopustním období na plesy, nestačily jičínské módní salony a jezdily šít až do Prahy. Předstihnout jiné dámy nebo jiné dívky svou toaletou, o to se snažila v nevypsané soutěži každá příslušnice jičínské elity. I jičínské noviny se po elitním plesu AČJ nebo Občanské besedy rozplývají chválou nad krásou dámských toalet. Něco to ženské krášlení stálo: považte, že 1 m jemného barchetu přišel až na 9 zl, 1 m hedvábí až na 11 zl! To vydělal dělník za čtrnáct dní.

Jaké byly na konci 19. století hlavní rysy ženské módy? Především se už běžně nosilo spodní prádlo: košilka a spodní kalhoty, které ženy ještě v prvé polovině 19. století nenosily. Jen chudina neměla na spodní prádlo a chudá holka přicházela do manželství stále ještě "s holým zadkem". Sukně musela být do první světové války dlouhá a směla poodhalit leda kotník. Často se dotýkala až země a vířila prach. Odkrýt nohy krátkou sukní, dokonce snad nad kolena, to bylo naprosto nemyslitelné. Ale na druhé straně se ženské tvary těla odíváním zvýrazňovaly. Hlavně stažením ženy v pase - ideálem byl "vosí" pas. Tímto stažením se zvýraznily boky, i když krinolíně (s obručovou drátěnou konstrukcí) bylo už dávno odzvoněno. Nahoře pak šněrovačka neboli korzet (vyztužený vertikálně kosticemi) vyzdvihovala poprsí. K zašněrování korzetu na zádech bylo zapotřebí pomoci druhé ženy. Šněrovačka svým tlakem deformovala vnitřní orgány, především žaludek a plíce, a lékaři proti ní začali brojit. Ale málo platné, dáma se bez šněrovačky do 1. světové války neobešla.

Na nohou se nosily malé a úzké boty, často ještě bez rozlišení tvaru pro levou a pravou nohu. Zle deformované nohy s prsty kromě palce ohnutými dolů do bříšek chodidla spatřila paní Štěpánka Volfová na nohou své tchýně, až když ji ukládala do rakve.

V devadesátých letech se začala i v Čechách uplatňovat první konfekce, prodej hotových obleků i hotových bot. V Jičíně ji nabízí jen několik málo malých obchodů (např. konfekci pro děti prodávala Karla Goliathová). Většina lidí si stále dává šaty šít a objednávkou bot na míru umožňuje existenci třiačtyřiceti jičínským obuvníkům.

Proti slunci se dámy bránily "sluníky", neboť vznešená byla pleť bílá, ne opálená. Proti dešti deštníkem. Muži se často spokojovali pelerinou - havelokem z těžkého lodenu, vlněné látky s dlouhým vlasem, který tak snadno nepromokl. Také dámské zimníky se z něho šily. Dámy z vyšších vrstev ovšem nosily kožichy a ruce chránily před mrazem rukávníkem.

Ve století vzniku moderních národů - i našeho českého - vznikaly přirozeně také snahy zavést národní oděv. U českých mužů, dík Sokolu, se to do jisté míry podařilo: ujala se čamara (polského původu) s charakteristickým zapínáním dlouhé řady knoflíků vpředu stuhami nebo šňůrkami. V Jičíně se čamary hojně nosily i na elitních plesech. Naproti tomu národní oděv pro české ženy se neujal. Zjednodušený národní kroj se jím nestal. Naše dámy jej oblékly zřídka a jen některé a jen při výjimečné příležitosti, například na národní slavnosti.

Krása žen se na samém konci století začala víc a víc spojovat se zdravím (pohybem na čerstvém vzduchu) a čistotou. Tehdejší reklama (většinou klamavá) už nabízí ženám kosmetické prostředky proti bradavičkám, proti pihám, vráskám, akné, lupům ...Nabízí například liliové mýdlo pro "růžovou, něžnou, omládlou pleť", pudry na pleť anebo proslulou pomádu Anny Csillagové, pro níž se docílí takového růstu vlasů, že za 14 měsíců sahají až na zemi. Všechny tyto novinky uváděli na jičínský trh dva hlavní jičínští materialisté: pan Antonín Hausdorf na Husově třídě a pan Julius Beyšovec na Velkém náměstí a také dvě jičínské lékárny: stará Havlova U bílého jednorožce a Vítkova lékárna U české koruny.

Na úpravě vlasů, které se nosily dlouhé, ženám záleželo. Nejednu dámu přicházela brzy dopoledne česat kadeřnice, některá dáma nosila paruku. Pánskou módou byl knír kroucený vysoko nahoru a do stran. V noci jeho tvar pomáhala uchovat speciální páska podnikavého holiče a vlásenkáře Karla Laška. Tváře a brada se obyčejně holily. Rádi při tom posloužili jičínští holiči - bylo jich třináct.

Vladimír Úlehla