| Noviny Lepařova gymnázia č. 1–2 | 20. září 1998 | Ročník 3 (9) |
Je to tak. Noviny LG zahajují třetí ročník své existence. Není to žádné velké výročí, nicméně toto je už deváté číslo (kdyby loňská dvojčísla vycházela samostatně, tak dvanácté) a bez jakékoli sebechvály musíme říci, že u studentských časopisů to není vždy obvyklé, neboť jejich největší nebezpečí bývá jejich jepičí život. Další zdar časopisu ovšem záleží na řadě věcí, na ochotě tiskárny Fitos Stará Paka nás i nadále podporovat, a především pak na Vaší čtenářské přízni, milí studenti, spolužáci a naši fandové. Každé číslo se podaří sestavit vždy jinak, s nějakým jiným akcentem, v tomto, připravovaném přes prázdniny, je víc rozhovorů se známými osobnostmi a víc textů ke čtení. Doufáme, že ve školním roce 1988/89, který je ve znamení oslav docela významného jubilea Lepařova gymnázia, bude přinejmenším dost materiálu na to, abychom pracovali aspoň tak jako dosud, ne-li abychom se dále nezlepšovali. Budeme proto vítat i Vaše příspěvky, ohlasy, názory, polemiky.
Haldou zajímavostí, úsměvných i trpkých poznatků, příhod a skutečností mě při červencovém interview zahrnula spolužačka Páťa Satrapová (17 let), která se na sklonku minulého léta vydala na zkušenou do Spojených států do Kalifornie do Santa Rosy, kde strávila školní rok 97/98. A že tam nezahálela, nýbrž angličtinu i ducha zušlechťovala a obzor rozšiřovala, si můžete ověřit v tomhle interview, díky Pátě báječně upovídaném a někdy až do nejzastrčenějších podrobností zaběhnutém.
MV: Páťo, kdo nebo co tě navedlo k tomu, odebrat se jen tak na rok do Ameriky?
PS: Mě na to vlastně nic nenavedlo. Bylo to tak, že jsme znali Gratzingerovy. Máma chodila s paní Gratzingerovou do školy, a tak nás několikrát navštívili. Potom jsem jim na tátův návrh napsala, jestli bych za nima nemohla přijet.
MV: Jak dlouho's o tom věděla předem?
PS: Právě že to bylo všechno na poslední chvíli. Věděla jsem o tom už od prosince, ale pak byly problémy, sehnat mi školu, protože veřejný školy (public) už nepřijímají zahraniční studenty. Amerika už je dost přelidněná a má dost vlastních dětí. Pro mě museli najít školu soukromou.
MV: Jaký's měla pocity, když's nalezla do letadla tady v Ruzyni a potom po přistání v Santa Rose?
PS: Já jsem si vůbec neuvědomavala, že letím, vůbec jsem tomu nevěřila, když jsem potom jela po Golden Bridge... Já jsem si furt myslela, tak zejtra se probudím, půjdu do školy v Jičíně... Asi až za dva měsíce jsem si začala uvědomovat, že tam jsem.
MV: Jak's vůbec navykla rušnýmu velkoměstu, pohledům na lidi různejch pletí, módním výstřelkům, luxusním auťákům, mrakodrapům..?
PS: Myslím si, že když je člověk mladej, tak mu je ve velkoměstě dobře. A mně se tam hrozně líbilo.
MV: Psala's, že naše město není stvořený pro teenagery...
PS: Hm, právě...Tady se všichni znaj, a když je člověk mladej a něco vyvede, tak si o tom druhej den povídaj všichni...
MV: Bylo to takový tvoje první sólo, na vlastní pěst, dál od domova...?
PS: Vlastně jo. Párkrát jsem třeba jela na měsíc někam bez rodičů o prázdninách, ale jinak ne. Musím říct, že mně teda rodiče vůbec nechyběli.
MV: Kdy jsi vůbec začala brebentit anglicky, za jakej čas ses do toho dostala?
PS: No právě! Říkala jsem si, jo umím anglicky super, mám za sebou pět let angličtiny, dělala jsem Cambridge, zapadnu tam hnedka. Jenomže já jsem tam zjistila, že vůbec anglicky neumím, ničemu jsem nerozuměla a oni nerozuměli mně. Takže ze začátku jsem se jenom blbě usmívala...
MV: Byla to aspoň angličtina, kterou's už někdy slyšela nebo?
PS: Vůbec ne. Ono šlo hlavně o přízvuk, ten byl jinej, než slyším ve škole od učitelky... Naštěstí mi hodně pomohli Gratzingerovi tím, že se mnou mluvili jenom anglicky.
MV: Při zapouštění kořínků v novým prostředí jsi určitě bedlivě zkoumala tamější lidi. Jak na tebe zapůsobili, co se ti na nich líbilo...?
PS: Ty lidi byli děsně přátelský, ale já jsem byla ze začátku strašně vyděšená, uzavřená, takže jsem nikomu nerozuměla. Tak si o mně ze začátku mysleli, že jsem divná... Začala jsem je poznávat až po třech měsících a mám je hrozně ráda, protože jsou šíleně pohodářský a přátelský... Ale zase si tam neuděláš tak pevný přátelství jako tady.
MV: Jsou to povrchnější přátelství?
PS: No, jsou to rozhodně povrchnější přátelství. Tady by třeba člověk pro kamaráda zalhal, tam se s tím nikdy nesetkáš.
MV: Jsou tam kluci v něčem šmrncovnější?
PS: Kluci jsou tam asi stejný jako u nás, mimo to tam jsou samozřejmě taky černoušci atd.. A co jsem si všimla bylo, že i když byli hezký a chytrý zároveň, nebyli ani tak namyšlený.
MV: Kde jsi tam bydlela?
PS: Bydlela jsme v Santa Rose, to je okrajová část San Francisca, v rodinným domku.
MV: Jak se ti líbilo v hostitelský rodině?
PS: Rodina byla skvělá. Líbilo se mi tam hodně, byli na mě strašně hodný, brali mě jako svý dítě.
MV: Jak se ti líbilo v L.A. a kam jinam jsi ještě zavítala?
PS: San Francisco je daleko hezčí, protože Los Angeles je strašně velký město, který nemá žádnej střed. Vypadá jako skladiště. Tyhle dvě města jsou velký konkurenti, je to legrace, co o sobě navzájem říkaj. Byla jsem ještě v Joshua poušti, v Yosemitským parku, v Medvědím údolí.
MV: Na jaký škole's tam studovala, trochu to popiš...
PS: To je to, čím se nechci chlubit. Byla to katolická dívčí škola, určitě na úrovni gymnázia..., ale museli jsme nosit uniformy, což bylo úplně příšerný. Takový nemožný prouhatý modrý kraťasy, těsně nad kolena a jediná volba k tomu bylo buď červený nebo modrý tričko...Takže se člověk ráno vzbudí a řekne si, tak dneska si vezmu jaký tričko? Modrý nebo bílý? A tím to hasne. Nesnášela jsem je a kvůli tomu jsem začala nesnášet i tu školu, všichni vypadali stejně...
MV: Byla to prep-college?
PS: No, byla to škola, která se specializovala na přípravu dětí na vysoké školy. A byla to soukromá škola.
MV: Takže's tam měla všechny předměty jako na gymplu?
PS: Ne, ne! Měla jsem historii světovýho náboženství, matematiku, chemii, biologii, zeměpis kultur, tělák, veřejnou řeč a historii filmu.
MV: Historii filmu, to by bylo docela zajímavý, to tady mít!
PS: Hm, to jsme se dívali na filmy, a pak jsme o nich jenom psali eseje.
MV: Takže i rozvrh se ti víc zamlouval?
PS: To ani náhodou! Škola byla od 8 do 15 a hodiny trvaly 60 minut, ve čtvrtek a pátek dokonce 90 minut...Přestávky byly sice dlouhý, ale já jsem v tu dobu spíš běhala po učitelích...
MV: Jak se hodnotili žáci?
PS: Žáci se hodnotěj stupnicí od A do F, na polovinu to vždycky napíše každej, to je F, potom to jde nahoru...Já jsem byla známkovaná prošla/neprošla... Většinou na mě byli velice shovívaví kvůli tý angličtině.
MV: Jakej je tam vztah kantor a žák?
PS: Ten vztah je úplně jinej než tady, je kamarádskej. Učitel nemá autoritu typu, že se ho bojíme, má autoritu staršího bráchy nebo kamaráda... Odpoledne jsem s nima šla třeba i na kulečník, fakt pohodářský.
MV: Oblíbila sis tam jinej předmět?
PS: Začala jsem mít ráda chemii, byla skvělá, nic jsem se nemusela učit nazpaměť, cokoliv jsem chtěla, jsem si mohla poznamenat na papír a používat to při písemkách. A dělali jsme strašně moc pokusů, prostě výbuchy, asi 3x mi vohořely vlasy a řasy,...
MV: A co příprava na vyučování, zabrala ti hodně času?
PS: Ty první tři měsíce určitě, ale ke konci školního roku už to bylo dokonce míň, než jsem se učila tady.
MV: ...protože's asi taky začala přemejšlet v angličtině...
PS: No, to byla legrace, potom jsem přemejšlela víc anglicky než česky.
MV: Jak jsi tam užívala volnej čas?
PS: Ve všední dny jsem po škole dělala atletiku a cross-country, to je přespolní běh. A večery jsem trávila se skvělými sousedy. V pátky jsem hned po škole jezdila do místní univerzity do Internacionálního klubu. A víkendy jsem si užívala s kamarádama v San Franciscu. Hodně času jsem taky trávila v Galerii afrického umění, kam jsme s kamarádkou chodily na kafe. Byly tam skvělý sochy vytesaný z kamene. Když jsem měla peníze, tak jsem jezdila na rockový koncerty, dokonce jsem byla i ve Woodstocku. A dvakrát jsem byla o víkendu na snowboardu na horách...
MV: To by mě zajímalo, jak byl organizovanej ten Internacionální kroužek.
PS: Organizovanej nebyl, byli tam jenom samí studenti.
MV: A co jste tam rozebírali?
PS: Když jsme se dohodli, tak jsme dělali přednášky o svejch zemích, udělali jsme i národní jídlo... Ale většinou jsme se prostě sebrali a šli pařit.
MV: A zaujal tě tam nějakej nápad, dílko, osobnost...?
PS: Hrozně jsem si oblíbila Steinbecka, protože píše o Kalifornii, byť zdlouhavě a popisně.
MV: Kam se choděj mladý lidi nejvíc bavit?
PS: Největší hit je teď v Americe chodit na swingový tance. Protože tam nemaj taneční, takže jedině při tomhle se můžou hezky voblíknout, vzít si lodičky a kvádra. Oblíkaj se do těch 40. a 50. let, nosej dlouhý šaty ke kotníkům, klobouky, červený rtěnky. Prostě sranda. Jinak choděj na rockový koncerty, na house-party a do barů.
MV: A koupačka byla určitě celej rok, co?
PS: No, právě že ne. Zrovna jsem tam měla nejstudenější rok za poslední století. Zrovna tam řádil El Nino a tak jsem se moc neohřála... Furt tam pršelo, třeba dva tejdny v kuse a nepřestalo. Kvůli tomu tam byly ty povodně.
MV: Připadal ti ten pobyt teda spíš jako prázdniny nebo to byla náramná šichta?
PS: První tři měsíce jako šichta, ale pak už prázdniny. Možná taky kvůli tomu, že ve škole není žádný stres, akorát při nějakejch těch výzkumech, písemkách, jinak všechno pohodový.
MV: Takže i to učení bylo pohodový, všechno jsi stíhala...
PS: Přesně. A hlavně jsme se nemuseli učit moc, spíš logicky přemejšlet a tak.
MV: Zažilas tam někdy chvíli, kdys byla schopná sbalit saky paky a zmizet tryskem domů?
PS: Asi jenom jednou. Během toho druhýho měsíce, kdy mě naštvala jedna kamarádka. Ale jenom mně to tak prolítlo hlavou, nebrala jsem to vážně.
MV: Myslíš, že i na jazyky nenadanej člověk do sebe v cizině ten jazyk nasouká, že třeba prokopne i tu konverzační zeď, která mu vždycky blokovala cestu?
PS: Určitě. Tam to jde samo. Tak to do tebe prostě narvou. A pokud je ten člověk mladej, pak to jde vůbec rychle.
MV: Cos v sobě musela najít, aby ses odpoutala od navyklýho života tady a na rok odletěla, navíc v 16ti letech, poměrně brzo?
PS: Hm, já myslím, že těch 16 je dobrej věk, protože člověk ještě až tak navyklým životem nežije.
MV: Proč se Američani tak často stěhujou?
PS: To je právě legrační, stěhujou se aspoň jednou do roka, a to proto, že mění strašně rychle práci, jdou za tím pohodlnějším.
MV: O mnohý tě ten pobyt obohatil, o mnohý jsi však přišla. Nelituješ?
PS: Hm, neviděla jsem svoje spolužáky odšlapávat taneční, a to mě mrzí. Ale zase si myslím, že Amerika byla natolik odlišná, že jsem se obohatila o víc, než bych se obohatila tady. Určitě bych tam ještě zůstala, kdyby se to dalo natáhnout.
MV: Ale něco tě domů táhlo, ne? Kdo ti tam nejvíc scházel?
PS: Víš co, když tam seš jenom rok, tak si ani neuvědomíš, co ti schází. Já myslím, že kdybych tam byla třeba pět roků, tak by mě to sem táhlo úplně šíleně. Strašně mně scházeli moji kamarádi. Cejtila jsem se tam sama, i když jsem pak už měla nový kamarády kolem sebe...Ale stejně nikdy nepochopily, čím jsem prošla a jaká je moje kultura.
MV: V čem tkví krása Ameriky, podle tebe?
PS: V tom, že tam jsou lidi fakt z celýho světa. Najdeš tam odlišný kultury, který se tolerujou. Rasismus je tam úplně minimální, to se mi hrozně líbí... Když jsem se vrátila zpátky, tak vidím, že jsme hodně rasistickej národ. Je to takový smutný.
MV: Myslíš, že k nám má tahle země daleko jak po stránce zeměpisný, tak po tý ostatní-kulturní, lidský...?
PS: Na tuhle odpověď bych asi potřebovala víc času. Ale myslím si, že po tý zeměpisný jsme ještě blíž než po tý kulturní. Neříkám, že jsou lepší nebo horší, prostě jiný. A nemyslím si, že jsou vyspělejší v kultuře atd.
MV: Zpozorovalas na sobě nebo na lidech tady nějakou změnu po tom roce?
PS: Hodně jich dospělo, ale na sobě nic. Akorát si teď víc vážím svých kamarádů a rodičů! Možná mám teď i takovej širší obzor. Vím přímo od lidí, jak to vypadá v Japonsku, na Fudgi...Nejvíc mě asi šokovala Čína, nikdy bych tam nejela!
MV: Co tě teď v nejbližší době čeká?
PS: V nejbližší době mě čekaj zkoušky z literatury a němčiny, na který se vůbec netěším. A pak v září ještě zeměpis.
MV: A už ses rozhodla, v čem se budeš angažovat po gymplu?
PS: No, mám takový nápady, ale zatím nevím, jestli na to budu mít. Když by nevyšlo to, co chci, tak bych rozhodně chtěla využít svoji angličtinu a dělat třeba v mezinárodním obchodu.
MV: Co takhle využít tvůj spisovatelskej talent?
PS: No, kdybych ho měla, tak jo!
MV: Hm, my jsme se ale ve třídě všichni shodli, že talent máš! Jo, a díky za rozhovor, na to, žes neměla potuchy, s čím na tebe vyrukuju, jsi byla neocenitelně výřečná!
PS: Díky za to, že jsi mě vydržela tak dlouho poslouchat.
MV: Není zač.
S černošským umělcem na výstavě v africké galerii (26k)
Termín: 16.-19. září 1998
Odjezd ve středu 16. 9. v 3.30 hod. od budovy gymnázia
Předpokládaný návrat v sobotu 19.9. kolem 20.00
Program:
1. den: Orava
2. den:Vysoké Tatry - Štrbské pleso
3. den: Slovenský ráj
4. den: Nízké Tatry - Demänovská dolina - jeskyně
Stravování: polopenze v místě ubytování, jinak individuálně, v autobuse lze zakoupit teplé i studené nápoje
Cena: (vstupy, stravování, ubytování, doprava) Kč 1600,-
částka bude snížena o případné příspěvky sponzorů
Nezapomeňte: cestovní pas! turistickou obuv, starší sport. obuv do Slovenského ráje - trasy jsou často vedeny přímo korytem potoky, plavky, včas si zajistit slovenské koruny, průkazku zdrav. pojišťovny
Od letošního roku je na LG poprvé třída kvarta osmiletou třídou (zatímco vloni poprvé maturovala septima). S proměnou gymnázia ze sedmiletého na osmileté je spojena skutečnost, že kvarta se od tohoto roku stává součástí nižšího gymnázia.
Od 31. října do 5. září jeli studenti sexty a II. A v doprovodu prof. Banýra, Kazdy, Šolce a Machové na vodácký kurs. Vloni byli všichni velmi spokojeni, o letošním vodním sportování podáme (podají oni sami?) zprávu nejspíš v příštím čísle.
Na úvodní poradě ped. sboru byly jedním z důležitých témat letošní maturity. Projednávalo se rovněž výraznější zavedení seminárních prací pro všechny maturitní předměty, uplatnění písemek a zohlednění letošní Sondy maturant, u níž je znám už termín.
Zahájení školního roku bylo jako již poněkolikáté v sále Biografu Český ráj, tentokrát ale bez filmového promítání, zato se zevrubnějším proslovem p. řed. V. Cardy, který se zamyslel nad posláním a koncepcí školy, smyslem vzdělání, změnami v letošním roce atd.
V tomto školním roce přichází na LG na pevný úvazek p. Dana Gottliebová, kterou mnozí dobře znají ze IV. ZŠ. Bude vyučovat výtvarnou výchovu.
Ve dnech 16.- 19. září 1988 se již popáté koná historicko-geografická exkurze s názvem "Slovensko 98". Veškeré výlety do zahraničí (sic!) jsou přínosem a jinou formou, jak poznat něco jinak.
V letošním roce proběhne pět lyžařských kurzů, zhruba týden před oslavami proběhne sportovní kurz. Lyžařské kurzy budou jako v minulých letech pobytové (na různých místech), do příštích let se uvažuje vzhledem k problémové sněhové nadílce a vysokých nákladech na ubytování o výjezdech.
Ve škole je nově upravena učebna chemie a hudební výchovy. V posilovně budou vybudovány záchody a sprcha. Výhledově se hovoří o výtvarné pracovně. Letos by se měla opravovat část fasády v přední části dvora.
1. září - zahájení školního roku
29. - 30. 10. - podzimní prázdniny
23. 12. 1998 - 3. 1. 1999 - vánoční prázdniny
1. 2. - pololetní prázdniny
první únorový týden ? - ples LG
1. 3. - 5. 3. - jarní prázdniny
1. 4. - 5. 4. - velikonoční prázdniny
8. 4., 9. 4. - Sonda maturant (čeština, jazyky, matematika, ne již všeobecný test)
13. 4., 14. 4. - písemné maturitní práce
19. 4. - přijímací zkoušky
od 17. 5. - ústní maturitní zkoušky (první termín)
24. - 26. 6. - oslavy jubilea vzniku školy (v těchto dnech je těžiště, různé akce budou nabíhat v průběhu školního roku)
31. 6. - poslední den školy
Pzn. Informace získány od ředitelství školy. U prázdnin nejsou uvedeny "přilehlé" soboty a neděle. Jednotlivé údaje mohou být v průběhu roku případně ještě upřesněny.
Pan učitel jde na nevycválance zhurta: "Pánové, pánové, císařovně Josefíně se přitížilo, uvidíme, jak se přitíží vám, až vám dám za pět!"
Pan profesor se při výčtu chovaných zvířat ve státě trochu zarazil a hnedle měli studenti důvod k zábavě:
Jedna vynalézavá studentka si v sešitě zeměpisu udělala znamenité zkratky. Např. hospodářství zkracuje na hospoda, a potom z toho vychází toto:
Pan učitel to na nás zkouší takhle:
Klasifikace jest uzavřena. Takže cokoliv odteďka řeknu, může být použito proti vám v novém školním roce!
1.Příjmení, jméno: Jan K. Čeliš
2.Adresa: Leoše Janáčka 936, Jičín
3.Věk, znamení, datum narození: 49, rak, 5. 7. 1949
4.Rodina: ženatý, dvě děti (Honza, 18, Martina 16)
5.Oblíbená hudba: klasická, rocková, soul, jazz, lidová a etnická
6.Oblíbený lit. žánr, autor: hodně se v průběhu času mění
7.Oblíbené jídlo: burské oříšky
8.Oblíbená barva: červená
9.Oblíbené zvíře: pes a kočka
10.Oblíbená známka: Kdysi prý tři mínus, nechtěl jsem dávat čtyřku. Nejraději bych dával jedničky, ale vím, že to nejde.
11.Oblíbený umělec či vědec: mnozí, např. H. Bosch, P. Cézanne, V. Kandinskij, L. Moholy-Nagy a celý Bauhaus, Mies van der Rohe, Mark Rothko, Henry Moore, A. Calder, Richard Serra, V. Šimotová, V. Boštík, je jich skutečně mnoho, některé znám osobně
12.Přežblept: každou chvíli nějaký
13.Vlastnost: schopnost přijímat nové věci
14.Věta: -
15.Přání pro studenty: Aby je škola bavila.
P. S. Když už si mne redakce do Galerie vybrala, neodmítnul jsem. Věděl jsem, že tomu jednou neujdu.
na LG problémy zatím žádné nebyly. Možná právě proto se dosud Noviny LG tohoto tématu nedotklo, i když víme, že ani našemu městu se dokonce tvrdé droby nevyhnuly. Přiznáme se, že jsme už o nějaké formě reakce uvažovali, ale zatím nemá nikdo odvahu se do toho pustit. Zajímavé jsou názory studentů, mnohdy značně vyhraněné, v žádném případě dost různorodé. Na škole probíhaly v minulé době různé přednášky, program Peer atd. Naproti sborovně visí nástěnka s různými materiály, kde jsme našli i následující informaci:
Linka důvěry dětí a mládeže – 049-622 259
Jan Burian při rozhovoru (18k)
Jak se vám líbil člověk, umělec, možná neuvědomělý, bystrý a svůj, mající za sebou 2700 představení a plno okouzlených diváků, nesmírně aktivní, rozebírá ono i támhleto, provokuje, ironizuje, ale taky přizvukuje v souladu s námi, a to všechno o životě a především jeho vazbě k životu, nenuceně odhání lidi od nesmyslných neduhů (chlast a drogy), ale zdánlivě jim nebrání, vždyť se aspoň vyprázdní byty...
Píše cestopisy a básně, zpívá a hraje, kulturně "ozdravuje", občas posedí s nějakou osobností v televizi...
Před revolucí 89 byl utlumován, stejně jako řada dalších folkařů, nemohl si ani pořádně natočit desku, své řemeslo si ale udržel. Dneska žije v Praze, má 4 děti, 46 let, je podruhé ženat, jeho poslední CD nese název JENOM ZPÍVÁM a v červnu jste ho i přes jeho havraní oděv prokoukli i vy v naší aule. Tak co, líbil se vám Jan Burian? Zkuste ho tedy poznat ještě důkladněji!
Jan Burian vypráví (12k)
MV: Jak se Vám v poslední době žije a jak se měníte?
JB: Já se přiznám, že si žiji dobře, protože dělám, co mě baví a nedělám v životě velké kompromisy. Takže si myslím, že se mám docela dobře, i když si to snad ani nezasloužím. Měním se bohužel ve fyzickém smyslu, že mi vypadávají zbytky štětin, jiné štětiny se mi různě obarvují na šedivo, ztrácím pozvolna energii a za chvíli seschnu a zemřu. Ale doufám, že jinak se měním jenom k lepšímu.
MV: Čím vším se teď zabýváte?
JB: Kromě toho, že hraju písničky na koncertech, tak natáčím taky desky, v létě bych měl začít s přípravou na jednu novou desku a ještě se chystám na zahraniční cestu příští rok do Baltského moře na takové ostrovy. Dělám také televizní pořad POSEZENÍ S JANEM BURIANEM, k tomu si sám vybírám lidi, dále si dopisuju s lidmi v podniku zvaném Burianova Kulturní Ozdravovna (BKO),...
MV: A pak z nich vydáváte almanachy, ne? Co bylo mimochodem otázkou v posledním, 4. almanachu?
JB: Otázkou bylo, jak překonávat pocity marnosti.
MV: Co je teď ústředním námětem Vašich skladeb?
JB: Žádný vyhraněný ustřední námět vlastně není, ústředním námětem jsem já sám. Nebylo by poctivé, kdyby jím byl někdo jiný. To nejbližší, co člověka nejvíc zajímá, je to, jak on se vyrovnává se životem, jak má žít, jak se cítí, co má rád.
MV: Právě jestli Vám po revoluci nechybějí motivy...?
JB: Ne, já mám po revoluci mnohem víc motivů než dřív. Tím, jak se z písničkářského řemesla do značné míry vypařila taková ta všeobecná naštvanost na svět ve smyslu nulové naděje, že se svět někdy zlepší, tak ve chvíli, kdy se ten svět začal zlepšovat, odpadla taková ta základní témata a rozšířila se na to, co mě vždycky nejvíc zajímalo, a to je ten život sám. To znamená život, smrt, práce, láska, naděje atd.
MV: Myslíte si tedy, že byste měl za každého režimu co zesměšňovat a v čem se šťourat?
JB: Problém je v tom, že se až tolik nezabývám tím, že bych něco zesměšňoval nebo se v něčem šťoural, já se spíš snažím něco poznat a nějakým způsobem to reflektovat. A někdy to holt zaběhne do toho zesměšňování a šťourání a někdy je to pouhé konstatování, deklamace nebo chuť něco za sebe říct a nést za to zodpovědnost.
MV: Takže si to všechno vůbec nějak vyložit, že jo?
JB: Taky no. A vůbec poezie je zvláštní svět, který mnohdy ani nemusí nic vyjadřovat, je to poezie a to stačí!
MV: Jaká ideologie je pro Vás optimální?
JB: Ideologie jako taková pro mě příliš optimální není. Já jenom věřím v to, že jsme schopni zůstat normální a že lidstvo je schopno někam dojít, když bude opatrně našlapovat. Ale ideologie je spíš běh nebo vyrážení dveří, a to já nechci a neumím a jsem rád, že to dělat nemusím.
MV: A jak se díváte na českou politiku? Co se Vám protiví a co naopak líbí?
JB: Česká politika je především taková, jací jsou Češi. A Češi jsou komplikovaní, trošku zapšklí, ve srovnání se světem příliš skeptičtí, nedůvěřiví i v samy sebe, povrchní, ale ve srovnání se světem méně. To, co se teď v politice děje, je odrazem toho, jací jsme my a základní problém tkví ve střídání určitých generací. A to je právě Vaše generace, která by to měla dělat jinak, a odchází ta naše, která to udělala tak, jak to uměla a mohla. Základní rozpor je v tom, že se spousta lidí nechce měnit, nechce se nic učit, nechce nic nového dělat a mít své jistoty. Takže nejenom Důchodci Za Životní Jistoty, ale vlastně celý národ za životní jistoty, a to je právě ten největší problém, i volby vyhrála ČSSD za životní jistoty...
MV: Takže s tím nejste spokojen?
JB: Samozřejmě že s tím nejsem spokojen, ale nemohu s tím dělat nic, než s tím dělám. Zase z věcí, které člověk nemůže změnit, by neměl být nešťastný. Já jsem naopak spokojený s aspektem, že ty populistické strany, jako Republikáni a DZŽJ, se do parlamentu nedostaly. A to považuju za obrovský úspěch i z evropského hlediska.
MV: Vy sám jste do politiky nikdy vstoupit nechtěl? Nechtěl jste rozhodovat, vládnout, dirigovat,...?
JB: Ne, vůbec ne. Já nejsem ta povaha, neumím to a dělal bych to špatně. Mám pocit, že to mají dělat lidi, kteří to umí. A navíc je to zvláštní činnost, ta politika, vlastně řízení společnosti. A řízení společnosti není pro každého, je to strašná otrava a já jsem rád, že to dělá někdo za mě, že já si můžu dělat svoje věci.
MV: Nezdá se Vám, že je v současné době hodně popularizovaná a že by do popředí měly proniknout jiné oblasti společenského života?
JB: To je tím, že my jsme byli v otázce politiky potlačováni, což vy jste nezažili. Celou dobu byla politika držena tak, aby nebyla na veřejnosti. Kdo se politicky angažoval v opozici, tak byl pronásledován. Navíc ono zajímat se o politiku je daleko jednodušší, než něco dělat. Společensky angažované činnosti se nezříkám, souvisí vlastně s tím, co dělám na jevišti, občas tam o politice mluvím.
MV: Nezdá se Vám, že se po revoluci všechno dralo moc rychle kupředu?
JB: Ne. Dralo se právě příliš pomalu vzhledem k té západní kultuře, západu, k tomu, k čemu my bytostně a historicky náležíme. Z mnoha příčin se spousta věcí nedotáhla do konce, tímpádem vznikají potom krize. Bohužel tyhle věci dělají lidi, a ty lidi jsou omylní, a proto se na ně v zásadě nemůžu zlobit. Takže já nemám takový ten pocit všeobecné nasranosti na všechno, ale mám pocit, že musíme být trpělivější. To ale neznamená zvolňovat tempo, to znamená vědět, že já se nedožiju nějaké lepší společnosti, nenadávat na to. Já dám takový příklad: Žena mě poslala k lékaři, že jsem moc tlustý. Doktor mi říkal: "Musíte mít rád své tělo, protože jiné mít nebudete." A já to považuju za hodně zajímavou myšlenku. Já tedy musím mít rád dobu, ve které žiju, protože jinou už mít nebudu.
MV: V dějinách se vždycky střídaly zlaté a kritické časy. V jaké době si připadáte teď Vy?
JB: Ve zlatých časech, naprosto. Uvědomte si, že není žádná válka, která by se nás v současné době dotýkala, že tu není hlad a my žijeme v kultuře, která stojí za to, že tu máme spoustu možností žít normálně. Zatímco v některých částech světa to možné nebylo, není a nikdy to možné nebude. Mám poměrné srovnání, protože hodně cestuju, a vím, že my si tu žijeme krásně.
MV: Jaká země Vás přitahuje?
JB: Nejradši mám Island, kam tedy letos jedu i jako průvodce. To je země, která má trošku jinak posunuté hodnoty díky tomu, že je to geologicky zcela nezralá země, tady příroda ovládá člověka, a nikoliv aby si člověk naivně myslel, že ovládá on ji. Pro mě to bylo loni hrozné překvapení!
MV: Úplně na začátku jste zbožňoval Karla Kryla. Kdo na Vás ještě zapůsobil v těch 60. až 80.letech?
JB: V 70.letech na mě zapůsobil Vladimír Merta a Šafrán, skupina písničkářů, která svobodně zpívala v době, kdy to nešlo. Měl jsem štěstí, že jsem s nimi mohl hrát a zpívat taky. Ale odjakživa jsem měl rád Jiřího Suchého a SEMAFOR, protože to, co stvořil, je úctyhodné. Jinak na mě zapůsobily dost cizí vlivy, John Cale například, potom Randy Newman a vůbec hudba všeho druhu.
MV: A dneska?
JB: Teď se mi např. líbí švédská skupina FLESH QUARTET, skupina čtyř muzikantů smyčcových nástrojů, kteří hrají přes elektrické krabičky s bubeníkem a chraplavým zpěvákem. A potom i věci z vážné hudby, jako např. argentinský skladatel Astor Piazzola a nebo pokusy z world music. Je toho moc, hodně se toho v hudbě rodí, elektronické kapely nebo Natasha Atlas, taneční kapely a DJové a vůbec věci, které se hrají na Rádiu 1 v neděli večer v pořadu Intro.
MV: Dlouhý čas jste vystupoval společně s Jiřím Dědečkem, ač jste byl každý v mnoha pohledech úplně odlišný, je to tak?
JB: Je pravda, že já jsem v některých věcech lyrik a on dost racionální. On má texty, které jsou víc politické. My jsme byli a jsme každej jinej, ale když jsme začínali, tak to mělo pro nás zvláštní přitažlivost. Dneska bych s ním vystupovat nechtěl, přestože si ho vážím, ale mám úplně jiný styl hraní.
MV: Co čtete?
JB: Teď čtu nejvíc severské spisovatele, protože se chystám na baltské ostrovy. Čtu také cestopisy a dopisy BKO a nejradši ze všeho mám dokumentární filmy a literaturu. Jinak mám rád Williama Saroyana.
MV: Čím se vůbec řídíte? Rozumem, citem, zkušenostmi, čuchem?
JB: Já se řídím intuicí. Můj přítel grafolog Jeřábek tvrdí, že nejvíc mám vyvinutou intuici. Že jsem možná trochu jako žena.
MV: Co odsuzujete na lidech a čeho si na nich ceníte?
JB: Já se strašně snažím toho příliš mnoho neodsuzovat, protože život je velmi mnohotvárný, a čím jsem starší, tím ty hříchy odpouštím snadněji. Odsuzuju přetvářku, lež a lhostejnost. Co hodně nesnáším, je násilí. A cením si přesně pravého opaku, tedy osobní angažovanosti, schopnosti vnímat jeden druhého.
MV: Do jaké historické epochy byste rád vklouznul a strávil v ní zbytek života?
JB: Mně se líbí tohleto. Jenom bych se strašně rád dozvěděl, jak to tady bude vypadat, až tu nebudu.
MV: Chtěl byste omládnout o 30 let a stát se reprezentantem mládeže?
JB: Doma mám dva reprezentanty mládeže a moc dobře vím, že to mají těžké jako jsme to měli my, i když v některých věcech to mají daleko lepší, když můžou jezdit, kam chtějí, říkat, co chtějí a žít svobodně. Mně by se líbilo zažít tohle, ale mít zkušenosti ze života, který jsem předtím prožil. A mít druhý pokus života...
Jan Burian v aule LG (21k)
Do třetího ročníku
-red-
Tak to vám chci vzkázat, že prožíváte ty nejkrásnější roky svýho života, možná si to neuvědomujte, ale rozhodně je to tak. Mně když to tenkrát tvrdili, tak jsem říkala: "Á, nějaký kázání. To jsou pěkný blbosti, takovejch starostí mám. Až budu mít po maturitě, to teprve bude všechno príma." Houby! Studentský léta jsou nejkrásnější z celýho života.Věra Martinová
Největší hit je teď v Americe chodit na swingový tance...
Míša Velíšková
S "rodinou" na Mt. Taw. Zleva: brácha, Páťa, Dita a rodiče Eva a Petr Gratzingerovi. (35k)
Výprava na TOGA party (22k)
5. ročníku historicko-geografické exkurze se studenti účastnili v době výroby Novin LG. Proto jsme přetiskli alespoň program exkurze a několik fotografií z loňské exkurze, která měla podobný program.
Foto 1 (24k)
Foto 2 (21k)
Foto 3 (28k) Slovensko 98
Oravský hrad
Oravský skanzken
Západní Tatry - Roháče (pěší túra)
Tatranská Lomnice
Skalnaté pleso, Lomnický štít (pěší túra, lanovka)
pěší túra
Spišský hrad
Spišské podhradí
Bešeňová - termální koupaliště
Jasná, Chopok (lanovka, túra)
Bojnice - zámek, ZOO
Ubytování: pension Adam v Demänové
Krátce z LG
Důležitá data školního roku 1998/99
Přežblebty (nejen lepácké)
Profesor:"Chovají se tu zejména prasata a drůbež, na horách ovce a...ehm...ehm..."
Aktivista: "Koně?"
Profesor: "Ne, já jsem myslel ještě na kozy!"
Slovensko
Hospoda - stejná jako v Polsku, přechod k tržním hosp.
Bulharsko
Hospoda - do 2.svět. války zostalá
"Já, když jsem byl mladý jako vy, chodil jsem do školy o hodinu dřív už pro tu krásnou atmosféru!"
Galerie LG
S drogami
Víte, kdo odpoví na každou otázku?Rozhovor Novin LG s Janem Burianem
Míša Velíšková
