Z proslulé dílny Zdeňka Svěráka

Téměř všichni už znáte filmovou pohádku Lotrando a Zubejda, která se v Jičíně promítala v úvodu pohádkového festivalu. Jak jste se mohli dovědět, pochází z dílny Zdeňka Svěráka, který ji stloukl ze dvou pohádek Karla Čapka, O princezně solimánské a Druhé loupežnické. Dílo je to z materiálu kvalitního, ze všech stran řádně opracované a Uhlířovými písničkami dobroušené. Vypalovalo se ve věhlasné peci Karla Smyczka a zdobili jej herci jako P. Zedníček (drvoštěp), Jiří Strach (Lotrando), M. Labuda (sultán), J. Lábus (loupežník) a Barbora Saidlová (Zubejda). V našem biografu proběhl snímek šestkrát, ale jen první večerní premiéry se zúčastnil sám scénarista Z.Svěrák. Uchystal si jak jinak než vtipný a působivý projev:

"Říkali mi, že mám něco povědět...Ten projev jsem si připravil hlavně pro děti, takže dospělí prominou. Ehm, milé děti, Karel Čapek, to byl velký spisovatel, i když byl postavou nevelký. On to byl zvláštní člověk, hrozně vzdělaný, ale přitom lidový. On byl povahou plachej, ale statečnej. Byl světový, a přitom tak český, až to bouchalo dveřma...A teď si představte, že takovéhleho člověka já měl přepisovat...Jeho pohádky jsou krásné, ale nevydají na celovečerní film...Pocit zodpovědnosti, že upravuji a doplňuji takového mistra, byl hroznej.

Ale najednou se mi dostala do ruky jeho knížka Zahradníkův rok, a tam jsem se dočetl, co on si myslel o jiném spisovateli, o L. N. Tolstém. To byl, milé děti, ruský spisovatel...Tolstoj si všechno dělal sám...Nejen vařil, ale dokonce si i ušil boty. A Karel Čapek se zajímal, jaké ty boty jsou. Pokal se s člověkem, kterej byl u Tolstého na návštěvě. Ten člověk mu říkal, že to jsou těsný boty, hrozný. Karel Čapek říkal, to je tím, že on je dělal ze zásady. A věci se mají dělat buď proto, že mě baví, nebo proto, že je umím, anebo proto, že mě živěj. Já když jsem si to přečet, tak jsem si řek, že dvě věci bych splnil. Živím se tím a baví mě to. Jestli to umím, to se ukáže, až to napíšu... Až to uvidíte, možná se na to s vámi bude dívat z toho nejvyššího balkónu Karel Čapek. Přál bych si, až to uvidí, aby ty svoje pohádky poznal a aby z toho taky poznal, že jsem to dělal s láskou a že mě to bavilo.

M. Velíšková


Všemožné zkrátka či zkrátka všemožné postřehy, názory přímé i zprostředkované

  • průvod se letos opravdu povedl. Vynikly dětské masky, kvůli kterým se vlastně dělá, lidi ve špalíru si je mohli prohlídnout. Neucpala se brána a nakonec si sesazený prezident nasadil královskou korunu a dětský parlament byl přejmenován na královskou radu.
  • je fajn, že máme aulu. Při takových příležitostech, jako je pohádkový festival, se dá využít na různé věci. Dají se tam dělat nejen koncerty a besedy, ale taky třeba literární minisympózia nebo divadelní dílna. Pro obojí je právě prostředí gymnázia to nejlepší. Jen houšť.
  • Vlasta Redl byl, jako vždy, špičkový, vždycky je to překvapení, ať sám s kytarou, s Hradišťanem či s AG flekem a jak je všelijak přejmenovává, není to už folk (ostatně nikdy nebyl, ale Jičíňáci si ho tak zařazují), je to hudební syntéza (a skvělý bigbít), je to nápadité, je to humorné (svérázně humorné), poloprázdný sál nicméně provokoval otázku, co vlastně -náctiletí poslouchají.
  • na pódiích se dělo spousta věcí, gympláčtí Slight of Mind se už od vystoupení v tělocvičně na konci roku, kdy to byl ještě příliš nerozlišený hluk, trochu sehráli, a hlavně vzbudili rozruch až nevoli až diskusi o dalším pokračování produkce, pohledy na věc jsou ovšem různé, mimo jiné že to jsou další hudební aktivity absolventů ZUŠ, kteří vedle toho třeba zpívají ve Foerstrovi či hrají Beethovena, anebo prostě, že to není "vyměklý". Poslední verze, proč jedna produkce skončila přece jen dřív, říká, že se na náměstí splašily koně.
  • Zdeněk Svěrák byl, jak jinak, bezvadnej, vtipnej, Lotranda Jiřího Stracha holky žerou. Známých osobností je tu tento ročník přehršel, vždycky byly, např. pohádce po všechna ta léta věrná Marie Kubátová, či Jan Kanyza, ale letos je to přímo nadúroda. Mim Čejka, Hana Maciuchová.
  • hodně se diskutuje, co na festival patří a co ne. Názory jsou různé, ale svorně se všem nelíbí kolotoče. Asi by to neměla být pasívní zábava. A nevkus. Na druhé straně, když by nebyla diskotéka, zase by ji spousta dětí postrádala. Ty kolotoče se asi mají snahu roztahovat, zahltit vše ostatní. Není ale pravda, co se píše v Pohádkových novinách (Viděno z Aše), že je jen pasívní zábava a že v kině se nehrajou pohádky. Nakonec dotyční z Aše rovněž konzumovali langoše.
  • Loggie dětem bylo vyvrcholení aktivit manželů Lhotákových po celý týden, především báječné výstavy v galerii, která ukázala, že hračka není jen "předmět pro děti", ale podnět k hraní a tedy tvořivosti, a že hračka, loutka a plastika či objekt k sobě nemají daleko, že jsou výsledkem téhož - kreativního - uchopení světa
  • co dokážou dva muzikanti, když uměj hrát a zpívat, hrajou za čtyři a se zpěvem je to za šest nebo za celou kapelu. Přitom to jsou "jen" housle a viola. Fiala a Kaplan, pro Jičín objeveni v Kůlně (kulturní dílně) Jaroslava Krčka na Lomnickém kulturním létě předloni, hráli na festivalu už podruhé. Taky vypravovali o velkém hudební festivalu v New Yorku, odkud se nedávno vrátili.
  • ohňostroj - nádhera, bohužel organizačně nezvládnuté, není divu, že po takové mediální masáži přijde sedmnáct tisíc lidí, kteří se nemohou na náměstí ani vejít, je dobře, že je "pohádka" uvedena v širokou známost, ale jestliže je na plakátě uveden začátek 19,00, nelze se divit, že v půl deváté si už maminky dětí, které potřebují čůrat, nevědí rady, a že Lucku na druhé straně náměstí nebylo vůbec slyšet...
  • Statek 01, skvělá záležitost, studenti vysokých uměleckých škol (FaVU AVU a VŠUP) pracovali celý týden na projektu, jehož výsledkem je spousta soch po celém městě, před průmyslovkou, IV. ZŠ, u náměstí a jinde), originální i vernisáž neděle 15.00 před synagogou, příjezd na valníku, báječný dixík z Jindřichova Hradce, oživení prostoru zase už opomíjené synagogy obrazy a objekty. Doufejme, že sochy ve městě se nestanou, jak zvykem, obětí vandalů.
  • tak zase příště!


    Historický kroužek LG a "100 Čechů Českého ráje"

    Historický kroužek na Lepařově gymnáziu existuje už dva roky. Vede ho PhDr. Eva Bílková. V loňském roce jsme se scházeli v opravdu rodinném kruhu: Jarda Konopásek, Honza Štulák (sekunda B), Jitka Bílková (sekunda), Eva Bílková, Jana Bydžovská, Dana Hakenová (sexta) a, pokud jim to blížící se maturita dovolovala, ještě Honza Páv a Libor Štajer (loňská 4. A).

    Nejvýraznější náplní našich schůzek byla spolupráce s turnovským novinářem a fotografem Pavlem Charouskem na jeho projektu "Lidé bez svatozáře aneb 100 Čechů Českého ráje". Cílem projektu je pomocí fotografií a krátkých povídání představit zajímavé osobnosti, které žijí v tomto regionu. Nemusejí to být žádní "zasloužilí kmeti", přesto jde o lidi, kteří pro svůj kraj hodně znamenají. Nejspíš i proto, že nesedí se založenýma rukama a dělají i v dnešní složité době něco pro druhé. Ani se nám nechtělo věřit, že najdeme takových osobností daleko víc než sto. Ale předběžný seznam, který jsme pomáhali vytvářet, nás přesvědčil. Teď jednou za tři týdny jeden někdo z nás s panem Charouskem za některým z těchto lidí. Na návštěvě se sedí, povídá, fotografuje.

    členové historického kroužku LG

    Redakce Novin LG vítá projekt novináře a fotografa Pavla Charouska, protože je blízký úloze podílet se na regionální kultuře, které si Noviny LG klafou, a vítá i účast historického kroužku na tomto projektu. Ze zajímavé fotografické a textové dokumentace, která vzniká z návštěv, budeme zveřejňovat jednotlivé části.


    U Petra Hebera

    Docela nenápadná, donedávna oprýskaná - jedna z jizev na kráse Jičína - a dnes: zase nenápadná, hezky opravená a neprávem opomíjená. Někteří už možná uhodli, o co jde: o vodárenskou věž, později trafostanici a dnes zásluhou Petra Hebera Galerii na hrázi. Moc se o ní neví, protože poutač na jičínském náměstí stojí tisíce...

    Navštívili jsme ji v únoru. Venku byla zima a uvnitř ještě větší, a tak jsme v rychlosti prohlédli umělecká díla rozvěšená po stěnách (zanechali je tady na památku výtvarníci po svých výstavách), nahlédli do sklepa, který je upraven pro posezení v úzkém kroužku přátel po vernisážích. A protože jsme byli všichni už pořádně zmrzlí, povídat jsme si šli k Heberovům domů na Čeřovku.

    V malém pokoji, kde na stěnách visí dřevěné intarzie a po policích jsou rozrovnáni brouci a zvířata vyrobená ze lžic, šroubů, drátů a dalších kovových předmětů, které naprostá většina z nás při poškození vyhazuje. Tady našly nové uplatnění a komár, ploštice nebo vypadají legračně a zajímavě. Pan Heber nám vyprávěl nejen o vzniku těchto děl, ale i o svých povoláních, koníčcích, výstavách, které uspořádal samostatně nebo ve spolupráci se Studiem 86, jehož byl členem. Probírali jsme podpisové deníky z výstav, pozvánky a katalogy, fotografie z vernisáží.

    Na závěr jsme nahlédli do ateliéru známého jičínského výtvarníka - nedokončené plastiky, ale i židle, stolky a poličky, které ztratily svůj bývalý lesk a pan Heber jim jej navrací.

    A na úplný konec vytáhl pan Heber z garáže ohromného Jettiho - ještě nedodělaný symbol výstavy horolezců v Praze. Z návštěvy zbylo pár fotografií a poznámky pro chystanou knížku o osobnostech Českého ráje a také pozvání do malé galerie na hrázi rybníka Knížete, které tímto tlumočím dál.

    - aB -

    Na návštěvě u Petra Hebera byli: Eva Bílková (sexta), Honza Páv (loňská 4. A) a Pavel Charousek.


    Slavnosti ve Svatojánském Újezdu

    V téměř nejmenší obci našeho okresu se koncem června konaly slavnosti u příležitosti výročí zasvěcení zdejšího kostela sv. Janu Křtiteli a přejmenování obce na Svatojánský, dříve Bořkův Újezd. Od této památné události uběhlo 645 let. Kostel byl vysvěcen 13. srpna 1352 (dle jiných pramenů 12.září 1352) Jeronýmem, biskupem narathenským a světícím biskupem pražského arcibiskupa Arnošta.

    Svatojánské slavnosti byly zahájeny 22. června dopoledne přednáškami ing. arch. Aleše Kutnara z Mlázovic a ing. arch. Libora Sommera z Prahy o historii Svatojánského Újezdu. Obec s 83 obyvateli se rozrostla snad čtyřikrát. Přijeli se podívat i jejich potomci zde žijících obyvatel, příbuzní a přátelé, a pozvání neodmítli ani senátor a jičínský starostas MVDr. Jiří Liška a známý spisovatel Stanislav Rudolf. Po celý den vyhrávala country skupina Modré pondělí z Hořic a tančila divadelní taneční skupina Eldorádo z Jilemnice. O jedenácté hodině se rozezněly zvony zdejšího kostela, postaveného v novogotickém slohu v roce 1888, který nahradil původní dřevěný, a zvaly všechny přítomné na slavnostní mši. Odpoledne se konala zajímavá beseda se spisovatelem Stanislavem Rudolfem, který zde se svou ženou několik let žil a učil v nedalekých Lázních Bělohrad. Spisovatel Během besedy vzpmínal na léta svého učitelování, na první televizory ve vsi, u kterých se sešla vždy plná sednice lidí, a - s úsměvem - na zabíjačky, kdy dostávali výslužku od čtyřiceti rodin, ve kterých učil on a jeho žena děti. Při této přiležitosti bylo Stanislavu Rudolfu uděleno čestné občanství Svatojanského Újezdu. K radosti dětí byly slavnosti ukončeny zábavnými hrami: závody v pytlích, hodu míčkem, jedení koláče a podobných zábavných disciplínách. Přes nepřízeň počasí se slavnosti vydařily ke spokojenosti pořadatelů i návštěvníků.

    - hali -


    Od pedagoga ke spisovateli

    Málokdo nezná jednoho z nejznámějších českých spisovatelů dívčích románů Stanislava Rudolfa, ale stejně tak málokdo asi ví, že tento slavný prozaik byl původně učitelem.

    Tento autor románů a povídek ze života dospívající mládeže se narodil 16. února 1932 v Jičíně, kde později studoval na gymnáziu (maturoval 1951) a zároveň se vyučil kinooperátorem. Krátce pracoval ve Výzkumném ústavu rozhlasové a televizní techniky v Praze, poté absolvoval pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích (1954), svou učitelskou dráhu započal na základní škole v Chrašticích na Písecku. Oženil se a se svojí manželkou Jarkou se přestěhoval do Svatojánského Újezda, kde se jeho žena stala ředitelkou zdejší školy a on působil v nedalekých Lázních Bělohrad. Prohloubil své vzdělání ve svém oboru češtináře a v letech 1961-65 přednášel na pedagogické fakultě UK v Brandýse nad Labem českou literaturu a teorii literatury. Pracoval rovněž jako novinář - přijal místo redaktora Pionýrských novin a po roce 1970 se stal zástupcem šéfredaktora Květů.

    Od roku 1977 žije Stanislav Rudolf jako spisovatel z povolání. Jeho debutem je epigram v Hostu do domu (1956). Po jeho prvním románu s dívčí hrdinkou Metráček aneb Nemožně tlustá holka následovala v rychlém sledu řada dalších knih. Ty nejznámější z nich jsou: Nebreč, Lucie, Něžně háčkovaný čas, Kopretiny pro zámeckou paní, Miliónová holka, Metráček aneb Kosti jsou vrženy, V každém okně Julie a Operace mé dcery, ale i mnoho dalších. Na předvánoční čas chystá novou knížku pro starší děvčata o tom, jaká nebezpečí číhají na mladé dívky v současnosti.

    Náměty jednotlivých knih čerpá hlavně ze své pedagogické praxe a bohaté korespondence od svých čtenářek. Charakterizujícím rysem jeho prací je živý smysl pro hovorovou mluvu dnešní mládeže. Rovněž ve svých knihách pro dospělé vychází většinou ze svých pedagogických zkušeností. Na besedě ve Svatojánském Újezdu o tamějších letošních slavnostech vzpomněl dokonce na svou knížku, která nikdy nevyšla. Tuto knížku "Blbej u počítače" se rozhodl napsat, jako příručku pro ty, kteří nejsou školeni pro obsluhu počítače stejně jako on, který u něho stál "jako Alenka v říši divů". Tato příručka však ztroskotala již u šesté strany, kdy omylem stiskl místo F2 (ulož) F8 (vymaž).

    Pro tento školní rok přislíbil S. Rudolf návštěvu naší školy.

    -hali-


    Z koutů prázdninového světa

    Já vím, že jsme si ještě užívali sluníčka, pohodičky a sladkého nicnedělání. A teď tu sedíme mezi stěnami budovy školní, vstřebáváme neochotně nové učivo a je nám teskno, když pomyslíme, jak parádně jsme se v dobách prázdninových měli. Nicnedělání ovšem každý na programu neměl, někteří z vás poznali nové kouty svého světa, a tak se s ostatními o své poznatky a dojmy rádi podělí.

    Hrad Loket leží v západních Čechách nedaleko Karlových Varů. Na hradě můžeme shlédnout různé expozice porcelánu i jiné výstavy. Během léta zde probíhají různé kulturní akce. Já jsem viděla představení šermířského souboru. K hradební věži se váže stará pověst. Jestliže vyjdete staré dřevěné věžové schody ruku v ruce se svým partnerem, ať už s manželem nebo s milencem, a nahoře se třikrát políbíte, zůstanete spolu až do smrti. Koryto Ohře má v těchto místech tvar lokte a odtud tedy název.

    Výstavu n Pražském hradě, která se vztahovala k císaři a vášnivému sběrateli uměleckých děl a vědeckých objevů, jsem si nemohla nechat ujít. Na hradě se pro výstavu zvlášť vymezily místnosti. Jedna představovala malířství, sochařství, kresbu a grafiku, druhá Rudolfinskou kunstkomoru, další míčovnu, architekturu, vědu i hudbu z doby Rudolfa II. Připomněly se tu i věčné osobnosti, které působily na dvoře Rudolfa II.: Tycho de Brahe, J. Kepler, A. Altman, K. Škréty a třeba G. Areimbold (divadelní kostýmy). Na takovou výstavu vám jeden den nestačí!

    S rodinou jsem jela do Rokytnice nad Jizerou, kam jezdíme každoročně na sklonku srpna. Dokonce už tam máme i pár přátel. Většinou podnikáme túry po okolí, sbíráme borůvky nebo cestujeme do Polska. Letos jsme byli v Harrachově, na Čertovce a u řeky Mumlavy. Dostali jsme se k jejímu vodopádu, pod který se chodili otužilci koupat. Já jsem chodila po kamenech, mrzly mně nohy, ale bylo to fajn!

    České Švýcarsko, tak se říká skalním městům v okolí Hřenska, kde brázdí pískovcové masivy a ostatní krásné přírodní útvary, řeka Kamenice. Celá oblast se nazývá Labské pískovce a je skutečně jedna z nej... Nalézá se tu nejnižší bod Čech: 116 m n. m., největší skalní brána v Evropě: Pravčická a leží tu nejsevernější bod ČR, obec Severní. Tahle oblast je ale doslova zahalena mraky cizinců, takže češtinu tu uslyšíte jen vzácně.

    V červenci jsem zavítala na zříceninu hradu Potštejn ve východních Čechách v blízkosti Žamberka. Jeho počátek se datuje ve 13. století, založili jej Drslavicové ze západních Čech. Na hrad vede křížová cesta, uvnitř hradu se dochovala kaple sv. Jana Nepomuckého a pamětní deska Jiráskova "Pokladu". Kolem hradu se rozprostírá jedinečná krajina - Anenské údolí, lipová alej, sousední kopec Valešov. A to povzbudivé? Někde v areálu hradu se prý ukrývá poklad.

    Z materiálu od studentů připravila M. Velíšková


    Výpisky z turistických průvodců:

    Loket, město 2 000 obyv., meandr řeky svírá žulový ostroh, na jehož severní části ve 13. stol. vystavěn pomezní hrad při obch. stezce, středisko Sedlecka, občasné sídlo českých králů. Na j. svahu teras. podhradí. Samost. město zal. ve 13. stol.. Gotická bašta, gotická věž vnitřní brány ze 14. stol., věž Robičské branky. Na náměstí měšťanské domy, gotické, hlavně však renesanční a barokní. Barokní radnice, pozdně gotický kostel, barokně zcela přestavěn, cenné zařízení v interiéru. Zbytky románské české rotundy.

    Potštejn, na mototuristické trase Rychnov nad Kněžnou, Vamberk, Žamberk, Pastviny, Králíky, Letohrad, Ústí nad Orlicí, Vamberk, Rychnov nad Kněžnou, poblíž Žamberka. Barokní zámek z 18. stol., nad městečkem hrad, na stráni pod hradem pamětní deska hud. skadatele K. Bendla. Pěší túry údolím Divoké Orlice. Ve Vamberku muzeum krajkářství, zajímavé dřevěné domy s pavlačemi, roubená bývalá fara s podloubím.

    Rokytnice n. Jiz., lyžařské a horské centrum, v kraji jsou na cestě do Krkonoš zajímavá i jiná místa, možné túry v létě, např. Paseky nad Jizerou, typická ves, působiště V. Metelky, podle jehož zápisků napsal K. V. Rais Zapadlé vlastence (památník), nebo Vysoké nad Jizerou, středisko českého života v Podkrkonoší, kde se konalo první ochotnícké představení v r. 1786, dějiště uvedeného Raisova románu Zapadlí vlastenci (v románu Větrov), muzeum s historií lyžování a pohyblivým betlémem. O řadě dalších zajímavostí se dočtete v turistických průvodcích.


    Sci-fi

    Přístroj roku 2000

    Píše se rok 2025. Veškerá nebezpečí hrozící naší zemi byla zažehnána díky jedinečnému vynálezu. Tento výtvor spatřil světlo světa v roce 2000 v malé zemi v srdci Evropy. Nemalou měrou se o to zasloužil pan senátor Podivín, zvolený za DOC-RSČ. Místo aby seděl v senátu a poslouchal své poněkud podivné kolegy, odskočil si vždy na dvě hodinky domů. Během této doby se mu podařilo dokončit svůj vynález a vstoupit tak do dějin lidstva.

    Přístroj připomíná tvarem malý kalkulační operátor o rozměrech 3x5 cm. Díky své velikosti je lehce přenosný a použitelný v jakékoliv situaci. Na spodní straně najdeme dvě tlačítka, uprostřed tři a na horním okraji miniaturní displej.

    Stisknutím prvního tlačítka se na něm postupně objeví jednotlivé země. Ty, v kterých hrozí nebezpečí, výstražně blikají. Druhým tlačítkem si můžeme zvýraznit jednotlivé oblasti a přístroj sám specifikuje okruh lidí, jejichž myšlení se odchyluje od mezinárodně nastaveného koeficientu pro vzájemně příznivé soužití. Při déletrvajícím stisku přístroj propojí myšlenkové pochody dotyčné osoby se svým centrálním řízením a zachytí v podobě hodnotících slov vzniklé nebezpečí. Stisknutím kladného tlačítka přístroj indikuje kladné síly, které dále podporují a posilují činnost člověka. Neutrálním tlačítkem se stávající situace stabilizuje. Záporné pak způsobí obrat vnitřních siločar do opačného směru.

    Přístroj například zjistil totožnost člověka, který nás chce nakazit nebezpečným virem, jenž byl označen jako BH 90 210. Je tedy třeba rozhodnout o dalším postupu. V našem případě stiskem záporného tlačítka... a tento člověk ve své bývalé podobě již neexistuje. Je nahrazen transformovanou strukturou. Jedno nebezpečí jsme tedy právě zažehnali.

    Pan senátor si svým projektem lámal hlavu po celou dobu své působnosti v senátu. Tento přístroj se dostal v roce 12001 snad do každé domácnosti u nás. Nepřátelé tak mizeli a pokusy o uloupení vynálezu narůstaly. Proto bylo nutné odebrat všechny přístroje, uložit je na neznámé místo a zajistit jejich bezpečné zakonzervování.


    Krtkovač

    V dnešní uspěchané době plné zmatků se na náš trh opět dostává něco, co potěší zejména ty, kteří mají co dočinění se zahradnictvím. Velkým problémem všech zahradníků a sadařů jsou krtci. Jejich tzv. "krtčiny" hyzdí zahrady a sady. Proto firma Mountfield vyvinula zcela ojedinělý vynález s názvem Krtkovač.

    Krtkovač se skládá ze čtyř základních částí: stojanu, hadice, snímače a sítě. Stojany jsou největší částí. V podstatě jsou to dvě vidlice, které jsou snadno zabudovatelné do země. Mezi vidlicemi jsou čelisti, do kterých se upíná hadice. Čelistmi lze snadno pohybovat nahoru a dolů pomocí upínáků na stranách vidlic.

    Neméně důležitou částí Krtkovače jsou hadice. Hadice se upevňují tak, aby směřovaly do krtčiny. Počet hadic udává počet stojanů, protože v každém stojanu musí být jedna. Pokud má zahrádkář hadice vlastní, může je použít, ale musí si zakoupit speciální baterii na místo klasického vodovodu. Tato baterie nemá kohoutek. Voda je spouštěna automaticky, pokud spouštěcí mechanismus zareaguje na signál ze snímače. Snímač je nejmenší a nejsložitější částí. Musí být zabudován do každé krtčiny. Toto malé zařízení reaguje na jakýkoliv pohyb.

    Finální částí Krtkovače jsou sítě. Jsou vyrobeny z bavlny a mohou se zbarvit podle prostředí ve kterém jsou. Ze sítě není možné uniknout, protože jediná přístupová cesta se ihned po lapení kořisti zavře. Umístění je také velmi jednoduché. Vždy na jednu polovinu krtčiny jsou umístěny stojany a na druhou sítě.

    Pokud toto všechno správně sestavíte, stačí počkat, až se krtek objeví. Jakmile jeden ze snímačů zachytí nějaký pohyb, vyšle impuls do spouštěcího mechanismu baterie. Okamžitě je puštěna voda do všech hadic. Krtek, který se vody bojí, hledá co nejrychleji kudy utéci. Vybere si východ, ze kterého neproudí voda a uvízne v síti. Zahrádkář pak snadno síť odejme a vypustí krtka do přírody.

    Lukáš Hrdina


    Tento příspěvek jsme chtěli původně dát na jinou stránku, kde se pojednává o kultuře a ostatně se tak i původně jmenoval, ale nevešel se tam a tady je místo, tak si ho přečtěte tady.

    Demi Moorová

    Zatímco v Evropě si získává potlesk diváků "K" a "J" alias MIB čili Man in black, po česku Muži v černém, v Americe vévodí ve všech kinech Demi Moorová. Její nový film G. I. Jane (ano, jde o ženský protějšek G. I. Joea, pravého od firmy Matel) vede hitparádu v zemi hamburgerů a prostituce. Demi prochází výcvikem elitních jednotek námořnictva, ale než se stane opravdovým námořníkem, vypotí ještě hodně krve a zažije hodně horkých chvilek. Existují totiž tací, kteří Demi mezi sebou nevidí moc rádi (já se jím dost divím).

    -bás-


    V hovoru s hokejistou v sukni

    Trochu drsňačka, ale jinak přátelská, vtipná a hlavně vysmátá z mých dotazů je reprezentantka ČR v pozemním hokeji, Katka Kolumpková (15let) z 1. A. Udivilo mě, že se dívka věnuje takovémuto sportu, navíc úspěšně, takže jsem nemeškala a vychrlila na ni pár otázek:

    NLG: Zaslechla jsem, že se věnuješ pozemnímu hokeji, což není u dívky zrovna obvyklé. Co na to říkáš?
    KK: Já nevím, je to docela dobrej sport!

    NLG: Jak ses k němu vlastně dostala?
    KK: První ho hrál brácha, pak jsem tam jednou šla i já, trenér říkal, že má holek málo, a tak jsem se tam teda přihlásila.

    NLG: Kdo vás trénuje a jak to vypadá s tréninky?
    KK: Teď Jiří Kopánek, ale trénoval nás taky Roman Havelka, kterej teď trénuje mladší žáky. Trénujeme 2x tejdně na Matějáku a v zimě jednou tejdně v areálu.

    NLG: Chodí tam ještě někdo z gymplu?
    KK: Z gymplu ne, ale ze IV. základky, hodně z I. i II. ZŠ, většinou to jsou mladší holky ze základky.

    NLG: Jak dlouho se tedy s bandyhokejem potýkáš?
    KK: Od 6. třídy, to mi bylo asi 12/13 roků.

    NLG: Kam a proti komu jezdíte zápasit?
    KK: Jezdíme většinou do Prahy na Slávii nebo na Bohemku, do Rakovníka, do Hradce, do Českých Budějovic, do Polska, Anglie a v tom Hradci často jenom doplňujeme třeba i v 18tiletých.

    NLG: Takže perlíte i v zahraničí, jo?
    KK: No, třeba teď se chystáme od 22.-28.9. do Polska na turnaj, kde se utkáme s Ukrajinci, Slováky a Italy. V Anglii jsem hrála za 16tileté a byli jsme třetí ze čtyřech.

    NLG: A co lední hokej? Hraješ?
    KK: Ne, chtěla jsem, ale mamka zakázala. Ale s klukama si někdy zahraju, to jo!

    NLG: Určitě sis oblíbila nějakou hokejovou hvězdu. Kterou?
    KK: Spíš fotbalovou, ale nebudu radši říkat koho!

    NLG: Co se dá z hokeje vytěžit? Myslím, proč bys ho doporučila ostatním?
    KK: Proč?! Je to dobrej sport, i když se dá při něm přijít o zuby. Člověk tam získá spoustu kamarádek, je to takovej kolektivní sport. Hraje se jako při fotbale 11 na 11.

    NLG: Máš nějaký životní cíl, anebo se Ti aspoň rýsuje?
    KK: Chtěla bych se dostat do reprezentace 18, 21letých a do žen.

    NLG: A co chceš vůbec dál studovat?
    KK: No, chtěla bych jít na vysokou a vystudovat na učitelku tělocviku.

    Míša Velíšková


    index