Logo NLG


Noviny Lepařova gymnázia č. 53. června 1997Ročník 1 (5)

Rána do hlavy

Před pár měsíci přibyl v prostorách šaten nový předmět. Ping-pongový stůl uprostřed chodby byla unikátní věc. Ihned se stal oblíbenou atrakcí. Hlavně u nižších ročníků. Denně, od rána, ihned po otevření školy kolem něho skákalo a nebezpečně, s pálkami v ruce, se ohánělo až dvacet žáků. Ohrožení kolemjdoucích studentů bylo velké. Ráno se dalo tak tak proklouznout do průchodu a dostat se do ochrany postranní uličky. Ale co teprve odpoledne Zvonek zvoní. Všichni končí. Každý spěchá. Vidina oběda a svobody je veliká. Každý se řítí po schodech dolů hlava nehlava. Kopance, rány od baťohů. To je jedno. A dole v chodbě? Široký průchod je nejprve přehrazen lavičkou. Jo, aby se míček daleko nezakutálel. Když ulítne. A za ní křičí a běhá dvě desítky studentíků. Kam teď? Spěchající studenti zahýbají do úzkého průchodu širokého v nejužším místě sni ne metr. Proti vám se řítí již oblečení a hladem pohánění ubožáci, kteří chtějí ven. Ale vy také chcete do své šatny a převléknout se a konečně "vypadnout". Nastává boj o kousek místa. A náhle se před vámi otevřou dveře šatny. Rána do hlavy. A nic. Nic, jen světýlka. Chvíle probuzení a nový boj o místo v davu. Tak se dá popsat cesta žáků vyšších ročníků, kteří mají své šatny až na samém konci chodby. Před pár týdny byl stůl rozbit. Ale ani to některé fanatické hráče neodradilo. Poloviční stůl - také stůl. Až včera přišlo vysvobození. Stůl zmizel. Krásný pocit jít uprostřed chodby a nemuset dávat pozor, aby vás někdo nepřetáhl pálkou. Chvíli radosti však byly krátké. Již odpoledne tam stůl opět stál. Celý, opravený. A tak se nejen já pokládám otázku. Kdo to vymyslel?

Petr Marhan

Obvykle se snažím se zdržet dodatečných komentářů k tématům NLG. Tentokrát se nicméně neudržím, i když vím, že si koleduju. Musím konstatovat, že mně vždy fascinovalo, jak žáci (počínaje nižšími stupni všech škol) v okamžiku, kdy se ocitnou ve školním prostředí, se chovají jako smyslů zbavení, mnohdy zcela nepříčetně, jako by jim někdo přepnul mozek či jako by jejich pohyby byly ovlivněny nějakou chemickou reakcí. Jen nechápu, jak je možné, že dosud nedošlo aspoň k nějakému těžkému zranění, ne-li k něčemu horšímu.

Jan K. Čeliš


Okénko do historie LG

O výstavbě nové budovy gymnázia

(pokračování)

Již v šedesátých letech minulého století se vyučování ve staré budově gymnázia stávalo rok od roku méně únosným. S nástupem Františka Lepaře do funkce ředitele roku 1871 se výrazně zvýšila aktivita učitelského sboru i ředitelství a volání po zásadní změně poměrů se stávalo stála hlasitějším.

Každoročně na konci školního roku podával ředitel školy z usnesení sboru zprávy o nesnesitelných podmínkách a dožadoval se urychleného přesídlení gymnázia do jiné budovy. Když však náprava nepřicházela, začal František Lepař objíždět důležité c. k. úřady a instituce a zvát do školy inspekční návštěvy k posouzení stavu budovy. Žádosti a nářky byly sice uznány za oprávněné, ale slibovaná pomoc stále nepřicházela. Navíc ještě v roce 1879 dávalo ministerstvo ve svých plánech přednost opravě staré budovy před výstavbou budovy zcela nové.

Naštěstí pro školu i město Jičín se v inkriminovaném roce přihodila vpravdě spásná událost, která způsobila kýžený obrat. Po několika Lepařových urgencích zavítal na inspekci místodržitel baron Weber z Ebenhofu, člověk s velkou pravomocí i vlivem u císařského dvora. Bylo již po skončení školního roku a budova byla tedy žáky již opuštěna. Dle dobových pramenů očekával místodržitele ředitel Lepař v doprovodu dvou profesorů o jedenácté hodině dopolední u hlavního vchodu. Sotva baron Weber vkročil dveřmi na chodbu školy, byl na něm patrný jakýsi neklid. Ještě dříve, než školník odemkl dveře do první učebny, vytáhl místodržitel kapesník a začal si ho přidržovat u úst. Když se pak dveře otevřely, vyrazil pojednou na chodbu se vší prudkostí silný proud soustředěného puchu. Ačkoli byla toho dne okna otevřena a větralo se, zápach, jímž bylo celé zdivo budovy prosyceno, byl toho dne jakoby na objednávku nadmíru silný. Místodržitel se proto velmi zdráhal do učebny vůbec vstoupit. Ředitel Lepař mu navrhl prohlídku celé budovy. Nato místodržící, neustále se zakrývaje ústa kapesníkem, odpověděl: "Děkuji, pánové, já již mám toho dost." Vzápětí pak ve velkém spěchu budovu opustil.

Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Zpráva, která byla podána do Vídně, musela být skutečně hrozná, neboť vbrzku bylo rozhodnuto urychleně vybrat místo pro stavbu nové budovy. Ze dvou alternativ bylo nakonec při rozhodnutí dána přednost pozemku sice dražšímu, ale blíže centru města, před prostorem na konci dnešní Husovy ulice. Roku 1880 bylo rozhodnuto o místě nové budovy a následně byly vykoupeny a zbořeny domky v prostoru budoucího staveniště.

Projektanti nové budovy ale vzápětí narazili na několik problémů. Pozemek se nacházel ve svahu, což vyžadovalo velké přesuny zeminy, a navíc hrozilo nebezpečí prosakování spodní vody. Po řadě úprav (největší z nich bylo posunutí budovy dále do ulice) byl nakonec projekt roku 1881 dokončen. Téhož roku bylo Říšskou radou uvolněno 155 000 zlatých a stavba byla zahájena. Pokračovala pak velmi rychle a navíc i se značnými finančními úsporami. Hlína odkrytá ze svahů a od základů budovy byla prý takové kvality, že se na místě zpracovávala na cihly a vypalovala v narychlo vybudovaných pecích. Nakonec byla z těchto cihel vybudována nejen celá budova gymnázia, ale i několik okolních domů na nároží s ulicí Jarošovskou. V létě roku 1883 byla stavba dokončena po necelých dvou letech. Nový školní rok 1883/4 byl pak za všeobecného nadšení po bleskovém přestěhování zahájen již v nové budově.

Miloš Chlumský


Výlet do Anglie

Cesta do Anglie bude daleká a úmorná, to jsme věděli všichni, ale tak dramaticky jsme si to nebrali. Prvním upozorněním, že jsme se ocitli za hranicemi České republiky, byla do očí bijící čistota. Zírali jsme, v duchu lamentovali na náš domácí svinčík a pomalu jsme si zvykali na pořádek.

Noční cestu Belgií a Francií všichni zaspali, avšak zpráva od průvodkyně, že se blížíme do Calais, probudila každého. S mnoha jinými autobusy se nalodila i naše Karosa a všichni se vyhrnuli na palubu, ale prudký studený vítr nás brzy zahnal dovnitř a nastalo chaotické hledání WC. Víckrát během cesty se zdálo, že náš zájezd prožívají hlavně močové měchýře a vše se řídí podle nich. Na trajektu jsme se pohoupali asi půl druhé hodiny a hlavně ti slabší a zelenější se radovali z příjezdu do anglického Doveru. Po nezbytných formalitách se před námi otevřely čtyři dny v Anglii.

První cesta vedla do poutního městečka Canterbury. Místní katedrálu jsme si prohlédli pouze zvenku, ale vůbec nás to nemuselo mrzet, protože katedrál jsme si později užili ještě opravdu hodně. Z Canterbury rovnou do hlavního města, přesněji do okrajové londýnské čtvrti Greenwich, kudy prochází nultý poledník. Po celodenní prohlídce City of London, Toweru a jiných památek jsme se ukobrcaní a znavení konečně seznámili se svými rodinami, u nichž jsme po celé čtyři dny přebývali, a měli tak možnost ochutnat domácí jídla, setkat se s anglickou konzervativností či naopak liberálností, zkrátka žít si na chvíli jinak, než byla většina z nás zvyklá.

Druhý den jsme pokračovali v prohlídce kulturních památek, navštívili jsme Salisburskou a Winchesterskou katedrálu a záhadami opředené Stonehenge. Pěkné úterní počasí nám dopřálo poznat venkov s rozsáhlými pastvinami pro ovce, koně a krávy (snad už normální). Od postavy Long Man jsme zamířili na jih k moři. Bílé útesy Beachy Head a Seven Sisters omývané slanou vodou učarovaly snad každému z nás, obzvláště těm, kdo viděl moře tak zblízka poprvé. Nikomu se nechtělo odjížet, ale v nedalekém Brightonu na nás čekala prohlídka podmořského muzea. Žraloci se prohánějí okolo vás a rejnoci doslova "zobou z ruky". V Brightonu se nachází ještě jedna zajímavost - královský palác - směsice orientálních stylů, jehož nejstarší část byla vystavěna před dvěstě lety. Tato velkolepá stavba v nás vyvolala rozličné dojmy - kýč nebo nádhera?

Středeční program se soustředil na historii. Po kruhové dálnici M 25 jsme objeli Londýn směrem na Stradford - rodiště Williama Shakespeara. Podívali jsme se na jeho rodný dům, školu, divadlo, ve kterém se hrají jen Shakespearovy hry, a na základy domu, v němž žil po návratu z Londýna. Ve starém univerzitním Oxfordu na nás dýchla školní atmosféra, a proto jsme se tam raději moc nezdržovali (stejně jsme se shodli, že tam v budoucnu nikdo z nás nehodlá studovat). Večer jsme si už sbalili kufry a rádi zapadli do krátkých, ale pohodlných postelí, tentokrát naposledy.

Poslední den byl opravdu perný. Ráno jsme řekli našim rodinám poslední "bye" a odjížděli do City of Westminster. Celý čtvrtek jsme běhali po Londýně a snažili se urvat co nejvíce fotografií. K přístavu jsme pak dorazili s dvouhodinovým zpožděním - díky dopravní zácpě - a konečně se nalodili, tentokrát na trajekt francouzský. Ani noční vítr nám nezabránil pozorovat stále se vzdalující Dover, nekonečné vlny a kolemplující lodě.

(studentka třetího ročníku, nakonec si nepřála, aby bylo uvedeno její jméno / původní text byl redakčně krácen a provedeny drobné úpravy)


Nejsilnější zážitky z Anglie

Poslední týden v březnu jsem se zúčastnila poznávacího zájezdu do Anglie.

První den a noc strávené v autobuse nebyly ničím příjemným, ale probuzení ve francouzském Calais stálo za to. Určitě většina z nás byla na trajektu poprvé, a tak není divu, že si cestu někteří prožili v otupění prášky na žaludek. Skutečným probuzením ovšem byla pasová kontrola v Doveru. Každý si musel samostatně popovídat s úředníkem o délce a účelu pobytu v Anglii a teprve po úspěšném rozhovoru jsme dostali imigrační razítko napůl roku.

První zastávka v městečku Canterbury nás obšťastnila anglickým deštíkem, což nebylo zrovna příjemné, ale dalo se to čekat. V poledních hodinách jsme dojeli do Londýna. První část prohlídky se týkala The City of London s nezbytným fotografováním půlkou těla na západní s půlkou na východní polokouli, jízdou nadzemní drahou a poschoďovým autobusem a ztrátou jedné studentky. Večerní ubytování v rodinách skýtalo příjemné překvapení. Angličané topí, a to tak, že je po celém domě příjemně teplo a v obývacím pokoji dokonce dusno.

Spousta z nás se shodla na tom, že nejkrásnější výlet se konal v úterý, když jsme se procházeli nad bílými útesy Beachy Head a strávili asi půl hodiny u moře. Svítilo krásně slunce a my jsme projížděli anglickým venkovem, který je opravdu kouzelný - všude samá ovce.

Poslední silný zážitek byla cesta zpátky trajektem po rozbouřeném moři a noční prohlídka po belgických Bruggách. V půl třetí ráno se skupinou mísily opravdu různé názory.

Chramostová


Pořady v aule LG

10. června 1997 uvedeme v aule dva pořady:

Píseň ztraceného ráje - Pocta Jaroslavu Foglarovi-Jestřábovi a jeho skautským kamarádům, účinkují Štěpán Rak a Alfred Strejček, pořad na počest 90. narozenin Jaroslava Foglara
(v 10. 30 pro primy, sekundu a tercii)

Vivat Comenius, koncert pro kytaru, lidský hlas a orffovský instrumentář na texty Jana Amose Komenského, v provedení Štěpána Raka, který je autorem hudby, a Alfreda Strejčka, autora námětu a scénáře (jeden z nejúspěšnějších koncertních projektů posledních let)
(v 12.30 pro druhé ročníky a kvintu)

Holandsko 1997

22. 5. v časných ranních hodinách odjíždíme na výměnný zájezd do našeho družebního města Wijk bij Duurstede.

Program bude bohatý: 1. den návštěva Naardenu, Muzeum J. A. Komenského, Amsterdam, 2. den individuální program, 3. den Rotterdam - návštěva plaveckého areálu Tropicana, Haag - přístav, 4. ve škole - vyučovací hodiny se speciálním programem pro nás, prohlídka Wijku

Všichni se těšíme na naše kamarády a kamarádky. Od Rotary klubu ve Wijku jsme obdrželi sponzorský dar 500 guldenů, který použijeme na krytí nákladů za autobus. V sobotu 24. se sejdu s prezidentem klubu a peníze převezmu.

Soňa Machová

Sophie

V pátek 9. května 1997 nás po delší době navštívila naše stará známa, Angličanka Sophie Parkerová. Český jazyk, který je mimochodem již jejím 3. cizím jazykem, téměř perfektně ovládá. Součástí jejího studia je i disertační práce, kterou dělá z obecné češtiny. Požádala nás o pomoc. Bude v hodině prof. Hendrychové dávat studentům tercie dotazník, ve kterém bude sledovat, jak naši studenti používají hovorovou a obecnou češtinu. Stejný dotazník dostanou studenti v jiných okolních městech. Myslím si, že o její profesionální kariéře ještě uslyšíme.

S. M.

Lepařovo gymnázium má svého dvorního fotografa. Stal se jím student 3. A. Petr Marhan, kterého jsme čistě náhodou zastihli v prodejně s fotografickými potřebami. Přislíbil spolupráci našim novinám i spolupráci na přípravě bulletinu o naší škole. V těchto dnech, právě když kvete magnólie, začal fotit první snímky.

Upozornění: 20. 6. 1997 pořádá Lepařovo gymnázium kulturní výlet do Prahy na muzikál Krysař. Představení začíná v 18. 00 hodin, doba odjezdu bude upřesněna. Zájemci se závazně hlaste u S. Machové v knihovně do 10. června 1997.

Prostřednictvím Novin LG pro příští rok shromažďujeme návrhy, náměty či typy pro kulturní pořady v aule. Máte-li nápad, známé umělce či sami chcete s něčím vystoupit, dejte vědět.


Noviny jiných lidí

Když jsem vloni v září přišel na tuhle školu a doslechl se o místních novinách, byl jsem prima nadšen. Představa jakéhokoliv nezávislého studentského periodika ve mně vyvolávala vlny vzrušení a zápalu pro dobrou věc.

Představa časopisu jako prostředku vzájemného dialogu a seberalizace všech, kdo cítí potřebu se někde projevit. Něco jako šperk složený ze spousty pestrobarevných třpytivých kamínků. Konečně něco jiného, než je tupé poslouchání a opisování nezáživné látky. Jaké však bylo moje překvapení, když se mi dostalo mezi prsty první číslo. Šok. Komformní úprava, usedlý styl, nezajímavé náměty. Opravdu by mně zajímalo, koho ze studentů osloví sentimentální vzpomínky osmdesátiletého stařečka na školní aulu, cestování profesora Chlumského do dávné historie gymnázia nebo nadšené zážitky Míši Velíškové z výstavy hraček. Upřímně řečeno,kdybych měl být tím, komu by tyto noviny mohly něco říct,kupoval bych radši Noviny Jičínska. Osobně nemám nic proti redakční radě (NLG) a je pravdou, že vlastně ani nevím, kdo všechno v ní "zasedá", ale mám pocit, že menší změna by určitě neuškodila. Není divu, že se nikomu nechce přispívat do časopisu, jako je tento, když je obecně mezi studenty neoblíben. Prostě nic nového, nic alternativního, nic zajímavého, nic pro nás, jen další věc, co se musí respektovat, protože prostě existuje. Občas mi také připadá, že bychom měli, naše noviny přejmenovat na výstižnější "noviny Lepařovy sborovny". A jestli po nás opravdu chcete, abychom se zapojili, dejte novinám víc volnosti, dejte nám to do rukou! Ale ono je to takhle vlastně pohodlnější a hlavně bezpečnější. Je třeba držet ty výtržníky na uzdě - aby nevykročili z davu, že páni profesoři!

Ondra Klos


Tohle berem

Souhlasíme, že ta dvě počáteční čísla nemusela splňovat čtenářovy představy. Jenže jako doopravdy jsou? To se my - novináři nedovíme, dokud nám lidi tvé kuráže nepodají kritiku. A právě takové lidi postrádáme. Ač byli studenti před koncem školního roku informováni o tom, že v září začne fungovat něco jako studentský časopis, ač měl každý možnost uplatnit své návrhy v anketě, slyšel v září v rozhlase pozvánku na první schůzku redakční rady a ač jsme vyvěsili výzvu, ve které jsme se domáhali studentských příspěvků, ohlas na tohle horlivé snažení byl vlastně nulový. V redakční radě je asi šest stálých pisatelů z veškerého studentstva, což je trochu slabé, nemyslíš? Takže komu to dát do rukou?

Byl by nesmysl zapomínat v časopise na historii LG nebo na vzpomínky starých absolventů. Vždyť to přece ke gymplu patří a vždycky bude. Taky chápeme, že každého neosloví zážitky Míši V. z výstavy, poněvadž každý tíhne k něčemu jinému. Někdo má rád hračky, druhý si potrpí na historii a třetí miluje rockovou muziku. A co ti ostatní? Uznej ale, že není v silách šesti lidí, navíc neprofesionálních, i když snaživých žurnalistů, vymáknout takové noviny, které by zaujaly každého. Až se mezi tvými spolužáky najdou nějací dodavatelé konkrétních námětů, pak můžete z plných plic začít kritizovat to, co vyrovnáte příspěvky vlastními. Pak stoprocentně stoupne i hladina spokojených čtenářů a snad se nám dostane i pozitivní hodnocení.

Zpočátku se k našim uším doneslo přesně to, na co poukazuješ ty: usedlý, stařečkovský styl. A od té doby se pokoušíme našeho stařečka omladit. A zda se nám tahle léčebná kúra daří, či ne? Podle pana ředitele ano. Stačí si vzít k ruce úvodní číslo a porovnat ho s posledním.

Lubor Vokrouhlický za redakční radu


Noviny jiných lidí?

Úvaha na dlouhé lokte

Coby profesor musím přiznat odvahu autora svolit k otištění takového článku, coby češtinář pochválit stylistickou obratnost, s jakým je napsán, coby redaktor NLG připustit, že text má nějaké racionální jádro a zabývat se jím v odpovědi. Omlouvám se, že poněkud na dlouhé lokte, stručněji neumím.

Kritický přístup svědčí o energii mladého člověka. Je ovšem otázka, zda volání po alternativě není sice hezky napsané, ale vposledku stejné klišé, jaké je vytýkáno Novinám LG. V prvním čísle, ze kterého pisatel vychází, se na první straně píše, "jsme přesvědčeni o tom, že právě mladí lidé jsou od přirozenosti tvůrčí, plní nápadů a myšlenek, ať již poetických či kritických (...) v Novinách LG vzniká prostor pro to, aby vyjádřili své postoje, různé pohledy na věc."

Na jiném místě - zdůrazňuji, aniž by četl předchozí text - podtrhuje pan ředitel tutéž myšlenku, když vybízí k "spoluúčasti studentů při řešení problémů, které se školy týkají. Noviny Lepařova gymnázia jsou nyní tou nejlepší možností, jak projevit svůj názor a tak tuto spoluúčast realizovat."

Proto byla na úplném začátku pro všechny připravena anketa o smyslu novin. V ní a od té doby bylo studentům nejrůznější formou nabízeno, aby se zapojili, vyjádřili svůj názor. Mohou se sami rozhodnout (aspoň já o žádném nátlaku nevím) a skutečně to tak i dělají: Vedle skupiny studentů, kteří táhnou káru od začátku a dosud vytrvali, byli i takoví přispěvatelé, které velmi rychle přestala práce v novinách bavit, mnohdy aniž by se vůbec s nějakým publicistickým pokusem důkladněji utkali, někteří se prostě jen přišli ze zvědavosti podívat a zase odešli. Přicházejí ale i noví zájemci, možná protože vidí, že snad o něco jde, když Noviny neskončily s prvním číslem.

Měl jsem říci hned na začátku, že souhlasím s Ondrou Klosem, že studentské noviny by měly být zajímavé. Mně osobně záleží na tom, aby měly čtenáře už jen proto, že pro mne samého představují za dosavadních pět čísel i desítky hodin redakční práce nad ve výsledném úhrnu kolem 150 stranami rukopisu, přes sto počítačových souborů o 200 kB, což by byla jedna menší kniha. Otázka je ovšem, co znamená zajímavé, alternativní.

Sám nemám ve škole s alternativami, po nichž touží Ondra Klos, zkušenost jednoznačně pozitivní, mnohdy jsou z různých stran odmítány nové a vyžadovány tradiční přístupy a během posledních deseti let si sám si čím dál víc uvědomuji, proč asi vždy bude školství konzervativní - ostatně sami studenti přiznávají, že neumějí zacházet s volností v okamžiku, kdy se jim jí dostane příliš. Na druhé straně vůbec nezapírám, že se nám leccos nelíbilo a dosud nelíbí, třeba stále jsme na štíru s výtvarnou stránkou. Připouštím, že se leccos nemuselo povést, ale nějak jsme začít museli, sami jsme nikdo z nás noviny nikdy nedělali, taky se učíme - snad k lepšímu. Posuzovat ale noviny jen podle toho, jestli v nich jsou obrázky, a ne podle obsahu, jak jsem několikrát slyšel, mi nepřipadá zrovna na úrovni gymnazisty.

Jiná věc ale je, a o tom to celé je především, že bohužel velká část studentů nemá zájem se účastnit. Studentka naší školy táhne matku, která se podivuje, že gymnázium vydává svoje noviny, protože o tom ani neví, pryč od pultu se slovy: "To nekupuj, tam jsou jen nějaké hudební skupiny." Tato autentická situace je modelově příznačná. Je to nezájem a priori, předem. Předem odmítnout něco, co neznám. Je otázka, do jaké míry je to věc nedůvěry, pocitu, že se se studenty hraje hra, která není jejich hrou, případně je to nečistá hra. A ovšem oprávněnosti či neoprávněnosti tohoto pocitu, který může někdo mít. Ve hře jsou ale i jiné věci, zájem, pocit příslušnosti ke škole, k městu, vztah k spolužákům ve třídě. Jak si mám jinak vysvětlit, že na koncertě sboru, jehož členy je řada studentů, se nepřijde podívat, kdyby ze zvědavosti, skoro nikdo ze spolužáků. Že poslechnout si spirituály vrstevníků z druhé konce planety, navíc v aule vlastní školy, nepřijde ze čtyřista studentů takřka ani noha. Ne všichni, ne ti, které zajímá tahle oblast, ale prostě nikdo. Musím se nutně ptát proč. Je to pohodlnost, nebo skutečně "moc učení", nekulturnost (v sousedním městě, kde jsem šest roků učil, bylo mnohdy narváno učiteli i žáky), nebo individualistický duch dnešní doby, který vede každého hrát si jenom svoji hru? Možná i to, protože z těch tříd, kde se hrálo studentské divadlo, chodějí někteří, a chodějí všude, nejen třeba na koncerty nebo výstavy.

Jan K. Čeliš


Úvaha

Doufám, že tento můj výtvor nezpůsobí žádné velké rozruchy či snad pohoršení, ale myslím si, že téma je více než vhodné.

Já osobně jsem toho názoru (a doufám, že nejsem sám), že učitel by měl být hlavně tolerantní, spravedlivý a znalý ve svém oboru. Ne že by ty ostatní vlastnosti jako nenáladový, hodný či mající smysl pro humor byly nedůležité, zanedbatelné nebo dokonce zbytečné!? Byly by Vám ale k ničemu, kdyby Vám učitel dal ze zkoušení 3 a přitom to bylo za 2, a ještě se na Vás usmíval, vtipkoval a měl dobrou náladu (mezi náma každý učitel známkuje jinak a kdykoli Vám dá horší známku než jedna mínus, tak 80% z Vás se bude cítit poškozena).

Ostatně každý učitel Vám bude tvrdit, že jeho nejoblíbenější známka je jednička, ale znám některé, kteří si přímo libují v takzvaném "nachytávání na švestkách" (pro ty méně chápavé:

když Vás vyvolá a Vy nic neumíte). Naproti tomu jsou tací, a těch je více, kteří poskytují možnost opravy či přijímají omluvu, že žák nic neumí (a to i potom, když je žák "tasen"!).

Učitele bych zařadil do 3 skupin:

zatvrzelí kantoři - záporňáci,

zlatý střed a

"hračky v rukou studentů" - klaďasové.

Po dlouholetých studiích a výzkumech bych si dovolil vypsat stručnou charakteristiku každé skupiny.

ZATVRZELÍ KANTOŘI - ZÁPORŇÁCI:

Jejich předmět je ten hlavní, student musí umět vše a bez chyby, na prvním místě v životě studenta je škola, žádný nebo minimální smysl pro humor, student má právo mlčet a nevypovídat (jeho chyba), student musí být pravidelně zkoušen pomocí "překvápek", domácí úkol je nezbytný k přípravě studenta na hodinu, a pod....

ZLATÝ STŘED:

Jistě, jejich předmět je důležitý, student by měl umět látku alespoň chvalitebně, škola by měla být v životě studenta někde v popředí, smysl pro humor, student má právo se v krizových situacích omluvit, každá písemka by se měla, alespoň zhruba, ohlásit studentům předem, domácí úkol - taky dávám, atd...

"HRAČKY V RUKOU STUDENTU - KLAĎASOVÉ:

Hlavní předmět je ten, který si student vybral či hodlá vybrat k maturitě, student umí látku tak, jak se ji naučí (či nenaučí), škola by měla hrát v životě studenta, alespoň malou roli, smysl pro humor, student má právo se omluvit, každá písemka se ohlašuje dopředu, domácí úkol?? - co to je??....

Často se stává, že se dva, ale i tři typy zkombinují a vznikne jakýsi "mix". Možná bych měl uvést i nějaké příklady, ale jelikož bych rád odmaturoval, ponechám vše na každém z Vás.

- bás -


Aby bylo hodnocení spravedlivější

Průběžná hodnocení a určení výsledné známky, to není zrovna snadná práce. Vždycky se totiž najde někdo, kdo se cítí ukřivděn. Profesorka Marta Bílková zavedla letos do svých hodin chemie nový způsob klasifikace, na který ji zřejmě přivedly zkušenosti a touha ohodnotit studenty co nejspravedlivěji. A v čemže nové hodnocení spočívá?

Za jedno pololetí se snažíte nashromáždit co nejvíc bodů. Ty si můžete vydělat za 3 testy po 20 bodech, nebo za správné ústní odpovědi a připravené referáty. Body taktéž ztrácíte, a to když neplníte základní povinnosti - nenosíte plášť, nepíšete úkoly. Přesné hranice ovšem zvoleny nejsou a to, co vám přibližně vychází, se dovídáte až ke konci pololetí. Pokud se počtem dosažených bodů rapidně lišíte od spolužáků, pak je tu ještě možnost individuálního přezkoušení.

Paní profesorka hledí na celkový bodový rozsah a podle toho rozdělí známky. Sama se vyjádřila takhle: "Myslím si, že je to nakonec spravedlivější, protože když se dávají známky za ústní zkoušení, je to určitá náhoda, jestli se zrovna student naučil, či nikoli. Když jsem dříve dávala známky z písemek, tak se vlastně stalo, že oba dva dostali dvojku, a přitom ta dvojka byla rozdílná. Když ty písemky byly tři, tak já jsem v jejich průběhu někomu třeba přidala, že měl tu dvojku lepší a někomu ubrala. Když teď sečtu body až na konci pololetí, teprve pak rozdělím do škatulek, tak se mi ty chyby tolik nenasčítají, jako když je dělám při každé písemce."

Ještě chvíli bude trvat, než si naši studenti na tuhle novotu zvyknou, protože z průzkumu jasně vzešlo, že ne všichni bodování fandí. Většina nesouhlasí, ale většině se oproti loňsku zlepšily výsledky z chemie. Někteří se bouří proti tomu, že se zároveň strhávají body za chování, podle nich by obyčejné známkování bylo lepší, protože člověk neví na čem je. Počítá s určitou známkou a najednou bum - hranice se posune. A pár radikálních jedinců by celou tuhle věc zkrátka a nejraději zrušilo.

Míša Velíšková


Matematický klokan

V letošním školním roce se na naší škole poprvé uskutečnila soutěž "Matematický klokan".

Soutěže se zúčastnilo celkem 145 studentů ve čtyřech kategoriích.

Kategorie "benjamín" se zúčastnili všichni přítomní žáci tříd I. A, I. B, II. Nejvíce bodů získal Martin Podlipný ze II. - 122 b.

Kategorie "kadet" se zúčastnili všichni přítomní žáci tercie a III. Nejvíce bodů získal Tomáš Hejl - 116 b.

Kategorie "junior" se zúčastnili zájemci ze tříd IV, V. a 2. A. Nejvíce bodů získal Václav Nidrle z V. - 80 b.

Kategorie "student" se zúčastnili zájemci ze tříd VI., 3. A., 3. B, 4.A, 4.B. Nejvíce bodů získal Martin Luks ze 4. B - 76 b.

Soutěž proběhla 21. 3. 1997 (toto datum je stanoveno jednotně pro všechny země světa) a za její uskutečnění vděčíme RNDr. J. Vaškové z G Nová Paka, která nám zaslala zadání.

(z prospektu:)

Myšlenka zorganizovat matematickou soutěž, která by nebyla orientovaná pouze na matematické talenty, ale měla plošný charakter, vznikla před několika lety v Austrálii. Soutěž se zalíbila a získala si oblibu nejen mezi australskými dětmi, ale i učiteli, takže se brzy objevila nejen v některých asijských zemích, ale i v Evropě. První evropskou zemí, v níž se "australský klokan" uhnízdil, byla Francie. soutěž se pod názvem Matematický klokan brzy objevila v dalších evropských zemích, u nás se konala poprvé v roce 1995. Již v loňském roce se jí v ČR zúčastnilo přes 83 000 dětí. Co do počtu účastníků zajímáme třetí místo v Evropě - masový charakter této soutěže u nás je ale dán její nekomerčností. V některých zemích je za účast v soutěži nutno platit.

Bohumil Bureš


Přehršel poznámek o kultuře

S jasnější myslí a probuzením jarní energie, kterou i člověk vynakládá na nejrůznější aktivity (včetně těch, o nichž pěl Mácha), souvisí zajisté i přehršel kulturních pořadů, které se od konce dubna uskutečnily. Protože řada z nich souvisí tak či onak, mnohdy přímo, s Lepařovým gymnáziem, zde budiž několik krátkých poznámek:

Slovo "jaro" měl přímo v názvu sborový koncert, který pořádal smíšený pěvecký sbor Foerster při Lepařově gymnáziu s MÚ a KD v Jičíně a který se konal 23. dubna 1997 v Porotním sále jičínského zámku. Takovou pěveckou přehlídku Jičín dlouho nezažil. Vedle pořádajícího souboru, jehož velmi dobrou uměleckou úroveň jsme měli možnost poznat již na řadě dřívějších vystoupení (a kterou je třeba ocenit i vzhledem k poměrně krátkému trvání tělesa), se mohla jičínská veřejnost seznámit s několika dalšími, rovněž amatérskými soubory ze sousedních měst našeho regionu - těmto setkáním osobně vždy přikládám velkou důležitost, neboť přinášejí vzájemné obohacení - a porovnat osobitost přístupů u každého z nich. Vztah k tradici sboru "Dvořák" a energický a přitom velice kultivovaný projev "Jizeranu", prozrazující i předchozí dlouholetou práci ve výchově pěveckého dorostu v Semilech umocnila promyšlená dramaturgie koncertu, který vyvrcholil sborem "Proč bychom se netěšili" z opery "Prodaná nevěsta", v podání takřka stočlenného tělesa působivého jako v Zlaté kapličce.

Nepochybuji o tom, že pálení čarodějnic patří do této rubriky. Magie starobylého ohňového rituálu i tvůrčí zaujetí dětí, které si čarodějnice vlastnoručně vyrobily tentokrát za vedení manželů Lhotákových a spálily na Zebíně, to jsou rysy, společné s těmi, které se přisuzují umění. Akce probíhala v rámci oživení prostoru valdštejnské lodžie a krajiny, což je jeden z hlavních záměrů občanského sdružení Lodžie, pořádající organizace. Mezi ty, kdo přiložili ruku k dílu, patří výrazně i Ajka Pospíšilová, lecjak spjatá s LG.

Prvomájový večer mohli příznivci divadla strávit na premiéře divadelního kusu "Jak se máme dobře", v němž se Josef Lédl poprvé uvedl nejen jako režisér, ale i autor, a vystoupila jedna z formací jičínských divadelníků pod názvem D.I.V. (Divadlo intuitivní vize, mj. absolvent LG S. Jiránek). Bohulibá činnost K-klubu by si ovšem zasloužila delší článek.

Do prvního květnového víkendu spadají ještě dvě události, zaznamenáníhodné o to víc, že jsou obě součástí rozsáhlejších kulturních projektů. První z nich, koncert komorního orchestru Archi boemi pod taktovkou Hynka Farkače, uzavřel první ročník cyklu koncertů, pořádaných agenturou AINA a Městským úřadem v Jičíně. Strhující provedení skladeb W. A. Mozarta, Karla Stamice a současného českého skladatele Stanislava Jelínka (za jeho přítomnosti), jak jej jičínští příznivci vážné hudby slyšeli v podání našeho bezpochyby nejlepšího souboru svého druhu, bylo skutečným vyvrcholením koncertní sezóny, o jejíž novou tradici se právě Jičínská divertimenta, jak byl cyklus nazván, pokouší.

Stejně tak jsou pokusem o to, vytvořit v Jičíně novou tradici ve vztahu k něčemu, co do Jičína patří, a co je tím, co Jičín zřetelně odlišuje a zvýrazňuje - řečeno bez jakéhokoli lokálpatriotismu - v celé Evropě, a zároveň tvoří na prvním místě jeho místní jedinečnost, totiž ve vztahu k valdštejnské tradici. Návštěva celého zástupu příslušníků rodu, který kdysi Jičín proslavil, navázala na návštěvu dr. Ernsta Waldsteina a jeho syna na konferenci o lodžii v březnu t. r., která se konala v aule našeho gymnázia, založeného jejich slavným předkem. Pestrý program tří dnů se vázal k Valdštejnům tím či oním způsobem, ať to byla v pátek navečer krásná próza "Valdštejnská hvězda" v podání Hany Kofránkové (která den předtím tradičně recitovala ruskou poezii v nedalekých Starých Hradech), ukázky palných zbraní v parku či křest piva Valdštejn na nádvoří zámku v sobotu dopoledne, kde se bývalí studenti LG Peroutka, Kopal a Cerman vyjádřili o obnovení duchu hubertismu, chrámový koncert Musica amabilis či pořad v arkádovém nádvoří zámku, sestávající z barokních písní pěveckého sboru Smetana a historického šermu, nebo konečně historická hra "Valdštejnské drama" o nedělním dopoledni a přednáška Vítězslava Čížka, který se tímto tématem zabýval již v televizním pořadu, "Valdštejnovy horoskopy".

Jan K. Čeliš


Galerie LG

1. Příjmení, jméno: Jenčková Jarmila
2. Adresa: U Stadionu, Jičín
3. Věk, znamení, datum narození: 52 let, ryby
4. Oblíbená hudba: Beatles
5. Oblíbená kniha, autor: Kniha od manželky herce Gerarda Philipa
6. Oblíbené jídlo: Valašský padáček, banány
7. Oblíbená barva: /
8. Oblíbené zvíře: Kůň a slon (vždy si je přávala k vánocům)
9. Oblíbená známka: Jednička
10. Rodina: Syn (29), ženatý a dcera (26) svobodná !!!
11. Talisman: Šťastné č. 13
12. Přežblept: Něco jako "kdo má delšího ptáka, sedí déle na vejcích" (už si přesně nepamatuje)
13. Životní styl: Příznivec a zastánce sportování + snaha o správnou životosprávu
14. Věta: Plno citátů od známých lidí (př. Werich aj.)
15. Přání pro redakci: Aby se noviny uchytily.

- bás -


Tip na prázdniny

Ve městě přes kopec se koná 8.-17. srpna potřetí festival Lomnické kulturní léto. Bude tam všehochuť (viz plakáty), podkokonošské poudačky J. Š. Kubína, divadlo, jazz, tanec, historické nástroje, muzicírování, Musica Bohemica (nedávno byla v Jičíně) s Jaroslavem Krčkem, který se o festival nejvíc zasloužil.


Sportovní úspěchy LG

30. 4. 1997 se konalo v Jičíně okrskové kolo atletického čtyřboje, v němž se studenti Lepařova gymnázia umístili následujícím způsobem: V kategorii mladších žákyň jako třetí s úhrnným počtem 4 241 bodů (Kousalová Karolína, Maternová Martina, Hrdličková Jana, Havlíková Kateřina, Nováková Veronika), v kategorii starších žáků jako druzí s 6 356 body (Kazda Ondřej, Mach Jan, Doležal D., Chudoba, Bydžovský O.) a v kategorii starších žákyň jako třetí se 4 958 body (Pírková Lucie, Hnízdová Petra, Zilvarová Daniela, Myšková Petra, Pavlíková Jana).


Něco víc o Lence Lanczové

V knihkupectví u Řeháčků se 17. dubna odpoledne nakupil houf nedočkavých dívek. Každá z nich žmoulala v ruce knížku a čekala na to, až jí její oblíbená spisovatelka věnuje jeden svůj úhledný autogram. Která -náctiletá holka by neznala Lenku Lanczovou. U nakladatelství Víkend vydala již 19 dívčích románů, z nichž se tři tituly dočkaly i druhého vydání. Lenka pochází ze Slavonic (v jižních Čechách), kde také pracuje v městské knihovně. Její romány jsou nenáročné, plné života a všeho, co může prožít kterákoli dívka. Mimo to má Lenka 14tiletého syna a 11tiletou dceru a pozitivní vztah k našemu kraji. Jako malá tu trávila prázdniny a dnes sem občas zavítá se svou rodinou.

Ačkoli předtím byla po celé dopoledne v jednom kole, když v K-klubu pořádala tři besedy za sebou, stále se usmívala a ochotně nám odpověděla na pár dotazů.

MaM: O kterém z Vašich románů soudíte, že je nejvíc autobiografický?
Ona: Moje romány jsou pravdivé v tom, že mají mé osobní zážitky. Ale pozor! Žádný není podle mého života. Příběh je vymyšlený, postavy jsou vymyšlené, ale zážitky, které ti hrdinové prožívají jsou pravé. Samozřejmě se všechny nestaly mně, to bych nestihla prožít. Jsou to moje zážitky, zážitky mých přátel...

MaM: Jaká jste byla jako mladá holka?
Ona: Myslím, že úplně stejná, jako jsou dnešní holky.

MaM: Vidíte nějaký rozdíl v dnešní mládeži a v té Vaší?
Ona: V podstatě ne. Na mládež se nadávalo vždycky. I za nás říkali, jaká jsme strašná mládež. Já naopak mládeži fandím a myslím, že nejsou zas až tak velké rozdíly.

MaM: Myslíte, že láska přemůže všechny strasti?
Ona: (Otázka ji náramně pobavila). Ona jich spoustu zapříčiní. V tom vašem věku se třeba zdá, že přemůže všechno, ale není to tak, bohužel ne.

MaM: Kdo je Vaším oblíbeným spisovatelem?
Ona: Ze všeho nejradši mám Jamese Heriota, knížky o zvěrolékaři.

MaM: Chystáte pro své čtenářky nějakou chuťovku?
Ona: Před prázdninami to bude knížka Srdcový kluk, vyjde znovu knížka Prázdniny pro zaláskované a třetí a poslední díl Radky Pojď se mnou, Radko.

(MaM)


Dívčí pěvecký sbor z New Yorku

/ dva pohledy studentů LG /

Ve středu 2. dubna 1997 navštívil Jičín dívčí pěvecký sbor z New Yorku, působící při Spence School, The Select Choir. Pod vedením Davida Wardlawa vystoupilo 19 dívek. Aulou Lepařova gymnázia zazněly písně z různých zemí světa a ze všech dob. Sbor přednesl skladby církevní i světské.

Vybraný sbor byl založen v roce 1988 nynějším dirigentem Davidem Wardlawem. Toto těleso vystupuje při školních akcích a také pořádá koncerty v New Yorku a okolí. V roce 1989 a 1994 Vybraný sbor absolvoval zájezd do Anglie, Skotska a Walesu. Na letošním jarním turné vystoupil v Budapešti, Vídni, Brně a v Praze. Bohužel však musím říci, že nejen mě, ale jistě i celý dívčí sbor, zklamala velice nízká účast publika. Zřejmě není v Jičíně mnoho (vážných) zájemců o hudbu či o umění vůbec. Především mezi studenty a mládeží, neboť většinu obecenstva tvořili lidé starší generace. Je možné, že některé odradil poněkud méně vydařený koncert předchozích hostů z Anglie. Nevím. Sama jsem téměř do poslední chvíle nevěděla, zda půjdu. Čekalo mně učení. Ale jsem ráda, že jsem nakonec šla. Bylo to moc pěkné.

Valika Kolesárová

Ve středu 2. dubna se v aule Lepařova gymnázia konal koncert dívčího pěveckého sboru. Dívenky přijely do Jičína až z New Yorku a podaly výkon, za který se jistě nemusely stydět, přesto však z pódia odcházely poněkud zklamaně. Účast na koncertě byla totiž pramalá. Jičínští občané byli patrně zaneprázdněni, bez nálady na klasickou hudbu, nehodil se jim termín koncertu nebo nebyli včas informováni. Vypovídá to možná i o kulturnosti či nekulturnosti studentů. To je ale přece velká škoda, protože možnost vyslechnout si americký sbor se v našem městě přece nevyskytne každý týden.

Jana Morávková


Lepácké přešplechty

Přešplechty?

Podle jednoho kvartána se v Iráku mění pěstování datlí na chov datlů.

Profesor: Co je doba temna? Student: To je doba, o které nemáme žádné zprávy.

Co znamená slovo "ogar"? Druh psa (dotyčný měl asi na mysli ohaře).

Co znamená slovo odvětit? Znamená říct ne.

Uveď Jiráskovo dílo, které není historické. Filosofská historie.

Kdo byl V. M. Kramerius? Vynálezce knihtisku.

Alois Jirásek napsal román Úhoř.

(Kromě prvního pocházejí všechny ostatní z jedné nejmenované třídy na LG.)


Test

1) Jak se asi jmenuje hlavní město Islandu?
2) Herečka Zlata Adamovská má za manžela...
3) Kolik let je MUDr Antonínu Fingerlandovi, nejstaršímu "lepařovi"? 4) Jak se jmenuje seriál, který vysíla TV Nova každý pátek večer?
5) Kdo zpívá písničku "Because you loved me"?
6) Jestlipak víte, v kterém roce byla bitva na Bílé hoře?
7) Kde by jste hledali vulpes vulpes ?
8) Víte, v kterém pohoří se tyčí Mt. Mc Kinley?
9) Který antický autor napsal díla Illias a Odysea?
10) Jak by jste nazvali soubor léčebných opatření zaměřených na udržení a obnovení základních životních funkcí pacienta?
11) Víte, která droga vypadá jako čaj a má český původ?
12) Ve filmu Intimní detaily hraje Michelle Pfeifferová a ...

Správné odpovědi

- bás -


Zážitek z K-klubu

Protože jsme tam v pátek 16. května byli přítomni, zařazujeme na poslední chvíli vysoce pochvalnou zmínku o divadelním představení Studentského divadla, které zahrálo, zazpívalo a zamimovalo (jak hlásá letáček) hru českého klasika V. K. Klicpery Potopa světa. Souhlasíme rovněž se slovy Martina Zajíčka (tamtéž, tedy v letáčku uvedenými), že "význam ochotnického divadelnictví nespočívá jen v produkování inscenací", ale v tvorbě osobností, individualit, v učení se zvládnout zodpovědně svoji úlohu v týmové práci, v komunikaci ve všech jejích ohledech, jíž potřebujeme jako soli. Nicméně i divadlo v K-klubu byl v předmaturitním týdnu pěkný zážitek.

jkč


Střelec ve znamení Vodnáře

Chtěla bych vám tentokrát naservírovat jedno pikantní interview se studentkou Ilonou Hamanovou. Je jí patnáct let, ráda čte dobrodružnou literaturu, umí se smát a má vynikající mušku. To už vám ostatně vyloží sama.

NLG: Jak dlouho se věnuješ střelbě?
Ilona: Asi pět roků. Tak od 4. třídy.

NLG: Jaké zbraně používáš?
Ilona: Vzduchovku a malorážku.

NLG: Jsi členkou nějaké střelecké skupiny?
Ilona: Patřím do SSK Jičín. Chodí sem asi dvacet lidí.

NLG: Jak často trénuješ a kde svou přípravu provozuješ?
Ilona: Jak kdy. Většinou jednou týdně a před závodem až třikrát. Trénuju buď v tělocvičně na III. ZŠ nebo doma, kde mě kontroluje táta.

NLG: Kam obvykle jezdíš na závody?
Ilona: Většinou tady po východních Čechách. Třeba do Jablonce, Liberce, Hradce a občas do Prahy. Ale do ciziny ne.

NLG: Kdy a kde jsi zaznamenala svůj největší úspěch?
Ilona: Bylo to loni v dubnu na mistrovství České republiky v Kolíně. Tam jsem nastřílela 292 bodů ze 300.

NLG: Co Tě na střílení přitahuje?
Ilona: Poslední dobou už celkem nic.

NLG: A proč se tomu teda dál věnuješ?
Ilona: Už kvůli tátovi. A myslím, že je to lepší než jenom tak někde sedět.

NLG: Byla bys schopná namířit zbraň na nějakého živého tvora?
Ilona: Na člověka ne (řečeno bez váhání). A na zvíře možná. Protože táta chodí do lesa a já chodím s ním.

NLG: To znamená jenom na jeleny, jo?
Ilona: No, nějak tak.

NLG: Jak reagovali Tví spolužáci na to, že ses stala mistryní republiky?
Ilona: Už si ani nevzpomínám. Řekla bych, že jim to bylo "šumafuk".

NLG: Máš někoho, kdo Ti rozumí a kdykoli poradí?
Ilona: Sama sebe (směje se). I když někdy ani sobě nevěřím.

NLG: Ale poradíš si?
Ilona: Poradím si, to jo!

NLG: Chceš v tomhle sportu pokračovat?
Ilona: Dokud mě to neomrzí, tak snad jo.

NLG: Líbí se Ti ještě jiná sportovní odrůda?
Ilona: Ani ne. Já nejsem jinak sportovní typ. Tohle mi vyhovuje. U toho ležím, pomalu usínám (vtipkuje).

NLG: Přeješ si něco z celého srdce?
Ilona: Já nemám žádné výjimečné přání. Máma má teď momentálně takovou ideu, že chce dům s bazénem. Mně by se to taky líbilo, ale zas tak výjimečné přání to není. Já mám spíš spoustu malých přání.

Michaela Velíšková


Správné odpovědi z testu

1) Rejkjavík
2) Radka Johna
3) 96 let
4) Krajní meze
5) Celine Dion
6) 1620 n.l.
7) V lese (vulpes vulpes = liška obecná)
8) V Kordilerách
9) Homér
10) Resuscitace
11) Brown
12) Robert Redford


index