Logo NLG


Noviny Lepařova gymnázia č. 329. ledna 1997Ročník 1 (3)

A je to tady!

A je to tady! Třetí číslo je na světě. Novinařina je závod s časem (mají-li příspěvky zůstat aktuální). Víme, že v našem případě vžycky tak trochu předem prohraný, protože nemůžeme v redakční radě sedět každý den, a utíkají nejen dny, ale i týdny, a je zázrak, že vůbec něco vyjde, zvláště když ještě šéfredaktora chytnou záda a je čtrnáct dní v pracovní neschopnosti a pak připočtete ještě půl měsíce vánočních prázdnin. Chtěli jsme původně udělat i vánoční číslo, ale tak aspoň jedna reminiscence. Nejsou-li příspěvky dnešní, jsou snad aspoň ze šuplíku, který pár lidí zajímá. Zkrátka je to skoro "hudebně zábavné" číslo. Taky se podařilo zase o krůček s tím pohnout výtvarně dopředu. Uvidíme, zda budete fandit tomu, že se pokoušíme o něco, co jinde nemají, a zda si nás (noviny) někdo koupí, nebo zda budou jen reakce typu "a co má bejt?" Ta je ostatně ještě docela dobrá, zaregistrovali jsme i "čtenáře", kteří vůbec nevědí, že Noviny LG vycházejí.

jkč


Vánoční reminiscence

Atmosféra největších křesťanských svátků i prázdninové pohody odezněla, zůstala básnička jednoho člena redakční rady (M. Kudyna), která by rozhodně neměla zapadnout.


Okénko do historie LG

O staré budově gymnázia

Krom jiného vyniká jičínské gymnázium mezi středními školami délkou své existence. Přesto za svoji 3 a 3/4 století dlouhou historii pouze jednou změnilo místo svého působiště. Od svého založení vévodou Albrechtem z Valdštejna až do roku 1883 (samozřejmě s výjimkou období 1777 až 1807, kdy škola byla zrušena) se gymnázium nacházelo ve staré budově v dnešní Balbínově ulici. Gymnázium bylo původně nedílnou součástí jesuitského komplexu spolu s jesuitskou kolejí, seminářem a kostelem Sv. Ignáce. Potřebám jesuitů areál plně vyhovoval, za dobu 250 let opustily brány gymnázia stovky vzdělaných absolventů, často zcela vyjímečných osobností české společnosti. K neslavnějším patřil literát a historik Bohuslav Balbín.

Stáří budovy i nové potřeby státní školy ale již od počátku 19.století vyvolávaly neodkladnou nutnost zásadních úprav prostor, nebo lépe jejich úplné opuštění. Vyučovat ve stísněných prostorách staré budovy kladlo na všechny zúčastněné stále větší nároky. Jak tedy vypadala stará budova gymnázia a proč byla tak nutná výstavba budovy nové? Začněme popisem školy v sedmdesátých letech minulého století. Nahlédněme do autentických zápisů tehdejšího profesora gymnázia - dr.Josefa Vaňause.

Z ulice se vešlo velkými vraty na obdelníkový dvůr. Po levé straně byl chodník, po kterém se podél kasáren vcházelo do gymnázia. Na pravé straně dvora byla botanická zahrada a hřiště. Ve dvoupatrové budově gymnázia bylo původně dvanáct učeben, kterých se užívalo nejen pro šestitřídní gymnázium, ale i pro obecnou školu. Z nedostatku prostor proto po rozšíření gymnázia na osmitřídní musely být školní sbírky a knihovna umístěny mimo budovu - v jiných školách.

Učebny byly vesměs malé a nízké, pro větší počet žáků nedostačující. Pro velká shromáždění studentů musely být dvě třídy v druhém patře zbouráním přepážky spojeny v jednu. Důvod tohoto opatření byl ovšem i jiný - do zadní třídy se původně mohlo vejít pouze skrze byt školníkův. Ten pak byl halasícími studenty často od rozličných činností vyrušen. Přímo proti vchodu do gymnázia bylo schodiště a za nim se nalézaly v přízemí a prvním patře záchody. Umístění a zařízení bylo prý tak nešťastně provedeno, že jen vzácnou výjimkou při východním větru byla budova prosta dusivého, slabší nervy až omamujícího zápachu. Byla-li tato vada již sama o sobě dost trapná, přidružila se k ní v zimním období ještě jiná. V kamnech stářím již chatrných se sice topilo z chodby, ale přesto se mnohdy nahromadilo v některé třídě tolik kouře, že se vyučování muselo přerušit. Samozřejmě že této okolnosti využívali na zkoušení nepřipravení žáci a různým způsobem kouři pomáhali. K příjemnostem nepatřilo jistě ani lomcování starých a nepřiléhajících oken při každém silnějším větru.

Velkým problémem bylo také těsné sousedství c. k. kasáren. Nejen že z vojenských písní a pokřiků mohli se studenti těžko k větší ušlechtilosti povznést, ale přímo v sousedství školního dvora se nacházel dvůr kasárenský. Zde se prováděla vojenská cvičení nejen hromadná, ale ještě častěji individuální oněch vojáků, kteří pro slabší chápavost nebyli schopni s ostatními udržet krok. Odehrávaly se zde často takové výjevy, které pozornost žactva odváděly zcela jinam. Naopak při tělocviku na školním dvoře byla okna kasáren vždy plná diváků, kteří kritickými poznámkami nešetřili a vyučování tak narušovali. Pravidelně po řadu let podávalo ředitelství za podpory celého profesorského sboru zprávy o obtížích, spojené s žádostmi o přesídlení gymnázia. Vše se změnilo až s příchodem nového ředitele - Františka Lepaře.

Z výše uvedených řádek je proto nanejvýš zřejmé, že výstavba nové budovy (především z Lepařovy zásluhy) byla činem pro gymnázium skutečně životně důležitým!

Miloš Chlumský


Školní nej

Nejkratším jménem se mezi studenty gymnázia může pochlubit Jan Páv ze 4.A. Naopak nejvíce znaků potřebuje k napsání svého jména Veronika Zacharníková ze sekundy.


Rock session

9. 11. 1996 se konal jeden z největších koncertů v historii Jičína pod názvem Rock session. Účast mladých byla hojná. To nám také potvrzuje částka 30 000 Kč, výtěžek koncertu, který byl darován na dětskou lázeňskou léčebnu v Železnici. Můžeme jen zkonstatovat, že se Rock Session vydařil.

Přinášíme rozhovor se skupinami, které na koncertě hrály.

Jolly Joker & The P. B. U.

NovLG: Chytíte kouzelnou rybičku, která vám splní tři přání. Co si budete přát?
JJ: My si jako skupina ty tři přání rozdělíme.
Tryskomyška: Já bych si přál pečenou rybu.
Filip-Ladybird: Já bych si přál dům za městem plnej doláčů.
Černohlávek: Ste mě zaskočily. Nejspíš kytaru.

NovLG: Která z vašich písniček je ta úplně nej?
JJ: Písnička, kterou jsme ještě neudělali.

NovLG: Když už jsme byli u těch pohádek, tak která pohádka se Vám nejvíce líbí?
TM: Pohádka "O malým kousku omítky za komínem".
LB: "O Jirkovi a třech psech".
Č: Nekoukám na pohádky.

NovLG: Uznáváte také jiné skupiny?
JJ: Uznáváme Daspon dancing.

NovLG: Čí to byl nápad, uspořádat tuto akci?
JJ: Byl to nápad pana Bureše.

NovLG: Myslíte si, že už od začátku bylo jasné, že výtěžek z Rock session půjde na dětskou léčebnu?
JJ: Určitě.

NovLG: Doufáme, že Vám nevadí, když budeme mít i osobní otázku?
JJ: Nevadí.

NovLG: Máte stálé přítelkyně (předpokládáme, že každý svoji)?
TM: Dvě nestálé.
LB: Mám jednu stálou ("mámu").
Č: Manželku.

NovLG: Víte, že má naše město svůj festival? (Celou skupinu jsme seznámily s tím, co se všechno děje na jičínském pohádkovém festivalu.) Co si o tom myslíte?
JJ: Je to dobrý a určitě i pěkná ulejvárna.

NovLG: Jakou máte nejlepší a naopak i nejhorší vzpomínku na svá školní léta?
Následovala překvapivě jednotná odpověď: Nejlepší - konec školy. Nejhorší - začátek školy.

NovLG: Která země je ta "Vaše vysněná", ve které byste chtěli koncertovat a proč?
TM: Indonézie, protože je tam teplo a vůně.
LB: Někde v teple, kde je sluníčko.
Č: v Japonsku. A proč - no, jen tak.

NovLG: Kdybyste měli možnost cokoliv na světě změnit, co by to bylo?
Opět jednotná odpověď: Raději bychom nic neměnili, protože by to mohlo dopadnout ještě hůř.

NovLG: A co byste nám ještě na sebe prozradili?
TM: Já jsem docela malý, nejsem zdaleka tak velký, jak se zdám.
LB: Hrozně rád čtu školní časopisy.
Č: Já mluvím jen do osmi, pak jen koncertuji.

NovLG: Když jste nám řekl, jak jste velký: Myslíte si, že na Vás platí to, co řekl čert v pohádce Princezna ze mlejna?
TM: Mně se to nezdá. To je nějaká čertovina.

NovLG: Jak jste přišli na jméno Vaší skupiny?
TM: Přišel jsem na to ve vaně.

NovLG: Jak jste se dali dohromady?
JJ: Byla to shoda nešťastných náhod.

NovLG: Jste všichni optimisti?
JJ: Jo, to jo!

NovLG: Můžeme mít ještě jedno přání?
JJ: Jistě.

NovLG: Nakreslíte nám nějaký obrázek?
(Jak sami vidíte, naše přáni splnili)

Pohromadě na přehradě

NovLG: Chytíte kouzelnou rybičku, která vám splní tři přání. Co si budete přát?
PP: Aby se Milan naučil texty.
Aby s námi zpívala Dolly Buster.
Zahrát si v Anglii.
Aby mi Milan koupil bubny.
Aby za námi chodila spousta holek.

NovLG: Která písnička je podle vás ta nej?
Odpovědí byla spousta, každý má oblíbenou jinou.

NovLG: Jaká je vaše nejoblíbenější pohádka?
"Jak chudák do ještě větší nouze přišel."
"O třech zlatých jabloních."
"O žábě."
"Svatební košile."

NovLG: Uznáváte také jiné skupiny?
PP: Neuznáváme, ale máme je rádi.

NovLG: Jak jste se dostali k Rock session?
PP: Dostali jsme to příkazem.

NovLG: Myslíte si, že už od začátku bylo jasné, že výtěžek z této akce už od samého počátku bude určen na dětskou léčebnu?
PP: Určitě.

NovLG: Víte o jičínském festivalu?
PP: Ano, víme o něm.

NovLG: Co si o něm myslíte?
PP: Asi bychom ho zakázali (smějí se). Ne, vážně - nejdřív práce a pak teprve zábava (opět smích).

NovLG: Vaše nejlepší a nejhorší vzpomínky na školu?
PP: Nejlepší - konec. Nejlepší - začátek. Jinak máme dost hrozných i dobrých zážitků. Třeba jsme jednou házeli šipkami do tabule. Byla tam spousta dírek. Třídní na to samozřejmě brzy přišla. Pátrala po viníkovi, ale nikdo se nepřiznal. Od ředitele jsme dostali barvu, tabuli jsme natřeli. A dopadlo to tak, že nás ředitel pochválil, protože jsme tu tabuli opravili pěkně.
(Iveta přispěla také svojí historkou:) Jednou jsem dostala poznámku - "Rozbila spolužákovi v sebeobraně brýle."

NovLG: Kde byste nejraději hráli?
Iveta: Nejraději v pohádkové zemi.
Kluci: V Indonézii, v Africe, ale to už není jen sen, za pár dní tam letíme.

NovLG: Kdybyste měli možnost cokoliv na světě změnit, co by to bylo?
PP: Poradce Borise Jelcina. (smích)

NovLG: Jste optimisti?
PP: No, od nás je optimista pouze jeden. Jinak jsme všichni zdraví pesimisti (hlavně v pondělí). Pesimistu nemůže nic překvapit.

NovLG: Prozradíte nám ještě něco na sebe?
Kluci: Iveta se narodila v malé vesničce Bohdánkov, vyrůstala v symbióze se zvířaty. Potom, co zavedli do Bohdánkova autobusouvu dráhu, začala jezdit do Hodkovic, odkud se dostala až do Liberce. Začala uznávat metal. Nakonec vše dopadlo tak, že se dala k nám.

NovLG:Namalujete nám ještě na závěr nějaký obrázek?
No jasně, dejte to sem.

Turčínová / Končinská

Ještě jeden rozhovor

Se skupinou Pohromadě na přehradě pořídily reportérky Novin LG ještě jeden rozhovor:

NovLG: Prozradíte nám jména členů kapely a jejich funkci v kapele?
No, jsou to: Iveta Kotzmanová zpěv, rytmické nástroje, Michal Krtička zpěv, akustická kytara, foukací harmonika, Ivan Jecha zpěv, foukací harmonika, elektrická kytara, bonga, Milan Hampl basová kytara, Jiří Strnad bicí a Martin Fanta saxofon, klarinet, rytmické nástroje.

NovLG: Jak dlouho spolu hrajete?
Bude to asi 15 let.

NovLG: Odkud vlastně pocházíte?
Z jedný vesnice - z Liberce (smích).

NovLG: Trošku nám upřesněte, jaký druh hudby hrajete.
Je to hlavně blues s původními českýkmi texty, potom rock, folk a jazz. Vůbec jsme se sešli z různých oblastí. Jeden z nás je dokonce bejvalej metalák.

NovLG: Kdo vám píše hudbu a texty?
Hudbu píše většinou Michal Krtička a občas Ivan Jecha. Texty píše Pavel Havlík a jsou hlavně ze života. Něco jako blues.

NovLG: Máte nějakej vzor nebo ideál? Co vůbec posloucháte?
Každej posloucháme něco jinýho. Líbí se nám Metallica a Red Hot Chilli Peppers. Vzory nemáme. Snad jen Timura a jeho partu. (výbuch smíchu)

NovLG: Kouří někdo z vás?
Jen Milan.

NovLG: A co drogy? Jaký na ně máte názor?
Bez komentáře. Dříve žádný drogy nebyly.

NovLG: Komu fandíte v politice?
Všichni jsme pravičáci a nemáme rádi komouše. Kdyby byli komouši u moci, tak byste si tady s náma nedělaly besídku.

NovLG: Co vaše cédéčko, jak se jmenuje?
Jmenuje se "Je to tam". Vyšlo letos a stojí dvěstěpadesát korun.

NovLG: Máte nějaký klip?
Samo, máme jeden klip, na Premiéře.

NovLG: Máte nějaké vlastní krédo nebo něco co byste chtěli dodat?
Naše heslo "Blues je dobíječka pro každou baterii." řekl Knox z Kocína. Myslíme, že lepší je se zviditelnit hudbou, než se ožrat a rozmlátit nádraží. A dodáme to, že náš Ivan dneska slaví kulatý narozeniny.

NovLG: Takže díky za rozhovor a mějte se fajn.

K. Leštinová plus J. Jirglová plus P. Satrapová


Mňága v Jičíně

V 18.15 hod. 15. prosince 1996 začal koncert rockové skupiny Mňága a žďorp v kulturním domě v Jičíně. Samozřejmě jsme tam nemohly chybět ani my, ale celková účast byla opravdu chabá. Všeho všudy se prodalo asi sto vstupenek. Podle toho taky vypadala atmosféra celého večera. Všichni znudění, nálada na nic a hlášky typu "tady chcípnul pes". No prostě, chyba chybička se vloudila, a to né zrovna malá. Nízká účast se sváděla na nedostatečnou propagaci a na konání v neděli, kdy každý sedí raději doma. Nicméně, účinkující skupiny se nedaly strhnout počátečním pocitem všeobecné nudy a hrály opravdu dobře. Většině lidí to přece jen pozvedlo náladu. Před vlastním vystoupením Mňágy se představily dvě předkapely - Zbytky charytatyvy a Sunset Street.

Celou akci pořádalo radio Černá hora. Konkrétněji například Adam Křikava, který nám ochotně pomohl proniknout do zákulisí.

NovLG: Kolik vás je v kapele?
Sunset street: Jsme čtyři. Kristián, Ondra, Milan a Tibor.

NovLG: Odkud vůbec pocházíte?
Sunset street: Tak nějak z okolí Hradce. Já ti to nakreslím.

NovLG: Jak dlouho hrajete v týhle sestavě?
Sunset street: Asi jeden měsíc. Hrajeme nový písničky a chystáme i cédéčko.

NovLG: A předtím hrál někdo z vás v jiný kapele?
Sunset street: Milan hrál v Living Sound.

NovLG: Kdo vám shání kšefty? Tedy, kdo je váš manežer?
Sunset street: Adam Křikava z Černý hory.

NovLG: Jakej máte názor na politiku?
Sunset street: Politika se nás netýká. Volíme Lucky Strike.

NovLG: Máte nějaký vzor nebo idol?
Sunset street: Náš hudební i sexuální idol je Kája Gott. (výbuch smíchu)

NovLG: A poslední otázka. Jak se vám líbilo v Jičíně?
Sunset street: Máme rádi lidi v Jičíně.

Hned po Sunset Street jsme se vrhli na Mňágu a žďorp, a tady to je:

NovLG: Kolik členů je u vás v kapele?
Mňága a žďorp: Celkem nás je šest.

NovLG: Z jakýho města jste?
Mňága a žďorp: Jsme z Moravského Meziříčí.

NovLG: Ty seš ženatej? (ke zpěvákovi) Vidím totiž ten prstýnek, proto se ptám.
Mňága a žďorp: Jo, jsem ženatej.

NovLG: A nevadí tvojí ženě, že seš takhle pořád pryč, když jezdíš po koncertech?
Mňága a žďorp: Ne, nevadí. Já se totiž vracím domů.

NovLG: Teď pořádáte turné, že? Kam se chystáte dál?
Mňága a žďorp: No vlastně už jsme skoro u konce. Už jen pět nebo šest koncertů a konec.

NovLG: Můžete nám říct něco k filmu Mňága a žďorp happy end?
Mňága a žďorp: Celej ten film byl fixace. Támhle to je režisér.

NovLG: Kouří někdo z vás? Jak vidím tak jo.
Mňága a žďorp: No, my si dáme vždycky jen tak jednu po koncertě. (smích)

NovLG: A co drogy? Jaký máte na ně názor?
Mňága a žďorp: Drogy jsou blbost.

NovLG: Kde bereš ty taneční kreace? (ke zpěvákovi) To si vymýšlíš?
Mňága a žďorp: To si vymejšlím. (kývá hlavou)

NovLG: Co politika, Koho volíte?
Mňága a žďorp: Je to zbytečnost. My volíme nejmenší zlo.

NovLG: Co jinak posloucháte?
Mňága a žďorp: Tak nějak všechkno, třeba Sepulturu.

NovLG: Co chystáte dál?
Mňága a žďorp: Bude nová deska příští rok.

NovLG: Prozradíš nám její název?
Mňága a žďorp: To je zatím zajemstaví.

NovLG: Máte nějaké vlastní krédo nebo heslo?
Mňága a žďorp: Nepropadejte žádné naději.

Katka Leštinová a Patricie Satrapová


Galerie LG

1. Příjmení, jméno: Carda Vladimír

2. Adresa: Popovice 151

3. Věk, znamení, dat. nar.: 55 let, 24. 9. 1941, váhy

4. Oblíbená hudba: swing

6. Oblíbená kniha, autor: životopisné a historické romány

7. Oblíbené jídlo: vše od babičky

8. Oblíbená barva: zelená

9. Oblíbené zvíře: pes

10. Oblíbená známka: jednička

11. Rodina: dcera Jana (27), inženýrka ekonomie, má dceru rok a půl, syn Tomáš (21), student Právnické fakulty v Brně, 3. ročník

12. Talisman: bez odpovědi

13. Přežblebt: bez odpovědi

14. Životní styl: "Vzdělaný chlapec z vesnice, to jsem já."

15. Věta: "Je to triviální."

16. Přání pro redakci: "Hodně dobrých redaktorů."

Končinská


Přijímací řízení na Lepařově gymnáziu ve školním roce 1996/97

Pro školní rok 1997/98 počítá ředitelství Lepařova gymnázia v Jičíně s tím, že bude otevřena jedna třída 8-letého gymnázia pro žáky z 5. tříd ZŠ a jedna třída 4-letého gymnázia pro žáky z 9. tříd.

Přihlášky ke studiu (na oba typy studia) podávají rodiče žáků prostřednictvím ZŠ do konce února 1997.

Přijímací řízení pro čtyřleté studium proběhne 22. 4. 1997, pro osmileté studium 3. 6. 1997.

Oba typy studia mají společné předměty přijímací zkoušky - český jazyk a matematika. Přijímací testy obsahují otázky v rozsahu učiva ZŠ.

Aby získali rodiče a děti co nejvíce informací o studiu na naší škole, bude v budově Lepařova gymnázia, Jiráskova 30, Den otevřených dveří 16. ledna od 13 hodin pro zájemce z 9. tříd a 23. ledna 1997 pro zájemce z 5. tříd.

Zájemci si mohou prohlédnout učebny a získat další informace.

Těšíme se na zájem rodičů.


Program auly v měsíci lednu

10. 1. v 10.00 autorský koncert "Chci vědět"

Michaela Novozámská - zpěv, Svjatoslav Ščihol - klavír

24. 1. v 8.30 a v 10.00 divadelní vystoupení C. Jelínka pro nižší gymnázium (pro primy a sekundu)


Bezkonkurenční prvenství v basketbalu

V pondělí 9. prosince 1996 se v tělocvičně sokolovny odehrálo basketbalové klání mezi sportovci ve věku 15 let. Lepařovo gymnázium reprezentovalo silné mužstvo chlapců z kvarty, kteří se tvrdě postavili proti Vysokému Veselí a stejně dravě se pustili do zápasu s týmem II. ZŠ. Přísný dohled nad fairovou hrou zajišťoval rozhodčí a zároveň trenér kvartánů, Josef Banýr. Jeho družstvo ve složení O. Kazda, P. Šatný, T. Rada, M. Krejčí, I. Sirák, P. Kašpar, Z. Šedivý a D. Doležal vyšlo zu obou zápasů vítězně. V prvním zápase získali 71 bodů, kdežto jejich protivníci z Veselí se z 18 bodů vůbec neveselili. Hra proti basketbalistům ze II. ZŠ přinesla taktéž solidní skóre: 38:24. Na vynikajících výsledcích mají zásluhu především nejlepší střelci Rada, Šatný a Kazda.

Po tomto utkání mají naši sportovci nárok na postup do semifinálové skupiny. Příští zápas je čeká v lednu, a tak věřme, že i těm nejnebezpečnějším soupeřům budu čelit se stejným elánem jako doposud.

Michaela Velíšková


Jičínská házená

Dne 23. 11. 1996 sehrálo mužstvo HBC Jičín svůj poslední mistrovský zápas v letošním roce. Jičínští házenkáři nastoupili v nejsilnější sestavě. Jejich soupeřem bylo družstvo HK VŠ Plzeň, v té době na 6. místě tabulky.

První poločas byl velmi vyrovnaný, hráči odcházeli do šaten za stavu 11:11. V druhém poločase se projevila převaha domácích. Jičínští zvítězili 25:18. Tímto výsledkem naši házenkáři potvrdili své vedení ve II. lize.

Po zápase jsem položila otázku kapitánovi domácích Petru Babákovi:

"V čem vidíte hlavní příčiny vašeho senzačního umístění v polovině soutěže, když jste se v minulých ročnících umisťovali okolo středu tabulky?"

"Současná sestava našeho družstva krystalizovala již v minulé sezóně. Letošní podzim nás zastihl ve stále se zlepšující formě. K tomu ještě přispívá skvělé publikum. A to nejen v domácím prostředí, když nás zhruba čtyřicet fanoušků doprovází na zápasy na soupeřových hřištích."

Za Noviny LG i za gymnázium jsem jičínským házenkářům popřála i do budoucnosti hodně úspěchů.

Turčínová


Snowboard show

Zajeli jsme se podívat na snowboardovou show, které probíhala na pražském výstavišti. Stanice metra "Nádraží Holešovice", a davy se už prudce řítily směrem k výstavišti. To bylo 13. 00 hod., 2. listopadu. Celé dění mělo začít až za hodinu, ale už při našem příchodu tam byla ohromná spousta lidí. Asi proto, že vstup byl zdarma. Všichni ti lidé byli výstředně originální. Reflexní červené, modré, zelené i jiné barvy vlasů. Náušnice snad na všech místech, které se dají propíchnout. Rozcuchané účesy, výstřední oblečení, chování. Starali se jen o sebe a svoji partu. Pohodově polehávali pod rampou plnou sněhu, zatímco pořadatelé měli plné ruce práce. Byli prostě nezávislí.

Na 25 ma vysoké a 70 m dlouhé rampě bylo připraveno 100 tun sněhu vyrobeného uměle při teplotě -196 stupňů Celsia. Však tam také vystoupilo šestnáct nejlepších snowboardistů světa. A mezi nimi čtyři borci z České republiky. Odpoledne byly pouze zkušební jízdy. Ale už od 18.00 předváděli hoši svoje umění naostro už na osvětlené rampě. Všechno bylo vidět zvětšené na veliké obrazovce hned vedle rampy.

Předvést se přišli i borci na skejtech, kolečkových bruslích a bikrosových kolech, kteří řádili na tzv. U-rampě. Na prozatímně postaveném pódiu probíhala módní přehlídka snowboardového, ale i jiného sportovního oblečení od různých firem. Prim hrála firma s názvej "Velentoj-Urban-Hoj", neboť ta byla sponzorem celé akce.

Návštěvníkům byla k dispozici i hala s lejzry a různými počítačovými hrami. Mimoto byly připraveny i soutěže pro diváky, a každý si mohl dle vlastního gusta všechno vyzkoušet.

Také vystupily různé hudební skupiny, např. Plexis, ale vrchol všeho byly skupina "The Prodigy" (rave), jejich hudba jako by byla extází a nutila si "něco" vzít. Takže se není čemu divit, že ze všech stran zaváněla "tráva", a našlo by se i něco ostřejšího. Během odpoledne a hlavně k večeru stále přicházeli další a další zvědavci. Až jich bylo najednou 50 000, a to už se brány výstaviště uzavřely. "A dál se pouštět nebude." V tu ránu začaly obrovské útoky davů na všechny ploty. Až dokonce potom musela ostražitě hlídat parta pořadatelů, kteří nepustili dovnitř už ani nohu.

Nutno dodat, že atmosféra celého dne byla opravdu pohodová a nezávislá.

Z Prahy – Katka Leštinová


Čtveřice primánek se hlási od mikrofonu

Ten, kdo má bystré uši, musel v pondělí na Tři krále zaregistrovat, že se školní rozhlas nějak nevšedně rozezvučel. Mají to na svědomí čtyři vynalézavé holky: Eva Nadhajská, Dáša Lánská, Petra Jelínková a Eva Jelínková z primy B. Od této chvíle nás každé pondělí po půl deváté potěší, či nepotěší desetiminutovým blokem ze studia EVA. Uslyšíte rozhovory s všelijakými lidmi, mnovinky ze světa moderní hudby, kritiku, vtípky, a připravte se i na soutěžení. Na příhodném plácku v budově bude brzičko umístěna krabice, do níž budete podle ohlasu a zájmu vhazovat lístečky s vašimi náměty, dotazy a připomínkami. A najde-li se mezi vámi někdo, kdo by chtěl na rádiu předvést svůj talent v libovolném oboru, ať zůstane v klidu, neboť i jemu bude u mikrofonu vyhražen dostatečný prostor. Dívky se nyní pokoušejí rozběhnout vysílání na plné obrátky, aby bylo pravidelné, zábavné a na úrovni. Prozradily, že připravují znělku a chystají obzvlášť porozuhodné interview.

Michaela Velíšková


Kalendář LG

29. 1. - klasifikační porada za první pololetí

1. 2. - ples gymnázia

3. 2. - pololetní prázdniny

15. 2. - 23. 2. - jarní prázdniny


Den nezávislosti

Málokomu asi ušla skutečnost, že jičínské kino Český ráj promítalo americký sci-fi film Den nezávislosti. Děj filmu se odehrával v blízké budoucnosti, kdy se civilizace mimozemšťanů ze zničené planety rozhodne obsadit Zemi. Ohromné kosmické lodě zaujmou strategické pozice nad hlavními městy všech států a začnou útočit. Do cesty se jim postaví hrstka obránců Země, a jak jinak můřže americký velkofilm dopadnout, než jejich vítězstvím. Do hlavních rolí obsadili filmaři samé známé tváře, a jak už to u našich pamětí bývá, jejich jména jsme zapomněli. Náklady na tento film převýšily i známý Jurský park. Už jsem chtěl říct, že kvalitní sci-fi má další přírůstek, ale trapný happy end mi toto mínění vyvrátil. Tak co říci závěrem? Chcete-li vidět špičkové efekty a kvalitně udělané vetřelce, běžte se podívat do redakční rady našich novin... totiž, chci říci na Den nezávislosti. Pokud si však nepotrpíte na trapné happy endy, je tu jedna rada do života: Ani tam nelezte!

Já a Von
(Milan Kudyn a Pavel Brendl)


Tisíce kilometrů tam i zpátky

Na naší škole studuje řada žáků, na nichž je něco výjimečného. Jednu takovou utajenou bytůstku jsem vyhledala mezi kvartány. Jmenuje se Hana Blažejová, a to, co mně k ní vylákalo na průzkum, je část jejího zcestovalého dětství.

Narodila se před šestnácti lety v Jablonci nad Nisou. Pobývala v několika městech naší republiky, dokud se její rodiče nerozhodli odjet do zahraničí. Tenkrát jí bylo osm let a nikoho příliš nezajímalo, jestli se malé Hance odtržení od domova líbí nebo ne. Zkrátka se v tu ránu ocitla na africké pevnině poblíž Johannesburgu. Nikdy nezapomene na bulharskou dívku, se kterou se aspoň částečně domluvila. Od nynějška ji na každém kroku provázela angličtina, takže se brzy stala její druhou mateřštinou. V Africe si nadmíru zamilovala kouzelnou přírodu a v ní žijící zvířata. Téměř se zdálo, že se tady šťastně natrvalo zabydlela, když ji z rozjímání vytrhl ve čtrnácti letech návrat do Čech. Asi půl roku bydlela v Plzni, kde také navštěvovala americko-českou školu. V jejím cestovním pasu ovšem přibyla další razítka. Následujících pár měsíců prožila znovu v cizině, ve Spojených státech. Procestovala Kalifornii a Oregon. Díky výborné angličtině si lehce našla přátele.

Od prosince 1995 žije Hanka Blažejová trvale v Čechách. V září 1996 se stala studentkou Lepařova gymnázia.

Michaela Velíšková


Aula

(dokončení z minulého čísla)

Čas plynul a jako gymnazista začínající vnímat svět jsem se nořil nejen do vědomostí, ale do nejstrašnější doby našeho století, do druhé poloviny třicátých a první poloviny čtyřicátých let. Cítil jsem, jak stoupá příliv nejistot a hrozeb, jak bije příliv bezpráví, krutosti a ničení. Čím více jsem se později jako historik zabýval dějinami této doby, tím více ve mně sílil tento pocit lavinovitého dopadu explodující techniky vrostlé do etatizovaného a odzizeného znelidštění a zideologizované brutality.

Osud tomu chtěl, že můj překážkový běh od přírodopisného kabinetu až ke dveřím auly měl sončit právě roku 1942, tedy v době, kdy krize tehdejšího světa dosahovala svého vrcholu, který za necelý rok měl přinést i začátek rozuzlení. Spolu s třicítkou mých spolužáků jsme napjatě čekali, jak a zda se nám podaří proplout i touto poslední soutěskou naší plavby. Byl totiž čas neustálých změn k horšímu. V rozhlase denně četli a pak na nárožích vylepovali jména popravených vlastenců a v několika případech i studentů. Ve vlaku i na cestě do školy nás často prohlíželi německé policejní kontroly. Urychlovaly se doportace židů a můj první průvodce gymnaziálními chodbami a současně i můj velký životní vzor Jirka Heller skládal své nejtěžší životní rigorozum v transportu směřujícím z Terezína do Osvětimi. S ním zahynolo v pecích i nemálo mých libáňských a jičínských spolužáků a také naše krásně náladová a všemi zbožňovaná profesorka francouzštiny Jarmila Taussigová. Otec mého souseda v lavici Vaška Horázného a též další rodičové mých spolužáků k smrti živořili v nacistických koncentračních táborech.

Také naše gymnázium rychle ztrácelo svůj tradiční ráz tělocvičny vědění a ducha. Museli jsme se učit z cenzurovaných učebnic a zglajšaltovaných osnov, které takřka vamazaly humanitní předměty. Zato němčina byla osm hodin týdně. V zimě roku 1941 jsme také zažili vpád nacistických "antropologů", kteří budoucí maturanty v ředitelně rasově perlustrovali tím, že nám proměřovali lebky i jiné části těla. V dubnu vyšly také nové maturitní předpisy, které umožňovaly "odpovědného říšskému funcionáři" nařídit, aby se maturitní zkouška z kteréhokoliv předmětu konala v němčině. Každý předseda maturitní komise - v našem případě to byl novobydžovský franštinář, jehož tamější přezdívka "Krvavý Standa" nevěstila nic dobrého - získal právo rozšířit maturitní zkoušku o kterýkoliv z volitelných předmětů, a tím vlastně zkoušet cokoliv.

Není tedy divu, že jsme v určený den, oblečeni do slavnostních oděvů, překračovali práh naší auly se silně stísněnými pocity. Zkoušky se měly zahájit v devět, ale komise stále nepřicházela. Náhle vhěhl do auly jeden z mladších profesorů a vručil našemu třídnímu, profesoru Kvapilovi, lísteček z ředitelny. Ten ho přečetl, zbledl a vyrazil ze sebe pro nás tu nejhorší zprávu: "Werner je tady". Tento německý zemský školní rada a současně inspektor byl totiž již od r. 1939 upířím postrachem všech českých středních škol. Původně gymnaziální profesor kdesi v Sudetech byl nebezpečný i tím, že znal perfektně česky, i když tohoto jazyka "nižší rasy" na svých inspekčních raziích nikdy nepoužíval.

Nastalo mrtvé ticho a po chvíli se dveře auly rozletěly a Werner v čele komise zasedl za examinátorským atolem. V krátkém agresivním projevu nám sdělil, že zatímco němečtí vojáci prolévají svou krev za Evropu v boji proti bolševismu a plutokracii, my se zde povalujeme v bezpečném zázemí a že dnes bychom měli prokázat, že jsme dospěli aspoň k základům říšského vlastenectví tím, že jsme si osvojili dokonalou znalost němčiny.

Vyhlásil také, že v době jeho přítomnosti budou zkoušení odpovídt jen německy. Werner se ihned ujal role examinátora, volal nás zpočátku podle abecedy, když však zjistil, že nám němčina nedělá valné potíže, vytáhl z tašky zřejmě na gestapu předem vypracovaný seznam těch, jejichž rodiče byli buď zatčeni anebo podezřelí z protihitlerovských názorů. Každého z nich pak Werner trápil tak dlouho až udělal nějakou, byť i sebemenší věcnou nebo gramatickou chybu. Pak se ozvalo jeho strohé: "Ungenügend, abtreten." A tak se aula měnila z dvorany slávy v hrobku či lépe popraviště našich nadějí. Po třech hodinách řádění se Werner poněkud unavil a odešel na oběd s místním oberlandratem, ale zkušební teror, který rozpoutal, pokračoval dál. Ustrašený "Krvavý Standa", hnán složitou směsí loajality a strachu, si vedl takřka stejně zavile jako jeho předchůdce.

A tak jsme v té naší krásné aule procházeli jeden za druhým pod jhem nespravedlivéh ponížení, z něhož se jak známo, na opačném pólu generuje nejen touha po pomstě, ale i naděje a víra budoucích radikálních změn. S těmito složitými a rozpornými pocity jsme vešli i do své dospělosti, a jak si na našich každoročních schůzkách v Praze doznáváme, potýkali jsme se s nimi pak po celý život.

Příští rok už uplyne pětapadstát let od tehdejší naší maturitní Bílé Hory. Tentokrát přijdeme do Jičína a určitě se přijdeme podívat do obnovené auly. A strašně budeme rádi, že s její renovací vymizí i traumata skrytá v geniu loci této krásné místnosti, ve které se, jak doufáme, teď už napořád budou odehrávat jen ušlechtilá a potřebná finálová utkání mezi náročností učitelů a elánem, nadáním a pracovitostí jičínských studentů.

Prof. Ing. Vojtěch Mencl, DrSc


index