Rok 1848 na Jičínsku

Závan svobody nesené revolucí v únoru 1848 z Francie po celé Evropě, zasáhl i Vídeň a Prahu. Revoluční myšlenky se rychle šířily a lid se začal domáhat svých svobod.

Předznamenáním událostí se stal již rok 1847, kdy bylo z Vídně národům oznámeno zrušení nevolnictví. Jičínský písmák Ignác Hybler píše: "V měsíci lednu 1847 vyšlo nařízení, aby veškeré roboty minuly a poddaní aby se s vrchností vyrovnali. Tím mělo přestati veškeré soužení lidu venkovského, zvláště baráčníků a podruhů, jelikož tito, žádný majetek nemajíce, vzchnostem zadarmo pracovati museli. Kdo se měl a jakým způsobem vyrovnati? To vedlo jen ke sporům."

V tom roce byla i velká neúroda, nouze a bídy přibývalo, poptávka zvedala ceny obilí a ke všemu se vyskytla epidemie cholery. Sociální krizi nemohly vyřešit ani podpory, za kterými ti nejchudší putovali do Jičína na krajský "auřad". Už od roku 1820 byli totiž venkované zatíženi daní gruntovní, takže sedlák platil jak vrchnosti, tak státu. Kolkovní daň zavedená v r. 1840 postihla nejvíce nemajetné vrstvy a její výše neměla snad ve světě obdoby.

Politiku české společnosti reprezentovali význačné osobnosti v čele s F. Palackým, F.L.Riegerem a žurnalistou K. Havlíčkem. Mnoho práce bylo vykonáno na poli duchovním, zejména pro záchranu českého jazyka. Před jmény Dobrovský, Šafařík, Jungmann, Čelakovský se budou sklánět příští generace.

V našem kraji buditelské národní cítění představoval P. A. Marek v Libuni, kaplan J. Tobiášek v Jičíně, novopacký kaplan J.P.Kordina, miletínský duchovní P. Arnold, bělohradský P. Petera aj. Náleželi k reformnímu hnutí mezi duchovenstvem. Národní myšlenky v Jičíně podporovali zejména profesoři gymnázia F.Šír a K.Š. Macháček, s nimiž úzce spolupracoval tiskař J. Kastránek.

V Jičíně té doby byla výsadním jazykem němčina. Přestože po celých pět století byl městem ryze českým, příchodem vojenské posádky v r. 1776, zřízením krajského úřadu v r. 1784, otevřením hlavní školy s vyučovacím jazykem německým, obnovením gymnázia v r. 1807, přišli do Jičína němečtí důstojníci, úředníci, učitelé a profesoři, kteří vtiskli městu německý řád. Dne 11. března 1848 poprvé národ vystoupil na památné schůzi ve Svatováclavských lázních v Praze. Tento den se stal mezníkem od něhož se začínají novodobé dějiny české politiky. Požadavky schůze byly formulovány do petice, v níž byl kladen důraz na národní rovnost, rovnoprávnost všech náboženství, na svobodu tisku a svobodu shromažďovací. Petice byla odvezena do Vídně. Císař však předešel události manifestem z 15. března, ve kterém slíbil národům říše udělení konstituce, účast na vládě volenými zástupci, svolil zřizovat ozbrojené občanské sbory - Národní gardy, přislíbil zrušení cenzury a zvolení zemského sněmu, kde by byly vypracovány konstituční zákony.

Česká deputace se vrátila do Prahy a radostná zpráva o konstituci se ihned rozšířila po všech krajích. Také Jičín byl vyrušen z obvyklého klidu. Hned večer byl uspořádán průvod městem s pochodněmi a hudbou za nadšeného provolávání slávy císaři Ferdinandovi. Do Nové Paky přišla zpráva 17. března. Oslavovalo se střelbou a radovánkami, druhý den byly slouženy mše. V Lázních Bělohradě vyzváněly na oslavu zvony a byla "zakopána robota" na drahách. Karabáč, který symbolizoval poddanství, byl pohřben do země za zpěvu a křiku davu.

Dne 5.dubna začaly vycházet Národní noviny, v nichž Havlíček srozumitelně vysvětloval politickou situaci a politický program denně uveřejňoval ve zkratce pod hlavním titulkem. Je třeba si však uvědomit, že v té době odebíralo list 1 050 čtenářů a že tehdy bylo 6 tisíc obcí. Do každé šesté obce se tedy dostal l výtisk.

Konstituce měla znamenat převrat v celém státním zřízení. Úřední aparát byl však zcela nepřipraven. Jeden zákon stíhal druhý a úřady nemohly a často ani nechtěly na ně reagovat.

Patentem z 15. března bylo povoleno zakládání Národních gard. V krátké době mělo téměř každé podkrkonošské městečko svou národní stráž. V Jičíně vstoupila do gardy většina profesorů gymnázia a další vážení občané. Gardy měly také udržovat pořádek, protože bouřlivou dobu provázelo množství krádeží. Zprávy o pochytaných a na místě ztrestaných zlodějích se hned šířily po všech krajích. Ve Vysokém Veselí způsobil rozruch Babinský, který byl veden v poutech kolem jarmarečních stánků. V lidovém podání se stal legendární postavou. Bohatým prý bral a chudým dával. Není bez zajímavosti, že jeho výslechy vedl mladý právník, bývalý student jíčínského gymnázia, F.L.Rieger.

Tužby obyvatelstva však přes uvedené změny nebyly naplněny. V Praze byla sepsána nová petice, žádající rovné právo jazyka českého a německého, zřízení generálního sněmu pro společné věci Čech, Moravy a Slezska, zrušení vrchnostenských úřadů, svobodné zřízení obcí a rovnoprávnost občanů před zákonem. Vídeň odpověděla patentem z 8. dubna. Bylo slíbeno svolání ústavodárného sněmu, kde budou zastoupena všechna města a většina obcí a vyhlášena jazyková rovnoprávnost. V Praze byl vyhlášen Národní výbor.

Obavy před vyostřením národnostních rozbrojů přiměly české politiky svolat do Prahy všeslovanský sjezd, na němž byla dohodnuta vzájemná pomoc. O svatodušním pondělí 12. června byly v Praze pořádány bohoslužby pro velké množství lidu. U sochy sv.

Václava na Koňském trhu sloužil první mši srbský kněz, po něm vedl bohoslužby stařičký kněz z Miletína P. Arnold, který žil již několik let v Praze. Když se dav rozcházel, došlo v Celetné ulici ke krvavému střetu s vojskem. Ze srážky se rozpoutaly další a vzplanuly boje na barikádách. Vojsko obsadilo výšiny kolem města, z nichž bombardovalo a ostřelovalo Prahu.

Zprávy o událostech v Praze se bleskově rozšířily po celé zemi. Všude se srocovali lidé a rokovali o tom, má-li se táhnout Praze na pomoc.

Jičín se stal jejich shromaždištěm ze široka a daleka. Vyhlížel jako vojenské ležení, ale beze zbraní. Dobrovolníci byli vyzbrojeni ponejvíce pikami a srpy na tyčích, jen někteří důstojníci gard měli šavle. Jičínští střelci se rovněž zúčastnili i přes varování svého velitele Matěje Ungra. Při robouské silnici u Lázní vítala sbory hudba, ve městě byli pohoštěni a ubytováni. Shromaždiště bylo na Velkém náměstí, vozy se záísobami byly připravovány na náměstí Mariánském (dnes Komenského). Druhý den se výprava vydala na pochod v čele s katechetou gymnázia P. Sidonem, který se u Ohavče rozloučil se zástupem a požehnal jeho konání.

V Sobotce čekaly dobrovolníky zlé zvěsti. V Praze prý se střílí do lidí. Dva jičínští občané Poláček a Procházka vyjeli koňmo k Boleslavi, aby pravdivost zpráv ověřili. Když byly zlé zprávy potvrzeny, padla na všechny sklíčenost a rozpačitost. Ani plamenné vybízení známého trutnovského Uffo Horna je nepřesvědčilo. Mezi veliteli gard nebyla jednota v názoru, mají-li táhnout na Prahu a riskovat utkání s vyzbrojeným a vycvičeným vojskem. Převládalo mínění ustoupit, aby se zabránilo krveprolití. Někteří se vraceli domů ještě téže noci, další druhý den. Potichu a beze slávy. Brzy bylo všude slyšet posměšnou písničku:

"Ta jičínská garda,
že jí není hanba,
když měla jít Prahu bránit,
vlezla si za kamna.
Šicové šli všichni,
to s udatnou myslí,
jeden den šli do Sobotky,
druhý den zas přišli."

Písnička se ovšem přizpůsobovala místu a zpívalo se také : novopacká, lomnická, peckovská garda...

Zatím v Praze poslední bojovníci museli odložit zbraně a útěkem z města zachránit životy. Všichni si uvědomovali, že pokořemím Prahy byla pokořena celá země. Morální porážka byla ze všeho nejtěžší. Jen Havlíček měl pro obránce pochopení a hojivá slova v Národních novinách. Neposmíval se venkovským gardám, naopak jim projevil své sympatie.

Dne 8. června nařídilo zemské presídium, že národní gardy smějí konat službu mimo své obce jedině na vyzvání politického úřadu.

Jednou z nejdůležitějších vymožeností revolučního roku 1848 bylo úplné rozvázání svazků mezi poddanými a vrchnostmi a osvobození selského lidu, jemuž byla přiznána veškerá občanská práva jako jiným vrstvám.

O národní práva bojoval český národ ještě plných sedmdesát let.

Hana Trojanová


Územní plánování a ochrana krajiny

Každá krajina má svůj neopakovatelný ráz. Tento je silně ovlivněn - více či méně formován lidskou činností pozitivně i negativně - v dnešní době častěji negativně.

Středověcí zakladatelé měst nebo rybníkáři neměli takové problémy jako my. Jak dnes sladit zájmy zemědělství, lesního hospodářství, bytové výstavby a průmyslu (podnikatelské aktivity), dopravy, rekreace, památkové péče, ochrany přírody a dalších lidských činností v krajině? U cenných urbanistických nebo přírodních celků se proto zpracovávají územní plány, které regulují jednotlivé činnosti a určují optimální vztah mezi nimi.

Územní plánování a jeho nástroje - územně plánovací dokumentace - vytvářejí podmínky nejen pro momentální konzumní cíle, ale musí v sídlech a především v krajině hodnotit jejich důsledky, které tyto záměry vyvolávají. Podstatné je určit danému území hlavní funkci - diferencovat co je pro dané prostředí podstatné a co je druhotné. Současně je třeba vytvářet podmínky pro revitalizaci životního prostředí jak v obytném a výrobním prostředí vlastních sídel, tak i v krajině.

Jičínská kotlina je mimořádně cenná svými krajinnými a architektonickými dominantami. Specifická konfigurace terénu dala tak v minulosti možnost pozitivně vyniknout velkorysým urbanizujícím záměrům. Naopak každé dílo, které svým objemem i funkcí narušuje tento krajinný ráz (často i ve své vlastní lokalitě) vyvolává následně faktory ovlivňující negativně životní prostředí.

Tak jako v minulosti se negativně projevil například zásah (těžba) do přímé podstaty dominant Veliše, Zebína a Čeřovky, tak v dnešní době hrozí vážné nebezpečí znehodnocení krajinných hodnot záměry, kterými jsou například plíživé obestavování prostoru Čeřovka - lipová alej - Zebín, porušení panoramatických pohledů převýšenou výstavbou v prostoru Nového Města a v těsné návaznosti na MPR budovou soudu. Je škoda, že nebylo pokračováno v tendencích architektonického pojetí, které nejen umocňovalo historicko-společenskou funkci sídla, ale i citlivěji respektovalo kulturní hodnoty historické části - městské památkové rezervace (areál Obchodní akademie, kina, MŠ a ZŠ).

Chceme-li zachovat a chránit kulturní hodnoty krajiny, v našem pojetí přírodní a urbanisticko-architektonické, je třeba vypracovat a legislativně zabezpečit řadu nezbytných kroků, které vedou ke sledovanému cíli tj. zachování krajinného rázu při komplexní synchronizaci s potřebným územním rozvojem.

V tomto směru má Specializovaný ústav pro rekonstrukce památkových měst a objektů, a.s. cenné zkušenosti získané při zpracování územních plánů velkých územních celků (dále ÚPN VÚC) Chráněných krajinných oblastí (CHKO) Žďárské vrchy a Železné hory, územního plánu Ratibořicko včetně Národní kulturní památky a Národní přírodní památky Babiččino údolí.

Ukazuje se, že sebelepší práce jednotlivých oborů pojaté úzce profesionálně jsou často neschopné uhájit sledované cíle, ale dokonce vyhrocují situace při řešení konkrétních akcí tak, že vyvolávají i střety mezi jednotlivými legislativními pracovníky a navíc i dezorientují obyvatele v řešeném území.

Aby tyto negativní jevy byly v maximálně možné míře eliminovány, vypracoval urbanistický ateliér SÚRPMO v Hradci Králové - za iniciativy Okresního Úřadu a Městského Úřadu v Jičíně - pro významný urbanisticko architektonický sídelní útvar Jičína a jeho správního území - Popovice, Robousy-Dvorce, Moravčice a přilehlých obcí Holín, Valdice a Čejkovice územní plán. Vzhledem k tomu, že historické centrum města má statut městské památkové rezervace, byl současně zpracován i územní plán centrální zóny. Oba dokumenty byly schváleny a jejich záměry jsou postupně realizovány při současné aktualizaci (změny a doplňky).

Uvedená územně plánovací dokumentace jasně určuje funkční využití území, vytváří podmínky pro územní rozvoj jednotlivých sídelních útvarů, plně respektuje urbanisticko-architektonické hodnoty. Komplexní řešení daného území včetně zachování krajinného rázu, stanovení ochranných pásem v širším rozsahu než byl původní legislativní stav, bylo podnětem k tomu, že tato územně plánovací dokumentace byla vybrána jako representant východočeského regionu do celostátní přehlídky územně plánovacích prací v Kroměříži 1995.

Při zpracování uvedené ÚPD však není plně komplexně řešen a tím jistým způsobem i chráněn fenomén širší okolní krajiny, modelovaný na jihu terénním předělem s dominantou Veliše (včetně Lorety), na severu útvarem Českého ráje - Prachovských skal, Tábora s horizontem Kumburka a Bradlece. Že jde o nesmírné kulturní hodnoty, které je nutné chránit tak, aby byla zachována identita našeho národa, je zde v celku zbytečně zdůrazňovat. Kulturní dědictví umocňované touto líbeznou krajinou bylo a je nejen místem inspirací umělců,ale z hlediska územního plánování jde o jedinečnou strukturu osídlení od historických záměrů při urbanizaci městského prostředí (Sebregondi - Valdštejnské údobí), širší zemědělské krajiny (Šlikové) až po charakteristické soubory lidové architektury.

Tyto velkorysé záměry, které v minulosti řešily potřeby tehdejší společnosti, velmi citlivě nejen respektovaly, ale i přetvářely krajinu - především pak v době baroka. Tento krajinný fenomén by měl být základem při koncipování zásad územního rozvoje daného regionu - krajinné zóny.

Vzhledem k tomu, že jde současně o exponované území s výrazným kulturně-společenským centrem a intenzivně rozvíjející se ekonomickou funkcí, je nutno tyto skutečnosti vzít v úvahu při stanovení limitů ochranného režimu životního prostředí.

V neposlední řadě jsou zde další faktory, které již dnes silně ovlivňují krajinné prostředí. Je to technická infrastruktura, především pak záměry tranzitní silniční dopravy, leteckého provozu, nadzemních sítí VVN s výraznou energetickou základnou a pod.

Dalšími limity funkčního využití území, které ovlivňují formování urbanistické koncepce, jsou funkce městské a příměstské zeleně, záměry sledované ÚSES (územní systém ekologické stability) a v návaznosti na strukturu osídlení i archeologicky významné lokality, systém vodních ploch, vysoce produktivní zemědělská půda a další.

Na podkladě zhodnocení dosud zpracované ÚPD, co do územního rozsahu především a dle výsledků dílčích konzultací s příslušnými orgány památkové ochrany, doporučujeme proto zpracovat územně plánovací podklad formou urbanistické studie (ověřovací studie). Tato by komplexně shrnula a současně synchronizovala jednotlivé záměry a funkce v řešeném území.

Jako specializovaný ateliér pro urbanismus a územní plánování jsme ochotni se podílet na sestavení libreta pro výše uvedený materiál (včetně jeho případného zpracování). V tomto směru bychom využili jak archivních materiálů, vlastních zkušeností získaných na obdobných pracích, a tak i především pak podrobných znalostí o řešeném území. V závěru práce by mohla být uvedena ověřovací studie jako jeden ze základů pro vypracování následné ÚPD pro krajinnou památkovou zónu.

Věříme, že příslušné orgány OkÚ a MěÚ v Jičíně budou vytvářet podmínky pro vypracování takových územních podkladů, které budou v urbanistické koncepci navazovat na obdobná významná díla z předchozích historických etap.

Jestliže kvalita a výraz architektury vypovídá o kulturní a společenské vyspělosti národa, o krajině, která je v širších územních vazbách součástí Českého ráje a Prachovských skal, to platí především.

Na závěr je možno uvést to, že krásné kulturní a krajinné prostředí přináší častěji vyšší ekonomický efekt včetně zaměstnanosti např. v turistice a navazujících službách a vybavenosti než nevhodná a často i krátkodobá výrobní činnost.

V evropských podmínkách je toto jasně prokázáno. Zdravé a krásné obytné krajinné prostředí vytváří i příznivé podmínky pro zdravého a kulturního člověka. Je třeba uvědomit si skutečnou podstatu našeho přitažlivého kulturního a přírodního bohatství, které je jiné, specificky české a je současně svědectvím vysoké úrovně naší tisícileté národní kultury.

Za SÚRPMO, a.s. - urbanistický ateliér Hradec Králové

Ing. arch. Václav Kout a kolektiv


Jurský park "U Anděla"

Kdo očekává populární dinosaury, mistrovsky ztvárněné ve Spielbergových filmech, bude patrně zklamán. Po vyhynulých obřích plazech není v jičínské restauraci "U Anděla" ani památky. Pozornému návštěvníkovi však patrně neunikne červená alpská mramorová dlažba. Sama o sobě není ničím tak zajímavá, ale při důkladnějším pohledu spatříme na některých kamenných deskách podivné doutníkovité objekty. Jedná se o řezy vnitřních schránek vyhynulých hlavonožců - belemnitů, podobných dnes žijícím sépiím, či spíše olihním nebo krakaticím. Tito hlavonožci žili ve velkých hejnech v druhohorních mořích. Jejich největší rozvoj probíhal v období jury a křídy před 65-140 miliony let a je tedy totožný s rozvojem dinosaurů na pevninách.

Otisky celých těl belemnitů jsou velice vzácné a pocházejí převážně z Německa a Anglie. Daleko častěji se setkáme právě s doutníkovitými kalcitovými konci těla - rostry. Tyto "doutníky" nejsou jedinými pevnými částmi původní vnitřní schránky (tzv. sépiová kost - vnitřní schránka sépie je tvořena stejnými částmi), přesto se však, díky své odolnosti, zachovávají nejlépe. Jak vypadala stavba těla belemnita víme díky vzácným nálezům tzv. "měkkých částí". Tyto části těla se samozřejmě během milionů let proměnily v minerály, ty však zachovaly původní tvar měkkých orgánů. Belemniti měli 8 - 10 chapadel opatřených háčky, z toho dvě chapadla prodloužená a uzpůsobená k lovu. Jako potrava jim sloužily ryby, korýši, měkkýši, které zpracovávali rohovitým zobákem, podobným papouščímu. Stejně jako dnešní chobotnice používali v případě nebezpečí ochranné barvivo - inkoust. Pohybovali se pomocí "reaktivního pohonu", kdy nasátou vodu vystřikovali jakousi nálevkou v přední části těla. K pohybu jim sloužily také ploutvičky v zadní části těla. Tyto ploutvičky se upínaly právě na vápnitá doutníkovitá rostra. Velikost belemnitů byla různá, nejčastěji okolo 1 m, jsou však známy i druhy dosahující délky až 3m. Poslední belemniti vymírají, stejně jako dinosauři, při dosud nevysvětlené přírodní katastrofě na hranici druhohor a třetihor.

Pokud tedy navštívíte restauraci "U Anděla" na jičínském náměstí, můžete se kromě konzumace výborného piva a vynikajících jídel věnovat také zkoumání zdejší podlahy. V praxi to znamená se buď hluboce sehnout nebo pokleknout, belemnity (několik druhů i rodů) pak jistě objevíte velmi rychle. Pozor však, aby si tuto vaši činnost ostatní návštěvníci nevyložili jako důsledek nějaké vaší momentální indispozice...

Martin Košťák


Z činnosti muzea

P O D Z E M Í

Škola konceptuálních médií profesora Miloše Šejna

Akademie výtvarných umění v Praze

PODZEMÍ, místo pod zemí, der Raum unter der Erde, je dle Josefa Jungmanna místem pod zemí jsoucím, unterirdisch, subterraneus. Je to sklep podzemní klenutý, krypta, podzemní oheň, podzemní díla hornická, oud podzemní rostliny, podzemní žába, podzemně, tartara, die Unterwelt, peklo či podsvětí.

Z počátku v podzenmních skrejších a doupatech bydlilo se.

Také my jsme v podzemních skrejších jičínského zámku bydlili několik dní a jako oud podzemní rostliny jsme tady možná i zakořenili. Nežijeme ovšem v Jungmannově době, a tak nás zdejší podzemí fascinovalo také jako místo možného prázdna, kde prázdno je ovšem prázdnem naplněným významy. Šelesty, odstíny tmy, tichý pohyb bílého tlení, vzlínání vody, cesta do podzemí - to jsou jen některá slovní vyjádření, která trochu postihují, co nás zde zaujalo. Snad jsme pocítili něco z ducha tohoto místa. Pracovali a bydleli jsme zde společně. Některé své pocity jsme se pokusili vyjádřit na konkrétních místech, kopali jsme, vyklízeli, zametali, vršili, stopovali a vytvářeli jakési mapy a stopy svých cest. Něco vyhřezlo z podzemí na povrch a je zde vystaveno dennímu světlu a našim očím. Protože nejde ani tak o umění posazené v rámu, ale o pokus nově se podívat a vidět věci, které jsou zdánlivě všední. Tyto věci jsou však také svázány s místem, s lidmi, kteří se jich dotýkali. Jsou součástí naší lidské historie i součástí paměti této díry do země. A tak zde, prosím, nehledejte nějaká konkrétní umělecká díla spojená s konkrétními jmény, neptejte se ani, zda jde o umění. Stačí, když se otevřete - sklepení jičínského zámku se pak otevře Vám.

Miloš Šejn
05.12.97
1:29


Úvodní slovo Dr. Miloše Šejna vystihuje nejlépe podstatu akce Podzemí. Zaznělo na arkádovém nádvoří 6. prosince loňského roku, kdy bylo v čase od 10,30 do 17.00 hodin veřejnosti zpřístupněno renesanční sklepení staré části jičínského paláce. Akci uspořádala Škola konceptuálních médií pražské AMU - devět studentů a dva pedagogové - ve spolupráci s Okresním muzeem a galerií v Jičíně a Ing M. Řehákem, za materiálové i finanční podpory Městského úřadu Jičín. Jičínský zámek zde vydal při uklízení suti ze zasypaného vstupu mimoděk i další informace. Nalezeny zde byly zlomky hrnců, misek a zásobnic světlehnědé a cihlové barvy. Jedná se o kuchyňskou keramiku zřetelně pečlivějšího provedení než u ostatní keramiky z měšťanských domů Jičína, s datací konce 15. a začátku 16. století. Ale co především - byly nečekaným způsobem představeny neznámé, historicky i architektonicky velmi hodnotné prostory, které nyní, díky bezmála čtrnáctidenní práci mladých lidí, jsou na dosah dalšího kulturního využití.

-tt-


Výstava Františka Kavána v jičínské galerii

Důvodů, proč Okresní muzeum a galerie v Jičíně pořádají v letošním roce výstavu z díla předního českého krajináře Františka Kavána (1866-1941), najdeme několik: Kaván nesporně patří k pilířům české krajinomalby přelomu 19. a 20. století a jeho umění pevně koření v Krkonoších a jejich širokém předhoří. Kumburk a Bradlec, dvě výrazné dominanty Jičínska, patřily - byť v jiném pohledu - k hlavním bodům širokého výhledu z okolí rodné chalupy ve Víchovské Lhotě, na Jičínsku, zejména v Železnici, pak umělec prožil jedno z nejšťastnějších období svého života a vytvořil tu řadu vynikajících obrazů. Do Krkonoš a porůří přivedl také další významné umělce - Otakara Lebedu a Bohuslava Dvořáka.

Milovaný kraj se mu odvděčil za celoživotní umělecký zájem řadou upřímných ctitelů a malířovu popularitu bezmála šedesátiletý odstup od jeho skonu nejen neumenšil, ale naopak prověřil a prohloubil. Kavánovo dílo bylo v Podkrkonoší i v Českém ráji v minulosti prezentováno v celé řadě výstav, ne všechny však představovaly uvážený výběr z rozsáhlého umělcova odkazu, a lze předpokládat, že občas byly vystaveny i některé z četných padělků.

Naší výstavou se snažíme Kavánovo umění přiblížit v kvalitním průřezu, akcentujícím nejzávažnější hodnoty malířova přínosu české krajinomalbě. Výstavu zároveň chápeme i jako hold neobyčejným lidským kvalitám umělcovy osobnosti, z nichž pramení Kavánův vřelý, pokorný a pro nás inspirující vztah k české krajině.

Připomeňme na závěr slova, jimiž František Kaván vzpomíná na svůj pobyt v Železnici: " ...Za 3 léta jsem byl romantikou dosti unaven a velkými obrazy, uboze prodanými nebo neprodanými se těžko udržoval, rozhodli jsme se odstěhovati k Jičínu, (kde u Železnice viděl jsem cestou k pluku na cvičení rozmanitou krajinu) a věnovati se malým obrázkům z dobře studovaou náladou, pak jsem to začal v okolí Prahy a v Podkrkonoší. Nesehnal jsem tam zatím byt a zůstali jsme v Holíně. Teprve po třech měsících dostali se do Železnice 1900 a setrvali až do 1904. Ta léta našeho pobytu byla dobrá. Počasí stále dosti příhodné (ostatně) nohy tedy výborné, cestoval jsem tehdy mnohokráte pěšky na celý den na Kozákov, k Lomnici, ke Kumburku, Veliši, k Troskám - drážek ještě nebylo, leda pošty.

Nezameškal jsem nic, ani zimy dosti kruté, ale krásné, na kterou jsem se nyní mohl zařídit lépe. Koupěchtivost umělecká v okolí nebyla sic valná, na začátku se mne ujal básník Jar. Červenka, nejlepší přítel, jenž mně v Praze mnohé malé obrázky prodal, konečně se i v Jičíně dosti pak odbylo, přátelé se u nás stavívali na výletech do Železnice. Velkých jsem udělal za ten čas jen několik, zimu JASNÍ SE do výstavy v Rudolfíně (ten název se vykládal jako odklon od dekadence, byl však jen náhodný), pak zimu PŘEHÁŇKY OD TÁBORA do Mánesa a s převezenou výstavou do Hořic prodala se pro hořickou galerii plastik na Okresní výstavě v Hořicích, kde bylo koupeno i jiných několik malých, dále zimu U MUSTKU v Mánese pro Záhřeb a kamsi ještě ZIMNÍ, což nepamatuji, a pro spisovatele K.V.Raise obraz od Železnice PODZIM. Za ta 4 léta jsme uschránili 1 000 zlatých na vlastní baráček se stěhováním. ..." /Krajinářova životní zpověď, Lidové noviny, 1934/

PaeDr. Jan Luštinec


Scénografie Petra Matáska

v Jičínské galerii proběhla od 24. ledna do 8. března výstava SCÉNOGRAFIE A LOUTKY PETRA MATÁSKA. Autor za pomoci členů své rodiny, přátel i zaměstnanců muzea proměnil naši galerii v divadelní prostředí, na základě jehož účinu exponoval celé divadelní scény,

jejich modely, ale i loutky, masky, kostýmy, plakáty. Návštěvníci tak mohli shlédnout v Jičíně vůbec poprvé ukázky řemesla a výtvarného umění, které spolutvoří fenomén zvaný divadlo. Matásek, scénograf hradeckého divadla DRAK, pedagog mnoha zahraničních soustředění a škol, docent pražské DAMU, je představitelem akční scénografie. Jeho scény jsou často zpředmětněnou, zhmotněnou metaforou

a jejich proměnou se stává ono "výtvarné" na divadle nikoli jen prostředím, nýbrž i spoluhráčem onoho "dramatického." I to je zřejmě jedna příčin úspěchu výstavy , které nikterak nechyběl spiritus agens představených exponátů. Výstavu shlédlo neobyčejně mnoho dětí z jičínských i okolních škol.


Zajímavý nález v jičínském muzeu

Někdy po roce 1681 složil řemeslník do mělké drážky okenního rámu seříznuté části stébel. Na jejich měkkou, pružnou dužinu nalehla ostrohranná okenní skla nejpozději v roce 1701, předpokládáme-li, že kostel sv. Jakuba Většího byl vysvěcen za plného lesku a s ním i nová okna v oratoři.

O bezmála tři století později dalo rozbité okno nahlédnout do tajů barokní "sklenařiny" - pracovníci muzea vyjmuli zahnědlé proužky z letité schránky a nechali je podrobit analýze. Srovnáním barokního a novověkého rostlinného materiálu se zjistilo, že se jedná o umně seříznuté části stonku orobince (Typha).

Dochované vzorky pocházejí z nekvetoucího jedince. Lodyha orobince byla využita v celém rozsahu, tj. proužky byly nařezány z povrchových vrstev i dřenové části a vzácně zahrnují tuhou, jemně rýhovanou slupku (povrch listové pochvy). K odřezání proužků došlo zřejmě až po předchozím proschnutí stonku, suchem ztvrdlá pletiva umožnují rychlé a snadné opracování.

Mgr. Kamila Chaloupková