LIBUŇ

Ves Libuň se rozkládá na pravém břehu Libuňky, na silnici z Jičína do Turnova. Je zde železniční křižovatka.

Název obce naznačuje, že zde býval Libúnův dvůr. Název byl původně mužského rodu, teprve později ženského podle slov osada, ves. O velkém stáří obce svědčí její tvar.

Nejstarší písemná zmínka je z r. 1369, kdy jsou zdejší kostel a plebánie (fara) uvedeny v rejstříku papežského desátku jako součást jičínského děkanátu. Platilo se 21 gr. pololetně a jednalo se tedy o dosti bohaté obročí. Podle podacího práva zdejšího kostela sv. Martina patřila Libuň tehdy Vartemberkům. Z nich Čeněk si r. 1370 rozdělil majetek s bratrem Benešem, kterému dal panství Veliš s městem Jičínem a sám si ponechal Nový Bydžov, Vysoké Veselí a část panství, kde v této době (blíže neurčené) postavil hrad Trosky. Psal se z Trosek a zemřel 1393. Od této doby patřila Libuň k panství Trosky. Čeněk z Vartemberka měl na počátku 90. let 14. století finanční potíže a celé panství postoupil králi Václavu IV. Od něho je získal Ota z Bergova, který i se synem Otou byl věrným katolíkem a v době husitských válek Zikmundovým stoupencem, což vyvolalo nepřátelství husitů. Tím trpěly i vsi panství.

V této době zde byli katoličtí plebáni (faráři). Roku 1394 tu nastoupil po smrti Zdeňka plebán Pavel, který r. 1407 směnil faru s Jakubem, řečeným Karel (z Chlumce). Po jeho smrti sem 1428 přišel plebán Petr.

V neklidných časech po Lipanech se Trosek zradou zmocnil zemský škůdce Kryštof Šof z Helfenburka. Při tom byl zajat Ota ml. z Bergova. Svého majetku se ujal až r. 1444. Jeho syn Jan byl stoupencem Jiřího z Poděbrad. Protože neměl dědice, prodal r. 1455 panství Trosky Janu Zajíci z Házmburka, pánu na Kosti. Roku 1556 připadla Kost Kryštofu z Lobkovic a ten r. 1559 prodal panství Trosky Jindřichovi ze Smiřic, který je připojil k panství Hrubá Skála. A tak se stala Libuň součástí tohoto velikého panství.

Na libuňském svobodném dvoře sídlil r. 1587 Václav Semín ze Semína, v 17. století jej vlastnila rodina Matyášovských z Matyášovic, která měla také dvůr v Javornici. Po velišském hejtmanovi Janu Jiřím převzal dvůr pan Maxmilián Matyášovský, který zchudl a jeho statek v Libuni byl rozdělen na čtyři grunty. R. 1707 prodal pro sešlost věkem svou chalupu bez polí a zbyl mu jen výměnek. Kolem r. 1600 náležela Libuň k rychtě v Čimyšli, která v té době byla městečkem.

V 16. stol. byli v Libuni nekatoličtí faráři. R. 1548 to byl Rafael, potomní farář v Turnově, 1562 Rafael Chotěbořský a 1614 Stefanides Šimon Husinský. Podle císařského nařízení měli r. 1622 nekatoličtí kněží opustit Čechy. Pro nedostatek katolických kněží obstarávali duchovní správu na hruboskalském panství jičínští jezuité P. Mikuláš Kučera, P.Václav Halecius a P. Matěj Burnatius. Po jezuitech převzali duchovní správu turnovští děkani, kteří se starali asi o deset neobsazených far. Proto jejich správa byla omezena jen na nejnutnější míru. Od r. 1668, kdy byla obnovena lomnická fara, byla Libuň přifařena do Lomnice. Fara v Libuni byla obsazena od r. 1680, kdy sem přišel František Žďánský. Byl zde do r. 1695 a založil matriky narozených a oddaných. Byla sem přifařena i záduší újezdských kostelů, totiž hořeního sv. Jana Křtitele a doleního sv. apoštolů Filipa a Jakuba (později zde bývala škola). Teprve r. 1878 získal Újezd pod Troskami vlastní faru.

Podle berní ruly bylo roku 1654 v Libuni 17 sedláků (a jeden grunt byl pustý), 8 chalupníků a 6 domkářů bez polí. V Libunci bylo 7 sedláků, 1 chalupník a 1 domkář, v Březce 5 sedláků, 1 chalupník a 1 domkář. Obě vesnice patřily k panství Veliš.

Jak uvádí tereziánský katastr, bylo v r. 1756 v Libuni celkem 23 hospodářů, z nich žádný neměl méně než 5 strychů (korců) polí (1,5ha), tři měli 5-15 str. (1,5-4,5ha), čtyři měli 15-30 str. (4,5-9ha) a šestnáct 30-60 str. (9-18ha), více neměl žádný. V Libunci bylo 11 hospodářů, dva měli méně než 1 strych polí (0,3ha), jeden měl 5-15 str. (1,5-4,5ha), sedm 30-60 str. (9-18ha) a jeden měl více než 60 str. V Březce bylo 8 hospodářů, jeden do 1 str. polí, tři měli 5-15 str., jeden 15-30 str. a tři 30-60 str. V Libuni bylo 35 str. (10,5 ha) lad a 30 str. (9ha) lesa obecních. Byl tu kovář, řezník a tři tkalci, z nich dva byli podruhy (byli v nájmu). V Libunci bylo obecních 15 str. (4,5ha) lad a 3 str. (0,9ha) lesa. Byl tu řezník, mlynář na panském mlýně, ostatní obyvatelé a všichni v Březce se živili též předením. Výtažní rybníky v Libunci užívala vrchnost.

Na sever od Libuně byla r. 1706 postavena okrouhlá kaple sv. Petra, kde se čtyřikrát ročně konaly bohoslužby a procesí. R.1708 dala zde vrchnost postavit dvě chalupy a tak vznikla samota U sv. Petra. R. 1790 poutě ustaly a 1837 byla neudržovaná kaple zbořena.

Roku 1784 dostali někteří osadníci od obce kus místa 40x 20 loktů (24x12m) na postavení baráku a mohli chovat 1 krávu a 2 slepice, nic víc. Vrchnosti museli robotovat 13 dní a platit 35 kr. ročně, obci též 35 kr. Tak vznikla část obce Šidloba. R. 1902 zde byla postavena kaple.

Fara v Libuni byla nejbohatší farou v okolí a proto tu často bývali význační faráři. 1719-1760 zde byl Martin Josef Dlava, který býval dvorním kaplanem císaře Karla VI. Pro Libuň nechal 1746 zhotovit barokní sochu sv. Jana Nepomuckého. Založil též farní knihovnu, která největšího rozšíření doznala za faráře Mauritia Maxe (1768-1797), kdy dosáhla přes 2000 svazků. Kostel sv. Martina byl r. 1765 přestavěn v barokním slohu.

Farářem se r. 1803 stal Karel Meinhard Jelínek, syn známého sochaře a řezbáře Martina Jelínka z Kosmonos a přítel litoměřického biskupa J.F.Hurdálka. U P. Jelínka kaplanoval 1809-1814 Antonín Marek, který se po jeho smrti 1823 stal jeho nástupcem a působil zde až do r. 1876, kdy odešel ve věku téměř 91 let na odpočinek do Prahy. P. Marek strávil v Libuni 4 roky jako kaplan a 53 let jako farář a od r. 1828 osobní děkan. Jeho zdejší působení ovlivnilo nejen Libuň, ale celé okolí.

Nejstarší zmínka o libunské škole je z r. 1646, kdy se zdejší učitel Jan Pictorius Nymburský stal učitelem v Rovensku. R. 1706 byl libuňským kantorem Antonín Loučel. Učitel Václav Vávra měl r. 1713 ročně 40 zl. rýnských služného a ze štoly 17 zl., k tomu choval kozu. Škola byla tehdy dřevěná. R. 1809 byla místo sešlého domku postavena kamenná škola a 1837 byla přistavěno poschodí.

Když r. 1842 přišel do Libuně učitel František Zelinka, byla škola dvoutřídní, ale pouze od 1. dubna do 1. listopadu. V zimních měsících učil libuňský podučitel v Újezdě pod Troskami, kde nebyla škola. V létě musely děti chodit do Libuně. Za tuto službu dostával od tamní obce 8 zl. stříbra na boty a dávali mu obědy. Protože v Libuni bylo přes 200 školních dětí, byl r. 1843 přijat druhý podučitel (2. školní pomocník) a škola se stala trojtřídní. František Zelinka byl velmi dobrý učitel a učil zde až do r. 1884, kdy ve věku 74 let odešel do výslužby.

V letech 1749-1756 patřily k libuňské rychtě Libuň, Jivany, Holenice, Knižnice a Javornice. V r. 1790 měla Libuň 43 domů, Libunec 21 domů, Březka 10 domů. V Libuni v r. 1791 vyhořelo 18 čísel. V roce 1834 měla již Libuň 63 domů a 434 obyvatel, Libunec 26 domů a 204 obyvatel a Březka 12 domů a 77 obyvatel.

Při jednání o stavbě silnice z Jičína do Turnova bylo 1821 a 1825 požadováno, aby silnice vedla přes Železnici, Lomnici a Rovensko. Silniční ředitelství ale trvalo na původně navrženém směru přes Kbelnici, Kněžnici, Libuň, Čímyšl a Újezd. R. 1832 konečně došlo ke stavbě a do r. 1838 byla celá silnice postavena.

Na popud děkana Marka se r. 1947 v Libuni utvořil Kroužek divadelních ochotníků, který podle pražského vzoru pořádal Besedy, spojené s deklamovánkami a žertovnými výstupy. První Beseda se konala 1848 za vedení děkana Marka a učitele Zelinky. Při zániku feudalismu byla r. 1850 Libuň začleněna do soudního okresu Lomnice nad Popelkou a politického okresu Semily, Libunec a Březka jako samostatné obce do politického i soudního okresu Jičín. Do r. 1922 byla k Březce jako osada připojena Pařezská Lhota. Roku 1869 měla Libuň 72 domů a 576 obyvatel, Libunec 31 domů a 242 obyvatel a Březka 14 domů a 90 obyvatel. Roku 1921 měly již obce Libuň 112 domů a 643 obyvatel, Libunec 40 domů a 219 obyvatel a Březka 18 domů a 76 obyvatel.

Již r. 1880 se zabývala městská rada v Mladé Boleslavi projektem železniční trati Mladá Boleslav - Sobotka - Jičín, která byla 1887 prodloužena přes Železnici a Lomnici do Staré Paky. Vedle toho v Jičíně od r. 1885 uvažovali o stavbě dráhy Jičín - Libuň - Turnov. R. 1891 byla snaha oba plány spojit tím, že by v Mladějově od trati Mladá Boleslav - Jičín - Stará Paka byla postavena spojka do Turnova. Jičínské družstvo pro stavbu dráhy Jičín - Turnov, vedené zemským poslancem JUDr. Františkem Kloučkem, postavilo v letech 1902-1903 samostatnou trať. Proto druhé družstvo, vedené říšským poslancem Jindřichem Maštálkou ze Sobotky, rozhodlo, aby trať nevedla přes Jičín, ale s tratí do Turnova se křižovala v Libuni. Se stavbou se začalo zjara 1904 a provoz na celé trati byl zahájen 23. září 1906.

Ochotnický spolek byl založen 1863 a později přejmenován na Ochotnický spolek Marek. Do r. 1947, kdy oslavil 100 let libuňských ochotníků, sehrál 386 divadelních her. Sbor doborvolných hasičů byl založen 1884, Společenstvo různých živností 1889, Rolnicko-hospodářský spolek před 1900, kdy se ustavila TJ Sokol. Před r. 1903 vznikl Záložní a spořitelní spolek pro Libuň a okolí.

V roce 1938 po Mnichovu projížděly obcí stovky nákladních aut vrchovatě naložených nábytkem. Uprchlíci z pohraničí se objevili i v Libuni a brzo nebylo volné světničky. I škola hostila od září do ledna 1939 dvě rodiny.

Za mimořádně chladného počasí prošlo Libuní od 13. února do 7. března 1945 celkem 80 tisíc válečných zajatců, Rusů, Angličanů, Francouzů, Srbů. Byli odváděni ze Slezska na západ před postupující Rudou armádou. Řada transportů přenocovala v Libuni ve stodolách. Zajatci byli většinou ve špatném zdravotním stavu a špatně oblečeni. Místní lidé se snažili zajatcům všemožně pomoci a potraviny i součásti oděvů sem byly sváženy z širokého okolí. Jeden anglický a sedm ruských zajatců zde zemřelo na útrapy transportů a byli pochováni na zdejším hřbitově.

Již 3. května 1945 vyvěsila celá vesnice československé vlajky. V sobotu 5. května byl na zdejším náměstí odzbrojen německý major z Jičína a vojín, který ho doprovázel, oba byli dopraveni do Rovenska, které leželo mimo hlavní silnice. V neděli 6. května ráno odzbrojili četníci čtyři Němce. K poledni zajali partyzáni dva esesáky, kteří zde projížděli na motocyklech. Když přišla zpráva, že od Hořic přijíždí tanková kolona opilých německých vojáků, byli partyzáni staženi a rozhodnuto nechat kolonu obcí projet. V tom přijela na nákladním a osobním autě neznámá skupina partyzánů a obsadila železniční podjezd. Zahájili palbu proti čelu kolony. Záhy přijela celá kolona, aso 80 vozidel, z toho 40 tanků. Vojáci začali ostřelovat obec. Ve střešním vikýři byl zabit ruský partyzán, v domě, kde byla pošta, byl zastřelen výpravčí ČSD Jindřich Pilař, usmrcen byl též kovář Václav Bureš, když jako hasič šel k požáru. Ostřelování trvalo asi dvě a půl hodiny. Zcela shořel jeden dům a tři stodoly.

Při územní reorganizaci v roce 1960 byla Libuň začleněna do okresu Jičín, 1. června 1964 s ní byly sloučeny obce Březka a Libunec a 1. května 1976 byly připojeny Jivany.

Za druhé světové války byly vybudovány lomy sklářského písku ve Střelči. Ještě za války byla postavena lanovka na dopravu písku na zastávku v Hrdoňovicích. Po osvobození byl písek vožen nákladními auty do Libuně a zde nakládán na vagony. Vzhledem k rozšiřující se výrobě písku bylo v letech 1977-1981 na žádost tehdejšího podniku Keramické a sklářské suroviny Střeleč postaveno kolejové spojení libuňské stanice se závodem Střeleč. Bylo modernizováno nádraží v Libuni, rozšířeno kolejiště a instalováno moderní zabezpečovací zařízení. V lednu 1997 byla zřízena nová železniční zastávka v Libuni.

Oldřich Turčín


Historie zpracování dřeva v Libuni

Nejstarší záznamy o gruntu čp. 6 (na jehož pozemku se nacházela později pila) pocházejí podle údajů obecní kroniky z roku 1683. V tomto roce prodal zmíněný grunt majitel Jan Zikmund Janu Floriánovi. Rod Floriánů vlastnil grunt až do r. 1857, dalšími vlastníky se na krátkou dobu stávají Válkovi z Jivan a konečně roku 1871 kupují nemovitost za 16 250 zlatých Josef a Anna Broulovi - rodiče pozdějšího zakladatele pily.

Parní pila o 1 katru byla v Libuni vybudována majitelem usedlosti čp.6. Aloisem Broulem přibližně počátkem 20. století. Značnému rozkvětu živnosti napomohla kromě jiného i rozsáhlá mnišková kalamita, která postihla Jičínsko ve 30. letech. Na podzim r. 1922 konstatuje Hlas Našeho venkova : "Není snad druhého kraje tak zhoubně mniškou poškozeného, jako je Jičínský kraj..." Napadené rozsáhlé lesní komplexy bylo nutno vykácet a vytěžené dřevo urychleně zpracovat.

V době mniškové pohromy rozšířil zeť A. Broula Karel Hloušek pilu o další katr. Dřevo se zpracovávalo nejen pro firmu Schlaghamerský, ale i pro spotřebu občanů z místa a okolí. Nejvíce řezání bylo v letech 1922-1926 - hromady klád byly umístěny až na sousedním farním poli. Pila pracovala na 2 směny, denní a noční. Dodávaly se klády na vazby staveb, šalovačky, atd., pomýšlelo se na výrobu beden, fornýrů, hoblovaných podlah a nábytku. Po roce 1926 práce na pile postupně ubývalo, až se řezalo opět na jeden katr.

Roku 1927 získává K. Hloušek koncesi pro zřízení pohřebního ústavu v Libuni. Na výrobu rakví využíval majitel velkých zásob řeziva z minulosti.

V roce 1932 byla parní pila přeměněna na pilu elektrickou.

Dne 19.6.1951 se konala v Libuni ustavující schůze komunálních pdniků pro obce Holenice, Jivany, Libuň, Kněžnice a Cidlinu se sídlem v Lomnici nad Popelkou. Do tohoto oblastního komunálního podniku se zapojil i pilařský a dřevozpracující závod Karla Hlouška s pohřebním ústavem téhož majitele.

K většímu rozvoji zpracování dřeva v Libuni však ani v rámci tohoto podniku nedošlo a tak byla roku 1964 budova pily zbořena.

Jiřina Holá


Libuň ve válečném roce 1866

V obecní kronice Libuně jsou zachovány soudobé záznamy o dění v obci a jejím okolí v tomto válečném roce z pera hospodáře čp. 8 a pozdějšího starosty Josefa Rutkovského a Františka Válka z čp. 65. Do kroniky byly zapisovány naposled 18. října 1866, jsou tudíž bezprostřední a z hlediska pisatelů pravdivé.

V obci byl již několik dní před skutečným příchodem pruské armády pořipraven povoz k podání zprávy do Jičína. To nastalo 28. června, kdy ji okolo deváté hodiny dopolední poprvé spatřil medik Jan Kubíček na tzv. Ktovském kopci. Starosta Jan Válek vypravil ihned tuto zprávu do Jičína. Asi půl hodiny na to dorazily do Libuně první pruské jízdní hlídky. Přirozeně se ptaly po přítomnosti rakouských vojáků Po záporné odpovědi projelo k Jičínu asi šedesát jezdců. Z nich několik bylo zastaveno palbou a dělostřelbou přibližně v poledně před Jičínem u Kbelnice.

První pruští vojíci sdělovali obyvatelům, že obec bude v bojové linii očekávané bitvy. Před Jičínem se měla totiž dle dosavadních dispozic obou válčících stran odehrát ropzhodující bitva celé války. Na to většina libuňských obyvatel opustila své domy a odešla do lesů Prachovských skal, do osady Březka a do Pařezské Lhoty.

Následující den 29. června 1866 se všechna dosud přišlá pruská vojska hnula k Jičínu proti obranné linii rakouské armády a saského sboru. Pozdě odpoledne bitva u Jičína začala. V Libuni bylo slyšet střelbu až do deváté hodiny večerní. To už do obce přijížděly vozy s raněnými. Povozů bylo málo, starosta měl podle rozkazu pruských důstojníků obstarat další koně a vozy. Slíbil je přivést z lesů, ale slib vynucený násilím přirozeně nesplnil. Do obce se vrátil až následující den. A tak pro raněné jezdili Martin Sudek - hospodář z čp. 31, Josef Jenček z čp. 22 a Jan Pařík z čp. 29. Ranění byli ukládáni v domech, v kostele, na faře, brzy i v kůlnách a stodolách. Na farské zahradě byla zřízena polní kuchyně. Raněné ošetřovali pruští lékaři a ošetřovatelky i pomocný personál.

Vojáci Libuň vyjedli, pro 1100 raněných bylo stále potřeba nejen jídlo, ale postele, prádlo a materiál na obvazy. Brzy už nebylo pro nemocné a raněné místo pod střechou, leželi i venku na zahradách a dvorech. Po třech dnech pokračoval personál lehké polní nemocnice z Libuně na bojiště na Chlumu před Hradcem Králové. Na jeho místo přišli lékaři a ošetřovatelé lazaretu 3. armádního sboru. Od 5. srpna byla v Libuni (v čp. 53 v domě pana Sasky) i lékárna a dva lékárníci. Kancelář lazaretu byla v přízemí fary. Až do 2. srpna byli nemocní vojáci, lékaři a pomocný personál živeni obcí, které vyčíslila tyto náklady a další škody na 21 366 zlatých.

Nemoc (zápal plic) postihla i 81letého faráře Antonína Marka. Pruský lékař Ross jej však pečlivě ošetřoval, a tak se pan farář i přes vysoký věk uzdravil. I velitel nemocnice Dr. Hochhauf se snažil obec ušetřit. Byl si vědom, jak velkou zátěží je celý lazaret se svými potřebami. V důsledku toho např. Antonín Marek nemohl bydlet na faře, dočasně pobýval u Kendíků a kaplan Rameš v čp. 7 u Charousků. I další hospodáři se svými rodinami a čeledí byli nuceni opustit své domy a přestěhoat se k sousedům nebo odejít z obce docela.

Obec byla bez potravin a základních životních potřeb. Na počátku obsazení pruskou armádou došlo i k rabování a ničení bytového zařízení. Antonín Marek přišel tak o obrazy, knihy i nábytek. Neobvyklá byla i krádež jeho hole generálem von Falkensteinem (ten si obdobně počínal i v Jičíně). Generálův zeť, který raněný ležel v libuňském lazaretu, Markovi tuto hůl s velkou omluvou vrátil.

Druhého spna navštívil krátce Libuň pruský král se svým doprovodem. Jeho zřetelný zájem pouze o pruské raněné vojáky mu obyvatelé oplatili naprostým nezájmem o jeho osobu a doprovod. Den na to opustila všechna pruská vojska Libuň, lidé si poprvé oddechli. Zůstala jen malá posádka a lazaret. Obé až do 3. září, kdy všichni odjeli na Turnov a po dráze zpět do Pruska.

Desátého září bylo v Libuni obnoveno školní vyučování, škola byla znovu připravena pro děti po celkovém úklidu a obnově zařízení. Poslední událostí spojenou s válkou byla návštěva císaře Františka Josefa I. prvního listopadu. Prohlížel kraj zpustošený válkou a přislíbil úhradu válečných škod.

V lazaretu, kde bylo i přes 1100 raněných, zemřelo do počátku září 1866 124 vojáků a 10 důstojníků. Tito byli pohřbeni u kostela, řadoví vojáci pak do dvou hrobů jižně od tehdejšího hřbitova (ten byl založen až v roce 1884) na obecní pastvině. Dnes je i toto místo součástí libuňského hřbitova. Stojí zde dva pomníky, deska Heinricha Augusta Maxe Eduarda svobodného pána von Carlowitz (1840-1866), nadporučíka královského saského pluku korunního prince, byla přenesena před rokem 1906 na kbelnický vojenský hřbitov. První libuňský pomník, zvaný Noelův, stojí nad hromadným hrobem saských důstojníků a vojínů zemřelých právě v lazaretu libuňském. Druhý pomník tvaru johanitské pyramidy stojí nad hromadným hrobem 38 rakouských, 40 pruských a 12 saských vojínů. Nahradil staršímohutný nízký hranol bez kříže. Oba pomníky jsou v dobrém stavu, v současnosti stojí v pěkně upraveném prostředí hřbitova.

Eva Ulrychová


Z muzejního herbáře

Orobinec širolistý (Typha latifolia L.)

Orobinec, lidově nazývaný "doutníky, pálka, palaší" je příliš hojný a neskladný na to, aby se stal klasickou součástí muzejních herbářů. V systému vyšších rostlin mu náleží samostatná čeleď orobincovitých (Typhaceae), v paměti našich předků figuruje jako užitková rostlina a v krajině má rovněž své nezaměnitelné místo - břehy rybníků, bahnité tůně, luční mokřiny, lužní lesy.

Nejhojnější orobinec širolistý (Typha latifolia) dosahuje výšky 1 - 2,5 m. Jeho přímá oblá lodyha vyrůstá z křehkého škrobnatého oddenku žlutohnědé barvy. Oddenek je zásobárnou vody a živin důležitou zvláště v době přechodného vyschnutí stanoviště. Dlouhé čárkovité listy dodávají monotónním porostům orobinců (as. Typhaetum latifoliae) bledě zelený nádech, který narušují sytě zelené palice dozrávajících plodů. V době květu, červenci a srpnu, jsou nad "doutníky" k vidění menší, zářivě žluté palice složené z drobných samčích kvítků. Ty popráší pylem spodní květentví a záhy opadnou. Teprve potom se vytvoří semena - stopkaté nažky opatřené dlouhými chloupky - kterých je značný počet.

Chomáče uvolněné z rozpadajícího se "doutníku" jsou postrachem každé domácnosti a v současné době i přírodovědné expozice jičínského muzea. Shluky chmýru s nažkami lehce cestují vzduchem, snesou i několikadenní plavbu po vodě a s oblibou přilnou k tělu zvířete či návštěvníka. Zřejmě proto jsou v krajině takřka všudypřítomné. Navíc neprocházejí obdobím klíčního odpočinku. Klíční rostlinky i úlomky oddenků zdatně plavou. Orobinec širolistý se šíří v důsledku obohacování rybníků o dusík a fosfor, ustupuje však na plochách ošetřených herbicidy.

Příbuzný druh orobinec úzkolistý (Typha angustifolia), jehož samčí a samičí palice spolu těsně nesousedí (odděluje je 3 - 8 cm lodyhy), byly v minulosti vyhledávanou surovinou pro výrobu rohoží, tašek, školních a žebráckých mošen i klobouků (orobince od Libáně zásobovaly na přelomu 18. a 19. stol. proslulé pletařské dílny v Bakově n/Jiz.). Je udáván mj. od Komárovského, Vokšických a Ostruženských rybníků, od Bělohradu, Miletína a Libouše.

Mgr. K Chaloupková


Libuňský jemnostpán Antonín Marek

Antonín Marek - kněz, obrozenecký buditel, literát, vědec - zajisté by bylo možno nalézt ještě další oblasti jeho působení. Antonín Marek pilně rozdával své vědomosti a nadšení pro českou věc a vytvořil tak z celého kraje významné centrum národního obrození. 5. září se v turnovské kamenářské rodině Antonína Marka v domě na Sboře (Skálova ulice) narodil prvorozený syn Antonín. Když ukončil docházku zdejší české školy, učil se jako desetiletý na jednoročním "handlu" v Lučanech u Smržovky německému jazyku. Ještě po smrti otce mu matka dokázala zajistit vzdělání na gymnáziu ve Slezsku (Krzeszow - Grůssau), pak studoval filozofii v Praze. I když rodina neoplývala bohatstvím, snažila se nadanému nejstaršímu synovi i dalším dětem poskytnout co možná nejlepší vzdělání. Přesto se však po smrti otce dostavily takové existenční problémy, že v roce 1804 vstoupil Antonín Marek, tak jako tehdy mnoho mladých hochů toužících po vzdělání, do bohosloveckého semináře v Litoměřicích. Zde při nepovinných seminářích českého jazyka došlo k osudovému setkání s Josefem Jungmannem, který zde jako gymnaziální profesor vyučoval také tento předmět. Dokázal v mladých studentech probudit živý zájem o mateřský jazyk, historii a kulturu českého národa.Tehdy vzniklo jejich věrné celoživotní přátelství naplněné neutuchající vlasteneckou činností, jak o tom svědčí např. bohatá korespondence (uložená v literárním archivu ve Starých Hradech u Libáně). Antonín Marek se zpočátku necítil povolán ke kněžskému poslání. Byl tu ale opět Josef Jungmann, který mu pomohl v tomto životně důležitém rozhodování. Kněžské povolání mohlo totiž Markovi napomoci k zajištěné existenci, která by mu pak umožnila cele se věnovat službě nejen Bohu, ale především českému národu. A tak byl Marek v roce 1808 vysvěcen na kněze. Vrátil se do rodného kraje, shodou okolností nejdříve do Libuně. Pak byl v roce 1813 ustanoven administrátorem v Tatobitech, kde prožil dva roky. Následovala Hrubá Skála a Rovensko pod Troskami. V roce 1823 se Marek vrací do Libuně, a to na dlouhých padesát let.

Mladá léta znamenají především vrchol v Markově básnické tvorbě. V této oblasti se na přední místo řadí "Poslání Josefu Jungmannovi", kam vložil všechny své obavy i naděje, spojené s budoucností českého národa. Některé básně věnoval rodnému kraji - Ódu na Trosky, Ódu na Veliš a další. Již roku 1809 se opět pod vlivem Jungmanna věnoval i překladatelské tvorbě. Záhy se k Markově literární tvorbě připojila i činnost vědecká, která se dělila především na dvě zájmové oblasti. Významné místo jistě zaujímala spolupráce na Jungmannově pětidílném Slovníku česko-německém (1835-1839). Ta trvala celých dvacet let, během nichž Marek nejednou povzbuzoval svého staršího přítele k další činnosti. Slovník shrnul nejen českou slovní zásobu prokazující svébytnost jazyka ve vztahu k němčině, ale zárověň se stal také slovní základnou češtiny básnické i učené, autoři mnohdy tvořili nová slova, přinášeli úpravy pravopisné. Tato spolupráce s Jungmannem přivedla Marka k další péči o český jazyk. Chystal mluvnici českou, ale nakonec vydal jen drobnější statě - Něco o jménech vlastních, Lovec aneb správce prohřešků proti duchu mluvy české.

Potřeba zpracovat teoretické základy jednotlivých vědních oborů v českém jazyce vedla Jungmanna také k tomu, aby i zde využil své vzdělané přátele. Antonín Marek měl vytvořit české

vědecké příručky filozofické. Tento obor byl tehdy rozvíjen nejvíce v Německu (Fichte, Schelling, Kant) a především zde se vytvořilo bohaté filozofické názvosloví. Jeho převedení do češtiny bylo prvním Markovým úkolem a největším přínosem jeho filozofických prací. Svá díla nazval Umnice a Metafysika neboli Základní filosofie (1844, zahrnula i dílo předchozí). Marek sice přejímal termíny především z jiných jazyků, ale tvořil také slova zcela nová. Použitelnost mnohých z nich byla prověřena časem a dnes málokdo ví, že takové výrazy jako např. obsah, rozsah, představa, poznatek, jev, souřadý, názor, obdoba aj. jsou dílem Markovým.

Antonín Marek stál u zrodu významných českých vědeckých institucí - především Českého (národního) muzea, byl dopisovatelem jeho časopisu. Byl členem Matice české, Umělecké besedy, Svatoboru a dalších spolků.

Do Markova života významně zasáhly i politické události roku 1848. Jako jeden z předních venkovských vlastenců se stal členem pražského Národního výboru. Aktivně se účastnil příprav a jednání květnového Slovanského sjezdu v Praze, po jeho rozehnání a rozpuštění Národního výboru patřil mezi první členy spolku Slovanská lípa. Nejdelší část svého života spojil Antonín Marek s libuňskou farou, která se spolu s jeho rodným Turnovem stala významným venkovským centrem obrozeneckých snah, kde se scházeli ze širokého okolí vlastenci, kněží, učitelé, profesoři, úředníci, vesničané. Přicházeli si pro novinky z Prahy, pro rady a poučení, pro povzbuzení v další vlastenecké práci. Přijížděli sem i přední čeští a slovanští literáti. Mezi hosty libuňského jemnostpána se objevovaly takové osobnosti, jako byli Josef Jungmann, František Ladislav Čelakovský, Pavel Josef Šafařík, Jan Arnold, Václav Hanka, ale i Jihoslovan Vuk Karadžič, Rus Srezněvský, Lužičané Smolér a Horník. Přijížděli přátelé z nedalekého okolí - Karel Vinařický z Kováně, děkan František Vetešník ze Sobotky, děkan Nigrin z Mnichova Hradiště, František Šír a Karel Josef Macháček, profesoři jičínského gymnázia a další.

Zvláštní a zcela ojedinělý význam, měla libuňská setkání učitelů na pravidelných poradách poté, co byl Marek v roce 1844 jmenován okresním školdozorcem. Hned na počátku svého působení v této funkci shledal, že tehdejší "základní" školství a jeho neutěšený stav rozhodně k povznesení národa velkou měrou nepřispěje, proto se jeho zájem obrátil především k učitelům.Probíral a nimi výuku základních učebních předmětů - českého jazyka (který prý učitelé do dvou let celkem dobře ovládali), počtů a psaní, kde prosazoval latinku místo kurentu. Pozornost věnoval i zpěvu. Při těchto setkáních vyžadoval aktivní přístup učitelů. Připomínal, jak je důležité používat různé pomůcky, jako např. globus, obrázky apod. Děti měly získávat i praktické znalosti z botaniky, zoologie a astronomie.

Velkou chloubou libuňské školy byla tehdy bohatá knihovna, jejíž ozdobou byl Jungmannův Slovník česko-německý. Marek se však v Libuni zasloužil i o zřízení obecní knihovny a farní knihovnu starých tisků rozšířil především o literaturu obrozeneckou.

Úřad okresního školdozorce vykonával až do roku 1858, ale učitelským poradám předsedal ještě další tři roky.

Ojediněle vřelý vztah vznikl mezi Antonínem Markem a obyvateli Libuně i celého okolí. Kazatelna mu sloužila nejen k bohoslužbě, ale i k moudrým slovům, ve kterých nacházeli vesničané srdce, lásku a bohaté poučení. A tak si lidé ze vsi a z širokého okolí brzy našli cestu nejen do kostela, ale také na faru, aby si nechali od "jemnostpána" poradit i ve věcech hospodářských.

V roce 1896 vydal tiskem bývalý Markův žák Fr. Zelinka své vzpomínky, kde na tato setkání vzpomíná:"Tu stával jarý kněz v kruhu jejich na rozsáhlém dvoře, po kterém vykračovala si přečetná havěť, tu uvedl je do svých stájí, v nichž po dlouhá léta choval vždy pěkný dobytek hovězí, jindy zavedl je na svůj vzorný včelín, a tu zase do veliké ovocné zahrady - a všude vykládal a rady uděloval. V době jarní a podzimní setby i na pole za ním přicházeli, by se přesvědčili, jak se pole pod jeho dozorem obdělávají. Z toho všeho měl Marek radost velikou, neboť seznal, že lid jeho osady mu důvěřuje a že jej miluje.

Však ještě větší radost způsobil Marek svým osadníkům, když on sám zavítal do jejich statků a chalup, by se osobně přesvědčil, jak jeho pokynů a rad se dbá. Při takových návštěvách pochvaloval, ale také i vlídně domlouval, když shledal, že radou jeho se řídí- neb že se nekoná tak, jak by se konati mělo".

Zanedlouho tak Marek poznal, že zájem o takováto setkání je skutečně velký. Nalezl proto další a zcela nový prostředek komunikace se svými sousedy. Byly to nedělní a sváteční besedy, které se konaly v těchto dnech vždy odpoledne v jedné ze tříd zdajší školy. Mladí i staří přicházeli v tak hojném počtu, že se někdy nemohli do místnosti vtěsnat. Atmosféru těchto setkání nám přiblíží opět F. Zelinka:

"Tu předčítal Marek vhodné články z rozličných poučných i zábavných listů, jež v té době vycházely, doplňoval je svými pohledy, ano i posudků svých posluchačů se dovolával, čímž učil je zároveň souditi a řečniti.

Jako osmiletý hošík pamatuji se velmi dobře, jaký šum někdy při té schůzi býval, když ten neb onen hospodář vystoupil a náhledy své pronášel. Nejčastěji tak činili Jan Kendík a Jan Pařík z Libuně, kteří vždy s duchem času kráčeli. Vidím tu milou tvář Markovu, jak radostí hořela, vidím to jeho modré oko, Jak ohnivě zářilo, že jeho slova padla do půdy úrodné."

Pro zimní čas, kdy den byl krátký a cesty pro velké množství sněhu špatně schůdné, vymyslel Marek další prostředek vzdělávání a poučné zábavy. Tím bylo čtení knih a časopisů, které v hojné 11

míře z Prahy do Libuně putovaly a které ochotně dychtivým čtenářům půjčoval. Nejvíce se četly Hospodářské letopisy, Jindy a nyní, České květy, Světozor. Zásluhou Markovou se tak Libuňští osadníci mohli chlubit značnou šíří svých znalostí, rozhledem politickým a ti nejmajetnější vlastními knihovnami.

Úctu a dík vzdávali Markovi nejen vesničané, všichni Markovi přátelé, ale i zástupci okolních měst, zvláště rodného Turnova, při každé vhodné příležitosti. K největším oslavám patřily vždy narozeniny, zvláště ty v pokročilém věku. Velká oslava se konala u příležitosti 50. výročí jeho kněžství, kdy mnoho libuňských domků bylo ozdobeno prapory a oslavnými nápisy. Marek všem gratulantům poděkoval slovy: "Byl jsem vždy přítelem vás všech, a tím, doufám, zůstanu vám i nadále. To, co jsem až posud ve prospěch vašeho blaha konal, chci svorně s vámi i dále konati."

Svou drahou Libuň opustil Antonín Marek koncem září roku 1876, aby poslední léta svého života strávil v Praze. 15. února 1877 se s tímto světem rozloučil. Se všemi poctami byl o tři dny později pohřben na staroslavném Vyšehradě. Rodný Turnov uctil později jeho památku pamětní deskou, v Libuni pak dodnes připomíná Antonína Marka pomník v těsné blízkosti tamního kostela.

PhDr. Hana Maierová


Příroda okolí Libuně - Libunecké rašeliniště

Cílem tohoto příspěvku je rozvést jeden z mnoha přístupů ke krajině a využít tak tradiční prodlevy vlakových souprav na nádraží v Libuni k šíření osvěty směrem od pražců pocukrovaných střelečským pískem přes údolí Libuňky až k pískovcovému masívu Prachovských skal.

Cestujícím i samotné Libuni se otevírá pohled na malebnou nivu potoka Javornice směřujícího k soutoku s Libuňkou. Relativně mělký úval s mírnými svahy spadajícími od severu a příkřejšími stráněmi vybíhajícími k jihu je vyhloubený v druhotních vrstvách vápnitých pískovců a slínovců a vystlaný tím, co sem v průběhu třetihor a čtvrtohor nanosila voda. V mladších třetihorách šlo ještě o vodu řeky Cidliny směřující libuňskou brázdou k JV. Později, pod vlivem pirátské Jizery se začala sníženina a přilehlé území odvodňovat v opačném směru.

Změnám říční sítě předcházely tektonické pohyby v krajině, která díky nim nabyla na pestrosti. V průběhu saxonského vrásnění se na rozhraní horninových vrstev vytvořily tektonické zlomy včetně libuňského zlomu, nám známé sníženiny s protaženou stužkou olší a vrb. Současně se otevřely pramenné vývěry, kterými vzlíná podzemní voda nahromaděná nad nepropustnými vrstvami hornin a obohacená při cestě vzhůru o vápník. Koncem pleistocénu se v sousedství dnešního Libunce rozlévalo sladkovodní jezero.

Na postupném zazemňování jezera se podílela řada rostlin a živočichů. Jejich odumřelé zbytky se hromadily na dně a postupně se měnily ve slehlé vrstvy slatiny prostoupené bělavými pruhy vysráženého vápna. Jezero o rozsahu cca 5 ha se zaplnilo 33 tis. kubíků ostřicovorákosové slatiny, v níž se uchovalo velké množství pylových zrn, semen, ulit, měkkýšů,, na druhé straně jen nepatrně úlomků dřeva.

Pod povrchem libuneckých luk a rákosin se tak vytvořil dokonalý archív historie okolní krajiny. O jeho první zhodnocení se zasloužil dlouholetý pracovník Ústředního geologického ústavu v Praze a později botanik jičínského muzea Dr. Zd. Dohnal. Dohnalova nástupkyně Dr. L Šoltysová iniciovala v letech 1988-1990 ochranná opatření spojená s vyhlášením chráněného území Libunecké rašeliniště a následným obhospodařováním ploch ohrožených náletem olše. V tomto roce se Libunecké rašeliniště uchází o zařazení do Seznamu mokřadů ČR, který vypracovává v rámci národní evidence mokřadních stanovišť Botanický ústav AV ČR v Třeboni.

Libunecké ostřicové louky dosud hostí celou řadu vzácných a zajímavých rostlinných druhů, mezi něž patří upolín evropský (Trollius altissimus), žluťucha lesklá (Thalictrum lucidum), prstnatec májový (Dactylorhiza majalis) i drobná ostřice Davallova (Carex davalliana). Jsou nejen posledním nalezištěm kdysi hojnějšího všivce bahenního (Pedicularis palustris) na okrese Jičín, ale i prostředím hojně navštěvovaným ptactvem a obojživelníky.

Jaksi v pozadí zůstal hřbítek ležící mezi Javornicí a Březkou, který je významný především z geologického hlediska. Mimo rámec příspěvku byly vytlačeny i nedaleké skalní labyrinty, kterým je věnován nový, pečlivě sestavený průvodce Prachovskými skalami. Zájemcům o květnaté bučiny Cidlinského hřbetu nezbývá než hledat v dostupných publikacích. Za pozornost by stály úvahy o poloze Libuně a okolních vesnic, o vztahu raně středověkých rolníků ke konkrétní krajině, o jejím původním vzhledu dotvářeném habrovými lesy, údolními luhy, proteplenými doubravami i pásy stinných bučin.

K. Chaloupková


Lidová architektura

(Libunec, Březka, Jivany) - stavby z pohledu národopisu

Libuň a okolí národopisně náleží do oblasti lidového domu severovýchodních Čech, t.j. jedná se o dům přízemní, roubený, většinou komorového typu. Větší usedlosti jsou dispozičně trojstranné a jsou štítově orientované ke komunikaci. Samotná Libuň je z hlediska osídlení typem návesní silnicovky (návsí prochází dálková komunikace a jde o ulicovou zástavbu). Jednotlivé domy v obci dokládají také dřívější různou sociální příslušnost, která se obráží ve vlastní stavbě a v příslušenství k ní. Nalezneme zde proto typické zděné přízemní statky, s polovalbovou střechou, kryté zpravidla cihlovými taškami. Zdivo bývalo nabílené, ve štítovém průčelí se dvěma okny dvoukřídlými bez vodorovných příček, nad nimiž je těsně navazující vodorovné křídlo shodné velikosti. Táž okna v menší velikosti jsou usazena v půdní části domu. Tato okna již nejsou původní a bohužel nahradila dřívější, k domům citlivě přináležející okna dvoukřídlá. Ta byla členěna v každém křídle vodorovně jednou či dvěma příčkami do dvou nebo tří polí. Statky bývaly zpravidla trojstranné. Do štítového průčelíbylo orientováno vlastní obytné stavení, výměnek nebo sroubek a stodola (bývala dříve jen u větších a bohatších usedlostí), stávala u plotu s chlévy v zadním traktu. Stodoly zpravidla stály na pískovcových nebo zděných sloupcích, měla sedlovou střechu, krytou dříve došky nebo šindelem, nověji cihlovými taškami a nakonec i eternitem. Stěny bývaly buď roubené nebo ze svisle bedněných prken. Stodoly byly příčně průjezdné, obdélníkového půdorysu. Sroubky či špýchary bývaly zpravidla roubené a sloužily především k ukládání obilí. Střecha byla sedlová s bedněným štítem. Většinou stály samostatně, ale v menších hospodářstvích bývaly i v patře nad chlévní částí, opatřené pavláčkou (svisle bedněnou s profilovanými sloupky - např. Libuň č. 54, Holenice čp. 11, Jivany). Za povšimnutí stojí špýchar na farním dvoře (viz foto), který je roubený, patrový s pavlláčkou, opatřenou bedněním a profilovanými sloupky. Jeho největší odlišností od ostatních je ale střecha, která má formu valbovou (je to starý typ konstrukce, která se v této oblasti již na lidových stavbách téměř nevyskytuje).

Pro Jičínsko je již od 18. století typické uzavírání vjezdu do usedlostí branami či vraty, jejichž pilíře jsou většinou pískovcové, později i z cihel. Pilíře byly zdobeny pískovcovými plastikami nejrůznějších podob, představujících lidské postavy, různé vázy, piniové šišky a především lvy. Takto se osazovaly pilíře prakticky až do 20. století. Ve vlastním osídlení to dodávalo obcím na velkém půvabu, jak to dokládalo v Libuni čp. 7, 5, 31 a 34 a Libunec čp. 19. Vrata pak byla podle majetnosti a vkusu majitelů buď koaná nebo vytvořena ze dřeva kombinací svislého bednění (většinou spodní část) a ozdobně profilovaných latěk (horní část).

Roubené lidové domy v Libuni a okolí byly podle velikosti usedlosti buď dvou- či třístrané (např. Libunec čp. 19), ale nalezneme zde i domy jednotné. Ty byly charakteristické pro slabší sociální vrstvu (lidové domy mají dispozici světnice - síň - komora), ale dům jednotný má "pod jednou střechou" konstrukčně spojenu i hospodářskou část, přístupnou ze záhrobce. Střechy domů byly sedlové s konstrukcí krovu hambálkovou nebo stojatou stolicí h. soustavy, krytina dříve byla ponejvíce došková, méně šindelová. Lomenice domů bývaly s hranolovitým kabřincem a členěny většinou do dvou až tří polí. Jednotlivá pole měla ozdobné klasovité bednění, přičemž ve středním či dolním poli (nebo v obou) bývala dvě obdélníkovitá okénka, v horním poli většinou dva kruhové půdní průduchy. Asi po r. 1900 byly některé zdobné lomenice přebudovány a nahrazeny jednoduššími - svisle bedněnými. Patrně to souviselo s výměnou krytiny. Okna chalup bývala dvoukřídlá s rozdělením příček do čtyř polí. Ve štítovém průčelí bývala ponejvíce dvě okna s bedněním kolem oken a podokenní římsou. Některé "roubenky" byly také v "kožichu", t.j. stěny byly omazány hlínou a obíleny. U některých domů se objevila i tzv. česká podstávka (trámy - sloupky s pásky vně u stěn podpírající stropnice).

Lidová architektura regionu dokládá způsob života našich předků, ale i jejich řemeslnou zručnost a cit pro krásu a potřebu materiálu.

PhDr. D. Linková


Památky

Kostel sv. Martina

Ve 14. století byl uprostřed vesnice vystavěn gotický jednolodní kostel s mansardovou střechou. Na podélné ose od západu k východu vystavěna hranolovitá věž, loď kostela, pětiboký presbytář a v r. 1771, kdy byl kostel barokizován, nově přistavěna sakristie.

Vnějšek kostela je hladký, členěný pouze podstřešní římsou, presbytář podepřen jednou odstupněnými pilíři. Severní a jižní stěny lodi jsou opatřeny čtyřmi okenními osami, lemovanými šambránami /dekorativní orámování/ s novogotickou výplní.

Střecha lodě i presbytáře je mansardová, nad presbytářem umístěn osmiboký sanktusník s jehlancovou stříškou. Střecha sakristie je sedlová, nad oratoří mansardová. Ze západní strany přiléhá čtyřboká věž členěná římsou ve výši římsy lodi. Nad vchodem ze západu je segmentově zakončené okno, v posledním patře tři segmentová okna s okenicemi.

Předsíň s valenou křížovou klenbou se nachází v podvěžním prostoru. Obdélná loď kostela má plochý strop, osvětlená dvěma trojicemi oken. Na západní straně je na dřevěných sloupcích vestavěna kruchta. Klenba presbytáře je valená s lunetami, prostor osvětlují čtyři polokruhově zakončená okna /páté okno dodatečně zazděno/.

Z presbytáře se vstupuje do sakristie zaklenuté valenou klenbou s lunetami, osvětlené třemi oválnými okénky. Vstup na oratoř je umístěn v portále severní stěny presbytáře. Jednopodlažní oratoř má vnitřní dřevěné schodiště, valenou klenbu a tři okna.

Zařízení kostela pochází z doby kolem z. 1770 a pozdější. V kostele socha Assumpty z pol. 16. století.


Fara

Barokní stavba byla vystavěna v 18. století uprostřed obce, naproti kostelu sv. Martina, při silnici k Turnovu.

Obdélná budova s valbovou střechou a hladkou omítkou má do ulice tři, do dvora pět okenních os. Okna mají po osmi tabulkách a jsou zdobená šambránou a poněkud přečnívající římsou. Vchod ze dvora je pravoúhlý, s římsou v kamenném ostění.

Ve střední části přízemí je síň s valenou klenbou, z ní po pravé straně jsou přístupné dvě místnosti s podobnou klenbou, vlevo je místnost s plochým stropem. Na pravé straně síně je umístěno schodiště do poschodí a schodiště do sklepa, který je zaklenutý rovněž valenou klenbou.

V poschodí zabírá dvě třetiny klenebního pole síň, z níž je přístup do pěti místností. V části těchto prostor je umístěna pamětní síň P.Ant. Marka a Fr. Kavána.


Stodola

Uprostřed obce za farou, kolmo k ní postavená, se nachází roubená stodola se sedlovou střechou a dvěma vraty. /Roubený špýchar, který stál rovněž za farou, zanikl před r. 1975/.


Sloup jezuity Burnatia

Pískovcový barokní toskánský sloup z r. 1689 stojí na konci obce u domu čp. 1.

Čtyři metry vysoká boží muka sestávají ze čtyřbokého podstavce a sloupu s kapličkou a reliéfní výzdobou. Základ tvoří podstavec se dvěma stupni schodů. Ve výši necelého jednoho metru je podstavec ukončen jednoduchou profilovanou římsou. Na čtyřech stěnách podstavce jsou vyryty texty:

čelní strana :

K Wěčné slávě všemo/houcímu milosdrnému/dobrotivému trojjediné/mu Bohu a na památku/ zemřelého na poli far/ním od jinowěrců pě/ti ranami dne 9. srpna/ 1620 zabitého W.P.Ma/těje Burnáce rozšiřo/ vatele katolické víry/ z towaryšstva Ježí/šova W Jičíně

levá strana :

LAPIS ISTE IN/TITULUM PERE/NATURAMI GLO/RIE A GRATIOSO/ COLLEGII IČINEN/SIS SOCIETATIS /JESU RAIIRONO/ERECTUS EST/A MDCLXXXIX

pravá strana :

D:O:M:/IN LOCO ISTO/QUO PROVERARE/LIGIONESTANS /ET PUONANS P/MATHIAS BURNA/TIUS ABHAERETI /CIS 9 AUGUSTI 1620/QVINOVULNERE/NECATUS EST

zadní strana :

Od urozeného pána P. Arnošta/JOSEFA HRABĚTE z Waldštejna/Pána na ZWířeticích Stu/dence, Klášteře, Hradišti, /Walešově, Kněžmostech/ Solci, Malobratřicích/ Doksích, Bělé, Bezdě/zi, Křivokladi, Krušo/Wici, Nižburgu, Hrubé/Skále, Turnowě, cís. k./tajné Rady a Místo/držícího W Čechách

Nad římsou je vztyčen 2,5 m vysoký sloup s prstencem a korintskou hlavicí s rostlinnými motivy a volutami. Nad hlavicí je umístěna kaplička se čtyřmi mělkými nikami s reliéfy. Na severní straně v oválném poli písmena IHS se svatozáří a křížkem, na protilehlé straně výjev s probodávaným Burnatiem.V levé boční nice je reliéf Ježíše na kříži, v pravé kostlivec a postava v rozevlátém šatu. Kapličku zakončuje římsa s koulí na malém čtyřbokém podstavci.


Sloup sv. Trojice

Volně stojící obelisk je umístěn u křižovatky v blízkosti nového hřbitova, směrem k Libunci. Pískovcový barokní sloup z r. 1779 je vztyčen na podstavci tvaru pravidelného trojbokého hranolu s okosenými hranami, zakončený profilovanou římsou. Tři strany spodní části jsou vyplněny rokajovými kartušemi s reliéfními postavami sv. Leonarda, sv. Martina a P. Marie. Horní blok obelisku tvoří tři mělké niky s rostlinnými motivy. Na podstavci nápisy:

JZ strana : S.LEONARDE/ORA/PRO NOBIS

S strana : S.MARTINE/ORA/PRO NOBIS

JV strana : NÁKLADEM/OBCE/LIBUŇSKÉ/1779


Socha sv. Jana Nepomuckého

Barokní socha z roku 1746 stojí před průčelím kostela sv Martina při ohradní zdi na třístupňovém podstavci, jehož hranolovitý sokl s předsazenou střední částí má půdorys 1,30 x 0,40 m. Ten přechází v hranol střední části podstavce s vybíhajícími křídly s volutami.Ve výši 2 m je ukončen rovnou profilovanou římsou. Na čelní stěně je osazen reliéfem ze zkřížených hnátů a lebkou v kartuši, se zavíjeným ornamentem ukončeným beránkem a korunkou nahoře a s písmeny P.M. a I.H. po stranách. Nad kartuší vyrytý text:

eX / plo Voto / Constantl honorl / et Veneratlonl / DIVI IoannIs nepoMVCenI / posVIt

Klenák uprostřed římsy nese reliéf P. Marie s korunkou a dítětem.

Přední horní strana podstavce má malé zrcadlo s vegetabilním přívěskem a zbytkem závěsu pro lucernu. Socha představuje světce s biretem, v bohatě řaseném kněžském rouchu s pláštěnkou se střapci a ozdobným lemováním. Hlava světce s kovovou svatozáří je nakloněna ke kříži v pozdvižené pravé ruce, levou ruku /poškozenou/ se zbytky ratolesti má položenou na prsou. Vzadu na podstavci text : ke CztI a Slawie/S.Iana Nepomuckeho/Postavil Martin Iosef/Hlawa Cijfar ze Carlagho/Dworski Caplan/Fararz Libunski/A 1746


Socha sv. Josefa

Pískovcová socha světce je umístěna před jižní zdí kostela sv. Martina na náspu nad silnicí. Dílo sochaře Josefa Jelínka z Mnichova Hradiště pochází z r. 1819.

Na čelní stěně hranolovitého podstavce je motiv stuhy a mašle nesoucí čtvercovou desku s nápisem SPONSO CASTISSIMO. Boční stěny jsou zdobeny reliéfními květinovými motivy se stuhou. Postava světce má bohatě řasené roucho, pokrčenou pravopu nohu, v pravé ruce svírá kovovou lilii, levou přidržuje Ježíška se svatozáří.

Na plintu vzadu nápis : Martinus Jelínek laboravit.


Pomník padlým

Náves uprostřed obce zdobí pomník padlým, vytvořený sochařewm J. Bílkem a architektem B. Holým. Pomník má na podstavci figurální reliéfy.


Hřbitov

Na hřbitově jsou umístěny tři gotizující náhrobníky s figurálními reliéfy z doby kolem pol. 19. století.


Pomník Antonína Marka

Pomník vytvořil z hořického pískovce sochař Josef Stuchlík z Jičína. Socha v nadživotní velikosti představuje A. Marka ve světském šatu s kanovnickou hvězdou sedícího na židli a držícího v pravé ruce knihu. Podstavec sochy je vpředu ozdoben zlaceným nápisem : " P. Antonín Marek : Usiluj dokud času zbývá! Přítomnost jest kolébkou budoucnosti", na zadní straně nápis "Jednota Markova v Libuni".

Hana Trojanová


František Kaván

František Kaván se narodil v horské chaloupce ve Víchovské Lhotě u Jilemnice. Pro zřejmé nadání byl hoch dán chudými rodiči na královéhradecké gymnázium, jež skvěle absolvoval. Vrozené vlohy v něm však živily již za gymnaziálních studií touhu stát se malířem - krajinářem a tak po jednoroční vojenské službě u pražského pluku přichází na pražskou malířskou akademii jako žák Julia Mařáka. Jeho zcela mimořádný talent a neobyčejná svědomitost mu záhy dopomohly ke stipendiím a školním podporám. V létě 1896 opouští Kaván pražskou akademii, aby se vydal na krušnou životní pouť českého umělce.

Touha po české krajině vyvedla Kavána z Prahy do Dobrušky, k Vysokému Mýtu, na Chrudimku k Bojanovu, ke Kunětické hoře... Léta 1896 a 1897 patří též k jeho létům básnickým. Z polabské roviny se však Kaván r. 1898 vrací blíže k domovu, do Českého ráje, k Železnému Brodu.

V r.1900 se F. Kaván usadil přechodně v Holíně u Jičína a brzy nato v Železnici. Jak dokazuje řada skvělých obrazů především menších rozměrů, patří tato doba ke Kavánovým malířsky obzvláště šťastným obdobím. V Železnici zůstal Kaván do r. 1904, kdy se na sv. Annu stěhuje do Vitanova u Hlinska na Českomoravské vysočině, kde zakoupil pro svou choť, paní Helenu domek čp. 55 v malebném údolí přímo nad Chrudimkou.

Po dvouletém působení na Hlinecku zatoužil však Kaván opět po rodném kraji, a tak 19. 7. 1906 prodává vitanovský domek a stěhuje se do Nové Vsi u Lomnice nad Popelkou, aby se zabýval hlavně krajem pod Kumburkem a kolem hory Tábora. Maloval tu hodně na Ploučnici, v Kyjích, u Staré Paky, na Žlábku a docházel i domů, do Krkonoš.

Avšak Českomoravská vysočina vábí Kavána znovu, takže 15. prosince 1908 kupuje podruhé svůj bývalý domek ve Vitanově, který byl náhodou na prodej, vrací se do Vitanova na jaře 1909 a zůstává zde bezmála 14 let. Tato léta jsou jeho léty nejplodnějšími.

Roku 1922 se kvůli nemoci manželky stěhuje F. Kaván zpět do mírnějšího podnebí Jičínska, do Libuně, r. 1925 do Svobodných Hamrů. Nemoc jeho choti se však neustále zhoršuje a 9.7.1926 paní Helena umírá. Vedení skromné Kavánovy domácnosti se ujala jeho sestra Marie.

Změna v životě téměř zapomenutého malíře nastává, když se tento seznamuje se svou druhou chotí Pavlou Šírovou. Po svém druhém přestěhování do Libuně se r. 1931 odhodlává uspořádat v Rubešově galerii svou prv0ní pražskou samostatnou výstavu. Tato výstava znamenala pro uměnímilovnou Prahu a zejména pro náš umělecký svět zcela mimořádnou událost, pro téměř 65 letého umělce pak jedinečný morální a hmotný úspěch.

Roku 1937 se Kaván přestěhoval do nového sídla v Dolní Kalné u Nové Paky, blíže k rodné vísce, ale na podzim r. 1939 se definitivně vrací do Libuně, kde přímo pod Troskami pracuje do pozdního věku. Zemřel v Libuni 16.12.1941.

Svým dílem František Kaván dokázal, jaký půvab se skrývá v prosté české krajině a co lze vytěžit z intimního vztahu k ní. Skutečným objevem se staly jeho zarostlé polní cesty, kvetoucí maková pole, zaváté úvozy i zasněžená pole s osamělými stromy. Zvláštní kapitolou Kavánovy tvorby jsou nepřekonaná tání, v nichž je jedinečným způsobem vystižen živelný zápas probouzejícího se jara s dokonávající zimou, kdy za prvních jarních slunečních paprsků z pod mizícího sněhu vystupuje měknoucí, nabobtnalá půda, jako předzvěst probuzení přírody. Tato Kavánova díla, zachycená poctivým "Kavánem-realistou" a prodchnutá nadšením "Kavána-básníka", se stala podstatnou součástí novodobé české krajinářské tvorby, kterou si bez nich nelze vůbec představit.

Z materiálu dr. Karla Vancla k 75.narozeninám umělce vybrala J. Holá


Osobnosti

Páter Matěj Burnatius

P. Matěj Burnatius se narodil 23. září 1584 v Olešné v Horním Slezsku. Od dětství jej vychovával strýc Jakub Jagel, rodem Polák, který byl farářem v Markvarticích. Do katolické školy chodil

v Sobotce, dále byl poslán na jezuitské gymnázium v Chomutově, odkud záhy přešel do koleje sv. Klimenta v Praze. V roce 1607 vstoupil v Brně do jezuitského řádu. Po dvouletém noviciátu poslouchal tři roky filosofii. Po těchto studiích byl poslán jako výpomocný učitel do koleje v Celovci. Po sedmi letech vyučování zde dvě léta studoval teologii. Roku 1621 byl vysvěcen na kněze. Burnatius znal více jazyků, mimo latiny mluvil plynule česky, polsky, chorvatsky, německy i italsky.

Po vysvěcení byl představeným chlapeckého semináře v Českém Krumlově, odkud 1624 ve stejné funkci přešel do Jičína. Kromě své funkce v semináři se uplatňoval především jako misionář. Valdštejn byl zpočátku pro mírný postup při obracení poddaných na katolickou víru, když ale přesvědčování nepostupovalo dosti rychle, souhlasil i s použitím vojska.

V r. 1629, když byl skoro čtyři měsíce na misiích v dosti vzdálených městech vévodství, vrátil se Burnatius do jičínské koleje, jednak aby se zotavil, jednak aby uspořádal seminární záležitosti. V Jičíně čekal na větší počet vojáků, a to hlavně kvůli Turnovu, kde očekával odpor. Aby se předešlo pokusu o vzpouru, byl zatčen turnovský primas a odvezen do Jičína. Když ale primas přestoupil na katolickou víru, urychlil se i přestup měšťanů.

Povzbuzen tímto úspěchem, rozhodl se získat pro víru ještě městačko Rovensko. Proto nechal do Turnova předvolat rovenské občany. Ti přišli, ale nechtěli se podřídit. Když se Burnatius vracel do Jičína, počíhali si na něj a nekolikrát na jeho vůz vystřelili. Burnatius utekl do Újezdu (Pod Troskami), kde měl známé, protože zde skoro čtyři roky zastával faráře. Odtud jej několik sousedů vyprovodilo kus cesty domů.

Po několika dnech 9. srpna 1629 časně zrána dal si osedlat koně a se studentem Janem Rokytou se vydal na cestu do Rovenska. Podle úmluvy mělo vojsko z Turnova ještě za ranního šera obsadit Rovensko. Ale Rovenští se dozvěděli o chystané akci a byli dobře připraveni. Když hlídky hlásily, že se vojsko blíží, začaly vyzvánět na poplach. Seběhlo se hodně lidu, i ze sousedních vsí. Velitel vojska viděl, že proti přesile lidu nic nepořídí. Dal rozkaz zapálit dřevěnou zvonici a ustoupil k Turnovu. Zvony se žárem rozlily.

Zatím Burnatius čekal na libuňské faře na zprávu, že vojsko obsadilo městečko. Když zde odsloužil mši a pokřtil jedno dítě, vyšel si do farní zahrady a radil se s velišským hejtmanem Janem Jiříkem Matyášovským z Matyášovic, který tu právě dlel na svém dvorci. Najednou bylo slyšet od Čímyšle zmatený hluk a křik a zároveň do zahrady vrazil posel se zprávou, že sem táhne spousta lidu a že chtějí misionáře zabít, protože prý na ně poslal rejtary, aby zapálili zvonici. Burnatius se snažil uprchnout zadní brankou do polí, ale tam padl do rukou jiné části vzbouřenců. Byl povalen na zem, proboden zezadu vidlemi a doražen ranou z ručnice. Nehcali ho ležet na zemi a vtrhli na faru. Na prahu stáje zastihli Burnatiova průvodce, držícího koně. Skolili ho několika ranami a vhodili do močůvky.

Vzbouřenci vytáhli směrem k Turnovu. Vojsko vyrazilo proti nim, čtyřicet jich pobili, mnoho zranili a několik zajali a odvezli do Turnova. Odpoledne odvezli těla nebožtíků do Jičína. Pohřbeni byli hned následujícího dne, P. Burnatius v chrámu sv. Ignáce a student Jan Rokyta na hřbitově u kostelíka sv. Jana na Koštofranku.

Druhého dne se opět sešlo několik tisíc vesničanů, když se ale měli utkat s vojskem, pozbyli odvahy a rozutekli se do lesů. Ze zajatých bylo 17 hlavních viníků přivedeno do Jičína,kde byli všichni odsouzeni k smrti. Když přestoupili ke katolické víře, dostali na prosby Otců jezuitů milost a byli propuštěni. Pouze dva, kteří Burnatia zabili, byli na rozkaz samého Valdštejna vpleteni do kola. Jeden v Turnově, druhý v Jičíně na Šibeňáku.

Páter Matěj Burnatius byl ctěn jako mučedník pro víru.

Oldřich Turčín


Další osobnosti

  • 1.2.1850 se v Libuni u Jičína narodil český kantor Jan Hyppolit Horák (Ippo). Po absolvování pražského učitelského ústavu působil na školách na Novopacku (v Pecce, Vrchovině, Hřídelci, ve Žďáru u Nové Paky). Skládal školní, pohřební i kostelní písně a sbory, někdy i na vlastní texty. Vydal Sbírku dvou-, tří- a čtyřhlasých písní pro vyšší třídy obecných a nižší třídy středních škol (1875), Kostelní zpěvník pro mládež na školách měšťanských, vyšších dívčích a středních, Pohřební zpěvy sborové s průvodem hudby a další. Snad je totožný s Janem H., který napsal roku 1867 hudbu na text K. Amerlinga Budečské jesličky a vydal Nejnovější kancionálek a modlitby pro katolickou mládež.

    J.H.Horák zemřel 28.7.1881 ve Žďáru u Nové Paky.

  • Blízký Libunec je rodištěm českého literárního historika Jana Jakubce (11.5.1862 - 4.7.1936).

    Po studiích češtiny, klasické filologie a němčiny na pražské univerzitě vyučoval J. Jakubec v letech 1891 - 1919 na Vyšší dívčí škole v Praze, roku 1919 byl jmenován řádným profesorem dějin české literatury University Karlovy v Praze. Působil také jako redaktor Listů filologických.

    Jako přední představitel české positivistické literární historie propracovával zásady vydávání děl spisovatelů národního obrození (J. Kollára, F. Palackého, F.L.Čelakovského, A. Marka...), jimž věnoval též řadu monografií. Značný význam mají i jeho práce národopisné a dialektické. Svůj vztah k rodné obci vyjádřil několika statěmi v Zíbrtově Českém lidu: k názvosloví našeho dialektu (1892), kdy se věnoval sběru lidové mluvy v Libunci.Spolu se svým bratrem Aloisem pak zpracoval názvosloví řemesla tkalcovského ve svém okolí - v Jivanech a Holenicích (1895).

    Svou celoživotní vědeckou práci završil rozsáhlou syntézou - dvousvazkovým dílem Dějiny literatury české, vydaným v letech 1929 a 1934.

  • Libuň byla také rodištěm malíře, profesora a spisovatele Viktora Šumana (13.7.1882 - 20.9.1933). Autor monografií A. Kalvody, A. Pirnera, K. Špillara aj. studoval na akademii výtvarného umění v Mnichově. Jako malíř byl krajinářem novoromantického směru a malíř zátiší.

    Byl spoluredaktorem uměleckého měsíčníku Dílo, stati o výtvarném umění psal i do Samostatnosti, časopisů Sokol a Jas. Roku 1932 byl tajemníkem sletové výstavy.

  • Jan Šolc (25.2.1801 Leština u Sobotky - 17.6.1874 Turnov) kaplanoval po svém vysvěcení v Libuni u P. Ant. Marka. Od r. 1833 byl farářem na Hrubé Skále, r. 1836 ve Vyskři a r. 1846 v Turnově, kde zemřel. Podle J.M.Haubnera zpracoval a vydal tiskem v r. 1831 "Modlitby pro katolické křesťany!.

  • Václav Pařík, lékař a starosta Třebenic se narodil v Libuni 8.2.1839. Jako praktický lékař působil v Třebenicích na Litomněřicku. Byl úspěšný jak ve svém povolání, tak ve veřejném životě. Dlouhou řadu let byl starostou Třebenic. Založil tamní Občanskou besedu, Občanskou záložnu, Krajinské museum a měl velký podíl na založení továrny na zužitkování ovoce. V publicistické činnosti bojoval za česká práva. Každoročně přijížděl do Libuně. Říkával : "Kdykoli spatřím obrysy drahé rodné vísky, věže chrámu, srdce mé okřeje, zapomínám v útulném místečku na veškeré trampoty..." Zemřel v Třebenicích 9.12.1901.

  • Libuňský farář a později děkan Vincenc Rameš se narodil 13.4.1824 ve Vyskři. Stal se farářem a později děkanem v Libuni. Napsal četné články do časopisů "Čech" (O křesťanské osvětě, 1888), "Pražského týdeníku" (Jak osvědčíme svou lásku k vlasti, 1886), Působení veřejného tisku na smýšlení našeho lidu, 1885), do "Časopisu katolického duchovenstva" (Dle jakých zásad má zpovědník nakládati s hříšníky hříchu navyklými, aneb v příležitosti hříchu žijícími, 1867), do časopisu "Besídka zábavná a poučná" (Kdy může býti věda lidstvu opravdu prospěšná, 1887) aj.

  • Další libuňský farář Josef Symon se narodil 11.7.1861 v Novém Dvoře. Uveřejnil několik prací v "Kazateli" (I všedních hříchů bedlivě varovati se máme, 1894, Dlouhý věk jest dobrem žádoucím, ale ne vždy, 1894, ...) a v "Rádci duchovním" (Falešné proroky poznati lze ze slov a skutků, 1894 a Promluva k vojínům skládajícím přísahu v měsíci listopadu, 1897)

  • 19.11.1876 se v Ústí u Staré Paky narodil Antonín Vávra. Roku 1897 byl jmenován učitelem v Libuni a učil zde až do svého odchodu do pense v r. 1928. Napsal četné články do "Československé republiky", "Hlasu našeho venkova", "Zemědělských listů" a "Naší kampeličky". Samostatně vydal příručku pro pořádání besídek a veřejných slavností s názvem "Besídky a lidové slavnosti" a v r. 1/233 knihu "Humanita skutkem", v níž navrhl prostředky a cesty pro lepší budoucnost národního společenství, ve kterém by nebylo tolik zla, bolesti a chudoby zejména na venkově. Zastával názor, že humanita se má stát skutkem i na poslední vesnici, protože venkované tvoří většinu národa.

  • Žurnalista B. Plíva zemřel 4.10.1937 ve věku 35 let v Praze, ale byl pochován v Libuni. Po středoškolském vzdělání studoval pražskou filozofickou fakultu. Horlivě se účastnil práce v Ústředním svazu čsl. studentstva a věnoval se práci kulturní a publicistické. Redigoval knihu, v níž se akademická mládež rozloučila s prof. Drtinou.

  • Marie Kavánová žila se svým bratrem - malířem F. Kavánem v Libuni ve společné domácnosti. Své literární práce uveřejňovala v časopise "Nový Život", vydávaném jako orgán hnutí t.zv. Katolické moderny Karlem Dostálem-Lutinovem v letech 1896-1907.

    J. Holá, H. Trojanová