Místopis Jičínska – excerpta

Malá galerie českých malířů

1. vyd., Praha, Práce - edice Delfín 1980, text Vladimír Vimr, předlohy k reprodukcím z Národní galerie, částečně z archívu autora, odpovědná redaktorka PhDr. Geneviéve Stočesová, 24-032-80, 187 stran.



výběr pojmů geograficky souvisejících s okresem Jičín


Dle textu: (foto, text)

Jičín 181 (A. Wachsmann – 129, 130)
Nová Paka 171 (František Gross – 138, 140, 139
Žlunice 180 (Václav Špála – 89, 90, 91, 89


89–91

VÁCLAV ŠPÁLA (1885–1946)

Jadrný, přirozený talent, jeden z nejpůvodnějších uměleckých zjevů našeho novodobého malířství, národní umělec nejenom podle titulu. Václav Špála, rodák ze Žlunic u Nového Bydžova, měl lidovost v krvi. Je malířem hluboce lidové inspirace. Jeho umění pramení z dokonale zažitých impulsů lidového prostředí a tvorby. Má životodárné zázemí v prožitcích z dětství: z české přírody s modrým nebem a vodami, bílými mraky, hejny husí, prádlem běleným na slunci; červeně a modře malovaných hraček, které jako dítě bral denně do rukou.

K umění se dostal od řemesla. V Hradci Králové chodil do školy pro umělecké zámečnictví. Na pražskou Uměleckoprůmyslovou školu ho nepřijali a z akademie byl vyloučen pro "sledování tendencí neslučitelných s duchem školy". Od studentských let se hlásil k odbojníkům a nespokojencům, kteří hodili rukavici maloměšťáctví, zápecnictví a kulturní zaostalosti, kteří cílevědomě navazovali kontakty s moderním uměleckým světem s cílem naplnit své dílo moderním duchem. Od roku 1918 vystavoval Špála s Tvrdošíjnými a jako oni houževnatě a osobitě se vyrovnával s vlivem nejprůbojnějších malířských směrů, fauvismem, expresionismem a kubismem. Ze všeho si však bral pouze to, co odpovídalo jeho přirozenému talentu a uměleckému založení. Kubistickou gramatiku překládal do lidové řeči. Nemaloval zátiší s kytarami, což byl oblíbený námět Picassův, Braqueův (1882–1963) a jejich následovníků, ale hrušky a jablka, tulipány a pivoňky, pradleny v modrých zástěrách a červených sukních. Pravověrným kubistům nebyla vhod jeho přílišná českost a venkovanství. "Mylně i zbytečně se po něm žádala programová kázeň i ctižádost, zatímco jeho skutečná a nesporná síla spočívala zcela jinde," odhadl neomylně povahu a hodnotu Špálova umění Josef Čapek, také jeden z Tvrdošíjných. Podstatné je totiž nikoli zda Špálu na čas zaujal kubismus či ten který směr, ale že tyto podněty pochopil a přepracoval zcela po svém. Především syté barvy Špálovy palety, optimismus a srdečnost, neopakovatelná a nenapodobitelná českost a osobitost činí Špálu Špálou. Všechny vlivy a podněty přitažlivé pro celou jeho generaci, ať to byl Munch, Gogh, Gauguin nebo Cézanne, s nimiž se střetl na cestě k vlastní osobitosti a malířskému stylu, dokonale počeštil a vtiskl své tvorbě nezaměnitelný národní charakter a lidovou jadrnost. Do svého slovníku převzal pouze to, co odpovídalo duchu a přirozenosti jeho mateřštiny. Typicky špálovský dvojzvuk červené a modré na jeho venkovankách v šátcích, pradlenách a koupajících se děvčatech zní čistou zpěvnou notou lidové písně a poezie. Bohaté, voňavé a svěží kytice, malované širokými tahy štětce ve velkých, rytmicky členěných plochách, jsou poselstvím radosti ze života, krásy a tvůrčí svobody. Do modra laděné krajiny od Otavy či Berounky mají lyričnost i dramatičnost, jsou skutečné i neskutečné zároveň. Obraz nebyl pro Špálu nikdy trpným přepisem přírody, o čemž hovoří i malířovo vlastní vyznání: "Nemaluji krajinu, ale sebe. Motivy používám k uplatnění sebe samého, abych se mohl vyžít, rozvinout svůj výtvarný smysl, ozvěny svých citových vznětů."

Václav Špála je bezesporu jedním z nejčeštějších a nejnárodnějších malířů. Jakkoli má barva na jeho plátnech prvořadou roli a "radost z barev" je podle něho "podmínkou přesvědčivé malířské práce", byl Špála výtečným a pilným kreslířem. Štětcem napojeným tuší kreslil s jistotou a bezprostředností. Jeho kresby jsou neodmyslitelnou součástí a hodnotou tvůrčího odkazu, jenž patří k nejryzejším malířským projevům našeho století.


89

Václav Špála, Vlastní podobizna, kresba štětcem


129–130

ALOIS WACHSMANN (1898–1942)

Nenápadný, ale nikoli nevýznamný představitel avantgardy a surrealistické malby v meziválečném období. Kultivovanost mu byla dána už rodem. Otec byl lékař, prastrýc a strýc malíři. Wachsmann byl synovcem básníka Arnošta Procházky, který měl silný vliv na mladou uměleckou generaci, bratrancem Jiřího Voskovce, člena Devětsilu stejně jako Wachsmann. V roce 1920 dokončil studium architektury na akademii u profesora Gočára (1880–1945), když už měl za sebou prvá veřejná vystoupení jako malíř. Zkušenosti architekta uplatnil jako jevištní výtvarník v Osvobozeném divadle V + W.

Wachsmannův vývoj jako by ve zkratce prodělával všechny proměny českého meziválečného výtvarného umění. V jeho kubistických začátcích je kus Kubišty a kus Čapka, s nímž se přátelil. Pastelová zátiší, v nichž jako by říkal s Wolkrem "miluji věci, mlčenlivé soudruhy", se hlásí k tzv. proletářskému umění dvacátých let. Nežli se obrátil k tvorbě plné tajemnosti, nápovědí, jinotajů a poezie, maloval určitý čas pod vlivem Picassovým. Na obrazech z třicátých let dochází k podivuhodným setkáním věcí skutečných v neskutečných vztazích, moderní doba se prolíná s antikou a středověkem, legenda a mýtus s realitou. Na obrazové ploše se setkávají sedací vana a antické sloupy, Odysseus a paní Bovaryová. Malířův prožitek války pak nachází výmluvnou podobu v symbolických podobenstvích a biblických příbězích, situovaných ve starobyle intonovaných krajinách. Do obrazů Svatá Veronika, Návrat ztraceného syna, Olivetská hora, Milosrdný samaritán, Jakubova studna promítal Wachsmann zkušenost a zážitky složité a chmurné doby, jež těžce zraňovala celý národ.


138–140

Ani Skupina 42, již tvořili výtvarní umělci, básníci a teoretikové, není seskupením vysloveně generačním. Patřili k ní z malířů František Gross, František Hudeček, Jan Smetana (nor. 1918), Karel Souček, Kamil Lhoták, Bohumír Matal (nar. 1922). Její členové jsou od sebe věkově vzdáleni až třináct let. Navzájem je však spojuje společný životní pocit, společné hlavní téma, jímž je město, víra v moderní umění a orientace na zobrazení "světa, v němž žijeme" (tak byla nadepsána programová stať, uvádějící první vystoupení skupiny). Město a periférie pro ně nemá den sociální konflikty, ale především zvláštní rytmus, podmanivou a provokující poezii. Magnetickou přitažlivostí je lákají věci, jimž se doposud umění spíše vyhýbalo: nová lidská i životní skutečnost, svět techniky a civilizace, specifická atmosféra moderního města.

V tomto kulturním a dějinném kontextu nastupuje a zraje názorově značně diferencovaná, ale ve svém demokratickém a humanistickém zaměření jednotná generace, která dětstvím zasahuje ještě do první světové války a která svými zkušenostmi a zážitky obsáhla dramatické půlstoletí nejnovějších dějin.

FRANTIŠEK GROSS (1909)

Příslušnost ke Skupině 42 v letech války a dnešní začlenění Františka Grosse do skupiny Radar odpovídá plně zaměření, specifické konstruktivní vloze a originální fantazii tohoto malíře. Vystihuje i jeho tvárné hledačství, které jako by neustále sledovalo pohyb času.

Na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze přišel z Vysokého učení technického. Velice brzy našel své téma a svůj svět v oblasti techniky, strojů a moderního velkoměsta. Na obrazové ploše si počíná jako konstruktér a vynálezce kombinující a obměňující technické prvky a strojové motivy na svých obrazech. Pod jeho rukama a štětci se město proměňuje v stroj dílem hrozivý, dílem poetický, ale také svým způsobem humorný. Toto ladění mají Grossovy průmyslové krajiny, železné konstrukce a především groteskně fantastické "strojky". Východiskem i cílem Grossovy tvorby je vždy současnost, podmiňující a určující i dnešní způsob mluvy a malířovy výpovědi o čase vědeckotechnické revoluce, prvních transplantací srdce a letu člověka na Měsíc. František Gross zůstává nejblíže původnímu programu Skupiny 42, na jejíž odkaz umělci seskupení v dnešním Radaru cílevědomě navazují.


139

František Gross, Kresba


171

FRANTIŠEK GROSS nar. 19. 4. 1909 v Nové Pace. Studia 1928–1931 na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u F. Kysely. Ve Francii 1938. Vystavuje od r. 1932, s Uměleckou besedou od 1941. Člen Skupiny 42. 1965 jmenován zasloužilým umělcem.


180

VÁCLAV ŠPÁLA nar. 24. 8. 1885 ve Žlunicích, zemřel 13. 5. 1946 v Praze. Vystudoval odbornou školu v Hradci Králové, 1902 na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, od 1903 na akademii u prof. Bukovace a Thieleho. 1908 byl ze školy vyloučen. Časté cesty do ciziny, zvláště do Itálie, Dalmácie, pobyty v Dubrovníku 1907–1910. 1911–1912 člen Skupiny výtvarných umělců, 1918 spoluzakladatel skupiny Tvrdošíjných. 1945 jmenován národním umělcem.


181

ALOIS WACHSMANN nar. 14. 5. 1898 v Praze, zemřel 16. 5. 1942 v Jičíně. Studia na Českém vysokém učení technickém a na pražské akademii, 1925–1928 ve škole architektury u prof. Gočára. V malířství byl samoukem. Zakládající člen Devětsilu, později SVU Mánes. PůsobiI v Praze a Dvoře Králové.



Server Jičín
Excerpta
Jičínsko