Logo L.S.K. 1983–96


Číslo 3Ročník XVIII.Září 1995

3. rodácký sjezd

Přesně tak, jak oznamovaly plakáty a pozvánky, náš časopis v minulém čísle i další tisk, proběhl ve dnech 24. a 25. června 1995 na starohradskou pouť III. sjezd rodáků a přátel obcí Staré Hrady a Sedliště. Uspořádaly ho obě obecní zastupitelstva, Sbory dobrovolných hasičů a starohradská Osvětová beseda.

Podařilo se připravit zajímavý program, v obou obcích se uklízelo, peklo a rodiny se připravovaly na přijetí příbuzných a známých zblízka i zdaleka.

Program sjezdu zaujal i svatého Petra, takže ho obohatil hezkým počasím. V sobotu v půl jedenácté se shromáždili účastníci pietního aktu u starohradské kaple. Zakrátko se seřadili hasiči v uniformách, členové rodiny a přátelé podplukovníka JUDr. Vladimíra Fikrle i další hosté, aby se v průvodu odebrali na hřbitov a uložili zde urnu s popelem tohoto příslušníka naší západní armády k trvalému odpočinku, jak bylo jeho přáním. Na hřbitově očekával účastníky pietního aktu i Fikrlův spolubojovník, plukovník v. v. Stanislav Kraus z Holína s chotí i další občané. O životě Vladimíra Fikrle promluvila PhDr. Eva Bílková, urnu do hezkého náhrobku s nápisem Pravda vítězí uložil jeho přítel Ladislav Tuláček. Za rodinu pak pronesla několik slov dcera Vladimíra Fikrle, paní Anna Stevens; překládal jeho bratranec ing. Ladislav Kropáček. Větší článek o Vladimíru Fikrle přinášíme na jiném místě.

Josef Dvořák s chotí mezi účastníky sjezdu foto: M. Lucký

Odpoledne si hosté mohli prohlédnout všechny prostory zámku, byla otevřena i výstava obrazů učitele Vladimíra Holmana, výstava dřevořezeb místního rodáka Jiřího Plachého, výstava fotografií starohradského občana Miloslava Luckého a výstava plakátů akad. malíře Václava Ševčíka. Během odpoledne se na zámku shromáždilo na dvě stě účastníků sjezdu. Byl mezi nimi i herec Josef Dvořák s chotí, rodina Odvárkova přijela až z amerického kontinentu, sešli se přátelé a spolužáci často po desítkách let. K dobré náladě přispěla i harmonika a písničky pana Hájka, z místních podnikatelů se představila svými výrobky firma Manila, zaujala i přehlídka nových Renaultů.

Dobrá nálada se večer přenesla i do tanečního sálu kulturního domu na zámku, i když mnozí účastníci sjezdu již odjeli, nebo dali přednost odpočinku. Zástupci obecního úřadu přivítali hosty kytičkami, došlo i na tanec a vyprávění hostí, mezi nimiž nechyběl ani pan učitel Vladimír Holman. Škoda, že ze zdravotních důvodů nemohl přijet pan Jan Poláček z německého Besigheimu, hlavní iniciátor svolání sjezdu.

Druhý den, v neděli dopoledne, si další zájemci prohlédli zámek a pobesedovali o jeho historii v krbovém sále. Besedu řídil prom. historik Karol Bílek. Pak se přítomní ještě jednou seskupili před fotoaparát pana Luckého a na závěr se mnozí zúčastnili i slavnostní mše v kostele sv. Jana Křtitele, kterou sloužil libáňský děkan P. Jan Bečvář.

III. sjezd rodáků a přátel Starých Hradů a Sedlišť se vydařil – škoda, že nepřijeli všichni. Ale slíbili jsme si, že se uvidíme opět za pět let – a tak se již dnes těšme na IV. rodácký sjezd!

Rozhovor na rozloučenou

V libáňském kostele sv. Ducha proběhlo 24. června biřmování a v závěru obřadu oznámil litoměřický biskup Josef Koukl, že zdejšího pana děkana potřebuje v Mostě, kde je duchovní správce nemocný. Ten pak začátkem září zemřel, a tak P. Jan Bečvář nastupuje na jeho místo. Před odchodem jsme si s panem děkanem popovídali. V libáňské farnosti působil pět let. Převzal ji po P. Jiřím Hladíkovi společně s farností bystřickou a osenickou. Nenarodil se v tomto kraji (pochází z České Lípy), ale po celý život se z různých příčin dostával do blízkého okolí.

Otec byl ruský legionář a celá rodina musela v roce 1938 odejít do Turnova, kde navštěvoval P. Bečvář gymnázium. Po několika letech se přestěhovali do Nymburka a po maturitě na zdejším gymnáziu pracoval v poděbradské sklárně. Za války byl totálně nasazen v Berlíně u firmy Daimler-Benz a odtud byl přeložen do jejího závodu v Nové Pace. Od roku 1945 studoval bohosloví v Praze a v Litoměřicích, v roce 1950 byl vysvěcen na kněze.

Tři a půl roku sloužil pak u PTP (nejdříve nevěděl z povolávacího rozkazu, o co se jedná, myslel si, že snad bude vyrábět protitankové pušky). V roce 1954 se stal kaplanem v Litoměřicích, ale brzy byl kvůli úzkému kontaktu s biskupem Trochtou zatčen. Protože odmítl nabízenou spolupráci s StB, byl šest let vězněn v Jáchymově a ve Valdicích. Po propuštění pracoval jako dělník v ČKD v České Lípě.

Až v roce 1965 se mohl vrátit ke kněžskému povolání. Vykonával ho v Litoměřicích, Duchcově a v Ústí nad Labem-Trmicích (zde před ním působil biskup Karel Otčenášek). V roce 1990 přišel do Libáně.

Kostely, fary i církevní památky byly ve zdejších farnostech díky snaze jeho předchůdců v pořádku, takže se staral jen o jejich údržbu, a mohl se soustředit na kontakt s věřícími. Ten byl zde lepší, než znal z předchozích míst. Kněz tu měl větší vážnost, a navíc se už nikdo nemusel bát styku s ním. Mohl také navázat na dobrou práci P. Hladíka s dětmi a rodinami.

Lidé brzy pochopili, že církev nechce násilně prosazovat své učení, že vychází z hesla Bůh je láska. Základem programu je milovat člověka – i s jeho chybami. V každém člověku, i v tom navenek špatném, je alespoň jiskřička dobra, kterou je třeba rozfoukávat. Tato snaha, vyžadující velkou dávku trpělivosti a tolerance má být protiváhou k současné vlně násilí a amerikanismu ve filmu a televizi. Duch světa, který nyní proniká i k nám, nevede sám o sobě hned ke špatnosti, škodí však tím, že vyvolává nedůvěru k duchovnímu životu.

P. Bečvář proto klade velký důraz na výchovu mladé generace. Děti jsou v nynější uspěchané době vedeny spíše k honbě za penězi než k úctě jednoho k druhému, chybí jim poezie života. A to není dobře. Už Aristoteles tvrdil: "Ukládat člověku jen věci lidské, znamená zrazovat ho".

foto: J. Hodík

-KEB-

Léto budiž pochváleno

Téměř celý červen lákalo návštěvníky zámku 77 plakátů Václava Ševčíka. Zaujaly je hlavně ty, které reagovaly na politickou situaci, s uznáním však hodnotili i další, které zvaly na určité programy nebo do různých objektů.

Grafiku Miroslava Houry a tapisérie Milady Hynkové vystřídaly 24. června dřevěné plastiky místního rodáka Jiřího Plachého. Líbily se především vyřezávané obrazy okolních míst a měst, zajímavé byly ale i některé figurální motivy.

Od 1. července patřily gotické sály dílu "nadčasově obligátní, žel na této planetě nejtrapnější skupiny" Trapart 95. Výstava sem byla přemístěna z Galerie plastik v Hořicích v Podkrkonoší, ale vzhledem k prostorovým možnostem dostala zcela jiný ráz. Studenti tamější Střední průmyslové školy kamenické a sochařské Kateřina Baierlingová, Aleš Bernard, Štěpán Bílek, Filomena-Ellen Borecká, David Moješčík, Rafael Slavík a Petr Stibral tu ukázali, jak dovedou ztvárnit své představy a vidění světa, ale také že znají "základy uměleckého řemesla". Velkou zásluhu na tom má citlivé vedení profesorky Dagmar Štěpánkové, která ve Starých Hradech představila svá díla již na několika kolektivních výstavách.

Na vernisáži, netradičně připravené samými autory, byl přítomen také ředitel školy ing. Pažout a malíř Michal Ščigol, jehož syn doplnil program klavírní improvizací.

O čtrnáct dní později dostali příležitost opět mladí umělci, tentokrát jičínští. Portréty a zátiší Petry Stránské a obrazy s geometrickými tvary Marka Zlatníka uvedl 15. července Vladimír Komárek.

220 návštěvníků se potom na zámeckém nádvoří zúčastnilo besedy s P. Františkem Lukešem o jeho knize Celý život jsem se učil, a přece jsem propadl. Ukázky z tohoto díla plného životní moudrosti, laskavého nadhledu, pochopení pro lidské slabosti a omyly přečetli s velkým zaujetím Josef Somr a Josef Vinklář. Ilustrátor Vladimír Komárek hovořil velice krátce, nechal mluvit jen své kresby, výborně doplňující text, a odvolal se na doporučení své ženy a své vyznání panu proboštovi, které je součástí knihy.

Mezi pozornými posluchači, jimž nevadil ani drobný déšť, který se spustil krátce po zahájení, jsme viděli Jiřinu Bohdalovou, Zuzanu Šavrdovou a Bronislava Poloczka.

Rodina Hlubučkova vystavovala své obrazy v gotické části zámku od 29. 7. do 24. 8. Úvodem promluvil dr. Jiří Davídek, na housle a kytaru hráli Věra Vartová a Karel Novotný, verše Zdeňka Vodičky recitoval Viktor Fatka.

12. srpna zahájili dr. Ludvík Kundera a dr. Jiří Hájek výstavu samizdatové literatury a grafiky ze sbírek dr. Ludvíka Kundery a literárního oddělení Moravského zemského muzea v Brně. Příjemné a poučné bylo přátelské posezení při moravském vínečku v krbovém sále, kde se ke vzpomínání připojil i Vladimír Komárek.

Na obou nádvořích probíhal 12.–13. 8. autosalón, spojený s občerstvením.

Dr. Iva Janáková hovořila ve svém projevu 26. srpna o díle Pavla Piekara, který vzbudil obdiv originálními linoryty, z nichž vyzařuje láska k lidem a k přírodě.

Po vernisáži následoval violoncellový koncert Jana a Radka Šircových. Vynikající přednes děl domácích i cizích autorů nadchl přítomné posluchače.

9. září jsme se opět vrátili do staré výstavní síně v arkádách. Expozici paličkované krajky Gabriely Tůmové poněkud poznamenala rychlost, s níž bylo nutno upravit tuto místnost znovu pro výstavní účely a při níž se mnohé zcela nepodařilo. Věříme, že to nikomu neubralo na hezkém dojmu z jemných krajkových obrázků, závěsů a límců.

Současnou tvorbu umělkyně představil stálý průvodce jejími výstavami dr. Jan Šmíd.

A potom už zněl v krbovém sále zpěv pětatřicetičlenného smíšeného sboru Corale san Salvatore di Susegana, jehož dirigent Gianni Bortoli dovede získat ke spolupráci příslušníky třech generací.

Italští hosté přijeli do Čech na pozvání sboru Harmonia nova. Pro nás je potěšitelné, že každý zahraniční pěvecký sbor, který takto do Hradce Králové zavítá, vystoupí zásluhou prof. Josefa Picka a jeho manželky i ve Starých Hradech.

– Eva Bílková –

Krátce ze Starých Hradů

Asi nejžádanější zprávou ze Starých Hradů je oznámení o obnovení svatebních obřadů na zámku. Po dohodě zástupců starohradského a libáňského obecního úřadu a po schválení dohody mezi oběma obecními zastupitelstvy k němu došlo od října t. r. Podrobnosti sdělí zájemcům matrikářka obecního úřadu v Libáni; jeho funkcionáři budou svatební obřady provádět.

Celou svatební síň i čekárnu musel starohradský obecní úřad nově vybavit, protože z původního zařízení se sem vrátil pouze stůl. Návrh interiéru zpracovala paní Hana Plodková z Jičína, státní znak vyřezal sobotecký chalupář pan Sergej Roule z Prahy. Nové jsou židle, koberce, zrcadla, květinová výzdoba – věřme, že tu budou vznikat i krásná harmonická manželství.

Od konce června slouží zájemcům i upravená zámecká restaurace, jejíž vedoucí je paní Miroslava Říhová ze Starých Hradů. Nově byl vydlážděn průjezd před restaurací a trojice pan Košťák, paní Preislerová a Jana Kirschlagnerová natřeli během léta okna, dveře, ploty, brány, zábradlí atd.

Od července začala oprava a rekonstrukce střechy nad jízdárnou. Ta se po odkrytí ukázala v horším stavu, než se předpokládalo. Ale pracovníci jičínského KERSu si poradili již s horšími situacemi, a tak není daleká doba, kdy zde podle vypracované a schválené dokumentace vzniknou další depozitní prostory pro Památník národního písemnictví. V současné době zde probíhají práce na hlavním přívodu elektřiny.

Průběžně je rovněž udržována zeleň v celém areálu, byla opravena kašna na prvním nádvoří atd.

Ale pozornost obecního zastupitelstva není zaměřena jen na zámek. Rozvíjí se výstavba rodinných domků, ale i údržba některých stávajících objektů (příkladem ostatním může být opravená a nahozená stodola Vaníčkových). Energetické závody uskutečnily první etapu kabelizace rozvodné sítě v obci, která však byla doprovázena zbytečně velkým znečištěním cesty.

A tak bychom si přáli, aby se obecnímu zastupitelstvu dařila úspěšná péče o rozkvět obce i v budoucnu a aby spolupracovalo ještě více občanů.

Josef Miclík, starosta obce

JUDr. Vladimír Fikrle

JUDr. Vladimír Fikrle, narozený 4. září 1920, strávil velkou část svého života mimo území své vlasti. Jeho otec pracoval na zastupitelských úřadech v různých zemích západní Evropy, hlavně ve Francii, kde také Vladimír studoval na lyceu v Dijonu. Již jako student ovládal francouzštinu a angličtinu. Pobyt mimo vlast posiloval ještě více jeho lásku k české zemi. Za první republiky si postavili jeho rodiče ve Starých Hradech vilku, která byla menší kopií našeho konzulátu ve Francii, kde otec pracoval.

Po napadení Francie nacistickým Německem se mladý Vladimír přihlásil do československé vojenské jednotky ve Francii. Při kapitulaci Francie se Vladimírovi podařilo uprchnout do Velké Británie, kde se také ihned přihlásil do československé armády. Prošel výcvikem u různých zbraní, včetně výcviku parašutistů, kteří byli letecky vysazeni na území Čech s úkolem provést útok na říšského protektora Reinharda Heydricha. Jeho kamarádi s nasazením života čestně splnili úkol. Je třeba zdůraznit, že smrt Heydricha byla velkým aktem československého odboje. V období vítězného tažení nacistů tím bylo dáno jasně najevo, co čeká vedoucí nacisty a fašisty. Parašutisté byli skromní lidé a raději zemřeli, než by se vzdali německé přesile.

I Vladimír byl skromný člověk a čestně plnil všechny úkoly. Zúčastnil se invaze v Normandii a jako velitel tanku projel s Pattonovou armádou celou Francií a Německem. V dubnu 1945 překročil české hranice a zastavil se až na demarkační linii Karlovy Vary, Plzeň, České Budějovice. Jistě si dovedete představit, jak bylo československým vojákům, když nemohli přijít volající Praze na pomoc. Stále litoval, že Pattonovy tanky neosvobodily Prahu. Tento mimořádně schopný americký generál by tak učinil s bojujícími Pražany v několika dnech. Velmoci však rozhodly, že Prahu osvobodí Rusové. Byl to již dávný sovětský záměr upevnit si postavení Moskvy v Československu.

Po válce se Vladimír usadil v Praze se svou britskou manželkou Gaynor. Studoval práva na Univerzitě Karlově. V tomto šťastném období zajížděl i do Starých Hradů k rodičům. S oblibou v létě studoval na lavičce mezi komíny a kamarádil se zvláště s Ladislavem Tuláčkem, který bydlel v sousedství. Oba potom zůstali přáteli na celý život. Jejich osobní setkání v roce 1993 bylo dojemné pro ně, ale i pro nás, kteří jsme stáli kolem.

Po komunistickém puči v roce 1948 musel Vladimír ilegálně opustit republiku. Usadil se ve Velké Británii a začal studovat práva na Cambridge. Na této prestižní univerzitě studoval s výborným prospěchem. Mimořádně vynikal v mezinárodním právu. Stal se majitelem prosperující advokátní kanceláře ve Swansea, Jižní Wales. Byl velmi úspěšným právníkem a poradcem v mezinárodním právu. Po roce 1968 ho ještě několikrát v Anglii navštívila maminka, která již bydlela sama ve Starých Hradech. On se však domů vrátit nemohl, poněvadž by mu hrozilo zatčení.

V polovině osmdesátých let JUDr. Vladimír Fikrle vážně onemocněl. Jeho mozek na dlouhý čas přestal plnit některé funkce. Byl však nesmírně houževnatý i v nemoci, a tak se mu postupně začala vracet i paměť. Není bez zajímavosti, že znovu nabyl znalosti všech jazyků, které dříve ovládal. I rodná čeština se mu vrátila a byla tak perfektní, jako za doby studia v Praze.

Sametová revoluce v r. 1989 umožnila Vladimírovi navštívit svou milovanou vlast ještě dvakrát. V Praze na Hradě byl prezidentem Havlem povýšen na podplukovníka ve výslužbě a obdržel vyznamenání Za statečnost. Jeho maminka se však slavného návratu svého syna nedožila. Podruhé navštívil podplukovník JUDr. Vladimír Fikrle nejen Prahu, ale i Český ráj a Staré Hrady. Na zámku byl vřele přijat, navštívil i starohradský hřbitůvek.

Po návratu do Velké Británie plánoval s přáteli, že příští rok opět pojedou na Staré Hrady. Jeho přáním bylo vrátit se do Čech natrvalo. Bohužel 8. 5. 1994, čtrnáct dnů před plánovanou návštěvou zemřel na srdeční mrtvici.

Podplukovník JUDr. Vladimír Fikrle věnoval nejkrásnější roky života své vlasti. Když musel v únoru 1948 podruhé opustit svou vlast, věřil, že se opět vrátí. Po úmrtí své maminky však ztratil kontakt s domovem. Podplukovník JUDr. Vladimír Fikrle byl věrným synem své země. Nikdy nezradil Masarykovy ideály a rodnou zem. Zůstal věrným jako naši legionáři, kteří i po roce 1948 stáli vždy k 28. říjnu čestnou stráž u hrobu presidenta Masaryka v Lánech, i když hřbitůvek hlídala Státní bezpečnost.

Připomeňme si v této chvíli naši krásnou hymnu Kde domov můj. Její slova vyjadřují sílu, která nás poutá k rodné zemi. Pouto, které vázalo podplukovníka JUDr. Vladimíra Fikrle, bylo z ryzího kovu. Poslední slova hymny "země česká – domov můj" pro nemoc nemohl naplnit sám. Jeho přání splnili jeho dcera Anne s rodinou a starohradští občané. Jeho popel se podle jeho přání vrátil domů, do Čech, do země, kterou tolik miloval.

ing. Vojtěch Kolář

Plukovník Stanislav Kraus při ukládání urny foto: M. Lucký

Jiří M. Palát

Buď zdráv můj podzime!

Básní ze sbírky Návrat světla, která vyšla v deseti rozepsaných exemplářích v roce 1988 zásluhou dr. Jany Scheybalové s ilustracemi dr. Josefa Scheybala, si připomínáme 5. výročí úmrtí našeho obětavého spolupracovníka, básníka a novináře J. M. Paláta.

Chybí nám jeho připomínky k programům, výstavám i redakční práci, postrádáme jeho příspěvky do Listů starohradské kroniky. Nepřivádí sem už své přátele ani nevymýšlí, kdo by ještě mohl podle svých schopností a možností pomoci, nedoporučuje a nezahajuje výstavy.

Pro Staré Hrady udělal velmi mnoho. Získaly si ho hned při první návštěvě na počátku 70. let, byly mu oázou a povzbuzením v době pro něho a jeho rodinu obtížné, v době, kdy těžce dolehl zákaz publikování a kdy se častěji hlásilo nemocné srdce.

Básník s citlivou duší reagoval vždy na různé podněty s hlubokým prožitkem. Napsal deset básnických sbírek, mnoho básní bylo otištěno v novinách a časopisech, mnoho jich zůstalo v rukopise.

Hlavním motivem poezie J. M. Paláta je láska k lidem a k životu. Odrážejí se v ní vlastní zkušenosti, zážitky, názory, úvahy, pochybnosti, touha po harmonii, řádu, jistotě. Je v ní pokora vzdělaného a poučeného autora, který zná chyby a nedostatky, bere na sebe zodpovědnost za své nejbližší. Sledujeme v ní myšlenky člověka, který se bojí nemoci a smrti snad stejně jako lhostejnosti a zloby mezi lidmi. V jeho verších najdeme poděkování za lásku a obětavost blízkých, obdiv k velkým činům i drobné mravenčí práci pro blaho druhých, oslavu přírody a hlavně rodiny a domova jako pevného zázemí.

-EB-

Dík za krásné odpoledne …

Kdykoliv zavítáme do rodného kraje, vedou naše kroky i do zámku Staré Hrady, který nabízí kulturní zážitky přesahující místní význam. A tak jsme měli v Listech starohradské kroniky v rubrice Místo pozvánky zatržen i 15. červenec letošního roku: tento den sliboval vernisáž výstavy mladých jičínských umělců Marka Zlatníka a Petry Stránské a besedu s malířem Vladimírem Komárkem a s poděbradským proboštem P. Františkem Lukešem.

Na zámeckém nádvoří se nás sešlo přes dvě stě dychtivých zájemců. Počasí bylo opravdu letní – s předpovědí bouřek a přeháněk. Meteorologové předvídali dobře, ale nás, účastníky besedy, neodradili. Za drobných přeháněk jsme vytrvali všichni – besedující i vděční posluchači.

Po uvítání paní Evou Bílkovou si získal přítomné svým svérázným způsobem Mistr – malíř pan Vladimír Komárek. Známe ho z častých vystoupení v rozhlase i v televizi, těšili jsme se na jeho slova – a on vystoupil jen kratičce. Prohlásil, že jeho paní Růžena mu zakázala dlouze mluvit, "neboť je to beseda o knize P. Lukeše a ne o Tvé, Tys ji jenom ilustroval"! A tak Mistr k naší lítosti přání své choti splnil …

P. František Lukeš foto: J. Hodík

P. František Lukeš napsal moudrou knížku "Celý život jsem se učil, a přece jsem propadl". Rozsahem je nevelká, ale plná neobvyklých životních zážitků, laskavosti, vtipu, ale i poučení. Poznala jsem pana probošta na nedávném zájezdu Pražské informační služby do Libice, kdy jsme se zastavili i v poděbradském kostele. Vyprávěl nám o něm zasvěceně – a také litoval rozdělení Československa.

Při starohradské besedě nás pan probošt seznámil blíže s okolnostmi vzniku jednotlivých kapitol knížky. Zaujal hned úvodním vyprávěním "Jak jsem se učil být rád tam, kde jsem" a poučením, že nezáleží na názvu obce, ale na lidech, s nimiž v ní žije. Nezapomenutelné zážitky z besedy umocnili svým přednesem některých partií knihy pražští Páni herci Josef Somr a Josef Vinklář. Poslouchali jsme, nikdo ani nedutal.

Jejich hlasy se střídaly, vyslechli jsme kapitolky Jak jsem se učil u farních hospodyní, Jak jsem se učil mít smysl pro humor, Jak jsem se učil jezdit na výlet atd.

Červencové odpoledne na zámku Staré Hrady plné úsměvné pohody uteklo jako voda. Ještě vystát frontu na podpis pana probošta do jeho dílka a získat i další podpisy přítomných umělců (mezi diváky byli a v dešti vytrvali i paní Jiřina Bohdalová a pan Bronislav Poloczek), prohlédnout si výstavu – a poděkovat organizátorům z Osvětové besedy Staré Hrady za krásný zážitek. A těšit se na další kulturní akce ve Starých Hradech!

Jarmila Havelková-Kyzivátová

Rozhovor s Petrou Stránskou a Markem Zlatníkem

V rozhovoru se oba mladí začínající jičínští výtvarníci svěřili se svými dosavadními osudy, tvůrčími i životními plány. Devatenáctiletá Petra Stránská studuje v současné době 4. ročník Střední uměleckoprůmyslové školy v Turnově, obor rytec kovů. Přes týden tu žije v podnájmu. Na školu přestoupila ze střední zdravotní školy, protože ji stále více přitahoval výtvarný studijní obor.

Jednadvacetiletý Marek Zlatník se v životě stále ještě hledá. Střední průmyslová škola, kterou začal v Jičíně studovat, zřejmě pro něho nebyla to pravé. Po třech letech z ní odchází, pracuje nějaký čas v prodejně hudebnin firmy Sony Volf v Jičíně. Teď by se ale nejraději uplatnil v oboru blízkém umění, malování. Zařídil si doma z původně půdního prostoru pro sebe a svého koníčka jednu menší místnost. Tady je nejraději, tady může v klidu a nerušen výtvarně tvořit.

Petra maluje také doma, ve svém pokoji, u rodičů v Jičíně. Oba se shodují v tom, že značným problémem pro mladého výtvarníka bez vlastních příjmů je finanční stránka – malování zkrátka něco stojí.

Ve Starých Hradech vystavovala Petra vůbec poprvé. Maluje nejraději zátiší, ale i figury a portréty. Základům malby se naučila ve škole ve výtvarné přípravě. Zaujalo ji to od té doby tak, že ve volném čase teď většinou maluje a že se rozhodla výtvarné umění dál studovat na vysoké škole. Její talent je zřejmý, hned na této první její výstavě budily její obrazy pozornost a prodala tu dva ze svých olejů a čtyři akvarely.

Pro Marka znamenala výstava ve Starých Hradech už jeho druhou příležitost předvést své práce na veřejnosti. Poprvé vystavoval v jičínské galerii čtyři své obrazy na kolektivní výstavě podkrkonošských malířů spolu s otcem Jiřím Zlatníkem. Pro vyjádření jeho nejvnitřnějších pocitů mu nejlépe vyhovuje malba spíše abstraktního charakteru. Přináší mu pocity uspokojení, radosti, harmonie.

Pro oba mladé malíře má jejich nejbližší rodina pochopení a jejich výtvarnému snažení přeje.

A jejich nejbližší plány do budoucna?

Pro Petru je teď nejdůležitější úspěšně odmaturovat a složit talentové zkoušky na Akademii výtvarných umění v Praze. Marek chce v dohledné době najít práci, která by ho těšila a měla spojitost s jeho výtvarným zaměřením. Uvažuje i o tom, že zkusí své schopnosti a síly v práci se dřevem, v sochaření.

Přejeme oběma mladým výtvarníkům, uhranutým malbou, aby neztratili na své tvůrčí cestě svou schopnost vidět i nejvšednější fakty nevšedně, osobitě, ozvláštňovat je a rozdávat tak krásu lidem s citlivou a vnímavou duší.

Rozmlouvala Jana Hofmanová

Hlubučkovi

Akademický malíř Vladimír Hlubuček, iniciátor této výstavy, je umělecky vyzrálou osobností, která si svým dílem zajistila význačné místo mezi našimi současnými malíři krajináři. Bylo to možné porovnat na výstavě krajinářů v pražském Mánesu, kde byl Vladimír Hlubuček ve skupinovém katalogu jmenovitě vyzvednut.

Vladimír Hlubuček pochází z Českého ráje a prakticky tomuto kraji, respektive krajině zůstává celoživotně věren. Ne, že by ho neinspirovala jiná místa naší země, eventuelně cizina, avšak motivy z této oblasti preferuje.

Je absolventem krajinářské školy "Oťase" Nejedlého. S panem profesorem zažil nezapomenutelné výjezdy do plenéru. Nezapomenutelné nejen z pohledu malířského vzdělání, ale i z pohledu překrásného vztahu učitele a studenta a celkové atmosféry, která kolem pana profesora vládla. Akademický malíř Vladimír Hlubuček spolu se svojí ženou patřili vlastně k posledním žákům tohoto význačného učitele a malíře krajináře.

Těžištěm jeho tvorby se stala krajinomalba a po přechodu do Prahy zlákaly jeho umělecké srdce i motivy Prahy ve své nesčíslné obměnitelnosti.

Jako významný člen Jednoty umělců výtvarných vychází z pozic tradice tohoto spolku, který se od dob svého založení hlásil k realistické malbě. Pokud hovořím o realismu, mám na mysli jeho pokrokový projev, který umělecky ztvárňuje motiv tak, že nedává pochyb o ztvárňování skutečnosti. Pravé poslání malíře realisty je motiv zpracovat, aby jeho základní rysy byly zachovány, ale v celkové podobě se na konečném výsledku musí uplatnit tvůrčím způsobem záměr a osobnost malíře. Vladimír Hlubuček patří k malířům tohoto tvůrčího typu.

Jeho nejoblíbenější motivy jsou přírodní scenerie Českého ráje a obecně tento kraj, odkud pochází a kde také zakotvil svým druhým domovem. Tuto krajinu důvěrně zná, zná ji v těch nejrůznějších podobách, ve všech čtyřech ročních obdobích i v různých časových horizontech dne. Jeho krajiny mají jakýsi punc vážnosti a vznešenosti. Jeho paleta je laděna do temnějších odstínů, šedých a především hnědých tónů, které dávají výslednému obrazu jakousi vnitřní hloubku. Není to však pravidlem, neboť na druhé straně používá i jasně zářivých světlých barev, které ztvárňovanou krajinu prosvětlují a jako by ji slavnostně "nasvítily". Jeho velkou láskou jsou stromy, které dovede ztvárnit způsobem, že by bylo možné je nazvat "portrétem". A skutečně zahledíme-li se na ně podrobněji, musíme nejen před uměním přírody, ale i malíře smeknout. Jsou stále se měnící, z jara jasně zelené, hrající nesčíslným počtem barevných odstínů, k létu mění barvy do jednotnějších barevných nádechů, podzim je přemění do hýřivých žlutí, oranží a červení a zima nám je představí jakoby svlečené, odpočívající. Všechny tyto proměny dovede Vladimír Hlubuček citlivě přenést na plátno.

Tak jako si jeho žena oblíbila krajinu jeho rodiště, podobně i Vladimír získal lásku k Praze. Zamiloval si ji především ve večerních hodinách, v době, kdy ji lze ztvárnit jakoby obrysově. Tyto jeho pohledy na Prahu jsou pro Vladimíra Hlubučka charakteristické.

Akademický malíř Vladimír Hlubuček vychází ve své tvorbě z tradic české realistické krajinomalby a svým naturelem a uměleckým citem ji svérázným a pro něho typickým způsobem rozšiřuje. Motivy zpracovává dramaticky pastozní malbou, zdůrazňuje hloubku i profil velkoměsta.

Akademická malířka Natalie Hlubučková-Soukupová se narodila v Praze, ale má i úzký vztah k venkovu. Trávila svoje prázdniny a svůj volný čas na Šumavě v okolí Klatov a v pozdější době se přimkla ke kraji svého manžela.

Svá umělecká studia začala na Pedagogické fakultě u profesorů Boudy, Lidického a Salcmana, a protože od mládí, jak sama uvádí, chtěla být malířkou, chtěla získat kvalifikaci na nejpřednější naší umělecké škole na AVU. Na tuto školu také po druhém ročníku pedagogické fakulty přešla. Studovala u prof. Rady, později v krajinářské škole prof. Nejedlého, kde absolvovala. Je mimo jakýchkoliv pochyb, že tyto osobnosti, možno říci velikáni české krajinářské školy dvacátého století umělkyni nejen dobře na uměleckou dráhu připravili, ale i v dobrém slova smyslu ovlivnili.

Tvorbu akademické malířky Hlubučkové-Soukupové lze rozdělit na dva samostatné proudy, respektive inspirační zdroje.

Jedním z nich je láska k městu, kde hledá inspirace především v Praze. Ať se již jedná o tichá poetická zákoutí Prahy nebo majestátná panoramata ze známých i méně obvyklých míst. Do této skupiny inspirace bych řadil i její obrazy měst z ciziny. O autorce je známo, že přímo zbožňuje cestování a to nejen z touhy po poznání, ale i z důvodů hledání nových inspiračních motivů. Při svých cestách maluje přímo svá plátna v terénu, nebo si pořizuje kresby, které potom volně zpracovává ve svém ateliéru. Při této volné tvorbě se k započatým obrazům častěji vrací, takže na mnohých z nich je vidět autorčino úsilí ve strukturální malbě.

Druhým, neméně silným inspiračním zdrojem Hlubučkové je krajina. V tomto žánru se obráží vliv jejich učitelů z akademie. Malířka s krajinou cítí, dovede vyjádřit nejen její charakter, ale především její náladu. Náladu v jejích proměnách, v zářivě veselé, smutně melancholické i ponuře zadumané. Z řady obrazů je vidět, že jsou vytvořeny v pleneru, pod bezprostředním dojmem motivu. Na jiných pak, že vznikly v ateliéru, kde autorka svůj motiv zpracovala pod bezprostředním vlivem stavu její duše. Oblíbenými motivy krajin autorky jsou místa, která v ní evokují pěkné vzpomínky a která si zamilovala. Jižní Čechy, Maloskalsko a krajiny z jejích toulek cizinou.

Sledujeme-li umělecký vývoj autorky, vidíme jednoznačný posun zrání k typickému rukopisu, kterým přispívá do pokladnice české krajinomalby.

Akademický malíř Kamil Hlubuček zdědil nadání po svých rodičích. Absolvoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v ateliéru malby. A tak jak v rodinách, kde mladší generace vstupuje do stejné umělecké profese, v které pracují její rodiče, stojí vždy nastupující generace v určitém dilematu. Chtějí-li obstát musejí být diametrálně jiní, zkrátka musejí být svoji. Tuto skutečnost lze jednoznačně sledovat i na tvorbě Kamila Hlubučka.

Těžištěm Kamilovy tvorby v současné době je figurální malba, kterou však velmi často umisťuje do krajiny nebo městského motivu, především Prahy. Svoje motivy zpracovává většinou na rozměrných plátnech. V paletě autora převládají evokující barvy podněcující naši představivost a přitahující naši pozornost. Obrazy vznikající v ateliéru jsou vyjádřením autorových stavů, nálad a prožitků. Jsou také důkazem cílevědomosti a hlubokého zaujetí autora na zpracovávané tematice a snaze o přesvědčivé sdělení autorova záměru.

Jiří Davídek

Vášeň – radost – konfrontace

Český rok 1973: pustina rozpraskaná holomrazem; za ponurých rán jako by na ni padal popel. Časopisy prakticky žádné (anebo veskrze zglajchšaltované), literatura ovládaná hrstkou vzájemně se podporujících mafiánů, výstavy jen pořídku zazářivší v odlehlých městech a rychle zakazované, na divadle se sem tam povedlo nějakou pravou událost – za urputných bojů o každou repliku – propašovat, i obtížněji postižitelná hudba valem krotla, architekti jako by vyklidili oblast umění. Vydávajíce tuto pouť za vysněnou "zemi socialismu", producírovali se na ní oficiózní umělci, leckdo z nich měl i svého "žida v koupelně" a díky starorakouskému šlendriánu ostřížům někdy něco na českém či moravském venkově uniklo.

Počátkem toho pustotného roku přišla moje žena s myšlenkou, která mě záhy fascinovala a jíž jsem na dva roky propadl duší i tělem: založit "rukopisnou edici" výtvarníků a básníků přibližně podle tohoto "modelu": 15 básníků napíše vlastní rukou báseň, a to 31x, –15 výtvarníků vyrobí grafický list (anebo cokoli jiného), rovněž 31 x – knihař (jímž byl ryzí nadšenec a skutečný umělec Jindřich Svoboda) všechny výtisky opatří vynalézavým obalem, ne-li deskami; každý z účastníků dostane jako honorář jeden výtisk. Autorské jádro tvořili členové byvšího, to jest zapovězeného Sdružení Q. Ale přistupovali k nim i jiní. Ti, kteří jakž takž směli publikovat, i ti, kteří vůbec nesměli. I Slováci a Němci.

Zvolili jsme méně obvyklý štíhlý formát a našli jsme i vhodné, neboť široké, téma: roční doby. Dvakrát došlo na zimu a na léto, jen choulostivému jaru jsme se vyhýbali, ale taky jsme je pak zvládli. (Množné číslo představuje toliko moji ženu a mne – žádná "redakční rada". Což bylo štěstí). Ty řady této edice se brzy redigovaly zčásti samy. Přicházeli lidé s hotovými sadami v daném formátu a byli dobří a: spolehliví. Zvěst o té edici se šířila řetězově a zcela spontánně se vedle Ročních dob vytvořila i další edice (ve formátu zcela běžném, totiž A4), jíž jsme dali název Volné sebrání. Tam se střídavě prezentovali autoři zčásti neznámí, to jest mladí, a každé druhé číslo mělo být v literární půli věnováno básnickým překladům.

A roztrhl se pytel. Pošta denně donášela nějaký ten balíček, Brňané nosili své sady raději osobně, občas zazvonil nebo do Kunštátu v létě přijel někdo zbrusu nový. Rozložili jsme vždycky žeň jednoho svazku po koberci a lezouce po kolenou jsme komponovali pořadí listů, skladbu toho kterého svazku. Konfrontace to byly překvapivé a někdy jsme volili systém břeskných sousedství, jindy jsme harmonizovali dvojice. Za velkého tlaku zvenčí i existenčních svízelí to byla krásná, nezapomenutelná posedlost. Jednoho dne však listonoška taktně naznačila, že ty přečetné balíčky povědomých formátů jsou "jaksi nápadné". Hbitě jsme zanechali Ročních dob, formát Volných sebrání však ponechali, a přešli jsme na formát intimnější, takřka kapesní. I na užší, přesnější téma. První svazeček toho druhu byly Rozdíly, verše tehdy v nemilosti tonoucích básníků byvší NDR: Arendt, Kunert, Kunze, Czechowski, Sarah Kirschová, Kirsten--- to jsou jména velké ozvučnosti. Překlady všech básní jsem na stroji opsal, ale předtím ještě putovaly zásilky prázdných a poté jen podpisem opatřených lístků mezi námi a oním "východním Německem", ten koloběh trval snad dva měsíce a "orgány" snad ty prázdné lístky ručního papíru i rentgenovaly!! Hotové výtisky jsem pak odvezl do Lipska a do Berlína v poklidném kufru. Zájem Stasi + StB započal, až už to každý měl v rukou. Následoval další sborníček té malé řady. Téma bylo pěkně mnohovýznamné: Věci. Výtvarníkům daný formát celkem vyhovoval, básníkům daný limit jedenácti veršů působil neslýchané obtíže, ale výsledek je všecky překonal: vznikl svazeček, kterému bych připsal předponu NEJ.

Jenže zákonitě došlo k denunciaci. Otec dívky, která nám – ostatně za honorář! – opisovala obsahy těch svazků, nahlédl dceři přes rameno, objevil "závadná" jména a spěchal na patřičný úřad. "Obklíčení" pak bylo téměř půlroční – mezitím vznikal 13. svazek našich rukopisných a strojopisných edicí, svazek, který zůstal fragmentem – ale pak si jednoho rána pro mne přece jen přijeli dva arogantní muži v kožených bundách a strávil jsem 13 hodin "na Lenince", než mě pustili. Co je na našem počínání tak závadné, mi sdělili až příště, nabravše rozum v Praze: že prý tím "narušujeme konzolidaci tvůrčích svazů".

Inu, ta krásná éra vzala svůj konec, výhrůžky byly přílišné, stáhli jsme se. Ale "model" našich rukopisných a strojopisných edicí (čímž nahrazuji nesympatický termín "samizdatů") se neztratil. Ještě za normálních časů našich edicí spustila moje dcera (Alena Vlčková) obdobný koloběh nazvaný pro změnu Cesty, jeden svazek vyšel, samí velemladí!, druhý zadrhl v našem – "dospělém" – zadrhnutí. Na tuto odnož estébaci nikdy nepřišli.

My jsme, opustivše fragment 13. (třináctého!) svazku, přešli na individuální kolej (1 výtvarník + 1 básník). Už to nebyly "hyperbibliofilie", jak kdosi (nevím už kdo) nazval naše edice, trochu velikášsky, ale asi a ve snaze dát najevo, že je to akce vymykající se bibliofiliím běžným, to jest koupěschopným. Tady se nic neprodávalo. Kdo se zúčastnil, dostal honorář v podobě jednoho exempláře.

Ten princip se po vlastech českomoravských rozšířil, arciť častěji v čistě výtvarné rovině: dejme tomu 88 listů na počest toho či onoho. Vydávali jsme (plurál je namístě) i "tisky" ke kulatým výročím přátel: nejobsáhlejší byl asi sborník k 60. narozeninám výtvarníka Jana Rajlicha, sám jsem se dočkal k jednomu datu "tisku" o jediném exempláři, rukopisně jej komentoval Jan Skácel, provázelo jej sedm výtvarníků. Pak měl kulaté výročí Jan Skácel a samý "slisovaný papír" se nám znechutil. Dali jsme mu nakonec normální lepenkový kufr, trochu výtvarně zpracovaný, plný nejen popsaného papíru, ale hlavně různými plastickými vynálezy zpřátelených výtvarníků. Správně mě však jeden přítel upřesňuje, že tohle už vlastně nejsou žádné rukopisné či strojopisné texty, nýbrž zcela "unikátní artefakty". No prosím, vezmu na svá bedra i tento hřích, ale co s cykly grafik provázených (v počtu třeba 20 výtisků) rukopisnými či strojopisnými texty???

Inu, konstatujeme jistý rozdíl mezi tisky unikátními a tisky rukopisnými či strojopisnými, na počátku všech stojí však totéž vášnivé zaujetí a táž radost z možnosti darovat, ale i totéž věcné hledisko konfrontace soudobého utajeného umění, konfrontace, která časopisecky, knižně anebo na výstavách tehdy možná nebyla.

Po vynuceném zániku "hyperbibliofilií" jsem dal dohromady anebo podnítil několik desítek rukopisných anebo strojopisných "tisků" podle zásady 1 básník + 1 výtvarník. "Náklady" kolísaly mezi dvěma až dvaceti výtisky. Nejnáročnější z nich byly tisky, které fotografickou cestou pořizoval a svými fokalky vyzdoboval Miloš Koreček. Bohatý lyrismus se v nich střídal s dadaistickocimrmanovským humorem. Příkladem prvého přístupu je můj cyklus Napříč Fantomázií, příkladem druhého unikátní čtyřdílný tisk pro Adolfa Kroupu nazvaný Rock na vsi. Mnoho vánočněnovoročních tisků pro rodinu a nejbližší přátele jsme dali dohromady s grafičkou Ludmilou Jandovou. Průměrný náklad: 10 až 20 kusů. Čas od času v nich byly rukopisné nebo strojopisné texty nahrazeny už normálním tiskem. Ten umně zařizoval Josef Ruszelák. V půli 80. let vzniklo takto několik sličných sešitků mé poezie (Vzpomínky na města kde jsem nikdy nebyl) provázených Ruszelákovými "slepotisky".

"Neknihy" přecházejí v knihy.

Ludvík Kundera

PhDr. Jiří Hájek a PhDr. Ludvík Kundera při zahájení výstavy. foto: J. Hodík

Dojmy z výstavy Knihy – neknihy

aneb

O mouše, lásce a dešti

Zahnána do výstavní síně starohradského zámku vyčítavým pohledem Karola Bílka /"takovou úplně malou recenzi bys přece mohla"/ stojím tu už podruhé. Tentokrát zoufale: proč přidávat lichá slova tam, kde vše je řečeno? Tentokrát osaměle – vlastně ne tak docela. Muší motůrek vrtá podvečerní ticho stejně jako neodbytná otázka: jak mohl v hranatých stejnodnech stejnolet sedmdesátých vzniknout Český rok? Skutečný český rok plný krásy a lásky. A naděje, té blíženky svaté úzkosti, z jejíchž šlépějí zvedají hlavičky smuténky. Jsme přece v Čechách, vlastně především na Moravě a voní to tu Petrovem a taky Petrkovem a samozřejmě Kunštátskem, protože onu krásnou myšlenku umění – dárku /ne almužny, ne mety/ zasil a posklízel Ludvík Kundera. Qu´il vive!

Vstupuji znova do krajiny slova, barev a tvarů. "Ztrať se v ní!" – škodolibě pableskuje z přivřených víček potutelného chameleona / jsme přece "u nás"/. Střeží krajinu Fokalkie. Krajinu tekoucí, lstivě proměnlivou, mámivou a matoucí. V těchto končinách se bratří láva s lunou a světlo vzlíná z hloubi, nad níž si tak trochu hraje tajemství. Fantomázie. Koreček, Vykoukal, Kundera. A na druhém břehu hlubina nočních měst. "V nekonečnu kočičích hlav a myších ocásků" zní klap klap drožkářských koní, dech plachet a snících žen. Pileček, Kundera. Náhle vše rozsvětlí Skácelův listopadový měsíc, jenž "k půlnoci vyjde z mlhy". I rozedněl se Novákův mléčně kapraďový herbář s mateřskými znamínky červené lásky.

Intermezzo. Tak takhle vypadaly knihy – neknihy: úhledné obdélníky, obdélníčky, červené, modré, skromné. Tak tahle jména se v nich seřadila. Dlouhé seznamy padlých nebo nalezených?

Procházím dále do TÉ země. Je spící, letící, propadající se, zakletá. Zakletá mezi "aniž" a "pak". Je Jiná a přesto, a proto je ta pravá. Neboť jen tu, jež je jiná než všechny ostatní, může básník milovat. Proč bzučí neodbytná moucha do Gardavského Písně – kázání? Teď náhle ztichla. Respektuje snad, že já jsem došla k cíli? Právě slyším bít srdce knih – neknih, ale zároveň i vší Poezie, viděné i slyšené, jež kdy patřila k této zemi. Tady, u zázračného Skácelova překladu dolnoněmeckého lyrika Klause Grotha je třeba zůstat stát a pomodlit se jeho Sonátu:

Dagmar Blümlová

Výstava Pavla Piekara

Pavel Piekar si nezvolil Staré Hrady náhodou. V předcházejících letech zde totiž vystavovali své tapisérie manželé Hladíkovi, jejichž přátelství mělo pro tvorbu Pavla Piekara podstatný význam.

Pavel Piekar se narodil v r. 1960 v Táboře. Po abstraktních počátcích a okouzlení P. Kleem se obrací k linorytu, považovanému za hrubou a primitivní techniku. Nechává se inspirovat náměty z děl starých mistrů – do linorytu převádí v roce 1982 například Dürerovu Apokalypsu. V následujících letech hledá svou vlastní cestou další možnosti linorytové techniky – soutiskem několika rastrovaných desek dosahuje zvláštního, měkce barevného účinku. I témata se mění. Místo dramatických scén se autor věnuje krajinám, zejména z jižních Čech a ze Zbraslavi, do nichž usazuje kompozice aktů. Pokojná krása přírody a ženského těla jsou vyjádřením harmonie vyššího celku.

V technice barevného linorytu patří práce Pavla Piekara k jedněm z nejpozoruhodnějších výkonů, vedle Michala Cihláře. V cyklu portrétů a scén z rodinného života z první poloviny devadesátých let pracuje Pavel Piekar podle fotografií, které dokáže velmi detailně převést. Portrétovaní patří k osobnostem, které jsou autorovi blízké. K jejich tvářím přiřazuje další obraz v pozadí. Tento obraz je průhledem do jejich osudu. Patří k nim Gustav Mahler, Marc Rothko, Woody Alen, Josef Zvěřina, Josef Váchal, Vrginia Woolf a další.

V posledním roce autora přitahuje indiánská kultura. Zvířata a lidé, tvary stanů se objevují na několika pracech. Technika linorytu se stává dynamičtější díky vrypům i jasnějším, přímým barvám.

Pavel Pieskar představil na Starých Hradech celkem devadesát děl a nechal návštěvníky ochutnat ovoce své dosavadní třináctileté práce. Ukázal nám svět své něhy a touhy, jak se odráží v krajinách, portrétech, zvířatech. Jejich hmatatelná blízkost je zároveň to, co vytváří hřejivou atmosféru výstavy.

Iva Janáková

Zámkem zněla violoncella

V sobotu 26. srpna jsme na zámku přivítali Jana a Radka Šircovy jinak než jako věrné návštěvníky našich pořadů. Tentokrát s sebou měli violoncella a doplnili svým vystoupením program vernisáže. Přesto, že nám svatý Petr příliš nepřál, sešlo se padesát diváků, kteří vytvořili příjemnou atmosféru.

Před každou skladbou nás pan Jan Širc trochu zasvětil do problematiky. Byla to malá exkurze po hudební historii. Ponořili jsme se až do 17. století, kdy francouzský skladatel Francais Coupérin napsal Patnáct královských koncertů. Poslechli jsme si 13. pro dvě violoncella. Následovala skladba Itala Luigi Boccheriniho. Poté jsme neudělali velký krok v čase, ale na vzdálenost. Z Itálie jsme se přenesli do Vídně, kde Joseph Haydn zkomponoval Duet z mládí. Práh našeho století jsme překročili se skladatelem ruského původu, který působil ve Francii, s Reinholdem Gliérem. Vyslechli jsme dvě krásné skladby inspirované rodnou zemí. Na závěr jsme se vrátili do Čech a k současnému skladateli Janu Hanušovi.

Ti, kteří se zúčastnili, odcházeli plni krásných dojmů a ti, kteří nepřišli, mohou jen litovat. Ještě jednou děkujeme Janu a Radku Šircovým za pěkný kulturní zážitek.

Jan Širc také mluvil o tom, že tradice violoncellistů se udržuje v rodinách. Hrají většinou bratři, nebo otec a syn. A tady vyrůstá už třetí generace. V první řadě seděl s maminkou tříletý Kuba a nespustil z tatínka a z dědečka oči.

Eva Bílková ml.

Zpěvem k srdci

Prostřednictvím hudby je možno se seznámit s různými kulturami a národními povahami, s lidmi různých profesí a temperamentu. Tyto odlišnosti se projevují při společenském setkání, ale jsou patrné i z hudebního projevu pěveckých sborů. Zámek Staré Hrady hostil letos dva zcela odlišné sbory – švýcarský a v září sbor italský. Ars musica ze švýcarského Thunu se v dubnu předvedl dramaturgicky koncepčním a hudebně i intelektuálně náročným programem z německé a švýcarské sborové tvorby. Aleotorní soudobá skladba švýcarského skladatele Glause v podání vynikající sólistky a sboru byla lahůdkou pro "fajnšmekry" moderní hudby. Také lidové písně v moderně stylizovaných úpravách Arnolda Schönberga se mohly mnohým zdát málo lidové.

Zcela jiný program i hudební projev předvedl italský sbor San Salvatore z italské Susegany. Sled skladeb počínající gregoriánským chorálem přes Jana Kampana Vodňanského Rorando coeli a dvě duchovní skladby soudobé pokračoval blokem lidových písní různých regionů Itálie a Španělska v líbivých úpravách a svým procítěným a spontánním projevem jim dával příslušný kolorit – viz Benátská gondola.

Po koncertech umožňují vždy pohostinní pořadatelé sborům posezení v krbovém sále spolu s hostitelským sborem. V těchto dvou případech to byla Harmonia nova z Hradce Králové, která je se přivedla, neboť sympatie jejího dirigenta Josefa Picka ke Starým Hradům trvá již hezkou řádku let. Přátelskou, takřka rodinnou atmosféru tohoto, v našem přecivilizovaném a surovém světě výjimečně milého prostředí vycítí ihned každý, kdo se dění na zámku nějakým způsobem zúčastní. Takto to vystihli nedávno zde vystavující výtvarníci Miroslav Houra a Milada Hynková i nyní italští zpěváci. Světlo a teplo sálající z krbu se neslo sálem přes vzdálenost času i prostoru – od minulosti k přítomnosti, od vinic italského Veneta a vrcholků Bernských Alp zrcadlících se ve vodách Thunského jezera – do několika desítek lidských srdcí naladěných na stejnou vlnu v potemnělém sále jednoho renesančního zámku u Jičína.

Starohradští díky!

Zdena Roušarová

Z literárního archivu

Básnířka verlainovského smutku

(Ke 140. výročí narození Irmy Geisslové)

6. července 1995 uplynulo 140 let od narození neprávem zapomenuté básnířky generace lumírovců Irmy Geisslové (1855–1914). Polovinu svého života – plných 30 let – prožila v Jičíně (narodila se v Pešti).

Její básnická tvorba je dnes málo známá a teprve až v posledních desetiletích vstupuje stále více do popředí zájmu literárních badatelů a teoretiků u nás i v zahraničí. Stává se tak básnickým objevem, zejména potom, kdy v roce 1978 vyšla antologie její rukopisné, převážně nepublikované tvorby Zraněný pták (Kruh, Hradec Králové) zásluhou básníka a esejisty Ivana Slavíka.

Po nepříznivé kritice své básnické prvotiny Imortely roku 1879 psala totiž básnířka svou ryze intimní poezii jen pro sebe, často na rub programů koncertů, divadel, na útržky papíru. Celých sto let čekaly tyto verše na své objevení.

Při sestavování práce o životních osudech a tvorbě I. Geisslové, chystané k příležitosti jejího životního výročí, jsem loni navštěvovala i Literární archiv v zámku na Starých Hradech, v němž je uložena část její rukopisné básnické pozůstalosti. Je většinou dosud nepublikovaná a je zde i bohatý soubor její korespondence se Sofií Podlipskou (1833–1897). Začíná rokem 1883 a pokračuje po celou dobu jičínského pobytu I. Geisslové (do Jičína přichází roku 1884). Poslední dopis je ze závěru roku 1897, kdy tato její věrná přítelkyně umírá.

Obě ženy spojovalo životní přátelství, ačkoli Sofie Podlipská, mladší sestra Karoliny Světlé, byla o celých 22 let starší než Irma. Jejich osobní styky byly řídké, jen při občasných Irminých návštěvách Prahy.

Listy obou jsou lyrické, krásné obsahem i uměleckým výrazem, jsou svědectvím doby zcela jiné než dnes, kdy podobné dopisy se už snad ani nepíší. Jsou odrazem jejich nálad, dojmů a tužeb, starostí a úzkostí, probleskují z nich i dobové, zejména kulturní události v Praze i v Jičíně, a stály by zcela jistě za publikování.

Ve starohradském archivu jsou uloženy Irminy dopisy, odpovědi Sofie Podlipské uchovává Okresní muzeum v Jičíně a další jsou v majetku pana Vojtěcha Kabeláče, šéfa Státní činohry v Ostravě, příbuzného I. Geisslové.

Sofie Podlipská, stejně jako Irma, debutovala kdysi v Lumíru (roku 1860), přispívala pak do Osvěty, Květů, v letech 1872–1875 redigovala Ženskou bibliotéku. Irminy dopisy jí jsou zajímavým pohledem do duše této básnířky, která je v české literatuře typem "prokletého básníka". Zrodil se řadu let před známými francouzskými básníky verlainovské generace. V Irmě Geisslové vyvěrá intimní pesimismus její tvorby z vlastní zjitřené senzibility a staví ji zcela rovnocenně po bok jejích generačních vrstevníků – lumírovců – jako předchůdkyni dekadentní symbolistické poezie let devadesátých.

Střípky z jejích dopisů Sofii Podlipské z archivu ve Starých Hradech:

"Spěchám psáti o tom, jež mizí úprkem, zachytit ty vzdušné obrysy rozptylujícího se půvabu. Jičínské lípy kvetly. Jak vonná, jak opojná to vůně! Větřík usnul též, bylo ticho pod klenbou stromořadí, mír v zelenavém přítmí košatých vrcholků, jen jako vzdálený hukot z výše bzučely roje včel nad vonnými korunami. A mnohé žluté lístky šustí už pod nohou … Viděla jsem ptáka mrtvého. Ležel v cestě, přihněten k zemi, se zavřenýma očkama, a tak šedivící a schnoucí, tak se ztrácející … " 28. 8. 1884

"Měsíc svítí krásně jako střep drahocenné nádoby, malý zlomek a pronikavá zář z něho se line zvečera, po krátkých zlatých červáncích zalesknou se čisté hvězdy, ale zanedlouho zavane vlažný vítr – jako někde z betlémských krajin". 29. 12. 1888

"V tuto chvíli hraje má sestra snivého Chopina. Den je zachmuřený, zádumčivý, jeseň nastupuje neodvratně svou vládu. Na psacím stole mém voní pozdní růže krvavá, asi poslední." 24. 10. 1892

"Mne máloco těší. Mne někdy netěší nic … Nenaříkám na nic, na nikoho. Vězí asi hluboko ve mně ten černý stín. Vynořuje se, hlodá. Jsem unavena a závidím hrobům … Nemám vřelejší touhy než zapadnout, zaniknout, usnout bez probuzení. Tak bývá často … " 28. 6. 1894

"Ku práci je třeba nadšení. A to je tak duseno, nemůže vzplanout. Jaký to život! Vlastně žádný. Připadám si jako kus balvanu, bez duše, bez pohybu. Den po dni se plíží, jako ty listopadové mlhy na vrších kolem, bez zájmu, bez ohně, těžce". 12. 11. 1894

Ve Starých Hradech jsem objevila také tyto, pokud vím, nikde dosud nepublikované verše I. Geisslové. Psala je už na konci života, s vědomím blížícího se konce na zhoubnou chorobu:

Z tohoto období jsou i verše:

Irma Geisslová odešla navždy 27. května v poledních hodinách v necelých 59 letech. Do první světové války zbýval jen měsíc. Její skromný hrob je uprostřed jičínského hřbitova poblíž hlavního kříže.

Její básnická hvězda, neprávem dlouho pohaslá, začíná však znovu zářit v ohnisku nových výzkumů a objevů její dávné, a přesto tak živé poezie.

Jana Hofmanová

Z vašich dopisů

Jiří a Anna Řehákovi, Ledkov:

Protože můj zdravotní stav mi nedovoluje zúčastnit se tohoto 3. sjezdu dovolte, abych Vás pozdravil a popřál Vám mnoho štěstí, zdraví a osobní pohody ve Vaší práci, kterou pro naše obce Staré Hrady a Sedliště konáte. Nejen já, ale i manželka, která se ve Starých Hradech sice nenarodila, ale dlouhá léta žila jako dcera lesního hajného Františka a Františky Školoudových. Po druhé světové válce nás osud mnohé zavál do různých končin naší země. Když přijala moje jméno Řeháková, odešli jsme na Ledkova, kde již 50 let žijeme společným životem. Na hradě, který patřil různým šlechtickým rodům, jsem též bydlel 3 roky u pí. ředitelové Sakařové, která nás tam vzala do podnájmu, do dvou místností nad vstupní branou zámku. Všem těm, kteří se zasloužili o úpravu, patří dík za to, že hrad i zámek se zachoval až do dnešní doby a slouží různým kulturním akcím. Jedním z nich byl malíř a štukatér František Tintěra z Prahy Počernic, který v roce 1942 až 1944 a znovu 1974 obnovil sgrafita na přední stěně zámku, kde jsme právě bydleli. Další pak malíři a učiteli panu Holmanovi a zedníkovi panu Jouklovi a mnoha dalším, kteří přiložili ruce k dílu a po válce dílo, které mělo být zbořeno, obnovili.

P. Imrich Solnica, Nitra:

Vážení a milí Starohradskí, srdečne Vás pozdravujem zo staroslávnej Nitry. Oči slábnu, telo sa kriví. Zatial sa ešte ako tak držím. S paličkou /hůlkou/ v ruke prejdem párkrát po zahrade a potom na odpočinok. Niet divu, 84 je na krku. Nohy bolia, hlava sa motá. A tak rád by som ešte pracoval! Fiatka odpočíva. Iba čo ma synovec na nej zaveze k lekárovi, alebo do obchodu. Sam sa už neodvážim. Ani by som nedostal povolenie.

Je velké sucho, ovocia málo, vinohrad je postihnutý múčnatkou. Nepomáha ani postrik. Zeleninu zalievame denne.

 František Nepil, oblíbený spisovatel a vypravěč, zemřel 8. září 1995 ve věku 66 let. Patřil k přátelům Starých Hradů, několikrát zámek navštívil a několikrát o něm také psal a hovořil. Jen slíbenou starohradskou pohádku již nikdy nenapíše …

Staré Hrady v tisku

– O plánech na další rozvoj obce vyprávěl starosta Josef Miclík v Novinách Jičínska 30. 6. a 19. 9.

– O katastrální hranici obcí Libáň a Staré Hrady psaly Zemědělské noviny 15. 6.

– Rodácký sjezd Starých Hradů a Sedlišť zaujal pozornost Českého ráje 21. 6. a 4. 7. a Novin Jičínska 21. až 27. 6.

– Výstavy ve Starých Hradech připomněly Noviny Jičínska 26. 6. (Josef Plachý); Zemědělské noviny 1. 7. a Noviny Jičínska 24. 6., 26. a 27. 7. (skupina Trapart); Inforum č. 6–8 a Noviny Jičínska 5. a 13. 6. (Václav Ševčík); Zemědělské noviny 15. 7., Svobodné slovo 17. 7. a Noviny Jičínska 13. až 19. 7. (P. Stránská a M. Zlatník); Svobodné slovo 29. 7. a 16. 8., Zemědělské noviny 29. 7., Český ráj 9. 8. a Noviny Jičínska 3. 8. (rodina Hlubučkova); Noviny Jičínska 3., 14. a 15. 8. a Zemědělské noviny 22. 8. (Knihy – neknihy); Noviny Jičínska 24. a 28. 8. a Zemědělské noviny 24. 8. (Pavel Piekar); Zemědělské noviny 24. 8., Noviny Jičínska 8.,11. a 12. 9. a Svobodné slovo 8. a 13. 9. (Gabriela Tůmová). Souhrnný článek o těchto kulturních akcích uveřejnilo Svobodné slovo 11. 8.

– Výstavu železnických dětí ve Starých Hradech připomněly Noviny Jičínska 20. a 22. 6.; výstavu Antonína Chmelíka Český ráj 14. 6., výstavu Luďka Maňáska Noviny Jičínska 13. 9.

– Fotografie libáňské starostky Milady Zubaté, rodačky ze Sedlišť, jsme nalezli v Zemědělských novinách 17. 6. a 11. 7.

– O oslavě 70. narozenin historika S. B. Winterse ve Starých Hradech psal Zpravodaj Historického klubu č. 1/95.

– O Pekařově společnosti Českého ráje hovořil K. Bílek ve Svobodném slově 13. 7.

– Písemnosti básnířky M. V. Ježkové uložené ve Starých Hradech připomíná časopis Od Ještěda k Troskám č. 2/95.

– Úspěch Marka Toboříka ze Starých Hradů v libáňském diskomaratónu zaznamenaly Noviny Jičínska 5. 9.

– Expres 18. 8. pozval své čtenáře i na noční prohlídku Starých Hradů; návštěvu zámku propagovaly i Noviny Jičínska 15. 9.

– Osud plastiky sv. Gotharda od Zelenecké Lhoty zaujal K. Samšiňáka v časopise Od Ještěda k Troskám č. 2/95.

Libáňské noviny č. 2, září 1995. Tentokráte již dvanáctistránkové číslo přináší mnoho zajímavého čtení. Kromě stálých rubrik (Slovo starostky, sport, kino, společenské události aj.) zde najdeme 2. část článku dr. Evy Ulrychové Minulost Libáňska, P. Jan Bečvář píše o návštěvě biskupa dr. J. Koukla v Libáni, M. Králová a J. Kůta informují o škole, J. Kůta a I. Wurm připomínají 100. výročí narození malíře F. Maxe, J. Stránský napsal nekrolog J. Weiperta, ing. J. Drobeček přináší aktuální zprávu o Platimatu atd. Zaujme i předvolební zamyšlení Karla Niedoby, článek o péči o zuby dr. Viléma Hofmana, minulost loutkového divadla Martínek připomíná Petr Stránský atd. A tak postrádáme jen tiráž, abychom mohli vzdát pochvalu všem, kdož číslo redakčně připravili. Grafickou úpravu a tisk včetně zdařilých reprodukcí, kreseb a fotografií obstarala jičínská firma Mondial.

Pavlík Josef: Plavení času. Výbor ze své básnické tvorby věnované Sobotecku, Jičínsku a Libáňsku uspořádal autor v tomto roce na 36 stránkách. Najdeme zde i několik básní ze sbírky Nedoznělá struna (věnované dílu Františka Škody) a Ohlédnutí (inspirované Starými Hrady). Knížka je doplněna autorovou bibliografií (práce vztahující se k této oblasti); mezi reprodukovanými kresbami a fotografiemi jsou i dvě kresby Františka Škody.

Drobné zprávy

PhDr. Ladislav Špaček, mluvčí prezidenta republiky Václava Havla, navštívil s chotí Evou Staré Hrady 22. července. Prohlédli si zámek, zajímali se o kulturní činnost a slíbili, že přijedou častěji – mají totiž chalupu nedaleko – na Rytířově Lhotě u Sobotky. Na Staré Hrady vzpomněli i při své besedě v sobotecké knihovně 29. července a pan dr. Špaček propagoval krásy našeho kraje i v rozhlasovém pátečním Dobrém jitru 22. září.

Ing. Luděk Puš odešel v červnu na vlastní žádost z funkce přednosty Okresního úřadu Jičín. Působil v ní od r. 1990 jako první polistopadový představitel tohoto úřadu a zvládl ji na výbornou. I naše obce mu vděčí za přízeň. Často navštěvoval kulturní akce ve Starých Hradech. Nyní se vrátil do svého působiště v Sempře Veleliby jako generální ředitel podniku. Přejeme mnoho úspěchů a spokojenosti!

Známého kardiologa, libáňského rodáka prof. Zdeňka Fejfara, DrCs., představil veřejnosti televizní cyklus GENUS 24. července 1995.

K rozšíření pamětního koutku podplukovníka Vladimíra Fikrle ve starohradské zámecké expozici darovala jeho dcera, paní Anna Stevens, české knihy, které měl ve své knihovně ve Skotsku. Děkujeme!

Během letošního horkého léta navštívila starohradský zámek celá řada významných osobností. Byli mezi nimi spisovatelka Marie Kubátová, profesorka moskevské univerzity Ludmila Budagovová, naše krajanka dr. Marie Neudorflová z kanadské Ottawy, houslový virtuóz Miroslav Vilímec, literární vědec dr. Jiří Rambousek, novinář Vladimír Mikolášek, herečka Tamara Kafková atd. Nechyběli 6. 7. ani účastníci EXODu Turnov – tak jako každý rok.

O letošních prázdninách zajišťovaly průvodcovskou službu na zámku Staré Hrady opět žákyně libáňské základní školy a studentky jičínského gymnázia. Byly to Jarmila a Martina Benešovy, Eva a Jitka Bílkovy, Lucky – Červenková, Fidrichová a Javůrková, Helena a Katka Havlíkovy, Jana Jílková, Jana Řezníčková a Adéla Švorcová. Všechny si vedly výborně, dokázaly uplatnit i své jazykové znalosti a zodpovídaly někdy všetečné dotazy návštěvníků. Děkujeme a těšíme se na další spolupráci.

Archiv Spolku českých bibliofilů byl 27. června přestěhován na pracoviště Literárního archivu Památníku národního písemnictví ve Starých Hradech.

Na gymnáziu v Jičíně studovalo v letech 1885–1913 celkem sedm mladých mužů ze Sedlišť: Josef Najvrt (nar. 1864, později farář v Čechticích), František Pluhař (nar. 1871, později profesor reálky v Praze na Smíchově), Josef Fohl (nar. 1874, soukromník), Ladislav Ort (nar. 1880, zemřel jako student práv), Antonín Pluhař (nar. 1885, později mlynář, padl za 1. světové války u Šabce), František Poláček (nar. 1891, padl r. 1914 v Srbsku na počátku 1. světové války) a Josef Horčička (nar. 1893, později ředitel Švehlovy koleje v Praze).

Zámeckou galerii ve Starých Hradech obohatil několika kresbami Pavel Piekar. Milada Hynková věnovala do našich sbírek krásnou tapisérií. Děkujeme!

Prom. hist. Oldřich Turčín z Jičína se dožil 12. července 1995 sedmdesátky. Blahopřejeme našemu dlouholetému spolupracovníkovi a čtenáři a těšíme se na další příspěvky z jeho pera!

Malíř Michal Ščigol oslavil v tichosti 26. srpna 1995 padesátiny. Rodák z Ukrajiny, žije již několik let v naší republice a často navštěvuje i Staré Hrady, kde uspořádal i krásnou výstavu. Blahopřejeme!

Náš krajan Aleš Linhart z Říčan u Prahy dokončil studia na právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a měl 28. června slavnostní promoci.

Narození: 31. 5. se narodila Vladimíra Holmanová z Třebihoště.

Zámeckou restauraci vede od konce června paní Miroslava Říhová ze Starých Hradů k plné spokojenosti rostoucího počtu návštěvníků.

Sbor dobrovolných hasičů Sedliště uspořádal ve Starých Hradech 10. června taneční zábavu, na níž hrála libáňská skupina MAVIS.

Čtvrté místo v diskomaratónu v Libáni v sobotu 3. září získal Marek Tobořík ze Starých Hradů.

Pan Oldřich Plíšek ze Starých Hradů děkuje touto cestou všem, kdo mu 28. srpna blahopřáli k 85. narozeninám a předtím k diamantové svatbě, kterou oslavili v rodinném kruhu 31. prosince 1994. Potěšila ho i kytička, kterou dostal při příležitosti konání 3. sjezdu rodáků.

Známý národopisec, kreslíř Antonín Chmelík, zemřel v Praze 29. 5. ve věku 71 let. Byl autorem stovek kreseb roubených stavení, hradů a dalších památek hlavně z oblasti Podkrkonoší, vyzdobil řadu obecních kronik a vydal mnoho drobných tisků, novoročenek i brožur s těmito náměty. Jednu ze svých výstav uspořádal i u nás ve Starých Hradech. Jeho dílo si zaslouží uznání a důkladné odborné zhodnocení.

Sňatek: V Jičíně si řekli dne 17. června 1995 své ano na společnou cestu životem slečna Bohuslava Pokorná z Valdic a pan Pavel Svoboda ze Sedlišť. Srdečně blahopřejeme!

Naši jubilanti: 90 let oslavila 12. 9. paní Marie Zámečníková ze Starých Hradů, t. č. v Domově důchodců ve Vlčím Poli. 85 let se dožil 28. 8. pan Oldřich Plíšek ze Starých Hradů. 80 let bylo 7. 9. paní Marii Švihovcové ze Starých Hradů. 65. narozeniny oslavili 26. 7. pan Ladislav Táborský ze Sedlišť a 27. 9. pan Václav Hájek ze Starých Hradů. 60 let se dožil 2. 8. pan Ladislav Tobořík ze Sedlišť. Všem srdečně blahopřejeme!

Kulturní kalendář: 1. 7. 1975 došlo ke sloučení obcí Staré Hrady a Sedliště s Libání. 6. 7. 1925 byl odhalen pomník Mistra Jana Husa v Libáni, dílo L. Šalouna. 12. 7. 1980 zemřel redaktor Semilské besedy Josef V. Kučera. 12. 7. 1990 se konala schůzka zájemců o obnovu Pekařovy společnosti Českého ráje ve Starých Hradech. 15. 8. 1870 se v Turnově narodil historik našeho kraje Josef V. Šimák. 30. 8. 1920 se narodil herec Zdeněk Řehoř, častý návštěvník Starých Hradů. 26. 9. 1985 zemřel náš spolupracovník, národopisec prof. Jiří Trejbal z Jičína. 27. 9. 1835 se v Údrnicích narodil literární vědec prof. Václav Otakar Slavík.

Paní Marie Rohlíčková, nejstarší občanka Sedlišť, zemřela 29. dubna 1995 ve věku téměř 90 let.

Úmrtí: 18. září zemřel náhle v Lounech pan Vojtěch Španihel ve věku 60 let. Syn libáňského učitele, zdědil aktivní vztah ke kultuře a po celý život se sem vracel, často vystupoval s divadelním souborem Bozděch. V poslední době působil jako tajemník okresního výkonného výboru České strany sociálně demokratické v Lounech.

A. Liebscher: Staré Hrady

Jaroslav Mrva: Staré Hrady


Menu