Jaroslav Moucha

Lípa republiky v Sedlištích

"Lípa. Je to strom? Je víc než strom, je to symbol. Od pradávna lidé lípy vysazovali. Hospodáři u svých stavení pro bzukot včel, pro medovou vůni jejich květů, pro odpočinek ve stínu košatých korun. Je to krásný zvyk. Zasazením stromu si lidé uchovávali v paměti události radostné i smutné. Byly to události osobní i události týkající se celé naší země. Mohli bychom se ohlédnout do minulosti, ale připomeňme si jen události nám bližší. Vznik Československé republiky v roce 1918. Ukončení I. i II. světové války. Radost lidí nad poraženým nepřítelem, ale i smutek nad mnohaletým utrpením. Rok 1968, kdy začal v naší zemi proces obrody. Trval pouhých osm měsíců, než ho ukončily tanky "spřátelených" armád. Pak uplynulo dlouhých 22 let. 17. listopadu 1989 nastaly velké, historické změny. Byli to mladí lidé, kteří dokázali prolomit tehdejší ztrnulost. A další zlom v našich dějinách nastal 1. lednem 1993. Česká republika je samostatným státem. Na počest této události budou jistě na mnoha místech naší země vysazeny stromy – lípy republiky. Vždyť je to strom vskutku národní!

I naše obec navazuje na starodávný zvyk, a v prvním roce nové České republiky sázíme lípu. A co jí přát? Aby se ujala, rostla a košatěla s bzukotem včel, s vůní jejích květů a v jejím stínu aby nacházeli odpočinek všichni naši občané. Aby se jim tu po všechny časy dobře žilo. A aby se dobře žilo všem občanům v celé České republice."

Potom v kulturním programu recitovaly Eva a Jitka Bílkovy a Šárka Šolcová básně Fráni Šrámka, Karla V. Raise a Marie Keblové. Lípu zasadili nejstarší a nejmladší občané Sedlišť pan Josef Macek a Evička Linhartová, hlínu pak přihrnuli i všichni přítomní.

Zasazení Lípy republiky navázalo na dávné tradice. I v Sedlištích pamatují nejstarší občané na sázení lip po vzniku Československé republiky, v okolí se sázely lípy k 10. výročí ČSR roku 1928 a někde i k 50. výročí samostatnosti roku 1968. Jsme rádi, že se tento zvyk opět obnovil.

Eva Bílková

Petr Pithart ve Starých Hradech

S občany se setkal na besedě v Jičíně a večer ve Starých Hradech. Mile ho překvapila účast zájemců o besedu, hlavně u nás, kde se sešlo 46 lidí. Ptali se především na problémy, které se jich přímo dotýkají: situace v zemědělství, v závodě Škoda Mladá Boleslav, sociální postavení důchodců a rodin s malými dětmi. Hovořilo se o obavách z rozšiřování zahraničního kapitálu a jeho vlivu na sdělovací prostředky. Protože zde v archivu právě studovaly dvě posluchačky Jihočeské univerzity z Českých Budějovic, došlo i na školství. Další dotazy se týkaly sudetských Němců, sociálně demokratické strany, šetření energií i platů a chování politiků.

Petr Pithart odpovídal klidně, trpělivě a s nadhledem, odkrýval souvislosti, o kterých často ten, na něhož má situace největší dopad, neví. Byl také sebekritický. V praxi předvedl myšlenku, kterou končil podvečerní besedu v Jičíně – že je totiž nutné vzájemně si naslouchat, umět si přiznat chybu, nebát se poopravit svůj názor po rozhovoru s tím, kdo nás svými argumenty přesvědčil.

Nás těší, že se Petru Pithartovi na Starých Hradech líbilo, o čemž svědčí skutečnost, že od nás přes pozdní večerní dobu nespěchal a se zájmem vyslechl vyprávění členů nového starohradského obecního zastupitelstva o problémech, které musí řešit. Nakonec si vyžádal noční prohlídku zámku, aby Staré Hrady poznali i předseda klubu mladých liberálů REAL Daniel Soural a sekretářka Občanského hnutí ve Špalíčku Jana Matějková, kteří ho doprovázeli. Přiznal se, že Staré Hrady ho zaujaly již při první návštěvě v srpnu 1990.

Omlouváme se ještě jednou vzácným hostům i návštěvníkům, že se beseda konala v chladném prostředí krbového sálu, ale Obecní zastupitelstvo Libáň odmítlo pořadatelům propůjčit trvale vytápěnou obřadní síň. Prý máme na zámku dostatek reprezentačních prostor, které se dají vytápět. A tak pan Ladislav Tuláček a Martin Heršálek museli "vyrobit" alespoň trošku tepla v krbu …

Eva Bílková

Jarní kulturní kapitoly

Kapitola 2.: Petr Pithart. O jeho besedě 1. dubna se dočtete ve zvláštním článku.

Kapitola 3.: Salon literárních kuriozit. Pod tímto názvem se konala na přelomu let 1992 a 1993 velmi úspěšná výstava v Památníku národního písemnictví v Praze na Strahově, která byla přenesena v upravené podobě na Staré Hrady. O její přípravu se zasloužil široký kolektiv pracovníků PNP, zvláště Maryna Krulichová, Zuzana Pokorná, Hana Klínková, Miloš Sládek, Jan Šícha, Helena Domanjová, Šárka Handlová, Věra Brožová, Jana Štursová a další. Ze sbírek literárního archivu i dalších oddělení vybrali exponáty nějakým způsobem výjimečné, které měly za cíl přiblížit naše literární velikány dnešním lidem, sesadit je z kamenných pomníků a školních učebnic a ukázat je jako prosté lidi s všedními lidskými radostmi a starostmi. A tak jsme tu viděli žehličku Boženy Němcové, fajfky Karla Hynka Máchy a Karla Havlíčka Borovského, půllitr Jakuba Arbesa, brýle a hole řady sisovatelů, součásti oděvu Aloise Jiráska a Svatopluka Čecha, bumerang Jaromíra Johna, horoskopy Vítězslava Nezvala i vysvědčení některých spisovatelů, která jim po pravdě mnoho cti nedělala ani známkami z češtiny. Z našeho okolí budily pozornost rukopisy Josefa Hukala z Bystřice, diplom Karla Jaromíra Erbena, jímž byl jmenován čestným poručíkem pražských ostrostřelců, boty Karla Václava Raise, vojenská fotografie antimilitaristy Fráni Šrámka, vysvědčení Václava Čtvrtka i brýle Jarmily Glazarové.

Výstavu zahájil 17. dubna dr. Miloš Sládek a musela být o měsíc prodloužena. Těšila se velkému zájmu základních i středních škol ze širokého okolí; zvláště mladoboleslavské střední školy ji navštívily mnohokrát.

Kapitola 4.: Prvomájové kulturní odpoledne. Konalo se letos již poosmé. Jeho ústřední osobností byla jako vždy Hana Kofránková, s níž letos přijel Radim Vašinka. Uvedli pořad z díla Jana Skácela a vytvořili pro 130 posluchačů na zámeckém nádvoří přímo sváteční atmosféru.

Předtím ovšem byla zahájena v sálech gotické části zámku výstava ukrajinského malíře Michala Ščigola, kterou uvedl ing. Jiří Soukup. Mistr žije již třetím rokem v Čechách, a proto jedna část expozice vycházela z námětů čerpaných v Železnici a okolí. Dále jsme mohli zhlédnout motivy biblické i obrazy, jimiž si evokoval svou ukrajinskou vlast. Výstavu zhlédlo přes tisíc návštěvníků, které přilákala i krásná pozvánka se starohradským motivem.

Kapitola 5.: Koncert pěveckých sborů Boleslav – Virton. Stejně jako vloni obohatil kulturní sezonu ve Starých Hradech i letos pěvecký sbor Boleslav z Mladé Boleslavi a jeho hosté, pěvecký sbor Groupe Chantegaume z belgického Virtonu. Na rozdíl od loňska však nepřálo 22. května počasí. Boleslavský dirigent pan Šulc se ale nenechal zaskočit nepřízní svatého Petra a objevil nový koncertní prostor v gotické části zámku.

O dojmy z koncertu se se čtenáři LSK rozdělí jedna z jeho účastnic v hezkém článku. My jen musíme poděkovat všem, kdo toto odpoledne s více než stovkou diváků a více než s další stovkou účinkujících organizačně zajistili – to jsou manželé Červených z Mladé Boleslavi, a také všem, kdo se podíleli na přípravě pohoštění pro účinkující, což byly pod vedením Ireny Škodové, ing. Zdeny Šilerové a Evy Bílkové děti z libáňské školy, jež si zaslouží za bezvadnou práci jmenovité ocenění. Byli to Radek Balcar, Jitka Bílková, Dušan Javůrek, Daniela Klímová, Klára Linhartová, Renata Rábová, Monika Římalová, Radek Špidlen, Mirka Tvrdá, Petr Tuláček, Zdena Vaňková, Tomáš a Tereza Vondráčkovi, a dále Eva Bílková z jičínského gymnázia.

Paní profesorce Elišce Úlehlové a jejím žákyním z Jičína i Janě Šilerové z Býchor patří dík za pomoc při tlumočení, které belgickým přátelům zpříjemnilo pobyt ve Starých Hradech stejně jako nabídka českého uměleckého skla, podkrkonošských drahých kamenů a dalších suvenýrů, které přivezli paní Zdena Jenková a pan Josef Bucek z Jičína.

Vidíte, kolik lidí se musí přičinit, aby Staré Hrady dobře reprezentovaly naši vlast na mezinárodní úrovni.

Kapitola 6.: Vystavuje Dana Rezková, beseduje Milan Schulz. Tato pro dnešek poslední kapitola se odehrála výjimečně v nedělním odpoledni 6. června. V gotických výstavních prostorách byla zahájena výstava krásných tapiserií liberecké výtvarnice Dany Rezkové, kterou uvedli básník Ludvík Středa a redaktor Vladimír Mikolášek (jejich projevy otiskujeme). Jana Pokorná z liberecké opery připojila působivou árii Rusalky ze stejnojmenné Dvořákovy opery a pak si již na šedesát hostí prohlédlo vystavená díla a pomalu vystoupilo do krbového sálu, kde pokračovalo kulturní odpoledne besedou se vzácným hostem, redaktorem Radia Svobodná Evropa Milanem Schulzem. Ten nejprve připomněl historii této vysílačky, jejíž pracovníci měli tak dobrý výsledek své činnosti, že ztrácejí opodstatnění další existence českého vysílání. Pak odpovídal na četné dotazy a zaujal přítomné svými názory na současné dění u nás, na poměr ke Slovensku, na hodnocení roku 1968 atd. Na závěr si prohlédl zámek a do pamětní knihy vepsal: "Dík za pozvání do skvělého domu mezi dobré lidi!"

A my můžeme své řádky končit obdobně: Dík za hezké chvíle na Starých Hradech všem – a na shledanou!

Eva Bílková

Sbor Boleslav hostí

"Kafe", magické slovo, které rázem ukončí "generálku" a vede zpěváky za naplněnými šálky. Směs češtiny s francouzštinou prostoupená vůní kafe či "café" pomalu utichá. A já už sedím na židli pod kamennou klenbou, obklopená zdmi s vystavenými obrazy.

Až přivítání dr. Evy Bílkové mě upozorní na nastoupený sbor Groupe Chantegaume z Belgie, města Virtonu a jejich prozatím roztroušené kolegy ze sboru Boleslav, kteří za chvíli zaujmou jejich místa. Měkká francouzština začíná kralovat v improvizované koncertní síni a dostává zaslouženou odměnu, co jiného než potlesk. Ten samozřejmě sklízí i české lidové písničky. A tak když se při závěrečném kousku spojují nejen hlasy obou sborů, ale i nadšeného publika, přemýšlím, komu vlastně patří konečný potlesk, při němž děvčátko s mašličkou ve vlasech předává květiny dirigentům?

Ani po skončení koncertu není však program ještě u konce. Kromě připraveného občerstvení tu nechybí ani prohlídka hradu. A tak se od Karola Bílka můžeme dovědět historii vzniku zdejší svatební síně, obdivovat knihovnu Jaroslava Vrchlického, pozastavit se u vitrín literárních kuriozit.

Když odjíždíme ze Starých Hradů u Libáně, zachytím rozjasněnou tvář belgické přítelkyně. Skládám dohromady slovíčka a najednou můj úsměv trošku zrozpačití. Jak říci, že ty kapičky co kloužou po mém deštníku jsou celkem roztomilé?

Věra Šulcová

Nad dílem Dany Rezkové

Je přirozené, že všechny tyto pocity se dotýkají i umělců – výtvarníků, spisovatelů, hudebních skladatelů i dalších. Není tajemstvím, že soudobí umělci se rozdělili na dva tábory. K prvnímu se přiřadili ti, kterým nedělá potíže bez zábran se podřizovat komerčním požadavkům uměleckého trhu. Ve druhém pak najdeme ty, kteří bez ohledu na momentální hmotný prospěch jdou zarputile vlastní tvůrčí cestou, formou i obsahem svých děl se poctivě snaží vyjádřit to, co opravdu cítí, co nejen je sužuje a trápí. Snaží se proniknout do poznání doby a člověka, aby nás toto poznání pomohlo osvobodit se od toho, co nás bolí. Místo kázání o pokoře představují pokoru samotnou. Pokoušejí se pohladit duši, probudit otupené city, připomenout člověku, že je člověkem.

K těm druhým nesporně patří paní Dana Rezková.

Ludvík Středa

Cesta Dany Rezkové k realizaci jejích představ nebyla lehká ani přímočará. Rodačka z Jeseníku začala studovat na střední pedagogické škole v Litoměřicích. Již od dětství ráda malovala. Záhy ji však přilákalo batikování, drhání, až nakonec zvítězilo tkaní, které až dosud vyhovuje nejvíc jejím záměrům. Zprvu působila v mateřských školách, ale pak přešla k opeře Divadla F. X. Šaldy v Liberci, kde je dosud. Tam si vysnívala vždy při lyrických, dramatických či komických scénách umocněných hudbou, jak vyjádřit své dojmy útkem a přízí. Tak vznikala její Traviatta, Carmen, Rusalka, Šárka, Mignon, Libuše, Madame Butterfly, Jenufa apod. Navíc je na některých výstavách doplňovala i vybranými slovy hrdinek. Například u Violetty čteme: … ztraceno všechno, nevěřím v nic", u Šárky "Zas těch mrtvých očí výčitka" a u Rusalky "Líbej mne, líbej!"

Ale nebyly to jen operní náměty, které zaujaly Danu Rezkovou. Poslední dobou se zaměřila i na náměty ze současnosti. Proto zde můžeme spatřit i záběr ze sídliště, dívku s deštníkem, ale i portrét sestry Janinky – dnes již bohužel zesnulé – jejíž fotografii měla Dana Rezková při tkaní stále před sebou.

Poslední dobou zaujaly naši umělkyni myšlenky svaté Anežky České, jejíž odkaz Pax et bonum – Mír a dobro všem – ji upoutal natolik, že stvořila až dosud svou nejrozměrnější tapiserii mající rozměry 165x290 cm. A když jsem se jednou zajímal o její práci též po stránce technické, dověděl jsem se: jde-li jí práce dobře, za hodinu utká přibližně pětadvacet plošných centimetrů, což je čtvereček o rozměrech 5 x 5 cm.

Dana Rezková však nechce ustrnout. To dokazuje její Poutník a Útočiště z loňského roku. Její díla mají vždy hluboký humánní, hluboce lidský význam a je na nich patrno, že je jejich autorka – trpělivá právě tak jako bájná lydská tkadlena Arachne – tkala vždy srdcem a duší:

Věřím, že tyto pocity budete mít při prohlídce této výstavy i vy, což by bylo jistě pro paní Danu Rezkovou uznáním nejvyšším.

Vladimír Mikolášek

Setkání po padesáti letech

Jak léta přibývala, bylo nám osmnáct. Vladimír studoval, byl dobrým studentem. Pamatuji se, že se učíval i o prázdninách. Jeho rodiče si postavili proti našemu domu v roce 1938 vilku a Vladimír si často vylezl na střechu domu, kde jsou poblíž sebe dva komíny a mezi nimi lávka se zábradlím, aby kominík mohl bez potíží vymetat oba komíny. Na této lávce sedával, opřen o komín, a učil se.

Ale to již nadcházela léta druhé světové války. Vladimír emigroval a ve Francii vstoupil jako dobrovolník do armády. Bojoval jako tankista. Po kapitulaci Francie se mnoho vojáků snažilo dostat do Anglie. I Vladimír toužil po záchraně, neboť v zajetí by ho nečekalo nic dobrého. V přístavu byla připravena k odplutí přeplněná loď, on skočil do moře, doplaval k ní a měl štěstí, že byl vytažen na palubu a zachránil se.

V Anglii prodělal letecký a parašutistický výcvik a zúčastnil se bitvy o Anglii. Po jejím ukončení byl převelen na Střední východ, kde se tvořil československý odd. pod velením podplukovníka Karla Klapálka. Poznal Sýrii, Lybii a další země. Vždyť i my dříve narození pamatujeme, jak jsme sledovali průběh bojů. Věděli jsme, že německým vojskům v severní Africe velel nacistický generál Erwin Rommel, o němž ministr propagandy a lží Joseph Goebbels rozhlašoval, že je jako ocelové péro, které se smrští a opět vymrští. Ale i toto péro se nakonec oslabilo tak, že se již nevymrštilo a města Tobruk, Tripolis a další museli Němci a Italové opustit.

Po jeho návratu v roce 1945 jsme se opět ve Starých Hradech sešli, ale pak nastala skoro padesátiletá pauza, neboť Vladimír v roce 1948 znovu emigroval a žil ve Francii a v Anglii.

V neděli 16. května jsem se probudil do slunečného jitra. Netušil jsem, jaké překvapení mě tento den čeká. Náhle jsem dopoledne dostal vzkaz, že se mám dostavit na zámek. Šel jsem – a jaké bylo mé překvapení, když jsem stál tváří v tvář mému kamarádu z dětství – letci, parašutistovi, notáři plukovníku JUDr. Vladimíru Fikrlovi. Toto setkání po padesáti letech vám, vážení čtenáři, snad ani nemusím popisovat. Přijeli s ním jeho čtyři přátelé z Anglie, kde nyní trvale žije. Prohlédli si Český ráj, sešli se s dávným spolubojovníkem Vladimíra Fikrle plukovníkem Stanislavem Krausem, bývalým libáňským učitelem, a přijeli se podívat i do míst, kde Vladimír trávil část mládí. Po prohlídce zámku poseděli v kanceláři, zapsali se do pamětní knihy a pak jsem byl pozván, abych s nimi zajel na oběd do restaurace pod hradem Kostí. Po návratu se Vladimír pozdravil s mou rodinou a odjel se svými přáteli do Jičína, kde byli ubytováni. Slíbil, že čtenářům LSK napíše něco o svém životě.

Na Vladimíra jsme často vzpomínali, naposledy asi čtrnáct dní před jeho návštěvou – a snad jsme ho i těmito vzpomínkami přivolali.

Ladislav Tuláček

Vzpomínka z dětství

V roce 1941–42 se v naší krajině rozšířila velká epidemie spály a záškrtu. Tyto infekce postihly i naši rodinu.

Můj bratr Jan a sestra Helenka měli spálu a Oldřich dostal spálu a záškrt. Bylo mu 9 let a v jičínské nemocnici na infekčním oddělení byl sám na izolaci. Ostatní děti, které měly jen spálu, byly zvlášť. S mým bratrem Oldou to bylo velmi zlé.

Pamatuji se, jak maminka přijela z Jičína celá uplakaná a žádala otce, aby uprosil tehdejšího primáře interního a infekčního oddělení MUDr. Augustina, aby mohl být s bratrem na izolaci. Pan primář dlouho váhal a nakonec řekl: "Pane Kůžel, když se Vám něco stane, tak Vás zastřelím a sebe taky!" Tatínek zůstal u Oldy, ošetřoval ho, dával mu svou krev při transfuzi. Bratr byl stále apatický; naříkal ve dne v noci, dusil se. Byla mu provedena operace v krku. Nemoc útočila na nebohého chlapce.

Maminka se však také nevzdávala a nosila do nemocnice lahve malinové šťávy. Olda stále pil, takže měl velký příjem a výdej tekutin a jedy z těla se odplavovaly.

Byl to zázrak, Olda se z nemocnice vrátil. Jan i Helenka následkem spály měli poškozené oči, Olda měl obrnu patra a nemohl mluvit.

Vše se časem upravilo, sourozenci se uzdravili. Můj bratr věří, že mu nejvíce pomohla malinová šťáva, že mu maliny zachránily život, a tak jich pěstuje plnou zahradu.

Po válce byl zaveden v naší republice perfektní systém očkování proti infekčním nemocem, který by nám mohl závidět celý svět. Ještě v porodnici se novorozeně očkovalo proti tuberkulóze, ve třech měsících proti záškrtu, tetanu a černému kašli, v polovině roku dítěte proti neštovicím. Díky očkování některé choroby u nás vymizely (neštovice, obrna) a zachránilo se mnoho dětí.

Bratr Oldřich nejenže se uzdravil, ale nastoupil pak úspěšnou dráhu muzikanta, dirigenta a hudebního skladatele. Nyní ve svém důchodovém věku vyučuje mládež v hudební škole v Hradci Králové, s dětskou kapelou se zúčastňuje soutěží dechových hudeb. Má krásné povolání. Přejme mu, aby hudba mu byla ještě dlouho oporou a životním štěstím, když jí věnoval tolik let svého života.

Marie Korbelová – Kůželová

J. Říha

Tvorba architekta Jeana-Baptisty Matheyho pro šlikovské panství velišsko-vokšické

Jiří Kropáček

Byla to neutěšená doba po třicetileté válce. Maje na zřeteli dobré hospodaření (v tomto směru mohla jistě působit tradice hospodářské instrukce frýdlantské) a ucelenost velkostatku v dalších pokoleních, hrabě František Arnošt záhy vytvořil šlikovský fideikomis. Tento majetkoprávní akt, ve své době nikterak ojedinělý, svědčí o bystrozrakém odhadu situace i dalšího vývoje. Prvního rozkvětu dosáhl v tomto aspektu velkostatek za prvorozeného syna a dědice Františka Josefa (1656–1740), vysokého úředníka Království českého, od roku 1692 místodržícího, který pokračoval v rozšiřování půdního fondu a majetek cílevědomě zveleboval počínajíc zhruba r. 1681. Svěřenectví (fideikomis) však vedlo k při s nespokojeným mladším bratrem Leopoldem Antonínem Josefem (1663–1723); zemský soud ji rozhodl r. 1689 tak, že majetek rozdělen na čtyři díly: svěřenecké zůstalo Kopidlno a Staré Hrady, kdežto statky zpupné (alod) tvořil severní komplex Veliš – Vokšice, o jehož území nám jde. Krátce je držel Leopold Antonín Josef, r. 1686 je však prodal bratrovi, usiluje o slavnou dráhu vojenskou. František Josef zatím získal Jičíněves (1686), kam později soustředil správu panství, jež před tím sídlila, nemýlím-li se, ve Vokšicích. Byl dvakrát ženat a jeho manželství se Sylvií Kateřinou (zemřela 1713) a s Annou Josefou roz. Krakovskou z Kolovrat (od r. 1716, zemř. 1771) jakoby představovalo dvě fáze života na šlikovském panství v období vrcholného baroka. Podobá se pravdě, že byl dobrým hospodářem. Svědčí o tom kromě jiného i to, že r. 1692 založil nové gruntovní knihy a povolal zemského zeměměřiče A. B. Klausera, aby vypracoval plány panských dvorů.

S hrabětem Františkem Josefem souvisejí též počátky intenzivní stavební činnosti v obou částech panství, a to jak na jihu, tak i pod hradem Velišem. Hrad, připomínaný r. 1660 jako neobyvatelný a pustý (pouhý symbol dřívějších feudálních dob), byl od r. 1678 rozebírán na materiál k výstavbě zámku v Miličevsi a několika dvorů a panských domů Vokšice nevyjímajíc. V téže době dochází i k barokizaci některých patronátních kostelů. V Střevači dal hrabě modernizovat statek vybudováním rozsáhlé sýpky (rok 1690), k níž dodal projekt pražský architekt sklonku 17. stol. Jean-Baptiste Mathey (1630–1695). Podle obdobného plánu vznikla také sýpka ve Vokšicích, kterou rovněž vybudoval pražský stavitel Filip Spannbrucker původem ze Solnohradska (zemřel v Praze 1729), činný pro Šliky i v jiných lokalitách. J. B. Mathey dále navrhl kapli Loretu, jež byla postavena r. 1694 na návrší (kóta 415) severozápadně od Veliše. Byla to nová dominanta a znak typické barokní zbožnosti.

Jakkoliv jsou výše uvedené šlikovské stavby známé z dosavadní bohaté topografické literatury, (naposledy se o nich krátce zmiňuje Jaroslav Wagner, Jičín, Praha 1965, a František Šalda, Vlastivěda Jičínska, Jičín 1969), třeba na tomto místě poznamenat a upřesnit, že spadají do samého závěru Matheyho české tvorby, a to nejen dobou svého vzniku, ale i slohovým charakterem.

Malíř a projektující architekt Jean-Baptiste Mathey, rodák z Dijonu, působil v Čechách od r. 1675. Povolán byl z Říma mladým, významným arcibiskupem pražským Janem Bedřichem hrabětem z Valdštejna (zemř. 1694), pocházejícím z větve hradišťské, velmistrem řádu křížovníků s červenou hvězdou; Matheyho poznal učený theolog a milovník umění nejspíše v římském okruhu francouzského malíře Clauda Lorraina (pravděpodobně roku 1668; k tomu zatím nejdůležitější a dosud cenná monografie J. J. Monpera, Der Prager Architekt Jean Baptiste Mathey, Münchner Jahrbuch für Kunstgeschichte, 1927). Jméno velkého klasicisty-krajináře svědčí jak pro Matheyho, tak i pro Valdštejna, z něhož se časem stal příkladný stavebník. První pražské dílo, arcibiskupský palác (1675–1679), Matheyho rázem proslavilo a přineslo mu další úkoly od patrona, stejně jako objednávky od šlechty a řádů. Kolem r. 1690, kdy pracoval také pro Šliky, měl za sebou již na patnáct velkých projektů, z nichž uveďme alespoň monumentální křižovnický kostel sv. Františka u Karlova mostu (1679–1689; podle jeho plánů Domenico Canevalle) a prelaturu cisterciáckého kláštera v Plasích (1683–1695), kam dodal i projekt špýcharu pro klášterní statek. Opat Trojer o něm napsal, že je nejznamenitějším pražským architektem (v listu ze 17. 3. 1683 do kláštera ve Waldsasích: Habeo apud me modo Architectum Archiepiscopi Pragensis peritissimum et inter omnes Pragenses excellentissimum …).

Ani církevní kníže, ani opat plasských cisterciáků se nemýlili: Mathey vskutku předčil všechny české architekty té doby, ba také italské mistry, mezi nimiž nebyla po smrti Francesca Carattiho (1677) žádná vskutku tvůrčí osobnost. Nejenže vyplnil mezeru, ale přinesl k nám i nové zásady architektonické kompozice půdorysu a fasád a novou koncepci prostorotvornou. Ve svém díle spojil francouzskou racionalistickou tradici s římským střízlivým klasicismem rainaldiovského ražení a dokázal odhadnout, co lze uplatnit v Praze či na českém venkově – v krajině.

Dosáhnuv vrcholů své dráhy, Mathey zaslal císaři Leopoldovi I. zdvořilou leč sebevědomou supliku (27. 3. 1686; list otiskuje Morper, I. c.), jejíž obsah znamenitě dokládá osudy velkých tvůrců italské orientace u nás: cítíme z ní závan nepřízně domácích mistrů a zatuchlost. O to nám však nejde. Mathey žádal císaře o udělení statutu "svobodného" císařského architekta; vypočítávaje pro ilustraci své uskutečněné stavby, uvádí v závěru tohoto důležitého soupisu, že jistě vypracoval další "rozličné plány a návrhy (auch Unterschidliche abriss und dissegni). S lítostí konstatujeme, že je arciť blíže nepopsal a neoznačil. Lze proto jen předpokládat, že mezi tyto "dissegni" patří i projekty obou sýpek i loretánská "chiesa". Jsou to architektury záměrně jednoduché, jsou promyšlené a velkorysé.

Špejchar ve Střevači, třípatrová budova se štíty, je na nárožích opatřen hraběcími erby a kamenná nápisová deska nad hlavním vchodem připomíná, že stavbu dal zřídit hrabě František Josef Šlik z Holiče a z Bassana r. 1690. Na konci dlouhé titulatury nápis autora: D (ominus) J. B. MATHEY. Architektonická koncepce vychází pouze z účelu; odtud výška a protáhlost zásobnice na cenné zrno, odtud řada vchodů a množství oken i půdorysná obdélná dispozice bez jakýchkoliv výstupků a nárožních, křídelních rizalitů, jež jsou pro sloh našeho mistra příznačné. Kvádr sýpky o 9 osách nicméně nepůsobí těžkopádně a stěny, jež se mohou uplatnit na nejvyšší míru, členil Mathey pilastry vysokého řádu, které spolu s římsami utvářejí na celém vnějšku síť plošných, monumentálních rámců. Je to systém založený na sčítání – racionalistická adice příbuzná karlesiánskému myšlení – umožňující zvolit jakoukoli délku tělesa stavby i výšku a hloubku, umožňující prvky opakovat.

Stejně uměřeně působí špejchar ve Vokšicích. Dnes stojí na obvodu rozsáhlého panského dvora, jehož hlavní části vznikly roku 1831, tehdy byl též k špýcharu připojen přístavek, který snadno a zdařile napodobuje stavbu postavenou podle Matheyho plánů Filipem Spannbruckerem. Obě monumentální sýpky na šlikovském panství následují rozvrh sýpky v klášteře v Plasích (kolem r. 1686). Společně pak dokládají, jak klasicismus, navazující vlastně na estetiku a strůjné zásady vrcholné renesance, je schopný obměny i využití při řešení nejrozličnějších stavitelských úkolů. Při pohledu na jednoduchá, pravidelná, pravoúhlá okna nás však hospodářský účel stavby nesmí mýlit: Mathey tohoto typu oken podle potřeby využil i v projektech, jež byly po umělecké stránce nesrovnatelně náročnější. Stačí, když upozorníme třebas na průčelí valdštejnského patronátního kostela sv. Michaela archanděla v Horním Litvínově nedaleko Duchcova (stavba z let 1685–1694), nebo na boční věže šternberské vily Trója za Prahou (1679–1697).

Klasicistní pojetí stěny (v podstatě ještě vignolovské) je zřetelně vyjádřené i v loretánské kapli u Veliše. Také zde nápis uvádí nejen datum (1694), ale i Matheyho jméno. Máme před sebou jednu ze svatyní, jež napodobují vlašskou Santa Casa v Loretu (postavenou asi podle návrhu Donata Bramanta, kolem r. 1510). Kult P. Marie Loretánské a původní poutní kaple k nám přinesla Benigna Kateřina z Lobkovic už ve dvacátých letech 17. století, kdy založila pražskou Loretu; na její výzdobě vnější se ale pracovalo teprve po r. 1664. Mathey však šlikovskou kapli proponoval bez figurálních a ornamentálních štukatur, které známe z Prahy. (K Svaté Chýši v Praze se svým bohatým dekorem spíše blíží Loreta vztyčená G. B. Alliprandim z černinského nákladu po r. 1700 v nedalekých Kosmonosích v Pojizeří). Nezájem o dekor a drobnosti znovu dokazuje, že Mathey se ve svých stavbách rozchází s dekorativismem; dekorativismus zřejmě neodpovídal jeho umělecké psychologii a snad i proto figurální sochařskou výzdobu svých velkých chrámových děl omezoval na minimum. Vznosný pilastrový řád a určitá strohost dovolí srovnávat Loretu u Veliše s jinou pozdní stavbou – s kostelem (rozuměj: s průčelím) Nanebevzetí Panny Marie v Horním Jiřetíně v severozápadních Čechách, jehož projekt zadal církevní kníže a arcibiskup pražský Matheymu těsně před svou smrtí r. 1694. (V následujícím roce Jean-Baptiste Mathey opustil Čechy z důvodů dosud neobjasněných, bylo to však zřejmě náhle, odcestoval do Paříže, kde zesnul v Pánu roku 1695 nebo 1696). Kromě pilastrového řádu, celé sítě rámové, autor v Loretě u Veliše zužitkoval ještě motiv vysoké horní římsy, atiku, jíž jakoby zatěžkal celek. Atika však není individualizovaná, souvisí s celkem, a vyrůstajíc nad hlavní římsou, v půdorysu poněkud ustupuje; tím je zřetelnější, že je rozčleněna krátkými pilastry, které navazují na vysoký pilastrový řád zdi. Po této stránce je obměnou atiky křižovnického kostela v Praze.

Loreta u Veliše není jedinou výraznou barokní kaplí z období hrběte Františka Josefa Šlika a jeho první choti. Homolovitý kopec nad Ostružnem v pomyslné ose k Prachovským skalám zdobí kaple zasvěcená sv. Anně, válcová centrální stavba s cibulovou stříškou na vrcholu s lucernou. V dosavadní topografické literatuře je vesměs datována do r. 1670 (Wagner i Šalda, I. c.), avšak bez udání autora. Na vročení nepřímo zacílil v jedné poznámce Ivo Kořán (ve stati Prostorové iluze Anselma Luraga, Umění XXI, 1973, věnované kromě jiného též kostelu sv. Václava ve Veliši z let 1747–1752), když kapli sv. Anny, jistě s rozmyslem, připsal J. B. Matheymu. V další části našich úvah projevíme s Kořánovou atribucí plný souhlas, a to tím spíše, že kapli nelze dost dobře datovat do sedmdesátých let. Do r. 1675 dlel ostatně Mathey v Římě a od léta toho roku byl ještě dlouho plně vytížen svým patronem – Valdštejnem.

Kaple sv. Anny je postavena na půdorysu kruhu, z něhož vybíhají v obrazci řeckého kříže čtyři výklenky v síle zdi. Základní míry a půdorysné body autor návrhu zřejmě získal z příslušného osmiúhelníku. Sv. Anna po této stránce představuje ideální centrální dispozici. V 17. století je však kruhová centrála již na ústupu a na její místo nastupují útvary na principu oválu. Buď jak buď, kaple sv. Anny nad Ostružnem připomíná románské rotundy. Jako těleso je válec. Vnitřní oblé stěny jsou členěny dvojicemi plošných pilastrů, jež nesou kladí zdobená pouze zubořezem a dvojitými zářezy v úseku nad každým pilastrem. Prostor válce je zřetelně definován a uměřené články, které nikterak nezapírají svou strůjnou funkci, dovolují, abychom vnitřní prostor smysly i rozumem rázem pochopili. Neméně jasné a střízlivé je utváření vnějšku. Z válce vybíhají na místě vnitřních výklenků čtyři nízké rizalety. Každý z těchto výstupků je opět členěn pilastry a v rozích flankován hladkými čtvrtsloupy. Tyto rizality vytvářejí na vnějšku čtyři úseky v nízkém reliéfu. Římsy spolu s pilastry vytvářejí na vnějšku opětovně plošné rámce, jež jsou obdobné s členěním vnějšku Lorety u Veliše. Formulace pilastrů uvnitř kaple sv. Anny je blízká útvarům pilastrů v Horním Jiřetíně a toto srovnání platí i pro rámce na vnějšku. Úsek vstupu krom toho připomíná (přes určitou tvarovou redukci) boční úseky průčelí staroměstského kostela sv. Vojtěcha v Praze (1694), který Mathey stavěl jako součást arcibiskupského semináře v těsné blízkosti Prašné brány; (k demolici došlo při regulaci Prahy r. 1903 a vzezření kostela dnes známe toliko z fotografií a plánové dokumentace).

Otevřená zůstává otázka kruhové dispozice kaple sv. Anny, přičemž nelze bez přesného zaměření jednoznačně říci, že tvar je exaktní kruh; co když je mírně sploštělý (podíl osy vstup – oltářní výklenek) a nabíhá na křivku oválu, kterého Mathey použil při práci na návrhu pro sv. Františka u Karlova mostu. Jestliže si však promítneme půdorysnou dispozici kaple sv. Anny do půdorysu kostela sv. Františka, zjišťujeme překvapivé analogie, a to tím spíše, že v obou případech jde o kombinaci s útvarem řeckého kříže. Pokud je nám známo, Mathey s kruhem ve svých chrámech a kaplích nebo schodištních prostorech nikdy nepracoval. Na kruhovém půdorysu není postavena ani centrální kaple sv. Rocha, Šebestiána a Rozálie, kterou vystavěl r. 1680 podle Matheyho plánu stavitel Jan Hainrici na severozápadním nároží tehdy založeného staroměstského hřbitova v Praze na Olšanech. (V odd. I. Olšanský hřbitov byl založen při velké morové ráně a uvedená kaple při něm byla, tuším, opět fundací křižovníků s červenou hvězdou). S kaplí v Praze na Olšanech spojuje kapli sv. Anny nad Ostružnem způsob vnějšího členění systémem dvojic pilastrů. Styčný bod mezi oběma architekturami však představuje Loreta u Veliše – v členění.

Z naší letmé analýzy vyplývá, že tvůrcem projektu kaple sv. Anny nad Ostružnem byl s největší pravděpodobností Jean Baptiste Mathey. Co se vročení týká, nabízí se doba kolem r. 1690 jako nejpřijatelnější. Válcový tvar kaple mohl být požadován stavebníkem, mohl být ovlivněn stavebním místem a není ani vyloučeno, že projektant si chtěl jednodušší možnosti kruhu vyzkoušet, nebo naopak využít – aby si usnadnil projekt, jenž by byl oválným tvarem daleko náročnější jak pro něj, tak pro stavitele. Nutno se však zmínit ještě o zasvěcení kaple matce P. Marii. Kult svaté Anny byl v 17. století oživen a snad právě proto bylo zvoleno patrocinium sv. Anny, jež bylo o to přitažlivější, že Loreta představuje kult mariánský. Kromě takového uvážlivého rozdělení patrocinií nových svatyní v krajině pod Velišem, míst české barokní zbožnosti a míst poutních, mohla nepochybně zapůsobit i motivace rodovou tradicí: bába hraběte Františka Josefa, v němž se snažíme vidět stavebníka, byla Anna Marie Alžběta Lobkovicová roz. Salmová (zemř. 1647); její jméno mohlo být důležitým činitelem. Jestliže se již pohybujeme na tomto tenkém ledě dohadů, dodejme, že děd, Jindřich Šlik, který přivedl rod právě před půlstoletím do této končiny české země, byl pochován v opatském chrámu P. Marie premonstrátského řádu v Praze na Strahově. Podle pramenů řídil přestavbu tamní prelatury (v l. 1682–1684) právě Mathey. Dílo Jeana Baptisty Matheyho, tehdy již proslulé, mohl hrabě František Josef zhlédnout při návštěvě dědova hrobu právě zde, zajisté však i na jiných místech v Praze, zcela jistě pak v době, kdy nastupoval svůj místodržitelský úřad (1692). Bylo to o dva roky dříve, než Mathey začal na objednávku Leopolda I. rýsovat plány rozsáhlé císařské jízdárny na Pražském hradě.

Je ostatně pochopitelné, že šlechtic z významného rodu, bohatý velkostatkář a přední činitel v zemi se snažil získat pro své záměry i přední umělce. Mezi architekty to byl na sklonku 17. stol. právě jen Jean Baptiste Mathey. Můžeme dát ještě volný průběh fantazii a domyslet, jaké asi další stavby probírali; snad jednali i o velkém patronátním chrámu a dalších poutních kaplích, pro něž bylo na kopcích v panství jistě dostatek příhodných míst. Jistou pravděpodobnost těchto úvah zpevňuje domněnka Jaroslava Wagnera, že Šlik získal od Matheyho též plány na zamýšlenou novostavbu zámku v Jičíněvsi; (zámek byl postaven v letech 1713–1717 Filipem Spannbruckerem); otázka případných plánů Jean Baptisty Matheyho je však zatím otevřená, a jakkoliv je lákavá, přesahuje svou náplní nejen rámec, ale i možnosti tohoto náčrtu. Pro hypotézu o jednání hraběte Františka Josefa s architektem Jeanem Baptistou Matheyem (v době před jeho náhlým odchodem z Čech) však lze v naší rovnici využít holou skutečnost jako pevný bod: potvrzením je sám další vývoj stavební činnosti na jihu i severu šlikovského zboží. Na ní se však Mathey již nepodílel; alespoň již nezasáhl do nové slohové vlny.

Další etapa stavební činnosti splývá s druhým manželstvím hraběte Šlika, a to s Annou Josefou z Kolovrat (od r. 1716). Jelikož zrcadlí jednu z největších proměn českého baroka a je zajímavá i v zorném úhlu dějin idejí, ponecháváme si ji v záloze pro jindy.

Na okraj této druhé kapitoly si přesto nemůžeme odpustit alespoň letmou poznámku. Tedy na závěr: hrabě František Josef získal nového architekta z mladší generace, jemuž v mnohém předznamenal cestu i úkoly Jean Baptiste Mathey. Byl to jeden z největších tvůrců českého vrcholného baroka a iniciátor "české barokní gotiky" Jan Blažej Santini-Aichl (1667–1723). Roku 1705 navrhl centrální kostel sv. Jakuba v Kopidlně a v oblasti velišsko-vokšického panství projektoval ve svém pozdním věku kapli sv. Trojice v lesnatém území za Hlásnou Lhotou (kolem 1720) a v téže době navrhl i kapli sv. Andělů Strážců pod velišskou Loretou. Obě kaple jsou citlivě vkomponované do krajiny jičínské, dnes jsou od cest málo viditelné) a dotvářejí krajinu v místech, do nichž nezasáhli skvělí architekti vévody frýdlantského, když ji s urbanistickými záměry kultivovali podél osy Veliš – Jičín – Kumburk. Nechceme snižovat jejich nadání a umělecký úspěch a ani v nejmenším nepopíráme hodnoty hmot architektury, které sem začlenil Mathey. Uvažovali však příliš abstraktně. Někdy se neubráníme pocitu, že valdštejnští umělci chtěli jičínskou krajinu příliš připodobnit Itálii, třeba Pádské nížině, s jinou tradicí a s jiným charakterem; krom toho často aplikovali na venkovský kraj zásady městské architektury a urbanismu. Čestnou výjimkou jsou Kartouzy ve Valdicích, klášterní komplex ležící na výše uvedené ose, který byl stavěn od r. 1627 podle projektu Andrea Spezzy. Plné porozumění krajině na Jičínsku však neosvědčil ani Mathey – jeho architektury jsou ale tak jednoduché a racionalisticky působivé, že s krajinou splývají. Santini naopak projevil plný souzvuk s českou krajinou. Důvod lze hledat nejen v životních osudech tohoto pražského rodáka – po otci Vlacha – který se s naší zemí sžil, ale i v jeho samotném uměleckém projevu. Druhou kapitolu stavební činnosti na šlikovském zboží uzavírá po smrti hraběte Františka Josefa výstavba chrámu sv. Václava ve Veliši (1747–1752), který postavil za patronace vdovy Anny Josefy význačný architekt Anselmo Lurago.

Poznámka redakce: otiskujeme tuto rukopisnou, dosud netištěnou studii, již autor, český historik umění dokončil dne 22. 7. 1973. Tvorbou navrhujícího architekta, jehož dílo se významně podílelo na zlomu ve vývoji našeho barokního stavitelství, se obíral ještě ve dvou statích, jež dokládají, že námět není ani zdaleka vyčerpán; (K značce architekta J. B. Matheye, v: Umění 34, 1986, s. 144–150; Architekt J. B. Mathey a zámek Trója v Praze, Stavebník – umělec – pojetí díla, v: Acta Universitatis Carolinae, Philos. et hist. 1, 1987, s. 47–101), což platí ještě dnes.

Děkujeme zároveň autorovi za svolení k jejímu otištění a věříme, že to nebude poslední příspěvek do našeho časopisu z jeho pera.

Jaký mívalo vzhled okolí Libáně

Ještě na začátku 17. století bylo okolí Libáně téměř poseto rybníky. Na straně východní, hned za potokem Bystřicí, byl rybník Roháč, pod ním Zlivský, pak Hlaváč, Ledkovec a rybník Křešický. Na druhé straně byl největší rybník Milkovský, pak Libáňský, Kozadírský, Lopučský, Stejskal a rybník Kelnický. Rybníky ty byly vesměs panské a výborné ryby z nich, daleko široko rozvážené, získaly velikou pověst.

V těch místech, kde se nyní nalézá kotlina rybníka Lopučského, stávala ve 14. století ves Lopuč, která zanikla ve válkách husitských. Na louce, která náležela k číslu popisnému 70 J. Bečvárovského z Libáně, poznal r. 1860 bedlivý pozorovatel snížený polokruh tratící se v nejbližším orném poli. To byly příkopy a vnitřní prostora někdejší tvrze lopučské, sídla rytířů z Lopuče.

Na stráni mezi Starými Hrady a Milkovicemi a na stráni k Oudrnicům se klonící pnuly se ještě na začátku 17. století burgundské révy, přenesené do Čech z rozkazu císaře Karla IV. Dvě tato místa slovou dodnes Vinice.

Albrecht z Valdštejna zřídil blíž Starých Hradů nákladnou oboru pro daňky. Památka po tom se udržela v jedné tamní louce pod názvem Jelenka (ze zápisu libáňského starosty Kramáře z r.1860). Vévoda frýdlantský Albrecht z Valdštejna psal dne 15. ledna 1631 svému hejtmanu ve Starých Hradech a kázal mimo jiné, by na Kobylím poli u Lična dva silní psi na vlky držáni byli, jenž by na ně dobře doráželi. Bylať v tamní krajině veliká obora na jeleny zřízená, v níž vlci značné škody činili, a proto ono opatření proti nim učiněno.

Jan Poláček

Ochotnické vzpomínání

Matka nacvičila ve starohradském divadélku s dětmi pohádku Sůl nad zlato. Popíši trochu úsilí, s jakým se představení rodilo. Nejprve se sehnali herci. Byly to děti jak dělníků ze dvora, tak pracovníků v libáňských dílnách i děti místních malorolníků (velkých sedláků u nás nebylo). U nás ve stodole se konaly zkoušky. Na představení propůjčil hostinský pan Kunst taneční sál. Divadelní kroje si matka vypůjčila v Praze z půjčovny divadelních kostýmů při Národním divadle. Přestavitelné jeviště jí půjčili ochotníci z Údrnic, odkud matka pocházela. Místa k sedění přinesly děti z domovů z celých Starých Hradů. Mnohde si lidé postěžovali, že jim děti ve svém nadšení odnesly všecky židle, že si neměly doma pomalu na co sednout. Každý občan ale něco rád půjčil když se jednalo o vlasteneckou věc pořádanou dětmi.

Toto všecko organizování a starosti měla moje matka. Nadarmo se neříkalo, že si Poláčkovi hledí víc divadla než vlastního hospodářství. Musí k tomu zkrátka být láska.

Před provedením divadla musel být na poslední – generální zkoušku pozván pan ředitel libáňské školy Straka. Byl doslova nadšen nacvičeným představením. Rozčiloval se, že má v Libáni plnou školu učitelů a dětí, ale že to musí být prostá venkovská žena, která jim musí ukazovat cestu k pěstování kultury. Věřím, že si to páni učitelé od něho vyslechli i ve škole, on byl až příliš přímý.

Nyní došlo k provedení divadla. Matka, protože mě měla stále po ruce, mi složila básničku, kterou jsem před otevřením opony jako úvod musil přednést. Abych to přednesl patřičně a se správným přízvukem, užil jsem si doma při nácviku pěkných pár perných chvil. Matka si totiž nepotrpěla na "odzpívané" role. V divadle jsem potom jako permoník osekával plechovou sekerou papírovou skálu.

Uvedu na závěr své vzpomínky onu básničku, kterou jsem tehdy přednášel:

Nesmějte se, že jsem malý
a že mě sem před vás dali.
Na někoho na mou víru
Pán Bůh zase ztratil míru.
A proto vám řeknu hezky počesku,
že si také přejem trochu potlesku.

Tak, a když jsem jednou tady,
povím vám všem dohromady,
že vás pěkně bavit chceme –
a když někdy klopýtneme
odpusťte, vždyť malí jsme a málo víme.
Podruhé se polepšíme!

Z vašich dopisů

Jan Poláček, Besigheim, SRN

Místo pozvánky

Výstavy ve výstavní síni v arkádách:
19. 6.–16. 7. Vladimír Říha – Usměvavé dřevo
17. 7.–13. 8. Miroslav Zeman – Krása drahých kamenů
14. 8.–10. 9. Stanislav Konečný – obrazy
11. 9.– 1. 10. Jaroslav Mrva – obrazy
3. 10.–31. 10. Jaroslav Černý – obrazy

Z dalších kulturních akcí:
19. 6. Pocta mladých Zdeňku Svěrákovi – vystoupení studentů jičínského a mladoboleslavského gymnázia s dramatizací textů Zdeňka Svěráka Tatínku, ta se ti povedla a Dobytí severního pólu Čechem Karlem Němcem.
3. 7. Vystoupení folklórního souboru Malá muzika z Jičínska pod vedením Jaromíra Soukupa.
17. 7. Beseda s ředitelem Základní školy v Libáni Miroslavem Zemanem o sbírání drahých kamenů v Českém ráji, v Podkrkonoší i v cizině, o jejich využívání v lidovém léčitelství atd.
14. 8. Recitační pořad Alfreda Strejčka Čtení z Bible kralické.
28. 8. Koncert Libereckého barokního tria
3. 10. Koncert královéhradeckého pěveckého sboru Harmonia nova pod vedením prof. Josefa Picka – na programu bude hudba Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic.

Tyto kulturní pořady navazují na vernisáže výstav. Během prázdnin bude otevřena dokumentární výstava k 25. výročí obsazení Československa 21. 8. 1968, během níž se uskuteční setkání s ministrem kultury z roku 1968 panem M. Galuškou.

Staré Hrady v tisku

– O úspěších i neúspěších OÚ Libáň za první polovinu volebního období psala Milada Zubatá v Novinách Jičínska 6. 4.

– Sázení Lípy republiky v Sedlištích přiblížil čtenářům Český ráj 21. 4.

– Návštěvu Petra Pitharta ve Starých Hradech zaznamenaly Inforum č. 6 a 7, Český ráj 24. 3. a 7. 4. a Noviny Jičínska 26. a 30. 3. a 6. 4.

– Plánované přestěhování pracovny Aloise Jiráska na Staré Hrady oznámilo Svobodné slovo 25. 3.

– Na Váchalův nábytek umístěný ve Starých Hradech upozornil Český ráj 12. 5.

– Vztah básníka Jiřího M. Paláta ke Starým Hradům připomněly liberecký Region 20. a 31. 10. 1992 a Severočeský regionální deník 30. 10. 1992.

– Prvomájové recitační odpoledne a výstava Michala Ščigola ve Starých Hradech byly náměty příspěvků v Českém ráji 12. 5. a v Novinách Jičínska 4. a 14. 5.

– Koncertní odpoledne ve Starých Hradech 22. 5. recenzovaly Noviny Jičínska 18. a 28. 5.

– Články a zprávy o výstavě Salon literárních kuriozit ve Starých Hradech byly v Českém ráji 28. 4. a 19. a 26. 5., v Hradeckých novinách 6. 5., v Lidové demokracii 16. 4., v Novinách Jičínska 16. a 27. 4. a 25. 5., v Respektu č. 14 a ve Svobodném slově 27. 5.

– Fotografie z výstavy Salon literárních kuriozit přinesl Český ráj 2. 6., článek o výstavě byl i v náchodském Našem čase 11. 5.

– V Českém ráji 2. 6. vyzval Bohumír Procházka k záchraně jičínské lodžie s poukazem na způsob záchrany starohradského zámku.

– Koncert boleslavských a belgických pěvců ve Starých Hradech ocenily Hradecké noviny 21. 5. a Český ráj 2. 6.

– Na výstavu Dany Rezkové a na besedu s Milanem Schulzem upozornily Noviny Jičínska 25. 5. a 8. 6., Hradecké noviny 28. 5., Český ráj 2. 6. a Svobodné slovo 7. 6.

– Úspěchy Jitky a Evy Bílkových ze Sedlišť v soutěži o titul Mladý historik města Jičína pochválil Český ráj 7. 4. a Noviny Jičínska 6. 4.

– Článek Oldřicha Daňka o starohradském pánovi Jinřichu Šlikovi jsme nalezli v Mladém světě č. 5/93.

– Mistra České republiky v judu Radka Kyziváta představily čtenářům Noviny Jičínska 6. 4.

Pod Valdickou branou. Literární almanach 1992. Vydal literární kroužek při Okresní knihovně v Jičíně. Představuje se zde 13 autorů Jičínska svými básněmi i prózou. Najdeme zde 8 básní libáňské starostky Milady Zubaté, tři krátké prózy libáňského rodáka ing. Bohumíra Procházky a zastoupení jsou i další spolupracovníci našich Listů prof. Jana Hofmanová a red. Vlaďka Matějková z Jičína. Pouhých sto výtisků pak znamená, že almanach je již nyní vyhledávaným nedostatkovým zbožím.

Lexikon české literatury 2/I. Po osmi letech od vydání 1. svazku vydala Academia druhý svazek tohoto nejúplnějšího slovníku našich spisovatelů, literárních děl a institucí. Obsahuje písmena H–J a má 591 stran. Z Libáňska zde jsou uvedeni bystřický rodák, obrozenecký básník Josef Hukal (1795–1867) – autorem hesla je Mojmír Otruba – a univ. prof. PhDr. Václav Chaloupecký (1882–1951), rodák z Dětenic, historik a archivář, ale také básník a překladatel. Jeho heslo zpracovali Jaroslav Kolár a Zdeněk Pešat.

Janáček Josef: Valdštejnova pomsta. List z dějin bělohorské Moravy. (ČS Praha 1992). V nové knize s atraktivním, i když poněkud zavádějícím názvem se přední český historik vrací ke svému oblíbenému tématu – k osudům Albrechta z Valdštejna. Na několika stranách je připomenut i život hraběte Jindřicha Šlika jako plukovníka moravské zemské hotovosti včetně jeho účasti v bitvě na Bílé Hoře.

Josef Jíra malíř a grafik. Nakladatelství Libereckých tiskáren 1992, 148 s. S texty Jarmily Votavové, Jana Škváry a Ladislava Dvorského vyšla krásná monografie o významném umělci Českého ráje. Její podstatnou část tvoří barevné i černobílé reprodukce jeho děl a fotografie z Jírova života, ovšem výborná je i textová část: Dává slovo umělci i jeho přátelům, zůstal prostor i pro soupis výstav a životopisné údaje. Kniha obsahuje i podstatnou část proslovu, jímž básník Ludvík Kundera zahajoval v srpnu 1989 na zámku ve Starých Hradech výstavu grafiky Josefa Jíry, Vladimíra Komárka a Jaroslava Klápště

Drobné zprávy

Město Jičín slaví letos 700 let svého trvání. K tomuto jubileu je připraveno mnoho akcí v průběhu celého roku. Jednou z nich byla i soutěž dětí a mládeže o titul Mladý historik města Jičína. Účastníci absolvovali čtyři kola písemných odpovědí na řadu otázek z dějin města a nejlepší se zúčastnili závěrečného kola, které formou kvizu ověřilo jejich znalosti. Ceny nejlepším předal 31. března v obřadní síni jičínského zámku starosta města ing. Ivan Matějka. V kategorii mladších (do 14 let) se umístila na 1. místě Jitka Bílková ze Sedlišť (3. třída ZŠ Libáň) a na 2. místě její sestra Eva (prima jičínského gymnázia). Blahopřejeme!

Obecní úřad Sedliště děkuje paní Janě Ouředníkové ze Sobotky, pracovnici finančního referátu Okresního úřadu v Jičíně, že 29. 4. provedla bez nároku na odměnu instruktáž pro občany na téma: Jak vyplňovat přiznání k dani z nemovitostí.

Na výstavě Lidové stavby v národopisné kresbě ve Středočeském muzeu v Roztokách u Prahy, která se konala v květnu a v červnu tohoto roku, bylo vystaveno i několik kreseb kominíka Jaroslava Marka st. z Libáně.

Zámeckou galerii ve Starých Hradech obohatil svým dílem p. Jan Skalický z Nového Bydžova. Děkujeme!

Generálmajor Vojtěch Mencl, roduvěrný Libaňák, oslavil 18. května 1993 své sedmdesátiny. Jeho úspěšná práce vojenského historika byla po roce 1968 nuceně přerušena a pokračovala v samizdatu. Po listopadu 1989 byl postaven do čela vládní komise, která byla zřízena pro důkladné vyšetření všech okolností vstupu sovětských vojsk do naší vlasti 21. srpna 1968. Je autorem řady vědeckých prací, z nichž nejznámější je kniha Křižovatky 20. století, do níž napsal podstatnou část textu. Náš časopis může být hrdý, že Vojtěch Mencl je jeho spolupracovníkem již od dob totality, kdy nesměl publikovat. Tak hodně zdraví do dalších let – a těšíme se na další spolupráci.

Prof. Aleš Fetters z Náchoda se dožil 4. dubna 1993 šedesátin. K mnoha gratulantům se připojuje i naše redakce a děkuje znovu za spolupráci (prof. Fetters je největším žijícím kalandrologem) i za zahajování výstav, za přednášky, za zpívání s Hronem, prostě za všechno přátelství projevované už po léta Starým Hradům. A se zde ještě mnohokrát setkáme!

Sedlišťský rodák Oldřich Kůžel oslavil 24. června šedesáté narozeniny. Od mládí výborný muzikant, dirigent a skladatel, žije již léta v Dohalicích u Hradce Králové, ale domů se stále vrací na Libáňsko, s rodinou i s kapelou. Blahopřejeme k životnímu jubileu a těšíme se na další spolupráci s časopisem i na nové skladby věnované rodnému kraji!

Zemřela Jiřina Straková. V minulém čísle jsme jí gratulovali k osmdesátým narozeninám – a brzy nato jsme dostali smutné oznámení, že zemřela. Staré Hrady měla nesmírně ráda a pracovala pro jejich lepší příští všude, kde mohla. V archivu uspořádala několik fondů, pro Osvětovou besedu vedla po mnoho let účetnictví, ale stejně obětavě brala do rukou zednickou lžíci či jiné nářadí a pomáhala křísit trosky zámku k nové slávě. Nezapomeneme.

Náš spolupracovník prof. Jaroslav Kovář zemřel v Mladé Boleslavi 2. března 1993 ve věku 74 let. Rodák z Kratošína na Prachaticku prodělal jako student Univerzity Karlovy vězení v koncentračním táboře Sachsenhausen. Od roku 1953 byl ředitelem mladoboleslavského gymnázia, ale r. 1974 musel odejít ze školy pro nesouhlas s normalizací. Byl vynikajícím znalcem minulosti města, duší Vlastivědného kroužku a členem redakce baráčnického časopisu Život Budovcovy župy. Nezapomeneme!

Paní Marie Čížková z Mladé Boleslavi zemřela 2. 5. 1993 ve věku 78 let. Po dlouhá léta byla přední vlastivědnou a kulturní pracovnicí města i širokého okolí a předsedkyní Vlastivědného kroužku ZK Škoda. Pozorně sledovala i kulturní život ve Starých Hradech, od počátku odebírala náš časopis a zprostředkovala obohacení LA PNP několika literárními pozůstalostmi z Mladoboleslavska. Nezapomeneme.

PhDr. Aleš Doubrava, historik královéhradeckého muzea, zemřel 12. února 1993 ve věku 57 let. Od počátku vydávání Listů starohradské kroniky patřil k jejich odběratelům a několikrát náš zámek navštívil, přivedl sem řadu svých přátel a hovořil při zahájení výstav.

MUDr. Aleš Mikolášek z Prahy zemřel náhle 3. května 1993 v nedožitých 74 letech. Po celý život se vracel na Libáňsko a svými hlubokými historickými znalostmi obohacoval vlastivědné publikace pana učitele Františka Vojtíška; přispíval i do našich Listů. Litujeme, že nepublikoval více …

Kulturní kalendář: 9. 4. jsme si připomněli nedožité 90. narozeniny Jana Joukla, zedníka ze Starých Hradů, který se po mnoho let podílel na záchraně zámku. 25. 4. 1883 se ve Hřmeníně narodil univ. prof. Josef Kopal, významný romanista. 8. 5. 1948 zemřel učitel a vlastivědný autor Libáňska Václav Fejfar. 11. 5. 1883 zemřel starohradský rodák Josef Svoboda, učitel a hudební skladatel v Mcelích. 14. 5. 1648 zemřel výborný hospodář Adam Rodovský z Hustiřan, valdštejnský a šlikovský správce starohradského panství. 19. 5. 1908 se narodil Josef Hanzlíček – Víchovský, autor veršů z Libáňska, učitel československého náboženství v Libáni.

Naši jubilanti: 85 let se dožila prof. Milada Formánková z Prahy. 80 let oslavili 4. 6. Anna Šupolová ze Starých Hradů a 11. 6. Jaroslav Švihovec ze Starých Hradů. 70 let bylo 23. 4. Marii Karlové z Markvartic. 65 let se dožil 1. 6. Karel Hlaváč ze Starých Hradů. 55. narozeniny oslavily 14. 4. Alena Zumrová ze Starých Hradů a 23. 4. Marie Táborská ze Sedlišť. Padesátin se dožila 3. 6. Danuše Vaníčková ze Sedlišť.

Sňatky: Dne 30. dubna 1993 uzavřeli ve Starých Hradech sňatek slečna Soňa Táborská ze Sedlišť s panem Josefem Rohlíčkem ze Hřmenína a 5. června 1993 slečna Jana Keblová s panem Ladislavem Pacltem ze Sedlišť. Blahopřejeme!

Vítání nových libáňských občánků proběhlo 2. května v obřadní síni ve Starých Hradech.

Firma Kůrana Sedliště zhotovila pro obec novou plakátovací tabuli. Děkujeme majitelům firmy za pěkný dar a zaměstnancům za dobrou práci.

Brigádu ve Starých Hradech uskutečnilo ve dnech 16.–18. dubna 1993 11 chlapců a děvčat z gymnázia v Korunní tř. v Praze pod vedením pana prof. Zdeňka Lauschmanna. Do podkroví konírny uložili několik tisíc střešních tašek, které byly již delší dobu vystaveny vlivům počasí a které rozbíjely i hrající si děti. Děkujeme za bezvadné vystupování i velkou odvedenou práci!

Severočeští trampové nezapomínají na Staré Hrady. Další jejich brigáda na zámku se uskutečnila ve dnech 7.–9. května 1993.

Nové názvy některých libáňských ulic jsou již delší dobu v užívání, ale mnozí rodáci je dosud neznají. Takže hlavně pro jejich informaci uvádíme, že ulice Rudé armády je nyní Jičínská, ulice 9. května má název T. G. Masaryka a Fučíkova ulice se jmenuje Školní.

Nebezečnou zatáčku silnice u Dubských ve Starých Hradech rozšířili v květnu pracovníci Správy a údržby silnic z Jičína.

Pochod Českým rájem za Rumcajsem pořádal Klub turistů Jičín v sobotu 27. března 1993. Byl to již 27. ročník této populární akce, účastníci si mohli vybrat z osmi různě dlouhých tras a ta nejdelší, která měřila 55 km, vedla i přes Staré Hrady a Sedliště.

Balóny létaly 29. a 30. května nad Libání a okolím. Úspěšní vzduchoplavci Juklovi a jejich přátelé navštívili i starohradský zámek.

Na prvním mistrovství České republiky v judo zvítězil v kategorii do 86 kg Radek Kyzivát. Mistrovství se konalo 3. dubna v Turnově a Radek zvítězil zcela suverénně. Čtenářům snad ani nemusíme připomínat, že rodově patří Starým Hradům a že se spolu se svým otcem, dědečkem a sestrou podílel na rekonstrukci zámku. Nyní startuje za TJ Jičín a v okresním městě také žije.