Tento způsob léta se nám jeví příjemným

Velkému zájmu se těšila týdenní výstava, na níž se svými nejrůznějšími pracemi představili žáci libáňské školy. Výtvarné práce, výšivky, rukodělné výrobky od nejjednodušších až po velmi náročné dokazovaly umění dětí i citlivé vedení pedagogů. Za všechna slova uznání ocitujme tu pochvalu spisovatelky Elišky Horelové: "Dík všem, kdo tuto výbornou výstavu připravili. Kdo v dětech pěstuje smysl nejen pro práci, ale i pro estetiku. Přeji libáňským dětem i učitelům hodně úspěchů a byla bych ráda, aby něco podobného dělali i v jiných školách naší republiky". Na vernisáži této výstavy 8. 6. promluvila ředitelka školy Irena Škodová, v kulturním programu se představil dětský pěvecký a taneční soubor, přítomní viděli ukázky karate a starší žákyně si dokonce připravily módní přehlídku vlastních modelů. Není tedy divu, že všichni přítomní (byl mezi nimi i přednosta jičínského okresního úřadu ing. Luděk Puš) se po celé odpoledne usmívali.

V polovině června jsme v arkádách otvírali výstavu obrazů, kreseb a grafiky královéhradeckého umělce Jaroslava Chebena, abychom ji po čtrnácti dnech přenesli rozšířenou do gotických prostor. Lyrická a přemýšlivá Chebenova tvorba zaujala diváky, a to byl rozsáhlý filozofický cyklus Hlas hlubin, krajinářská tvorba, abstraktní pastely či vynikající exlibris a bibliofilie.

Po vernisáži 15. 6. prožili návštěvníci příjemné chvíle s MUDr. Ivanem Hejdukem, který připravil zajímavé vyprávění ke 150. výročí narození Antonína Dvořáka, doprovázené ukázkami jeho skladeb nahraných na gramofonových deskách.

Pak následovaly dvě netradiční výstavy. Od 29. 6. mohli zájemci zhlédnout výstavku z přírůstků zámecké galerie, která ukázala veřejnosti dary umělců starohradským sbírkám z posledních tří let. A 4. července se účastníci letošní Šrámkovy Sobotky stali prvními návštěvníky výstavky literárních dokumentů o životě a díle ruralistických autorů našeho kraje Josefa Knapa, Františka Křeliny, Jana Knoba, Václava Prokůpka a Zdeňka Róna. Vernisáže se zúčastnili i blízcí příbuzní uvedených spisovatelů, mj. manželky F. Křeliny a J. Knoba. Na úvod na své přátelské styky s těmito autory zavzpomínal českodubský učitel a známý vlastivědný spisovatel kraje Karoliny Světlé Josef Lukeš.

Od 13. července se v arkádách představila grafikou a akvarely Květa Krhánková z Úpice, žačka Vladimíra Komárka, učitelka úpické základní umělecké školy. Úvodní slovo patřilo Vlastě Cháberové, po vernisáži potěšili přítomné členové loutkového divadélko My z Hostinného.

27. července byla v gotických prostorách zahájena rozsáhlá výstava děl tří pražských předních výtvarníků: malířů Jany Kremanové a Michala Matzenauera a fotografky Vandy Hybnerové. Recitoval Saša Rašilov, hovořil Jiří Tichý a přítomna byla řada dalších umělců, neboť z Prahy byl vypraven na vernisáž zvláštní autobus. Výstava byla koncipována pod názvem Pocta básníku Rokytovi a umožnila návštěvníkům poznat další směry našeho moderního umění.

Jičínský architekt Zdeněk Šindlar vystavil v srpnu ve Starých Hradech především díla spjatá se svým pobytem v Londýně. Vernisáže 10. srpna se zúčastnilo přes sto návštěvníků, mezi nimiž byl opět i ing. Luděk Puš. Po úvodním projevu ing. Zdeňka Pošusty se ztichlým nádvořím rozezněly tóny houslí MUDr. Ivana Hejduka a violoncella J. G. Gehringa z USA. Händlova sonáta D-dur našla další výborné interprety.

24. srpna zahájil RNDr. Petr Pokorný výstavu díla své matky Ludmily Pokorné (1904–1979). Připravil reprezentativní výběr více než 50 obrazů z celoživotní tvorby této významné představitelky naivního umění. K hezkému průběhu vernisáže přispěla i herečka pražské Ypsilonky Romana Sittová přednesem veršů Jana Skácela a náš přední violoncellista Jan Širc koncertem, v jehož programu byla i sonáta Petra Pokorného.

A tak se po příjemném létě těšíme i na neméně příjemný podzim. Přispějete k jeho příjemné atmosféře i vy návštěvou kulturních akcí ve Starých Hradech?

Eva Bílková

Za hercem Vlastimilem Fišarem

Narodil se 13. listopadu 1926 v obci Predmier na okrese Žilina, kde jeho otec působil jako četník. Když v roce 1939 vznikl tzv. Slovenský štát, museli Češi opustit Slovensko a jeho otec byl přeložen do Úlibic u Jičína, kde se stal velitelem četnické stanice.

Vlastimil Fišar se stal žákem jičínského gymnázia a záhy si zde získalo zvláštní postavení. Profesoři si povšimli jeho uměleckých sklonů a respektovali je. Na škole vydával strojem psaný třídní časopis. Když měl do některého čísla málo příspěvků spolužáků, napsal pod různými pseudonymy většinu básní a článků sám. Jeho matka byla Slovenka a v jeho prvních básních se objevovala jednotlivá Slovenská slova.

Tehdy ještě sám nebyl rozhodnut, zda bude básníkem nebo hercem. Vzpomínám, že jsme spolu s dalšími kamarády navštěvovali divadelní představení a když se stalo, že herec změnil ve větě slovosled, tak nás na to upozornil. Po vzoru herce Eduarda Kohouta uspořádal se svými spolužáky v aule gymnázia dvě pásma slavných monologů. Jednomu z nich byl přítomen herec Otomar Krejča, tehdy přední člen Kladenského divadla, které právě v Jičíně hostovalo. Vyslovil se o pořadu velmi pochvalně a sám přednesl monolog z nějaké antické tragédie.

Po osvobození v roce 1945 provedl Vlastimil Fišar se spolužáky pásmo revolučních básní a dopisů z koncentračních táborů, které uspořádal básník Miloslav Bureš, působící v Jičíně jako redaktor oblastní redakce Českého slova.

V roce 1948 po ukončení konzervatoře nastoupil v Realistickém divadle na Smíchově, kde dostal hlavní roli ve Lvu na náměstí. Pak po dvou kratších angažmá, z nichž jedno bylo umělecký vedoucí Armádního divadla v Martině, byl od roku 1953 členem Divadla na Vinohradech. Vedle divadla se též s velkým zájmem věnoval recitaci.

V roce 1968 se angažoval jak v našem tak i v mezinárodním hereckém hnutí. V lednu 1969 jsem se s ním setkal na českém všeodborovém sjezdu, kde jeden den velmi dobře řídil bouřlivé jednání. Toto veřejná činnost mu v letech normalizace způsobila značné omezení jeho hereckých možností. Řadu let nesměl hrát ve filmu ani v televizi.

Vlastimil Fišar nikdy neztratil zájem o Jičínsko. Kromě Jičína si zamiloval zvláště Sobotku a Staré Hrady. Pro Staré Hrady připravil několik zajímavých pořadů, z nichž v paměti diváků a posluchačů utkvěly nejvíce Úsměvný Karel Čapek (s ním přivedl na zámek Danielu Kolářovou), malíř El Greco maluje velkého inkvizitora a zvláště nezapomenutelné uvedení Čapkových Hovorů s TGM (spolu s Františkem Skřípkem). Ale zastavil se tu rád i jako divák na jiných pořadech, ochotně zahájil výstavu obrazů Františka Volfa nebo jen tak poseděl v kanceláři.

Všem, kteří ho znali, bude Vlastimil Fišar chybět a budou na něho vzpomínat.

Oldřich Turčín

Vzpomínka na J. M. Paláta

Na Bílé Hlíně v čísle 7
Začátek října 1990

Panu Jiřímu Mojmíru Palátovi …

Psala jsem pro Vás,
před rokem, mrtvý příteli!

Zavřená kniha, stránka nedopsaná …
vypadlo pero z Vaší ruky …
a inkoust na něm navždy zasychá …

"Smrt je zlá", říkám já, ač básník nejsem.

Jsem prostá ženská, dvakrát ovdovělá a je mi šestašedesát.

Veršovat neumím, mé rýmy klopýtají … co mohu zazpívat mrtvému básníkovi?

Smrt je zlá pro toho, kdo zůstal opuštěn … je strašná pro toho, kdo ztrácí blízkou duši, bolestná pro toho, s kým šel jste životem … Těžká pro paní Jarmilu, těžká pro oba syny, těžká pro nás, pro přátele, kteří Vás milovali.

Mnozí Vás do srdcí přijali a já k nim rovněž patřím.

Je mi tak líto, příteli J. M. P., že Vás nespatřím.

Dopisy pro Vás rozepsané zůstaly na mém stole.

Už si je nepřečtete. Už je na Staré Hrady nepovezete.

"Teprve teď cítíme plně stisk ruky dávno vychladlé", cituji slova básníkova – pan Josef Hora je psal … Mou myslí zní však slova nevyřčená: "Čím, příteli básníku, se v těch vteřinách posledních Váš mozek zabýval?" Nač asi člověk myslívá, když s životem se loučívá?

Říjen je smutný, truchlivý, tak jak už podzim bývává … vím, že jste podzim neměl rád, když vítr listí odvává … na jaro jste se těšíval: Jen přečkat, zimu jste si přál … Jedno jaro Vás zahřálo, příštího jste se nedočkal …

Ač duch Váš silný, nezlomný, chtěl mnohé ještě dokázat, znavené srdce řeklo: "NE!" Nemocí krutě zkoušené, už odmítlo Vás poslouchat. "Dopřej mi oddychu, nech mě odpočívat", tepalo v rytmu podzimu … a básník vyslyšel nemocné srdce a to šlo spát, na věky spát …

Milena Dudová

Po stopách dějin (tentokrát bez legend)

K jejímu článku dodávám toto: Jižně od Psinic není žádné hradiště. Tuto myšlenku uvedl do literatury J. Pažout v roce 1927 (Náš domov I, 20–28, 54–59). Protože se stále bez terénního ověření udržovala v literatuře o dané lokalitě, provedli archeologové z muzea v Hradci Králové terénní průzkum s výsledným vyloučením hradiště v prostoru jižně od Psinic. Citace z knihy J. Filipa Dějinné počátky Českého ráje (1947) je proto bezpředmětná. Archeologické nálezy uváděné J. Pažoutem lze datovat do doby hradištní (asi 11.–12. století). Formulace o "vyvýšenině Zliv a Kelníky" jako o pohřebišti a kultovním místě je rovněž mylná a nemá oporu v archeologickém materiálu. Citace dalšího článku Jana Filipa je nepřesná, časopis se nejmenuje Památky archeologie, ale Památky archeologické. Totéž je nutno říci k "Zpravodaji hradeckého musejního spolku". Nálezy popisované v druhém odstavci článku paní Ulrichové jsou z několika různých pravěkých i středověkých období a nelze je spojovat v jeden celek. Je citována stará literatura, tehdejší badatelé byli sice pro svou činnost nadšeni a mnohé památky zachránili, ovšem nemívali odborné vzdělání, a tak jejich datace jsou velmi často chybné.

"Z pískovce tvarované dlaždice" jsou kameny přírodního původu. Měla jsem možnost vidět i materiál z prostoru zaniklé středověké vesnice v poloze "Kelníky". Paní Ulrichová bez znalosti věci hodnotí archeologické nálezy. Pokoušela jsem se jí tuto skutečnost vysvětlit, ale marně. Toto je již potřetí, kdy jsem nucena se zabývat jejími závěry. Proto uvádím: Prostor obcí Psinice, Zliv a Libáň byl osídlen od počátku mladší doby kamenné prvními zemědělci, přišlými k nám z Balkánského poloostrova. Nejčastějším nálezem po nich jsou kamenné nástroje nalézané na polích. Pro další období, to jest pro pozdní dobu kamennou a pro dobu bronzovou, je velmi málo nálezů. Je to zaviněno i absencí odborníků (t. j. archeologů) v kulturních institucích okresu. Z období kolem zlomu letopočtu pocházejí z okolí Psinic stříbrné mince římských císařů a císařoven. Z toho vyplývá, že tento kraj byl osídlen v prvních staletích po zlomu letopočtu a že se zde čile obchodovalo mezi usazeným germánským obyvatelstvem. Velmi cenným byl nález římského dvojhrobu (muž a žena) v minulém století u Zlivi. Nálezy jsou uloženy v Národním muzeu v Praze a pocházejí z 1. století n. l.

Slované osídlili tento prostor jistě již od 11. století, v roce 1950 bylo na místě dnešního hřbitova a zvonice objeveno kostrové pohřebiště z 11. století. V poloze "Kelníky" je zaniklá středověká osada, materiál odtud pocházející je možné datovat do 15.–16. stol., osada zanikla násilným způsobem před koncem 16. století.

Více se k osídlení uvedeného regionu nemohu vyjádřit, neboť nálezy buď chybějí anebo jsou v malém množství bez nálezových okolností, které jsou nezbytné pro kvalitní zpracování a dataci.

Pokládám za mimořádně důležitou práci s dětmi a záchranu archeologických i jiných památek. Jenomže náhodný výběr literatury, velká fantazie a snaha vyniknout nenahradí odborné vzdělání. Každý se má vyjadřovat pouze k tomu, co ovládá a k čemu je kompetentní. Jinak nastupuje fantazie bez reality, výmysly bez skutečnosti. Dále mám za to, že i laická veřejnost má právo na odborně přesné informace.

Eva Ulrychová, archeoložka, historička Okresní muzeum a galerie Jičín

František Pískač

František Pískač se narodil v Libáni 9. května 1861. Studoval v letech 1874–1878 jičínskou reálku, pak přešel na tamní učitelský ústav, který absolvoval v roce 1882. Učila ho tam řada výborných pedagogů v čele s ředitelem Ferdinandem Macháčkem; předsedou maturitní komise v r. 1882 byl zemský školní inspektor Antonín Tille. Měl dobré spolužáky, z nichž jmenujme alespoň pozdějšího znalce pravěku Prachovských skal prof. Josefa Hakena nebo významného hasičského pracovníka Leopolda Švandrlíka.

Svou nedlouhou učitelskou dráhu započal František Pískač v roce 1882 na Veliši, v roce 1883 byl přeložen do Osenic a v roce 1887–1891 působil na Samšině. Zde už byl aktivním členem učitelského spolku Budeč, který pořádal i vzdělávací schůze pro lid. Na jedné z nich, 22. června 1890, přednášel Pískač o dějinách Samšiny a okolí, její tvrze a kostela, jakož i zámku v Drštěkryjích a tvrze Mackov.

28. února 1891 se Pískač odstěhoval na své poslední působiště v Markvarticích, kde 31. prosince 1898 zemřel. Jeho odchodu želelo celé okolí, krátký nekrolog otiskl svému členu Hospodářský spolek ve Věstníku soboteckém. V 37 letech odešel mladý pokrokový učitel, jehož publikační činnost se začala rozvíjet, jehož vzdělávací úsilí přinášelo první plody. Zůstalo po něm několik článků a brožurek, které potvrzují vysoké kvality tohoto učitele.

Karol Bílek

I to se může stát

Umíte si asi, milí čtenáři, představit, že jsem ztrnul jako kámen, ale hned jsem se probral z úleku a povídám: Pane faráři, velice se vám omlouvám za ta má slova. Ale pan farář na to: Milý pane, neomlouvejte se! My už nenosíme bílý kolárek okolo krku, chodíme v civilním obleku, tak nikdo na první pohled nepozná, že jsme duchovní. Přes tato milá slova jsem si připadal před tímto důstojným pánem jako veliký hříšník, znovu jsem se omlouval. On pak řekl: Pane, je vám odpuštěno, ničeho zlého jste se nedopustil.

Pak jsme si ještě chvíli povídali a on mne pozval, abych se přijel podívat do Jičína a prohlédl si kostel i děkanství. Ale tuto návštěvu jsem od loňského roku ještě neuskutečnil. Snad kdyby někdo, milí čtenáři, jel se mnou, abych se tak neostýchal!

Ladislav Tuláček

Adolf Černý

Vzpomínky z války 1939 – 1945

Má matka Filomena Černá byla Dalmatinka rozená Maričic z Velaluky na ostrově Korčula. Obživou obyvatel ostrova bylo moře, proto většina mužů byla námořníky nebo rybáři. Rodový způsob života byl charakterizován tím, že muži přiváděli ženy do rodu a ženy zase odcházely za muži do jejich rodů. Kolektivně se žilo z práce mužů, zatím co ženy obstarávaly domácnost. Tento poklidný život ostrovanů byl v r. 1914 narušen 1. světovou válkou. Nad městem byla vybudována pozorovatelna na kopci Hum, kde byla stálá rakousko-uherská posádka.

Do posádky se jako telegrafista dostal můj otec Konrád Černý, s nimž se matka seznámila a 15. října 1917 za něho provdala. 29. prosince jsem se narodil já. Po skončení války se rodina chtěla přestěhovat!o ČSR. Dostala se však do italského zajetí a byla propuštěna až v roku 1919. Teprve v září toho roku jsme se vrátili do otcova bydliště Jičína. Otec a já po něm jsme měli domovskou příslušnost do Starých Hradů. Otec zůstal na vojně jako rotmistr telegrafního vojska a sloužil v Kutné Hoře. Onemocněl těžce cukrovkou a nás poslal do Jugoslávie, abychom tolik nepozorovali jeho nemoc. V roce 1922 vykonal svou poslední cestu za námi, pak ještě zařizoval byt a vše potřebné pro rodinu. Snahu zajistit existenci tehdy již čtyřčlenné rodiny vak nedokončil a 4. ledna 1923 v Jičíně zemřel ve svých 33 letech.

Do Jičína jsme přijeli až po pohřbu a pro matku se dvěma dětmi nastala těžká doba. Jako cizinka ještě neovládala českou řeč, ale z lásky a piety k svému muži zůstala v ČSR. S pomocí babičky, otcovy matky, dokázala nás oba vychovat k lásce k vlasti. Mně dokonce umožnila studium na střední škole, jičínské reálce. Po manželovi obdržela penzi, dobře hospodařila a každoročními cestami o prázdninách do Jugoslávie ušetřila na živobytí. Aby neztratila nárok na penzi, již nikdy se neprovdala. Od roku 1928 žila s druhem Jindřichem Kyptou, který byl košíkářem v Městci Králové, kam jsme se přestěhovali. V roce 1933 si Kypta zařídil živnost ve Valdicích u Jičína, což mi umožnilo dokončit studia na jičínské reálce. V té době probíhala světová hospodářská krize a nemohl jsem získat zaměstnání ani jako praktikant zdarma. Ze známosti se matce podařilo dočasně mne umístit v cestovní kanceláři Albatros – Multa v Praze na Václavském náměstí, kde jsem pracoval jako korespondent. Při hledání místa jsem stále narážel na to, že mám před vojnou, a proto jsem se přihlásil jako dobrovolník. Byl jsem odveden a od 1. 10. 1937 jsem postupně konal prezenční službu v Praze, Lounech a nakonec v Plzni u pěšího pluku 18 v hodnosti četaře aspiranta, kde mne v březnu zastihla okupace. Náš ročník byl dán na trvalou dovolenou. Místo vojenských knížek jsme obdrželi jen vojenské listy a rozjeli se v civilu domu. V srdcích jsme měli strašný hněv vůči okupantům, jejichž okované boty dusaly naši zem i naši národní hrdost.

Cesta do legionu

Abych nemusel na práci do Německa, přihlásil jsem se do pracovního tábora v Železnici u Jičína. Dostali jsme oblečení jako vojáci, byli jsme rozděleni do čet a rot. Pracovali jsme na stavbě dálkové silnice Jičín – Lomnice nad Popelkou, ve výkopu lomu, na stavbě mostu, drenážích, štětování, budování silničního profilu, příkopů a všeho, co s tím souvisí. Osvojil jsem si všechny druhy manuální práce, stal jsem se velitelem čety, později jsem byl přijat do stavební kanceláře jako kreslič.

V té době začali vlastenci odcházet ilegálně do ciziny, aby se dostali do zahraniční armády. Nejvíce se poslouchal rozhlasový vysílač Katowice v Polsku, měl české relace a hlásil o tvoření jednotek. Z toho důvodu se nás několik dalo přemístit do pracovního tábora Jablůnka nad Bečvou v okrese Vsetín. Pracovali jsme na stavbě přehrady Bystřička. Hledali jsme přechod do Polska. Po neúspěšném pokusu přes Bílý Kříž v Beskydech s pomocí Československé obce legionářské jsme obdrželi průvodce a dostali se na Slovensko do osady Pindula. Odtud samostatně do Makova, vlakem do Čadce, pak vzhůru do hor. 22. srpna jsme přešli polské hranice mezi železničními stanicemi Skalisté a Beskydské Čierné. Byli jsme tři, se mnou letec Frýba a nevoják Havlíček, všichni z Valdic. 29. srpna jsme byli prezentováni u československé skupiny v Krakově, které velel pplk. Ludvík Svoboda. S touto skupinou byl spjat můj další osud jako u Stanislava Krause, jak je vylíčeno v jeho vzpomínkách. Až do skončení severoafrické kampaně máme totiž vše společné či hodně podobné. Kraus odjel s jednotkou 4. 7. 1943 lodí Mauretanie do Velké Británie.

Staré Hrady v tisku

– Další rozhovor s libáňskou starostkou Miladou Zubatou otiskl Český ráj 23. 8.

– Článek o potížích kolem vzniku pamětní desky Karlu Polákovi ve starohradském zámku přinesl Český ráj 23. 8.

– Právo lidu upozornilo 10. 8. na výstavu Dany a Vladimíra Holmanových v Mělníku stejně jako Pojizerské listy 28. 8.

– O vernisáži výstavy ruralistů ve Starých Hradech psaly Česky ráj 12. 7., Pojizerské listy 17. 7. a Mladějovský zpravodaj č. 1/91.

– Pořad Formanskou cestou uvedený ve Starých Hradech recenzovala J. Šedivá v Českém ráji 21. 6.

– O výstavách ve Starých Hradech se zmínily: Pojizerské listy 5. 6. (V. Říha a J. Vorel); Ateliér 13. 6., Lidové noviny 6. a 13.6., Mladějovský zpravodaj č. 1/91, Český ráj 21. 6., Pochodeň 24. 6., Pojizerské listy 3. 7. a Tvorba 24/91 (J. Janůjová); Český ráj 7. 6., Pochodeň 5. 6., Pojizerské listy 5. 6. a Svobodné slovo 10. 6. (školní výstava Co dovedeme); Ateliér 14/91, Lidové noviny 29. 6. a 4. 7., Mladějovský zpravodaj 1/91, Pochodeň 12. a 28. 6 a 27.–28.7., Pojizerské listy 12. 6. a 17. 7. a Tvorba 26/91 (J, Cheben); Český ráj 28. 6. (neuskutečněná výstava skupiny R); Český ráj 19. 7. a Pojizerské listy 17. 7. a Mladějovský zpravodaj 1/91 (K. Krhánková); Ateliér 25. 7. a 8. 8., Česky ráj 26. 7. a 16. 8., Lidová demokracie 24. 7., Lidové noviny 20. 7., 3. a 17. 8., Mladějovský zpravodaj 1/91, Pojizerské listy 31. 7. (J. Kremanová); Český ráj 9. a 16. 7., Pochodeň 21. 8) ·, Pojizerské listy 7. 8. a Svobodné slovo 15. 8. (Z. Šindlar).

– Písemnosti J. S. Gutha-Jarkovského uložené v LA PNP Staré Hrady cituje Pochodeň 22.–23. 6.

– Znovuotevření prodejny v Sedlištích pochválil Český ráj 19. 7.

– Fotografie starohradského zámku byla v Pochodni 23. 7.

Scheybal Josef V.: Senzace pěti století v kramářské písni (Kruh Hradec Králové 1990, 392 s.). Nádherně vypravená kniha za neuvěřitelných pouhých 65 Kčs přináší průřez celoživotním dílem dvou generací – známého etnografa Josefa V. Scheybala a jeho otce. Oba se věnovali různým oblastem národopisného bádání, jejich koníčkem bylo sběratelství tzv. kramářských písní. Nejzajímavější z nich spolu s historickým komentářem vycházejí v této knize. Najdeme mezi nimi i známou Touhu po vlasti, jejímž autorem je Čechoameričan Antonín Petrtyl. Scheybal nejen cituje úplný text, ale uvádí podrobně i životní osudy tohoto vynikajícího divadelního ochotníka a organizátora českého krajanského života v USA. A tak si připomeňme, že se tento náš krajan narodil 22. 2. 1831 v Bystřici a po dobrodružném životě zemřel v Libáni 29. 1. 1910 a na libáňském hřbitově je i pohřben.

Štěpán Ludvík – Vařeka Josef: Klíč k domovu. Tuto reprezentativní knihu s kresbami dr. Josefa V. Scheybala a s desítkami barevných i černobílých fotografií různých autorů vydalo královéhradecké nakladatelství KRUH spolu s Československou obchodní bankou. Je věnována historii lidových staveb východních Čech a do tohoto regionu zahrnuje i naše okolí. Najdeme zde Scheybalovu kresbu krásné roubené chalupy z Údrnické Lhoty i rodného domu historika Josefa Emlera v Libáni, detail záklopy z Markvartic i fotografie lidových staveb ze Spařenců, Markvartic a dalších míst Libáňska a Sobotecka. Snad jen seznam literatury mohl být podrobnější (chybí tu např. brožurky a články L. Lukáše, J. Marka, J. Trejbala, J. V. Scheybala, J. Tkalců, F. Patočky aj.). Je dobře, že tato i další knihy v posledních letech vycházejí a že zvláště Scheybalovy bezkonkurenční znalosti národopisu a lidové kultury severovýchodních Čech se dostávají v knižní podobě mezi nejširší vrstvy zájemců o minulost. Jistě přicházejí i ke zvýšení počtu aktivních strážců památek a celého odkazu našich předků.

Zhodnocení života a díla prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic věnoval značnou pozornost prof. Jaroslav Kadlec ve svém Přehledu českých církevních dějin (Zvon Praha 1991, s. 195 –210) a v knize Bohemia sancta – životopisy českých světců a přátel Božích (Zvon Praha 1990, s. 115–182). V obou statích upozorňuje i na jeho rodový vztah k tvrzi Stará.

Stejskal Martin: Labyrintem tajemna aneb Průvodce po magických místech Československa. Paseka Praha 1991, 464 s., 89 Kčs. Ani se nechce věřit, že i v současné době se najdou nakladatelství, která nechtějí zbohatnout, ale naopak chtějí především sloužit krásné české knize. Nakladatelství Paseka k těmto výjimkám patří. Vydalo již např. nové vydání Váchalova Krvavého románu; nyní se dostává k zájemcům 30 000 výtisků krásně vypravené knihy, skvostně vázané, bohatě ilustrované, v přebalu a se dvěma vlepenými textilními záložkami. Prostě v záplavě podbízejících se brožurek něco neuvěřitelného. A stejně atraktivní je i obsah: v abecední řadě místo z celé republiky najdeme stručná i obsažnější upozornění na různé tajemné pověsti, události a předměty. Z našeho okolí můžeme připomenout Domousnice, Kost, Pařez, Prachovské skály, Řitonice, Veliš; samostatné kapitoly jsou věnovány i Kopidlnu a Váchalovu nábytku na Starých Hradech.

Místo pozvánky

21. 9. – 10. 10. výstava obrazů a kreseb Františka Škody z Libáně k jeho nedožitým 60. narozeninám. Zahájí Milada Zubatá, rec. Helena Chalupová.

5. 10. – 3. 11. výstava šperků a smaltů Eleonory Reytharové z Liberce. Uvede akad. malířka Eva Kubínová.

12. 10. – 3. 11. obrazy Zdeňka Farského z Náchoda.

Do 3. 11 probíhá také výstava o životě a díle spisovatelů – ruralistů z Českého ráje (J. Knap, J. Knob, Fr. Křelina, V. Prokůpek, Z. Rón).

Po vernisážích, které začínají vždy v sobotu ve 14 hod., následují kulturní pořady, z nichž uvádíme:

7. 9.: beseda s oblíbenými pražskými herci Carmen Mayerovou a Petrem Kostkou.

21. 9.: koncert pražské dívčí country skupiny FIŠLE.

12. 10.: koncert manželů Hönigových. Toto oznámení přijměte, milí čtenáři, místo zvláštní pozvánky.

Drobné zprávy

Paní Blažena Lukášová z Libáně obdržela následující dopis:

Vážená paní,
rehabilitační komise při Školském úřadě v Jičíně se zabývala také případem Vašeho manžela pana Bohumila Lukáše a dospěla k závěru, že jeho odvolání z funkce ředitele školy v Libáni a přeložení do Jičína nebylo spravedlivé. V podstatě šlo o to, že skupina členů KSČ využila tehdy své mocenské převahy k prosazení osobních zájmů proti nestraníkovi. Váš manžel byl velice dobrým učitelem s velkou autoritou u mladých a velmi dobrým organizátorem, což prokázal při stavbě nové školní budovy. V tom smyslu Vašeho manžela morálně rehabilitujeme a Vám vyjadřujeme za jednání tehdejších funkcionářů omluvu.

Přejeme Vám hodně zdraví a svěžesti do dalších let.
V Jičíně dne 5. 9. 1991.
Za rehabilitační komisi: Alena Valentová, Vladimír Úlehla

O prodejně v Sedlištích jsme psali v minulém čísle. Janě Svobodové se skutečně podařilo 1. července otevřít své nové působiště, které předtím za pomoci rodiny krásně zrestaurovala. Nový rozvod elektriky, opravená omítka, nátěry, celé vnitřní vybavení, a také čistota a bohatý sortiment zboží, to vše svědčí o tom, že venkov nemusí být závislý na libovůli Jednoty. Jana se právem usmívá nad zdařeným dílem a my jí přejeme hodně úspěchů!

Studenti 3. ročníku gymnázia z Voděradské ulice v Praze 10 uspořádali výlet na Staré Hrady a ve dnech 21.–25. 6. zde pomohli se stavbou archivních regálů v nových depozitářích LA PNP. Díky!

V červenci tohoto roku byly na zámku Staré Hrady, vymalovány chodby, schodiště a další prostory. Provedla soukromá firma IBI z Turnova.

V rozhlase vyprávěli 22. července o Libáni a Starých Hradech Milada Zubatá a Karol Bílek; ozvaly se zde i hlasy zámeckých průvodkyň.

Zámeckou galerii ve Starých Hradech obohatili v posledních týdnech svými dary obrazů a grafiky Jana Kremanová, Květa Krhánková, Michal Matzenauer a Zdeněk Šindlar. Děkujeme!

Kulturní kalendář: 11.7. uplynulo sto let od narození zasl. umělce Vladimíra Silovského, rodáka z Libáně a autora mnoha obrazů a grafik z našeho kraje. 1. 9. 1896 byla otevřena měšťanská škola v Libáni. 12. 9. 1971 zemřel učitel Břetislav Finke, kulturní pracovník z Dětenic. 25. 9. 1906 se narodil hudební skladatel Jaroslav Ježek, který často jezdíval do Libáně ke Škodovům.

Mnoho vzácných návštěv jsme přivítali v letošním létě na zámku. Hrabě Jindřich Schlik z Meilberku v Rakousku, prof. Marie Neudorflová z Ottawy v Kanadě, paní Olga Kyzivátová z Vídně, herci Jana Brejchová, Jaromír Hanzlík a Alfred Strejček s chotí, výtvarníci Josef Jíra, Miroslav Barták a Pavel Poličanský, redaktorka Olga Šumberová, spisovatelé Věra Adlová a Jiří Najmon, nakladatel Ladislav Horáček, turnovský EXOD atd.

Naši jubilanti: 85 let oslavila 15. 7. Marie Kirschlagnerová ze Starých Hradů. 80 let se dožil 21. 9. v Nitře zasloužilý libáňský děkan P. Imrich Solnica. 75 let bylo 2. 9. sedlišťskému rodáku Václavu Linhartovi z Mělníka. 70 let oslavili 6. 7. člen naší Osvětové besedy, kominík Jaroslav Marek z Libáně, 24. 7. Helena Horáčková ze Sedlišť a 18. 8. Ladislav Tuláček ze Starých Hradů. 65 let se dožili 13. 7. spisovatel a náš dávný spolupracovník Lubomír Vaculík z Prahy a 30. 7. dlouholetý velitel sedlišťských hasičů Václav Jílek.

Alenka Hlavsová z Libáně si myslela, že když si Josefa Paločka z Prahy vezme ne ve svatební síni ve Starých Hradech, ale až na zámku v Sychrově, tak se o této slavné události nedozvíme. Ale my jsme se dozvěděli, 15. června jsme vzpomínali a přejeme naší spolehlivé průvodkyni i jejímu manželovi vše nejlepší do budoucna!

Narození: 8. července se v Jičíně narodil Pavel Svoboda, po otci ze Sedlišť. 3. července se narodil Marek Lenárd ze Sedlišť.

Redakční: Především vám všem musíme poděkovat za zájem o náš i váš časopis. Dostali jsme řadu dopisů, kde projevujete obavy, zda překonáme současné finanční nároky na vydávání časopisu. Nestačíme všem odpovědět, ale tímto způsobem s dělujeme, že s vaší pomocí můžeme vycházet i nadále, i když jsme (načas?) museli zmenšit rozsah. Tím se omlouváme i našim věrným dopisovatelům, jejichž příspěvky musí na otištění čekat.
Za významnou finanční podporu časopisu děkujeme hraběti Jindřichu Schlikovi a jeho rodině, kteří při své návštěvě zámku nám věnovali 500 Kčs. Dalšími většími částkami přispěli i paní Melitta Baranovová z Prahy, dr. Jaroslav Šedivý (československý velvyslanec v Paříži), paní Olga Kyzivátová z Vídně aj. Srdečně děkujeme všem, za ty větší i menší částky.
Dodnes zůstalo ale také několik desítek dlužníků. Věříme, že předplatné na letošní rok nezaslali opomenutím a přikládáme jim nové složenky. Pokud zaplatili a nemáme o tom doklad, prosíme, aby nás informovali; těm, kteří ani po této urgenci nezaplatí, nebudeme nadále časopis posílat.

Úmrtí: 1. 7. zemřel v Mostě ve věku 61 let věrný Starohraďák Václav Stejskal, 17. 7. zemřel ve věku 77 let Pavel Fidrich ze Starých Hradů – Milkovic. 26. 7. zemřela Ludmila Svobodová ze Sedlišť ve věku 69 let.