Po loňském podzimu jsme měli obavy, zda nebudeme muset pořady omezit. Bohudík jsme mohli konstatovat, že zájem o jednotlivé akce stoupá, čemuž nasvědčuje i počet návštěvníků: 60–200 lidí na vernisáži.

Velmi hezká byla hned letošní úvodní výstava obrazů a kreseb Mařenky Javůrkové, roz. Toboříkové ze Sedlišť. Projev paní ředitelky Škodové na jejím zahájení 23. března otiskujeme na jiném místě, za pozornost stojí, že výstavu zhlédlo za tři týdny téměř 700 spokojených diváků. Jen na vernisáži, kdy kromě projevu si mohli poslechnout i několik houslových skladeb v provedení Jitky Žohové, jich bylo asi 150. Všichni obdivovali přirozený talent autorčin, která nemá žádné výtvarné školení, a přesto dosahuje zvláště v kresbě velmi dobré úrovně.

Veliká účast byla i o týden později, kdy jsme v prostorách gotiky otvírali výstavu obrazů Evy Hnykové z Vrchlabí, doplněnou plastikami a šperky Josefa Bucka z Jičína. Ten zájem měla na svědomí jistě i spisovatelka Marie Kubátová, která zasvěceně pohovořila o díle Evy Hnykové (projev rovněž otiskujeme na jiném místě). Buckovy práce přiblížil přítomným dr. Jiří Smolík; umělcovy verše recitovali Julie Myšková a Josef Hlaváč, na závěr vernisáže zahrála jičínská skupina Myšáci. I tato výstava se líbila, o čemž svědčily mnohé zápisy v návštěvní knize. Proto jsme ji také prodloužili až do 30. 5., neboť na poslední chvíli musela odříci svou plánovanou výstavu malířka Lída Dody z Grenoblu se svým manželem (Libaňáci ji znají jako Lídu Burešovou). Byla to 150. výstava na Starých Hradech.

13. dubna jsme otvírali v malé výstavní síni v arkádách přehlídku současné tvorby pražského malíře Vlastimila Šika. I on zná Staré Hrady z několika návštěv; letos se konečně představil svým dílem převážně krajinářským. Na vernisáži promluvil znalec Šikova díla Václav Heřman ze Semil, recitovala paní Jana Dítětová z Městských divadel pražských, neplánované, ale o to hezčí bylo i muzikantské vystoupení autorových přátel.

A pak se již přiblížil 1. květen, tradiční svátek recitace na Starých Hradech. Poprvé nás trochu zaskočilo počasí, takže pořad se musel uskutečnit v krbovém sále, ale jinak bylo vše jako v minulých letech: hojná návštěva v čele se zástupcem přednosty okresního úřadu v Jičíně dr. Veselým, výborná Hana Kofránková, která na Staré Hrady letos přivedla Rudolfa Pellara, i tradičně výborný pořad: Legendy a invokace z díla Karla Schulze. O sváteční náladě všech přítomných ani nemluvě. A tak těm, kteří nemohli přijet na Staré Hrady, doporučujeme návštěvu tohoto pořadu v pražské Viole či o Šrámkově Sobotce. Rozhodně nebudete litovat!

11. května se návštěvníkům otevřel kouzelný svět usměvavého dřeva Vladimíra Říhy a arch. Jiřího Vorla z Rožďalovic. Škoda, že ze zdravotních důvodů nemohl přijet na zahájení spisovatel František Nepil. Ale i tak byli všichni spokojeni jak s výstavou, tak s kulturním programem žáků rožďalovické školy, kteří předvedli své recitační, hudební i pěvecké umění. Architekt Vorel se představil zajímavým zahradním nábytkem, plastikami i užitkovými předměty, vše bez jediného hřebíku, pouze dřevo a kůže. A Říhovy politické vtipy realizované ve dřevě (Kůl v plotě, Parlament, Spojovník, Sadaři všech zemí, spojte se aj.), strašidýlka, zvířátka, loutky, ale i betlémy a dózy rovněž přesvědčovaly o nápaditosti i dokonalém zpracování materiálu. Pozorovali jsme pak celý měsíc malé i dospělé, domácí i cizí návštěvníky, jak se hlasitě smáli a toužili mít alespoň jednu figurku ve svém bytě.

První červnová neděle přinesla vernisáž výstavy obrazů a kreseb pražské výtvarnice Jarmily Janůjové. Známá malířka zaplnila gotické prostory svými výraznými barevnými kompozicemi, myšlenkově bohatými a náročnými na vnímání. Její svět přiblížil návštěvníkům (mezi nimiž byla i spisovatelka Jana Štroblová, malíř Jiří Voves, sochař Mojmír Preclík a další pražští umělci) PhDr. Mojmír Horyna z filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

Po vernisáži se přítomní usadili na nádvoří, kde se stali účastníky fiktivní cesty starých formanů po našem kraji. Pořad připravila Malá muzika z Jičínska pod vedením Jaromíra Soukupa. Svěží pásmo vyprávění a lidových písní přijali všichni přítomní s nadšením a i my věříme, že to nebylo poslední setkání s tímto výborným souborem.

Letošní jaro tedy přineslo návštěvníkům Starých Hradů opět mnoho pěkných kulturních zážitků. Takové možnosti nemají všude. Jsme rádi, že nabízené příležitosti využívá bohatě libáňská škola, že k nám jezdí pravidelně řada návštěvníků ze vzdálených míst – jen místní občané se dostanou k návštěvě zámku zřídka. K jejich škodě …

Eva Bílková

K výstavě Marie Javůrkové – Toboříkové

Scházíme se dnes poprvé v další výstavní sezóně – my, přátelé umění a všeho krásného – na Starých Hradech, abychom se potěšili jemnou krásou, něžností a čistotou, která nás oslovuje a dýchá na nás z obrázků a kreseb Marie Javůrkové, rozené Toboříkové ze Sedlišť. Maruška (snad se na mne nebude zlobit pro toto důvěrné oslovení) je bývalou žákyní naší libáňské školy, a to vždy žákyní pilnou a svědomitou. Od malička ráda malovala, milovala knížky a přírodu. To vedlo její kroky do učňovského střediska knihkupeckého v Luhačovicích, které úspěšně absolvovala a začala pracovat v Knize na Husově třídě v Jičíně.

S nástupem manželských a rodičovských povinností přichází i přestěhování do Markvartic, kde bydlí a pracuje jako prodavačka. Zde se opět probouzí její dávný koníček a talent k malování. Bez jakéhokoliv odborného školení dosahuje výborných výsledků. Zobrazuje květiny, zvířata, vybírá si krajinné motivy a nejsou jí cizí ani figurální kompozice a portréty. Pracuje převážně uhlem, akvarelem a olejem. Láska k rodnému kraji a přírodě je jasně cítit z jejích půvabných krajinek a miniatur.

Toto je druhé veřejné vystoupení Marie Javůrkové, ale první samostatná výstava. Poprvé se veřejnosti představila na Salónu výtvarníků-amatérů v Jičíně v roce 1990.

Mějme s ní radost ze všeho pěkného a milého, přejme jí, aby se stále zdokonalovala ve výtvarném kumštu a aby dál rozdávala radost a krásu svými milými obrázky.

V této době vítáme jaro, vítáme ho v přírodě, vítejme ho i v sobě. Nechť tato výstava je pěkným vykročením právě do tohoto nového jara!

Výstava obrazů Evy Hnykové

Nejsem teoretik výtvarnictví, jen spisovatelka, a vnímám nejcitlivěji takové obrazy, z nichž bych mohla odvinout příběh. A tak prosím, dovolte mi postát na rozhraní, kde se sféry dvojího umění dotýkají, kde epika slova a sdělná řeč malířčina štětce spolu navazují řeč.

Letošní výstava obrazů Evy Hnykové, ač zahájena o velikonočním vzkříšení, mohla by nést označení jako výstava Velkých pátků. Vždy autorka, malířka příšeří a temných tónů, se tu zpovídá z vlastní tíhy nad sedmibolestným světem. Postůjme u rozměrných pláten, která autorka sepjala v mnohadílný cyklus názvem "Dravci": Snad inspirována pohlednicemi z prvé světové války kostýmuje malířka svůj děs z válečných hrůz detaily z garderoby císařpánské armády. Na obraze, koncipovaném jako fotografie z rodinného alba, snad poslední před odchodem mužských na frontu, signovaná na okraji zařazujícím údajem jako "Landskumpanie K. K. 3 / 95", vystupují z temného pozadí vojenské čepice jako reálné rekvizity, obličeje pod nimi jsou však odlidštěny, neboť oči vidí do dnů příštích. Plátnu dominují oči, patery, šestery dvojice očí, v nichž se usadil strach. Zoufalá touha vojáků svléká ženské, a tak jsou tam ty cudné matky rodin tak, jak je bude vídat voják v poli ve svém válečném snu. Příběh rodiny válečných let pokračuje v dalších plátnech, protipól vojenskému řemeslu, kde muži brousí bajonet, tvoří sen osamělé ženy, ztvárněný jako noční lampička a metál. Kdybych měla převést ten obraz v řeč, slyšela bych tu ženskou: "Bože, dej, ať ten můj udělá něco hrdinskýho, dostane velkou stříbrnou a pár dní orláb a budu ho mít doma …" Protipól vánočnímu snímku skupiny vojáků u stromečku tvoří skupinový portrét vojenské elity, to jsou ti, co vymýšlejí strategii smrti naveliko. Cyklus pokračuje obrazem, který bych nazvala "Poznání": zoufalá tvář ženy ví, i když ještě nepřišla zpráva o hrdinném poslání vojáka, padnout v boji za císaře pána, sen o metálu a orlábu zaplývá do temna. Epilog cyklu – sirotek a náhrobní kříže.

Portrétní umění i umění vyprávět příběh dokládá trojdílný cyklus "Zlatá svatba": parádní dědeček s babičkou – vzpomínka stařeny na nevěstinský závoj – prázdná postel se zbytky po člověku, kabát a zástěra visí na věšáku a okno – vždyť už se v kamnech netopí, když člověk odešel – okno potáhl mráz. – Pak je to cyklus o lidském neštěstí, obrazy s utajeným příběhem vozíčkáře, fežačky, rozpůlené tváře schizofrenika, s legendou o mrtvém dítěti v náručí matky … I krajina je výpovědí o pustnoucím světě, uschlý strom dominuje v barvách, jimiž zahlcuje krajinu technikou přetížený svět.

Snad je to vpravdě velkopáteční výstava. Anebo ji spojme s dny, které předcházely Velkému pátku, nebo i já, kumštýř, když tvořím, potím se krví ze strachu o tebe, člověče. Obracím se k temnotám nahoře: zbav mne, Pane, těch nočních můr. Rozháním se štětcem, abych je rozehnala.

A tak vám posílám pozvánku: třeba při jarní návštěvě Českého ráje se tu zastavte ve Starých Hradech, protože byste měli slyšet: malířka se obrací svou výstavou k lidem, aby bolestně pověděla: Lidi, já jedna z houfu maminek mezi vámi, dívám se na televizní obrazovku se zprávami ze světa a píšu vám štětcem po plátně: mám o vás, lidi, strach. Neboť v umění je strach velkopáteční podobou lásky.

Marie Kubátová

K jubileu Miloše Hájka

Libáňský Všestudentský spolek na rozdíl od mnoha jiných žil velmi intenzívně právě o prázdninách. Přednášky, diskuse, divadelní i hudební vystoupení – to vše byly příležitosti, kdy bylo možné Miloše "vidět při činu" a v popředí těch, kteří něco podnikali či organizovali.

Pak přišla léta okupace a z mnoha přátel se stali spolubojovníci proti nacistické okupaci. Miloš – tehdy už po maturitě, jako "student vysokých škol, které neučily" – učil učně kdesi ve Vysočanech jako smluvní učitel, ale především se věnoval protifašistické ilegalitě. Díky své konspirativní preciznosti vydržel na svobodě poměrně dlouho – až do léta r. 1944, ale pak přišlo zatčení a 21. března r. 1945 i proces před pražským Volksgerichtem, který pro něj měl trest jasný: smrt. Spočítejme, kolik bylo nocí mezi tímto datem a 6. květnem, ve kterém povstavší Praha otevřela brány pankrácké věznice! Jak těžké bylo čekání na to, zda přežili rodiče odvlečení do koncentračního tábora a spolu s nimi zatčení přátelé …

Milošův otec se nevrátil, ani mnozí další. Ale on sám nikdy v ničem neustával. Vysoká škola, docentura na VŠP, neúnavná vědecká práce nad dějinami dělnických Internacionál, sílící konflikty se stalinistickou doktrinou, "nuceně dobrovolný" odchod do Historického ústavu ČSAV, pak v období Pražského jara nástup do funkce ředitele Ústavu dějin socialismu.

Po srpnové vojenské intervenci opět zákaz publikovat, propuštění, kádrové ghetto. V této době dokončil své nejlepší práce, ale současně i rozvíjel "druhou ilegalitu". Jako jeden ze spoluzakladatelů nejprve Charty 77, jejímž byl mluvčím v r. 1988 – později Obrody, jejímž byl předsedou až do jejího sloučení se sociální demokracií. Při zakládání OF v listopadu r. 1989 v Činoherním klubu jsme ho marně čekali – StB ho jako jednoho z nejnebezpečnějších odpůrců režimu držela ve vazbě.

Že je plný elánu a nápadů i dnes? Jak přece u něj jinak?

V. M.

Libáňsko na Jubilejní výstavě 1891

Jubilejní výstava se konala od 15. května do 18. října 1891 v pražské Stromovce, kde pro ni byla postavena řada pavilónů a atrakcí. Výstavišti, které takto vzniklo, dominoval rozlehlý Průmyslový palác, kde nalezla místa řada regionálních expozic a výrobců. Jen ti nejbohatší a nejvýznamnější měli vlastní pavilóny. Hospodářské expozice a pavilóny doplňovala Česká chalupa, která se stala jedním z magnetů výstavy. Postavil ji arch. Antonín Wiehl s využitím prvků českých lidových stavení z různých regionů (mj. využito zde prvků z Dlaskova statku v Dolánkách u Turnova). Tato Česká chalupa s národopisnou expozicí v ní umístěnou měla tak silný ohlas, že podnítila specializovanou Národopisnou výstavu českoslovanskou, která se na výstavišti uskutečnila potom v roce 1895. Na výstavě byla však i řada atrakcí (např. světelná Křižíkova fontána, výstavní skluzavka apod.) a též přečetné hospody a kiosky, kde se návštěvníci mohli nejen vydatně napít a najíst, ale také se dobře pobavit. Vystupovaly tu např. různé kabaretní soubory, šantány, jako rarita dámská kapela, hrály tu populární dechové kapely, které vyhrávaly i během dne před Průmyslovým palácem atd.

Zemská jubilejní výstava roku 1891 byla pořádána na počest 100. výročí první české zemské hospodářské výstavy, která proběhla v roce 1791 při příležitosti korunovace Leopolda II. na českého krále. Po celou dobu svého trvání byla vyhledávaným cílem četných návštěvníků z Prahy a okolí, jakož i ze vzdálených měst a míst, kteří sem přijížděli i zvláštními výstavními vlaky.

Dění na Jubilejní výstavě 1891 průběžně zachycoval soudobý tisk, zejména výstavní deník Praha, který po dobu trvání výstavy vydávalo nakladatelství Jos. R. Vilímek v Praze a který redigoval spisovatel Jan Herben. Navázal v něm na vynikající publicistiku (fejetony) Jana Nerudy, jenž i jemu byl vzorem. Když Neruda v průběhu výstavy 22. srpna 1891 zemřel, věnoval tento list Nerudově památce hned několik čísel (včetně podrobné reference o pohřbu). Výstavní list Praha průběžně informoval i o všech významných akcích na výstavišti i dále v Praze, o jednotlivých pavilónech, o hromadných a význačných návštěvách atd. Zvláštní pozornost věnoval školám. Mezi nimi zaregistroval i výpravu 38 žáků obecné školy v Libáni, kteří se svými učiteli navštívili výstavu v neděli 6. září 1891 (Praha, č. 114, 7. 9. 1891). Výstavní list Praha také několikrát psal o libáňském invalidovi Václavu Jandovi (přinesl též jeho fotografii), který se výstavy zúčastnil jako vystavovatel a u svých výrobků – ptačích klecí – byl přítomen osobně. Václav Janda vzbudil takový zájem publika, že se stal vlastně jednou z atrakcí výstavy. List Praha něm referoval a zároveň mu dělal propagaci hned ve svém 4. čísle z 9. 5.1891: "V. Janda z Libáně, bezruký umělec, má na výstavišti kol sebe v budově malého průmyslu stále přečetné množství diváků, jež nemohou se dosti vynadívati na jeho práci; p. V. Janda vyřezává pouze nohama a jistě rozmanité ozdobné předměty, z nichž na místě prvém pozornost k sobě poutá krásně vyřezávaná klec. Všechny navštěvovatele výstavy upozorňujeme na zajímavého toho umělce." Vzhledem k popularitě a propagaci mohl si tak tento libáňský invalida odvézt z Jubilejní výstavy několik zlatých, které dostal od návštěvníků jako milodar. Alespoň načas se mu tímto způsobem dostalo potřebných prostředků na skromnou obživu, neboť po celý svůj život takovýto invalida byl odkázán jen na dobročinnost lidí. Prostřednictvím jeho osoby se návštěvníci také zajímali o Libáň a okolí.

Libáňsko bylo na Jubilejní výstavě roku 1891 prezentováno především svým zemědělstvím – ostatně byl to výrazně zemědělský region. Představila se tu zejména kolektivní expozice Hospodářské, lesní a průmyslové jednoty v Jičíně, kde své polní plodiny "v zrně, klase a bulvách", jak uvádí hlavní výstavní katalog, představili zvláště její členové z řad zdejších rolníků, hlavně z vesnic mezi Jičíněvsí, Kopidlnem a Libání (např. Běchary, Budčeves, Pševes, Slatiny, Vitiněves, Liběšice, Podhradí), popřípadě z některých vsí kolem Jičína a Nové Paky. Mezi vystavujícími rolníky byl přímo i jeden rolník z Libáňska a dále jako kolektivní vystavovatelé obce Dětenice a Drahoraz. Mimo to se na kolektivní expozici jičínské hospodářské jednoty podílelo svou účastí vrchní ředitelství velkostatků hraběte Ervína Šlika v Jičíněvsi. V jeho rámci byly takto prezentovány i výsledky hospodaření na dvorech velkostatku Staré Hrady. Samostatně se tu svými pěstitelskými úspěchy nadto ještě pochlubil Antonín Krámský, zámecký zahradník hraběte Ervína Šlika z Kopidlna. Vystavoval tu rychlenou zeleninu, přezimovanou zeleninu a ovoce a dále výběr z ovoce pěstovaného na panstvích hraběte Ervína Šlika, tudíž i na Starohradsku. Tehdejší proslavené ovocnářství z okolí Starých Hradů reprezentoval na výstavě také ještě vynikající pěstitel František Pištora z Domousnice svou pěstitelskou novinkou – ozdobnou švestkou.

Potravinářský průmysl spjatý s Libáňskem byl na Jubilejní výstavě 1891 zastoupen jen dvěma okolními cukrovary (v pavilónu cukrovarnického průmyslu). Byl to jednak cukrovar v Dolním Bousově (ukázky produkovaného surového cukru, melasy, plány cukrovaru v době založení a v současnosti, fotografie), jednak cukrovar knížete Jiřího Lobkovice v Rožďalovicích (fotografie exteriéru i interiéru).

Vzhledem k tomu, že na řadu regionů se na Jubilejní výstavě 1891 nedostalo ani místa, možno konstatovat, že Libáňsko bylo na Jubilejní výstavě roku 1891 v Praze zastoupeno poměrně slušné a reprezentativně a že prezentované exponáty vystihovaly dobře jeho zemědělský charakter.

Jan Šťovíček

Libáňská borovička

Pověst vypráví, že na místě, kde stojí borovička, byl před lety zavražděn kněz, když se vracel za noci od nemocného. Vrah předpokládal, že kněz nese peníze. Byl však asi zklamán a rychle zmizel. Kněz byl nalezen později, když chudá žena z blízké samoty se vracela z lesa, kde byla nasbírat něco šišek a větví, aby měla čím topit. Snad náhodou vytrousila nějakou šišku, nebo úmyslně zasadila několik borových semen a za nějaký čas vyrůstala zde malá borovička. Lidé z okolí borovičku opatrovali a ta jim připomínala smutné místo vraždy. Borovička za dlouhou řadu let vyslechla mnoho příhod veselých i smutných. Někdo, komu se splnilo vyslovené přání pod borovičkou, zavěsil na strom obrázek, aby zde zastavil kroky všech kolemjdoucích. Dnes borovička vévodí celému návrší, které je zváno "Na horách", kde je veliký sad.

Jaký to podivný strom!

Dívám se do větví, do silných haluzí. Borovým jehličím povívá vánek a větve věkem ztuhlé jsou jako z kamene. Vidím, že je to opravdu zvláštní strom, do kterého již nekonečná řada let zaklela jakési kouzlo. Tajemné kouzlo, jaké mívají právě jen staré stromy. I tento tu stojí nehnutě, ale jako by nějaké vlažné teplo se ti dralo do srdce a jako by ze stromu tryskal nějaký utajený láskyplný projev.

Libáňská borovička našla i své básníky jako Marii Keblovou, V. Bydžovského, Jiřího M. Paláta aj., i své malíře – prof. Vladimíra Silovského, ing. arch. akad. malíře Františka Maxe, Františka Škodu, Vladimíra Holmana, i svého skladatele – Karla K. Chvalovského, který mimo jiné zhudebnil i píseň Na libáňských horách na slova Věry Roubíčkové.

A jak je tomu s naší borovičkou dnes? Potřebovala by naléhavě speciální ekologickou péči, aby se zachovala v té kráse, jak ji všichni známe!

Jarmila Šedivá

Staré Hrady v tisku

– Letošní prvomájový recitační pořad ve Starých Hradech přiblížily čtenářům Pojizerské listy 24. 4., Český ráj 26. 4. a 10. 5. a Pochodeň 29. 4.

– Zprávy, články a oznámení o výstavách ve Starých Hradech přinesly Pojizerské listy 14. 3., Český ráj 22. a 29. 3., Pochodeň 20. 3., Lidové noviny 28. 3. a 4. a 11. 4., Ateliér 4 4. (Marie Javůrková-Toboříková); Pojizerské listy 4. 4., Ateliér 4. 4., Lidové noviny 28. 3., 4., 11., 18. a 25. 4., Pochodeň 20. 3 a 10. 4. a Český ráj 3. 5. (Eva Hnyková a Josef Bucek); Tvorba 3. 4., Pojizerské listy 4. 4., Ateliér 4. 4., Lidové noviny 11., 18. a 25. 4., 2. a 8. 5., Pochodeň 12. a 22. 4. (Vlastimil Šik); Český ráj 10. a 17. 5., Pojizerské listy 15. 5., Lidové noviny 16., 23. a 30. 5., Ateliér 16. a 30. 5., Pochodeň 20. 5. (Vladimír Říha a Jiří Vorel); Pojizerské listy 21. 5., Ateliér a Lidové noviny 30. 5., Český ráj a Pochodeň 31. 5. (Jarmila Janůjová).

– Na starší starohradské výstavy vzpomněl Český ráj 29. 3. (Miloš Janků) a Tvorba 24. 5. (Martin Velíšek).

– Starohradská vystoupení recitátorky Evy Seemannové připomněly Pojizerské listy 2. 5.

– Na písemnou pozůstalost dr. Jaroslava Vitáčka uloženou ve Starých Hradech upozornil dr. K. Samšiňák v almanachu Exlibris Olomouc 1990.

– Existenci našeho časopisu zaznamenala Musejní a vlastivědná práce č. 1/91.

– Český ráj uveřejnil osobní vzpomínky k 10. výročí úmrtí Jaroslava Linharta a k 20. výročí úmrtí Václava Kužela ze Sedlišť (3. a 17. 5.).

– Informativní schůzku Pekařovy společnosti Českého ráje na Starých Hradech v červenci 1990 zaznamenal Vlastivědný sborník Podřipsko 1990.

– V Listech filologických č. 4/1990 uveřejnila Ludmila Pacnerová s využitím archiválií uložených ve Starých Hradech dvě studie o hlaholských zlomcích.

– Teprve letos vyšel sborník Literární archív roč. 24/1990 a roč. 21–22 1985–6; v obou svazcích podává dr. Marta Dandová zprávy o činnosti LA PNP za roky 1905 a 1986, v nichž zaznamenává i údaje o pracovišti LA PNP ve Starých Hradech.

Východočeský kraj v tisku 1987 a 1988. Soupis publikací a článků. Státní vědecká knihovna Hradec Králové 1989 a 1990, 347 a 329 s. Další ročníky této užitečné ediční řady vyšly každý ve dvou svazcích. Excerpovány byly i Listy starohradské kroniky; v ročníku 1987 bylo zařazeno 9 článků v ročníku 1988 21 článků vztahujících se ke Starým Hradům a Sedlištím.

V kronice obce Sedlišť je zajímavý zápis, který kronikář Josef Dlouhý zaznamenal v roce 1926.

"Jaro pěkné, časně se zaselo, ale po zasetí trvalé deště, takže řepa se obdělávala velice špatně. 5. května před polednem se strhl na Vrchách silný liják, od Bukoviny ke Řmenínu průtrž mračen. Největší škoda na řepách, kde voda zaplavila zkopanou ornici. Od Bukoviny přišla taková spousta vody, že strhla jízek u Starských baráků a přes hoření náhon z Buncáku se hnala až k nové silnici. Na Dolách strhla voda jez p. Límanovi, Jílkovi a Rohlíčkovům. Trámy plavaly po strouze jako třísky. I zvrácený obecní topol u Horčičkových se ocitl ve strouze v Louce. V Libáni vystoupila voda tak vysoko, že není pamětníka. Během senoseče přišlo ještě přívalů několik (31. 5., 5. 6.). Škoda na našem katastru odhadnuta na 150 000 Kč. Podle zákona nárok na podporu měli lidé pouze existenčně ohrožení. Z obce obdržel jen Jan Janďourek č. 29 v částce Kč 17 000.

V největších kopcích i v cestách vystoupily plačky a taková vejřeviště, že staří usedlíci nepamatují. Těžko se dostával s párem koní a prázdným vozem na Vrcha. Sousedé Poláček, Plíšek a Svoboda č. 16 jezdili pro krmení do Boru přes Řmenín. Cesty se spravovaly, roští házelo do cest, ale nic nepomohlo. Byla obava, že ve žních se mandele nesvezou. Obec dala cestu v Obíckách (u Elisovy třešně) mezi Poláčkovým a Plíškovým polem odvodnit. Provedl ing. Kozák, délka drénů 169 m, od práce Kč 616,50; za trubky Kč 360; od dovozu 80 Kč.

Žně mokré, každý se bál a mnohý navozil do stodoly mokrého obilí. Podzim nebyl lepší celého roku, déšť a bláto. Ještě dobře, že řepy málo narostlo, jinak by se snad neodvezla.

Cesta do "hořejších baráků" je ještě smutnější kapitola. Občané si cestu v zimě zplanýrovali a připravili ke stavbě silnice. Do vyházené hlíny pršelo, rozjezdila se, takže později dobytku hrozil v ní přímo úraz."

Drobné zprávy

Starohradskou zámeckou galerii obohatila svým olejem Zima v Krkonoších paní Eva Hnyková. Děkujeme! Památník národního písemnictví zapůjčil na výzdobu zámku zajímavý pohled na starohradský zámek z ptačí perspektivy od malíře Vladimíra Kopeckého a hodlá zde instalovat i vzácnou barokní knihovnu ze Lnář.

Básník Jindřich Hilčr oslavil 10. května sedmdesátiny. Patří k mnoha kulturním pracovníkům, kterým Staré Hrady přirostly k srdci. Navštívil je mnohokrát, besedoval zde se svými čtenáři z řad dospělých i dětí, zahajoval nám výstavy, spolupracuje s naším časopisem a propaguje zámek, jeho kulturní akce i práci archivu. K jubileu blahopřejeme – a na shledanou ve Starých Hradech!

PhDr. Jaroslav Wagner, CSc., se dožil 5. června sedmdesátých narozenin. Narodil se v Jičíně, dlouhá léta byl pracovníkem Státní památkové péče a externě přednášel na filosofické fakultě Univerzity Karlovy i na Českém vysokém učení technickém. Své znalosti věnoval i rodnému kraji v řadě knih i odborných článků. Mnohokrát pomohl svými intervencemi záchraně Starých Hradů, přivedl sem i svého žáka ing. arch. Karla Pokorného, který se stal autorem planu na rekonstrukci zámku a stavebním dozorem. Dr. Wagner přivedl na Staré Hrady i řadu svých přátel z odborných kruhů i z řad krajanů (to jako předseda krajanského spolku Jičín v Praze). Tak mnoho zdraví do dalších let a těšíme se i na další spolupráci s naším časopisem!

Novopacká Jednota uzavřela k 15. květnu 1991 prodejnu smíšeného zboží v Sedlištích. Její provoz byl prý pro Jednotu nerentabilní. Zároveň odešla do důchodu dlouholetá vedoucí prodejny paní Helena Horáčková. Naštěstí pro obec má na rentabilnost prodejny oproti Jednotě jiný názor mladá prodavačka Jana Svobodová ze Sedlišť, která si ji pronajala. Po provedení stavebních úprav ji hodlá od 1. července otevřít. Přejeme mnoho úspěchů!

K oslavám Dětského dne přispěly letos nejen libáňská škola a Sdružení rodičů a přátel školy, ale i soukromá společnost MTN, která pro děti zajistila v neděli 2. června odpoledne v kulturním sále ve Starých Hradech diskotéku Z. Vranovského a řadu soutěží.

Mezi vzácnými jarními návštěvníky Starých Hradů jsme uvítali např. nositele Řádu M. R. Štefánika Otu Hrubého, spisovatelku dr. Janu Štroblovou, kreslíře Miroslava Bartáka, ale také řadu našich zahraničních krajanů: prof. Stanley Winterse s chotí z USA (prof. Winters byl vyznamenán Medailí Josefa Hlávky ke 100. výročí založení ČSAV), p. Josefa Pánka s chotí Susan z Vancouveru v Kanadě, Dr. Jaroslavu Odvárkovou z USA aj.

Kulturní kalendář: 22. 4. 1906 zemřel starohradský rodák, herec Karel Polák. 25. 4. 1821 zničil velký požár v Libáni 75 domů a 21 stodol. 26. 4. 1906 zemřel hrabě Ervín Šlik, poslední mužský majitel Starých Hradů z tohoto rodu. 9. 5. 1861 se v Libáni narodil učitel a vlastivědný spisovatel František Pískač. 21. 5. si připomínáme 5. výročí úmrtí spolupracovnice našeho časopisu dr. Mileny Vinařové. 29. 5. 1951 zemřel hudební skladatel Josef Bohuslav Foerster, který měl rodový vztah k našemu kraji a napsal i Osenickou suitu. 29. 6. 1866 v době prusko-rakouské války přišli do Libáně Prusové.

Sňatky: 27. 4. uzavřeli na Hrubé Skále sňatek Daniela Zubatá z Libáně (rodově ze Sedlišť) a Petr Tobořík z Markvartic. Blahopřejeme!

Pro českobudějovický rozhlas natočily 23. května vyprávění o Starých Hradech PhDr. Dagmar Blümlová a redaktorka Marcela Honsová.

Úmrtí: 17. 3. 1991 zemřel ve věku 77 let pan Josef Škoda ze Psinic. Po mnoho let se staral spolu se syny o stav střech starohradského zámku. Patřil ke starým poctivým řemeslníkům, kteří svou práci nikdy neodbyli. Spolu se střechami opravil vždy i omítku na zámeckých komínech. Vždy veselý, ochotný, usměvavý a pracovitý – tak nám zůstane v paměti. 10. 4. 1991 zemřel ve věku 66 let pan Josef Vacek z Libáně, rodák ze Sedlišť.

Oprava: V minulém čísle na str. 3 jsme tak dlouho opravovali životnost přátel – libáňských komínů na Horách, až jsme nechali v 2. řádku zdola v příčestí ypsilon. – Dále se omlouváme vedoucí starohradské restaurace paní Plíškové a jejímu manželovi, kteří nás upozornili, že pořadatelé dětského karnevalu 26. 1. je nepožádali o otevření záchodů.

Místo pozvánky

Všechny vernisáže výstav začínají ve 14 hodin. Toto oznámení slouží našim čtenářům místo pozvánky. Dále upozorňujeme že 21. září bude zahájena výstava životního díla Františka Škody k jeho nedožitým šedesátinám, zároveň se uskuteční koncert známé pražské dívčí country skupiny FIŠLE. Z kulturních pořadů, které navazují na vernisáže, upozorňujeme alespoň na besedu s oblíbenými pražským herci Carmen Mayerovou a Petrem Kostkou 7. 9.